III.

Jednotlivě třeba k osnově zákona a sazebníku, pokud jsou v ní obsaženy odchylky od dosud platných předpisů, podotknouti toto:

§ 1 osnovy stanoví předmět poplatků jako § 1 zákona ze dne 22. ledna 1902, č. 40 ř. z. avšak s tou změnou, že poplatky mají býti podle osnovy vybírány za úřední úkony všech čsl. zastupitelských úřadů, nikoliv jen za úřední úkony konsulární. Sluší zajisté považovati za spravedlivé, aby strany platily stejné poplatky za úřední úkony čsl. diplomatických missí, když tyto zastupují jejích soukromé zájmy, jako za úřední úkony čsl. konsulátů. Dále sluší uvážiti, že mnohé čsl. diplomatické misse vykonávají též konsulární agendu a že není namnoze možno přesně rozlišovati mezi diplomatickou a konsulární agendou. Odpovídá tedy ustanovení § 1 osnovy nynější praksi československých zastupitelských úřadů, zakládající se na výkladu § 1 vládního nařízení ze dne 17. března 1902, č. 68 ř. z., jenž zní: ťZa konsulský úřad ve smyslu § 1 zákona ze dne 22. ledna 1902, č. 40 ř. z., jímž upraveny byly poplatky konsulské, sluší pokládati nejen kdekoli zřízené konsulské úřady všeliké kategorie, nýbrž také vyslanectva, diplomatická jednatelstva a jiné vládní orgány, pokud jim jest nebo příště bude svěřen výkon konsulských úředních jednání.

Konečně sluší poukázati na to, že tarify některých cizích států, zejména tarif francouzský, německý, nizozemský a švédský, obsahují stejné ustanovení.

Název ťkonsulární poplatkyŤ byl ponechán vedle názvu ťpoplatky za úřední úkony čsl. zastupitelských úřadůŤ z praktických důvodů, ježto jest stručnější a vžil se jíž jako název pro tento druh poplatků na rozdíl od jiných druhů poplatků na př. kolkových, soudních, dědických a darovacích atd.

§ 2 osnovy stanoví osvobození od poplatků. Z případů osvobození, uvedených v položce 50. II. druhého oddílu platného konsulárního sazebníku, byla v § 2 osnovy zákona pod A. 1., 2., 4., 5. a 8. a pod B. 5. ponechána osvobození, stanovená v pol. 50. II. a) 1., 2., 5. a 9., a b) 1. a 2. druhého oddílu platného konsulárního sazebníku, konečně osvobození, stanovené článkem IV. odst. 2, zákona ze dne 23. prosince 1917, č. 500 ř. z. resp. § 9 zák. čl. XIX/1917, jež bylo v osnově rozšířeno na úřední úkony ve všech odvětvích sociálního pojištění a na řízení ve věcech péče o válečné poškozence.

Osvobození zcela nemajetných cizinců od konsulárních poplatků jest v osnově podmíněno vzájemností, čehož v platném právu není. Důvody pro tuto změnu jsou na snadě. Při zjišťování vzájemnosti ve věci práva chudých bude k zachování jednotné prakse postupovati ministerstvo zahraničních věcí v dohodě s ministerstvem spravedlnosti.

Případy osvobození, uvedené v bodech 7. a 8. cit. položky platného konsulárního sazebníku byly v osnově vypuštěny vzhledem ke všeobecnému zmocnění ke snižování a promíjení poplatků, danému § 8 odst. 2. osnovy. Ostatní případy osvobození, uvedené ve shora citované položce platného konsulárního sazebníku, nepřicházejí jíž v praksi v úvahu.

Nová osvobození od poplatků stanoví § 2 osnovy pod A. 3. podání, obsahující oznámení a návrhy ve Věcech veřejných (podle analogie pol. 50/44 g) poplatkového zákona ze dne 9. února 1850, č. 50 ř. z.; dále pod A. 6, a 7, (podání, učiněná stran vyměření, snížení nebo posečkání s placením konsulárních poplatků, dále dotazy o způsobu úředních vyřízení a stížnosti na vyměření poplatku nebo pokuty a na odepření poplatkové slevy nebo osvobození) podle analogie položky 50/44 q) právě cit. poplatkového zákona; dále pod A. 9. pro předběžné neboli prozatímní visum podle ustanovení části I. B. bodu 5. resoluce pařížské konference o pasech, cestovních formalitách a přímé osobní dopravě a části B. bodu 4. štýrsko-hradecké dohody, jež zní: ťProzatímní visa (t. j. visa daná úřady, které vydaly pas nebo jejich zástupci) se budou vyžadovati jen v případech, kdy je platnost pasu pochybná; budou se dávati vždy zdarmaŤ. Dále stanoví nové osvobození od poplatků § 2 osnovy pod A. 10. (doporučovací listy) z důvodu vhodností nebo mezinárodní zdvořilosti.

