Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Řekl jsem již na počátku svých vývodů, že nutno jistě Benešovi dáti plné uznání za jeho úspěšnou propagandu tiskem. Má dobrý tisk a nejlepší, přes všechny své pokusy o od rakouštění, v dřívějším hlavním městě říše Vídni. Jeho úzké vztahy ke koncernu Sieghardtovu, k vídeňským časopisům "Stunde" a "Tag" jsou přece dnes již evropským tajemstvím. Je přece příznačným, že všechny zprávy, jež jsou žádoucny v zájmu Benešovy zahraniční politiky, jsou v prvé řadě vždy otištěny ve vídeňské "Stunde", aby pak byly se skvěle sehraným rozhořčením převzaty českým tiskem. Není to nápadným, že právě ve "Stunde" 13. února 1926 mohla býti otištěna v plném znění verbální nota rakouské vlády ze dne 10. února 1926 zaslaná pražské vládě? Odkud dostala vídeňská "Stunde" tak rychle přesné znění této verbální noty? Je zřejmo, že takové noviny jsou vedeny muži, jichž pojmy o morálce jsou nejlépe charakterisovány vylíčením osobnosti vydavatele "Stunde". A vracím se zde k vylíčení této osobnosti, jak bylo uveřejněno 7. července 1923 v týden ku "Der österreichische Volkswirt" jeho vydavateli Walterem Federnem a dr Gustavem Stolperem, kde se mezi jiným pravilo: "Békessy je ode dávna politicky nestoudným, bezcharakterním člověkem. Békessy je lhář a podvodník, jenž rozšiřuje vymyšlené falešné zprávy, jež slouží ukojení osobní pomstychtivosti nebo osobnímu obohacení. Békessy je prodejný žurnalista, jenž žádá a béře úplatu za rozšiřování redakčních zpráv a článků, jež mají uměle zvýšiti cenu cenných papírů nebo jinak mají podporovati obchodní a osobní zájmy." Békessy samozřejmě oba vydavatele na základě uveřejněného článku žaloval a ve svém časopise ujišťoval, že se nevyhýbá žádné rozpravě před soudem a že nebude na obvinění mlčeti. Jednání o žalobě pro urážku na cti pana Békessyho proti Federnovi a Stolperovi před vídeňskou porotou bylo stanoveno na středu 14. listopadu. Tuto žalobu pan Békessy v úterý dne 13. listopadu bezpodmínečně odvolal. Je příznačno, že český tisk, jemuž tyto věci nemohou býti neznámy, stejně jako dříve vrhá se s nadšením na takto předhozené zprávy tohoto listu, aby jich pak pro sebe použil za podklad pro tiskovou kampaň ve směru, jak je kdy třeba. Dne 24. ledna 1924 bylo mimo to možno v časopise "Wiener Stimmen" mezi jinými zprávami čísti toto: "Redaktor Max Röder z "Prager Presse", vysloveného orgánu pražské vlády a touto z československých státních peněz vydržovaného, je zároveň pražským redaktorem vídeňské "Stunde". Spěch, s jakým pražský list a za ním stojící vláda vztahy ke "Stunde" popíraly, jsou s to, aby - řekněme - poslání "Stunde" potvrzovaly. Doznaná již skutečnost osobní jednoty nemůže již přece býti popřena". Dále se pak praví: "Tak se stane, že, když včera "Právo Lidu" překvapilo veřejnost dopisem Václava Práška c. k. kabinetní kanceláři "Stunde" přinesla zvláštní zprávu z Prahy, jež citovalo již "Právo Lidu" z téhož dne a zmiňovalo se o dopisu Václava Práška. K tomu patří zvláštní chuť vyhledati si "Stunde", toto ztělesnění úplatného novinářství, za nástroj proti korupci." "Oberösterreichische Tageszeitung" ze dne 24. října 1925 psala: "Československé vládní nakladatelství "Orbis", jež vydává také "Prager Presse", získalo většinu akcií vídeňské tiskárny "Vernay", kde se tiskne "Tag" a "Stunde". Je zřejmo, že se tím dostávají tyto listy do odvislosti od české vlády. "Deutschösterreichische Tageszeitung" ze dne 8. července 1923 napsala, že několikráte vyslovila tvrzení, že Békessyho listy jsou placeny českou vládou. Pan Békessy a jeho důvěrný přítel Tschuppik nepopřeli posud tohoto našeho tvrzení, a ani se nepostavili proti předhůzce, že jsou ve své novinářské činnosti vlastně placenými agenty české vlády."

