I naskýtá se tu otázka, jakým způsobem dozví se lékař pravého jména pacientova, neboť je pravděpodobné, že značný počet ošetřovaných udá jméno nepravé. Bez závady budou lékaři moci prováděti předpis např. v nemocnici, při nemocenských pokladnách, - avšak lékař soukromý pravé záruky o identitě nemocného míti nebude.

V podrobném a přísném zjišťování totožnosti nemocných, rovněž v přísné trestnosti nesprávných údajů je možno spatřovat nebezpečí; podobný nátlak u pacientů méně uvědomělých měl by za následek zbytečné obavy, které by mohly vésti k tomu, že nemocní se vyhnou řádnému lékaři a budou se léčiti pokoutně.

Nesnáze uvedené podaří se zdolati jedině vážností a důvěryhodností lékaře samého; bude je zdolávati i poučování o přísné závaznosti lékařského tajemství jakož i o tom, jak důležito je vésti přesný záznam choroby v zájmu samého pacienta.

2. Lékaři ukládá se dále, aby dotazem u nemocného pátral po prameni nákazy, a aby sdělení nemocného, pokud jsou určita, oznámil úřadu. Proti tomuto povinnému pátrání o původu nákazy uvádějí se různé důvody. Především vědecké a lékařské. Inkubační doba u příjice je tak dlouhá, částečně i měnivá, že poukázati na určitou ženu jako na jistý pramen nákazy je možno jen tehdy, souložil-li muž po měsíce jen s ní, anebo zůstal-li aspoň coitus před několika nedělmi ojedinělý.

Všechny ostatní případy posouditi je velmi nesnadno.

Poměrně jednoduchá je věc u kapavky, ale i tu často bývá inkubační doba velmi různá. Kromě toho může běžeti ve mnohých případech o exacerbující chronickou kapavku, zatím co pacient pokládá své onemocnění za infekcí novou. Jsou zde tudíž u obou nejdůležitějších pohlavních nemocí poměry velmi spletité. Vyznati, se v nich, je úkol často nerozřešitelný i když předpokládáme, že nemocný mluví pravdu.

Přes tyto theoretické úvahy mělo pravidelně pátrání po prameni nákazy (kde dosud se dálo jako u vojska) hojné praktické výsledky. I když by mezi údaji nemocných byla jen část správná a pravdivá, dá se očekávati, že v rukou úřadu, kde oznámení budou se soustřeďovati, zůstane tímto způsobem mnoho cenných pokynů pro evidenci osob pohlavní nemoci rozšiřujících. Průběhem delší doby bude pak v možno založiti zvláštní katastr pramenů, z nichž se pohlavní nákaza šíří. Ten stane se pak při praktickém provádění zákona dobrým a cenným vodítkem.

3. Povinnost ošetřujícího lékaře, upozorniti nemocného na nakažlivé nemoci, na trestnost přenesení nákazy, popř. i varovati jej před uzavřením sňatku, je vlastně pro každého řádného a svědomitého lékaře samozřejma, má však tolik mimořádnou důležitost, že ji nutno v rozsahu právě uvedeném i uzákoniti.

Osnova zákona ukládá vedle toho lékařům i povinnost, doručiti nemocnému tištěné poučení, dodané za tím účelem bezplatně úřadem. Jeho příjem nemocný písemně potvrdí.

Tím uvede se nemocnému na vědomí veliká jeho odpovědnost, a i kdyby nemocný odmítl stvrditi příjem poučení tištěného, přece má lékař zaznamenáno, že mu udělil poučení ústní. Nemůže se tedy nikdo snad případně ohrazovati, že by rázu a povahy své nemoci neznal.

Jak se má zachovati lékař, zakázal-li nemocnému sňatek, a doví-li se přes to, že nemocný přece jen činí k němu přípravy? Je-li lékař přesvědčen, že sňatkem byl by poškozen druhý snoubenec neb celé potomstvo, má podle osnovy povinnost, oznámiti záležitost úřadu, aby byl sňatek zamezen. To jest pokrok proti právnímu stavu dosavadnímu; dosud má k takovému ráznému zakročení lékař snad svoje právo, ale pro omezení různými překážkami se ho obyčejně zříká.

