Posl. Kopasz: Ctení pánovia a panie! Bol
vám predložený spis o predložení
zákona, podľa ktorého sa má ponechať
doterajšia podpora válečným poškodencom
a ich pozostalým do konca roku 1926.
Od roku 1922 sú invalidi stále ohrožovaní
od strán kapitalistických, ktoré ťažko
nesú, že títo dostávajú tú
žobrácku almužnu, a preto kde len môžu,
stále útočia proti týmto. Vzdor tomu,
že ministerstvo sociálnej pečlivosti má
stále príslušník soc.-dem. strany, keď
sa jedná o dajaký schodok v štátnom
rozpočte, tak hneď je heslo hodené: Revíziu
previesť v podporách vál. poškodencov.
Bolo by na čase, že by sa už raz prikročilo
k tomu, aby títo sociálne najslabší
neboli stále ohrožovaní tým, že
sa im má zobrať podpora, kedykoľvek to príde
na um pánkom z koalície; preto nech je vynesený
zákon, podľa ktorého by tieto obeti svetovej
vojny nie almužnu braly, ale penziu, ako je to aj v iných
štátoch.
U nás je zvykom, že keď treba šetriť,
tak sa začne vždycky len na sociálne najslabších
a najutlačenejších, kdežto na druhej strane
sa peniaze vyhadzujú za všelijaké darobnice,
ako na príklad na šabličky dôstojníkom,
na špiclov, na závodné kone, na zahraničnú
propagandu, na ruských kontrarevolucionárov, na
kasárne a žaláry. Keďže ideme podľa
vzoru francúzskeho u vojska, keďže naše
vojsko má byť tak vyzbrojené, prečo
sa nepostarajú naši vladári o to, aby sa podpora
našim válečným invalidom vyplácala
tak, ako je to vo Francúzsku?
Aby som poukázal na pečlivosť o vál.
poškodencov v našom štáte, tak pripomeniem
len niekoľko príkladov:
Roku 1920 bol odhlasovaný zákon čís.
142 zo dňa 20. februára, podľa ktorého
sa priznáva podpora válečným poškodencom.
Podľa tohoto zákona boly vyzvané úrady,
aby váleč. poškodencov upozornily, že
by si podaly prihlášky na dôchod. Úrady
toto sabotovaly, menovite poniektorí páni notári.
Prihlášku vypísali len tomu, komu chceli, odmietali
tieto každému vystaviť s odôvodnením,
že podporu aj tak nedostanú. Tiež sa staly pády,
že koncom decembra lehota prihlašovacia uplynula a páni
notári dali ohlášky 23. decembra. Teda nebolo
možné týmto ubožiakom, aby sa včas
prihlásili. Títo pánkovia to tak riadili,
ako keď by oni udeľovali a priznávali podpory,
a nie min. sociálnej pečlivosti. Sú také
obce, kde vôbec nebolo vyhlásené, že
sa majú váleční poškodenci prihlašovať.
Následkom tejto nedbanlivosti niektorých úradov
máme dnes aspoň 25% neprihlásených
válečných poškodencov. Je to v najchudobnejších
krajoch, menovite na Slovensku po t. zv. kopaniciach, kde dnes
vôbec ten ľud nevie o žiadnej demokracii ešte,
lebo sa mu tak vedie, ako za starého režímu,
ba v niektorých mestách o moc horšie. Prečo
by títo bedári mali za túto nedbanlivosť
trpeť, keď oni nie sú vinní za to, že
sa neprihlásili.
Vdovy, ktoré utratily svojich mužov a tiež siroty,
ktoré utratily svojich otcov, sú stále v
neistote, že kedy sa im odoberie podpora. Postačí,
keď daktorá vdova má nejakého nepriateľa
v obci, ktorý jú zo závisti opíše,
že načo tej podpora, že však má z
čoho žiť, tak bez toho, že by sa toto vyšetrilo,
jednoducho sa jej zastaví podpora a ani sa jej neoznámi,
že prečo sa jej podpora zastavuje. Táto chudobná
vdova, ktorá, povedzme, pečuje o 3, 4 dietky nezaopatrené,
musí trpieť tú najväčšiu núdzu
pre ľahostajnosť úradov a zakiaľ sa neprávosť
táto vyšetrí, čo trvá koľko
razy aj úplný rok, dotiaľ vdova i s dietkami
má tu najväčšiu núdzu. Vdova, ktorá
bola vydatá za t. zv. cudzozemcom podľa dnešného
zariadenia, vzdor tomu, že jej muž sa tu narodil, ale
jeho otec v Rakúsku alebo Uhorsku, tak tej ženskej
sa žiadna podpora nedá. Keď žiada štátné
občianstvo, tak jednoducho hneď povedia: Dáme
ti štátné občianstvo, ak sa vzdáš
podpory.