V § 2 pod B. 1. jest nově stanoveno osvobození od poplatků diplomatických vis z důvodů mezinárodní zdvořilosti podle dosavadní prakse čsl. zastupitelských úřadů, jíž třeba dáti zákonný podklad a podle prakse zastupitelských úřadů všech států; pod B. 2, jest nově stanovena bezplatnost pasů pro zaměstnance ministerstva zahraničních věcí a jejich rodiny, ježto potřebují obyčejně pasů jen proto, že jsou služebně přiděleni v cizině. Jde o pasy zaměstnanců ministerstva zahraničních věcí, kteří nemají podle platných předpisů nároků na diplomatické pasy a jest zajisté spravedlivo, aby po stránce poplatkové bylo vůči nim postupováno stejně jako vůči zaměstnancům, kteří mají nárok na diplomatický pas; při tom sluší též uvážiti, že cizí zastupitelské úřady požadují za visa na obyčejné pasy zaměstnanců ministerstva zahraničních věcí normální poplatky, nebyl-li pas udělen zdarma. V § 2 pod B. 3. jest stanovena zásada o bezplatnosti vis na základě vzájemnosti ve smyslu ustanovení části I. D. bodu 8. a části I. E. bodu 11. resoluce pařížské konference o pasech, cestovních formalitách a přímé osobní dopravě, dále části D. bodu 8. a části E, bodu 11. štýrsko-hradecké dohody, jež jsou doslovně uvedena v důvodové zprávě k pol. 31, osnovy, a podle dosavadní prakse.

Konečně stanoví § 2 osnovy pod B. 4. nové osvobození od konsulárních poplatků informací pro vystěhovalce o hospodářských poměrech v cizích zemích, o vyhlídkách vystěhování, o cestě do cizích zemí a pod, vzhledem k ustanovení § 5 zákona o vystěhovalectví ze dne 15. února 1922, č. 71 Sb. z. a n. a § 4 nařízení ze dne 8 června 1922, č. 170 Sb. z. a n., jímž byl tento zákon proveden.

§ 3 osnovy stanoví povinnost platiti konsulární poplatky, požitky zaměstnanců zastupitelských úřadů při úředních cestách, cestovní výlohy, odměny znalcům a jiné hotové výlohy. Dále stanoví osobní ručení za konsulární poplatky a ostatní výlohy. Ustanovení osnovy o této látce odpovídají § 2 opatření Stálého výboru Národního shromáždění ze dne 29. září 1920, č. 564 Sb. z. a n. a § 5 vládního nařízení ze dne 17. března 1902, č. 68 ř. z. Odchylka jest pouze v ustanovení, že strana, v jejíž prospěch se koná úřední jednání, jest povinna zaplatiti poplatek i v tom případě, když úřední jednání jest zavedeno na dožádání některého úřadu, stejně jako jest tomu i podle platného práva v tom případě, když úřední jednání jest zavedeno z úřední moci. Ustanovení toto odpovídá nynější praksi, zavedené na základě výkladu ustanovení § 2 shora cit. opatření Stálého výboru Národního shromáždění, ježto není důvodu, proč by mělo býti zpoplatněno úřední jednání zastupitelského úřadu, zavedené z úřední moci a osvobozeno od poplatku úřední jednání, zavedené na dožádání jiného úřadu, když v podstatě jde o totéž, totiž o zavedení úředního jednání bez, přímého podnětu strany. Bude tedy podle ustanovení osnovy zákona pro platební povinnost strany lhostejno, dá-li k úřednímu jednání, konanému v jejím zájmu, podnět sama nebo dá-li k němu podnět zastupitelský nebo jiný úřad.

Ustanovení o platební povinnosti velitele lodi a solidárním ručení dvou nebo více osob, zavázaných ku placení poplatků a jiných výloh, obsažená v druhém a třetím odstavci tohoto paragrafu osnovy, jsou převzata z § 5 shora cit. vlád. nařízení, ježto svojí povahou patří do zákona. Analogické ustanovení o solidárním ručení dvou nebo více osob, zavázaných ku placení poplatků, obsahuje též § 20 poplatkového zákona ze dne 9. února 1850, č. 50 ř. z. a § 9 nařízení ze dne 15. září 1915, č. 279 ř. z. o soudních poplatcích.

§ 4 osnovy obsahuje v podstatě stejné ustanovení o věcném ručení jako § 3 zákona ze dne 22. ledna 1902, č. 40 ř. z. s tou změnou, že zástavní právo jest rozšířeno na vybrané a přijaté částky a cennosti podle pol. 2. a 4. osnovy: V těchto případech jde ovšem. obyčejně o tak zv. pignus irregulare, t. j. právo, sraziti si poplatek z vydobyté nebo doručované peněžité částky. Položka 10, II. oddílu platného (konsulárního) sazebníku byla v osnově vypuštěna a proto bylo vypuštěno i ustanovení o zástavním právu, vztahující se na ni. Za to však stanoví osnova nově zástavní právo na jmění pozůstalostním nebo na peněžité částce při dražbě docílené pro poplatky, stanovené 3. položkou.

