Jako v Paříži, tak i ve velkých městech (hlavně v Lyonu a v Marseille) jsou vedle >filles soumises isolées< také nevěstince. Počet jejich se však silně menší. Za to se množí t. zv. >maisons de passe<, >places de rendez-vous<, >cabarets<, >maisons libres< atd;

Ale i ve Francii musí reglementace odolávati vážným útokům zastánců směru aboličního, (Ives Guyot, Mme Avril de St. Croix, Dr. Fiaux).

Zmínky zasluhuje druhá mimoparlamentní komise, kterou svolal r. 1903 min. předseda Combes a jíž se účastnili poslanci, správní úředníci, lékaři, ženy, spisovatelé a lidumilové. Komise probrala celou otázku úpravy prostituce a učinila po tříleté činnosti závažná usnesení ve smyslu aboličním; věc však dosud zákonem provedena nebyla.

(Jiné státy.)

V Belgii není dozor nad prostitucí jednotně upraven; je v zásadě přenechán jednotlivým obcím. V některých městech zavedena reglementace, nevěstince jsou dovoleny, v jiných nikoliv. V r. 1859 vláda, aby ulehčila městským správám, za vedla reglementaci - zvláštní reglementační schéma. Jinak je v Belgii, stejně jako ve Francii, zaveden dobrovolný a nucený, zápis prostitutek.

Ve Španělsku a v Portugalsku jest ve velkých městech zavedena reglementace po způsobu francouzském. Ve Španělsku zakázaly se nevěstince král. dekretem z r. 1910. V obou zemích je velký počet >maisons de passe< jako ve Francií.

Pokud se týče Uher, platí totéž, co bylo jíž řečeno o Slovensku.

Zejména pro Budapešť platí zvláštní podrobné předpisy. Vedle nevěstinců je množství místností příležitostných (>maisons de passe<) atd. Kromě policejně kontrolovaných nevěstek se zdravotní knížkou jsou též osoby neoddávající se prostituci ze řemesla, sice pro výdělek, ale jen příležitostně. Tyto osoby obdrží pouze zdravotní list a podrobují se pravidelné prohlídce policejního lékaře, aniž jinak s policií vcházejí ve styk. Způsobem tímto (zdravotní reglementací) má se čeliti bujení prostituce tajné.

V Rumunsku je zaveden od r. 1875 v celé zemi dozor a zdravotní kontrola prostitutek. Podle zdravotního zákona (1893-1898) je možno nuceně dodati do nemocnice osoby nakažené příjicí, hrozí-li nebezpečí přenesení nákazy.Nevěstince jsou dovoleny. Předpisy reglementační nejsou však přísně zachovávány.

V Srbsku je zavedena reglementace.

V Rusku byla zavedena policejní reglementace r. 1851. Pozdějším trestním zákonem z roku 1890 pozbyla vlastně významu, poněvadž tento zákon prohlašuje řemeslnou prostituci za nedovolenou; ve skutečnosti ovšem provádí se policejní dozor nad soukromými prostitutkami i nad nevěstinci dále. Dne 8. října 1903 vydány byly ministerstvem vnitra zvláštní předpisy o dozoru nad prostitucí v městech. Obchod s děvčaty bují tu ve značných rozměrech.

Ve Švýcarsku byly nevěstince většinou zrušeny (kromě Ženevy). Nový švýcarský trestní zákon opírá se o trestní zákon z r. 1897. Žádná reglementovaná prostituce se tu neuznává, vydržování nevěstinců a obchod s děvčaty se přísně trestá. Obyčejná dobrovolná prostituce mezi dospělými trestná však není. Hlavní váha klade se na trestní ochranu mládeže. Je zde tudíž uskutečněn systém aboliční.

V Holandsku byla - dík propagandě abolicionistů (pastor Pierson) - zákonem z roku 1911 všeobecně zrušena reglementace a zavřeny nevěstince.

V Anglii se řemeslná prostituce stíhá jen tehdy, ruší-li veřejný pořádek. Vlastní všeobecná reglementace v Anglii nikdy neexistovala.

