Článek 1.

 

§ 1. - Dluhy vyjádřené rakousko - uher­skými korunami, vzniklé z jakéhokoli důvodu před 3. listopadem 1918 mezi osobami fy­sickými, právnickými, obchodními společ­nostmi nebo ústavy práva veřejného, sídlícími v okamžiku podpisu této úmluvy na území připojeném Italii podle ustanovení smlouvy Saint-Germainské a Rapallské se strany jedné a na území československém se strany druhé, budou placeny nezávisle ode dne splatnosti podle těchto ustanovení:

 

a) Dlužníci, sídlící na území připojeném Italii, zaplatí za každou korunu rakousko-­uherskou 0.568 (pět set šedesát osm tisícin) liry italské.

 

b) Dlužníci, sídlící na území českosloven­ském, zaplatí za každou korunu rakousko­-uherskou v měně československé částku v hodnotě 0.568 (pět set šedesát osm tisícin) liry italské podle směnečného kursu ženev­ského italské liry a československé koruny v den placení. ­

 

§ 2. - Dluhy vyjádřené korunami ra­kousko-uherskými, vzniklé z jakéhokoli dů­vodu mezi stranami výše uvedenými po 3. listopadu 1918, budou placeny nezávisle ode dne splatnosti, vyjma zvláštních úmluv, buď od dlužníků sídlících na území připo­jeném Italii anebo od dlužníků sídlících na území československém ve měně českosloven­ské "al pari" čili v poměru jedné koruny československé na každou korunu rakousko­-uherskou.

 

§ 3. - Dluhy jakéhokoli druhu, vyjádřené korunami rakousko-uherskými mezi osobami fysickými, právnickými, obchodními společ­nostmi nebo ústavy práva veřejného, které v okamžiku podpisu této úmluvy sídlí na území starých provincií italských se strany jedné a na území československém se strany druhé, budou placeny nezávisle ode dne splat­nosti v měně československé "al pari" čili v poměru jedné koruny československé za každou korunu rakousko-uherskou.

 

§ 4. - Po rozumu ustanovení tohoto článku osoby, podniky, společnosti a ústavy česko­slovenské, které mají nyní anebo měly 3. listo­padu 1918 odbočky u soudu zapsané v nových provinciích, připojených Italii, a pokud se týče osoby, podniky, společnosti a ústavy no­vých provincií italských, které mají nyní nebo měly 3. listopadu 1918 odbočky u soudu zapsané na území československém, budou po­kládány pro závazky sjednané uvedenými od­bočkami jakoby sídlily v místě, kde odbočka jest nebo byla zapsána.

 

§ 5. - Ustanovení tohoto článku platí také se zpětnou působností pro případy, ve kterých dlužník uložil dluhovanou částku do soudního uschování.

 

§ 6. - Ustanovení tohoto článku neplatí:

 

a) Pro pojistky znějící na koruny ra­kousko-uherské mezi osobami sídlícími v no­vých provinciích království italského a oso­bami sídlícími na území československém,

 

b) pro vztahy dluhů a pohledávek, které jsou upraveny úřady verifikačními a kom­pensačními podle ustanovení mírových smluv.

 

Článek 2.

 

Placení dotčené předcházejícím článkem bude možno odložiti ve prospěch dlužníka, který jest obětí přímých škod válečných,o lhůtu, nepřesahující šest měsíců od nabytí působnosti této úmluvy.

 

Článek 3.

 

Italie bere na vědomí, že Československo od samého začátku svého osvobození odstra­nilo nařízením ze dne 9. listopadu 1918 vá­lečná opatření výjimečná, vydaná bývalou vládou Rakouska a Uher proti příslušníkům italským.

 

Československo se své strany bere na vě­domí opatření, učiněná v Italii ve prospěch československých příslušníků vydáním naří­zení předsedy ministerské rady ze dne 23. února 1918.

 

Vysoké Smluvní Strany se zavazují učiniti opatření potřebná ku vzájemnému navrácení, uvedenému ve článku 238 a v odstavci a) a f) článku 297 mírové smlouvy Versailleské, v článku 184 a v odstavci a) a f) článku 249 mírové smlouvy Saint-Germainské a v pří­slušných článcích ostatních smluv mírových, pokud majetek, práva a zájmová účastenství, která mají býti navrácena podle řečených článků příslušníkům jedné z obou Vysokých Smluvních Stran, se nalézají na území strany druhé. Pokud jde o práva zájmového úča­stenství na majetku, společnostech a podni­cích dříve nepřátelských, pro něž platí do­tčené podmínky, bude s příslušníky každé z obou Vysokých Smluvních Stran zacházeno vzájemně tak, jako s vlastními občany.

