Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Posl. Vološin (pokračuje): Sám váš tajemník se přiznal, že jste Maďaron. Cílem cesty dr Beneše bylo změniti dnešní abnormálnosti. Slíbil, že bude zrušeno stanné právo a zajištěna úplná svoboda tisku, a vyzýval, aby připravovali lid k volbám. Prohlásil, že bude celkem objektivně podporovati ruský státotvorný tisk. Ve věci jazykových sporů prohlásil, že je to čisté filologická otázka, nikoliv politická a že o jazykových právech menšin bude rozhodovati sněm.

Tato prohlášení nás uspokojila. K jeho vyzvání začla se práce ke sjednoceni ruských stran v jednu koalici, avšak, bohužel, tato koalice dlouho netrvala. Proti koalici stran podporujících politiku čestné dohody, fašisté favorisovali koalici stran rusoschismofilských s Maďarony a následkem tohoto vnitřního boje stran, pozvaných k utvoření státotvorné kooperace, bylo vítězství oposičních stran při prvních volbách do sněmovny. (Výkřiky posl. Kurťaka.)

K dalšímu nezdaru přispělo, že po obecních volbách r. 1923 gubernátorem se stal starý člověk, k takové iniciativní práci úplně neschopný. Nebudu kritisovati jeho působnost, poněvadž o působnosti nelze mluviti.

Takovým způsobem dílo přípravy, dílo vytvoření zdravější atmosféry, připravení autonomie úplně uvázlo a tím byla dána příležitost ke všem útokům proti republice jak doma, tak také za hranicemi, na podání memorand ke Svazu Národů, k agitaci mezi lidem i k rozšíření revolučního ducha na Podkarpatské Rusi.

Následkem toho všeho fašism namířený proti národním a náboženským zájmům národa se rychle rozvíjel.

První rozhodnou etapou tohoto fašismu bylo zastaveni v prosinci 1923 jediného ruského deníku "Rusín", vycházejícího v Užhorodě za redakce upřímného přítele našeho národa, Čecha, založeného vicegubernátorem Ehrenfeldem, kterýžto deník šířil ruskou kulturu a hleděl posíliti bratrskou lásku i vzájemnou úctu mezi národem českým a ruským.

Již sama skutečnost zastavení ruského deníku, když v Užhorodě vycházejí dva maďarské deníky, představuje onen nepřátelský směr tohoto fašismu. Po zastavení "Rusína" fašisté se postarali o založení orgánu v českém jazyku pod názvem "Podkarpatské Hlasy".

Redaktorem tohoto orgánu se stal jakýsi bývalý četnický strážmistr v Bosně. Tento nový orgán místo aby propagoval ideu shody, lásky, vzájemné úcty a mírného spolužití mezi národem českým a ruským, začal šířiti nepřátelství, nenávist a neúctu ke všemu, co je ruské, a to v takové formě, že státní zastupitelství po rozumu zákona na ochranu republiky mělo by nejednou tyto noviny zabaviti a autora pohnati k soudní odpovědnosti.

Nejhlavnějším motivem a základem připojení Rusínů k Československé republice bylo to, aby Rusíni mohli zachovati a rozvinouti svůj národní charakter, svůj jazyk a svoji kulturu. Redaktoři těchto novin neuznávají žádný národní charakter. Neuznávají žádný ruský národ, neuznávají žádnou ruskou kulturu, náboženství a dějiny, ale všechno, co je Rusínům svaté, milé a drahé, šlapou nohami a plivají po tom. Podle těchto novin na př. Rusíni jsou "plastickou hmotou, z níž může býti vše: Čech, Ukrajinec, Rus, ba i Maďar" (č. 26 z r. 1926). Vyzývá obchodníky v Užhorodě, aby neužívali nad svými obchody ruských nápisů a. pod V každém čísle zneuctívají ruský lid, ruskou kulturu, ruské instituce, jako na příklad "Pro svitu" a její divadlo a naše významné i zasloužilé lidi a chtějí již zrušiti i naše ruské písmo. (Výkřiky posl. Kurťaka.)

Kromě toho tento orgán často vyzývá k nedbání úředních nařízení, vyzývá, aby úřednici nevykonávali úředních předpisů, na př. nařízení školního oddělení, vyzývá ke zrazování úředních tajemství, k denunciaci úředníků jiné národnosti, k denunciaci koaličních poslanců atd.

Školní inspektor ve výslužbě Matěj Gajchy obdržev dovolenou na Moravě (Jankovice, okres Holešov) přímo agituje v redakci proti školnímu oddělení, proti jeho nejlepším úředníkům. (Výkřiky posl. Kurťaka.)