V létech 1864 až 1886 byla v některých garnisonních a přístavních městech anglických zavedena kontrola prostituce, následkem živé agitace abolicionistů byla však opět zrušena.

Anglie sama je centrem aboličního hnutí.

Ve Spojených Státech amerických nebylo žádné veřejně kontroly nad prostitucí. Pokusy vykonané v St. Louis (1872) a ve státě Nový York neměly dlouhého trvání. Kasernování nevěstek bez lékařské prohlídky bylo tam velmi rozšířeno (red light-districts).

Boj proti pohlavním chorobám byl tam až do světové války veden soukromými organisacemi zdravotnickými, z nichž první byla založena již roku 1906.

Když Spojeném Státy vstoupily do světové války, otázka ochrany armády proti pohlavním chorobám byla značné zvířena. 9. července 1918 byl kongresem přijat návrh zákona Chamberlain-Kahnův. Tímto zákonem přes 4 miliony dolarů bylo povoleno na boj protivenerický na dobu 2 let. Peníze byly rozděleny mezi jednotlivé státy podle počtu obyvatelstva s tou podmínkou, že státy vyhoví těmto požadavkům: pohlavní choroby budou lékaři ohlašovány, neléčící se pacienti budou trestáni, úmyslné šíření pohlavních chorob bude prohlášeno nezákonným, infikovaným osobám bude zakázáno cestovati a dostane se jím poučení vhodným tištěným materiálem.

Do r. 1920 44 států vyhovělo těmto požadavkům a obdržely od státu podíly z povolených peněz.

Boj proti pohlavním chorobám ve Spoj. Státech vyvrcholil v prosinci 1920 v panamerické konferencí proti pohlavním chorobám ve Washingtonu. V některých Státech je zakázáno uzavírati sňatek osobám, které jsou postiženy venerickou nemocí (např. Michigan: zákon z 15. června 1899, Minnesota: zákon z 11. dubna 1901).

Trestní zákoníky téměř všech kulturních států obsahují předpisy o dolosním neb kulposním poškozování na těle a těchto předpisů možno použíti při eventuelním nedostatku specielních předpisů v případě nákaz pohlavních. Trestno bývá všeobecně také kuplířství, chraničství, rozšiřování necudných obrazů, spisů a pod.

Na tomto místě zmíniti se také sluší o dvou mezinárodních poradách ve věci potírání pohlavních nemocí; konaly se v Bruselu v r. 1899 a v r. 1902 a vedly k závažným usnesením.

V důsledku těchto porad byly založeny v různých státech společnosti pro potírání pohlavních nemocí. Tak ve Francií >Société de prophylaxie sanitaire et morle<, v Německu >Deutsche Gesellschaft zur Bekampfung der Geschlechtskrankheiten< (r. 1902 v Berlíně) v Rakousku >Österr Gesellschaft zur Bekämpfung der Geschlechtskrankheiten<, též v naší republice utvořila se hned r. 1918 >Společnost pro potírání pohlavníchchorob< a společnost německá s tímtéž cílem.

Povahu.mezinárodní mají také sem spadající mezinárodní úmluvy ze dne 18. května 1904 a ze dne 4. května 1910 o potlačování obchodu s děvčaty, k nimž dán by popud londýnskou >Union for the repression of the white slave trade<; věci se dotýká i mezinárodní úmluva ze dne 4. května 1910 proti rozšiřování necudných publikací.

Smlouvou mezi čelnými mocnostmi spojenými a Československem, podepsanou v Sant-Germain en Laye dne 10. září 1919, zavázala se naše republika (v článku 20), že přistoupí k těmto uvedeným úmluvám ve lhůtě 12 měsíců ode dne uzavření smlouvy.

Z uvedeného přehledu cizích zákonodárství je zřejmo, že přímému boji proti pohlavnímu jde především o rychlé postižení nákazy jakož i o to, aby léčením a isolací (po případě i vynucenými) byla učiněna neškodnou, dále, aby se stanovila trestnost nákazy, aby se vypátral její pramen a aby lid byl o velké zhoubnosti nemoci všestranně poučován. Jsou to nesporné principy, k nimž je možno dospěti i prostou logickou úvahou.

