Jestli páni šľachtici tam z druhého brehu
Dunaja sa kochali nádejou, že im niekto zo Slovákov
bude nápomocný, keď by prišla ich hodina,
hodina lámania chleba, ak mysleli, že niektoré
strany slovenské túžia po revindikácii
starých uhorských hraníc, tak sa veľmi
klamali. Slováci znajú len jednu vlasť, a to
je štát československý. (Výborně!)
Že Slováci majú ovšem i svoje zvláštné
záujmy, že v otázke peňazokazeckej vidíme
symptom zvlášť pre nás nebezpečnej
choroby maďarskej, to pochopí zaiste každý,
do problémov politických, hospodárskych a
kultúrnych zasvätený človek. Uvážte
len, dámy a pánovia, že osoby bezprostredne
do aféry zamiešané - a neváham tvrdiť,
že i značná čiastka vysokopostavených
inšpirátorov pochádza zo Slovenska.
Aristid Jankovich sa narodil v obci Für (okres staroďalanský)
na Slovensku. Zvláštnou shodou okolností požíval
domovského práva u nás i v Maďarsku,
bol súčasne plukovníkom generálneho
štábu maďarského i záložným
dôstojníkom našej armády. (Slyšte!
Slyšte!) Usadil sa trvale na Slovensku teprve po r. 1919,
keď ho maďarskí boľševici poslali v
pancierovom vlaku ako vojenského veliteľa na slovenskú
frontu. Udajne dezertoval a skryl sa v obci Bagote na statku svojej
ženy, Magdy Jankovichovej, ktorá je sestrou manželky
grófa Csákyho. Tento podarený obršt
udržoval nielen živé styky s Maďarskom,
odkiaľ prichádzal k nemu na návštevu i
sám gróf Csáky, ale i s okolitými
veľkostatkármi a známymi irendentistami z celého
Slovenska. Dokázané je, že bol členom
politickej strany "Kisgazdapárt", že bol
intímnym priateľom staroďalanského Vojtecha
Fesztiho, lučeneckého továrnika Tarjána,
Körmendy-Ékesa, statkára Sümegyho, s ktorého
ženou žil dokonca v intímnom pomere. Podotýkam
pri tom, že mravy tohoto veľkého vlastenca ani
ináč nie sú prvotriedné. Tento pán
Jankovich patrne s pomocou niektorých svojich priateľov
zabýval sa i špionážou. Bol dokonca i
zavretý preto, ale mazaný obršt zavčas
skryl, čo skryť bolo treba. Samosebou sa rozumie,
že Jankovich udržoval styky s grófami Albertom
Apponyim a Telekim, ktorí sú v Maďarsku a svojimi
rodinnými a vedeckými stykami považovaní
dokonca i v prísnej Anglii za vzorných gentlemanov.
Taktiež je dokázané, že udržoval
styky s Marsovszkym, ktorý bol osobným tajomníkom
Gömbösovým. Ako pracoval s Windischgrätzom,
Mankovichom atď., neidem rozprávať.
Poukazom na Jankovicha a jeho priateľov z "loveckého
spolku", "Kisgazdapártu" atď. chcem
iba naznačiť, ako nebezpečné je pre
našich maďarských kresťanských socialistov
a Szentiványovcov každá obhajoba maďarských
peňazokazov. Nejdem obviňovať politikov maďarských
zo Slovenska na účasti v tejto afére, chcem
ich iba varovať, aby ich verejná mienka nestotožňovala
s Jankovichovci.
Pri rozbore peňazokazeckej aféry nemožno ovšem
pominúť skutočnosť, že i niektorí
nehodní synovia slovenského národa majú
na nej priamy a nepriamy podiel.
Že Jehlicska a Unger boli alimentovaní falošnými
500 Kč, že svoje perfídné a herostratské
výplody tlačili v Poľsku za peniaze falošné,
to je dnes viac-menej dokázané faktami. Nielen na
biskupovi Zadraweczovi, ktorý je patrne juhoslovanským
odrodilcom, na jezuitovi Bónisovi, ale i na zvrhlom prof.
teologie Jehlicskovi sa dokázalo, že kto je mravne
zkazený, toho ani mravouka a prísna disciplína
cirkevná pred hriechom nechráni. (Tak jest!)