Ne výše než české noviny stojí jejich ruské noviny "Novoje Vremja", tištěné latinkou, aby i takto provokovali konservativní ruské občanstvo, jež velmi dobře pamatuje, jak násilně vystupovala maďarská vláda proti cyrilici u nás, posvěcené tisíciletou tradicí i církevním upotřebením. (Výkřiky posl. Kurťaka.) Tenkrate se nám jen tak podařilo zachrániti cyriliku, že jsme dokazovali filologickými argumenty, že maďarská abeceda neodpovídá slovanské filologii a žádali jsme o její změnu.

Ještě hůře vypadají noviny, redigované nedospělými mládenci, svým ubohým obsahem. Jediným programem jejich zdá se chvála veškerých činů známého policejního ředitele pana Vyhlídala a jeho obrana proti vecne kritice novin. Vydávání těchto novin není jen zbytečným vyhazováním peněz, nýbrž i hříšnou a nepotřebnou provokací ruského občanstva.

Následky takového postupu si lze snadno představiti. České úřednictvo, které přichází z Čech a nezná místních poměrů, informuje se hlavně z "Podkarpatských Hlasů" a potom se dívá na naše obyvatelstvo jako na dobytek bez jazyka, bez kultury, bez historie a s druhé strany začíná nedbati předpisů a nařízení svých nadřízených. Tímto vlivem lze vysvětliti ono úsilí některých úředníků v ruských obcích, že namlouvají Židům a Rusínům, aby žádali českých škol, kterých je založeno již dosti v ryze ruských vesnicích. A čeho se tím dosáhne? Židy a Rusíny v ruském okrese škola nepočeští, a je pouze nepotřebnou provokací veškerého čestně pracujícího českého úřednictva.

Ještě horší jsou následky na ruské straně. Vládou podporovaný orgán, který všechno místní pomlouvá a zneuctívá, musí vyvolati a vyvolává reakci. Rusíni spatřují v tomto postupu vládní ruku a tím se šíří mezi lidem nenávist nejen ke zdejšímu úřednictvu, nýbrž ke všemu, co je české. Těmito poměry je vysvětleno, proč se máme kriticky dívati na vydané nařízení. Neboť při normálních poměrech Rusínům jako slovanské většině Podkarpatské Rusi samo sebou přísluší takové právo užívati svého jazyka v úřadech, jako Čechům a Slovákům.

Avšak proti fašismu je nutna jasná stylisace, jasné nařízení. § 1 jazykového nařízení ustanovuje základní pravidlo, že jazykem vnitřního a vnějšího úřadování jest jazyk československý. Již zde mělo by býti přiznáno právě takové právo ruskému jazyku na Podkarpatské Rusi. V oddílu III jsou podány výjimky od tohoto základního pravidla, jež úhrnem obsahují práva národních menšin. Avšak tyto výjimky se vztahují pouze na vnější úřadování a nečiní žádné úchylky ze zásady, že jazykem vnitřního úřadování jest jazyk československý.

To znamená, že každý úřad musí udíleti rady, udržovati úřední styk mezi jednotlivými odděleními, dávati příkazy kanceláři, dopisovati jiným státním i samosprávným úřadům, užívati veškerých formulářů a podávati zprávy vyšším úřadům podle §u 100 také na Podkarpatské Rusi výlučně pouze česky.

Avšak tento paragraf předpisuje, že ve všech úřadech a soudech na Podkarpatské Rusi je možno podávati návrhy a podání rusky a že také v tom jazyku mají se tato podání zkoumati i vyřizovati.

Z toho není jasné, kde a kdy vedle státního jazyka také ruský jazyk má býti jazykem vnitřního a zevnějšího úřadování, a úředník, nám nenakloněný, může to také vysvětlovati tak, že ruskému jazyku je dáno pouze takové právo, jakého užívá neslovanská menšina v celé republice, a že úředník ruské národnosti, který by ve většině úřadování užíval ruského jazyka, může býti podle §u 97 potrestán disciplinárně a také podle zákona na ochranu republiky.

