Zpravodaj posl. dr Matoušek: Slavná sněmovno!
Rozpočtový výbor v této smlouvě
měl zkoumati podmínky smluvní, pokud se týkal.a
hospodářských a finančních
poměrů, jež smlouva upravuje. Tyto poměry
jsou upraveny ve smlouvě, o které se jedná,
v částce V, VI, VII a VIII.
V částce V, o které první referent
již podrobně také mluvil, stanoveny byly zásady,
jimiž se má prováděti likvidace majetku
země Slezské. Tyto zásady přirozeně
odpovídají pravidelným předpisům,
jimiž se řídí likvidace v těchto
případech, a rozpočtový výbor
dotkl se nejvíce odstavce, který se týká
nové státní hranice, jíž byly
dotčeny především poměry země
Slezské a města Těšína; uspořádání
těchto poměrů byla věnována
valná část jednání, a poněvadž
při projednávání poznalo se, že
bezpečné zjišťováni vzájemných
úhrad a škod způsobilo by ohromné náklady,
jež by vyžadovaly přesného zkoumáni,
stanoven byl při jednání pouhý paušál,
že vláda polská vyplatí straně
československé částku 5,600.000 Kč,
splatnou ve dvou stejných lhůtách ročních
dne 2. ledna 1926 a 2. ledna 1927. Z řečené
částky připadá polovice zemi a polovice
obci českému Těšínu.
Část VI upravuje pensijní závazky
autonomních korporací. Tu rozlišuje smlouva
mezi zaměstnanci, kteří v čas rozdělení
byli v činné službě, a zaměstnanci,
kteří v té době byli v pensi, a upravuje
náhradu těmto pensím podle ustanovení
smluvního.
Část VII týká se slezských
úvěrních ústavů. Již dlouho
před rozdělením země Slezské
mezi Československou republiku a Polsko působily
v Opavě dva úvěrní ústavy,
založené zemským sněmem slezským,
a to "Komunální úvěrní
ústav země Slezské" a "Rakousko-slezský
ústav pro úvěr pozemkový". Oba
tyto ústavy trpí škodu tím, že
musily své titry vypláceti v československé
měně, kdežto dlužníci se pokoušeli
platiti své úroky ve znehodnocených měnách,
čímž vznikly ústavu neobyčejné
škody. Počítá-li se podle úmluvy
a jednání předběžných,
činila škoda jistě přes 7 mil. korun.
Ale vzhledem k tomu, že Polsko zřeklo se reservních
fondů, jež tvoří, jak již bylo
vypočteno, na 1 mil. Kč, vzhledem k dalšímu
vývoji těchto ústavů, které
nemusí následkem úhrady, jež Polsko
jim dá, likvidovati, smířila se naše
strana smluvní se třemi miliony, čímž
je další vývoj těchto úvěrních
ústavů zabezpečen. Rozpočtový
výbor uznal, že je lépe vyrovnati věc
tímto způsobem, nežli trvati na plné
náhradě škod.
Část VIII v 1. odstavci jedná o úpravě
starých pohledávek a ve druhé části
o vydání deposit. Polskou vládou byla vydávána
různá valorisační nařízení,
jež však, pokud se výhod týče,
týkala se jen příslušníků
polských, kdežto našich příslušníků
se netýkala. Mimo to obsahuje polské valorisační
nařízení ještě ustanovení,
že cizímu příslušníku nemůže
býti placeno více, nežli kolik cizí
příslušník podle zákonů
svého státu je povinen platiti příslušníku
polskému.
Proto naše strana smluvní se starala o to. 1. aby
výhody, které polské valorisační
předpisy, zejména stěžejní nařízení
presidenta republiky ze 14. května 1924, poskytují
polským příslušníkům jako
věřitelům, platily i pro věřitele
československé, a 2. aby i pro naše věřitele
platila plná valorisace, nikoli tedy valorisace jen do
výše 1 Kč za 1 K rak.-uh. nebo i méně,
pokud jde o pohledávky na Těšínsku.
Účelu ad 1. uvedeného bylo dosaženo
plně. Pokud se týče bodu 2., byla pouze uznána
zásada tato při pohledávkách hypotečních,
jakož i při splácení a konversi některých
polských cenných papírů.
