Tisk 1170/4.
Překlad.
Interpelace
senátora dra Ledebur-Wichelna a soudruhů
na pana ministra národní obrany
stran přeložení vojenské střelnice v Mostě.
Vojenská střelnice v Mostě leží jižně na svahu Lerchenbergu a v bezprostřední blízkosti ocelárny, sklárny a okresní nemocnice. Tím spadá nyní již do širšího obvodu města. Vystavena a otevřena byla v roce 1912. Střelnice je vystavěna pro tehdejší karabinu pro jízdu, model 1895 (střela s olověným pláštěm) a byla určena pro tehdejší posádku, 2 divise jízdy.
Již v době jejího vystavení ozývaly se proti její poloze hlasy, které poukazovaly na příští rozšíření města. Také sousedé poukazovali na velkou ztrátu užitku pro zmenšenou možnost hospodaření. Avšak střelnice byla přece vystavena na označeném místě. Sousedům byla přiznána náhrada 19 K za hektar. Používání střelnice bylo stanoveno v měsících prosinci, lednu, únoru a březnu dvakrát týdně od l-4 hod. odp., v měsících dubnu až červenci jednou týdně od l-6 hod. odp., v ostatních měsících dvakrát týdně od l-6 h. odp.
Od doby převratu nalézá se v Mostě pěchota s oddíly strojních pušek a dělostřelectvo. Jelikož ohrožené pásmo, vypočítané na nosnost jízdecké karabiny model 1895, nynějším ručnicím (střela s ocelovým pláštěm), již neodpovídá, byla vojenským staničním velitelstvím o své vůli a proti výslovnému ustanovení ubytovacího zákona ze dne 25. června 1895, prováděcího nařízení ze dne 27. července 1895, ř. z. čís. 119, k §u 56, ohrožená prostora zvětšena, aniž by však byla přiznána novým sousedům, do této prostory spadajícím, náhrada za ztenčené hospodaření a aniž by byly zachovávány podmínky smlouvy pokud jde o rozestavení stráží, o vyhlášky a vyvěšování praporů.
Také bylo a jest užíváno střelnice měrou daleko větší (přiměřeně větší posádce - 2 prapory pěchoty, 2 prapory dělostřelectva) než je udáno ve smlouvě z roku 1912 a nebráno tudíž žádného ohledu na ustanovení této smlouvy, podle nichž se nemá stříleti po dobu osevu a sklizně. Z toho důvodu jsou poškozeni nejen četní sousedé střelnice, nýbrž také samo město Most. Za prvé proto, že náhrada, která nehledíc ku znehodnocení peněz sama o sobě je příliš nepatrnou, také co do podkladu pro její výpočet skutečným poměrům neodpovídá, za druhé, protože střelnice pro nutné rozšíření ohroženého prostranství spadá s ním do obvodu města, který se od doby jejího založení značně zvětšil, a za třetí, protože skoro každodenní její používání je podstatnou překážkou veřejného ruchu a dopravy.
Střelnice již nepostačuje požadavkům, které nynější pěší posádka jí musí klásti, její vybudování se připravuje na rok 1922 a je na to již povolen obnos 1,200.000 Kč.
Vybudování - tedy rozšíření střelnice znamenalo by však daleko větší a ještě těžší poškození města, sousedů a zvláště průmyslových podniků v bezprostředním sousedství, to jest ocelárny, sklárny a okresní nemocnice, a těmto továrnám by jednou pro vždy bylo zabráněno v jejich rozšiřování. Ale také posádce bylo by rozšíření střelnice při její nynější poloze jenom na újmu, protože zabezpečení velikého ohroženého prostranství vyžadovalo by velmi mnoho stráží.
Městská obec Mostecká poukázala v odůvodněných žádostech na vojenské zemské velitelství (stavební oddělení) a na vojenské staniční velitelství v Mostě, na nebezpečí rozšíření mostecké vojenské střelnice a navrhla pro založení střelnice příznivé území blízko Eisenberku, aniž by ministerstvo národní obrany bylo dosud něčeho zařídilo.
Z tohoto důvodu táží se podepsaní pana ministra národní obrany, je-li ochoten pečovati o to, aby střelnice Mostecké posádky, ohrožující stavební vývoj, hospodářskou výrobu a bezpečnost života byla přeložena na jiné místo?
