Rok od roku rozpínavost germánství vzrůstá. Co zatím v Praze klidně trpí, jestliže denně dosazují se lidé na místa representativní, neznající jazyka českého a nemající smyslu pro českou věc a neznající požadavky českého obecenstva, vidíme odpor německých radních proti každému pokusu, aby rozmnožen byl český personál. Němci však jdou dále. Mezi postuláty německých stran čteme: Musí se rušiti dvoujazyčné nápisy na železnicích a nápisy v tak zvaném německém území. V českých městech, ryze českých krajích, musí býti vyvěšeny nápisy německo-české atd. Já sám z vlastní zkušenosti mohu říci, že prvním pokusem, aby mně zavřeli do rakouského kriminálu, bylo nařízení pana dvorního rady dra Geitebrücka ve Vídni, že jsem se postavil proti snaze, aby v Hradci Králové byl porušen dosavadní způsob nápisů česko-německých, poněvadž ho pánové přeměnili na německo-český.
A jinde! Tak v Podmoklech dne 3. května 1902 usnesla se městská rada zaslati ministru železnic telegram, aby zabránil zamýšlenému přesazení 23 průvodčích vlaků a některých strojvůdců z Podmokel do Liberce, po případě, aby místo německých zřízenců opět Němci byli dosazeni. Toto obecní zastupitelstvo zároveň protestuje proti dalšímu přijímání českých živlů.
Na liberecko-tanwaldsko-jablonecké dráze žádá se v konkursu, aby úředník vykázal se jen znalostí německého jazyka.
Stanice dráhy severozápadní jsou v ryze českých krajích označeny oboujazyčně, ale v krajích smíšených jen německy. Na těchto tratích jezdí konduktéři, kteří neznají ani jména stanic po česku vyvolati, tím méně s cestujícími se po česku dorozuměti. Česká jména stanic se germanisují. Dne 17. října 1902 měli němečtí poslanci dr Kinderman a dr Pergelt s bývalým ministrem železnic Witkem rozmluvu o zahájení vozby na dráze Rumburk-Krásná Lípa. Oba poslanci prohlásili, že raději upustí od zahájení vozby, než aby podepsali smlouvu, která by připouštěla dvoujazyčné nápisy na stanicích této dráhy. Ať prý dojde k evropskému skandálu, že na hotové dráze nebude zahájena vozba. Buršáctví rakouských státních drah tlačilo se i do Slaného. I v Nuslích bez odporu přednostů stanice vyvěšeny byly jen německé domácí řády v kasárnách.
Čeští železniční zaměstnanci ve smíšeném území trpěli dvojnásobnou měrou. Nebylo jiné nutnosti, než zahájiti akci svépomoci a tato výzva nalezla všude náležitého porozumění. V březnu 1903 započalo se jednati o postátňování soukromých železnic v rakouském parlamentě. Při tom mělo dojíti ke zřízení dvou ryze německých dopravních ředitelstev, kde by z obvodu těchto ředitelstev vyloučena byla nejen čeština, nýbrž i každý český úředník a dělník; a pro tento návrh hlasoval bohužel i sociálně-demokratický poslanec dr Ellenbogen, hlasoval pro požadavek německých nacionálů, který se nedal nikterak zdůvodniti a který se příčil základním státním zákonům. Dr Ellenbogen táhl statečně za jeden provaz s těmi fanatiky, kteří již dávno usilovali o vytlačení českého živlu, o zrušení oboujazyčných nápisů na drahách atd.
Nebylo tu příčin, aby se čeští zaměstnanci nebouřili proti tomuto novému útoku, který chystala diktatura rakouská? A jestliže se potkáváme s tímto germanisačním úsilím na severu Čech, hlavně v hnědouhelné pánvi, pak poměry nejsou lepší na severu Moravy, ve Slezsku a nejsou lepší také na českém západu, jak se dočítáme z dotazu zemřelého poslance V. Fresla ve příčině germanisace státních drah u plzeňského ředitelství.
Chápete, že za těchto okolností organisace, která byla národní a která vzala si za úkol bojovati proti národnostnímu bezpráví, roste. Tak vyrostlo v roce 1900 až 1905 16 odboček založených jen ve zněmčeném území.