Pýtame sa pána ministra zahraničia, čo
vykonal u spriatelenej nám poľskej vlády, aby
konečne tento zvrhlý človek neštval
proti národu a štátu našemu a nekalil
i naďalej bratský pomer dvoch slovanských národov?
(Tak jest!) Nás Slovákov by bolo zaujímalo
ovšem i to, keby pán minister bol sdelil, čo
vie o Pazúrikovi, kde je, čo sa s ním stane
a kto ho skryl.
Ctená snemovňa! Je samozrejmé, že si
všetci žiadame, aby pri tejto príležitosti
všetky styky maďarských falšovateľov
so Slovenskom boly objasnené, aby naše úrady
boly napomenuté, že by najpečlivejším
a najenergickejším spôsobom vykonávali
všetky práce a šetrenia, ktoré v záujme
štátu sú potrebné, aby sa nerozumným
spôsobom nešetrilo, kde možno práve účelnou
a metodickou prácou policajnou predísť avantúram
rôznych plukovníkov a iných ohrožovateľov
mieru a kde možno práve takýmto prohibitívnym
spôsobom stámilionov korún a životov
zachrániť. Nechcem vyslovovať svoj úsudok,
či ministerstvo vnútra a nár. obrany, eventuelne
ministerstvo pre správu Slovenska vykonalo všetko,
čo bolo potrebné pre organizáciu dobrej a
moderným požiadavkom detektívnym zodpovedajúcej
služby, ale každé nemiestné šporovanie
na tomto poli je vlastne vyhadzovaním peňazí.
Dakedy je lepšie mať dobre organizovanú policiu,
než udržovanie veľkých telies vojenských.
Nie som za to, aby sa molestovali pokojní občania,
ale my musíme bezpodmienečne vedieť, čo
sa na Slovensku a v Podkarpatskej Rusi deje. Vláda musí
znať podzemný život nepokojných iredentov
a podrývačov štátnej bezpečnosti.
Nedostačuje držať politickú hranicu v
bezpečnosti, mať na tisíce finančnych
a četníckych strážnikov bezprostredne
na hranici československo-maďarskej, my musíme
ovládať a dopodrobna znať celú širokú
ekuménu maďarsko-slovenského, resp. maďarsko-ruského
pásma. My si musíme uvedomiť, že široká
hranica slovenskomaďarská je veľkym kaleidoskopom
etnického, jazykového, kultúrneho prechodu,
že hospodárske, duchovné, cirkevné prostredie
tohoto pásma, ktoré je bezmála tak veľké
ako celé Slovensko a Podkarpatská Rus, nemožno
mechanicky porovnávať s českými zemiami
alebo západoeuropskými pomery. Jóža
Úprka kedysi povedal, že orient nezačína
pri Belehrade, ale na rieke Morave. Myslel pri tom predovšetkým
na umenie, ale i v politickom, hospodárskom a sociálnom
ohľade by sme takto mohli do istej miery dôvodiť.
Je u nás skutočne mnoho toho orientu. Z toho vyplýva,
že štátnici československí, učenci
a iní verejní pracovníci si musia
dať záležať na Slovensku, že musia
našimi, t. j. špecificky slovenskými metodami
vziať vládu do ruky. Všetci pracovníci
českí a všetci úradníci i ministri
v Prahe musia študovať a prakticky upotrebovať
výdobytky všeobecnej sociologie a u nás dokonca
i zvláštne špecifickú vedu-sociologiu
súsedstva. V Československu je táto veda
ešte málo známa a profesor Arnošt Bláha
z Masarykovej univerzity v Brne si sťažuje, že
sa jej nevenuje dostatočná pozornosť. Isté
je, že u nás je príliš mnoho historicizmu
a romantizmu. Ak chceme porozumeť maďarskú šľachtu,
maďarské národné ideály, formy
i obsah života našich súsedov, nemusíme
vlastne ani ďaleko ísť. Na Slovensku máme
skutočne en miniature ešte pravé Maďarsko.