V Praze, dne 16. prosince 1921.
Dr Ledebur-Wicheln,
Hartl, Knesch, dr Herzigová, Oberleithner, dr Naegle, dr Hilgenreiner, Jelinek, Spies, Vetter, Luksch.
Původní znění.
Interpellation
des Senators Dr. Ledebur-Wicheln und Genossen
an den Herrn Minister für nationale Verteidigung
in Angelenheit der Verlegung der Militärschießstätte in Brüx.
Die Militärschießstätte in Brüx ist südlich am Abhange des Lerchenberges und in unmittelbarer Nähe des Stahlwerkes, der Glashütte und des Bezirkskrankenhauses gelegen. Sie fällt derzeit somit schon in das weitere Weichbild der Stadt. Erbaut und in Betrieb wurde sie im Jahre 1912 genommen. Die Schießstätte ist für den damaligen Kavallerie-Karabiner Modell 1895 (Bleimantelgeschoß) gebaut und war für die damalige Garnison, 2 Divisionen Kavallerie, bestimmt.
Schon zur Zeit ihrer Erbauung machten sich Stimmen gegen die Lage derselben geltend, welche auf eine zukünftige Ausdehnung der Stadtgemeinde hinwiesen. Auch wurde von den Anrainern auf den großen Nutzentgang durch die Minderbewirtschaftung hingewiesen. Nichtsdestoweniger wurde aber die Schießstätte dennoch auf dem bezeichneten Platze erbaut. Den Anrainern wurde eine Entschädigung von 19 K für den ha zugestanden. Die Benützung der Schießstätte wurde in den Monaten Dezember, Jänner, Feber und März zweimal in der Woche von 1-4 Uhr nachm., in den Monaten April bis Juli einmal in der Woche von 1-6 Uhr nachm., in den übrigen Monaten je zweimal in der Woche von 1-6 Uhr nachm. festgesetzt.
Seit dem Umstürze befindet sich in Brüx Infanterie mit Maschinengewehr-Abteilungen und Artillerie. Nachdem die auf die ballistische Leistung des Kavalleriekarabiners Modell 1895 berechnete, gefährdete Zone den nunmehrigen Gewehren (Stahlmantelgeschoß) nicht mehr entspricht, würde vonseite des Militär-Stationskommandos eigenmächtig und gegen die ausdrücklichen Bestimmungen des Einquartierungsgesetzes vom 25. Juni 1895 Durchführungsbestimmungen vom 27. Juli 1895 R. G. Bl. Nr. 119 zu § 56 der gefährdete Raum vergrößert, ohne jedoch den in diesen Raum fallenden neuen Anrainern eine Entschädigung für die Minderbewirtschaftung zuzusprechen und ohne sich an die Bedingungen des Vertrages hinsichtlich Aufstellung von Posten, Verlautbarung und Hissung von Fahnen zu halten.
Auch wurde und wird die Schießstätte in bei weitem größerem Ausmaße (der größeren Garnison - 2 Baon. Inf., 2 Baon. Artillerie - entsprechend) benützt, als im Vertrage vom Jahre 1912 angegeben ist und daher auch auf die Bestimmungen dieses Vertrages keine Rücksicht genommen, wonach während des Anbaues und der Ernte nicht zu schießen ist. Aus diesem Grunde sind nicht nur die zahlreichen Anrainer des Schießplatzes, sondern auch die Stadt Brüx selbst geschädigt. Einmal, weil die Entschädigung, die in Berücksichtigung der Geldentwertung an sich schon viel zu gering ist, auch hinsichtlich der Berechnungsgrundlage den tatsächlichen Verhältnissen nicht entspricht, zum zweiten, weil die Schießstätte durch die notwendige Vergrößerung des gefährdeten Raumes mit diesem bereits in das, seit ihrer Erbauung bedeutend vergrößerte Weichbild der Stadt fällt; und drittens, weil die fast tägliche Benützung derselben ein wesentliches Verkehrshindernis bildet.
Die Schießstätte genügt den Anforderungen, welche die nunmehrige Infanterie-Garnison an sie zu stellen gezwungen ist, nicht mehr und ist deren Ausbau im Jahre 1922 geplant und dafür auch bereits der Betrag von 1,200.000 Kč bewilligt.