Osnova výslovně stanoví, že věcné ručení se týká též požitků zaměstnanců zastupitelských úřadů při úředních cestách, cestovních výloh, odměn znalcům a jiných hotových výloh a že zastupitelský úřad jest oprávněn sraziti si nezaplacené poplatky, požitky a jiné výlohy při odevzdání předmětů, na nichž váznou. Platné zákonné předpisy o konsulárních poplatcích takových ustanovení neobsahují.

§ 5 osnovy obsahuje všeobecná ustanovení o sazebníku. Dělí poplatky na pevné a procentové. O pevných poplatcích stanoví, že se rozumějí v československých korunách, jež jsou podle ustanovení § 5 zákona ze dne 10. dubna 1919, č. 187 Sb. z. a n. jediným zákonným platidlem v Československé republice, Stanovení způsobu přepočítávání československých korun na místní valuty se ponechává vládnímu nařízení. Tímto ustanovením budou poplatky za úřední úkony čsl. zastupitelských úřadů postaveny na novou basi. Sluší ovšem poznamenati, že československá valuta není dosud podložena zlatem a že s kolísáním jejího kursu, jež může býti event. velmi značné, bude stoupati nebo klesati výše a výnos konsulárních poplatků. Dále sluší poznamenati, že přepočítávání československé koruny na místní valuty v zemích, kde není kótována na bursách, bude působiti namnoze potíže.

Podle platného ustanovení § 3 opatření Stálého výboru Národního shromáždění ze dne 29. září 1920, č. 564 Sb. z. a n. se rozumějí pevné poplatky v korunách podle předválečné relace. To znamená: jest předpokládati, že koruna platného sazebníku jest v takovém poměru k měnové jednotce státu splatnosti, v jakém byla zlatá koruna rakouská k měnové jednotce dotyčného státu. Ku znehodnocení valut se při tom hledí pouze ve státech, jichž valuta klesla tak, že v době splatností konsulárního poplatku jest pod paritou československé koruny. V těchto státech jest totiž považovati koruny platného konsulárního sazebníku vzhledem k ustanovení § 1 vládního nařízení ze dne 9. prosince 1920, č. 639 Sb. z. a n., nově upraveného vládním nařízením ze dne 15. března 1923, č. 48 Sb. z. a n., za československé koruny.

Zmíněná ustanovení se v praksi neosvědčila z těchto důvodů:

Konsulární poplatky jsou materielně velmi různé u československých zastupitelských úřadů v různých státech podle stupně znehodnocení jejích valuty. Strany platí za týž úřední úkon zastupitelských úřadu v různých státech různé poplatky (tak na příklad za první arch padání podle pol. 28. II. oddílu konsulárního sazebníku sluší zaplatiti u čsl. zastupitelských úřadů ve Spojených Státech Severoamerických 7.27 dolárov, v Anglii 15 shillingů, ve Švýcarsku 18.90 frs. šv., ve Španělsku 18.90 peset, ve Francii 18.90 frs. fr, v Itálii 1890 lir atd.). Tyto nestejné, namnoze nepřiměřeně vysoké, konsulární poplatky jsou nuceny platiti i strany usedlé v republice Československé a v jiných státech se znehodnocenou valutou, což vede k četným nedorozuměním a stížnostem.

Dále jest pochybno, jak sluší vzhledem k ustanovení § 3 cit. opatření Stálého výboru Národního shromáždění postupovati v případě, že v některém státě jest zavedena nová měna. V praksi byla tato otázka rozhodnuta v tom smyslu, že sluší považovati koruny sazebníku za československé koruny a sice z toho důvodu, že nelže mluviti o korunách podle předválečné relace se stanoviska platného československého konsulárního tarifu, jde-li o nové valuty, jež před válkou vůbec nestávaly nebo sice stávaly, byly však zákonem devalvovány; dále z toho důvodu, že jest fakticky nemožno a se stanoviska finanční védy nepřípustné rázem několikanásobně zvýšiti poplatkové sazby (prozatím jde o konsulární poplatky u čsl. zastupitelských úřadů v Litevsku Lotyšsku, Německu, Polsku a S. S. S. R).

Konečně sluší poznamenati, že koruny v předválečné relaci jsou měna fiktivní: Mezi valutami více nebo méně znehodnocenými se zachovává fikce předválečné relace. Určiti předválečnou relaci jest poměrně snadno, pokud jde o valuty, podložené zlatem: pokud však jde o valuty, podložené stříbrem (zejména v některých asijských státech) nebo o valuty, znehodnocené již před válkou zejména v některých jiho- a středoamerických státech), jest stanovení předválečné relace velmi nesnadno a pochybno.

§ 6 osnovy stanoví, že zastupitelské úřady v mimoevropských zemích vybírají k poplatkům, stanoveným v prvním sloupci sazebníku stoprocentní přirážku. Přirážce této nebudou podle osnovy podléhati poplatky podle položek 26. e) a f), 27. e) a f), 28. e) a f), 31 a poplatky, stanovené v procentech, vyjma nejvyšší a nejnižší jejích pevnou výměrou.