Treba len vniknúť do tohoto sveta a minister vnútra
a minister zahraničia bude mať veľmi usnadnenú
prácu. Vtedy porozumie v západnom demokratizme a
pokrokovosti vychovaný český človek,
čo je hungarizmus, prečo má u nás
šľachta a maďarskí páni stále
značnú autoritu, prečo veria niektorí
slovenskí národovci na regeneráciu "slovenskej"
šľachty, prečo slovenský človek
nerozumie dakedy horleniu českého človeka
a naopak. Všetko sa nedá vysvetliť konzervatizmom,
kultúrnou alebo hospodárskou zaostalosťou.
Ak hovoríme o slovenskej alebo maďarskej mentalite,
nie sú to iba frázy a prázdné slová.
Politikom republikánskej strany slovenského pôvodu
a mnohým pracovníkom, vychovaným aspoň
čiastočne v Prahe, vo Viedni alebo v iných
mestách západu, sa často vytýka, že
hungarizmus a maďarstvo preceňujeme, dokonca zväčšujeme
a Čechom a Slovákom ako strašiaka ukazujeme.
Ale posledné roky politického a kultúrneho
života na Slovensku a v Maďarsku nám daly skvelého
zadosťučinenia. Keby sme neboli bývali na stráži
a neboli stále upozorňovali na maďarské
nebezpečie, keby neboly bývaly naše Čechmi,
ak chcete úprimnými československými
Slovákmi vedené úrady pracovaly poctive,
mali by sme na Slovensku nie piatich, desiatich, ale na stá
Jankovichov, Hans Mayerov, Marsovszkých, Mankovichov -
pôvodom Šarišan - Balassov, Mirbachov, Károssych,
Lazárov, Hauserov, Jehlicskov, Ungerov, Pazúrikov
atď.
Páni kolegovia z ľudovej strany nám snáď
teraz uveria, že sme v poctivom presvedčení
upozorňovali na nebezpečie a že sme sa nedali
učičíkať falošnými prejavy
rôznych maďarských a maďarofilských
elementov a do slovenského rúcha skrytých
kreatúr. Uveria nám to tým skôr, že
včera ústami svojho rečníka postavili
sa tak otvorene proti podvodom a rozvratnej činnosti maďarskej
džentry a proti politike tých tried v maďarskom
štáte, ktoré sa práve spoliehaly na
opozičnú činnosť ľudovej strany.
V akom nebezpečí sa nachodila naša republika
a zvlášť Slovensko a Podkarpatská Rus,
vysvitá najlepšie z denníka plukovníka
Jankovicha a z vyšetrujúcich aktov francúzskej
policie i z aktov našich bezpečnostných úradov.
Chápem úplne, že pán minister dr Beneš
prezradil, že viacej vie než povedal. Úrady i
zasvätení politikovia vedeli, že Maďari
už r. 1920, teda bezprostredne po boľševickom vpáde,
chystali docela vážny útok na Slovensko pod
vedením generálov Szirmaya a Issekutza pri účinnej
pomoci mnohých maďarských veľkostatkárov
a šľachticov. Vedenie a financovanie tohoto podniku
prevzal vtedy gróf Kazimír Berchtholdt, majiteľ
panstva vo Veľkom Kazmíre.
Porady ku prevedeniu plánu sa konaly čiastočne
v Novom Meste p. Šiatrom, čiastočne na veľkostatku
baróna Senyeia vo Facine. Chystaný puč bol
ovšem prezradený, vinníci boli zatvorení
a pred súd postavení. Pri pozdejšej všeobecnej
amnestii boli pustení na slobodu. Ale zemäni nedali
pokoj. Poplašné zprávy, ktoré stále
kolovaly na Slovensku, máme ešte v pamäti. Slovensko
je ešte i dnes preplnené rôznymi agentami, ktorí
ovšem neprinášajú pokoj a mier, ale pravý
opak. Že isté osnovy a návrhy tak zvanej autonomie
prišly z Maďarska, na to máme dôkazy a
hodnoverné zprávy. (Posl. dr Buday: Von s nimi!)