K § 8.

Osnova stanoví, že ministerstvo veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy může kdykoli v případě potřeby požádati od lékařů a ústavů léčebných hlášení pohlavních nemocí bez udání jmen nemocných. V této souvislosti nutno uvážiti podrobně, jaký význam by měla všeobecná povinnost ohlašovací, pokud jde o namoci pohlavní. Všeobecnou povinností ohlašovací rozumí se bezvýminečně povinnost lékařova, po případě jiných osob nebo veřejných orgánů, hlásiti každý případ onemocnění příslušnému úřadu, aby se šíření nemocí zabránilo.

Případ takovéto všeobecné povinnosti ohlašovací stanovil na př. zákon ze dne 14. dubna 1913, č. 67 ř. z., o zamezení a potlačování přenosných nemocí. Zákon tento netýká se však nemocí pohlavních.

K návrhu pruského zákona o potírání nakažlivých nemocí. (zákon ze dne 28. srpna 1905) obsažena byla obmezená ohlašovací povinnost pohlavních chorob při osobách řemeslně smilstvo provozujících, jakož i povinnost civilních lékařů, oznamovati onemocnění vojínů příslušnému vojenskému sboru. Při projednávání návrhu každá ohlašovací povinnost odpadla však s tím odůvodněním, že by tím bylí nemocní odrazováni od lékaře, a vháněni do rukou fušerů.

Všeobecná ohlašovací povinnost pohlavních nemocí zavedena je v Norsku (Christianii) a ve Švédsku zákonem z r. 1918, a i tu jen pro lékaře a bez udání jména onemocnělých.

V novém Yorku zavedl Board of Health (zdravotní úřad) od 1. května 1912 povinné ohlašování pohlavních chorob, ale jen pro veřejné nemocnice a ústavy (se jménem pacientovým a jeho bydliště a s pramenem nákazy). Soukromí lékaři pak jsou žádáni, aby činili bezejmenná ohlášení - za povinnost se jim to neukládá. Ohlášení se má zasílati na >Departement of health<. Ani zde není tedy všeobecné povinnosti ohlašovací.

Zásada, všeobecné povinnosti ohlašovací je spravedlivá a sympatická zejména s hlediska zdravotně-policejního. Nelze však také opomíjeti důsledků, jaké by mělo v zápětí přísné její provádění. Pohlavní nemoci dosud mají a ještě dlouho budou míti diffamující charakter. Poněvadž většinou jsou získávány mimomanželskou souloží nebo na temných stezkách prostituce a mají pro jednotlivce a jeho okolí následky tolik kruté, ulpělo na nich odium nezákonnosti a odpornosti. Je to okolnost zajisté politování hodná s hlediska lékařského, zdravotně-policejního i čistě lidského, ale nutno s ní zákonodárci počítati jako s důležitým činitelem. Přímým důsledkem zavedené všeobecné povinnosti ohlašovací bylo by, že nemocní z obavy před vyzrazením u řádného lékaře léčili by se u fušerů >léčením písemným< anebo na základě knih lékařských a pod. Tím by zákonodárce v přečetných případech dosáhl pravého opaku, než co zamýšlel. Poukaz na stanovenou povinnost úředního tajemství rozhodně by nepostačil zdolati všecky předsudky.

Stanoviti všeobecnou povinnost ohlašovací bez těchto obav bylo by možno jen v takových krajích, kde pohlavní choroby (zejména syfilis) staly se endemickými a kde by se šířily většinou stykem mimopohlavním jako obyčejné nakažlivé nemoci. Tím odpadl by diffamující jejich charakter a nebylo by osobních ani společenských námitek proti jejich hlášení (Skandinávie, Rusko).

