2. Preventivní kontrola lékařská nedovede prostituci assanovati, i když je prováděna sebe svědomitěji. Již při kapavce lékařská prohlídka selhává, neboť každá prostitutka má kapavku nevyléčitelnou. Je to u nevěstek t. zv. >nemoc z povolání< a dala by se vyléčiti snad jenom tehdy, kdyby se dotyčná svého řemesla vzdala. Prostě není možno vybudovati tak velkých nemocnic, abychom tam mohli internovati všechny prostitutky s kapavkou a udržeti je tam tak dlouho, až by nakažlivá choroba vymizela. A kdyby se o to i někdo pokusil, onemocní prostitutka kapavkou znova, jakmile se k svému zaměstnání vrátí. Je to podobně i s příjicí. Floridní sekundární její stadium vytváří ovšem tak jasné příznaky, že lze stižená individua snadno vyloučiti. Tím je řečeno, že ženy latentně syfilitické dva až tři roky po nákaze neskýtající právě manifestní příznaky, jsou ponechány v klidu a provádějí své řemeslo nerušené dále po celou dobu této latence. V krvi i míze latentně syfilitických osob koluje však nakažlivá látka, i když zevně na těle není příjičných příznaků; a tak i tyto osoby mohou přenésti nákazu, nastane-li na př. při pohlavním styku u obou súčastněných jakýkoliv sebe menší oděrek. Tak syfilitik může se státi i v období bezpříznakové latence zdrojem nákazy. Že právě u prostitutek je popsaný způsob infekce velmi častý, nelze popříti.
Podle Sperkovy statistiky o prostituci petrohradské bylo u 722 latentně syfilitických prostitutek konstatováno:
| v l. roce nemoci | u 529 osob | 1601 recidiv, |
| v 2. roce nemoci | u 204 osob | 303 recidiv, |
| v 3. roce nemoci | u 90 osob | 120 recidiv, |
| v 4. roce nemoci | u 53 osob | 73 recidiv. |
Tyto syfilitické recidivy objevují se kromě toho tak náhle a mají v zápětí s počátku tak nepatrné, sotva postřehnutelné změny pokožky, že prvý a druhý den po vzniku může je lékař najíti jen nejpečlivějším vyšetřením celého těla, a to jen, ví-li předem, že dotyčná osoba je ve stadiu latentní syfilidy. Sperk z toho soudí, že šest sedmin všech příjičných mužů získalo svou nemoc od žen, které měly syfilis, ale v období bezpříznakovém, kdy tedy byly pokládány za zdravé. Fingerr pak uvádí případ, kdy prostitutka, kterou tři odborníci prohlásili za latentně syfilitickou, přenesla syfilis hned na prvního muže, s kterým souložila po propuštění z nemocnice. Max Gruber cituje statistiku, podle níž je mezi řemeslnými nevěstkami v Paříží 12 procent, v Brusselu 25 procent, v Moskvě a Kyjevě 38 procent, v Petrohradě 35-43 procenta a ve Vídni 20-47 procent latentně syfilitických.
Kdyby měla reglementace dostáti svému účelu, musily by se všechny případy onemocnělých prostitutek isolovati a tak dlouho léčiti, až nastane při pohlavním styku naprostá neškodnost.
Přihlédněme blíže k prvnímu požadavku. Primární projevy příjice a ze sekundárních floridní tvary pošlou se jistě do nemocnice; tak všechny měkké vředy a největší část akutních kapavek. Ale chronická kapavka (a mezí tím i mnohý případ akutní) se pardonuje, protože by musily býti vylidněny celé bordely a všechny prostitutky by se z nemocnice vůbec ani nedostaly. Jak už řečeno, všechny mají chronickou kapavku. Co se týče latentní příjice, není možno ji vyloučiti, pokud se neprojeví nějakým kožním příznakem. Jak také možno jednati jinak? Syfilitik zůstane podroben recidivám a v jeho šťávách tělesných koluje nakažlivina nejméně po 2 léta i v nejpříznivějších a nejlépe léčených případech. Na tak dlouho latentně syfilitickou prostitutku do nemocnice zavříti nelze; ponechá se tam vždy jen potud, pokud nezmizely zevně poznatelné příznaky kožní nebo slizniční. Francouzští autoři jmenují toto léčení příjice posměšně >maquiller< (nalíčiti) nebo >blanchir< (obíliti). Že za třicet dní - a to je nejdelší lhůta nemocničního léčení v Paříži, u nás ještě dnes je daleko kratší, - syfilis vyléčiti nelze, přizná každý.