Uklidnilo nás prohlášení pana ministra, že takováto interpretace je mylná, chybná; jest ještě nutno, aby ve věci vnitřního úřadování tato interpretace byla základně jasnými ustanoveními stipulována, aby podala rozdíl mezi samosprávnými a státními úřady, tak jako to bylo uvedeno v mírových smlouvách. Neboť z fakultativního nařízení bychom velmi málo těžili, poněvadž vinou maďarského režimu my Rusíni dosud své inteligence nemáme, ona se teprve nyní vzdělává a úředníci a advokáti neruské národnosti bez výslovného příkazu zákona a ve jménu ruských stran nebudou užívati ruského jazyka a nemohou ani podle předpisů. (Výkřiky posl. Mondoka.) A tak fakultativní ustanovení dalších částí §u 100 zůstalo by pro nás mrtvým písmenem.

Poněvadž ruským poslancům, členům koaličních stran nebyla dána možnost nahlédnouti do jazykového nařízení před jeho vydáním, byli jsme nuceni dotazem vyžádati si příslušnou interpretaci, jež by odpovídala zájmům spravedlnosti, mírové smlouvě, ústavnímu zákonu a generálnímu statutu Podkarpatské Rusi.

Všeobecně to bylo již vykonáno prohlášením pana ministra, jemuž my rozumíme tak, že dokud sněm neupraví jazykovou otázku na Podkarpatské Rusi, tento zákon se vztahuje na Podkarpatskou Rus s tím, že ruský jazyk na Podkarpatské Rusi je rovnoprávný se státním jazykem. To znamená, že ve vnitřním úřadování na Podkarpatské Rusi může se úřadovati také rusky a že ve samosprávných úřadech bude jazyk ruský a ve státních jazyk státní, to znamená český, jen z ohledu na jednotnost republiky má býti na Podkarpatské Rusi uznáván každým loyálním občanem.

Ještě jedno: Jazykové nařízení při označení našeho národního jazyka užívá výrazu "ruský (maloruský)". To může vésti k nedorozumění, neboť nakloněné nám strany mohou tak vysvětlovati, že ze tří ruských jazyků, jimiž jsou velkoruský, maloruský a běloruský, u nás se má přirozeně užívati jazyka lidu, to znamená maloruského, ale mohou to vysvětlovati také tak, že je to otevřená otázka, že může býti užíván jazyk velkoruský a maloruský a úředníci nebudou věděti, jakému jazyku se mají učiti a tím bude vyvolán celkem nepotřebný boj, který se dosud vede.

Jsou lidé, kteří říkají, že jazyk je naše věc, že my si to máme sami na Podkarpatské Rusi vyříditi. To je pravda a tato otázka byla již vyřešena formálně i prakticky. Formálně byla vyřešena již 7. srpna 1919 v Ústřední ruské národní radě, která rozhodla, že se připojí k Československé republice. Tam bylo rozhodně prohlášeno, že jazykem Podkarpatské Rusi má býti jazyk lidu, to jest jazyk maloruský. (Posl. Mondok [malorusky]: To je ukrajinský? Řekněte, že je to ukrajinský jazyk! Mějte odvahu a řekněte to!) Ukrajinský a maloruský jazyk jest jeden jazyk. (Posl Sedorjak [malorusky]: Který má svoji vyšší kulturu, a ne takovou, jako na Podkarpatské Rusi!) Na Podkarpatské Rusi pravopis nedosáhl takového rozvoje, jako za hranicemi, a proto u nás užívají pravopisu etymologického. To je rozluka a to nemůže pochopiti pan posl. Kurťak, neboť neví, že je rozluka mezi pravopisem a jazykem. (Posl. Kurťak [malorusky]: Já znám rozluku mezi zbytkovým statkem a maďarským panováním!) To je lež, já jsem žádný zbytkový statek nedostal, já jsem ho koupil z volné ruky. (Výkřiky posl. Kurťaka.).

Místopředseda inž. Dostálek (zvoní): Pana posl. Kurťaka volám po třetí a naposled k pořádku.

Posl. Vološin (pokračuje): Rozvoj jazyka přivede samo sebou se rozumí k prostšímu pravopisu, avšak do té doby nikdo nemá práva posmívati se tomuto jazyku, vnucovati tomuto jazyku cizí formy, kterých filologie, jazykověda nikdy neuznává. Problém je: zda máme a kdy máme vyřešiti naši jazykovou otázku. Když ji máme vyřešiti, nelze tohoto jazykového nařízení pro Podkarpatskou Rus použíti, avšak jestliže již je nařízení vydáno, má býti jasně řečeno, jakého jazyka se na Podkarpatské Rusi užívá, zda velkoruského či maloruského. (Posl. Mondok [malorusky]: Na Podkarpatské Rusi žije ukrajinský lid!) To je velmi snadno zjistiti a je to již úředně zjištěno národopisci i filology roku 1919 a na základě toho také byl vydán tak zvaný generální statut, který stanoví, že na Podkarpatské Rusi jazykem škol a úřadů má býti místní jazyk lidu, to jest jazyk maloruský. Nevím pouze, proč také toto jazykové nařízení neužívá výrazu onoho druhého zákona, který je vědecky odůvodněn, že tímto jazykem se má mluviti a učiti. Na základě ustanovení generálního statutu rozvila se lidová literatura, jaká za posledních 6 let vykazuje více výsledků, než veškerá předešlá, která dříve měla přísný církevní ráz a velmi pomalu se přibližovala k lidovému jazyku, jak tomu bylo u jiných slovanských národů.