Po těchto zjištěních bylo by vlastně zbytečným poukazovati na to, že vedle vládou subvencované "Prager Presse" je v tuzemsku vydávána ještě celá řada subvencovaných novin ve známém žateckém nakladatelství Wolfově. Slouží-li "Prager Presse" v prvé řadě klamání světové veřejnosti, zvláště říšskoněmecké veřejnosti, mají noviny vydávané v nakladatelství Wolfově: "Deutsche Morgenzeitung", "Deutsche Arbeiterzeitung", "Deutsche Abendzeitung", "Warnsdorfer Tagblatt", "Karlsbader Tagespost", "Komotauer Tagblatt", "Brüxer Tagblatt", "Aussiger Tagesbote", "Teplitzer Tagblatt", "Die Neue Woche", "Podersamer Zeitung", "Postelberger Zeitung" za úkol klamati veřejnost sudetských Němců. Osoby stojící v pozadí počítají s tím, že propouštěním německých státních úředníků, vyhozením tisíců a tisíců německých železničních zaměstnanců, nátlakem na průmysl, závislý na českém bankovním kapitálu, budou podporovati dílo počeštění, že hospodářská tíseň širokých vrstev německého lidu roste a že se podaří z těchto kruhů nalézti pro časopisy, vydávané daleko pod výrobní cenou, veliký okruh čtenářstva a že část sudetských Němců učiní povolnými pro počeskoslovenštění a odcizí je německému národu. Zde se podporuje novinářské pirátství, jež jest paskvilem veškeré morálky. Zde v zemi netáži se však čeští držitelé moci po morálce, nýbrž "Co slouží počešťování, co slouží odnárodnění?" Myslím, že by si byl Beneš mohl získati velikou zásluhu, kdyby nám byl býval podal o této neslýchané falšovací činnosti, jak by jistě řekl - podřízených orgánů, bližší podrobnosti. Myslím, že mohu právem žádati, abychom v prvé řadě se vypořádali s tímto politickým penězokazectvím, jež pomáhá udržovati miliony lidí v nejhlubší bídě, v nejtěžším neštěstí. V tomto státě tak rádi se dovolávají hesla: "Pravda vítězí!" Kéž by konečně měli zodpovědní muži odvahu dáti průchod pravdě o vnitřních poměrech v tomto státě, a ministr věcí zahraničních dr Beneš nebude pak míti zapotřebí tak mnoho cestovati za hranicemi, neboť prokáže trvalému míru v Evropě větší službu, jestliže by místo toho, aby snažil se o konsolidaci právních poměrů plynoucích z mocenských mírových diktátů a o nucené hranice, věnoval pozornost konsolidaci národních kmenů, o něž jde.

