Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Posl. dr Kramář: Slavná sněmovno! Já jsem snad zde jediný v této slavné sněmovně anebo je nás aspoň velmi málo, kdo měl příležitost slyšeti skoro všechny debaty o jazykových nařízeních, mimo ty první, které byly vydány r. 1879. Je neobyčejně zajímavo zrovna pro mne konstatovati, co se vlastně na tom změnilo. Nechci popírati, že se naše posice změnila, to je pravda; ale je dost těžko, aby se nezměnila, když zatím byla světová válka, když se zatím rozpadlo Rakousko, když konečně, řekněme, všechny ty tendence po německém světovém panství byly poraženy. Je velmi těžko, aby se na naší straně něco nezměnilo a my dokonce to nechceme popírati. Ale řeknu docela otevřeně a prosím, aby mně to na německé straně nebylo bráno příliš ve zlé: Němci zůstali stejní! Stejně domýšliví, jak byli ve Vídni, jsou také dnes u nás, na nich se nezměnilo nic. (Tak jest!) Největší jejich argument proti jazykovým nařízením jest, že je to zločin proti "Weltsprache", proti světové řeči.

Jestli již na světě někdo skutečně má velký a opravdový respekt před německou vědou a uměním, tak jsem to jistě já, neboť vždycky beze všeho nucení přiznávám, že zrovna německé vědě velmi mnoho děkuji za všechno to, co vím. Ale, páni, račte odpustiti, když vy mluvíte - já si nemohu pomoci - anebo když zde křičíte a děláte zde svou politiku, nevidím v tom kulturu stomilionového národa. To je trošku příliš domýšlivé, když každý z vás přijde sem a myslí, že má v kapse u vesty stomilionový národ. (Výborně!) To se musí dokázati individuelně. Ta kultura se neměří podle čísla. Nechci býti domýšlivý, ale řeknu jedno: My se s vámi můžeme velmi směle meřiti, co se týče kultury. (Výborně!) Nechci říci, jsme-li kulturnější my, nebo vy, to je lhostejno, ale tím, čím jsme, jsme sami svou silou proti vám a proti všemu, co jste dělali proti nám. (Potlesk.) Dostati se na tu výši, na které jsme my, přes to všechno nepřátelství, přes tu nepřízeň Vídně, přes tu nepřízeň vás, prosím, to znamená, aspoň pro mne, mravně více, než patřiti ke stomilionovému národu a chlubiti se něčím, co dělali druzí v životě národů. Ta teorie o bohatých strejcích zde neplatí, ona neplatí ani v životě jednotlivců, jak pak teprve v životě národů! (Předsednictví převzal místopředseda Stivín.) Prosím, zůstaňme vedle sebe a měřme se svou vlastní kulturou a nechlubme se něčím jiným. Kdyby se byla bývala dělala naše politika za války tak, jako se dělala uvnitř - kdy, jak víte, v květnu 1918 bylo vyvrcholení slovanské naší politiky vnitřní, byli bychom docela klidně dnes mohli říci: nás je 200 milionů Slovanů proti 100 milionům Němců. Nebylo to ani více ani méně než dnes. Kdybychom to měřili podle toho, co máme, co děláme zde, co doma dovedeme, neměl bych nic proti tomu. Bože nebeský, to je nanejvýše směšné, ale vy z toho děláte důsledky a myslíte, že kde jest jeden Němec, tam se všechno musí učiti německy, aby se mu vyhovělo. To jsou věci, které jsou naprosto nemyslitelné. (Výkřiky. Posl. dr Luschka [německy]: To, bohužel, pro nás neplatí!) Pane kol. Luschko, vaše logika již nepotřebuje ani příliš přísné kritiky. Stačí si ji přečísti nebo poslechnouti. Vy poznáte, že je to přece jen trošku podivné, že můžete zde před námi tvrditi věci, které přece jen v nařízení a v zákoně jsou docela jiné. Vidíte, ve všem tom je stále stejná německá mentalita. Versailleský mír je zločinem, st.-germainský mír je násilím, pro vás je neplatný - ale když tam je něco pro vás, tak je to svátost, které se nesmí nikdo dotknouti, poněvadž by to bylo to největší bezpráví. Když tu bylo vysloveno slovo Wilson, ozvalo se z vašich řad neobyčejně útlocitné slovo "paralytik" (Výkřiky.) Ten Wilson byl pro vás paralytikem, ale Wilsonovu teorii o sebeurčení jste si vzali a propriovali za fundamentální zákon německý a ve jménu tohoto paralytika Wilsona chcete, abychom vám dali všechno sebeurčení, které potom naši komunisté rozšiřují až do odtržení od státu. (Posl. dr Hanreich [německy]: Vy jste přece pojmenovali Wilsonovo nádraží po tomto paralytikovi!) My ho nenazýváme paralytikem. My jsme to mohli udělat. Ovšem samo sebou se rozumí, na tom nebylo nic zlého. Ale musím říci, že člověka při tom něco mrzí, že máme u nás naivní lidi, kteří jsou zcela nešťastni a mají úžasné hryzení českého svědomí, když vám Němcům tento program Wilsonův o sebeurčení do posledního písmene nevyplníme. Musím docela otevřeně říci, že už se s tím nějak musíme spraviti. Ale vy už nám musíte dovolit, abychom, když mluvíme o Wilsonovi a sebeurčení anebo o versailleském a st.-germainském míru, také myslili na to druhé, co je v něm a nejen na to, co se zdá, že je vám příjemné. O tom budu zde mluviti. Podívejte se na jednu věc, neobyčejně zajímavou pro celou taktiku našeho státu - ovšem myslím, že mohu z debaty, která zde byla, konstatovati, a také z celé historie jazykového boje, jehož - odpusťte, že to řeknu - jsem Mohykánem, jedním z posledních živých svědků; roku 1879 Stremayer nedělal nic jiného, než že vlastně parafoval nařízení, staré české právo, které bylo v Čechách platno od roku 1627, kdy váš Ferdinand II., přece ne nacionální Čech, prohlásil oba jazyky.... (Posl. Patzel [německy]: Dával popravovati Němce zrovna tak jako Čechy!) Prosím, dovolte, když vy se ho odříkáte, já zaň necítím žádnou bolest. To je mi docela jedno. (Veselost.) Chtěl jsem jen říci, že to nebylo právo od nacionálního Čecha. Nic jiného se nestalo, jak pravím, než že nařízením bylo toto právo znovu oživeno a co z toho následovalo? Že u vás v severních Čechách začala agitace proti tomu Rakousku, které dělalo všecko, aby udrželo násilnou vládu Němců v Čechách. To byl dr Knotz, který v parlamentě mluvil o dohořívajícím Františku, tenkrát se v severních Čechách začalo mluviti o panu Procházkovi a po německé věrnosti k Rakousku bylo veta. Když přišel Badeni, který nedělal nic zvláštního, než že přejal tyto věci, nařízení Stremayerova, přidal k nim velmi, velmi pořídce vnitřní úřední řeč, začali jste boj proti Rakousku a když přišel Gautsch se svým nařízením, kde se nám vyšlo vstříc ve vyřizování našich věcí ve vašich zněmčených krajích, kde se nám ovšem dalo víc ve věci úřední a služební, povstalo u vás tak zv. hnutí Los von Rom, které znamenalo Los von Österreich a vy jste začali ten nejostřejší boj proti Rakousku. (Posl. Patzel [německy]: Tenkráte jste nás denuncovali z prušáctví! - Posl. inž. Jung [německy]: Vy jste byli podporou černožluté dynastie!) Co se rozčilujete? Já konstatuji, že "los von Rom" nebylo nic jiného než "los von Österreich". Já vám to nemám za zlé. Mně je to docela jedno. Já mohu děkovati pánu bohu, že jste byli takoví, poněvadž bychom nebyli bývali svobodní. (Potlesk.) Snad nemyslíte, že vám to vytýkám. Já mluvím k vám dnes s hlubokou vděčností. (Potlesk.) Ale z toho jest jedno naučení: Vy jste byli proti Rakousku, když dalo nejmenší kus práva nám. Rakousko se leklo, ustoupilo před vámi a proto ho více není. (Výborně! Potlesk.) A proto, odpusťte mně, že ve vašich řečech v této debatě je také pro nás historické naučení, a to znamená, nechati vás křičeti, jíti svou cestou a býti pevni. (Výborně!)