Výsledky reglementace armádní i občanské dají se velmi pěkně sledovati v Anglii.Tam byl proveden ve velkém měřítku zdravotně policejní pokus tím způsobem, že reglementace byla zavedena roku 1864 zákonem zvaným >Contagious Diseases Act< ve 14 přístavních a posádkových městech a trvala do roku 1886. Příslušná čísla sestavil Augagneur.
Od r. 1860 do r. 1864 klesá počet příjice u vojska v oněch 14 městech ze 146°/00 na 102°/00. Stejný zjev možno pozorovati u celé armády anglické, kde počet mužů pro syfilis v nemocnici ošetřovaných klesá ze 130 v roce 1860 na 90 °/00 v roce 1864. V témže roce byla zavedena v oněch 14 městech reglementace. A tu skutečně od roku 1865 až do roku 1877 příjice mezi posádkami těchto měst ubývá, počet nemocničně léčených klesá z 95 °/00 na 35 °/00 avšak od roku 1878 do roku 1882 opět stoupá ze 40 °/00 na 78 °/00, při stále trvají reglementaci. Zajímavo je, že v roce 1873 Cordwell, tehdejší ministr vojenství, vydal rozkaz, aby byl zastaven plat každému vojáku, který by byl přijat do nemocnice pro venerickou chorobu. Rozumí se samo sebou, že statistika se tím značně zmenšila, neboť vojáci se činili, jak mohli, aby svou pohlavní chorobu skryli. To akcentují také vojenské úřady samy a prohlašují proto statistiku od roku 1873 do roku 1878, kdy nařízení ministra Cordwella se zrušilo, za bezcennou.
Mezi 1000 vojíny bylo syfilitických po dobu platnosti reglementace roku 1865 252, r. 1872 202; po zrušení reglementace r. 1886 267, r. 1896 154.
Podle této podrobné statistiky od roku 1886 do roku 1896, kdy reglementace byla zrušena počet morbidity klesá neustále, skoro o 15 °/00 průměrně za rok; na konec dosáhne číslic daleko nižších než za doby plné platnosti reglementace.
Tato statistika je doplněna a podepřena jinou, kterou uveřejnili James Stuart a Birbeck-Nevins v Liverpoolu podle číslic čerpaných v anglickém >War Office< (ministerstvo vojenství). Netýká se pouze vojska, nýbrž i jisté části civilního obyvatelstva, - totiž rekrutů, kteří žádají za přijetí do armády.
Vojsko anglické bylo tehdy složeno pouze z najatých dobrovolníků; poskytuje se nám zde tedy obraz o stavu pohlavních nemocí u mladých mužů ve věku nejvíce ohroženém.
Statistika týče se doby 30 let: 20 let, kdy panovala v Anglii částečná reglementace(1866-1886) a 10 let, kdy už byla zrušena (1886-1895); tato statistika obsahuje také nejen případy primérní, ale i sekundérní příjice.
Rekruti odmítnutí za režimu reglementačního (1866-1882):
| Celkový počet odmítnutých | nemocní příjicí | °/00 | |
| 1866 | 7.761 | 338 | 16,56 |
| 1882 | 19.294 | 478 | 10,72 |
Rekruti odmítnutí po režimu reglementace (1883-1885):
Částečné zrušení reglementace.
| 1883 | 23.595 | 583 | 9,81 |
| 1885 | 28.933 | 706 | 9,77 |
Úplné zrušení reglementace.
| 1886 | 32.853 | 613 | 8,18 |
| 1890 | 22.005 | 351 | 6,34 |
Úplné zrušení reglementace (1891-1895).
| 1891 | 23.231 | 300 | 4,90 |
| 1895 | 22.916 | 194 | 3,48 |
Uvedené tabulky ukazují skoro naprostou bezvlivnost reglementace. Klesání počtu pohlavních chorob, počínající ještě za plné platnosti režimu reglementačního, není nikterak odstraněním reglementace přerušeno, spíše je jím podporováno. Zde jeví se znovu onen rytmus v pohybu infekčních nemocí vůbec, který možno sledovati v průběhu delších časových mezer a na nějž bylo upozorněno již na počátku všeobecné kritiky reglementace.