To jsou všechna ustanovení, jež se týkají
hospodářských a finančních
poměrů, jež bylo zkoumati rozpočtovému
výboru. V rozpočtovém výboru s některých
stran bylo navrhováno, aby vláda byla vyzvána,
aby pokud se týče vkladatelů úvěrních
ústavů vydala takové opatření,
aby vkladatelé byli uchráněni. Rozpočtový
výbor neuznal, že by bylo třeba takového
vyzvání vlády, poněvadž opatřením
Stálého výboru z 8. října 1920
bylo výslovně v §u 10 dotčeného
opatření ustanoveno, že konečná
úprava těchto vkladů a účtů
provedena bude nařízením. Tedy již v
zákoně samém, v opatření Stálého
výboru je postaráno, aby vláda v těchto
věcech učinila opatření tam, kde je
toho v zájmu a na ochranu vkladatelů třeba.
Rozpočtový výbor prozkoumal všecky poměry,
jež se týkají hospodářské
a finanční úpravy, a navrhuje slavné
sněmovně Národního shromáždění,
aby vydala toto usnesení:
"Národní shromáždění
souhlasí se smlouvou mezi republikou Československou
a republikou Polskou, podepsanou dne 23. dubna 1925 ve Varšavě
se Závěrečným protokolem z téhož
dne."
Já jako referent tlumočím tento návrh
rozpočtového výboru. (Souhlas.)
Místopředseda Slavíček (zvoní):
Sděluji, že jako zástupce ministerstva
financí dostavil se k projednávání
tohoto odstavce a odstavce 2 a 3 dnešního pořadu
odb.
přednosta dr Vlasák. K této věci
jsou zde řečnické přihlášky.
Zahájíme proto rozpravu.
Navrhuji podle usnesení předsednictva, aby lhůta
řečnická stanovena byla 20 minutami. (Námitek
nebylo.)
Námitek není. Lhůta je tedy stanovena
20 minutami.
Ke slovu jsou dosud přihlášeni: na straně
"proti" pp. posl. Schäfer, Patzela
Śliwka; na straně "pro" p. posl.
dr Wolf.
Uděluji slovo panu posl. Schäferovi.
Posl. Schäfer (německy): Slavná
sněmovno! Smlouva s Polskem, o níž právě
jednáme, jest částí úmluv,
které byly uzavřeny mezi Československou
republikou a Polskem již před delší dobou.
V polské sněmovně byly již tyto smlouvy
a také smlouva, o níž dnes jednáme,
parlamentně již dávno vyřízeny.
Pokulháváme za Polskem, přicházíme
hezky pozdě, což jest také znamením,
že Československo nebéře parlamentní
a demokratické závazky a úkoly příliš
vážně. Tato smlouva má upraviti poměry,
které vznikly rozhodnutím velvyslanecké konference
ze dne 28. července 1920. Podle tohoto rozhodnutí
byla rozdělena území Těšínska,
Oravy a Spiše mezi Polsko a Československo. Část
této smlouvy, kterou nyní vyřizujeme, týká
se úpravy státního občanství.
A tu spatřujeme velmi podivuhodnou věc. Vidíme,
že byl zachován zvláštní postup.
Roku 1923 pokusilo se ministerstvo vnitra upraviti otázku
státního občanství výnosem.
Tenkráte byly ustanoveny lhůty, které již
dávno uplynuly, a nyní přijetím tohoto
návrhu máme zde upraviti otázky státního
občanství a dosažení státního
občanství znova zákonem. S občanstvím
dotčených Poláků nakládalo
se velice dvojace. Dnes ještě leží v Opavě
množství žádostí o udělení
státního občanství, které nebyly
vyřízeny, ale prostě odloženy, částečně
zamítnuty bez jakéhokoli důvodu a bez jakéhokoli
dovolání zákonů nebo smluvních
ustanovení. Velký zmatek v otázce dosažení
státního občanství pro Poláky
na území československého státu
vznikl také tím, že smlouva o opci nebyla oznámena.
Lhůty pro podání žádostí
za dosažení státního občanství
nyní již uplynuly.
Nechci mluviti o tom, jakým způsobem se vůbec
dělaly potíže při dosažení
státního občanství. Byly vydány
dotazníky, jimiž se mělo vypátrati,
jak se takový jednotlivec staví ke zřízením
státním. Odpověďmi na otázky
v dotazníku mělo se v každém případě
zjistiti, jde-li o loyálního občana. Pak
se opominulo oznámiti dotčeným polským
občanům v Československu rozhodnutí
správního soudu, že lhůta k podání
žádostí o dosažení státního
občanství uplyne teprve 27. ledna 1926.
Jednáme tedy dnes o předpisech k dosažení
československého státního občanství,
které vlastně nemají již významu,
a to proto, že lhůty k ohlášení
opce dávno uplynuly.