Ein Ausbau - also eine Vergrößerung der Schießstätte aber würde eine weitaus größere und noch schwerere Schädigung der Stadtgemeinde, der Anrainer und insbesondere der unmittelbar benachbarten Industrieunternehmungen, d. i. Stahlwerk, Glashütte, und des Bezirkskrankenhauses bedeuten und diese Fabriken wären an einer Erweiterung ein für allemal behindert. Aber auch der Garnison würde eine Erweiterung des Schießplatzes bei dessen jetziger Lage nur zum Nachteil gereichen, da die Sicherung des sehr großen gefährdeten Raumes sehr viele Wachposten erfordern würde.
Die Stadtgemeinde Brüx hat in begründeten Eingaben an das Militärlandeskommando (Bauabteilung) und an das Militärstationskommando Brüx auf die Gefahren einer Erweiterung des Brüxer Militärschießplatzes hingewiesen und ein für die Anlage eines Schießplatzes günstiges Terrain nächst Eisenberg in Vorschlag gebracht, ohne daß seitens des Ministeriums für nationale Verteidigung bisher etwas verfügt wurde.
Aus diesem Grunde stellen die Unterzeichneten an den Herrn Minister für nationale Verteidigung die Anfrage ob er bereit ist dafür zu sorgen, daß der die bauliche Entwicklung, die wirtschaftliche Produktion und die Sicherheit des Lebens gefährdende Schießplatz der Brüxer Garnison an einen ändern Ort verlegt werde?
Prag, am 16. Dezember 1921.
Dr. Ledebur-Wicheln,
Hartl, Knesch, Dr. Herzig, Oberleithner, Dr. Naegle, Dr. Hilgenreiner, Jelinek, Spies, Vetter, Luksch.
Tisk 1170/5.
Překlad.
Interpelace
senátora dra Ledebur-Wichelna a soudruhů
na pana ministerského předsedu
stran novelisace zákona o staropensistech ze dne 18. března 1921, čís. 130 Sb. z. a n.
Podle §u 11 zákona o staropensistech ze dne 18. března 1921, čís. 130 Sb. z. a n. a podle prováděcího nařízení ze dne 13. května 1921, čís. 189 Sb. z. a n., jest povinen plniti zaopatřovací požitky zaměstnavatel, u kterého počala výplata zaopatřovacích požitků. Tato ustanovení vedou při nesprávném výkladu k neudržitelným důsledkům. To platí obzvláště tehdy, když bývalý majitel pozemku dnes zabaveného zatím svůj majetek zcizil a obdržel kupní cenu, která představuje jen malý podíl jeho nynější hodnoty.
Byla-li tato kupní cena od té doby proměněna na rakouskou měnu, pak muselo by zvýšení pensí, které nařizuje zákon o staropensistech, vydati bývalého majitele hospodářské zkáze. Jelikož podobné neudržitelné následky zákonodárce zajisté nechtěl, je zapotřebí rozumného výkladu zákona.
Podepsaní táží se proto pana ministerského předsedy:
Zamýšlí vláda odstraniti tento neudržitelný stav dodatkem k prováděcímu nařízení nebo novelisací zákona?
V Praze, dne 16. prosince 1921.
Dr Ledebur-Wicheln,
dr Hilgenreiner, Knesch, Vetter, Hartl, Oberleithner, dr Naegle, Jesser, Jelinek, A. Lippert, Spies, dr Herzigová.
Původní znění.
Interpellation
des Senators Dr. Ledebur-Wicheln und Genossen
an den Herrn Ministerpräsidenten
betreffend die Novellierung des Altpensionisten-Gesetzes vom 18. März 1921, Zl. 130
der Slg. der Ges. und Verordnungen.
Gemäß § 11 des Altpensionisten-Gesetzes vom 18. März 1921, Zl. 130 der Slg. der Ges. u. Verordn. und gemäß der Durchführungsverordnung vom 13. Mai 1921, Zl. 189 ist jener Dienstgeber zur Leistung von Versorgungsgenüssen verpflichtet, bei welchem die Auszahlung der Versorgungsgenüsse begonnen hat. Diese Bestimmungen führen bei unrichtiger Auslegung zu unhaltbaren Konsequenzen, Dies trifft insbesondere dann zu, wenn der ehemalige Eigentümer eines heute beschlagnahmten Grundbesitzes mittlerweile seinen Besitz veräußert und einen Kaufpreis erhalten hat, welcher nur einen kleinen Quotienten des gegenwärtigen Wertes darstellt.