Pokud jde o úpravu prostituce, některé státy předpokládají nebo trpí, nebo přímo zákonem uznávají reglementování (Německo, Rakousko, Uhry, Francie,. Belgie, Španělsko, Rusko, Srbsko, Rumunsko, Československá republika); jiné státy reglementace jako trvalého zřízení neznaly a neznají (Anglie, Spojené státy severoamerické); ještě jiné časem dospěly k odstranění reglementace, po případě se pokusily nahraditi jí zcela neb částečně zvláštními zdravotními zákony (Švédsko, Dánsko, Norsko, Holandsko, Švýcary, Itálie). Z důvodů, jež budou podrobně vyloženy v části zvláštní jeví se všude tendence od reglementerismu k systému aboličnímu.

Kromě úvah a důvodů o všeobecné prospěšnosti a proveditelnosti jednotlivých profylaktických opatření a toho neb onoho systému, musí se zákonodárce zabývati též velmi důležitou otázkou jinou; totiž onou, které z přijatých zásad je možno a radno toho času uplatniti, vzhledem k zdravotním, sociálním a kulturním, po případě i finančním a právním poměrům jeho země.

Tu naskýtá se v prvé řadě otázka, zda je toho času prospěšné a nutno, spojovati otázku úpravy prostituce s otázkou přímého potírání pohlavních nemocí. Státy na tomto poli nejpokročilejší (Dánsko, Švédsko) daly přednost obsáhlé úpravě jednotné; jiné státy (Německo) spokojily se úpravou částečnou vydáním nejdůležitějších předpisů, které čelí k přímému potírání pohlavních chorob, ale úpravy prostituce se zásadně nedotýkají.

Myslíme, že má-li boj proti pohlavním nemocem býti bojován poctivě a rázně bez ohledu na zájmy podřadné, na předsudky a různá neporozumění, nelze se při něm vyhnouti palčivé a choulostivé otázce úpravy prostituce. Vztahy mezi vzrůstem pohlavních nemocí a prostitucí jsou tak úzké, že každý zákon, který by se zabýval jen jedním z těchto předmětů, zůstal by nutně kusým. Byla by to ničím neodůvodněná zastávka na cestě k vytčenému cíli - ochránění zdraví národa od hrozivého nebezpečí pohlavních nákaz.

Předložená osnova zákona řeší tudíž otázku, jak se má stát náš postavit k prostituci.

 

Část zvláštní

ODDÍL I.

Opatření proti rozšiřování pohlavních nemocí,

K § l.

Předmětem osnovy jsou pohlavní nemoci katexochen totiž: příjice (syfilis), kapavka (gonorrhoe) a měkký vřed (ulcus molle).

K § 2.

Osnova zákona ukládá každému, kdo je některou nemocí pohlavní stižen, povinnost dáti se léčiti řádným lékařem soukromým nebo v nemocnici.

Zásada tato je provedena na příklad zákonem švédským a dánským.

Její uzákonění je nutné, poněvadž právě v tomto předpise je obsažen základní princip boje proti pohlavním chorobám. Přesnou výslovnou normou má se čeliti lehkomyslnosti, nevědomosti a ziskuchtivosti, jež právě v těchto případech nejsou řídké.

Nedostatečným léčením pohlavních nemocí trpí nejvíce chudina. Léčení vyžaduje zhusta delšího a poměrně nákladnějšího ošetřování. Příznaky choroby na druhé straně nejsou vždycky tak zarážející a obtížné, aby přímo nutily vyhledat rychlou lékařskou pomoc. Jednotlivec bývá zde tudíž (již z ohledů materielních)často sváděn, aby se léčil podle rad osob nezkušených, po případě aby léčení neprováděl řádně a intensivně až do úplného vyhojení.

Dále jest bojovati proti lehkomyslnosti a nevědomosti. Jest pohříchu spousta lidí, zejména na venkově a v jistých vrstvách společenských, kam dosud neproniklo vědomí o všestranné zhoubnosti pohlavních chorob. Nemoc pohlavní pokládá se za >nutnézlo<, postihující toho, kdo si dopřává občasných nezákonných rozkoší. Snaha postižených obmezuje se na to, aby se o jejich onemocnění nikdo nedověděl. Léčení děje se jen z obavy, aby se nedostavily zjevně patrné známky choroby; o pocitu odpovědnosti k ostatním osobám nebývá tu často ni řeči.