Strana národně-sociální jako celek neodpoutaný od půdy národní, z níž vyšla, a přiklonivší ucho své ke stezkům, tužbám a potřebám železničářů českých, měla pravý výraz pro potřeby sociální, jež dlužno řešiti v rámci českém bez vlivu cizího, v rámci národním. Ale Vídeň pokračovala ve svém úsilí germanisačním. Ministr Derschatta spěchá na sever Čech, aby u příležitosti zahájení vozby na nové lokálce Jilemnice-Roketnice si zaagitoval a Němce v jejich snaze podepřel. Vláda rakouská a poslanci němečtí z Čech svým germánským systémem poškodili tisíce různých lidí našich a urazili je v nejsvětějších citech. Praha odsunována byla po stránce dopravní od světových spojení. Jízdní řády se dělaly ze zlomyslnosti proti českým krajům. Vídeňská byrokratická zlovůle, germánské protičeské záští, jehož jsme tolik zakoušeli, přestalo teprve 28. říjnem 1918. Derschatta, Weeber, Ostheim, Geitebrück a jiní zůstali hluboce zapsáni v srdcích českých železničních zaměstnanců.
Netajili jsme se nikdy tím, že jsme upřímnými protirakušáky. Právě z těchto důvodů čeští zaměstnanci, organisovaní v Zemské Jednotě, vychováni byli svou organisací pro velkou chvíli, jakou jest státní osvobození, pochopivše již před lety její význam a dosah po stránce národní a hospodářské.
Ale jděme dále. Ministerstvo železnic žádalo právem, aby zaměstnanci německé národnosti naučili se státnímu jazyku. Tento postup nazván byl u nás pány "Affentheater". Ministr železnic dr Franke vyprovokován byv v rozpočtovém výboru, řekl zcela střízlivě a správně, že pochopitelně musí býti mezi železničními zaměstnanci rozdíl, a to ten, jestliže někdo prokáže, že ovládá státní jazyk, má přednost před tím, který jej neovládá. To ovšem zavdalo příčinu, aby pánové se vším úsilím a s celou mocí vrhli se na tohoto ministra. Železničním zaměstnancům u nás proti tomu, jak se postupovalo proti nám za starého Rakouska, byla dána dosti dlouhá lhůta k naučeni se státnímu jazyku a teprve po té lhůtě se přistupovalo ke zkouškám. Byli jsme svědky toho, jaký výsledek z toho vzešel. Zkoušky se prováděly bohužel tak, že docela správně mohl po případě některý německý list napsati "Affentheater", poněvadž stačilo, aby zkoušený zaměstnanec řekl "Má úcta" a již byl označen za takového, který ovládá státní jazyk. (Posl. Čermák: Byla restringována řada zaměstnanců, kteří se naučili docela správné česky!) Vy můžete nejméně o tom mluviti.
Mluví se se strany Němců o útisku. Mohli by tak učiniti jen tehdy, kdyby byl německý personál trestán proto, že promluvil mezi sebou německy, jako se to stalo za války, kdy vyšel Försterův výnos, jímž se zakazovalo i soukromě mluviti česky mezi českými zaměstnanci. (Slyšte!)
Není příčiny, aby se báli Němci
o svoji existenci, jestliže se tomuto požadavku, tak
přirozenému, také vyhoví. Protože
se hlásí Němci ke svému národu,
aby byli potrestáni, to pravda není. Němečtí
zřízenci nemohou si na to stěžovati.
Volně se vyvíjejí, a třeba jen "aby
projevili dobrou vůli vyhověti daným příkazům.
Zcela určitě byli by to vše učinili
Němci za bývalého Rakouska, nás však
ani nenapadá, abychom jich následovali v tom, ba
naopak těší se té největší
volnosti. Mluvte s nimi a oni vám to dosvědčí.