Za Stürgkha a Thuna jste viděli, že to tak daleko nejde a chtěli jste dělati jisté koncese ve vnitřním a úředním jazyku. Řeknu, co je neobyčejně zajímavé - já nevím, kdy se dostanu k napsání svých pamětí - že to byla tenkráte německo-nacionální strana, se kterou jsme se smluvili, a že to byli tak zv. liberálové němečtí, kteří všechno pokazili. Připomenu vám jednu historickou scénu. Pokazilo se to o právo Němců v Praze. Tenkráte, jak víte, u mne samého byla dojednána obnova zemských zří zení. To se dělo v mém bytě, to bylo domluveno, o jazykových nařízeních jsme byli téměř domluveni a rozbilo se to jen o Prahu. Němci chtěli míti Bachmanna et consortes a liberálové chtěli míti v Praze naprostou paritu s námi. Bylo historické sezení v paláci hraběte Nostitze. (Posl. Patzel [německy]: Tenkráte byl již Seliger při tom!) Myslím, že ano, nemohu říci, nepamatuji se. Zde jsme se sešli a tenkráte jsem řekl toto: "Pánové, dnes byl historický den. Myslím, že přijde den, kdy budete proklínati toho, který překazil dojednání míru." Myslím, že jsem nebyl špatným prorokem, jako obyčejně. Tak to bylo vždycky s vámi, vždy se někdo našel, kdo pokusy o mír úplně znemožnil.