Sluší poznamenati, že již zákon o konzulárních poplatcích ze dne 22. ledna 1902, č. 40 ř. z. stanoví v poznámce k II. a lit. oddílu sazebníku, že zastupitelské úřady v některých mimoevropských státech vybírají k pevným poplatkům padesátiprocentní přirážku. Podobně stanoví § 10 opatření Stálého výboru Národního shromáždění ze dne 29. září 1920, č. 564 Sb. z. a n., že konsulární úřady mimo Evropu vybírají za úřední jednání, náležející k I. a II. oddílu sazby, k pevným, předešlými paragrafy již zvýšeným sazebním poplatkům stoprocentní přirážku, pokud ovšem nejsou v této věci obsažena v sazebníku zvláštní ustanovení (na př. ve vysvětlivce k pol. 27. II. odd. platného konsulárního sazebníku). Procentové poplatky jsou podle shora cit. zákona i podle § 10 shora cit. opatření Stálého výboru Národního shromáždění od této přirážky osvobozeny a sice podle důvodové zprávy k cit. zákonu z toho důvodu, že jsou odstupňovány již podle částky, z níž se vyměřují.

Rovněž tarify některých cizích států stanoví konsulární poplatky různé výše u svých zastupitelských úřadů v různých státech. Tak na př. nový rakouský zákon o konsulárních poplatcích stanoví, že zastupitelské úřady v Evropě vybírají všechny poplatky podle sazeb zákona ze dne 22. ledna 1902, č. 40 ř. z, zdvojnásobené, zastupitelské úřady mimo Evropu procentové poplatky zčtyřnásobené, pevné poplatky zšestinásobené. Nový maďarský zákon o konsulárních poplatcích stanoví, že padesátiprocentní přirážka starého konsulárního sazebníku se zvyšuje na stoprocentní. Nový nizozemský zákon o konsulárních poplatcích z roku 1919 stanoví 5 poplatkových skupin: u zastupitelských úřadů v Evropě mimo Turecko a Rusko, dále v Maroku, Alžíru, Tunisu a Lybii základní poplatek; v Rusku evropském i asijském poplatek o 25% vyšší; v Turecku, Egyptě a Persii poplatek o dalších 25% Vyšší; v Asii mimo uvedené již státy poplatek o dalších 25% vyšší; konečně v ostatních státech poplatek o dalších 25% vyšší, tedy celkem poplatek dvojnásobný Norský tarif stanoví u zastupitelských úřadů mimo Evropu dvojnásobné poplatky. Rovněž německé a švýcarské zastupitelské úřady vybírají v zemích mimoevropských zvýšené poplatky. Podobné ustanovení má i britský a španělský tarif.

Osnova použila ve věci stanovení dvou poplatkových skupin jako vzoru platného československého zákona o konsulárních poplatcích. Změna jest jen v ustanovení osnovy, že této přirážce podléhá též nejvyšší výměra poplatku, stanoveného položkou 32. osnovy sazebníku a nejvyšší nebo nejnižší pevná výměra procentových poplatků. Změna tato jest odůvodněna tím, že nejvyšší a nejnižší pevná výměra jest vlastně pevný poplatek a není důvodu, proč by měla býti od přirážky, jíž podléhají pevné poplatky, osvobozena. Ostatně odpovídá tato změna nynější praksi, jež byla zavedena na základě výkladu platného konsulárního tarifu přes to, že tento zmíněné otázky výslovně neřeší. Další změna jest V tom, že od přirážky jsou osvobozeny visové poplatky (pol. 31, osnovy sazebníku) a sice vzhledem k ustanovením části I. D. bod 8, a části I. E. bod 11. resoluce pařížské konference o pasech, cestovních formalitách a přímé osobní dopravě a dále části D. bod 8, a části E. bod 11. štýrsko-hradecké dohody, jež stanoví jednotný visový poplatek bez ohledu na zemi, v níž působí zastupitelský úřad, udělující vísum. Mimo to jde o položku vzájemnou a stanovení dvou poplatkových skupin by působilo ve styku s cizími státy potíže. Sluší ostatně uvážiti, že zákonný poplatek za visum se vybírá jen ve výjimečných případech (viz poznámku 5, k pol. 31, osnovy sazebníku).

Ustanovení osnovy, podle něhož mají býti od přirážky osvobozeny poplatky podle pol. 26. e) a f), 27. e) a f) a 28. e) a i) odpovídá platnému právu (viz poznámku k II. a III. oddílu sazebníku, tvořícího současí zákona ze dne 22. ledna 1902, č. 40 ř. ž, a. ustanovení § 10 opatření Stálého Výboru Národního shromáždění ze dne 29. září 1920, č. 564 Sb. z. a n.).