Důkazem o tom, že i zákon č. 286 Sb. z. a n., jehož přesné provádění vyneslo býv. ministru železnic dr Frankemu tolik výtek a osočování, vypadá v pravdě takto: Československá státní správa železniční měla k 1. lednu 1925 všech stálých zaměstnanců - definitivních a vypověditelných - okrouhle 169.000. Z toho bylo zaměstnanců německého jazyka asi 35.850. Ale, bereme-li do počtu všechny návrhy na nucený odchod zaměstnanců z činné služby, s nimiž příslušná komise u ministerstva železnic souhlasila, i když nemohly býti dosud příslušnými ředitelstvími státních drah konečně vyřízeny, činí úbytek personálu, včítajíc v to dobrovolný odchod, propuštění z trestu a úmrtí, za dobu od 1. ledna do konce listopadu r. 1925, celkem 18.760 osob. Nehledíc vůbec k zaměstnancům německého jazyka, u nichž jsou splněny normální předpoklady pro pensionování anebo rozvázání služebního poměru, na příklad nárok na plné výslužné atd., jest v tomto počtu zahrnuto 4430 zaměstnanců německého jazyka, kteří byli postiženi nuceným odchodem z činné služby z důvodů podle §u 14 zákona č. 286/24, tedy i proto, že byli služebně méně způsobili a upotřebitelní, poněvadž neznali služebního jazyka.
Z uvedených dat plyne, že celkový úbytek činí v procentech u českých zaměstnanců 11.1%, pokud pak jde o nucený odchod pouze zaměstnanců německého jazyka, vychází v procentech 12.3%. Tedy českých zaměstnanců 11.1%, německých zaměstnanců 12.3%.
Nepatrně vyšší procento úbytku zaměstnanců německého jazyka nucenou restrikcí jde na vrub těch zaměstnanců, kteří vlastní vinou a dokonce i úmyslně nesplnili jim uložené povinnosti, aby si osvojili potřebnou znalost služebního jazyka.
Tato povinnost byla jim uložena již výnosem bývalého generálního ředitelství čsl. státních drah ze dne 6. února 1919, č. 5221 ex 1918 a výnosy ministerstva železnic ze dne 16. června 1922, č. 18.141. Konečná lhůta pro zkoušky ze služebního jazyka byla pak stanovena výnosy ministerstva železnic ze dne 24. února 1923, č. 1742, ze dne 22. června 1923, č. 30.826 a ze dne 21. července 1923, č. 1472, podle úředního věstníku ministerstva železnic č. 11, 31 a 36 ex 1923, a to do konce května 1924, resp. do konce května 1925, pokud jde o zaměstnance zestátněných drah ústeckoteplické a buštěhradské. Podotknouti dlužno, že pro usnadnění zkoušky ze služebního jazyka byly státní správou železniční zřízeny kursy a že bylo dovoleno tuto zkoušku opakovati.
Jest nesporno, že neznalost služebního jazyka zmenšuje služební upotřebitelnost a způsobilost, což jest podle §u 14 zák. č. 286 hlavním důvodem pro restrikci zaměstnanců. Důvod tento jest ve výkonné službě železniční tím závažnějším, že i sebe menší nedorozumění může míti katastrofální následky.
Ministerstvo železnic všeobecně ještě zdůrazňuje - a učinil tak zejména několikrát dr Franke - že při posuzování německých zaměstnanců řídí se právě tak jako u českých zaměstnanců přesně zásadami citovaného zákona a příslušných usnesení vlády.
A jak vypadá útisk Němců u pošt? Slyšte! Úřední list ředitelství pošt a telegrafů v Praze ze dne 26. února 1926, č. 7, přináší tuto zprávu: "Sjezd zástupců odboček Gewerkschaft der Postler, Reichenberg. - Ve dnech 27., 28., 29. března t. r. koná se v Liberci sjezd zástupců odboček Gewerkschaft der Postler, Reichenberk. Úřadům se proto ukládá, aby delegátům Gewerkschaftu, pokud se mohou vykázati průkazkou Gewerkschaftu, umožnily účast na schůzi v uvedených dnech a podle toho jim službu zařídily." Tak vypadá, prosím, útisk německých poštovních a železničních zaměstnanců!
Přicházím k závěru. Co souditi o interpelacích, které se právě projednávají? Pravděpodobně podle řečí pánů z oposice, kteří nikterak nepostavili se na půdu zákona a nezměnili svého nepřátelského stanoviska proti našemu státu, musí se předpokládati, že i v budoucnosti stanovisko jejich se nezmění, že budou dále ostouzeti republiku v cizině, že jejich intervence u Svazu národů nebudou odpovídati pravdě.