Rovněž tak nedostatečná a pochybená
jako předpisy o dosažení státního
občanství jsou ustanovení o amnestii. Nemělo
se zde vlastně jednati jen o amnestii v trestných
případech, při přestupcích
atd., které se udály v době, v níž
nebylo ještě rozhodnuto o osudu tohoto státu,
nýbrž v této době vznikly ještě
také jiné potíže, jako např.
při zřizování živností
a při jiných administrativních věcech.
Ty však do ustanovení o amnestii pojaty nebyly. Nejasná
jest především také ta část
smlouvy. jíž se upravuje finanční likvidace.
Ze smlouvy není patrno, kolik dostanou českoslovenští
státní občané, kteří
měli před odlukou území uloženy
peníze v polských záložních spolcích,
v záložnách atd. a kteří na radu
odpovědných míst tyto peníze nevybrali,
nýbrž je v těchto ústavech ponechali.
Nyní stojí tito vkladatelé úplně
bezradni a poškozeni a nevědí, co dostanou.
Nikdo, anebo jen velmi málo československých
státních občanů, kteří
tím byli poškozeni, nezná mnoho valorisačních
výnosů polské vlády. V této
otázce bylo by nesmírně třeba číselné
tabulky, která by podávala vysvětlení.
V závěrečném protokolu k této
smlouvě činí se výjimka v nakládání
s peněžními ústavy a praví se
tam, že o spořitelnách v Těšíně,
Jablunkově a Fryštátu budou sjednány
zvláštní dohody, to znamená jinými
slovy: Pro ony ústavy, záložní spolky,
záložny atd., v nichž mají peníze
chudí lidé, upravuje všechny otázky
smlouva s Polskem, a to velmi nepříznivě,
nejasně a nedostatečně, avšak pro vkladatele
oněch peněžních ústavů,
v nichž mají peníze bohatí a zámožní
lidé, jsou možny výjimky; tu se jistě
vyjde velmi značně vstříc potřebám
a přáním oněch vkladatelů.
Vkladatelé záložních spolků a
záložen jsou však chudí lidé, pro
něž se tato otázka vyřizuje smlouvou
nanejvýš nedostatečně, pro bohaté
bude však naproti tomu možno sjednati zvláštní
úmluvy.
Nejdůležitější část
této smlouvy s Polskem týká se menšinové
otázky. Tu setkáváme se s některými
ustanoveními, která znějí pěkně
evropsky a z nichž patrno, že při úpravě
státoobčanských a jazykových poměrů
mezi Polskem a Československem konec konců byla
snaha vyhověti poněkud požadavkům, které
musí býti činěny, zamýšlí-li
se řádná a vydatná ochrana menšin.
Tato smlouva přináší několik
podstatných zlepšení proti dosavadnímu
stavu. Tak mezi jiným se tam praví, že si smluvní
strany mají blahovolně vycházeti vstříc.
Vedle toho se tam praví, že se nesmí spatřovati
neloyalita ke státu, v němž dotčený
občan žije, tedy neloyalita Čechoslováků
v Polsku a neloyalita Poláků v Československu,
jestliže tito občané uplatňují
menšinová práva. Dosud jsme slyšeli v
těchto územích, pro něž platí
tato smlouva, každodenně žaloby na porušení
práv menšin. Pouhou smlouvou tyto potíže
a překážky dorozumění nezmizí,
jestliže Československo nezmění ze základu
jazykovou a národnostní politiku. Každodenně
slyšíme, že, bojujeme-li proti jednotlivým
zařízením tohoto státu, ihned se nám
vytýká neloyalita. Jsem přesvědčen,
že i kritické poznámky o tom, co se děje
v koaličních kruzích, zatím co zde
jednáme, horliví zástupci státní
myšlenky vykládají jako neloyálnost.
Zatím co zde ve sněmovně jednáme a
vyřizujeme několik návrhů nynější
vlády, vláda sama postižena jest těžkou
nemocí. Koalice prodělává těžkou
nemoc. Dosti lékařů sice přemýšlí,
jak by jí vlili opět novou životní sílu,
avšak, jak se zdá, třídní rozpory
a požadavky stran, které vyšly z voleb zesíleny,
jsou příliš velké, než aby bylo
lze nalézti opět most k dorozumění.
Nejste již jednotni ani v tom, že jednotni býti.musíte,
a dochází k pádu této koalice, která
za sebou zanechává stav, který, ať už
přijde cokoli, horší býti nemůže.