Váleční invalidi sú na tom tiež
nie lepšie. Válečný invalida má
nárok na podporu, keď je 20% práce neschopný.
Procentá válečným invalidom sa určujú
podľa ľubovôle pánov, ktorí sú
pri komisii. Mnoho válečných invalidov na
základe zákona 39. z r. 1922 bolo predvolaných
ku prehliadkam, aby sa zistil ich zdravotný stav. Prehliadky
tieto maly účel ten, aby sa invalidom procentá
snížily, po prípade úplne sotrely a
staly sa so 60% invalidov práce neschopných zdraví
ľudia. V mnohých prípadoch sa stalo, že
válečný invalida pri prehliadke bol uznaný
za úplne zdravého, ale tento zdravý invalida
na nemoc, ktorú si zadovážil vo svetovej vojne,
po prehliadke po troch mesiacoch zomrel.
Invalida, ktorý pri prehliadke bol nesprávne klasifikovaný,
sa odvolal proti procentom ku zemskej odvolacej komisii, ktorá,
bez toho žeby dotyčného invalidu povolala na
priehliadku mu ustáli procentá. Keďže
si žiadal invalida dajakú pomôcku, ako na pr.
palicu, rukavice, tedy ho predvolajú, hoci bydlí
aj na 200 km diaľky od sídla, kde sa deje prehliadka.
Keď sa válečný invalida dostaví
na prehliadku, tak mu dajú pletené rukavice s jedným
palcom v hodnote asi 20 Kč, kdežto cestovné
stojí najmenej 80 až 90 Kč, a tomuto sa u nás
hovorí šetrenia.
Keď vezmeme na pr. jedného invalidu, ktorý
má 35% práce neschopnosti, dostane mesačne
60 Kč podpory a 30 Kč drahotného prídavku.
35% váleční invalidi sú najviac slepí
na jedno oko, alebo im chybia isté čiastky tela.
Čo si tento invalida pomôže s 90 Kč,
keď je úplne bezmajetný a má k tomu
4 až 5člennú rodinu a je bez zamestnania, tento
obnos mu nestačí ani na zaplatenie bytu. Z čoho
teraz živiť rodinu?
Válečná vdova, matka dvoch dietok, ktorá
dostane na seba a na dve deti spolu 212.50 Kč mesačne,
čo môže za tieto peniaze zaopatriť, je
to nie ani na suchý chlieb. Starí rodičia
po padlých synoch dostanú mesačne 50 Kč,
keď sú 75 % práce neschopní alebo
sú vyše 60roční. Čo môže
jeden starec alebo starena za 50 Kč kúpiť,
ako môže z toho žiť? Prácu nedostane,
veď nemajú prácu mladí, zdraví
ľudia, nie že by mali starci. Pri týchto sa stále
vyčituje, že však by ten syn aj tak sa nestaral
o rodičov, že by sa bol oženil a rodičov
tak nechal; to nie je pravda, lebo syn chudobných rodičov
sa stará o svojich rodičov a zaiste, keď by
bol žil, tak by si ich bol vzal k sebe. Následkom
toho ale títo starci sú prinútení
ísť žobrať.
Máme príjmovú hranicu, podľa ktorej
válečný poškodenec má len vtedy
nárok na podporu, keď nezarobí ročne
vyše 5000 Kč ako samostatný a vyše 10.000
Kč ako nesamostatný.
Príjem invalidov je odhadovaný nasledovne: Vdova,
ktorá má domec drevený a pri tom kúsok
poľa, tak sa jej dôchod odhadne na 5000 Kč a
dlho to trvá, zakiaľ sa úrady dajú presvedčiť,
že to nemôže byť, že z toho nemá
dôchodku ani 500 Kč, nie 5000 Kč. Válečný
invalida hostinský, ktorý zarobí vyše
5000 Kč, tak sa mu hneď odoberie podpora. Válečný
invalida trafikant, ktorého dôchodok prevyšuje
100% jeho základnej podpory, vtedy už nárok
na podporu nemá. Keď je ten invalida trafikant 20%
práce neschopný a má z trafiky mesačne
zárobkov viac ako 90 Kč, tak sa mu podpora zastaví.