Nechceme reagovať na to, hovorím: isté
osnovy, nehovorím ktoré. Nechceme rekriminovať
ani upodozrievať, ale uvádzam i túto skutočnosť
za doklad, prečo sme tento danajský dar tak rázovite
odmietali.
A puč ubohého kráľa Karla, nebol to
nepriamy útok na Slovensko a všetky následnické
štáty? Falšovanie 500 korunníkov, na stá
zachytených listov kurýrov, ženských
konšpirátoriek atď. atď., všetko dosvedčuje,
že maďarská šľachta sa myšlienkou
tak zvaného "okypteného" Uhorska - "csonkított
Magyarország" - smieriť nedá.
V dobe veľkej kríze hospodárskej i sociálnej,
v dobe strašného strádania malého človeka
maďarského, má šľachtická
oligarchia peňazí dosť na vydržovanie
tajnej armády, na zakupovanie zbraní a streliva,
na obrštov a generálov, na ochráncov rasy a
podobných vojakov.
Pýtam sa pána ministra zahraničia, či
je ochotný bedlive sledovať stálé zbrojenie
v Maďarsku a čo mieni vykonať, aby tomu bol raz
koniec urobený?
Ovšem nemáme mnoho nádejí na smierlivé
pokonanie s nervóznym súsedom a národy Malej
dohody práve tak ako národy Veľkej dohody musia
svoju obranu dobojovať až do poslednej kvapky krvi.
Akokoľvek by som rád prisvedčil optimizmu nášho
ministra zahraničia a zo srdca by sme si všetci priali,
aby sa dohoda uskutočnila na základe garančného
paktu, aby Maďari nemali strach, že ich chceme zničiť,
predsa len neverím na podobné podniky. Maďarská
šľachta a džentrícka spoločnosť
sa nedá osviežiť ani operáciou Steinachovou.
Ona je už stará, príliš stará,
zošlá, sobecká, hašterivá, upadá
mravne, nechce pracovať, o moc a majetky svoje sa spravodlive
podeliť s národom.
Musíme preto previesť u nás pozemkovú
reformu do posledných dôsledkov, musíme malému
roľníkovi a robotníkovi pomôcť,
a to bez rozdielu, i maďarskému roľníkovi,
aby národ maďarský, ten skutočný,
pracovitý, od svojich zemänov utláčaný,
videl, kto je jeho opravdovým priateľom. Len takýmto
spôsobom zlomíme odpor zpupných pánov,
napomôžeme nepriamo i emancipáciu malého
človeka v Maďarsku, vyrežeme jedovatý
vred z tela maďarského a získame pre seba dobrého
a poctivého súseda.
Nie proti maďarskému národu zneli moje prísné
slová, ale proti šľachte maďarskej: "Nobiles
Hungarorum delendi sunt!" Hlasovať budeme "pro".
(Výborně! Potlesk.)
Předseda (zvoní): Dalším
řečníkem je pan posl. inž. Kallina.
Žádám, aby se ujal slova.
Posl. inž. Kallina (německy): Dámy
a pánové! Po delším zimním spánku
a dlouho trvajícím kupčení, jehož
nestoudnost nemůže již býti překonána,
uráčilo se českým koaličním
stranám pod nátlakem oposice konečně
otevříti předevčírem dvéře
této sněmovny. Ovšem neučinily to, aby
konečně daly průchod té vychvalované
jimi demokracii, nýbrž naopak, zahájení
zasedání sněmovny byl jeden z nejtěžších
násilnických činů proti menšinám,
jež proti své vůli byly vecpány do tohoto
státu, nad nějž nelze si představiti
brutálnějšího. Mussolini dělá
v Evropě školu a Švehla se s úspěchem
snaží podati důkaz, že, opíraje
se o české bajonety, chráněn
mírovými šalmajemi Benešovými
v cizině, dovede daleko předstihnouti násilnické
methody Mussoliniho. Zrušiv slib, jejž dal jako ministr
vnitra, vydal jako ministerský předseda jazyková
nařízení, jazykový diktát,
jazykový loupežný čin, jenž proti
opětovaným slibům vládnoucích
v tomto státě obsahuje místo zlepšení
jen zhoršení jazykových ustanovení pro
porobené národnosti v tomto státě,
při čemž musím s plným důrazem
poukázati na to, že již jazykový zákon,
na který se toto nařízení odvolává,
obsahuje příkré porušení smlouvy
o ochraně menšin a tím i státních
základních zákonů. (Předsednictví
převzal místopředseda Stivín.) Přechází-li
se v osvíceném věku demokracie s takovou
nestoudností k dennímu pořadu, přes
základní práva národa, jak ještě
se strany žádného národa na zemi, ani
v koloniích proti podrobeným kmenům černošským
nebylo postupováno, pak musí se opravdu ve světě
dáti víry Mussoliniho slovům, jenž v
dobře hraném rozhořčení myslí,
že může odůvodniti svou neslýchanou
násilnickou politiku proti 250.000 čackých
Jihotyrolanů ještě hroznějším
režimem povltavských Francouzů proti 31/2
milionovému národu sudetských Němců.