Zákon >Contagipus Diseases Act<, kterým byla reglementace v Anglii částečně zavedena, zastihl tuto vlnu pohlavních chorob právě v době, kdy počala klesati a citované číslice dokazují, že reglementace neměla na celkovou frekvenci pohlavních chorob v Anglii nejmenšího vlivu, ani když byla zavedena, ani když byla zrušena. Tedy hygienická činnost reglementačního systému jest rovna nule.
3. Reglementací prostituce stát nemravné řemeslo koncesuje a dává mu sankci. Reglementovati prostituci znamená uznávati ji jako občanské povolání, přiznati její právní existencí, smířiti se s ní a nebrániti se proti ní. Prostituce nabývá takto nátěru pravidelného zaměstnání nebo povolání a občanské živnosti.
Poněvadž návštěvníci bordelů jsou z největší části zhýralci a prostopášníci, mohlo by se státní správě vyčísti, že těmto lidem nepřímo dodává materiál k ukojení jejích touhy po pohlavních rozkoších.
4. Reglementace tedy usnadňuje přístup k prostopášnosti a zhýralosti. Bez bordelů a reglementace nebyla by prostituce tak aggressivní, veřejná a mládeží tak snadno přístupná. Spousty mravní, které v řadách mládeže, jmenovitě středoškolské, působí místa prodejné lásky každému a kdykoliv přístupná, jsou ohromné a dosud málo doceněné, zvláště ve velkém městě. Vždyť bordel je tu otevřen jako každá kavárna, ba ještě déle - nejen celý den, ale i po celou noc. Zákonodárci musí jít o to, aby tuto mravní zhoubu, dosud v každém i malém městě s blahovolnou podporou úřadů trpěnou, ba i podporovanou, rychle a úplně odstranil. Beze zrušení reglementace není to však možno.
5. Reglementace je opatření nespravedlivé a nezákonné. Je tedy nespravedlivá, protože se týká jenom žen, muže ponechávajíc docela stranou, jako by muži pohlavních nákaz nerozšiřovali. V reglementačních státech, je-li někde úřadem přistižen muž se ženou při pohoršlivých pohlavních stycích, žena je předvedena a podrobena prohlídce zdravotní, muž bývá však propuštěn. Reglementace je tedy výplodem dvojího lokte morálky. Nutno však požadovati, aby před zákonem byla úplná rovnost mezí pohlavími i v tomto bodě.
Okolnost, že reglementace ponechává muže úplně nepovšimnuty, způsobuje i její hygienickou neúčinnost. Srovnáme-li reglementaci prostituce s opatřeními zdravotně policejními u nakažlivých nemocí, ukáže se přímo ubohou. Ona vybírá a isoluje teprve každého druhého člena z řetězu nákaz, ponechávajíc ostatním, totiž mužům, úplnou zvůli nákazy. Tím je jaksi úředně postaráno o to aby venerické choroby nevyhynuly, - ba ještě více-, aby mohly býti přenášeny i na prostitutky neinfikované a ovšem že i na počestné ženy.
6. Reglementace je opatření čistě administrativní, libovolné, a nezakládá se na žádné zákonné bási. Ba naopak ona je protizákonná. V dosud platném trestním zákoně rakouském je kuplířství zakázáno. Reglementace však je chrání a trpí tím, že dozírá na bordely. Na druhé straně, nejde-li o prostitutku opatřenou kontrolní knížkou, musí zakročiti ve smyslu zákona. Prostitutky a majitelé nevěstinců staví se tak mimo zákon, kuplířství zákonem trestané stává se >trpěnou< živností, jde-li o >zapsané< prostitutky, ale trestá se a pronásleduje se, jde-li o tajné.
Tu platí tedy jen libovůle správního čí policejního úřadu a nikoliv zákon. Prostitutka na policii zapsaná, má-li knížku v pořádku, může lákat a svádět muže jako žádná jiná žena. Je to její koncesované řemeslo. Pro řemeslnou prostitutku a kuplíře tedy zákon neplatí, jejích nejvyšším rozhodčím je úředník policejní, mnohdy i policejní sluha.
Všude, kde zákonodárci chtěli stvořiti zákon proti pohlavním chorobám, byli nuceni sáhnouti k zásadám aboličním. A je zajímavo, že mnohý přívrženec reglementace stal se abolicionistou, jakmile byl postaven před úkol řešiti otázku pohlavních chorob zákonem. Kdo je přívržencem rovností všech občanů, nemůže jinam dospěti, než k abolicionismu, počne-li hlouběji přemýšleti o problému prostituce. Zákonitá ustanovení, řešící tuto otázku, nemohou nikdy postihovati pouze žen, třeba by šlo o nevěstky.