Ist dieser Kaufpreis seither zu österreichischer Währung geworden, so müßte die durch das Altpensionisten-Gesetz verfügte Erhöhung der Pensionen den ehemaligen Besitzer dem wirtschaftliehen Ruine preisgeben. Da derartige unhaltbare Folgen vom Gesetzgeber sicherlich nicht gewollt waren, ist eine vernünftige Auslegung des Gesetzes erforderlich.
Die Unterzeichneten stellen daher an den Herrn Ministerpräsidenten die Anfrage: Gedenkt die Regierung diesen unhaltbaren Zustand durch, einen Nachtrag zur Durchführungsverordnung oder durch eine Gesetzesnovellierung zu beseitigen?
Prag, am 16. Dezember 1921.
Dr. Ledebur-Wicheln,
Dr. Hildenreiner, Knesch, Vetter, Hartl, Oberleithner, Dr. Naegle, Jesser, Jelinek, A. Lippert, Spies, Dr. Herzig.
Tisk 1170/6.
Překlad.
Interpelace
senátora dra Ledebur-Wichelna a soudruhů
na pana ministra národní obrany
stran požadování bytů pro >YMCA< v Mostě.
Ze služebních předpisů pro československou brannou moc bod XI., vysvítá, že >Young men christian association<, zvané >Ymca<, jsou propůjčena tatáž přednostní ubytovací práva, jako československé branné moci.
Tohoto práva použila >Ymca< ku příkladu v Mostě, odvolávajíc se na to, že pokud jde o požadování bytů má býti považována za rovnu části československé branné moci.
Jelikož >Ymca< podle názoru podepsaných má býti považována za soukromý kulturní spolek, táží se pana ministra národní obrany:
1. Má býti spolek >Ymca< považován za součást československé branné moci či nikoliv?
2. Je-li tomu tak, jaké jsou zákonité normy, na jejichž základě byla >Ymca< zařazena do československého vojska?
3. Není-li tomu tak, proč si dělá >Ymca< nárok na právo vojenského ubytování?
V Praze, dne 16. prosince 1921.
Dr Ledebur-Wicheln,
A. Lippert, Hartl, Knesch, dr Herzigová, Vetter, Oberleithner, dr Naegle, dr Hilgenreiner, Spies, Jelinek, Jesser.
Původní znění.
Interpellation
des Senators Dr. Ledebur-Wicheln und Genossen
an den Herrn Minister für nationale Verteidigung
in Angelegenheit der Anforderung von Quartieren für die >YMCA< in Brüx.
Aus den Dienstvorschriften für die tschechoslowakische Wehrmacht Punkt XI. geht hervor, daß der >Young men christian association< genannt >Ymca< die gleichen bevorzugten Einqartierungsrechte wie der tschechoslowakischen Wehrmacht eingeräumt sind.
Von diesem Rechte hat die >Ymca< z. B. in Brüx unter Berufung darauf Gebrauch gemacht, daß sie in Bezug auf die Quartiersanforderung einem Teile, der Tschechoslowakischen Wehrmacht gleich zu achten sei.
Da die >Ymca< nach der Auffassung der Unterfertigten als ein privater kultureller Verein zu betrachten ist, stellen sie an den Herrn Minister für nationale Verteidigung die folgenden Anfragen:
1. Ist der Verein >Ymca< als ein Bestandteil der čs. Wehrmacht zu betrachten oder nicht?
2. Im bejahenden Falle, welches sind die gesetzlichen Normen auf Grund deren die >Ymca< der č. s. Armee eingereiht wurde?
3. Im verneinenden Falle warum nimmt die >Ymca< die Rechte der Militäreinquartierung für sich in Anspruch?
Prag, am 16. Dezember 1921.
Dr. Ledebur-Wicheln,
A. Lippert, Hartl, Knesch, Dr. Herzig, Vetter, Oberleithner, Dr. Naegle, Dr. Hilgenreiner, Spies, Jelinek, Jesser.
Tisk 1170/7.