Tato literatura vytvořila svůj vědecky odůvodněný pravopis a již dávno by byla nastala konsolidace, kdyby se i úřady držely vědeckých ustanovení, kterých se držel pouze školní referát. V jiných odděleních, pakliže přijde jediný ruský emigrant, je mu dovoleno psáti svým jazykem proti ustanovení zákona a úřadu.

Je nutno, aby jeden úřad nezapíral druhý a aby byl společný názor na tak důležitou otázku.

Aby také i toto nařízení neprodlužovalo a nevyvolávalo onen nepotřebný boj, nevyvolávalo nových příčin k rozšiřování neshod, je nutno také i v této věci jasně o tom mluviti. (Výkřiky posl. Sedorjaka.)

Při interpretaci pana ministra Noska, znaje jeho spravedlnost, věřím, že vláda vzhledem k těmto sporným paragrafům vydá přesnější výklad nařízení a na základě toho budu hlasovati pro návrh většiny komise. (Výborně! Potlesk. - Výkřiky komunistických poslanců.)

Místopředseda inž. Dostálek (zvoní): Slovo má pan posl. Grebáč-Orlov.

Posl. Grebáč-Orlov: Slávna snemovňa! Rok 1918 je najslávnejším a iste i najpamätnejším rokom v dejinách národa českého a národa slovenského. Tento rok vydobyly si tieto dva bratské národy svoju slobodu a samostatnosť. Búrka svetovej vojny vykopala hrob našim trýzniteľom a ti, ktorí by nás boli radi videli vyhladených z tvárnosti tohoto sveta, ostali zahanbení. Myšlienka slobody národov prerazila si cestu a vyrazila z ruky zbraň našim otrokárom, ktorí museli ustúpiť a vydať zo svojich supých drápov svoju korisť. Národ český a národ slovenský ocital se v bratskom objatí a dňa 30. októbra 1918 predstavily sa tieto dva bratské národy svetu ako dva silné, mohutné stľpy, tvoriace svoj spoločný štát, republiku Čechov a Slovákov.

Isteže, slávna snemovňa, boly to časy radosti, plesania a nikdy netušeného nadšenia. Nebol som síce očitým svedkom tých mohutných prejavov radosti a plesania tu v zemiach historických, isteže boly to prejavy historické, obrovské. Nechcem snižovať ich veľký význam, ďaleko je to odo mňa, ale prejavy národného zmrtvýchvstania národa slovenského boly veľkolepé. To nadšenie, radosť, čo vtedy zavládly srdcom slovenského národa a jeho ztýraných, utrápených vodcov, nedá sa opísať. Celým Slovenskom ozývaly sa hlasy teraz už voľne, otvorene našej svätej národnej hymny: "Žije, žije duch slovenský, bude žiť na veky". Po páde veľkomoravskej ríše prvý raz vydýchol si národ slovenský voľne z úprimnej duše. Okovy boly roztrhané, národ ožil i zohrieval sa v blahodarných lúčoch slobody. Akoby sa bol prebudil z tisícročného spánku, cítil sa obnoveným na duchu, na celom svojom bytí. I akoby červánky nastávajúceho jara rojily sa mu v duši dávné pamiatky zapadlej Veľkomoravskej ríše. Mojmír, Svätopluk, títo velikáši nášho národa slovenského, predstavili sa mu v zlatožiare, i akoby s úsmevom žehnali svojmu oslobodenému rodu a zmrtvýchvstalej svojej Veľkomoravskej ríši. Čo tu cítila opravdová duša slovenská a slavianska, nedá sa opísať. Cele bola opojená šťastím a radosťou. A neštítim sa povedať to otvorene tuná, slávna snemovňa, že práve členovia Hlinkovej slovenskej ľudovej strany a jej terajší vodcovia boli tí, ktorí toto nové slovenské a slavianske evanjelium, túto dobrú zvesť s tou näjväčšou oduševnenosťou rozširovali po celom Slovensku. Nadšení mladíci, striebrovlasí starci nebáli sa ani maďarských bodákov na východe Slovenska, ale s otvoreným srdcom pospiechali podať pomocnú ruku našim bratom na východe, ktorí ešte úpeli pod terorom maďarským. Náš slovenský národ vtedy raz navždy sa porátal s Maďarskom.