Zhusta děje se léčení i na vlastní pěst podle rad >zkušenějších přátel<.

A ještě jeden druh lidí nutno tu míti na zřeteli. Jsou to zatvrzelí odpůrci vědy lékařské, ubozí >léčitelé<, kteří praví, že lékaři ničemu nerozumí, že léčí jedy anebo že nemoc dovedou jen prodlužovati. Nemocní pohlavními chorobami upadají nejsnáze do rukou šarlatánům a všelijakým zázračným >přírodním lékařům< a vzpamatují se teprve pozdě, když už nebývá pomoci anebo když choroba jejich vinou postihla další oběti. (Viz § 10 a 11.)

Podle Hochsingera (Wiener med. Wochenschr. č. 48. roč. 1919) počet herediterní příjicí stižených kojenců ve válce od roku 1915 až do roku 1918 klesl ze 2,54 % na 1 % při materiálu 120,000 dětí. Hochsinger připisuje to nucenému léčení příjice, umožněnému vojenskými předpisy. Tím se příjice značně zeslabila a to opět přivodilo přirozené klesnutí případů dědičné příjice. Uvedená procenta neznačí snad absolutní, nýbrž poměrný úbytek případů herediterní lues. Zde se tedy jasně objevil příznivý účinek povinného léčení vojáků; jistě bude větší, uložíme-li povinné léčení veškerému obyvatelstvu - mužům i ženám, stejnou měrou.

Požadavek povinného léčení je tím důležitější, že ošetřujícímu lékaři uložena je zákonem kromě činností léčebné i odpovědná a důležitá úloha výchovná a zdravotně-policejní, zejména, pokud jde o povinnost všestranného poučení o povaze a následcích choroby. Lékař musí dokonce i zakročiti proti nemocnému lehkomyslnému a nespolehlivému, pokud uzná toho potřebu (§ 7).

Poněvadž doplňkem každé uzákoněné povinnosti musí býti i sankce trestní, aby předpis nestal se nudum verbum, obsahovati musí zákon též ustanovení, kterým by mohl býti v případě potřeby nemocný donucen tento předpis plniti. Osnova zákona obsahuje zvláštní předpisy: o nuceném podrobení se prohlídce lékařské (§ 4); o nuceném dodání do nemocnice (§ 5); o nuceném podrobení se dodatečné kontrole po vyléčení (§ 6);o podmínečném lékařově ohlašování nemocných příslušnému úřadu (§ 7). Kromě toho možno použíti všeobecného ustanovení trestního (§ 18).

K §3.

Každému nemajetnému, pohlavní nemoci stíženému, má býti poskytnuta možnost, aby se mohl léčiti na státní útraty, pokud ovšem nestačí dosavadní předpisy o bezplatném léčení nemajetných.

Po stránce zdravotně-policejní, nikoli ovšem po stránce sociální spravedlnosti, bylo by ideálem zákona o potírání pohlavních nemocí, aby každému občana bez rozdílu dostalo se bezplatného léčení, po případě i léků. Taková ustanovení o všeobecném bezplatném léčení mají zákony švédský a dánský. Ve Švédsku hradí všecky výlohy (též léky a léčebné pomůcky) stát; v Dánsku městské a místní fondy. Realisování této zásady v právě vytčeném rozsahu naráží ovšem na důležitou otázku finanční.

O bezplatném léčení nemajetných v nemocnicích, resp. ambulatoriích a na klinikách, je částečně postaráno; musí však býti učiněno opatření, aby postupně i všickni ostatní mohli se léčiti bezplatně a u řádného lékaře.