Vybírání přirážky v mimoevropských zemích jest odůvodněno tím, že peníze tam mají průměrně značně menší kupní sílu a vydržování zastupitelských úřadů vyžaduje značně větších finančních nákladů nežli v evropských zemích. Od původně zamýšleného podrobnějšího odstupňování podle vzoru nizozemského konsulárního tarifu upustila vláda, ježto by bylo na újmu jednoduchosti a přehlednosti sazebníku a mohlo by vésti k omylům při jeho používání. Ostatně bude možno provésti další odstupňování na základě zmocnění, daného vládě § 7 osnovy, bude-li toho potřebí.

§ 7 osnovy zmocňuje totiž vládu zavésti dočasně pro země s mimořádnými poměry hospodářskými procentové srážky. Sluší poukázati na to, že osnova snižuje sice průměrně značně sazby pevných poplatků platného konsulárního sazebníku u československých zastupitelských úřadů v mimoevropských zemích, kde jsou nepřiměřeně vysoké, avšak zvyšuje je v zemích se znehodnocenou valutou, zejména v zemích, jejichž měna klesla tak, že v době splatnosti konsulárního poplatku jest pod paritou československé koruny, kde totiž sluší podle platného ustanovení § 1 vládního nařízení ze dne 15. března 1923, č. 48 Sb. z. a n. považovati koruny tarifní sazby za československé koruny. Toto zvýšení nebude však namnoze prozatím odůvodněno hospodářskými poměry těchto států a povede pravděpodobně ke stížnostem interesentů. Na základě zmocnění, daného § 7 osnovy, bude možno přechodně snížiti poplatky v zemích, v nichž se to ukáže v praksi nezbytným, a sice bez ohledu na majetkové poměry stran. Eventuelně bude možno na základě tohoto zmocnění stanoviti přechodně procentové srážky též pro strany, mající bydliště v republice Československé, pokud by se jevily pro ně poplatky, zejména stanovené ve 2. sloupci sazebníku, příliš vysokými.

§ 8 osnovy dává v 1. odst. ministru zahraničních věcí nebo úřadům jim zmocněným právo vybírati výjimečně podle volného uvážení dvojnásobný pravidelný poplatek v případech, v nichž by se jevil poplatek, uvedený v sazbě, jako nepřiměřeně nízký vzhledem k nepoměrné ztrátě času nebo ke zvláštním obtížím, spojeným si vyřízením. Podobné ustanovení má § 1 odst. 2, vlád. nařízení ze dne 11. května 1923, č. 102 Sb. z. a n. o poplatcích (veřejných) notářů, jenž dovoluje v takových případech (veřejnému) notáři, aby požadoval poměrně vyšší odměnu. Zmocnění tohoto, jež odpovídá opačnému zmocnění, obsaženému v § 8 odst. 2, osnovy bude v praksi používáno jen v případech výjimečných a bude omezeno hlavně na položky 1., 2., 7., 9,. 12, 13., 14., 16., 17, a 19. osnovy.

Na základě zmocnění, daného § 8 odst. 2. osnovy, bude možno promíjeti a snižovati poplatky z důvodů vzájemnosti, ekvity, ku podpoře veřejných zájmů a upouštěti od vymáhání poplatků, kdyby bylo spojeno s příliš velkými obtížemi nebo kdyby poplatky byly pravděpodobně nedobytný. Zmocnění toto odpovídá § 9 shora cit. opatření Stálého výboru Národního shromáždění a jest rozšířeno na případy, kdy jde o podporu veřejných zájmů, ve smyslu zmocnění, daného ministerstvu zahraničních věcí usnesením ministerské rady ze dne 8. června 1922 (viz II. oddíl důvodové zprávy). Stran odepisování nedobytných nebo nesnadno dobytných poplatků se užívá stejných zásad při kolkových poplatcích. Důvody jsou na snadě.

§ 9 obnovy ponechává vládě stanovení směrnic o požitcích, jež příslušejí zaměstnancům zastupitelských úřadů při úředních cestách, dále o náhradě cestovních výloh a případných odměnách znalcům i jiným osobám, přibraným zastupitelským úřadem k úřednímu úkonu. Směrnice tyto mají býti stanoveny na zaklade návrhů, jež sluší podávají ministru zahraničních věcí v dohodě s ministrem financí. Sluší poznamenati, že osnova nezamýšlí měniti nynější prakse, jež dává svědkům, event. vyslechnutým zastupitelským úřadem, podle analogie ustanovení §§ 346 a 347 zákona ze dne 1. srpna 1895, č. 113 ř. z. (civilního řádu soudního) pouze nárok na úhradu nutných nákladů, které byly způsobeny cestou na místo výslechu, pobytem tam i cestou zpáteční a event. náhradu za promeškaný čas, nikoli však nárok na odměnu.

V platném právu jsou ustanovení, týkající se této látky, obsažena v III. oddílu sazebníku, tvořícího součást zákona ze dne 22. ledna 1902. č. 40 ř. z., změněného § 11 opatření Stálého výboru Národního shromáždění ze dne 29. září 1920, č. 564 Sb. z a n. Výše diet jest stanovena jíž v zákoně (pol. 2. a 3. III. oddílu platného konsulárního sazebníku). Diety, stanovené zákonem ze dne 22. ledna 1902, č. 40 ř. z., jsou § 11 shora cit. opatření Stálého výboru Národního shromáždění v evropských zemích zdvojnásobeny, v mimoevropských zemích ztrojnásobeny.