Každému myslícímu člověku je jasno, že nestačí jen dovolávati se ducha Locarna, když znásilňovací politika nadále slaví triumfy. Je to politická nemravnost, doma holdovati moci a za hranicemi opírati se o znění vnucených smluv, o nichž zpupní vítězi se domnívali, že je mohou na léta diktovati přemoženým. Opravdové ozdravění poměrů v Evropě a ve světě nastane teprve tenkráte, až bude oprávněným požadavkům "ovládaných" toho času "vládnoucími" vyhověno. Právo národní ruší právo státní. Živé právo národní vždy ještě zvítězilo nad papírovým právem státním. Vy, pánové z české strany, větříte ve všech koutech a na všech koncích zradu na svém státě, avšak ještě nikdo si nedal práci přemýšleti o tom, že v moderním státě je vlastně velezrada nemožností. Výkon státní moci v moderním státě, jak známo, jest nebo má zřejmě býti výronem vůle ovládaných. Není-li však tomu tak, pak je něco shnilého ve státě. Jeden z vašich vůdců, a to dr Körner, zastával 4. července 1917 ve vídeňské říšské radě stejné stanovisko, když řekl: "Což je vůbec pojmově možno, aby národ byl obviňován z velezrady? Je možno obviňovati nějaký národ z nepřátelství vůči státu? Čím vlastně zde jsme? Což nejsme také státem? Může národ, jenž spolu tvoří stát, proti tomuto státu páchati velezradu?" Dámy a pánové! Nejen dr Körner, nýbrž i váš nynější president státu Masaryk připojil se k tomuto názoru. Vaše věčné čenichání velezrady a podezírání národa sudetských Němců dokazuje tedy jen, že vina za vývoj, jenž dnes nastal, nespočívá na naší straně, nýbrž je výkonem umělého mírového diktátu a v dalším důsledku výtvorem vaší neslýchané znásilňovací politiky. Od té doby, co máme moderní státy, ještě nikdy nebyla část obyvatelstva, čítající téměř 4 milliony hlav, příslušníci to velikého vzdělaného národa, jako jsme my Němci, vydána tak bezměrnému znásilňování a odnárodňování. Já a moji druzi jsme si nikdy mnoho neslibovali od Svazu národů, jenž byl v prvé řadě ustaven jako svaz nepřátelský všemu německému. I k jednáním v Locarnu, jež prý byla povolána k tomu, aby dala duchu ve Svazu národů jiný směr, totiž, aby jej postavila do služeb pravého míru, hleděli jsme s největší zdrženlivostí: neboť znovu se ukázalo, že přes největší vyjití vstříc se strany Německa, ba dokonce přes obětavost Německa hraničící až se sebezapřením, bylo této opravdové ochoty Německa k míru využito Francií a jí věrně oddanými vasalskými státy jen k tomu, aby tento duch míru byl zfalšován a opětně postaven do služeb vládychtivých plánů těchto států. Neboť buď nastal smlouvou Locarnskou v diplomatických kouzelných kuchyních střední Evropy nový duch a spoléhá se na poctivost smluvních stran, nebo tomu tak není a pak jde tu o nový podvod na národech naplněných opravdovým přáním po míru. Jak snáší se ten stále vychvalovaný duch Locarnský se zvláštními smlouvami, jež uzavřela Francie s Českým státem a Polskem? Je to důkazem špatného svědomí, že přes úplné odzbrojení Německa, že přes západní pakt ostatní státy budují nadměrný militarismus a uzavírají nejrůznější vojenské spolky proti tomuto Německu. Ostatně je to příznačné, že dr Beneš pronesl ve svých zprávách ve Stálém výboru 30. října minulého roku mnoho tvrzení, jež veřejným prohlášením německých státníků, jak možno dokázati, zřejmě odporují.

Tak se pokouší z německo-české rozhodčí smlouvy učiniti pravý opak úmluv o arbitráži, jež Německo uzavřelo mezi jiným se Švýcary, Finskem a Švédskem. Dále tvrdil dr Beneš, že československo-francouzská garanční smlouva tvořila podstatnou součást práce v Locarnu a že Německo tuto smlouvu vzalo na vědomí. A přece je skutečnou věcí, že německočeská, jako německo-polská rozhodčí úmluva, právě tak jako dříve zmíněné smlouvy o arbitráži s Finskem atd. pro politické spory zájmové stanoví jen řízení narovnávací bez konečné závaznosti. Tyto rozhodčí smlouvy nevystupují tedy ve svém dosahu z mezí rozhodčích smluv, jak je Německo uzavřelo na př. s Finskem a Švédskem.