Dále pak neodporučuje se stanovití všeobecnou povinnost ohlašovací proto, že způsob šíření pohlavních onemocnění je naprosto jiný než u ostatních nákaz. Pohlavní nemoci šíří se skoro výhradně mimomanželskou souloží - je tudíž v moci každého, aby se před nimi uchránil. Tyf břišní, spála, neštovice apod. zachvacují bezděčně i ty, kteří se isolací, desinfekcí atd. proti nim vědomě brání. Účel povinného ohlašování při takových nákazách je přísná evidence jejich a tím daná možnost isolovati pramen nákazy a učiniti jej neškodným. U těchto nemocí existují nekonečně různé možnosti a způsoby nákazy, často těžko vypátratelné. U chorob pohlavních je způsob nákazy - vyjímáme-li t. zv. syfilis insontium u lékařů, porodních bab, nákazu u sklářů a holičů apod. - vždy týž. Je jasný a nemůže býti o něm sporu. Přes to, nebo snad právě proto je pátrání po prameni nákazy u pohlavních chorob - a jiného účelu povinné ohlašování nemá - práci Sysifovou.

Do osnovy zákona pojato bylo tudíž jen případné hlášení nemocí pohlavních bez udání jména nemocného a to hlavně za účely statistickými.

Jiná ovšem je otázka, zda výhody diskrétnosti lékařovy, úřadů orgánů veřejných i svého okolí zasluhuje ten postižený, který při plném vědomí celého nebezpečí, jaké pro celé vůkolí chová, neléčí se, neb léčí se nedostatečným způsobem, nebo kterým způsobem svého života na jevo dává, že zájmy jeho bližních jsou mu ničím. V tom případě musejí ovšem padnouti všechny ohledy osobní a musí být zjednán průchod zájmu veřejnému. (viz §§ 5 a 7).

K § 9.

Osnova zákona hodlá býti nejen snůškou profylaktických opatření proti šíření pohlavních nemocí, nýbrž má v duchu svém raziti cestu přirozenému, předsudku prostému názoru na pohlavní chorobu vůbec. Zákon nepovažuje pohlavní nemocí a prostituci za nutné zlo, o kterém nejlépe nemluviti a které je nutno podle možností skrývat, nýbrž pokládá je za nepřítele, jemuž se musí čelit s otevřeným hledím. Nemoci pohlavní nejsou potupnými chorobami (schändliche Krankheiten), jak naše zastaralé zákonodárství zhusta je označuje, nýbrž nakažlivými chorobami jako kterékoliv jiné, z nichž je nutno dáti se bez ostychu léčit, a před jejichž nebezpečím je třeba co nejdůtklivěji a veřejně varovati. Po této stránce má býti chystaný zákon průlomem do starých názorů nehumánních a do společenských předsudků; má se státi světlonošem v temných úkrytech, ve kterých se pohybovati pohlavně choří byli dosud donuceni.

Jen tato devisa opravňuje zákonodárce ke stanovení řady předpisů, dotýkajících se nesporně soukromého života jednotlivcova. Převratu v názorech nelze ovšem docíliti přes noc. Názory opačné jsou a budou ještě dlouho. Je tudíž nutno, aby ti, jichž se zákon týká, měli jisté záruky, že podrobujíce se předpisům zákona, neutrpí škody ani na úctě svých spoluobčanů ani na svém postavení společenském.

Spolehlivost a diskrétnost všech povolaných činitelů pří provádění zákonných předpisů jsou nezbytnou podmínkou úspěchu celé akce.

Do osnovy zákona pojat byl výslovný předpis o zachování lékařského tajemství, ačkoliv případy úmyslného porušení lékařského tajemství jsou zajisté krajně řídké. Ustanovení toto je však nutný doplněk předpisů ostatních, které jsou s to, aby vyvolaly jisté, třebas i neoprávněné zneklidnění osob, nemocemi pohlavními postižených.

Poněvadž odst. 1. §u 9 rozšiřuje povinnost lékařovu k mlčenlivostí oproti § 498 tr. z. nejenom na povahu nemoci pohlavní, nýbrž i na všechny jiné okolnosti na tuto nemoc se vztahující a tato povinnost mlčenlivosti lékaře jest závažnější oproti mlčenlivosti jiných osob súčastněných vyhražuje osnova zákona kompetenci v příčině porušení této povinnosti mlčenlivosti se strany lékaře výslovně kompetenci soudní, kdežto trestání porušení povinností mlčenlivosti se strany jiných osob spadá v kompetenci úřadů správních.