Tenkráte byl největší boj o tlumočníky. Chtěli jsme pro své malé lidi, pro dělníky a řemeslníky, aby našli právo u úředníků a vy jste nám navrhovali tlumočníky. Musili jsme býti proti tomu poněvadž to bylo proti starému českému právu, proti zákonu, a na druhé straně, poněvadž jsme to měli za ponížení. V tomto jazykovém nařízení máte vy, že tam, kde není ani 20% a kde se má přece německému člověku pomoci, když potřebuje právo u úřadů, má to udělat úředník a tlumočník jen tenkráte, když to jinak nejde, na příklad když sedí v senátě, tam je třeba tlumočníka. Prosím, co vy jste nám nikdy nechtěli dáti, dáváme vám beze všeho, dobrovolně. To bylo vždy to, že vy jste nikdy nechtěli, aby německý úředník se musil snížiti k tomu, aby uměl česky. To byla ta věčná vaše domýšlivost, která otrávila poměry, která učinila vždy každý mír nemožným. (Posl. dr Spina [německy]: Od roku 1890 agitoval zemřelý posl. Albrecht první pro učení se češtině. Sám se učil česky!) Nemám nic proti tomu, vím, že tomu tak bylo, a byl jsem proto s ním neobyčejně za dobře. Odpusťte mi však, on jen začal a zůstal kazatelem na poušti, nikdo ho neposlechl. (Posl. dr Hanreich [německy]: U vás neobstojí nikdo při zkoušce, to vidíme při zkouškách úřednických, protože nesmí při ní obstáti!) A co bylo za války? Za války - zde o tom mluvil dr Patejdl a pan dr Stašek přečetl vám, jaký byl váš program: všechno zničiti, co bylo vypojováno těžkým bojem se strany českého národa, zavésti německou státní řeč, prostě udělati Rakousko dependencí Německa, které by na venek mělo německý nátěr. - Vy ovšem říkáte dnes: prosím to jsme nebyli my, to byly ti druzí!

A tu dovolte, abych něco řekl, co je neobyčejně zajímavé. Vy jste si navlékli docela nový mundur a sice navlékli jste si především mundur, jak jsem řekl, sebeurčení "toho paralytika Wilsona" a přes vlastní šaty jste, jak bývá obyčejem v dílně, navlékli pracovní šat pro parlament. Ale ten pracovní šat u vás je setkán ze samých frází o spravedlnosti a míru. Ale je to trochu mnoho; historii vašeho stamilionového národa pokrýti samým demokratismem, to se žádnému nepodaří. Následkem toho v tom pracovním vašem oděvu zůstane trochu děr a je viděti, co je pod tím. Když to doma svléknete, vypadá to velmi uboze. Máme věřiti vašim frázím o demokratismu, o sebeurčení, o násilí státního jazyka? Vždyť přeci není možno, abyste se bývali byli vy za těch několik let, když jste tak začali mluviti, jak jste byli poraženi, přeměnili do gruntu. To je pro potřebu veřejnosti, která má býti získána pro vás. Podařilo se vám to v cizině, zejména v Německu a v jistých kruzích ve Francii, ale musíte dovoliti nám, kteří jsme všichni váš demokratismus, lásku ke spravedlnosti, váš odpor ke každému násilí na vlastním těle po celá staletí snášeli, bychom se na to dívali jinak. Budeme tomu teprve věřiti, až spatříme skutky.

Pan posl. dr Czech, když jsem zde pronesl malou poznámku o brněnské radnici, řekl, že ho odtamtud kdosi vyhodil. My při tom nebyli. Nemůžeme to tedy říci. Pan dr Czech mně však jedno řekne - nevím, zdali se mýlím, prosím, aby mi odpustil, jsem ochoten okamžitě všecko reparovati, ale zdá se, že pan dr Czech byl proti druhé české universitě v Brně, jako všichni ostatní. Prosím, račte odpustit... (Posl. dr Czech [německy]: Opíráte se o nějaký konkrétní projev, či si to jen tak myslíte?) Já jsem se vás tázal a vy jste řekl ano. (Posl. dr Czech [německy]: Račte, prosím, citovati a říci, kdy a jak jsem takový projev učinil! - Místopředseda Stivín zvoní. - Posl. dr Czech [německy]: Táži se, odkud čerpáte své tvrzení?) Konstatuji jedno, pane dr Czechu, že jsem se velmi zdvořile tázal, abyste mně řekl, zdali se mýlím či ne. Mýlím-li se, jsem ochoten to uznati. Tázal jsem se vás, byl-li jste pro druhou universitu v Brně. Nebyl jste. Musím jen říci, že v ničem se neukazuje tolik ta zvláštní nekulturnost, která v tom byla se strany německé, jako právě v této věci. Což jsme skutečně neměli právo na druhou universitu? Nás bylo 6 milionů, vždyť to bylo to nejstrašnější, co jste mohli udělati. Bylo to velmi šťastné slovo prof. Masaryka, který řekl: Jedna universita není žádná universita. - To je úplně správné. Prosím proč? Dnes najednou jste plni demokratismu, spravedlnosti k nám, a my tomu máme věřiti? To je těžké. Nehněvejte se na mne, řeknu-li vám toto: Měl jsem velmi mnoho příležitosti ve Vídni mluviti s různými lidmi, a kdybyste byli slyšeli, kolikráte mně řekli, že jsou Němci z českých zemí neštěstím Rakouska, myslím, že byste se nyní tomu ani nedivili. Pravím, že je to všechno jen pro nás poučením, jak se máme chovati k vašim rekriminacím a nářkům. Citujete naše výroky, naše boje, říkáte, že my jsme také bojovali velmi zuřivě, a nevím co všecko, ale zapomínáte na fundamentální rozdíl mezi vámi a námi. My jsme to Rakousko svobodně založili, my jsme v tom Rakousku plnili ty největší povinnosti, které mohl kdo plniti. Vy přece víte, že po 200 let toho Rakouska téměř žádného průmyslu nebylo, že všechny daně platili sedláci a ti sedláci byli přece většinou Češi. Je tedy docela přirozené, že Češi z velké části nesli celé břímě rakouské světové politiky. My jsme byli k tomu Rakousku loyální. My jsme to Rakousko chtěli držet do poslední chvíle a já jsem se rozloučil s Rakouskem definitivně - budu míti ještě příležitost vám něco říci, až budu mluviti o tom, co zde řekl p. dr Czech - definitivně jsem ztratil všechno spojení s Rakouskem v ten den, kdy se Rakousko spojilo s Německem k světové válce, a to proto, poněvadž jsem věděl jedno: Buďto to vyhrají a pak nikdy nebudeme míti v Rakousku žádné právo, budeme potom v Rakousku-Německu pouze "heloty", nebo to prohrají, a pak bude po Rakousku. Já jsem nečekal na nikoho a pro mne 1., resp. 2. srpna, když byla vypovězena válka, bylo jisto, že musím býti proti Rakousku.