Ocitám se zde při posuzování nejnovějších
násilnických činů proti nám,
sudetským Němcům, ve společnosti muže,
jehož ani vy nemůžete vylíčiti
jako nerozumného rýpala nebo dokonce jako irredentistu.
Je to president vašeho vlastního státu, jenž
vyslovil výrok: "Pokládám oloupení
o řeč za barbarství bezduchého materialismu
a politického mechanismu. Nikoli násilím,
nýbrž mírně, nikoli mečem, nýbrž
rádlem, nikoli krví, nýbrž prací,
nikoli smrtí, nýbrž životem k životu.
To je řeč českého genia." Tak
psal jednou ethik Masaryk, posuzuje poměr Čechů
k Němcům. Tak mluví i dnes ještě
ministr věcí zahraničních tohoto státu,
avšak jen za hranicemi tohoto státu, to jest snaží
se stále vylíčiti cizině Československo
jako eldorado demokratických svobod, demokracie nejvyššího
stupně, jako nejlépe konsolidovaný stát
střední Evropy, jehož obyvatelé bez
rozdílu - s výjimkou 3-4 politických bláznů
- ve vděčnosti se rozplývají k tvůrcům
tohoto vzorného státu. Toto postavení Benešovo
se mění ve chvíli, kdy se vrátí
do svého českého státu. Tu sklání
se bez námitky před státním heslem:
"Tento stát je českým státem
národním", a poněvadž velmi dobře
ví, že český lid tvoří
jen 48%, neostýchá se tento anděl míru
Beneš naprosto spolu prováděti potlačovací
politiku, jež začala od roku 1918, proti jiným
národnostem, ba jej dlužno pokládati za hlavního
vinníka, poněvadž až do dnešního
dne dovedl s velikou obratností klamati veřejné
mínění světové o zdejších
skutečných poměrech, a - jednou se to musí
vysloviti - pomocí vynaložených mnoha
a mnoha milionů československých korun falšovati
je vědomě klamnými informacemi v opak. Pan
ministr věcí zahraničních dr Beneš
dovedl si pro toto své falšování upraviti
i odůvodnění, jež jej má očistiti
před světovými dějinami, a toto odůvodnění
zní: Vše pro český národní
stát, vše pro udržení míru ve střední
Evropě, vše pro zachování v platnosti
násilnické mocenské smlouvy mírové
Versaillesské a St. Germainské. I při posuzování
tohoto počínání mohu se však
odvolati na mínění pana presidenta státu
Masaryka, který kdysi doslovně napsal: "Lidé
používají násilí ze strachu,
ze strachu lžou. Tyran a lhář má strach,
a stejně je otrokem i ten, kdo na druhém páše
bezpráví." Již u kolébky tohoto
státu byla lež kmotrou, neboť již do mírové
smlouvy, které tato republika děkuje za svůj
vznik, byla pojata nehorázná historická nepravda,
když čeští vyjednavači tvrdili,
že "národové Čech, Moravy a části
Slezska, jakož i národ slovenský se z vlastní
vůle rozhodli sjednotiti se k vytvoření jednotného
svrchovaného státu pod jménem Československá
republika". Aby byly skryty důsledky této veliké
historické lži, tomu slouží v prvé
řadě zahraniční propaganda pana ministra
dr Beneše. On je tedy za to v prvé řadě
odpovědným a hlavním vinníkem, neboť
tato bezměrná potlačovací politika
uvnitř tohoto státu byla by nemyslitelna
a nemožna, kdyby se mu nebylo po celá léta
dařilo prostřednictvím jiných i přímo
padělati veřejné světové mínění.