Povinnost mlčelivostí rozšiřuje se ovšem také na všechny jiné osoby, které jakkoli vejdou s prováděním zákona ve styk. Bude zvlášť nutno upraviti v tomto smyslu i způsob vyšetřování majetkových poměrů při léčení nemajetných a při léčení v nemocnicích. Zásadou budiž, že každý, kdo bude podroben předpisům zákona, musí si býti vědom, že známost o jeho chorobě nesmí se rozšířiti přes nejužší kruh súčastněných osob.

Vůbec se doporučuje, aby do zpráv o nemocných diagnosa se nevpisovala.

K §§ 10 a 11.

Nemoci pohlavní oprávněn je léčiti pouze řádný lékař ve smyslu zákona. Každé jiné léčení neb zasahování v léčení budiž trestno.

Bohužel právě při nemocech pohlavních rozšířeno je pokoutní léčení značnou měrou, a právě ono způsobuje často nejenom nepravedilnou škodu zdraví, ale podporuje i další šíření nákazy.

Důvody, proč lidé právě s pohlavními chorobami utíkají se zhusta k léčení pokoutnímu, leží na snadě. Zvrácený názor společnosti na tyto choroby budí v nemocném pocit studu a ostychu, má-li jíti k řádnému lékaři. Proto upadá snadno do pokušení léčiti se bez lékaře a ohlíží se po ruce pomocné. Tuto mu ochotně podávají pokoutní léčitelé. Doporučuje se mu >písemné léčení<, t.j. poskytování rad, jak chorobu léčiti na pouhé vypsání symptomů choroby, bez osobní prohlídky. Netřeba podotýkati, že při chorobách, které i při pečlivém vyšetření dávají řádnému lékaři - odborníku velmi často podnět k vážným úvahám, je šarlatán a nesvědomitý člověk každý, kdo se k písemnému léčení nabízí, ať už je lékařem či nikoliv.

Každé písemné, ale i pokoutní léčení chová v sobě nebezpečí, že jako choroba pohlavní léčí se často nemoc, která jí vůbec není, a to se všemi škodlivými následky.

Stejného ne-li nebezpečnějšího druhu je tak zv. přírodní léčení, které - přehlížejíc dokonalé a ověřené prostředky lékařské - chce všecko léčiti jen vodou, vzduchem a sluncem. Pomineme-li případný podpůrný prospěch takového přirozeného léčení, musíme je v zásadě popříti, zavrhnouti a brojiti proti němu. Zvlášť právě zde pří nemocech pohlavních.

Velikou a závažnou roli hraje u pohlavních chorob i pověra: úředně byla v různých zemích opětovně zjištěna v lidu zakořeněná víra, že nemoci pohlavní možno se zbaviti tělesným obcováním s děvčetem dosuď nevinným. O zhoubných důsledcích této pověry netřeba se ani zvlášť šířit.

Konečně se sluší zmíniti o případech, kde sice léčení děje se obvyklými uznanými lékařskými prostředky, avšak bez vedení řádného lékaře. Sem spadají rady >zkušenějších přátel<, t. j. těch, kteří se sami kdysi léčili neb léčí a nezištně zkušenosti své sdělují nově postiženým; spadá sem i vydávání lékařských prostředků lékárníky bez lékařského předpisu, výdělečné ordinace ošetřovatelů a ošetřovatelek nemocných, maserů a pod., kteří při provozování svého povolání nabyli jistých >vědomostí< a chtějí jich užít.

Předložená osnova výslovně zakazuje t. zv. >písemné léčení< (§ 10), zachovávajíc novelisaci všeob. trestního zákona, upravení všeobecné trestní normy proti fušerství (mastičkářství).

Zakazuje se dále vtíravé nabízení neb lékařského stavu nedůstojné léčení nemocí pohlavních.

Zasluhovalo by zvláštní kapitoly, do jaké míry podporuje pokoutní léčení pohlavních chorob a zejména prostituci denní tisk. Inseráty všeho druhu útočí každodenně a beztrestně na lidskou nevědomost, nerozvážlivost a touhu po problematických rozkoších, nabízejíce pornografickou literaturu, dráždivé radovánky, přístřeší k pohlavním stykům i služby tajné prostituce (masérky, společnice, předčítatelky, hospodyně k svobodným pánům atd.), a konečně i samo léčení nemocí pohlavních.