 

Náhrady, uvedené ve článcích nahoře ozna­čených, zůstanou k tíži toho státu, kterému příslušejí podle ustanovení mírových smluv.

 

Majetek bude navrácen ve stavu, ve kte­rém se nalézá, s výhradou veškerého odškod­nění k tíži státu nebo osob, které měly onen majetek u sebe; náklady spojené s případným zlepšením budou zaplaceny.

 

Mimoto se zavazují Vysoké Smluvní Stra­ny vrátiti majetek, práva a zájmová účasten­ství osob, které dříve náležely bývalému moc­nářství rakousko-uherskému a které nabyly nebo nabudou podle následujících ustanovení občanství jednoho z obou států, s výhradou práv nabytých třetími osobami v dobré víře, byl-li z důvodů politických bývalou vládou ra­kouskou nebo maďarskou tento majetek, prá­va a zájmová účastenství odvlečen anebo bez zaplacení zabrán, sekvestrován, konfiskován a podobně.

Článek tento netýká se železničního mate­riálu, o němž budou učiněny zvláštní dohody.

 

Vysoké Strany Smluvní zavazují se po­skytnouti si vzájemnou podporu při uplatňo­vání svých práv proti státům dříve nepřátel­ským, pokud jde o náhradu škody za všechny předměty, navrácené státům spojeneckým pode ustanovení článku 238 smlouvy Versail­leské, 184 smlouvy Saint-Germainské a pří­slušných článků ostatních smluv mírových.

 

Článek 4.

 

Při použití článku 3. budou pokládány za příslušníky československé osoby fysické, které v době tří měsíců od nabytí působnosti této úmluvy prokáží, že nabyly českosloven­ského státního občanství buď ipso iure anebo opcí po rozumu ustanovení mírových smluv.

 

Osoby, které budou moci nabýti českoslo­venského státního občanství podle ustanovení mírové smlouvy Trianonské, budou museti prokázati toto nabytí nejpozději do šesti mě­síců od nabytí působnosti této úmluvy.

 

Aby mohli použíti výhody ustanovení člán­ku 3., účastníci budou museti se vzdáti mož­nosti, vyhražené jim smlouvami mírovými, optovati pro národnost dříve nepřátelskou.

 

Uznání československé příslušnosti akcio­vých společností stane se od případu k pří­padu po vzájemné dohodě.

 

Článek 5.

 

Pro použití článku 3. a 4. účastníci podají žádost doklady opatřenou ministerstvu zahra­ničních věcí vlastního státu, které ji předá ministerstvu státu druhého. Ministerstvo ob­drževši ji postará se o to, aby žádost byla vyřízena co nejdříve.

 

Náležitosti průkazu podle prvého a druhého odstavce článku 4. potvrdí československé mi­nisterstvo zahraničních věcí vysvědčením, jež předá cestou diplomatickou.

 

Článek 6.

 

Československo prohlašuje, že uznává beze všeho za italské ty osoby fysické nebo práv­nické a společnosti obchodní, které od úřadů království italského podle mírové smlouvy St.-Germainské, Trianonské a smlouvy Rapallské budou uznány za osoby italské ná­rodnosti.

 

Článek 7.

 

Obchodní a občanské společnosti starých provincií italských, kterým již povolila bý­valá vláda rakouská, uherská nebo německá provozovati obchod a průmysl na území bý­valého mocnářství rakousko-uherského nebo bývalého království pruského, budou museti podati do šesti měsíců od nabytí působnosti této úmluvy žádost za povolení u příslušných úřadů československých, které rozhodnou ve smyslu článku 6. obchodní úmluvy italsko­československé dnešního dne uzavřené.

 

Až do konečného rozhodnutí o žádosti za povolení mohou tyto společnosti provozovati dále obchod a průmysl na území Českoslo­venska.

 

Společnostem starých a nových provincií italských, které měly již 24. května 1915 od­bočku na území, tvořícím nyní část republiky Československé, bude povolení uděleno obli­gatorně od vlády republiky, Italie nebude za­cházeti se společnostmi československými za obdobných podmínek méně příznivě.

 

Rozumí se, že ustanovení čl. 6. smlouvy uzavřené v Sèvres dne 1. srpna 1920 mezi Italií a státy cesionářskými na území dříve příslušejícím bývalému mocnářství rakousko-­uherskému, pokud jsou výhodnějšími, nejsou dotčeny tímto článkem.