Slávna snemovňa! Stanovisko našej Hlinkovej slovenskej ľúdovej strany je rozhodné a jasné. Sme Slováci a Slaviani, a v tom je povedané všetko. (Tak je!) Sme presvedčení, že slovenský národ svoju budúcnosť len v tejto republike, ktorú sme spolu s bratmi Čechmi utvorili, má zabezpečenú. Táto republika je i naša vlasť, lebo je vydobytá obeťou krve našich najslávnejších mužov. A keď my i požadujeme autonomiu, samosprávu Slovenka, ďaleko je od nás snaha odtrhnúť sa od Československej republiky, lebo budúcnosť slovenského národa len tuná je zabezpečená. Sme za udržanie tejto republiky, lebo vieme, že slovenský národ len v tej to republike môže sa udržať a zachovať. A preto rozhodne odmietame falošné heslá III. Internacionály, ktorá hlása samostatnosť Slovenska, lebo dobre vieme, že pod týmto heslom skrýva sa hrob slovenského národa. (Výborně! - Potlesk.) Dobre vieme, aký zámer mal komunistický vpád maďarský roku 1919 na Slovensko. To nebol jednoduchý komunistický zájezd, ale to bola riadna národno-maďarská výprava pod rúškou boľševizmu na naše Slovensko, aby ho zase nazpät dostalo Maďarsko do svojich pazúrov. Proti tomu a proti podobným tendenciám slovenský národ a jeho vodcovia, soskupení v Hlinkovej slovenskej ľudovej strane, vždy a všade celou svojou vehemenciou sa vzoprú.

Slávna snemovňa! Národné menšiny v Československej republiky, obzvlášte ale Maďari a Nemci, predložili veľké ponosy pre rečové nariadenie vlády. Nemienim kritike podrobiť tieto sťažnosti, len to konštatujem, že tak Nemci ako i Maďari v Československej republike majú ďaleko väčšie práva ako my Slováci. Majú svoje národné školy, počnúc od školy elementárnej až po univerzitu. Maďari univerzity síce nemajú, ale majú aspoň lektorát maďarskej reči a literatúry na univerzite. A keď porovnáme práva našej slovenskej menšiny v terajšom Maďarsku s tými právami, ktoré požívajú naši Maďari na Slovensku, úžasnúť musíme nad odvážlivosťou kolegu dr Gejzu Szüllova, ktorý sa opovážil na terajšej konferencii Sväzu Národov v Ženeve povstať na obranu práv maďarskej menšiny v Československej republike. Nech mi naši Maďari ukážu aspoň len jednu slovenskú školu v terajšom Maďarsku, keď už i nie gymnázium alebo inú strednú školu, aspoň len tú naj primitívnejšiu elementárnu školu! A podľa práva mali by mať naši Slováci najmenej 3 slovenské gymnázia a zatým nemajú nič, ani najmenšiu elementárnu školu! Keď porovnáme položenie maďarskej menšiny v Českoslovenkej republike s položením slovenského národa v bývalom Maďarsku, nenajdeme slov, ktorými by sme mohli odsúdiť grófa Bethlena, maďarského ministerského predsedu, ktorý v Maďarskom parlamente vedome rozhlásil nepravdu, že keď by len maďarské menšiny v Československej republike maly toľko práv, koľko ich majú Slováci v Maďarsku. Na túto blasfemiu nemáme čo povedať. Veď celý civilizovaný svet vie, že v bývalom Maďarsku už nám bol položený nôž na náš národný život a len svetovej vojne môžeme ďakovať, že sme sa od istej národnej smrti oslobodili. Maďari si tu ozaj nemajú čo sťažovať. Majú svoje školy, svoje gymnázia, kultúrné inštitúcie a divadlo.

Podobne sa majú veci i čo sa týka Nemcov. Ba práve tento rečový zákon dal Nemcom na Slovensku také práva, ktoré ani dosiaľ nemali a za bývalého Maďarska sa im o nich ani nesnívalo. Nemci totiž na Slovensku boli najväčšími maďarizátormi a o svoje práva nič nedbali. Nemecký národný život na Slovensku len teraz v Československej republike začína sa prebúdzať.