Všechna přání Benešova dosáhnouti záruky hranic byla, jak známo, odmítnuta. A jestliže se přes to dovolává Beneš toho, že ve čl. 21 rozhodčí smlouvy je pojat článek 10 paktu o Svazu národů, pak je to správným jen z části, neboť poukazem na ustanovení úmluvy o Svazu národů je sem rovněž pojat článek 19 úmluvy o Svazu národů, který stanoví, že přezkoumání zastaralých a světový mír ohrožujících smluv a poměrů je kdykoliv možné. Na tuto významnou maličkost dr Beneš, jak se zdá - zda vědomě či nevědomě, nevím - zapomenul poukázati. Pokud jde o tvrzení Benešovo, že Německo vzalo jeho zvláštní úmluvu s Francií na vědomí, chci jen poukázati na to, že německý říšský ministr zahraničí pan dr Stresemann prohlásil podle těsnopiseckého protokolu v říšském sněmu: "Zástupci spojenců kladli největší váhu na to, aby smlouvy mezi Francií, Varšavou a Prahou byly zařazeny do celkového díla Locarnského. Odmítli jsme to s odůvodněním, že nás, když jsme uzavřeli smlouvu o západu, nikterak nezajímá, co Polsko a Československo mělo s Francií ujednati. Myslím, že by byli rádi na druhé straně vítali, kdybychom byli tyto smlouvy vzali na vědomí. To byl pokus, aby se i z těchto smluv udělala součást práce v Locarnu. Prohlásili jsme: "Máme prostou rozhodčí smlouvu s Polskem, co jinak má ještě Francie s Polskem co jednati, nás se netýká, Rozhodnou je otázka, kdo jest označen jako útočník. Tato otázka podléhá řízení Svazu národů a dále záruce Anglie. Co si státy nad to mezi sebou sjednají, vymyká se právu námitek nějaké jiné mocnosti.

Tyto rozpory vyžadují vysvětlení a doufám, že nepřítomný pan ministr věcí zahraničních dr Beneš užije této příležitosti, aby si dal předložiti protokol, aby se k těmto rozporům ve svém doslovu vrátil. Lituji nesmírně, že o tomto zajímavém výkladu pana ministra věcí zahraničních ve Stálém výboru v říjnu minulého roku nebyl zde dán k nahlédnutí těsnopisecký protokol. Z toho jsem si vzal důvod vyvolati rozhodnutí předsednictva sněmovny o tom, zda není povinností předložiti takový těsnopisecký protokol členům sněmovny, bylo-li o to žádáno.

Jak jsme v poslední době viděli, nespokojuje se Beneš velikým duchem Locarnským, nýbrž, jako si z nedostatku důvěry k Velké Dohodě vytvořil Malou Dohodu, tak i v Temešváru přistoupil k dílu, aby vyvolal malého ducha Locarnského. Jeho celá předvčerejší řeč, jež se mezi dalším vyzdvihováním zabývala poměry vzhledem k maďarskému falšování franků, jež by dělala opravdovou čest zprávě vyšetřujícího soudce, měla býti podle mého soudu jen pozadím pro to, aby se dosud stále ještě se vzpouzející Maďarsko stalo skrytými hrozbami povolným a přístupným malému duchu Locarnskému. Je příznačno, že při posledních temešvárských jednáních Malé Dohody nebylo již tak ostře harcováno proti znovuzřízení království v Maďarsku, nýbrž že se uznávalo, že tato otázka je více-méně vnitřní otázkou Maďarska a že se jen mluvilo o bezpodmínečném zákazu, aby na trůn nastoupil některý Habsburg. Česká veřejnost byla neobyčejně trapně dotčena, když při této příležitosti bylo veřejně poukázáno na to, že v Praze je ochota dokonce vykoupiti přičlenění Maďarska do Malé Dohody odstoupením maďarské části jižního Slovenska. Již před léty výroky jedné vedoucí osobnosti tohoto státu byly vykládány v tomto směru a přes všechna dementi vlády myslí zasvěcené kruhy, že právem musí za to míti, že se v tom směru připravují zajímavé věci. Ovšem nesmí se nikdy při tom zapomínati na dvojí tvář dr Beneše, který staví zahraniční politiku do služeb vnitřní politiky a vnitřní politiku do služeb politiky zahraniční. Oklamáni byli dosud vždy oni věřící, kteří jeden obličej pokládali za pravý. Nesmí se pustiti se zřetele, že se tím chce podporovati slovenské mocenské dráždidlo, nebo chystané vstoupení Slováků do vlády tím, že se na druhé straně ukazuje možnost úpravy poměru k upokojenému Maďarsku. V zahraniční politice snad má toto vnadidlo opět konati služby v jiném směru, a sice napomáhati k tomu, aby legitimisté v Maďarsku byli vyřazeni, aby konečně jednou na vždy bylo strašidlo vracejících se Habsburgů na trůn maďarský zažehnáno.