Do té doby však dělali jsme všechno, abychom Rakousko zachovali, abychom je udělali silným a na nás si nemohl nikdo stěžovati. V té příčině musím říci, že přece jen mezi námi a vámi je nějaký rozdíl. Kromě toho, jak pravím, od Ferdinanda II. jsme zde měli základní zemský zákon, zemské zřízení, ve kterém bylo docela jasně a určitě vymezeno právo našeho jazyka v celém království zrovna tak jako na Moravě a ve Slezsku. Následkem toho, když jsme stáli na tom, že musí býti toto právo zachováno, byli jsme na půdě platného zákona. Vy jste neměli proti tomu nic než násilí Vídně od vás poštvané a svoji domýšlivost, že jste světovým národem. Tenkráte vás bylo 80 milionů. To byl váš argument. Já se ovšem přiznávám, že této statistice trochu nerozumím. Říká se, že za války padlo hodně milionů po válce narozených je daleko méně, než bylo dříve a vy jste najednou vyrostli o celých 20 milionů přes noc. A já nevím, jak to vlastně bude. Dříve jste říkali, že vás je 80 milionů, teď je vás 100 milionů. Pán bůh dej, abyste tak rostli, a nevím kam se dostaneme. (Veselost.)

Tak to bylo. Ale v Rakousku vy jste byli menšinou. Vás bylo 9 milionů mezi 25 a vy jste neměli pro sebe nic jiného než pretence své domýšlivosti. To je ten rozdíl, který mezi, námi byl. A jestliže jsme s takovou vehemencí hájili svá práva, nesmíte se nám divit. Vy jste nám je šlapali a proto jsme je musili bránit. Dnes, kdy je po válce, patříme mezi vítězné národy a máme v této republice většinu Vy sice nám říkáte, že jsme menšinou, že je nás pouze 6 milionů a vedle toho 3 miliony Slováků. V tom je vidět tu celou špatnou politiku, která se tu dělala, když se nedělalo všechno, aby bylo zamezeno utíkání Slovák, od sv. martinské deklarace. Doufejme však že to přestane. Na takových případech je něco viděti, totiž, jak je potřebí, aby se nemohlo tak mluviti, jako mluvil pan zpravodaj menšiny. Přes to přese všechno, což pak nejsme většinou? Práva státního jazyka nejsou jen pro jazyk český, nýbrž i pro jazyk slovenský. A to je těch 9 milionů, to je ta většina! My jsme zde většinou a pak řeknu upřímně jestliže jsme měli zásluhu o Rakousko, jestliže jsme měli právo brániti se proti tomu, aby se s námi tak zacházelo, máte vy o československou republiku takovou zásluhu, nedělali jste vy revoluci proti našemu státu?