Prečo sa takto trestajú váleční
invalidi, prečo sa im krivdí, veď starých
držiteľov licencií netrestá tak štát
ako týchto. Veď dane tak musí platiť,
ako aj tí, ktorí sú nie invalidi, ba ktorí
sú nepriatelia ich najväčší a usiľujú
sa ich zničiť a finančné riaditeľstvá
sú tiež zväčša proti válečným
invalidom. Takže zakiaľ válečný
invalida dostane dajakú tú trafičnú
licenciu, musí prejsť cez celú kalváriu
a napokon ju predsa moc razy neobdrží, ale sa pridelí
nejakému protekčnému vlasteneckému
dieťaťu. Prečo štát nedá do
prenájmu válečným invalidom nádražné
kiosky, kto sa za touto spoločnosťou skrýva?
Komu tieto patria? Invalida remeselník alebo malogazda,
ku ktorého zárobku sa zaráta príjem
celej rodiny a tento prevýši 5000 Kč, tiež
nedostane podpory.
Invalida štátny zamestnanec má len vtedy nárok
na podporu, keď je viac ako 50% práce neschopný.
Pri výkone služby sa považuje za invalidu vzdor
tomu, že jeho službu musí úplne zastať,
pravda, pri mzde je tiež odhadnutý ako menej práce
schopný človek. Tedy štát i tohoto úradníka
trestá len za to, že je invalidom, a ten stále
má obavu od reštrikcie, lebo veď len tí
sa reštringujú, ktorých sa nemá kto
zastať.
Invalida nesamostatný, ktorý v dnešných
časoch, keď je ohromná nezamestnanosť,
nie že nezarobí tých 10.000 Kč, je úplne
odkázaný na tú almužnu, ktorú
od štátu dostáva, lebo veď do práce
ho nikto nevezme už z toho dôvodu, že je invalidom,
keďže môže dostať úplne zdravých
ľudí do práce. Súkromný zamestnávateľ
otovrene prehlašuje, že nech sa o válečných
invalidov štát postará a nech ich on umiesti
v štátnych podnikoch. Pri týchto nesamostatných
invalidoch sa tiež tak šetrí, keď na pr.
niektorý invalida pracuje u niektorého podnikateľa
len s času na čas, tak sa mu to zavedie, ako by
pracoval stále a vykážu, že nemá
nárok na podporu, lebo že zarobí vyše
10.000 Kč vzdor tomu, že zarobil len asi 2000 Kč
ročne. Toto praktikujú menovite poniektoré
obecné predstavenstvá.
Roku 1919 boli váleční poškodenci obsypaní
všelijakými sľubami, kde sa im sľubovalo
stálé zabezpečenie až do smrti, prednostné
práva pri licenciách a pri pridelení pôdy.
Sľuby zostali len sľubami. Štát prepúšťa
zdravých zamestnancov a nie žeby zamestnal invalidov.
Licencie zostaly v rukách starých držiteľov
a keď invalida aj obdržal tú licenciu, tá
bola daná ako prebytočná. Invalidi žiadatelia
licencií si to predstavovali inak, a to tak, že keď
sa im pridelí licencia, že starým držiteľom
odeberú a stal sa pravý opak; tam, kde bol jedon
výčap, dnes ich je tam 3-4, toto je heslo odalkoholizovania
republiky. Podotýkam, že u nás licenciu len
ten obsiahne, kto nosí legitimáciu niektorej koaličnej
strany vo vrecku a donesie doporučenie od tejto, že
sa mu môže licencia udeliť.
S tým prednostným právom na prídel
pôdy je to tiež tak, že ten dostal pôdu,
kto mal peniaze a protekciu. Kde má vziať peniaze
válečný invalida, ktorý vo svetovej
vojne o všetko přišiel a tiež i o to najdrahšie,
o svoje zdravie. Pôžičky od štátu
nedostane. Prečo by štát nemohol prideliť
pôdu zdarma válečným poškodencom,
tú pôdu, ktorú pred dávnymi roky ukradli
od ich praotcov ľudia, ktorí sú ešte aj
dnes neprajníci nášmu štátu, ale
pôdu vlastnia.