Všechny tyto otázky, které jsem dnes jen krátce probral, dávaly jistě mimořádně zajímavou latku pro výklad československého, ministra zahraničních věcí. Avšak, jak známo volí dr Beneš pro zprávy o akcích, jež jsou v proudu, místo za hranicemi české republiky. Sněmovna se snižuje k tomu, aby přijala vždy teprve po ukončení politických akcí suchou zprávu o výsledku. Chceme vysloviti naději, že dr Beneš bude brzy dalším vývojem střední Evropy nucen zaujmouti před forem této sněmovny, a ne jen za zavřenými dveřmi zahraničního výboru, stanovisko ke všem těmto nerozřešeným otázkám, a doufáme, že tento vývoj bude urychlen tím, že mnoho těchto otázek v době nepříliš vzdálené přijde na pořad jednání před Svazem národů. Ovšem neočekáváme při nynějším směru mocností ve Svazu národů okamžitých výsledků, doufáme však, že můžeme míti za to, že při pokračujícím vývoji a při stále více a více zrajícím poznání, že pařížských potupných mírových smluv nelze udržeti, přece nadejde chvíle, kdy i nám sudetským Němcům se podaří přes všechno utlačování, přes vládou podporované podkopávání našich životních podmínek, avšak také přes malý Locarnský duch, jenž přece má v prvé řadě sloužiti uklidnění v zahraničí a zajištění hranic státu, - aby uvnitř státu bez znepokojování z venčí mohlo býti skončeno dílo odnárodnění všemi mocenskými prostředky - probuditi svědomí světa. Již je učiněn první průlom do velké stavby lživé propagandy falšování veřejného, mínění o tak zvaném ostrovu pořádku ve střední Evropě. Výrok Mussoliniho o znásilňování sudetských Němců nesmí propadnouti zapomnění. Musíme tedy hlasitěji volati a dovolávati se spravedlnosti světa, jenž nemůže strpěti, aby 3¹/₂ milionů sudetských Němců těsně před branami své mateřské země v potupení a hanbě mělo kráčeti vstříc národní smrti.

Vaší počešťovací politice se, pánové, podařilo naplniti mírumilovného německého občana v tomto státě duchem, před nímž vám v hloubi nitra začíná býti úzko. Neboť všechna tato surová násilnická opatření poslední doby dokazují, že ve vašich vrstvách roste vnitřní poznání, že při vlivu Německa na poli mezinárodním roztoucím pomalu, ale přece jen stále, přijde a musí přijíti den, kdy se vaše dosavadní politika těžce vymstí, nepodaří-li se vám do té doby počeskoslovenštiti kraje sudetských Němců a jeho obyvatelstvo. Nejsem tak malomyslný, abych věřil, že se vám to kdy podaří, avšak jednou budete musiti skládati účty z tohoto hrozného zacházení s naším ubohým, mírumilovným a trýzněným národním kmenem. Proti vašemu duchu národního státu vyvstane mstitel, za jehož činy jen vy sami budete musiti nésti odpovědnost. Bezměrná vyhlazovací politika Mussoliniho oproti 250.000 Němců v jižním Tyrolsku vzbudila poprvé ozvěnu, a to ne jen v německém vzdělaném světě. Držíme se slov, která pronesl jménem německé říšské vlády pan ministr věcí zahraničních dr Stresemann: "Právně nemá Německo možnosti přímo zasáhnouti do poměrů v Jižních Tyrolech. Italie také nepřevzala zvláštní povinnosti k zvláštní ochraně menšin, jak ji přejaly nástupnické státy. To však ničeho nemění na pospolitosti německého kulturního cítění pro státy německé vzdělanosti a pro národ, který byl po staletí německým a dodnes přísluší k německé kulturní pospolitosti."