Osnova ponechává, jak shora uvedeno vládě stanovení směrnic o požitcích zaměstnanců zastupitelských úřadů při úředních cestách a o náhradě cestovních výloh a odměn znalcům a sice z toho důvodu, že není vhodno, ba namnoze ani možno stanoviti jednotně výši těchto požitků, náhrad a odměn jíž v zákoně vzhledem k velmi různým a neustále se měnícím poměrům drahotním v různých státech.

Poněvadž jde o Všeobecné zmocnění vlády a sazby těchto požitků, náhrad a odměn nejsou v zákoně vůbec stanoveny, jest ustanovení toto pojato do všeobecné částí zákona a nikoliv do sazebníku jako dosud.

Sluší poznamenati, že podle platného práva příslušejí zaměstnancům zastupitelských úřadů při služebních cestách v zájmu stran jiné, namnoze daleko nižší diety nežli při úředních cestách v zájmu státu. Tento nevhodný stav bude odstraněn, stane-li se ustanovení § 9 osnovy zákonem.

§ 10 osnovy stanoví povinnost strany zaplatiti náhradu za hotové výlohy, jež vznikly při provádění úředního úkonu v jejím zájmu. Platný zákon o konsulárních poplatcích nemá v tomto směru všeobecného ustanovení a stanoví výslovně povinnost platiti náhradu skutečných výloh jen při některých úředních úkonech (viz vysvětlivky k pol. 50. II. a) 2. a 9. druhého oddílu a pol. 4. třetího oddílu konsulárního sazebníku). Přes to se však v praksi vybírá všeobecně náhrada hotových výloh, zejména poplatek za pasové formuláře, poštovné, poplatek zla. telegramy, meziměstské telefonické rozhovory, inseráty atd. Osnova dává této praksi zákonný podklad. Sluší poznamenati, že jde v celku o značné částky. Nárok státu na náhradu skutečných výloh, učiněných v zájmu strany, jest samozřejmý.

§ 11 osnovy stanoví právo státu požadovati ku krytí výloh (§§ 9 a 10) předem zálohu, vyjímaje případy, kdy řízení bylo zahájeno z úřední moci nebo na podnět jiného úřadu dále kdyby toho vyžadoval veřejný zájem nebo straně byla odkladem řízení způsobena nenahraditelná škoda. Ustanovení toto odpovídá ustanovení § 9 vládního nařízení ze dne 17. března 1902 č. 68 ř. z.

Ustanovení 2. odstavce tohoto paragrafu, obsahující zmocnění k odepisování nedobytných nebo nesnadno dobytných hotových výloh, odpovídá stejnému zmocnění stran konzulárních poplatků, obsaženému v 2. odstavci § 8 osnovy, dále ustanovení pol. 4. III. odd. platného konsulárního sazebníku a nynější praksi.

§ 12 osnovy stanoví rozměry stránky a archu. Podobné ustanovení jest obsaženo ve vysvětlivce k položkám 1., 28. a 40. II. oddílu platného konsulárního sazebníku. Ustanovení toto se však hodí spíše do všeobecné částí zákona ježto jest společné celé řadě položek. Rozměry stránky a zvýšený poplatek za stránku, přesahující normální rozměry, byly stanoveny podle vzoru pol. 4. notářské sazby (vládní nařízení ze dne 11. května 1923, č. 102 Sb. z. a n.).

§ 13 osnovy stanoví vznik nároku státu na poplatek a sice v tom smyslu, že tento nárok vzniká při podáních a přílohách tím okamžikem, kdy se podání u úřadu činí, jinak zahájením úředního úkonu, pokud není v sazebníku stanoveno jinak (viz na příklad pol. 5 b) osnovy sazebníku, kdy vzniká nárok státu na poplatek provedením úschovy a vydáním deposita). Podobné ustanovení obsahuje též § 6 vlád. nařízení ze dne 17. března 1902, č. 68 ř. z. jímž byl proveden zákon ze dne 2. ledna 1902, č. 40 ř. z. a § 2 císařského nařízení ze dne 15. září 1915, č. 279 ř. z o soudních poplatcích.