Invalidi, ktorí si dali napísať pri parcelácii
po kúsku pôdy, ale ju dodnes ešte nevedeli vyplatiť,
tak ich pozemkový úrad stále upomína,
že keď nezaplatia, tak že im ju jednoducho odoberú.
Invalidi rátali na štátnu pôžičku,
ale táto bola zastavená vtedy, keď sa na Slovensku
parcelovalo.
Keďže sme v štáte demokratickom, tak prečo
sa robia rozdiele medzi invalidom a invalidom. Prečo má
dostať viac podpory ten starý rakúský
oficier, ktorý nás hnal na jatky, ako invalid, ktorý
bol jednoduchým vojakom? Či ten má iný
žalúdok? Či tomu jednoduchému invalidovi
sa nechce tak jesť, ako tomu?
My máme spústu dôstojníkov zo starého
Rakúsko-Uhorska, ktorí cez celý svoj život
nerobili žiadnej plodnej práce, len to, že sa
stále so šabličkou bavili, týmto sa
musia ročne vyplácať státisíce
na penzie. Pánovia z ľudovej strany do tých
"Ľudových Novín" bratislavských
prečo napísali, že neslobodno válečným
invalidom a vdovám také veľké podpory
dávať, lebo tieto peniaze prepijú a potom sa
pod vŕbami váľajú. Tým vidíme,
čo chceli dokázať, aby oni dostali tých
60 milionov, aby tak bola sriadená kongrua. (Výkř:iky
komunistických poslanců.)
Po prevrate sa stále kričalo, že svetová
vojna bola poslednou vojnou a že už viac vojna nebude.
A čo vidíme na všetky strany? Stálé
zbrojenie a tiež i u nás. Vydržiavame ohromné
vojsko. Na čo to, keďže má byť stály
mier. Po prevrate sa sľubovala milicia; prečo ju nezavediete?
V našom vojsku je čo deň to ostrejšia
disciplína, takže zo strachu pred touto sa už
aj mužstvo vraždí. V tomto sme pretrumfli už
aj staré Rakúsko-Uhorsko. Rozpusťte 2/3
vojska, zaveďte milíciu a hneď získate
ohromné peniaze, ktoré sa môžu použiť
na iné dobročinné ciele, pre blaho celého
obyvateľstva republiky a súčasne sa oslobodí
od daňového bremena malý pracujúci
ľud. Z kasárieň narobte sirotčince,
nemocnice a chudobince, aby naši starci a siroty sa nemuseli
potuľovať po žobraní, ale takto treba z
nich urobiť a vychovať občanov čestných.
Válečných poškodencov je s roka na rok
menej, teda prečo týmto ubožiakom robíte
takú krivdu?
Žiadame, aby bola ešte raz stanovená prihlašovacia
lehota válečných poškodencov a ich pozostalých
o 12 mesiacov, aby si mohli podať prihlášky tí,
ktorí nie so svojej viny sa neprihlásili, lebo nemožno
trestať týchto ubožiakov za to, že poniektorí
nesvedomití úradníci toto zapríčinili.
Žiadame, aby sa už raz prestalo s tým prenasledovaním
válečných obetí, aby sa upravil zákon
jednotný, podľa ktorého by váleční
poškodenci nie podporu, ale penziu riadne brali až do
ich smrti. Žiadame, aby sa už raz prestalo s tými
prehliadkami, veď ani jednému nenarastie tá
odstrelená noha alebo ruka, lebo tieto prehliadky slúžia
len tomu cieľu, aby sa válečným obetiam
procentá odoberaly. Žiadame jednotnú priamu
hranicu, a to 16.000 Kč tak pre samostatných, ako
i nesamostatných. (Potlesk komunistických poslanců.)
Místopředseda Stivín (zvoní):
Slovo má dále pan posl. Zajicek.
Posl. Zajicek (německy): Pánové!
Ve svém vládním prohlášení
mluvil pan ministerský předseda dr Švehla
dne 16. února o všem možném, ale neuznal
za hodno námahy, aby věnoval více než
50.000 invalidům, sirotkům a vdovám, byť
i jen jediné slovo. Tato nevážnost k politování
hodným mužům, ženám a dětem
rozhořčila právem široké vrstvy
nejen německého, nýbrž i českého
národa.