Němci mají u nás nezkrácené právo volební, ale o tom všem pochopitelně nikde nečiní sdělení. Není pravdou, že ničíme Němce a jejich kulturu. Problémem německé politiky je boj o moc ve státě. Okolo toho bude se všechno točiti Pochopil jsem to úplně, když jsem dnes poslouchal řeč pana posl. Knirsche, který se nikdy nespřátelí s tím, aby se cítil býti občanem československého státu. Locarno znamená poslední ránu nemožné a neudržitelné ideologii našich Němců. Arbitrážní smlouva je zárukou pro Němce, že jich nechceme hnáti do boje proti Německu, ale přes to vše tak mluví i před zástupci zahraničních úřadů. Chceme, aby Němci dali státu, což jeho jest, a my dáme Němcům, co je správné a spravedlivé - daleko více, než by byli dali nám, kdyby bývali zvítězili. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda Stivín (zvoní): Uděluji dále slovo panu posl. dr Jurigovi.
Posl. dr Juriga: Slávna snemovňa! Reč je človeka najsvätejšou hodnotou. Všetci, čo sme účasť brali v minulosti našej v bojoch za reč našu materinskú, za reč našu národnú, od mladosti preniknutí sme boli svätosťou, nesmiernou hodnotou materinskej reči. Jestliže reč vôbec už dáva človeku ľudskú hodnosť a je tým najvyšším výtvorom kultúrnym, odleskom jeho rozumu, jeho duše, odrazom jeho srdca, zkristalizovaním jeho vôle, projekciou jeho ducha do prírodného života, živou fotografiou celej jeho bytnosti, tak iste, slávna snemovňa, pochopiť máme, že otázka rečová je tiež otázkou svätou, vážnou, nesmierne dôkladnou.
Preto nesúhlasím s výkladom pána ministra vnútra, že usporiadanie rečovej otázky považuje len za otázku administrácie štátu. Rečová otázka nie je len otázkou administrácie štátu, ale rečová otázka a jej usporiadanie je otázkou súžitia rôznych národov, usporiadania rôznych duchov, kultúrnych svetov, citov a názorov, celej bytnosti, rozdelenia ľudstva, aby súhrnne, súladne vedľa seba mohlo žiť. Preto riešiť otázku rečovú v našej republike jednoduchým nariadením, bez debaty s patričnými národy, bez dorozumenia s nimi vo vzájomnom súlade, považujem za spôsob starorakúsky, za spôsob uhorský.
Po celý život som v rečovom boji účasť bral a nielen nahodilý cit rečový mal k svojej materinskej reči, lež my, ako národ ubitý, museli sme vždy bojovať zbraniami slabých, pravdou, spravedlnosťou, presvedčením, ľudskosťou, kultúrou, humanitou, prirodzeným právom proti silnejším, proti tyranom, proti katanom naším, lebo, že sme boli pod tyrany, pod katany, o tom pochybovať môže len zlomyseľný alebo sprostý človek, ktorý sa nepamätá na to, čo na príklad slovenský národ pred 8 rokmi trpeť musel. A tu, čo sa týče rečového jazyka Československej republiky, dáva tento zákon našej slovenskej reči hodnosť úradnej štátnej reči, povyšuje našu slovenskú reč na vyššie, najvyššie právné hodnoty, na vyššie, najvyššie kultúrné hodnoty vo všetkých školách od najmenšej až po najvyšší stupeň vzdelania, vo všetkých súdoch, úradoch, na poli hospodárskom kladie tú slovenskú reč na piedestál demokratickej hodnoty, najvyššej právomocnosti. Iste, keď porovnáme minulosť našu s prítomnosťou dnešnou, je slovenská reč, naša reč svätá, nie obyčajná, lebo niet na svete druhej reči ako slovenská reč, ktorá už r. 886 bola vyhlásená z fóra, akým je rímsko-katolícka cirkev, za reč svätú, za reč rovnoprávnu latine a gréčtine. Už pred 1050 roky v tej reči, kedy to žiadny národ v Europe ešte nemal, bolo sväté písmo, všetky obradné knihy preložené, celá cirkevná kultúra slavianská vo slovenskej reči, vo slovenskej besede, ako je to v reči Cyrila a Metodeja povedané, slovenská kultúra založená a tie knihy na svetovom fóre v Ríme na oltári boly posvätené vtedy najvyšším hodnostárom sveta a vyhlásené za sväté, tak sväté, že kto týmito knihami a rečmi opovrhuje, bude z cirkvi vyvržený a na toho sa každý má dívať ako na vlka dravého. Tak bola pred 1050 rokmi naša svätá slovenská reč posvätená ako reč trónu nášho Rostislava, slovenského kráľa, nie českého, a Svätopluka, vladára moravského a slovenského a nie československého.