Dnes není již žádným tajemstvím,
že dr Beneš má dobrý tisk. Má
jen oproti jiným padělatelům tu výhodu,
že nemusí v tajných sklepeních míti
lisy na bankovky, aby si zabezpečil potřebnou provozovací
jistinu.
Místopředseda Stivín (zvoní): Volám pana řečníka za tento výrok k pořádku.
Posl. inž. Kallina (pokračuje):... nýbrž
poskytují mu ji hodní němečtí
poplatníci a poplatníci jiných porobených
národností jeho vlastního státu. Jistě
že trvalo to dlouhou dobu, kdy dr Beneš se svým
pánem a mistrem i se všemi svými pomocníky
byl odkázán na cizí lisy k tisku bankovek.
Z části dodávaly potřebné peněžité
prostředky i známé machinace Živnostenské
banky za světové války, zavlékání
zlata do Švýcar a differenční obchody
s rubly. Dnes ve vlastním státě je dr Beneš
na tom lépe. Může se s mravním rozhořčením
bíti v prsa a zaklínati ostatní padělatele
do všech pekel. Pro mne platí však jen jedna
morálka. Odsuzuji co nejostřeji jakékoli
padělání, ať cizích bankovek,
ať veřejného světového mínění,
ať vyjednavačů při mírových
smlouvách, kteří, předstírajíce
vědomě nepravdy, učinili zástupce
Dohody, nepřátelsky naladěné proti
Němcům, přístupnými pro plány,
jež měly za následek, že miliony Nečechů
byly vydány na milost a nemilost Československé
republice. Pověstný Memoir III je jedním
z největších padělků nové
doby a již dnes není sporu o tom, že jej opatřili
směrodatní čeští činitelé
a učinili podkladem svých jednání
v Paříži. Je to ironie osudu, že když
již tehdejšími vyjednavači počet
sudetských Němců byl předem o jeden
milion zmenšen, dnes po sedmi letech český
tisk žádá, že musí býti
cílem počešťovací politiky, aby
v nejkratší době byli sudetští
Němci o jeden milion zdecimováni. V tomto Memoiru
III zavazují se vyjednavači pro případ,
že jim bude území sudetských Němců
přiděleno, že uznají nejen opatření
učiněná mírovou konferencí
na prospěch menšin, nýbrž prohlásili
ochotu jíti ještě daleko nad toto právo.
Všechny volby budou se konati podle všeobecného,
rovného a přímého práva volebního
- proto ta česká volební geometrie!
Jazyk menšin bude všude připuštěn,
všechny úřady budou přístupny
všem státním občanům - proto
jsou vyhazovány tisíce německých státních
úředníků na ulici.
Nikdy nebude žádné menšině upíráno
právo míti vlastní školy, své
soudce a soudy, německá řeč bude druhým
zemským jazykem a nikdy nebude používáno
opatření namířených proti německé
části obyvatelstva. Správa bude obdobná
režimu švýcarskému. Jak čeští
držitelé moci dodrželi tyto své sliby,
o tom není třeba mluviti po zkušenostech sedmiletého
otroctví. Dr. Beneš pokouší se
sice svou milionovou propagandou obrátiti v opak vždy
více a více se na světlo proklubávající
pravdu o skutečném stavu poměrů v
tomto státě a s obratností tak vhodně
charakterisovanou Lloydem Georgem klamati vědomí
světa a nadhazováním stále nových
mírových plánů odvraceti zájem
od vnitřních poměrů ve svém
vlastním státě do zahraničí.