Nechtěli jste se vy, odtrhnouti a nechtěli jste tvořiti část Rakouské republiky? A odtud nehněvejte se na mne, když vám to řeknu kdykoliv někdo z vás se ozval o aktivismu, dobře se mu nevedlo v německé veřejnosti a za chvilku byl hotov a musil mluviti jako ostatní. Kde byly ty veliké zásluhy, pro které vám máme dělati ta privilegia? (Posl. Krebs [německy]: To je přeci výsledek politiky vaší!) Já s vámi souhlasím, ale v jiném směru: kdybychom byli bývali zůstali pevni a netřásli se, když vy začnete křičeti, kdybychom stáli na svém sebevědomí, jsem pevně přesvědčen, že vy byste byli skromnější. (Potlesk.) To je jisté, já s vámi souhlasím, že je to důsledek naši politiky. Vy se rozplýváte vždycky humanismem. Já jsem již tady slyšel, tuším, od pana kol. Luschky, že státní řeč je nyní ponížení druhých. Od Wurmbranda jste o jiném nemluvili než o státní řeči. To byl váš program. A nyní je to ponížení druhých! Vy jste byli menšinou. Vy se dovoláváte st. germainského míru, vy se dovoláváte té smlouvy, která tu byla dělána o menšinách. A v té smlouvě je, že my si uděláme oficielní jazyk, že my žádáme povinné vyučování tomuto jazyku ve školách. Tento st. germainský mír má jeden základ, totiž to, že náš stát bude národním státem. A vy se tomu najednou divíte a říkáte, že je to nějaké násilí! Přijde pan kol. Luschka a skutečně vyvinul zde neobyčejně geniální teorii juristickou, za kterou by mohl dostati cenu: "Poněvadž st. germainský mír mluví o jistých právech minorit, není československý stát národním, nýbrž národnostním." Něco podobného jsem neslyšel. Nevím, kde dělal pan kol. Luschka zkoušky, zda-li je juristou či není, ale měl by vrátiti sobotáles. (Potlesk.) To je něco jiného, co bylo uděláno pro Polsko, Rumunsko a, tuším, pro Srbsko? Jděte tam a řekněte jim: Vy jste národnostní stát, a uslvšíte něco, ne takové řeči jako od nás. To je taková logika, že ji nerozumím. Jsme-li smlouvou st. germainskou postaveni zde jako národní stát, bylo-li to uděláno celou smlouvou, abychom tím národním státem byli, poněvadž jsme měli býti tou zárukou, že neporostou německé stromy do nebe, že místo toho němčícího Rakouska zde budou národní státy musíte mi přiznati, že atributem národního státu je státní jazyk. Jestli se vám to nelíbí, nemějte mi to za zlé, já vám potom řeknu, že nejsme tak zlí, jak vy to říkáte, ale mluvte si o "Weltsprache" a německé kultuře, co chcete, v tom my neustoupíme ani na jeden krok!

Tu bych přišel k některým historickým reminiscencím. Mluvil tu o nich pan kol. dr Czecha pan dr Spina, jehož řeč jsem nemohl, bohužel, poslouchati, ač bych to byl rád udělal, a kdy bylo také žádáno ode mne jistého svědectví a jistého konstatování. Nemám nic proti tomu, abych o těchto věcech velice otevřeně promluvil, a to hlavně proto, že vaším hlavním argumentem nyní je, že vám bylo porušeno slovo, dané vám zemřelým min. předsedou Tusarem a nynějším min. předsedou..... (Hlas: Ministrem Švehlou!).... pardon, račte odpustiti!.... a nynějším min. předsedou Švehlou. Odpusťte, já nejsem zvyklý falšovati citáty. Ale teď vám něco řeknu. Přece kol. Švehla nemohl takového slibu dáti bez souhlasu a srozumění s ministerským předsedou. To je přece jasné.

Teď dovolte mně, abych se zmínil především o jedné věci, o které tu mluvil pan dr Czech. On řekl, že my se vám divíme, že zde takovým způsobem bouříte proti jazykovým nařízením, a že máme vzpomenouti, jakou my jsme udělali bouři ve Vídni pro to slovo "zulässig". Já bych skutečně rád, aby zde nebylo nejmenšího nedorozumění. Dovolte mi tedy, abych vám tu vypravoval velmi zajímavou kapitolu z historie. Když jsme nemohli dosáhnouti jazykových nařízení, která by nám byla dala vnitřní úřední řeč, měli jsme stálá jednání s vládami že bude možné, abychom via facti tuto úřední řeč zavedli.

Nechci to tvrditi, ale dojista Němci o tom věděli. Potom - to bude ta věc, kterou odpovím p dr Spinovi stran Körbra - musím říci jedno. Když byla změna ministerstva za min. předsedy Becka a když místo kol. Fořta a Pacáka měli býti jmenováni noví ministři, chtěl jsem, aby to nevypadalo tak - poněvadž musil Pacák, jako jeden z vedoucích politiků z ministerstva - že je to politické, aby byl jmenován dr Herold ministrem obchodu. Min. předseda Beck to nechtěl. Říkal, že nemůže potřebovati politika v ministerstvu obchodu. Já jsem řekl, že to za žádnou cenu nemohu připustiti, a když už jsme byli tak daleko,, že šel ten boj opravdu na ostro, řekl jsem: Spojte se s pražským výkonným výborem a on vám to poví. Oni se s pražským výkonným výborem spojili, a najednou mně přijdou s tím, že oni Herolda nechtějí, že chtějí Fiedlera. V pražském výkonném výboru byla domácí revoluce, zejména mladší členové si prosadili dr Fiedlera.

Byl jsem ve velmi těžké posici a řekl jsem: Politicky to nesnesu. Vy mně musíte dovoliti, aby Fiedler ústně řekl v poštovním ředitelství, že mohou via facti úřadovati uvnitř česky. Beck mi to slíbil. A co mne se týče, nemám o tom nejmenší pochyby, že také Fiedler podobné pokyny dal.