§ 14 osnovy stanoví zásady pro předepisování a vybírání poplatků. Ustanovení, podle něhož se poplatky platí hotově, se shoduje s ustanovením § 6 vládního nařízení ze dne 17. března 1902, č. 68 ř. z. Ustanovení, podle něhož poplatek vyměřuje a vybírá zastupitelský úřad, provádějící poplatný úřední úkon, výjimečně ministr zahraničních věcí, se shoduje v celku s ustanovením § 2 zákona, ze dne 22. ledna 1902, č. 40 ř. z., stanovíc odchylku jen v tom směru, že jest výjimečně zmocněn vyměřovati a vybírati konsulární poplatky vedle zastupitelských úřadů též ministr zahraničních věcí. Ustanovením tímto bude uzákoněna dosavadní prakse ministerstva zahraničních věcí, jež vyměřuje konsulární poplatky stranám v pochybných případech na dožádání zastupitelských úřadů a vybírá je od stran, usadlých v republice Československé. Rovněž ustanovením, podle něhož vybírá poplatky úřad, delegovaný ministrem zahraničních věcí, bude uzákoněna nynější prakse. Při této příležitosti sluší poukázati na ustanovení 9, poznámky k pol. 31. obnovy, podle něhož se vybírá poplatek za vidování cestovního pasu podle ustanovení této položky i tehdy, když úřední úkon provádí jiný úřad nežli zastupitelský. Podle ustanovení §u 3 vládního nařízení, ze dne 9. června 1921, č. 215 Sb. z. a n. může totiž dáti cizincům, v tuzemsku trvale usazeným, při cestách do ciziny visum k návratu do zdejšího státu okresní správa politická místa jejích pobytu; podle ustanovení téhož paragrafu cit, vládního nařízení musí cizinci, V tuzemsku trvale nebo přechodně se zdržující, dáti vidovati svůj pas okresní politickou správou svého místa pobytu, pokud není již (opatřen visem československého zastupitelského úřadu. Podle analogie těchto předpisů udělují též československé pohraniční orgány, vykonávající pasovou kontrolu, ve výjimečných případech visa cizincům, kteří si nemohli z vážných důvodů opatřiti visum u československých zastupitelských úřadů. Za tyto úřední úkony vybírají zmíněné československé vnitrostátní úřady poplatky podle zásady vzájemnosti.

§ 14 odst. 2. osnovy stanoví způsob vyměřování konsulárních poplatků v tom smyslu, že se vyměřují podle okolností buď ústně nebo písemně a to buď řádným platebním rozkazem anebo potvrzením na listině. Ustanovení toto odpovídá podobnému ustanovení § 60 poplatkového zákona ze dne 9. února 1850, č. 50, ř. z. Ústní vyměření poplatků jest považovati za dostatečné v těch případech, když týž úřad poplatek vyměřuje a vybírá, strana jest přítomna a poplatek dobrovolně zaplatí, V ostatních případech se vyměřuje poplatek písemně a sice řádným platebním rozkazem anebo aspoň potvrzením na listině. Vyměřování poplatků řádným platebním rozkazem není vždy technicky možno a učebno, ježto jde často o zcela nepatrnou částku strana povinná platiti poplatek, jest v cizině, poplatek se od ní vybírá namnoze předem nebo se jí doručuje vyřízení dobírkou; zvláště jest technicky nemožno, neúčelno a v mezinárodním styku neobvyklo vyměřovati cizincům řádnými platebními rozkazy visové poplatky, Sluší uvážili, že vykonatelné platební rozkazy jsou exekučním titulem ve smyslu § 1 bodu 13. zákona ze dne 27. května 1896, č. 79 ř. z. (exekučního řádu). Toto ustanovení má však význam jen pokud jde o strany, usedlé v republice Československé nebo mající tam majetek, na nějž jest možno vésti exekuci; pokud jde o strany usedlé v cizině, jež nemají v republice Československé takového majetku, jako jest tomu obyčejně při konsulárních poplatcích, bylo by možno vymáhati na nich poplatek cestou exekuční jen tehdy, když jest mezi republikou Československou a státem jejích bydliště ujednána smlouva o vzájemné právní pomoci při vymáhání daní a poplatků v případech, kde to bude technicky možno a účelno, budou tedy vyměřovány poplatky řádnými platebními rozkazy, jinak budou vyměřovány buď ústně nebo aspoň potvrzením na listině (kvitancí).

§ 14 odst. 3. osnovy stanoví, že poplatek jest splatný zpravidla ihned, když se podání činí, jinak jakmile se straně ústné nebo písemně oznámí. Podobné ustanoveni obsahuje též § 6 vládního nařízení ze dne 17. března. 1902, č. 68 ř. z. Výjimky jsou v platném právu stanoveny v §§ 7 a 8 právě cit. vládního nařízení. Osnova ponechává stanovení výjimek z ustanoveni tohoto odstavce vládnímu nařízení, ježto jde o podrobností, které se svojí povahou nehodí do zákona.

Lhůta 30 dnů, stanovená pro možnost exekučního vymáhání vyměřeného poplatku, odpovídá ustanovení § 60 poplatkového zákona ze dne 9. února 1850, č. 50 ř. z, a lhůtě, stanovené pro podání stížnosti na vyměření poplatku v u § zákona ze dne 22. ledna 1902, č. 40 ř. z., § 5 opatření Stálého výboru Národního shromáždění ze dne 29 září 1920, č. 564 Sb. z. a n. a § 17 osnovy. Výši úroků z prodlení pro daně, přirážky samosprávných svazků a příspěvky, dále pro kolky a poplatky jest zmocněna stanoviti a měniti vzhledem k ustanovení §u 16 zákona ze dne 16. března 1921, č. 116 Sb. z. a n. vláda nepřekročujíc sazby, stanovené cit. zákonem (10%). Vládní nařízení ze dne 3. května 1923, č. 92 Sb z. a n. stanoví v §u 1 výši úroků z prodlení 7%.