Bezplatné léčení nemajetných díti se může buď lékaři úředními nebo ve veřejných nemocnicích nebo konečně i lékaři soukromými podle zvláštních sazeb. Ve Švédsku a Dánsku pověření jsou léčením pohlavních nemocí lékaři úřední nebo odborníci zvlášť k tomu ustanovení, není-li tu nutnost léčení v nemocnici. Prvním krokem ke splnění tohoto úkolu u nás bude zřizování zdravotních ústavů pro sociálně-zdravotní péči (dispensáře, poraden a p.), dále rozšiřování a řádné vypravení oddělení dermatologických, syphilido-logických při veřejných nemocnicích a j.

Nutným doplňkem těchto opatření jest ovšem též, aby nemocným bylo co nejvíce ulehčeno nejen dosažení bezplatného léčení, ale aby zejména šetření o majetkových poměrech dalo se pokud možno nejdiskretněji; aby tak byla nemocným již po zákonu zaručena naprostá mlčelivost všech orgánů veřejných, příslušným šetřením se zabývajících (§ 9).

Odstavec druhý § 3 osnovy stanoví, >že ministerstvo veřejného zdravotnictví a tělesnévýchovy se postará o to, aby, pokud jde o nemocí pohlavní, byla umožněna bezplatná,po případě i občasná prohlídka lékařem na státní útraty<. Prohlídku prováděti budou úřední lékaři neb lékařky k tomu zvlášť ustanovení. Vyloučen z této výhody nebude nikdo nemajetný, kdo se k prohlídce přihlásí, v prvé řadě však dobrovolné prohlídky tyto budou umožňovati prostitutkám, domoci se bezplatného zjištění zdravotního stavu.

K § 4.

Nucené podrobení prohlídce lékařské, která má konstatovati ráz i velikost nebezpečí pohlavní nákazy, jest ustanovení dotýkající se velmi citelně osobní svobody občanské; nelze ho tudíž přejíti bez důkladného objasnění.

Předně je tu otázka, kdy se může vůbec vyskytnouti případ nutnosti takové prohlídky. Poněvadž dosud nejsou zavedeny zdravotní matriky a úřady se nesmějí ex offo zabývati zdravím občanů bez výslovného zákonného oprávnění, musíme hledati zmíněné případy teprve v ustanoveních tohoto nového zákona, po případě v ustanoveních již platných.

Podle dosavadních předpisů (nehledě k příslušným opatřením ve vojsku) mohly býti donuceny k prohlídce zejména prostitutky v mezi příslušných předpisů policejních, v řídkých případech i osoby nákazu způsobivší (§§ 379 resp. 335 a 431 tr. z. a příslušné paragrafy uherského tr. z.). Znění §u 89 žák. Č.1XIV. z r. 1876 nasvědčuje tomu, že úřad mohl určitými prostředky zjistiti nemoc (příjici). Zmírňujícím výnosem bývalého uherského ministerstva vnitra uloženo bylo všem úřadům, aby postupovaly v těchto případech se všemožnými ohledy a jen v případech naprosto jistých, aby nebyl uražen stud osob, kde snad podezření není odůvodněno.

Nastává otázka, do jaké míry má chystaný zákon tuto oprávněnost úřadů rozšířiti.

Podle švédského zákona může zdravotní úřad naříditi nucenou prohlídku kromě případů vyskytnuvších se v řízení trestním, oznámí-li lékař zdravotnímu inspektoru nespolehlivého, okolí ohrožujícího pacienta aneb vyšetří-li lékař pramen nákazy dotazem u nemocného, jehož léčí. Proti rozhodnutí, zdravotního úřadu přípustná je stížnost; ale nemá účinku odkládacího, pokud jiné opatření nemohlo býti řádným způsobem učiněno.

Dánský zákon připouští nucenou prohlídku prostitutek, jakož i osob v případech trestné nákazy (§131 tr. z.), ale i tu v případě odporu jen po rozhodnutí soudu.

V ostatních zákonodárstvech je nucená prohlídka přípustná u prostitutek, které jí přirozeně podléhají ve státech s reglementací; mimo to i tenkrát, dostane-li se případ nákazy před forum trestní.