Potom nastal ten případ v Něm. Brodě, všecko Němectvo se začalo bouřiti. Tenkráte jsem mluvil s baronem Bienerthem, kterého jsem si opravdu vážil. Musím říci, že ze všech min. předsedů, kteří ve Vídni byli, on byl jeden z nejcharakternějších a skutečně opravdu gentleman. (Výkřiky posl. Mikulíčka.) Já jsem baronovi Bienerthovi řekl s celou otevřeností: Excellence, já vás varuji před tím, abyste to zrušil, nedopustím, aby to vypadalo tak, jak se řeklo po fundamentálkách, že českému lvu se může vzíti kus masa z úst a že nic neudělá. Já vám tu prohlašuji, a vy mne znáte, že nežertuji, jestli se to stane, já jsem ztratil interes na Rakousku a víru v Rakousko. - To jsem řekl baronu Bienerthovi a on, přiznám to, měl skoro slzy v očích. My jsme se rozešli, on to udělal a my jsme začali ten boj, o kterém mluvil pan kolega dr Czecha ze kterého potom vyrostlo to "zulässig". Když potom zase vlny odpadly a já jsem se ho později, když jsem začal mluviti s baronem Bienerthem, zeptal, proč to udělal - řekl mi: "Kdybych byl věděl, že nějaký ministr takový rozkaz dá ať ústně nebo telefonicky, nebyl bych to nikdy zrušil." Zeptal jsem se pana dra Fiedlera, zdali takový rozkaz kdy dal ať tak nebo tak, a pan dr Fiedler mně odpověděl, že takového rozkazu nedal. To je, prosím, historie.

Jestli jsme my tenkráte takovým způsobem bouřili, jak to mluvil pan dr Czech, pak příčiny nebyly v našem temperamentu nebo v tom, že bychom byli bývali snad nedosti vychováni, nýbrž proto, že se stalo něco, co skutečně sahalo na celý nerv naší důvěry v Rakousko. Pak se tomu nedivte. Pan dr Spina mně řekl, abych vydal vysvědčení, jak se chovali k nám rakouští ministři a zdali oni rušili slovo. Řeknu vám toto: Badeniho nařízení byla odvolána, byly odvolány fundamentálky, byla odvolána nařízení Gautschova hrabětem Clarym. Co jsme dostali, zase se nám bralo, ale nemohu a nechci to považovati za zrušené slovo, a to proto, že poměry byly docela jiné: byla to nová vláda. Proto je to neobyčejně nespravedlivé, když vy obviňujete ministerského předsedu Švehlu ze zrušení slova. Ministerský předseda to slovo dal, když tu byla rudozelená koalice. Jejím předsedou byl kolega Tusar, který řeč, kterou jsem měl v Národním shromáždění o státním jazyku a která byla z nejtragičtějších, kterou jsem kdy mluvil, nazval národnostním štvaním! To byly docela jiné poměry. Toho Švehlu nejmenoval žádný císař, Švehla vyšel z vůle parlamentu, z parlamentní většiny. Sliby, které on dal za rudozelenou koalici, naprosto nemohly a nesměly vázati ty, kteří přišli potom. (Posl. dr Czech německy]: Na základě prohlášení konference klubovních předsedů, smluveného mezi všemi předsedy klubu, Němci a vládou! V té konferenci klubovních předsedů jste byl! - To lze nalézti v protokolu! - Různé výkřiky na levici.) Račte odpustit, ale my jsme tam nebyli a nebyla tam také lidová strana. (Výkřiky posl. Kreibicha.) Konstatuji, že je to docela něco jiného. Poděkovali bychom se, abychom měli honorovati sliby, které dělal ministerský předseda, když byl ministrem vnitra za rudozelé koalice. Ale mám alespoň takový smysl pro dodržení slova jako vy. Když jsme byli za ministra Körbra u něho a mluvili jsme o tom, že budeme zaváděti vnitřní úřední řeč, slíbil nám před svědky - nás bylo sedm - že nebude žádného trestat. Já jsem to zvlášť konstatoval. Ale když přece jen naši úředníci byli trestáni, přestal jsem s panem dr Körbrem mluviti, nemluvil jsem s ním, až byl poražen a nemluvil jsem s ním vůbec po celý život. Já mám tedy smysl pro to, co znamená lhát a nedostát slovu. Nikdo v parlamentním životě tak konstitučním, jako my máme, kde vláda nevychází z vyšší vůle, nýbrž jen z většiny, nemá práva zavazovati druhou většinu, která přijde potom, k nějakým věcem. Ostatně řeknu vám docela upřímně: Co pak myslíte, kdybychom byli s vámi mluvili, že by to mohlo dopadnouti jinak? Ne! A tu přicházím k jednotlivým výtkám, které činíte k jazykovým nařízením.