Uznám dobrodenie pre našu reč v našej republike Čechov a Slovákov a preto v tejto chvíli použijem príležitosti vzdať vďaku prozreteľnosti božej, ktorá vytvorila z tej krvavej sveta potopy republiku Čechov a Slovákov, že sme utvorili jeden štát dvoch bratov rovnoprávnych, v ktorej republike má slovenská reč práve také právo, hodnosť i česť ako bratská reč česká. Preto pri tejto príležitosti si za povinnosť pokladám vzdať vďaky a česť všetkým tým, ktorí obeťou krve, obeťou hospodárskou, utrpeniami prispeli k tomu, aby republika Čechov a Slovákov bola založená; a iste i sami Maďari, tí, ktorí nás v tom jarme držali, lebo otvorene uznávam a konštatujem, že v Uhrách za posledných 30 rokov slovenská reč ani máčneho máčku práva nemala, to uznajú. Na dôkaz uvádzam len toto: bol národnostný zákon v Uhrách r. 1868 uvedený, t. zv. § 44 a keď som napísal článok, bol som za túto vetu, že ľud chceme rozbúriť za prevedenie uhorského zákona, t. j. aby bol uhorský zákon z r. 1866 prevedený, aby zákon snemom uskutočnený a kráľom sankcionovaný bol prevedený, maďarským súdom na 2 roky odsúdený a tiež som si to poctive odsedel. Viac dôkazov nepotrebujeme uvádzať na prajnosť Maďarov, ale divím sa, že sa najdú takí Maďari, ktorí povedajú, že nám bolo za Maďarska národne dobre a že to všetko nie je pravda. Dôkazom živým je to, že keď som hovoril, že majú "egységes nemzeti állameszme", "jednotnú štátnu ideu", odobrať mi chceli slovo a vôbec ani citovať slovensky som vo snemovni nesmel a ako som citoval už druhú vetu, zarazil mňa predseda, že jestliže ešte raz sa opovážim citovať po slovensky, ihneď mi odojme slovo. To, slávna snemovňa, hovorím s tohoto miesta, že Maďari sa mýlia: máme-li s našimi bratmi domáci spor o našu osobitnosť, o naše slovenské krajiny, to je náš bratský spor "my sme s Maďary navždy dorátali, my o maďarskom jarme nikdy počuť nechceme. (Výborně! Potlesk.) Každý Maďar je na omyle a považujeme ho zrovna za sprostého, jestliže myslí, že keď sme s Čechy vo spore, naháňame Maďarom. My chceme autonomiu, ale kto chce do Budapešti, toho z krk chytíme, a nepôjdeš ďalej do Budapešti! (Výborně! Potlesk.) Márne sa snáď tomu tešia, náš bratský národ vo svojom povedomí pokračuje. Maďarsko bolo, ale nebude! Jestli niekedy niečo nového snáď bude, bude to len krvavou svetovou vojnou, ale národ nebude tak sprostý, že bude robiť staré Maďarsko, ale bude mať iné starosti.
To odpvedám pri tejto príležitosti Maďarom a naša slovenská ľudová strana nestrpí vo svojoch radoch človeka-člena, ktorý by zjavne, otvorene a úmyselne chcel a mienil reštauráciu bývalého Magyarországu. (Výborně! Potlesk.) To nehovorím len za moju osobu, ale za celý Klub slovenských ľudových poslancov a senátorov a považujem rozhodne za zrádcu slovenského národa toho, kto by chcel reštauráciu bývalého Uhorska s Habsburgy. Takto, slávna snemovňa, osvedčujem sa úprimne. Bolo by to márné, keby sme chceli zpäť. Dobre vieme, keby bolo to staré Uhorsko, čo by nám povedali bratia Maďari: "Ej tót, adok én neked szabadságot, te kutya, csak egyszer szöktél meg a lánctól". (Počkaj Slováku, ja ti dám slobody, ty pes, len raz si sa utrhol z reťaze.) To je naše stanovisko, hovorím to otvorene a jasne, lebo sme zbadali pri pojednávaní na pr. peňazokazeckej aféry, že niektorí naši bratia Maďari zrovna si namýšľajú, že my musíme celkom v tej mentalite vždycky kráčať a robiť, ako by si to oni namysleli a podľa uhorských záujmov nám diktovali. Zároveň by sme mali i doma maďarskú peňazokazeckú aféru a mali by sme brániť česť pána Windischgrätza, lebo tak vyžaduje to záujem niektorých kruhov uhorských. Keď sa tak človek na niektorých. Maďarov díval, videl, že zrovna považujú človeka za zradcu, keď nedrží v tejto otázke s Maďarmi.