Je tu třeba míti na zřeteli, že při nucené prohlídce jde o vyšetření, je-li někdo stižen pohlavní nemocí čili nic. Jiná je tu otázka případného nuceného léčení, když choroba je zjištěna. Tato otázka jest už méně choulostivá. Připuštění nuceného léčení ať v nemocnicí, ať mimo ústav jest pouhým důsledkem uzákonění povinnosti léčiti se, a bývá uznána všeobecně (Švédsko, Dánsko, Norsko, Německo).

Předložená osnova stanoví, že každý, kdo je obviněn z přestupku nebo přečinu v §§ 2, 6, 19, 20, 21, 22 osnovy uvedeného, musí se pří odůvodněném podezření nemoci z nařízení úřadu podrobit lékařskému vyšetření. V nejčetnějších případech zajisté postačí, předloží-li dotyčná osoba k úřednímu vyzvání vysvědčení o svém zdravotním stavu; vydá je lékař úředně k tomu zmocněný.

Cesty, jimiž se příslušný úřad o těchto případech dozví, budou různé. Stane se tak buď na oznámení ošetřujícího lékaře (§ 7) nebo u soudu (§§ 19-22) nebo úřadů správních (policie), ale i na udání soukromá.

Bude ovšem závažnou úlohou úřadu, aby podobná udání po zásluze hodnotil; má tu býti zabráněno šikanám, mstivostí, vyděračství a pod. Falešná udání mohou býti mimo to stíhána podle okolností jako vydírání nebo jako delikty proti bezpečnosti cti.

Splnění povinností může pak býti vynuceno tresty (§ 18) nebo dodáním do ústavu léčebného.

Osobě jsoucí v důvodném podezření, že jest stižená pohlavní nemocí, bude lze podrobiti se prohlídce u svého soukromého lékaře (lékařky) plné důvěry požívajícího a předložiti příslušné vysvědčení, což blíže bude provedeno v prováděcím nařízení.

K § 5.

Předpisy o nuceném léčení a zejména o nuceném léčení v nemocnici jsou jen rubem uzákoněné povinnosti léčiti se.

Toto ustanovení zmocňuje zdravotní úřady užívati donucovacích prostředků (k léčení v nemocnici) jen tehdy, je-li to případ nezbytný, neb je-li nebezpečí, že nemocný způsobem svého života, nebo nezachováváním lékařských nařízení mohl by nemoc přenésti na okolí. Jako důvody možno tu uvésti např. povahu zaměstnání (prostitutky, číšníci a číšnice) a bytové poměry.

Zákony švédský, dánský, norský a německý stanoví v těchto případech vesměs přípustnost nuceného léčení v nemocnicí. Německé nařízení ze dne 11. prosince 1918 obsahuje obmezení, že lékařská zakročení, spojená s vážným nebezpečím pro život neb zdraví nemocného, smějí býti předsevzata jen s jeho svolením.

V Rakousku byl jediný předpis týkající se nuceného ošetření pohlavně nemocných, a to výnos ministerstva vnitra ze dne 20. října 1879, č. 14.584, který stanovil, že osoby nemajetné a příjicí onemocnělé mohou býti dodány do veřejných nemocnic za účelem řádného léčení a zabránění nákazy okolí. Mělo se tak státi vždy, jestliže vzhledem k bytovým poměrům řádné ošetření ve vlastním bytě nemocného není možné. Podobně § 89 zák. čl. XIV. z r. 1876.

Kromě toho bylo různými předpisy nařízeno, že nemocní pohlavními chorobami mají býti tak dlouho podrženi v nemocnici, pokud jejich dokonalým vyhojením neminulo nebezpečí pro zdraví ostatních (na příklad výnos stát. min. ze dne 23. března 1866, čís. 3731). U prostitutek připouští se všeobecně nucené léčení v nemocnici.

Účel nuceného dodání do nemocníce je dvojí:

1. Účel kurativní a profylakční. Léčením v nemocnici má býti docíleno nápravy zdraví v případech, naprosto vyžadujících léčení ústavního; ale může ho býti použito v případech, kdy podle povahy nemocného nelze ambulantnímu léčení důvěřovati, anebo kdy i z jiných důvodů jest isolace nemocného žádoucí. Propuštění z nemocnice nesmí se státi ovšem dříve, dokud nebyl nemocný vyléčen do té míry, že nemůže nikoho ohroziti.