Je to příznačné pro dvojí morálku
dr Beneše. Ve své předvčerejší
řeči charakterisoval část politisující
maďarské veřejnosti těmito slovy: "Žádný
boj, žádný mír; války nechce,
poněvadž není s to, aby ji vedla, a míru
nechce rovněž, poněvadž stálým
znepokojováním sousedů a děláním
stálého hluku mezinárodního chce vyvolati
dojem, že ve střední Evropě nebude nikdy
míru a mír že býti nemůže;
tím chce dokázati neudržitelnost poměrů
a rušiti konsolidaci právních poměrů
ve střední Evropě." Proč tak
dr Beneš mluví? Aby si tak opětně
zahrál na evropského apoštola míru.
A při tom trpí ve svém vlastním státě
nejsurovější vyhlazovací boj proti polovině
obyvatelstva svého vlastního státu, jež
byla nejen ošizena o výkon svého nejsvětějšího
přirozeného práva sebeurčení,
nýbrž které se upírá i výkon
těch málo práv vnucené ústavy,
která jest denním porušováním
těch něco málo práv plynoucích
ze smluv o ochraně menšin nejkrutějším
způsobem ohrožována ve svém bytí.
Již § 99 jazykového nařízení
dokazuje, že politikové národního státu
chtějí bez překážky docíliti
svého cíle, odnárodnění porobených
národností. Již znění základních
státních zákonů se příčí
ustanovením smlouvy o ochraně menšin a již
vpašování slov: "v rámci platných
zákonů", jež samy o sobě jsou krvavým
výsměchem ručiteli smluv o ochraně
menšin - to jest Svazu národů - jest klasickým
důkazem toho, že Benešovy šalmaje
míru a jeho věčné snahy o zachování
právních poměrů ve střední
Evropě jsou lichým klamem, neboť stará
se jen, aby zabránil nezbytně nutné změně
mírových smluv, aby v této době mohl
se tím lépe postarati všemi mocenskými
státními prostředky o zotročení
nečeského obyvatelstva. Dovolává se
práva jen potud, pokud je možno postaviti je do služeb
myšlenky českého národního
státu, tisícerá porušení práv
tak zvaných menšin ve svém státě
odbývá pokrčením ramen, a je-li lépe
informovanými cizinci na základě skutečností
usvědčen z opaku, pak omlouvá se poukazem
na to, že jde jen o přehmaty podřízených
orgánů. Jsem zvědav, zda nové znásilnění
jazykovým nařízením připočte
rovněž zase na vrub podřízeným
orgánům.
Charakteristickým pro české státníky,
kteří se snaží slovem i písmem
dokázati nemravnost poměrů předválečných,
jest, že ve svém vlastním státě
znají jen jednu morálku: Každý zákon,
každé vládní opatření
je morální, slouží-li počešťování
nečeských krajů ve státě. Zde
budiž opět citován výrok Masarykův,
který zní: "Nejen cíl politiky, ale
i její prostředky musí býti vždy
v souhlasu s požadavky morálky. K tomu potvrzuje nám
stále zkušenost, že vysokých a vznešených
cílů není možno uskutečniti nízkými
a hanebnými prostředky - kdo vědomě
užívá špatných prostředků,
ten obyčejně nemá asi na zřeteli krásné
cíle, byť mluvil sebe vzletněji o výhodách
pro stát, vlast a národ." Doporučuji
odpovědným vládcům v tomto státě,
aby si tato slova napsaná velikými písmenami
zavěsili nad psací stoly, ač jsem již
předem přesvědčen, že si jich
nevezmou k srdci. Sleduji tím jen cíl, aby si připomenuli,
jak jeden z jejich lidí smýšlí o jejich
jednání a konání, neboť násilnické
methody tohoto státu vzbudily dokonce závist Mussoliniho,
neboť jeho zotročení Jihotyrolané tvoří
jen část procenta všeho obyvatelstva Italie,
kdežto my sudetští Němci sami tvoříme
25%, spolu s ostatními utlačenými národnostmo
v tomto státě více než 50% obyvatelstva.