Hrdě a svobodně hlásíme se jako nedílná součást této německé pospolitosti ve vzdělanosti, nouzi a osudech a nikdy neumdlíme podle tohoto vyznání pospolitosti žíti a pracovati. Třebaže dnes ještě na pravici této sněmovny triumfují, opírajíce se o mocenské prostředky, jež jim dovolují na posměch vší morálky hlásané jejich duchovními vůdci upírati nám naše nejsvětější přirozené právo na výkon práva sebeurčení, zanášeti do našeho domova sudetských Němců boj, zatím co dr Beneš tam za hranicemi káže locarnského ducha, nechceme ztratiti mysl a nikdy nezmalomyslníme. Na naší straně stojí právo, na vaší straně dnes ještě hrubá moc. Demokracie je v tomto státě šlapána - my chceme rovnati cestu pravé demokracii, jež může spočívati jen na svobodném výkonu sebeurčení. V tom nám nebudou moci navždy brániti ani umění politické false, ani vaše fašistické násilnické methody, abychom tohoto svého cíle dosáhli. (Souhlas na levici.)

Místopředseda Stivín (zvoní): K slovu je dále přihlášen p. posl. dr Hajn. Uděluji mu je.

Posl. dr Hajn: Paní a pánové! Můj úmysl, mluviti pouze na základě interpelace koaliční, kteráž shrnula výstižně potřebné otázky, a pouze na základě odpovědi p. ministra zahraničního, kterýž také výstižně shrnul všecky potřebné momenty, se mně nezdařil, protože debata vzala příliš široký a příliš jinaký ráz. Musím tudíž přihlížeti i k debatě.

Falšovaný frank, paní a pánové, falšovaný dinar, falšovaná českoslovanská státovka, všechno ve velkých rozměrech, to nám hned připomíná seskupení států a národů ve velké světové válce, Velikou Dohodu, napadenou poznovu nepřítelem. Zde v této sněmovně jsme viděli mikrokosmos neobyčejně zajímavý, význačný a výmluvný. Proti interpelaci, proti podavatelům, proti našemu ministru hned prvý den a při hlasování povstali Maďaři a Němci a internacionální komunisté, tedy zase válečná protidohoda, mikrokosmos bývalých centrálních mocností, který se také nakonec obohatil o pomoc ruských bolševiků-komunistů. Pro interpelaci pak, pro debatu hlasoval celý československý národ a Podkarpatoruští Rusové. Vidíme zde tedy opětně ono historické rozdělení za světové války: zde slovanský svět, na druhé straně svět germánský a maďarský, obohacený ještě o jednotlivce různých jazyků, kteří se domnívají a žijí v sebeklamu, že slouží lidstvu a lidství, a zatím jsou nástrojem germánstva. (Tak jest! Výborně!)

Náš zahraniční ministr dr Beneš zhustil význam celé aféry falešných bankovek francouzských i jiných v tyto body: Pachatelé se vyznačují důsledným, neústupným a nesmírným nepřátelstvím k sousedům a Francii. Pachatelé zdůrazňují, že nikdy neuznají nového právního stavu ve střední Evropě, a že budou postupovati tak, aby nebylo nikdy pokoje a aby za každou cenu bylo bráněno celkové konsolidaci poměrů hospodářských a politických. A posléze učinili pokus, rozřešiti otázku království habsburgského v Maďarsku, ovšem všechno proti mírovým smlouvám i proti některým našim speciálním domácím zákonům. Přes všechno i přesto, že by prý mohl - cituji doslova - "kdyby chtěl vyvolávati sensace, mohl by říci ještě řadu věcí, jež by působily u nás i v cizině", přesto přese všechno, i přes tento citát prohlásil náš ministr, že je ochoten kdykoliv s Maďarskem dále sjednati garanční pakt, že nechce zneužíti aféry proti Maďarům a že je hotov dáti jim hned doklad této své politiky, že bude jednati o pořízení středoevropského Locarns rozuměj včetně i s Maďarskem, a že žádá o nestranné vyšetření věcí a o potrestání vinníků. Táži se, kdo je má trestati? Tíž, kteří páchali zločin? Tíž, kteří sabotovali vyšetřování a sabotují dosud? Ale i tento požadavek o nestranné vyšetření věcí a potrestání vinníků náš ministr prohlásil s odůvodněním "v zájmu dobré spolupráce s Maďarskem". A posléze, co podnikne na vyšetření našich škod, ukáže se podle výsledků.