Táži se, kde je ten strašný zločin, který jsme vykonali? Hlavně je to ten zločin proti "Weltsprache". To jest tak směšné, že o tom nebudu dále mluvit. Potom jest to "Geist der Rache". Musím upřímně říci, že jsem nikdy nic podobného necítil, že se budu někomu mstít. My jsme se všemi způsoby snažili, abychom udělali možným, aby si němečtí lidé nemusili na to stěžovati, ale prosil bych, abyste citovali paragrafy trochu úplněji. Vy citujete na př. § 3, § 8, ale vždy jen první polovičku, ne druhou! Co se ukládá úřadům, aby pokud možno vyšly vstříc Němcům, resp. jiným národnostem, kteří neznají státního jazyka, to úplně zamlčujete. Není nikde tolik dobré vůle, jako v našich nařízeních.

Jak můžete vy vůbec mluviti o nějakém znásilňování? Když už chcete dělati boj proti nám, bylo by dobře, abyste mluvili pravdu. My jsme zejména chudým Němcům neublížili nikdy. V čl. 95 jest vůbec příkaz vycházeti vstříc, kde a jak je to jen možno. Proč to zamlčujete? Když má býti boj za právo, má býti čistý, jasný a pravdivý. Vy mluvíte o tom neobyčejném násilí, které se stalo notářům, geometrům a já nevím, komu ještě. A zase zapomínáte říci, že jest v tom paragrafu dovětek, a to velmi charakteristický. V čl. II ten dovětek zní: "a osoby pověřené státní správou pro svůj úřad anebo svou službu, nebo pro obstarávání práce vládě ve veřejném zájmu". Když to nechtějí dělati, nemusí žádati žádnou autorisaci civilní technikové, vždyť je nikdo nenutí, ale když vykonávají funkci státní, musíte dovoliti, že ten stát musí hájiti právo státního jazyka. To není jinak možno. Kde jest jaké násilí? (Předsednictví ujal se předseda Malypetr.)

V st. germainské mírové smlouvě, o které tak mluvíte, jest nám vyhrazeno právo, naříditi učení se českému jazyku ve všech školách. My jsme to neudělali, a je to velká chyba po mém soudu. Ale pak máme právo žádati od těch lidí, kteří mají státní autorisaci, aby ovládali státní jazyk pro tu službu, kterou konají. Vy jdete dále. Vy nám to vyčítáte, protože je to civilní geometr, ale to jste docela klidně snášeli, že za války bylo nařízeno výhybkářům a železničním strážníkům venku v budkách, aby uměli německy. To vám bylo docela lhostejné. (Výkřiky na levici.)

Sám jsem navrhoval ve výboru v Národním shromáždění povinnost učení se jazyku tam, kde se přijde ve styk s obecenstvem.

Nyní říkáte, že je velký hřích, že státní jazyk je autentickým textem při vyřizování v obou jazycích. Avšak všude na světě je státní jazyk autentickým textem, jen u nás je to zločinem! Říkáte, že je znásilnění, že jeden člen zastupitelstva má právo, aby mluvil ve svém jazyku. Což pak vy jste ho volili? Když je to člen zastupitelstva, musí míti celou skupinu voličů za sebou, jinak se tam nedostane; jak můžete tedy říkati, že je to znásilnění?

Pak naříkáte stran purkmistrů ve městech se statutem nebo jejich náměstků, že musejí uměti česky. Nemám nic proti tomu, myslíte-li, že je to znásilnění. Když chceme, aby ten, kdo vykonává státní funkci, funkci předsedy okresního úřadu, znal český nebo slovenský jazyk, myslíte-li, že je to znásilnění, nemám nic proti tomu; zde jest lehká pomoc: ať prostě řeknou, že nestojí o statut, my jim ho vezmeme a je po znásilnění. To je snadná pomoc. (Posl. Windirsch [německy]: Zákon nemůže přece býti zrušen násilím!) Račte odpustit, to není žádné násilí, když to není někomu vhod, může podati žádost, aby bylo zrušeno statutární právo, a bude po všem. (Posl. Windirsch [německy]: Každý Čech v Liberci mluví přece docela dobře německy!) To je to, co vy vždycky říkáte! Víme také, že mluví lidé velmi dobře česky, dokonce se na jednoho pána dívám - jest to pan dr Czech - ten mluví velice dobře česky, a my jsme velmi spokojeni, když nám několik slov česky řekne. Vykonal slib, že bude konati funkci místopředsedy, ale ani jednou si tam nesedl. Proč? Protože u vás je jiná teorie, vy považujete za snížení, když Němec mluví česky. Nyní jest místopředsedou pan posl. dr Spina; jsem věru zvědav, zdali tam p. dr Spinu někdy uvidíme.

V tom ohledu je to totéž. A řekněte mi, proč ten Čech v Liberci má mluviti německy? Když bude mluviti se svými klienty, bude mluviti německy, ale když mluví s člověkem, který vykonává státní funkci a je tam státním úředníkem, treba samosprávným, pak má právo, aby mluvil ve svém jazyku. To je těžká věc, proti tomu se nedá nic dělati. Jediná pomoc je, když se vzdáte práva na statut, to se může vykonati.