Nutno připustiti, že inserování děje se často tak zakukleně a obezřele, že rozlišování mezi dobrým a zlým je velmi nesnadné. Po stránce nabízení se k léčení nemocí pohlavních je však přestupek snadno postižitelný, a možno zde tudíž stanoviti normu.

Válečným předpisem v Prusku (ze dne 23. listopadu 1914) zakazuje se všem časopisům v Berlíně a Braniborech přijímati oznámení, ve kterých nabízí se někdo (kromě approbovaných lékařů) k léčení nemocí pohlavních a jejich následků, anebo ve kterých vychvaluje se nějaký způsob léčby pohlavních nemocí nebo předměty tomuto účelu sloužící.

Podle předložené osnovy (§§ 10 a 11 bude možno i u nás čeliti podobnému veřejnému nabízení služeb nedovolených a trestných.

K § 12.

Není sporu o tom, že mladík nebo děvče, kterým je pohlavní život a nebezpečí z mimomanželského pohlavního styku plynoucí dostatečně známo, nepodlehnou tak snadno svodům; proto také nestanou se tak často kořistí pohlavních nemocí. Proto bude poučení v této věci hráti svou velikou roli

S poučováním nutno počíti na širokém podkladě již u rodičů a dospělých, a to propagováním letáků, brožur, populárních spisů šířených lacino nebo zdarma. Dále přednáškami, nejlépe odděleně pro muže, neb ženy pořádanými; všeobecnými rozhovory pro určité stavy, na př. v továrnách pro zaměstnance, nebo v nemocenských pokladnách pro členstvo, v pokračovacích školách řemeslnických a pod. Důležitá pro poučení širokého publika byla by i hygienická musea s obrazy, mulážemi atd. a s připojenými odbornými výklady.

Nejvíce poučení v sexuálním směru je ovšem potřebí mládeži škole odrůstající od 15 do 18 let, o niž se v tomto směru dosud skoro nikdo vážně nestará. Tu by mohly tělocvičné spolky sokolské a dělnické připojiti ke svému blahodárnému působení nové odvětví vděčné činnosti pravidelným poučováním svého dorostu o pohlavních nemocech.

V první řadě bylo by zdůrazniti, jaké povinnosti mravní má každý k vlasti, k národu, k rodičům a k sobě samému, dotknouti se škodlivosti předčasně probuzeného pohlavního života, onanie a zvláště vážně upozorniti, že abstinence pohlavní není škodliva, nýbrž právě dorostu nanejvýš prospěšná, a že není žádoucí, aby hoši před úplnou zralostí (20 roků) pohlavní styky vůbec pěstovali. Bylo by třeba prohlásiti každou mimomanželskou soulož za krajně nebezpečnou a vylíčiti názorně škody, vyplývající z pohlavních chorob pro individuum i jeho okolí, a potomstvo. Bylo by třeba obrátiti pozornost mladíků na odpovědnost, ke které každý pohlavní styk zavazuje, pozornost dívek na nebezpečí a závažnost takových styků, na případné otěhotnění, na skryté a nepatrné obtíže počáteční, jimiž u žen pohlavní nemoci počínají se jeviti, takže bývají přehlédnuty atd.

Má-li poučení sexuální udělovati lékař či učitel, o to nemusí býti sporu. Oprávněny jsou k tomu oba stavy, a záleží na okolnostech a taktu i znalostech odborných a pedagogických daleko více, než právě na příslušností k tomu či onomu stavu.

Aby byly získány přiměřeně vzdělané síly k těmto úkolům, bude nutno zaříditi na vyšších učelištích (universitách, ústavech ke vzdělání učitelů a pod.) zvláštní přednášky o pedagogice pohlavní.

ÚVOD K ODDÍLU II.

Prostituce.

Pojem prostituce.