Toto rozhořčení stouplo, když byl sněmovně
předložen vládní návrh o nezměněném
prodloužení zákona o válečných
poškozencích z 10. dubna 1924, pokud se týče
19. prosince 1924. Podle tohoto návrhu má z osob
samostatně vydělávajících zpravidla
míti jen ten nárok na důchod, kdo má
nanejvýše 5000 Kč příjmů.
Pro osoby hospodářsky nesamostatné stanoví
se hranice 10.000 Kč.
V důvodové zprávě z 12. prosince 1925
a ve zprávě sociálně-politického
výboru odůvodňuje se nezměněný
návrh zákona tím, že prý se hospodářské
poměry v r. 1925 nezměnily a nedá se prý
ani očekávati, že by v nejbližší
době nastaly zvláštní změny.
Kdyby byly index, vyhlášky o počtu nezaměstnaných,
měsíční výkazy o vývozu
a dovozu jediným tlakoměrem, který nás
poučuje o hospodářském stavu, bylo
by toto odůvodnění nepochybně správné.
Zde nutno však přihlížeti ještě
k něčemu jinému. Zadlužení, zvláště
malých lidí se nepopírá. Břemena
daňová byla zvýšena a budou v nejbližších
týdnech opět zvýšena. Že byly sníženy
obecní přirážky, o tom jest málo
kdy co slyšeti, naproti tomu jest nám však známo,
že v mnohých obcích bylo nutno přirážky
zvýšiti. Že se hospodářské
poměry zhoršily, připouští páni
z koalice nepřímo sami, prohlašujíce
za nutné zvýšení platů státních
zaměstnanců.
Ale i kdyby se hospodářské poměry
opravdu nebyly změnily, byla by tu mravní povinnost,
aby bylo o válečné poškozence lépe
postaráno než dosud. Péče o válečné
poškozence jest především mravním
problémem, problémem, který musí býti
prost všech politických reminiscencí.
V žádném státě není o
humanitě mluveno tolik, jako u nás. Humanní
práce stojí však často v příkrém
rozporu ke slovům. Mluví se v zahraničí
o ochotě ku pomoci, uzavírají se v cizině
přátelské smlouvy, doma cítíme
však té humanity pramálo. To vidíme
opět při péči o válečné
oběti.
A přece by právě Československo pro
svou zeměpisnou polohu, pro své ethnografické
složení, tento stát, v jehož čele
stojí filosof, který stále a stále
káže humanitu, bylo povoláno a povinno k tomu,
aby zaneslo myšlenku humanity do všech krajů
Evropy. Vidíme však při zákonu o válečných
poškozencích znova, že v jiných státech,
kde se o humanitě méně mluví, nakládá
se s válečnými obětmi lépe
než v Československé republice.
Podpora válečných poškozenců
jest nedostatečná; náš úsudek
neprýšti z kverulantstí, prýští
z naší lásky k těmto politování
hodným lidem, prýští z našeho právního
citu.
U nás dostává válečný
slepec, který jest domácně ošetřován,
300 korun měsíčně, které lze
mu milostí zvýšiti na 500 korun. V chudém
Rakousku, ze kterého ententa sama učinila válečného
mrzáka, musí válečný slepec
obdržeti měsíčně nejméně
1500 Kč, Rakousko, které zápasí o
svou existenci, obdrželo od Svazu národů povolení,
aby vydalo v r. 1926 o 20 milionů Kč více
na válečné poškozence než dosud.
Máme hranici příjmovou, které téměř
žádný stát nezná. Kam toto ustanovení
vede, vidíme, pánové, neustále. Navštívil
jsem na příklad tuto neděli válečného
slepce, kterému mimo to byla odňata levá
noha. Najednou 1. ledna byl mu zastaven důchod. U úřadu
pro válečné poškozence v Brně
mu řekli, že nemohou nalézti jeho spisy. Že
vinen je tím asi berní referát, který
snad vypočetl, že tento muž nemá 5000
Kč, nýbrž snad 5100 Kč ročního
příjmu a proto přichází tento
muž se svou rodinou docela o svůj důchod.
V tomto státě nedostávají důchodu
než ti, jejichž invalidita činí aspoň
20%, při čemž nutno na to poukázati,
že počet oprávněných k důchodu
jest opětnými sociálně-lékařskými
prohlídkami neustále zmenšován. Polsko
a Francie platí již tehdy důchody, když
invalidita činí nejméně 15%. Bylo
nám častěji řečeno, že
má býti v nejbližší době
přilepšeno zejména těžkým
invalidům. Slyšíme však, že se toto
přilepšení má státi na účet
invalidů, jejichž invalidita činí 30
a 40%.