§ 15 osnovy stanoví, že poplatky se vybírají zásadně pro státní pokladnu a ponechává ministru zahraničních věcí stanoviti, zda a jakou část poplatků jsou oprávnění vybírati přednostové čestných (honorárních) úřadů ve svůj prospěch. Ministr zahraničních věcí bude tímto ustanovením zmocněn stanoviti v každém konkrétním případě úmluvou přiměřenou část výnosu konsulárních poplatků, jež připadne přednostovi čestného úřadu jako odměna za jeho práci ve prospěch Československé republiky, Ustanovení toto bude pružnější a bude vyhovovati daleko lépe praktické potřebě nežli ustanovení § 2 zákona. ze dne 22. ledna 1902, č. 40 ř. z. a § 4 shora citovaného opatření Stálého výboru Národního shromáždění. Poplatky, stanovené procentem, hodnoty, nebyly v osnově vyhrazeny státní pokladně, jako jest tomu v platném právu, ježto ve skutečností jsou příjmy z nich poměrně nepatrné a není zvláštního důvodu, proč by měly býti již zákonem vyhrazeny státní pokladně. Na základě zmocnění, daného § 15 osnovy, bude si ovšem moci ministr zahraničních věcí vyhraditi příjmy z určitých položek konsulárního tarifu, uzná-li to na základe zkušeností za vhodné. Sluší též podotknouti, že mohou v praksi přijíti případy, kdy přednosta čestného zastupitelského úřadu bude ochoten vykonávati svůj úřad zdarma, na což není v § 4 opatření Stálého výboru Národního shromáždění ze dne 29. září 1920, č. 564 Sb. z. a n. pamatováno. Podle důvodové zprávy k § 2 zákona ze dne 22. ledna 1902, č. 40 ř. z. byly vyhrazeny ministerstvu zahraničních věcí procentové konsulární poplatky, stanovené položkou 10. II. oddílu platného konsulárního sazebníku, z toho důvodu, že měly charakter daní. Položka tato byla však v osnově nového zákona vypuštěna, ježto jde o položku, jíž byl zpoplatněn úřední úkon povahy čistě jurisdikční (viz II. oddíl důvodové zprávy).

§ 16 osnovy ponechává vládnímu nařízení stanovení předpisů o vyšetření základu pro vyměřování procentových poplatků a předpisů o měně, ve které se konsulární poplatky vyměřují a platí. Stejné ustanovení obsahuje v platném právu § 7 zákona ze dne 22. ledna 1902, č. 40 ř. z. a § 6 shora cit. opatření Stálého výboru Národního shromáždění. Předpisy o platební povinností, jež byly rovněž shora cit. § 7 zákona o konsulárních poplatcích ponechány vládnímu nařízení, jsou řešeny v § 3 osnovy.

§ 17 osnovy obsahuje v podstatě stejné ustanovení o rozhodování stížností stran na vyměření poplatku nebo pokuty jakož i na odepření poplatkové slevy nebo osvobození jako § 5 zákona ze dne 22. ledna 1902, č. 40 ř. z., změněný § 5 opatření Stálého výboru Národního shromáždění ze dne 29. září 1920, č. 564 Sb. z. a n.

Text shora citovaných paragrafů platných zákonných předpisů byl v § 14 osnovy nově stylisován a doplněn ustanoveními o počátku a konci lhůty pro stížnost podle vzoru ustanovení § 21 zákona ze dne 12. srpna 1921, č., 321 Sb. z. a n. o dani z obratu.

§ 18 osnovy stanoví podobně jako v platném právu § 4 zákona ze dne 22. ledna 1902, č. 40 ř. z. podpůrnou platnost všeobecných ustanovení o kolcích a poplatcích, t. j. zejména předpisů o zajištění, vybírání a vymáhání poplatků, nakládání s nimi a jejích pořadí v konkursu.

§ 19 osnovy obsahuje trestní ustanovení za vylákání nebo pokus vylákání osvobození od poplatků nebo jejích slevy v lom smyslu, že bude osoba, jež se ho dopustila, potrestána, nejde-li o čin přísněji stíhaný podle trestního zákona, pokutou ve dvojnásobné výší částky, o kterou stát zkrátila, nehledě k povinnosti zaplatiti zkrácený poplatek, V podstatě stejné ustanovení obsahuje § 6 zákona ze dne 22. ledna 1902, č. 40 ř. z. Text právě citovaného zákona o konsulárních poplatcích jest v osnově nově stylisován a doplněn přesnějším vymezením pojmu vylákání a ustanovením, který úřad jest kompetentní k vyměření a vybrání pokuty.