Vyhlášení tohoto zákona musí býti provázeno zrušením reglementace a všech bordelů v celém státě. Protože o této otázce přemýšlelo u nás vážně jen málo mužů, má se často za to, že se tím chce zrušit neb vyhladit prostituce. Praví se, že zrušením bordelů povstane rozmnožení pohlavních chorob, nemanželských dětí, přibývání pohlavních zločinů, znásilnění, zprznění a pod. Všecky tyto námitky shrnují se pod jedním heslem, které zní: >Prostituce jenutné zlo.<
1. Bordely jsou prý ventily, kterými se vybíjí přílišné napětí pohlavního pudu mužů. Bez nich by prý byl zanesen kvas mravní hniloby mužskými svůdci i do tak zvaných slušných rodin.
Ve skutečnosti jest však zapsaná prostituce (bordely i volné prostitutky v to počítajíc) jen malým zlomkem z počtu žen,které jsou ochotny státi se hromosvodem pohlavní vášně mužů.
Zapsaná (reglementovaná) prostituce naprosto tedy nestačí k tomuto úkolu, ventilu, který má před útoky mužů chrániti čest žen ostatních. Ohromná většina mužů je tedy už nyní se svými sexuelními potřebami odkázána na ženy mimo prostituci reglementovanou.
Vedle toho: mezi návštěvníky bordelů a nevěstek je pouze malá část - pouze snad 5 procent - těch, kteří tam chodí ze skutečné potřeby pohlavní. Tak nepatrná je tato část, že by musily zavříti rázem nevěstince všechny, kdyby byly poukázány pouze na ni. Bordely a prostitutky vůbec žijí skoro výhradně z mužů prostopášnictví oddaných, z mužů omámených alkoholem. Nebýti alkoholu a mravní zhýralosti mužů, většina prostitutek stala by se zbytečnou.
Nedá se upříti, že jsou muži, kterým pohlavní zdrženlivost ukládá nepříjemné sebezapření. Na zdraví však abstinence žádnému muži uškoditi nemůže. Názor o škodlivosti této abstinence je předsudek z dřívějších dob, který nemůže býti lékaři ani vědou uznán správným. Žádný lékař jistě se neodváží doporučiti prostituci jako lék - ba ani těm ne, kdož snášejí špatně pohlavní abstinenci (osobám neurasthenickým a histerickým).
2. Podobně dlužno odmítnouti tvrzení, že by zrušením nevěstinců a reglementace přibývalo případů násilného smilstva a zprznění. Většina mužů odsouzených pro násilné smilstvo byla už před tím častými návštěvníky bordelů nebo prostitutek a vedla již dříve zpustlý, zhýralý život. Poměrně velký počet těchto odsouzenců jsou chorobná individua s perversním pudem pohlavním a obětmi jejích chorobné vášně nebývají zralé, kvetoucí ženy, nýbrž děti neb zvadlé stařeny. V soudní kasuistice najdeme jen malý počet zdravých mužů s normálním pudem pohlavním, kteří by se byli dopustili zločinu proti mravnosti pro nesnesitelné nutkání pudu pohlavního. V zemích, kde je reglementace zrušena, ve Švédsku, Dánsku, Norsku, Švýcarsku (mimo Ženevu) atd., není pohlavních zločinů více než v zemích reglementačních - v Německu, Francii, Ženevě, u nás atd. Nevěstince, místo aby byly ventily vášně pohlavní a uklidňovaly ji, naopak ji spíše rozdmychují. Jsou pařeništěm k pěstování výstřelků pudu pohlavního a jsou vysokými školami zhýralosti. Skoro v každém nevěstinci jsou pěstovány pohlavní perversity, z nichž nejobyčejnější je flegellace. Tedy nevěstince jsou stálou, hlavně i nedospělým hochům přístupnou školou neřestí.
3. Nutnost reglementované prostituce dokazuje se dále tím, že prý bez ní by byly ženy a dcery slušných rodin častěji vysazeny svodům a útokům mužů. Tu záleží ovšem na ženách, jak se k těm mužským svodů chovají a jak dovedou chrániti svoji čest. Nezdá se však, že by v zemích aboličních bylo svedených manželek více než v reglementačních - je tomu spíše opačně. Neboť, jak už řečeno, bordely a řemeslné prostitutky již v zájmu svého obchodu rozplameňují zhýralost mužů a uměle vydražďují jejích pohlavní požadavky. Muž, zvyklý hověti kdykoliv svým sexuálním choutkám, bude se při dané příležitosti, jde-li o svedení ženy, méně rozmýšleti, nežli ten, který dovede svou vášeň držeti na uzdě.