Překlad.
Interpelace
senátora dra Augusta Naegle a soudruhů
na pana ministerského předsedu
ve příčině zákazu studentských odznaků.
Pan ministerský předseda slíbil v prvním svém prohlášení dne 18. října t. r. v parlamentě, že jeho vláda >v zájmu pokojného spolužití všech vrstev lidových avšech národů v tomto státě< bude >proti každé politice malichernéhodráždění<.
Podepsaný bojuje již od delší doby proti takovémuto dráždění, kterýmž úřady degradují německé studentstvo na státní občany druhé třídy tím, že již velmi často bylo strpěno, aby němečtí studující pro nošení svých barev i ve městech skoro čistě německých, pronásledováni a týráni byli českou menšinou obyvatelstva stavu občanského a vojenského anebo tím, že mnozí okresní hejtmané ve městech německého území německým studujícím dokonce přímo zakazovali nositi jejich studentské odznaky. Zejména dlužno to vytknouti pokud jde o okresního hejtmana v Trutnově. Byly o tom na pana ministra vnitra podány již tři interpelace (Tisk č. 132, 425, 816), aniž by tím bylo docíleno toho nejmenšího.
Nesprávné předpoklady, z nichž pan ministr vnitra vychází ve své odpovědi ze dne 12. srpna 1921 (Tisk č. 1060), nutí k nové interpelaci, ježto pan ministr vnitra výpovědi přednosty okresní správy politické v Trutnově staví proti protokolu s panem Mag. Jindřichem Spiegelem, jenž v interpelaci č. 816 doslovně byl otištěn. Pan Magister Spiegel zaslal nyní dne 12. listopadu 1921 nový protokol, jejž podepsal netoliko on, nýbrž ještě následující trutnovští pánové. Zde jsou jejich jména: Mag. Jindřich Spiegel, dr Richard Feist, Josef Firlus, Ferdinand Liebich, Arnošt Grossmann, Oskar Nimsch, Antonín Vogt, dr Jindřich Fritsch, Alfons Kolb, dr Josef Milner, Jeroným Siegel, František Seift, Alois Haase, Jindřich Schmidt, Robert Tauber, Jan Pfeifer, Jan Adam, August Goder, inž. František Lohner. Tento protokol poskytuje pádný důkaz o tom, jak nesprávně bylo ministerstvo vnitra znovu informováno trutnovským okresním hejtmanem.
Odpovědí pana ministra vnitra táhne se jako červená nit odůvodnění, že zákaz nošení barev jest, jak udává okresní hejtman, nutným >pro udržení veřejnéhoklidu a pořádku< v Trutnově. Proti tomu se v protokole uvádí, že >někteřístudenti, kteří nosí barvy, o prázdninách roku 1921 častěji se zvláštnímsvolením politických úřadů chodili v barvách, aniž by byl býval v nejmenšímporušen veřejný klid a pořádek, způsobem tak výtečným chráněný. Tím jestpodán důkaz, že se česká menšina necítí v nejmenším uraženou neb dokonceprovokovanou. Jsou to vždy stále jen titíž rýpalové, jimž přednosta politickéhoúřadu jest nástrojem bez vůle, kteří nepřipustí, aby byl zrušen zákaz nositibarvy.<
Z tohoto zjištění vysvítá bez dalšího, že jako jinde, tak také v Trutnově jest to několik šovinistických vedoucích štváčů, vůči kterým se politické úřady necítí dosti silnými. A těmito vedoucími osobnostmi jsou, resp. jest v Trutnově Národní Výbor, jenž stále ještě existuje a jehož existenci pan ministr vnitra ve své odpovědi výslovně, zajisté na základě informace od pana okresního hejtmana, popírá. Slyšme naproti tomu, co praví protokol: >Když jsme se v srpnu 1920dostavili ještě jednou, abychom vymohli zrušení, dostalo se nám najednoudoplňujícího vysvětlení v tom smyslu, že Národní výbor na žádný způsobzrušení nepřipustí. Jestliže on - pan dr Tauer - jakožto místodržitelskýrada, zákaz zruší, pak že do 14 dnů nebude více politickým šéfem v Trutnově.Proti zákazu Výboru tedy