V Československu máme sice povinnost, umístiti
legionáře ve státní službě,
legionáře, jimž započítávají
se léta ztrávená v legiích trojnásobně.
Není však ani státu, ani obci, ani soukromému
podniku uložena zákonem povinnost zaměstnávati
invalidy. Roku 1920 nezmohla se vláda než na gesto,
které jistě nepomohlo ani 10 invalidům; při
jmenováních a povýšeních jest
totiž dáti přednost invalidům před
takovými uchazeči, kteří mají
stejnou služební dobu a kvalifikaci. Místo
aby byla zajištěna invalidům služební
místa, bylo s mnohými invalidy zaměstnanými
u státu nebo v továrnách naloženo jak
s vymačkaným citronem, byli vyhozeni prostě
na dlažbu. Táži se vás, kde je tu humanita,
kde je tu sociální péče?
Německo poskytuje válečným invalidům
aspoň na 25% klasifikovaným zvláštní
slevu daní, ono Německo, jež musí každoročně
platiti miliardy zlatých marek válečné
náhrady. Toto Německo chystá se snížiti
daně, a Československo? Každý z nás
zná případy, kde od válečných
invalidů daně jsou nejen bezohledně vybírány,
ale i vymáhány. Všichni známe smutný
stav válečných poškozenců-trafikantů,
z nichž nemálo bylo obšťastněno -
jest to vymoženost poslední doby - nedobrovolným
společníkem, který se dělí
s dosavadním výhradným vlastníkem
o skrovný čistý zisk.
A přece má býti vzbuzeno v cizině
zdání, že jest u nás o invalidy dobře
postaráno. Před několika nedělemi
sdělovaly také noviny, že budou mezi válečné
invalidy rozdíleny dary. Tisíce hledělo asi
na rozpočtenou částku 80.000 Kč jako
na hlavní výhru. Čte-li však někdo
onen výnos, nezmírá úctou a obdivem,
nýbrž jest rozhořčen nad tím,
že se místo pronikavé úpravy rozdílí
několik drobtů almužnou.
Jsou-li špatně na tom zde žijící
českoslovenští váleční
poškozenci, platí to ještě více
o válkou poškozených československých
státních občanech, kteří žijí
v cizině. Před několika týdny prošla
novinami tato zpráva: Válečný poškozenec
Bartoloměj Paul, bytem v Lipsku žádal, aby
mu byl přiznán invalidní důchod, protože
jest tuberkulosní. Než ještě došlo
zamítavé rozhodnutí, tento muž zemřel.
Kamarádi, kteří bydlí v Německu
a Rakousku stěžují si, že jsou jejich
žádosti nechávány po měsíce,
ba léta nevyřízeny. Ubožáci čekají
na své renty, musí počítati s každou
korunou. Víme zcela dobře, že ministr neschvaluje
tuto nedbalost. Skutečností však jest, že
jistí lidé, zvláště tací,
kteří sedí v úřadech, jež
nejsou podřízeny ministru sociální
péče, poukazů ministrových prostě
nedbají.
Přednášíme-li své žaloby,
praví se nám vždy: "Vždyť my
máme dobrou vůli, nedostává se však
peněz." Je-li francouzský jenerál toho
názoru, že jest v zájmu Francie, aby Československo
podrželo osmnáctiměsíční
službu vojenskou, pak jsou tu pro toto přání
peníze. Na ruské studenty jsou také peníze.
Pro nákladnou zahraniční propagandu a drahé
vyslance jsou tu také peníze. Řekneme-li
to, praví se nám, že mluvíme jako kverulanti.
Objevil jsem zajímavou brožurku, není jistě
určena pro německé obecenstvo. Zní:
"Memorandum pomocné agendy svazu čsl. legionářů
v Americe." Vyšla v Clevelandu v státu Ohio r.