4. Přibývání nemanželských dětí následkem zrušení reglementace a bordelů nezdá se býti podobno pravdě; už také z toho důvodu, který byl uveden sub l. na odmítnutí tvrzení, že bordely jsou ventily překypující mužské vášně. Bylo tam již řečeno, že počet prostitutek reglementovaných a obzvláště oněch koncentrovaných v bordelech je tak malý, že ho nelze bráti v úvahu. Nemanželské porody jsou právě důkazem, že pohlavní pud mužů vyhledává dosud z veliké části cest přirozených, a nelze proto všechny nemanželské porody připsati na vrub zvláštní nemorálnosti obyvatelstva. Právě naopak: Ten, kdo dovede následkům pohlavního styku zabraňovati, není přec mravnější, než onen, který jda za svým přirozeným pudem jedná bez rafinovanosti a vypočítavosti. Opatrnost a chytrost nelze klásti na roveň mravnosti.
Ostatně je s hlediska sociální spravedlnosti už svrchovaně zapotřebí uvažovat raději o tom, jak by se dala provésti ochrana svobodných matek a nemanželských dětí. Tato snaha by přirozeně vnesla do řad mladých mužů větší vědomí odpovědnosti k ženám při pohlavních stycích. Povznesla by se tím nejen úcta k ženě, ale i všeobecná mravnost; přestalo by také směšné pohrdání nemanželskými matkami, když bychom jim přikázali práva manželek legitimních, když by se přikázalo úřadům, aby pátraly v každém případě nemanželského porodu po otci dítěte, a když by toto dítě mělo táž občanská práva k otci jako jeho dítě legitimní.
Právě provedeným vyvrácením námitek stává se tedy heslo o >nutnosti< prostituce neudržitelným. Je v tom velký rozdíl, uznáváme-li nějaké zařízení za nutné anebo pouze za existující, toho času za nevyhladitelné. V prvém případě vyráží nám >nutnost< zla každou zbraň proti němu z ruky. Pak je bezúčelno, snad i škodlivo proti němu bojovati. Jsme pak odsouzení smířiti se s ním, složiti ruce v klín aneb je uvésti v systém, regulovati je v jistých mezích, tak aby škody z něho plynoucí byly co nejmenší. To je stanovisko reglementaristů.
Je však lépe postaviti se k prostituci tak, jak toho žádají abolicionisté. Slovu >abolicionismus< bývá špatně rozuměno: tvrdí se, že aboliční hnutí chce zrušiti prostituci. To je naprosto nesprávné. Abolicionismus brojí proti reglementačnímu systému a usiluje o to, aby byl odstraněn. Chtíti vyhladiti prostituci bylo by absurdní, a je to také za dnešních sociálních a ethických poměrů nemožné. Abolicionisté nepovažuji prostituci za zlo pro vždy>nutné<, nýbrž pouze za stávající, a to nevylučuje možnosti boje s prostitucí. Oni vědí, že státní správa nemůže zůstati při tom pasivním divákem, a praví: Státní správa nesmí prostituci - jak se děje dosud - reglementací podporovat, hýčkat, koncesovat a smiřovat se s ní, nýbrž naopak musí ji omezovat a činit ji těžce dostupnou. Ona se musí starati o to, aby prostituce ze své nynější aggressivnosti a veřejnosti ustoupila ve stín a neroztahovala se na každém rohu. Musí ji donutit, aby se ztajila, musí ji obklopiti vysokými hrazeními, aby se stále nepřelévala do veřejného života a společnosti, jak se to děje dosud.
Abolicionisté bojují pro ochranu proti pohlavním chorobám jako reglementaristé, chtějí však, aby se dala legálně, pomocí zákonů pro všechny stejně platných, které by postihovaly všechny občany a všechny ženy i muže. Žádají, aby nebyla tvořena zvláštní třída prostitutek zapisováním a policejní reglementací, nýbrž aby pro všechny osoby mravně vinné a pohlavně ohrožující vydán byl stejně závazný zákon.
K §§ 13 a 16.