Paní a pánové! Jednou jsem měl již možnost zde říci a charakterisovati naši politiku, jejího ducha a její taktiku, a opakuji to: My stále chlebem těm, kteří do nás kamenem. Je v tom víra přímo náboženská u naší politiky, takřka samo jakési náboženství, že se takovou taktikou prý odzbrojí i největší nepřítel, změkčí i nejbrutálnější a stane se skromnějším i nejpanovačnější. Četl jsem v tyto dny v jednom československém deníku tyto řádky: "V r. 1922 zakročil ministr dr Beneš v Budapešti ve věci padělání československých státovek, a to formou mírnou, nepřeje si vyvolati spor. Vláda maďarská neodpověděla na tento zákrok, ač byla odpověď reklamována. Odpověděla teprve v lednu r. 1926", - když již celá ta záležitost s paděláním propukla - "ale zase odpověděla způsobem nevyhovujícím a neuspokojujícím." A k této své zprávě přičinil dotyčný deník tuto poznámku: "Našlo by se velmi málo států, které by byly v zájmu pokoje schopny sebezapření tak značného, jaké projevil náš zahraniční úřad." Má pravdu ten náš deník, jenže on to napsal s hrdostí a chloubou, ale já to mohu zde citovati nanejvýš s ironií.

Náš ministr mluvil o aféře jako o sprostých, opovrženíhodných zločinech. Dovolte mi, abych v této charakteristice pokračoval. To, co udělala společnost maďarská polooficielní a některými osobami zcela úřední, a způsob, jak to udělala, je novým druhem války, války bez ultimata, války nevypověděné, avšak prováděné tajně, podloudně a zákeřně. Je to opravdu něco tak ničemného, něco tak ohavného a absurdního, že věru neváhám říci, že vpád maďarských komunistů do Slovenska se stanoviska jisté morálky stál o hodně výše.

Náš zahraniční ministr rád charakterisuje poměr našeho státu k jiným státům jako korektní. To je ovšem nejchudší výraz, když chceme odhadovati poměr k druhému státu. A stejně tak vždycky mluvil i o korektním poměru k Maďarsku. Je jistě pravda, až sem tam na některé výjimky, že se Maďarsko k nám chová korektně, jako my k němu bez výjimky. Ale to bylo na venek. Teď vidíme, že uvnitř nejen korektnost nebyla, nýbrž že bylo přesvědčené, záštiplné nepřátelství, které pracovalo v tomto temnu již léta. My jsme konečně viděli na Slovensku práci našich Maďarů, to byla iredenta comme il faut a je doposud. A jestliže byla rozvinuta otázka poměru poslanců ludové strany slovenské ke koalici, k státu a vládám, pak dlužno se dívati na její význam i vzhledem k této iredentě maďarské na Slovensku. Dojde-li k této úpravě - a já si přeji a věřím, že k ní dojde - pak to bude znamenati snadnější a účinnější možnost vystupovati proti této iredentě maďarské na Slovensku. (Tak jest!)

Ten československý chléb, pánové a dámy, proti maďarským kamenům, všude, řekl bych, na celé čáře, to je princip zrovna pro naši politiku, to je takřka její světový názor, to je hotový politický systém, prováděný ovšem na účet vlastního státu, obdobně asi, jak si prováděli a provádějí svou komunistickou nauku bolševici na účet státu ruského.