1922. V tomto memorandu se praví, že za světové
války bojovalo 2300 Američanů, a to různých
Čechů nebo Slováků v americkém
vojsku. Z těch padlo 197 a bylo raněno 107. A pro
tyto zraněné žádá nyní
pomocný svaz na československé vládě,
aby tito poškození, již bydlí v Americe,
obdrželi důchod ve zlatě a to tak, že
by za 5 čsl. korun byl vyplácen jeden dolar. To
jest méně zajímavé. Ale víte,
jak legionáři v Americe chtějí sehnati
peníze pro své kamarády? Téměř
na každé stránce stěžují
si na to, že československý vyslanec ve Washingtonu
dostává ohromné částky, a to
vypráví se o bývalém vyslanci dr.
Štěpánkovi, že prý dostával
ročně 400.000 dolarů. A jsou to legionáři,
kteří na každé stránce naříkají,
že se má těmto pánům dáti
méně, pak že by měli váleční
invalidé dosti peněz. Řekneme-li to my, jsme
označováni nejnovější nadávkou
"kverulanti". Na tyto věci jsou tu peníze,
pro válečné invalidy jich však není.
Žádáme, aby na válečné
poškozence bylo dáno více než dosud. Váleční
poškozenci potřebují prostě tyto peníze,
a tu musí potřebné peníze býti
povoleny.
V dodatku k vládnímu návrhu tisk 4994 se
praví, že bylo do 30. června 1924 preliminováno
pro válečné poškozence 2.821,000.000
Kč. Ve skutečnosti bylo však vydáno
méně o 828 milionů. To nás nutká
k největší opatrnosti oproti cifrám
v posledních letech preliminovaným, a jež vláda
prohlašuje za příliš vysoké. Připouštím,
že trvalo to velmi dlouho, než byl konečně
zjištěn přesný počet invalidů,
vdov, sirotků a pozůstalých a že proto
čísla státního rozpočtu nemohla
činiti nároku na úplnou přesnost.
Skutečnost však, že byla právě
u invalidů ušetřena tak veliká částka,
zavdává zajisté příčinu
ku přemýšlení.
Ještě něco nutno zde uvážiti. Vydání
na válečné poškozence nejsou přece
žádným trvalým zatížením
státu. Stejnou měrou, jakou klesá počet
podporovaných, klesá i vydání.
Při této příležitosti obracím
vaši pozornost na státní rozpočet ministerstva
sociální péče. Projdeme-li poslední
svazky, najdeme zcela zvláštní čísla.
Několik příkladů: "V Čechách
bylo v r. 1922 80.000 válečných vdov, koncem
1923 jen 60.000 a koncem 1924 jen 53.000. U sirotků mají
se věci podobně. Počet klesá ze 144.000
na 128.000 a pak asi na 100.000. Chci z těchto čísel
dovoditi jen toto: Pan ministr mohl by hravě provésti
všechny ony návrhy, které jsme podali, aniž
by se musil ohlížeti po nových pramenech příjmů.
Při tomto ubývání válečných
poškozenců musí přece dosti zbýti
z povolených peněz.
Nedostatečná péče o válečné
invalidy jest charakteristická pro ducha, který
zde vládne. Skromné požadavky invalidů
nejsou splňovány. Kdyby byly splněny, mohl
by tento skutek zahájiti dobu smíření.
Ve státě, ve kterém jest komunistům
hroženo pendrekem, ve státě, kde ostatní
oposičníci jsou nazýváni kverulanty
právě těmi, kteří v starém
vídeňském parlamentu hnali útokem
na tribunu, v tomto státě nesmí ani invalidé
míti žádnou naději. Cesta na Kalvarii
válečných obětí bude i nadále
pokryta muži, kteří padají zoufalstvím.
Bude dále pokryta válečnými vdovami
a jejich dětmi, jimž válka vzala otce, nový
stát však víru v lidskost a vděčnost.
Nedávno přišly německé ženy
do Arrasu. Odevzdaly purkmistru sebrané peníze s
prosbou aby dal zasaditi na bývalých zákopech
stromy míru. Celá Francie pozdravila tyto statečné
německé ženy. V našem státě
vyhloubila světová válka, bohudík,
jen málo zákopů. Národní šovinismus
doby poválečné však roztrhal srdce statisíců
více než granáty půdu arraskou. (Velmi
dobře!) Co učinila vláda, aby tyto strašlivé
škody zahojila? Vládní návrh, o němž
právě jednáme, dává nám
opětně zřejmou odpověď.
Budeme hlasovati proti předloze a pro návrhy, které
jsme podali. (Souhlas na levici.)