Zákon z r. 1885 (tulácký) prohlašuje v § 5 napřed prostituci zásadně za trestnou a přenechává trestání úřadu bezpečnostnímu. V dalším však týž § 5 vytýká, že prostitutka je soudem trestná jen potud, pokud jedná proti příslušným policejním nařízením. Z toho se vyvozuje, že toto konání, výslovně vyznačené trestným, je možno trpěti za jistých podmínek, stanovených určitým veřejným orgánem. Na tomto výkladu zakládá se reglementování prostituce. Toto dvojí neupřímné stanovisko k prostituci je neblahé potud, že není bezpečného právního základu ani pro trestání, ani pro tolerování prostituce a otevírá se cesta libovůli policejních úřadů a jejich orgánů. Nade vší pochybnost povznesená morálka oficielní kryje tu svým pláštíkem méně uznání hodnou morálku oficiosní.
K další křiklavé nesrovnalosti přijdeme, srovnáme-li tento výklad s ustanoveními §512 ob. tr. z. z r. 1852 o kuplířství. Kuplířství je zásadně a zajisté vším právem trestno. Ale majitel nevěstince, tudíž kuplíř par excellence, není trestán v předpokladu, že přechovává jen kontrolované nevěstky.
Po této stránce je uherský zákon upřímnější, uznávaje výslovně nutnost reglementace prostitutek {§ 91 zák. čl. XIV, z r. 1876, § 81 zák. čl. XI. z r. 1879).
Je nutno, aby tato neupřímnost platného zákona byla odstraněna. Nesmí býti nevěstek trestaných a privilegovaných, nesmí býti kuplířů pronásledovaných a beztrestných.
Zařaditi prostituci mezi delikty podrobené trestům správním neb soudním bylo možno jen proto, že akt prostituční jest směšován s vybízením ke smilstvu, a zákonodárcům se zdálo, že tyto dva činy jsou neodlučitelně spojeny. Je však nesporno, že akt prostituční je možný i bez veřejné pohoršlivé nabídky, a nelze tedy prostituci samu o sobě prohlásiti za jakkoliv trestnou. Mělo by to absurdní konsekvence, neboť mohl by pak býti stihán i muž zúčastněný na aktu prostitučním jako spoluvinník, ale nebylo by možno najíti pro jeho přečin trestního ustanovení.
Prohlásíme-li, že prostituce sama o sobě není trestná, není tím ovšem řečeno, že bychom osoby, které prostituci provozují, sprošťovali každé morální viny. Naopak, se stanoviska mravního je prostituce v každé formě a vždycky zavržitelná. Je tu třeba zaujmouti k ní obdobné stanovisko jako k sebevraždě. I sebevražda je čin protisociální, však ani ji nelze stíhati nějakou trestní sankcí. V brožuře >La prostitution, la police et la loi< (v Paříži, 1900) praví spisovatel Yves Guyot: >Každá bytost jest osobním vlastníkem svých sil, svýchschopností, své účinností; a toto osobní vlastnictví jest ještě méně sporné,než vlastnictví předmětů.< Každý má právo činiti se svým tělem co mu libo, může ho užíti, aby ukojil nějakou vášeň, aby dosáhl rozkoše nebo peněžitého zisku.
Tedy osoby, které provozují prostitucí, nedopouštějí se přečinu, t. j. nedopouštějí se skutku, který by mohl býti stíhán nějakým trestem zákonitým. Z toho plyne, že s nimi nemá býti nakládáno jak s vinníky; osoby takové nemají býti vyšetřovány, vězněny nebo trestně stíhány.
Prostituce (ať ženská či mužská) budiž trestná v duchu zásad aboličních jen tehda, jestliže z důvodu zdravotnického nebo z důvodu zachování veřejné mravností je to nutno. Důvod první je dán, jestliže se prokáže ohrožení nákazou. Druhý důvod hledati sluší v předpisech o zachování veřejné mravnosti. Plyne z toho i toto: je-li prostituce sama o sobě beztrestnou, nemohou býti ani prostitutky považovány za zvláštní kastu a nemohou býti podrobeny žádným výjimečným opatřením. Opatření reglementační se tudíž zrušují. (§§ 13 a 16).
Nutno i podotknouti, že s otázkou úpravy prostituce souvisí co nejúžeji trestní předpisy o kuplířství, dohazovačství, přechovávačství, nadháněčství a chraničství (Zuhälterei), jejichž přiměřenou úpravu vyhraditi dlužno novelisací všeobecného trestního zákona.