My sme si tu povedomí, že v republike Čechov a Slovákov, vo slovenských krajinách chceme byť a budeme tak štátotvorný národ, ako je v Čechách a na Moravě český národ. (Tak jest! Výborné! Potlesk.) V rečovom ohľade dnes sme a budem humánní, trpeliví, bratskí, nechceme nasledovať Maďarov, nechceme kráčať tou cestou šovinizmu. Ale urážať náš ľud, balamútiť nedáme od Maďarov. Myslí-li si taký dr Szüllő, že on bude pred cudzozemskom zastupovať slovenskú menšinu z Československej republiky, to je najmenej neskromnosť, ba zrovna by som povedal drzosť. Ako sa opovažuje Maďar chcieť reprezentovať menšinu slovenskú? To je akorát tak, ako by sa ja opovážil natisnúť Maďarom, že ja ich budem reprezentovať pred cudzinou. Ako rodený Slovák by som to spravodlive spraviť nemohol, poneváč človek vždycky svojmu svätmu viac praje a tomu Slovákovi musím viac priať, než tomu druhému. To je naše stanovisko do budúcnosti, čo sa týče rečového zákona. My Slováci všetci bez rozdielu strán a bez rozdielu akéhokoľvek náteru očekávame od pražskej českej vlády trochu národnejšie stanovisko. (Tak jest! Potlesk.) Častokrát ste poslali nemeckých učiteľov do takých krajov, ako to Štefánek dobre hovoril, že si toho ani nežiadali a keď má Čech brata, švagra Nemca, tak mu zaopatril miesto na Slovensku. Vy ste tu tak spletení Česi s Nemcami, že sa na vonok vadíte a kričíte, ale následkom hospodárskych a krvných sväzkov ste všetci jednakí a na Slovensku jednako vykorisťujete a častokrát na Slovensku je ten "deutschböhmák" radikálnejším Čechom, ako ten rodilý Čech. Vlastne my Slováci znova prízvukujeme: žiadame ešte úplné duševné oslobodenie slovenského národa zpod maďarskej tradície, zpod rôznych uhorských tradícií, čo ten národ ešte cíti a žiaľ Bohu, že máme ešte slovenské dediny, kde ani učiteľ ešte dobre po slovensky nevie, máme deti, ktoré slovenskú materinskú reč majú, ale slovenského katechizmu v rukách nemajú. Máme dediny a mestečká, kde je viac než polovica Slovákov a kde v kostole iba na štvrtú nedeľu padne slovenské kázanie, kde patričný kňaz dodnes sa nenaučil po slovensky. Učiteľ a notár tam sa uchýlili a náš slovenský národ, slovenské detí a slovenskú krv držia ešte vždy v drápoch maďarského jarma. My nežiadame ani jediného Maďara, nech si Maďar žije, ako ho Boh stvoril, naše stanovisko je vôbec slavianske. Nie je to stanovisko, aby oni absorbovali druhý národ, lebo my stojíme na základe prírody, že absorbovanie druhých národov vlastne kalí a kazí čistotu, ráznosť a charakter národa, takže najlepší národ sa tak zkazí, čím viac absorbuje cudziakov. Preto na príklad tu v Čechách je tak ťažko rozoznať Čecha od Nemca, lebo ste krvne tak spletení, že len ináč hovoríte, ale na charaktere ste jednakí. Tá absorbcia pôsobí tak, že ľudia nemeckého ména sú najväčší československí šovinisti a zase ľudia českých mien sú najtuhší Nemci. To je tak zvaná krvná "gebuzina", ako sa to po slovensky hovorí. My na Slovensku máme ešte veľa čo vydobývať.