Mussoliniho tvrzení a odvolávání se
na vzor Československa bylo se zřetelem na vládnoucí
smutné poměry skutečně oprávněné
a Beneš byl si toho asi dobře vědom,
když přes projevy rozhořčení
českého tisku, jenž jeho mlčení
v tom směru vykládal jako souhlas, raději
přece jen dal přednost mlčení. Neboť
Beneš se nebojí ničeho na světě
více, než veřejného přezkoumávání
vnitřně-politických poměrů
v Československu před veřejností světa.
Neboť tím dnem, kdy by se pustil do probírání
této otázky, musela by se celá pracně
vybudovaná stavba propagandy shroutiti. Věčné
mírové pokrytectví bylo by odmaskováno
a na veřejnost celého světa šklebila
by se krvavá pitvora utlačovací a odnárodňovací
politiky, jaké zde ještě nebylo.
Vládnoucí systém je nejlépe vyznačen
slovy, jež Montesquieu napsal o tak zvaném zákonu
na ochranu majestátu z doby římského
císařství za Tiberia: "Není krutější
tyranie nad tu, jež se provádí pod pláštíkem
zákona a pod zdáním spravedlnosti, neboť
to znamená takořka topiti nešťastníky
na prkně, na kterém se zachránili".
A Montesquieu praví dále: "A ještě
nikdy se nestalo, že by se tyranu nedostávalo nástrojů
tyranie, a Tiberius nalezl vždy soudce, kteří
byli hotovi odsouditi tolik lidí, kolik jich by on mohl
pokládati za vinné." Při tomto prohlášení
musím však přece ohledně Československa
učiniti jedno omezení. Před několika
týdny nalezli se nejvyšší soudcové,
kteří se poprvé nechtěli dáti
snížiti na ochotné nástroje myšlénky
národního státu a na podkladě zákonných
ustanovení, jež ještě platila ve prospěch
utlačovaných národností, rozhodli
právem. Toto prohřešení proti české
myšlence národního státu bylo však
ihned odčiněno opatřením vlády,
a to pověstným jazykovým nařízením,
jehož § 99 poskytuje příležitost
všem úřadům, aby v každém
případě rozhodovaly v zájmu národního
státu. Právo je mrtvo, nechť žije právo!
Co říká Beneš, veliký
cestovatel, všemu tomu kroucení práva? Za hranicemi
mluví o nutnosti konsolidace evropských států
a myslí v prvé řadě na zajištění
státních hranic Československa v zájmu
provedení myšlenky národního státu.
Snaží se nalézti světovou formuli, jež
by nástupnickým státům na věky
zajistila podíl na lupu z roku 1918. Snaží
se, chvátaje z konference do konference, vystupovati jako
obratný zprostředkovatel mezi velikými státy,
aby je všechny odvrátil od toho, aby věnovaly
pozornost vnitropolitickým poměrům jeho vlastního
státu. Zvláště se snaží
dostati Svaz národů do služeb zde vládnoucí
násilnické politiky, ježto do dneška vždy
opět dovedl odvrátiti jednání před
Svazem národů o oprávněných
stížnostech potlačovaných národností.
A jen v tom směru musíme Mussolinimu vzdáti
dík, že svým otevřeným vyjádřením
o české politice utlačování
jako první vedoucí politik jednoho z dohodových
států poukázal na hnisavou ránu na
těle střední Evropy. Označil-li Beneš
slovy: "Žádnou válku, žádný
mír" maďarskou politiku, myslím, že
možno českou politiku, nejlépe charakterisovati
slovy: "Žádný boj na venek, žádný
mír uvnitř, dokud nebude hotovo dílo počeštění."
Tomuto heslu slouží česká zahraniční
i vnitřní politika. Aby však toho cíle
mohlo býti dosaženo, musí býti získána
lhůta a každý manévr na odvrácení
pozornosti od vnitřních poměrů v Československu
získává čas. Proto ta velkolepě
zorganisovaná tisková kampaň ve věci
maďarského falšování franků
a přímo směšná horlivost při
opětném roztahování falšování
českých bankovek, jež prováděno
bylo před lety, jež tenkráte bylo líčeno
jako bezvýznamné a dnes se nadouvá na velikou
státní aféru.