Prostitucí jmenujeme řemeslné provozování smilstva za úplatu prostitutkou pak osobu, která v častém střídání pěstuje pohlavní styky s mnoha muži a čerpá z této činnosti úplně neb z části výživu.

Pojem prostituce určují v prvé řadě prodejnost pohlavní rozkoše, dále její nabízení většímu počtu mužů a tím podmíněná prchavost pohlavního styku. Nelze tedy za prostituci považovati stálý, léta trvající poměr s jedním mužem, třeba se tu nedala zištnost i zcela vyloučiti. Naproti tomu možno mluviti o prostituci, kde žena oddávajíc se mužům za úplatu, tímto ziskem hradí třeba jen část své výživy.

Historie prostituce.

Jak se dál pohlavní styk za starodávna, v počátcích lidského pokolení, zda se tu jevil hned - jak někteří autorové tvrdí - sklon k trvalejším spojením monogamickým, či byla-li tu spíše promiskuita, o tom nelze se s určitostí vyjádřiti.

Právě tak není možno stanoviti určitě dobu, kdy a u kterých národů po prvé povstala prostituce. Pokud člověk žil v primitivních poměrech naprosto přirozeně, pokud nenabyl jistého stupně civilisace, která je vždy spojena s jakýmsi odklonem od přírody, potud byla prostituce neznáma. Teprve když povstalo větší nashromáždění lidstva v některé krajině, když počaly styky obchodní, když povstávaly obce i státy a bylo nutno shromažďovati vojska, byla dána možnost, aby dosud zcela přirozený styk pohlavní nabyl forem prostitučních.

U starých kulturních národů vidíme, že prostituce dala se původně za účely nábožensko-mystickými. Kult Astartin u Foiničanů, Melittin u Babyloňanů, dále pak Isidin v Egyptě a Afroditin, Priapův, Bakchův u Řekův a Římanů přímo vedly k náboženskému prostituování. Vedle něho a skoro zároveň vytvořila se pak u těchto národů i prostituce řemeslná, vypočtená na pouhý zisk.

Pokud jde o úpravu prostituce ve starověku, je nejznámější způsob, který v Athénách zavedl Solon. Kupoval v cizině otrokyně a umísťoval je ve státních nevěstincích (Dikterion), majících svůj vlastní řád a přístupných za určitý plat občanům. Vedle toho byly však i volně bydlící prostitutky, t. zv. >Aleutridy<, některé z nich stojící na vysokém stupni kulturním a společenském (t. zv. >hetéry<).

Podobně existovaly i v Římě bordely (>lupanaria< a >fornices<), jakož i volně bydlící prostitutky (>meretrices< a >prostibulae<). Jak v Řecku, tak i v římské říši původně byly nevěstkami jen otrokyně. Avšak v dobách úpadku a zvláště pak v období stěhování národů účastňovaly se prostituce čím dál, tím více i svobodné ženy. Ve starověku pak hrála prostituce ve veřejném životě velkou úlohu, ač byla stále brutálně potlačována a zatracována kněžstvem i úřady. Ba často v té době stát neb obce samy chápou se správy nevěstinců, a králové, papež i kardinálové vybírají vysoké berně za koncesování bordelů. Při tom návštěva bordelů nebyla nečestnou a neplatila ani u ženatých za cizoložství; dokonce úředníci na cestách vkládali do svého účtu diet také položku za návštěvu nevěstince.

Vedle bordelů ve středověku prostitučním účelům sloužily také lázně, zde byly i volné prostitutky.

Velká a zhoubná epidemie příjice, která byla z Ameriky do Evropy zavlečena, a při obléhání Neapole v r. 1495 poprvé zachvátila vojsko v celých massách, nutily staré státy i obce, aby se zabýval prostitucí nejen se stanoviska sociálního, náboženského, ale také zdravotního. Úřady ji ve starších dobách trpí, koncesují, pak zase pronásledují a hledí vyhladiti, jinde jí prostě ignorují, - zkrátka v celém středověku není jednotného hlediska k regulací prostituce nebo k odvrácení škod z ní pramenících. Jsou-tu však aspoň stopy sociální ochrany ve formě různých bordelových řádů. Nejstarší takový známý řád byl vydán r. 1162 biskupem winchesterským v Anglii, a nařizuje, že žádný majitel bordelu nemá ve svém domě trpěti osobu stíženou nebezpečnou chorobou >pálení< (>the perilous infirmity ofburning<), čímž míněna asi kapavka. Podobný prostituční reglement ze dne 8. srpna 1347 vydala královna obou Sicílií Johanna I. pro bordely avignonské. Přikazuje, aby každé soboty městskou radou ustanovený ranlékař a představená bordelu všechny nevěstky vyšetřili a nemocné isolovali.