My sa držíme toho, že nepotrebujeme Maďarov a nechceme ani jednu dušu maďarskú si privlastniť, ale ešte na mnohých miestach v mestách, dedinách Slovák svojho práva nemá, ba častokrát ešte i dnes na veľa miestach s opovržením sa na neho díva, keď si žiada svojho práva. My chceme byť na Slovensku páni my na to máme i právo historické, lebo i Maďari vedia a samy maďarské dejiny učia, že vlastne Maďarsko povstalo po rozbití našej veľkomoravskej ríše, našej slovenskej krajiny po rozbroji synov Svätoplukových. Maďarské dejiny učia, že Maďari doniesli nášmu Svätoplukovi kráľovi, bieleho koňa a on im potom prepustil kúsok zeme a niečo trávy. Tak tá krajina je naša, to nám i Maďari musia uznať. A po tisíc rokov sme my tu a čo vy Maďari za bieleho koňa od nášho dobráka Svätopluka ste snáď dostali, sem s tým, nie je to vaše! Ponechajte si teraz vašu zem, ale naša slovenská krajina nám patrí a tam chceme byť štátotvorný národ, tam chceme vyvinúť našu národnú osobnosť na najvyšší stupeň dokonalosti. To nám i Maďari musia dopriať. lebo tí majú svoj Magyarország, tam majú svoj ľud, tam majú svoj "egységes nemzeti állam", "jednotný národný štát" a tým spôsobom tam sa môžu vyvinovať v najvyšší stupeň dokonalosti. My im doprajeme úplnú voľnosť. slobodu, všetko právo rečové, kulturné na každom poli štátneho, hospodárskeho života, ale pre našu slovenskú krajinu, pre naše Slovensko si žiadame, aby bolo našou vlasťou, naším štátom spolu v republike Čechov a Slovákov ako rovnocenná čiastka republiky Čechov a Slovákov.
Pri tejto príležitosti musím úprimne a otvorene sa priznať, že my sme za udržanie republiky Čechov a Slovákov, lebo vieme, že náš slovenský národ je tak malý, že má len 21/2 milionov, za niekoľko rokov snáď 3 milionov ľudí, a že v tej strednej Europe taký malý národ sám, jedine na svojich nohách, so svojim vlastným vojskom, železniciami, daniami, zahraničným zastupiteľstvom atď., nie je ešte tak finančne a kultúrne silný, aby v tých názoroch štátov a rôznych národov sám na seba bol zanechaný. Vypadalo by to, ako keď kanárika by som vypustil samotného do lesa, hája, do zimy, do hladu. A preto na tomto mieste sa osvedčujem, že my chceme a sme, ako za rámec nášho slovenského národa, za existenciu a rozkvet republiky Čechov a Slovákov, ale sme proti tomu najnovšiemu heslu, ktoré naši nepriatelia vymysleli neúprimno a len na podvod ľudí, že slovenský národ má byť odtrhnutý od republiky a pripojený buďto k Budapešti alebo k Moskve, ako to komunisti vymysleli. (Výborně! Potlesk. - Výkriky posl. Kollárikové.) Slečinko, ja sa so ženami nehádam, nemám taký jazyk. (Veselost.) To už som slečne Zeminovej povedal. So ženami si nezačínam, iba slušne, pekne, láskave, ale nie politickú debatu. So ženami len vždycky slušne, elegantne, láskave, ale nie politické hádky. Tedy, aby sme nezačínali, lebo ztropím veľké grobiánstvo. Stojte na ženskom piedestále, budem vás ctiť, môžte byť i desaťkrát komunistka: Vy ste mne dáma, nie komunistka. (Hluk. Výkriky posl. Kollárikové.) To vy ešte Jurigu neznáte. (Výkriky.) Ráčte počúvať, my sa porozumieme.
Čo to vlastne znamená, že Slovensko má
byť odtrhnuté od Československej republiky?
Že musí hľadať nejaké iné
spojenie s iným, lebo inak by bol malý slovenský
národ vo strednej Europe ako nárazník tých
rôznych. veľkých národov, či Rusov,
či Maďarov, či Nemcov a i Čechov; a
keď na nás narazí so všetkých strán,
musí nás vyhnať so sveta a prijdú cudziaci,
a to pekné, krásné Slovensko bude pelechom
všetkej špiny, čo sa vyleje na Slovensko ešte
z tých rôznych pohraničných národov.