2. Účel odstrašující. Vyhrůžka nuceného dodání do nemocnice má býti méně spolehlivým živlům pobídkou, aby se sami postarali o léčení řádným lékařem. Otázka, kdy může býti nemocný bez nebezpečí pro zdraví ostatních propuštěn, musí býti v každém jednotlivém případě odborným lékařem bedlivě uvážena. Nesmí se léčení omeziti, jak zhusta se stává, pouze na vyléčení akutních příznaků, tak aby pak předčasně propuštěný pacient svou skrytou chorobou mohl ohrožovati okolí ještě nebezpečněji.

K § 6.

Nebezpečí pohlavních nemocí, v první řadě příjice, tkví zejména také v možností recidivy případů zcela nevyléčených. Je sice dnes již naprosto a empiricky vyzkoušeno, že všechny nemoci pohlavní, tudíž i příjice jsou úplně vyléčitelné - ale prostředky vědy lékařské nejsou ještě tak dokonalé, aby vždy a s naprostou určitostí se mohlo tvrditi, že případ je vyléčen s úplným vyloučením recidivy.

Průběh pohlavních chorob, zvláště příjice a chronické kapavky, vyznačuje se střídavým zlepšováním a zhoršováním. Jsou doby kdy nemoc zůstává pro okolí utajena, ale může býti stejně nakažlivá, potom zas následuje zjevné vzplanutí příznaků. V prvním případě nemusí o tom věděti ani sám nemocný a může způsobiti nákazu.

Je tudíž v zájmu bezpečnosti veřejného zdraví, ale i v zájmu každého jednotlivce, který chorobu pohlavní přestál, aby řádným léčením získanou relativní bezpečnost uchoval si i pro budoucnost. To se může státi jen občasnou lékařskou kontrolou zdravotního stavu. Ve kterých případech tato kontrola je nutná anebo alespoň hodná doporučení, rozhodnouti může ovšem jen ošetřující lékař. Hledíc k možnosti šikany nutno připustiti odvolání se k úřednímu lékaři. Osnova připouští nucenou, dodatečnou kontrolu po vyléčení v tom případě, je-li to vzhledem k nebezpečí nákazy neb rázu nebo průběhu choroby či vzhledem ke způsobu života nemocného nutno.

Účelem tohoto předpisu jest, aby za nutných okolností nevyšly případy chorob úřadu nebo ošetřujícímu lékaři známé úplně z evidence, a aby se nestaly při recidivě novými prameny nákazy.

Výslovný předpis tohoto druhu má zákon dánský (§6).

K § 7.

Osnova zákona ukládá ošetřujícímu lékaři kromě činnosti léčebné i velmi důležitou úlohu zdravotně-policejní - tedy výchovnou.

Řádné, cíle vědomé a na všech vymoženostech vědy lékařské se zakládající léčení je požadavkem samozřejmým.

l. Osnova nového zákona ukládá lékaři povinnost, oznámiti příslušnému úřadu pohlavní onemocnění s příslušným odůvodněním pouze v těch případech, kdy nemocný svým chováním zavdá příčinu k obavám, že nákaza mohla by býti rozšířena.

Je třeba uvážiti, zda se má dáti lékaři pouze právo k takovému oznámení, či má-li se mu uložiti jako povinnost, v případě nesplnění trestná. Je nepochybno, že kdyby zakročení toto bylo jen právem, stalo by se záhy ilusorním; vlastně by snad ani namnoze nevešlo v život, vzhledem ke snaze lékařů, šetřiti vlastní klientelu a brániti se méně svědomité konkurenci.

Bylo tudíž nutno stanoviti zde všechny tyto případy jako lékařovu povinnost.

Lékaři poskytuje se tímto předpisem účinná zbraň proti lehkomyslnosti a nesvědomitosti pacientů, vůči níž byl dosud v tomto směru takřka bezbranným.

Jest ovšem nesporno, že provádění předpisu v praxi narazí na značné obtíže. Každý lékař, má-li vyhověti uvedené povinnosti, bude nucen vésti v evidencí všecky pacienty jím léčené.