Ludvík Svatý r. 1254 chtěl prostituci vyhladiti násilnými opatřeními. Jeho snaha však neměla výsledku, správa státní tehdy prostituci trpěla dále a král založil na konec útulnu pro nevěstky, které se svého řemesla dobrovolně vzdaly. Další pokus násilného potlačení prostituce učiněn byl ve Francii r. 1560 a nařízení o tom bylo ještě r. 1619 obnoveno.

Ve století 18. byla to hlavně císařovna Marie Terezie, která stíhala nejen prostituci, ale i pouhou mimomanželskou soulož krutými a drakonickými tresty. Tento represivní systém nevedl však nikde ke kýženému cíli, a tak se pomalu a tápavě došlo v tomto směru ke zdravotním opatřením. Ve Francii, ohnisku evropské kultury, objevují se nejdříve pokusy. R. 1657 za Ludvíka XIV. byla v Paříži vystavěna >Salpeteriere< jako nemocnice pro ženy veřejně se prostituující a r. 1664 vydal Ludvík XIV známou >Ordonnance royale pourla répression de la prostitution<, kde se mluví nejen o vězení pro nevěstky, nýbrž i o špitálu, nemocnici k jejich léčení.

V letech 1747 navrhli policejní řiditelé pařížští Voyer ďArgenson a Berryer, aby prostitutky byly podrobeny zdravotní prohlídce. Návrhy ty i jiné obdobné nedošly však k uskutečnění. Teprve v roce 1791 nabývají francouzské úřady přesvědčení,že je nutno postaviti hráze řádění příjice, a zákon ze dne 22.července 1791 hrozí těžkými tresty prostitutkám, které by nepečovaly o své zdraví.

V r. 1798 byla konečně pojata myšlenka, podrobiti prostitutky zdravotní prohlídce. Ke krytí výloh s tím spojených bylo ustanoveno, aby každá volná prostitutka platila měsíčně 3 fr, a každá majitelka bordelu 12 fr. V r. 1802 byl zřízen uprostřed čtvrtí kde bylo nejvíce prostitutek (v ulici Croix-des- Petits-Champs) dispensář - >Dispensaire de salubrité< - pro taková děvčata, která mohla býti léčena ambulantně. Docházela do dispensáře na lékařskou poradu a dostávala tu zdarma i léky. R. 1838 zařízena pak věznice St. Lazare k nucenému léčení řemeslných prostitutek.

Tím byla reglementace prostituce ve Francii úplně vybudována, a podle jejího vzoru zavedena, pak reglementace v celé ostatní Evropě během XIX. století.

Reakce proti reglementaci vyšla z Anglie. R. 1864 byly zde zákonem zvaným >Contagious diseases-Act< v 11 přístavních městech prostitutky podrobeny preventivní lékařské prohlídce prozatím na 3 roky. Toto opatření, bylo ještě v příštích létech rozšířeno na 3 jiná města. Ač byly prohlíženy skoro jen ty nevěstky, které se hlásily dobrovolně, vzbudilo toto opatření mohutné reakční hnutí v anglickém národě, na svoji svobodu velmi žárlivém, a v čelo tohoto hnutí postavila se paní Josefina Butlerová, manželka kněze. K ní přidružilo se několik vynikajících lékařů, kteří brojili proti reglementaci se stanoviska vědeckého, prohlašujíce jí za neúčinnou a hygienicky bezcennou. Odpůrci reglementace zvítězili, >Contagious-Disea-ses-Act< byla zamítnuta a reglementace byla v r. 1882 zrušena částečně, a r. 1886 zplna.