Slávny snem! Keď uvažujeme o položení Nemcov a Maďarov v Československej republike, keď vezmeme do povahy všetky tie kultúrné a rečové práva, ktorých tieto národné menšiny tuná skutočne užívajú - a porovnáme ich s tým macošským zachádzaním, ktorého sa nám národu slovenskému dostáva tak na poli kultúrnom, ako i na poli hospodárskom napriek tomu, že mali by sme byť s národom českým ako národ tento štát spoločne utvorivší rovnoprávnym v každom ohľade - nemožno nám zazlievať, keď tu i tam prejavujeme nespokojnosť s panujúcimi pomerami.

Slávna snemovňa! Mali by sme byť s národom českým rovnoprávni, v skutočnosti je však opak toho.

Budem sa snažiť objektívnym byť a celkom chladnokrevným. Budem sa odvolávať len na faktá a poviem celkom otverene sine ira et studio, prečo sme my Slováci nespokojní. Vedel by som to odbaviť i na krátko, keď by som povedal, že Slováci sú preto nespokojní, lebo nemajú zabezpečené svoje národné práva. Ale poneváč slovenská otázka začína byť akútnou a od jej šťastlivého riešenia bude záviseť opravdový pokoja úprimné spriatelenie sa dvoch, tento štát utvorivších národov Čechov a Slovákov, musím sa trochu širšie rozprestrieť, nakoľko v rámci tejto reči to stihnem, aby som posvietil na tie otvorené rany, ktoré nás Slovákov bolia. Činím to preto, aby česká verejnosť vedela, že áno, slovenský národ má príčinu si sťažovať. Keď sme boli utlačovaní od Maďarov, bolelo nás to veľmi, ale - uverte mi - nemali sme také ťažké srdce ako teraz. Vtedy sme vedeli, že naše národné práva šľapala cudzia noha, že našu krv vyssávali cudzinci a teraz dostáva sa nám to od svojich vlastných. A verte mi, rana zadaná bratom dvojnásobne páli.

Po prevrate v tom veľkom oduševnení, keď sme chodili my predprevratoví slovenskí pracovnici po dedinách a s nadšením sme oznamovali nášmu slovenskému národu úsvit novej doby, zorničku túženej slobody, vtedy na nápad istej maďarskej kliky, že vraj nás Slovákov Česi absorbujú, napísal som bol do martinských "Národných Novín" článok, v ktorom som sa osvedčil, že keď sa už musím utopiť, tak sa radšej utopím v bratskej krvi českej, ako by som sa musel zadusiť v povetrí maďarskom. Ale k tomu nedôjde - písal som ďalej - lebo Česi nás neabsorbujú, ba naopak dopomôžu nám k tomu, aby sme svoju krásnu materskú reč, svoju slovenčinu, pre ktorú sme toľko trpeli a strádali a ktorú sme celou dušou nášho bytia milovali, ešte lepšie mohli vyvinúť a kultivovať a sami budú na tom, aby sme svoj slovenský národný charakter v úplnej svojej čistote zachovali.

Toto stanovisko, slávny sneme, a toto presvedčenie moje postupom času musel som zkorigovať. To, o čom moja ideálna duša snívala, rozplynulo sa ako kotúče dymu, ako hmla a ja som musel vidieť čo skoro mrazivú skutočnosť, ktorá útle kvietky jarné v našej národnej záhradke úplne spálila. Za pravdu som musel dať tej spomínanej klike, ktorá mi nadhadzovala, že Češi absorbujú náš slovenský národný život. A uverte mi, keď som to videl na celej čiare, zatriasla sa mi duša v základe a trpkosťou sa naplnilo moje srdce. Zakvílil som s tými tatranskými potôčkami, že zase nás čaká utrpenie, zase nastáva pôst a vzkriesenie je ešte ďaleko. Zase je tu boj ťažký, urputný boj, a to boj medzi bratmi! Zatajil sa vo mne dech a to moje presvedčenie, že sa radšej utopím v českej krvi, odvolal som vo svojej duši. Slovenská národná hrdosť, česť mojej materinskej reči tak mi to kázaly.