neodvážil se přednosta politického úřadu zrušiti svůjvlastní zákaz, ačkoliv tu jest jen malá česká menšina. Pan místodržitelský radabyl také tak laskav a jmenoval nám čtyry pány, kteří fungují u desítičlennéhoVýboru. Jsou to: Starý, finanční rada, Blažek, stavitel, Vorlíček, úředníkdráhy, Stárek, úředník elektrárny východních Čech. Tím jest podán pádnýdůkaz, že oproti tvrzení vyšší instance, která takovouto korporaci znáti nechce, vTrutnově stále ještě takový Výbor existuje. Oproti studentstvu uvedl pan dr TauerVýbor jakožto důvod pro nezrušení, naprosto však nikoli veřejný klid a pořádek,oproti vládě neustále popíral existenci nějakého Výboru a předstíral jenveřejný klid a pořádek, jakožto důvod pro nezrušení. Právě tato dvojí hrapolitického šéfa vůči volným demokratickým státním občanům a vůči jehovládě není naprosto bez výtky a charakterní. Popírá-li dr Tauer existencinějakého výboru, pak to jest vědomým klamáním a mimo to jsou zde svědci, kteříbyli při tom, když pan místodržitelský rada tyto čtyry pány jmenoval.< Přes to informace pana ministra vnitra znějí v ten smysl, že >o Národním výboru a jehoeventuelním svolení k nošení barev řeč nebyla, neboť korporace tohoto jména vTrutnově neexistuje< (tisk č. 1060).
A jestliže pan ministr vnitra pokračuje: >Rovněž neprohlásil zmíněnýpřednosta, že zákaz nosení barev zruší, jestliže to zemská správa politickánařídí<, tož praví se v protokole: >Mezi tím studenti přece jednou bez povolenívyšli v barvách. Každý byl odsouzen k pokutě 20 Kč, proti kterémužto rozhodnutíbyl podán rekurs. Pan místodržitelský rada k tomu řekl, že jest rád, že se tentopřípad stal, neboť nyní že musí také jednou místodržitelství k tomu zaujmoutistanovisko. Jestliže místodržitelství proti nošení barev ničeho nenamítá, pak žejest ochoten zákaz zrušiti. Rekurs však byl zamítnut a studenti vyzváni kzaplacení peněz. Dr Tauer, jenž mimo to musel zaslati zprávu na místodržitelství,řekl nám po zamítnutí rekursu: >Ano, tak to chodí, nahoře dají odpověď, kteráničeho neznamená a přenechají mně samotnému zodpovědnost. Prosím Vás, požádejtepana senátora dr Naegle, aby v Praze přece něco vymohl, aby přišel shora rozkaz kezrušení, abych byl kryt proti Výboru a proti české menšině.<
Jak zvláštně vypadá proti této poznámce pana okresního hejtmana ospravedlněnípana ministra vnitra, jenž prohlásil (Tisk č. 1060): >Musím přenechati správciokresní správy politické, jenž přece je v první řadě za zachování veřejnéhoklidu a pořádku ve svém okrese zodpověděn, aby posoudil, jsou-li tu předpoklady prozrušení zákazu a to tím více, kdyžtě svého času proti zákazu okresnísprávou vydaném, nebylo použito právních prostředků.< Spatřujeme zde divadlo,jež tak příznačně osvětluje naší státní správu, že se okresní hejtmanschovává za svůj představený úřad, ministr pak za svého okresního hejtmana.Poukazuje-li pan ministr ku konci hořejší věty na to, že proti zákazu nebylopoužito opravných prostředků, odpovídá na to protokol: >Právní cesty nebylopoužito, poněvadž jako trpěliví němečtí státní občané jsme věřiliujištěním místodržitelského rady a teprve během delšího vyjednávání jsmepřišli na úskoky cílevědomého průtahu.< Pan okresní hejtman trutnovský tedy, jakprotokol podrobně vysvětluje, ukonejšoval zástupce interpelujícího studentstva odjedné lhůty ke druhé, kteří byli dosti naivními, aby se domnívali, žemohou, obzvláště v demokratické, svobodomyslné republice, důvěřovati slovůmpřednosty politické správy okresní.