Vezměme si Německo. V jednom stojí Německo na jedné linii s Maďarskem.

Uznává, že po zlém - rozuměj válečným způsobem - ještě nelze zvrátiti mír versailleský a všechny míry ostatní. Tedy usiluje zvrátiti jej neválečným způsobem, bez zbraně, mimo zbraň. Ale nemůžeme říci, když jsem užil s počátku slova, že po zlém, že toto jest po dobrém. Nikoliv, na penězokazectví není stejně nic dobrého jako ne na lživé propagandě nebo předstírané chudobě nebo zatajování vojska a zbraní.

Nyní se zase chopilo Německo Společnosti národů. Přihlásilo se tam za člena a bude ovšem přijato i do Rady. Setrvají-li některé státy na své žádosti, aby se také ony staly členy a uvidí-li Německo, že buďto Anglie nebo Francie jeví ochotu přisvědčiti. myslím, že lze již dnes říci, jak Německo pohrozí odvoláním své přihlášky a jak vyvolá novou krisi ve Společnosti národů a v celé Evropě; neboť rozmnožení členů Rady neodpovídá účelu, za který Německo vstupuje do Společnosti: Býti protektorem všech německých menšin po celém světě, čili znepokojovati vnitřní život států i vzájemné jejich vztahy, činiti si z německých menšin avantgardy svých imperialistických cílů. Zda to, paní a pánové, není taktika připomínající taktiku III. internacionály? (Souhlas.)

Mluvil jsem o lživé agitaci německé, která způsobuje ustavičně tolik, že evropská veřejnost jest nakloněna neochvějně věřiti v rytířskost maďarskou - neboť zde i tato lživá propaganda německá pomáhá Maďarsku a v spravedlnost Německa, a v československé kazimírství spíše než v československou mírumilovnost a loyálnost. Vždyť nedávno podlehl této německé sugesci sám premiér italský. I prosím ho, aby háje svoji pevnou ruku proti ožívajícím hegemonickým nárokům německým, neukazoval na Československo, neboť toto ve skutečnosti dělá proti podobným nárokům daleko méně, nežli jak ohlašuje propaganda německá, a proti některým nárokům nedělá docela ničeho. (Souhlas.) Dobře poučený premiér - věřte mi, že bych nechtěl býti v úloze onoho čsl. mluvčího, který by ho poučoval a který by musil doznávati pravý stav věcí u nás v Československu - dobře poučený premiér by zajisté nikdy nepochopil, že v československém Národním shromáždění, dokonce revolučním, kdy nebyli v něm ještě Němci, byla pohnutá chvilka, kdy většina československá zamítla návrh, aby každý státní úředník znal státní jazyk slovem i písmem. A sotva by také uvěřil, že náš zákon o Karlově universitě není dosud proveden, což znamená rektorské úřady staroslavné university Karlovy v nejtemnějších koutech starého Karolina, což znamená falešné zlaté řetězy českých děkanů, neboť pravé a historické řetězy jsou drženy - řekl bych násilně a mlčky se strany naší státní správy - na německé universitě pražské. A italský premiér by jistě neuvěřil našemu sebepravdomluvnějšímu poučovateli, kdyby mu řekl, že jest podle jazykového nařízení v Československé republice 3,582.789 Němců, v jejichž prospěch se činí úchylky více méně vážné od suverennosti a všeplatnosti státního jazyka československého v celém území naší republiky. Tato sklonnost evropského muže a evropských státníků bráti za pravdu německou propagandu, o které my znalci doloženě říkáme, že jest lživá, a právě tak jistá nechtěná nemohoucnost a nedovednost takových mužů uvěřiti našim ubezpečováním o pravém stavu věcí v Československu - zda to není zrovna klasickým svědectvím, že národní i státní povolání vládnouti, jak my je pojímáme a provádíme, v očích cizího státníka a před zdravým lidským rozumem jsou pochopitelny jen jako chorobná zvrácenost? (Předsednictví převzal místopředseda inž. Dostálek.)