Podľa rečového zákona na Slovensku úraduje sa vraj zpravidla po slovensky. Dr Šrobár to tak vysvetľoval ďalej, že kto rozpráva po česky, rozpráva i po slovensky, alebo inými slovami: český jazyk a slovenský jazyk je vraj jedno. Podľa tohoto hesla väčším dielom pokračuje celá verejná správa na Slovensku. Slovenčina je zase takou trpenou, zaznávanou popolúškou ako prv bola. Krivdil by som tým statočným ideálnym Čechom, ktorí skutočne z lásky k nám prišli na Slovensko, keby som tu generalizoval. Títo nás pochopili a my ich, porozumeli sme si navzájom. Tí nám skutočne pomáhajú i v národnom ohľade. Ale, žiaľ, veľmi málo je takých. Väčšina Čechov prišlých na Slovensko nemá pochopenie pre nás, pre náš slovenský národný život a svojim počínaním roztrpčuje nás do krajnosti. Ich tendencia vytrieť náš slovenský jazyk z povrchu zeme, degradovať ho na nárečie, je každému známa. Dostatočné je mi tu poukázať na výčiny univerzitných profesorov Chalupeckého a Pražáka, ktorí nás Slovákov a našu slovenčinu do krve pourážali. A títo vedátori - risum teneatis - sú vychovávateľmi slovenskej mládeže na slovenskej univerzite! Čo sa po našich slovenských stredných školách deje, to je nie do vydržania. Čo tu bolo bojov, kým sme dospeli tam, aby sa naše stredné školy opatrily slovenskými učebnicami! Nedaj bože ich tu pripustiť a ešte ani teraz nie sú všetky pripustené. Násilné češtenie profesorov českých na stredných našich slovenských školách až bije do očí. Ich úmysel je každému známy, veď len nedávno ich deputácia pred ministrom školstva a nár. osvety sa vyjadrila, že českí profesori všetko možné podniknú v sjednocovacej akcii rečovej. V úradoch, okrem administratívnych, skoro všade úraduje sa ešte vždy česky. O ostatných kultúrnych veciach nechcem ani hovoriť. Nedbalosť, ktorá sa prejavuje pri poslovenčení Slovenského národného divadla, duchom i rečou až uráža.

Slávna snemovňa! Pre toto všetko sú Slováci nespokojní. Jasne vidíme, že sa tu rovnoprávnosť nie rovnakou mierou merá. Podľa Pittsbourgskej dohody mali sme mať slovenské školy, slovenské súdy, slovenskú administráciu a miesto toho máme v skutočnosti české školy, české súdy, české úrady. Že sa pri takých okolnostiach naša slovenská duša búri, nemôžte sa diviť.

Na naše krivdy na poli hospodárskom dovolím si, slávna snemovňa, druhý raz poukázať. Ale nemôžem mlčaním pominúť, aby som neprehovoril aspoň v krátkosti o tom, ako sa zaobchádza s našimi slovenskými úradníkmi. Súvisí to akosi práve i s národnou otázkou po stránke duševnej. Lebo veď inteligencia to je, čo oživuje a udržuje ducha národného. A tu otvorene musím vyznať, že slovenská inteligencia vystavuje sa tej istej kalvárii, ako i za starého Maďarska, keď si neohrožene zastáva svoje slovenské národné práva. Nemienim o tom hovoriť, že sa nám stále hovorilo, že českí úradníci len dotiaľ budú na Slovensku, kým si nevychováme svoju slovenskú inteligenciu. To všetko bolo len mam a klam. Slovenská inteligencia vychodí zo škôl i hlási sa o chlieb, ale všade narazí na zatvorené dvere so stereotypnou odpoveďou "nelze vyhověti". O nižších kategoriách úradníctva, o sriadencoch ani nehovorím. Len ako kuriózum uvádzam nasledovný prípad. Generálné finančné riaditeľstvo na Slovensku potrebovalo niekoľko mužov k finančnej pohraničnej stráži. Samozrejme použil som príležitosti a poslal som tam prosby troch veľmi hodných a nadaných mladíkov. Na to prišla nasledovná odpoveď: "Na váš dopis zo dňa 25. februára 1926 sdeľujeme, že žiadostiam Jána Farbáka, Štefana Šunichrasta a Ľudevíta Letostiaka o prijatie k pohraničnej fin. stráži nemôžeme vyhoveť, poneváč prijímanie nových síl je podľa §u 5 zákona zo dňa 22. decembra 1924, č. 286 Sb. z. a n., neprípustné."

Tak sa zdá, že práve tohoto reštrikčného zákona používajú len k tomu, aby mohli mať dôvod na to, aby našich Slovákov nepripustili k úradom, aby našim Slovákom nedali chleba. Ľudí však predsa pribrali, lenže to neboli Slováci.