Dále mluvíte, že nemáme práva soudci ukládati, že se má učiti česky. Především každý stát má právo od svého úředníka žádati to, co myslí, že jest potřebí k jeho úřadu, ať se to týká jazykové nebo faktické znalosti. A konečně výslovně to stojí v jazykovém zákonu §u 1, odst. 4. P. posl. dr Keibl nám říkal, že nemáme práva k pořádkovým pokutám. Po této stránce zákon v §u 8, odst. 4 nám to právo dává. My, kteří jsme se rvali po desetiletí o kus vnitřní úřední řeči, jejichž úředníci byli trestáni a disciplinováni, když si dovolili nejmenší formuli napsati česky, my v článku 22, odst. 2 již při 20% menšině dáváme možnost vnitřního užívání jazyka menšinového. Vy jste za to naše úředníky disciplinovali, a my vám to dobrovolně dáváme. Vy jste v Chebu soudili a pokud se pamatuji, dokonce k smrti odsoudili člověka, který nerozuměl, o čem se jednalo. My všude dáváme povinnost, aby obviněný věděl, z čeho je obviněn a aby se mu to tlumočilo v jeho jazyku. (Výkřiky na levici.) Tenkráte byla největší bouře v celé naší veřejnosti proti tomu, co se v Chebu stalo. Tam vám nebylo líto lidí! (Výkřiky posl. Mikulíčka. Výkřiky na levici.) Konstatuji, že v čl. 10, odst. 2 nařizujeme, aby ex offo právní zástupce znal jazyk. Kde je 20%ní menšina, mají všechna práva podle čl. 21, mají právo žádati vyřízení ve svém jazyce, žalobu v jazyku obžalovaného, dokonce ex offo zápis v jazyku menšiny do veřejných knih je nařízen v odst. 27, a ve 107 okresích, kde je 96% Němců, máte vůbec plné jednání a úřadování německé. (Posl. dr Czech [německy]: "Může"! To není žádný nárok!) Račte odpustiti, "kann". Co se jmenuje "kann"? Když to bude německý úředník dělati, nemůže býti za to trestán. (Posl. dr Czech [německy]: To znamená, že nikdo nemá na to nárok!) Zde jde o to, zda úředník, který to bude dělati, může to dělati bez hrozby trestu. Víte, že ano, poněvadž jsou všechny ty případy zde taxativně vypočítány, a proto není pochybnosti, že nám nenapadne vám to zadržovati. (Posl. dr Czech [německy]: Autentická interpretace!) Přece nebudeme dělati takové věci, abychom něco mluvili, co nechceme dělati. Máme snad jednu ctnost, a to tu, že dovedeme říci, když něco chceme dělati a nezakrýváme to frásemi. Tomu jsme se, chvála bohu, od vás nenaučili! (Potlesk.)

Při tom při všem si dovolujete mluviti k celému světu, že jsou ta jazyková nařízení "nationaler Meuchelmord", nacionální vražedný úklad a že je to "der gefährlichste Entnationalisierungsversuch", nejnebezpečnější pokus o denationalisování, jaký vůbec kdy byl. Spoléháte, že váš tisk to bude vašim lidem opakovati, že vaše veřejnost, o kterou vám jde, bude informována jen vámi a že beztrestně můžete mluviti nepravdu o svém znásilňování. Ale nemějte mi za zlé, nejsou to již ty poměry, které byly dříve a myslím, že nebudete s to dokázati, co vám každý může na základě těchto paragrafů vyvrátiti. Když mluvíte, také neřeknete všechno. Neřeknete, že pan dr Keibl po všem tom, co zde vyčetl jako zločin na svém národu, končil svou řeč velmi emfaticky za potlesku svých stoupenců "Unser Vaterland ist Alldeutschland" a pronesl naději, že se ho dočkají. Nemám nic proti tomu, myslete si co chcete, nebudu pro to dělati žádnou historii. Ale řeknu vám jedno. Je-li tomu tak - odpusťte mi to slovo - nefňukejte zde, je to docela zbytečné, pak boj, dobrá. Pak však musíte nám přiznat, že máme právo, abychom ten boj vedli, je-li tomu tak a užili všech prostředků. Řeknu vám však otevřeně, já tomu docela nevěřím, že stojíte všichni na tomto stanovisku. Vy víte docela dobře, že německé stromy do nebe již neporostou. Vy jste viděli, jak to dopadalo poslední dny v politice po řeči Mussoliniho. Ty doby již minuly a já myslím, že bude nejlépe, když necháme ta jazyková nařízení v praksi. Vy budete křičet o "nationaler Meuchelmord" a já doufám, že vaše obecenstvo a váš lid, když přijde k úřadu a uvidí, že se s ním německy úřaduje, že se mu dostane německého vyřízení a jedině, kdy se mu něco stane, že do knih udělá se zápis v jazyku státním, si řekne: Vždyť to není tak zlé, možná, že my Němci bychom to Čechům nedali. (Veselost.) Aspoň tak ten dobrý Němec byl vyučen. To necháme, to není žádná historie, to není nic strašného, že vy budete křičet. Křičte, my jsme tomu zvyklí. Doufejme, že to nepůjde dále a půjde-li to dále, jsou také proti tomu prostředky a my si na to zvykneme.