Druhý prípad je ešte markantnejší. Istý Jozef Dudáš uchádzal sa za poštového expedienta u riaditeľstva pošt a telegrafov v Bratislave, poneváč boly tam vypísané uprázdnené miesta. Od riaditeľstva pošt a telgrafov v Bratislave dostal nasledovny prípis: "K dopisu poštového úradu zo dňa 4. januára 1926 ohľadom prijatia pána Jozefa Dudáša na expedientský výcvik sdeľujeme, že v tejto dobe viacej kandidátov na expedientský vycvik neprijímame, poneváč máme dostatok už vyzkúšaných, dosiaľ neumiestnených čakateľov na expedientské miesta." Tento istý mladík, keď nemohol na Slovensku dostať kusok chleba, obrátil sa do Čiech k poštovému riaditeľstvu v Brne a dostal túto odpoveď: "Vaší žádosti ze dne 4. března t. r. o udělení expedientského místa nelze vyhověti pro velký počet dřívějších uchazečů" - a teraz ozaj - "Ponechává se Vám na vůli, abyste se ucházel o místo expedienta u poštovního ředitelství na Slovensku." Tedy Slovák nemá miesta na Slovensku, Slovák nemá miesta v Čechách, i kdeže ho bude mať?

Pri ruke mám malú štatistiku. V úradoch na Slovensku sú Slováci, ale len v obmedzenom počte. Železničných úradníkov na Slovensku je: Čechov 4620, Slovákov len 514. Tedy o 4000 viac je Čechov na Slovensku úradníkov ako Slovákov. U politickej administratívnej správe: Čechov je 7600, Slovákov 3000; u pošty: Čechov 3066, Slovákov len 2451; u finančných úradov: Čechov 4000, Slovákov len 2600; profesorov: Čechov 786, Slovákov len 175; u súdov: Čechov je 3000, Slovákov len 2400. Ale reštrikcia i pri tom malom počte Slovákov vyžiadala si na Slovensku 75% Slovákov a len 25% Čechov. (Hlas: To nebyli Slováci, to byli Maďaróni!) Nie je pravda, prosím.

Nuž, tak sa chránia záujmy Slovákov na Slovensku! To je to, čo nás Slovákov robí nespokojnými, čo nás roztrpčuje a uráža. To ani najmenej nepoukazuje na rovnoprávnosť dvoch bratských národov, tým menej, že na Slovensku Slovák by mal byť v prvenstve, keď sa už tak nevyjadrujem, že mal by byť svrchovaným pánom všetkej moci na Slovensku, čo mu tak podľa prirodzeného jeho i podľa nadobudnutého práva patrí.

Slávna snemovňa! Keď po prevrate prišly prvé české vojská na Slovensko do mojej milej Oravienky, radosti a srdečného vítania nebolo konca kraja. Na počesť toho vojska usporiadali sme banket, na ktorom som prehovoril k českým vojakom tak od srdca k srdcu. Medzi iným použil som porovnania, že Slovensko je čisté, nezkazené, panenské srdce, ktoré bude perlou a okrasou celej republiky Československej, ale len tak, keď ostane také, ako je - slovenské, čisté, nezkazené a panenské, keď bude i na ďalej ozdobené krásou zvučnej našej slovenčiny, keď mu budú i na ďalej ponechané jeho krásné zvyky, obyčaje, jeho jednoduchý svojrázny národný život a keď sa kradnou rukou nesiahne na jeho náboženské city. (Tak je!) Vtedy - tak som sa vyjadril - bude mať Československá republika v Slovensku žiarivú, drahú perlu, srdce, čo bude svojou milotou, svojim prirodzeným, ale krásnym duchom oživovať celú republiku Československú. (Výborně!) Ak sa ale niekto dotkne toho srdca nepovolanou rukou, ak ho bude chcieť zdriapať a rozcapartiť, premeniť a zfalšovať, to nikomu nebude na osoh. Srdce vezme porušenie a nakazí celý organizmus. Slávna snemovňa! A znaky tohoto porušenia sú už tu. Problém slovenský tisne sa neodvolateľne do popredia. Tu niet čo meškať, lebo všetko kategorickým imperatívom volá po náprave. Čím prv sa rieši tento problém, tým bude lepšie každé otáľanie ohromné škody zapríčiňuje. Preto niet čo meškať, ale treba sa dať do práce a čím prv treba uspokojiť Slovensko. Našou povinnosťou je upozorniť vládné kruhy na túto pálčivú otázku. Na nich závisí, ako ju riešia. My pred historiou budeme krytí, odpovednosť nepadne na naše plecia. (Potlesk slovenských ľudových poslanců.)

Místopředseda inž. Dostálek (zvoní): Dalším řečníkem je p. posl. dr Kramář. Uděluji mu slovo.