Článek 12 této smlouvy s Polskem jest stylisován
tak, že v něm spatřujeme pokrok. Než domnívám
se, že se nemůžeme při tomto zastaviti.
Poněvadž se v této smlouvě uznává
zásada, že i zahraniční moc může
rozhodovati o úpravě poměrů menšin,
nebude lze bojovati proti mezinárodním úmluvám
na ochranu menšin. Práva menšin budou moci býti
trvale a řádně zajištěna, dospějeme-li
k mezinárodním smlouvám. Bez újmy
státní jednoty dlužno menšinám
zajistiti vlastní život, umožniti jim, aby mohly
svobodně rozvinouti své kulturní síly,
to jest úkolem ochrany menšin, a o tom se dosud v
Československu nedalo mnoho mluviti. Právě
před projednáváním tohoto předmětu
byla skončena rozprava, která byla zahájena
proto, že nároky menšin byly v každém
směru porušeny. Jest zcela správné,
že se ve smlouvě praví, že každý
jednotlivý občan má sám rozhodnouti,
ke kterému národu náleží. Jest
samozřejmé, že také v tom spatřujeme
malý pokrok, že se ve smlouvě výslovně
prohlašuje, že tam v Československu, kde jest
polské obyvatelstvo silně zastoupeno, vyřizují
se podání polsky, zápisy polsky, že
na úředních budovách atd. nápisy
mají býti provedeny také v menšinovém
jazyku. Obávám se však, že přes
krásná ustanovení ve smlouvě budou
nespravedlnosti a přehmaty trvati i dále. Ještě
dále jde smlouva v otázce nakládání
s československými státními občany
na Volyňsku. Zde se dokonce připouští
užívati v obcích češtiny. Také
řešení v otázce obecných a občanských
škol jest krokem kupředu.
Přes to však nemůžeme souhlasiti se všemi
částmi této smlouvy. Vidíme sice v
ní slabý náběh k úpravě
menšinové otázky, společného
života dvou národů podle zásad spravedlnosti,
neodmítáme smlouvy, avšak nemůžeme
souhlasiti s celou. A nyní, pánové, ještě
několik slov k otázce vyrovnání rozporů
mezi národy, které bydlí v jednom státě
a vůbec. Jako jsme pro vyrovnání národů
všeobecně, jsme zvláště také
pro dorozumění národů, které
bydlí v témž státě. Jest to přiznání,
které jsme již učinili v jazykové rozpravě,
které tedy není nové. Dostalo se nám
však pro přiznání k národnímu
dorozumění národů řádného
výsměchu. Bylo to vylíčeno tak, jako
bychom my, němečtí sociální
demokraté, nevěděli, že sebeurčení
národů, dorozumění, jak my si je představujeme,
není možné do té doby, pokud o takovýchto
otázkách rozhodují kapitalistické
vlády a strany. Než přes to věříme,
že již slabý krok k dorozumění
národů, počátek národního
vyrovnání má jistý užitek pro
pracující třídy. Komu prospívají
národní štvanice? Kdo žije z rozporů
mezi národy, z toho, že nejprostší otázky
soužití národů nejsou uspořádány?
Přece jen národní strany. Avšak jest
příznačné: zatím co komunista
dr Stern náš pokus odstraniti nejhorší
rozpory považuje za čirý omyl, za cestu, která
nemůže vésti k cíli, zatím co
se nám dostává výsměchu v ústavně-právním
výboru, jiný komunistický poslanec přijal
tuto smlouvu s nadšením a navrhl, aby československá
vláda uzavřela rovněž takovou smlouvu
s Rakouskem a Německem. V Německu není žádná
vláda rolníků a dělníků
a rovněž tak v Rakousku. Tam vládnou křesťanští
sociálové s Velkoněmci, v Německu
jest u vlády centrum s lidovou stranou a demokraty. Nemáme
tedy ani zde ani tam proletářskou vládu,
žádnou vládu dělníků a
rolníků a přes to se žádá
od naší vlády, aby uzavřela stejnou
smlouvu s velkoněmecko-křesťansko-sociální
vládou v Rakousku a s německou vládou, které
přece nemohou o sobě tvrditi, že nejsou měšťácké
a kapitalistické. Jest příznačné,
že strana, která nám dávala poučení,
nezůstala při jednání o smlouvě
stranou, a jistě souhlasí s námi, že
se musí učiniti každý pokus, který
může konečně jednou sprovoditi se světa
nejhorší národní rozpory, aby proletariát
měl volnou cestu k řešení úkolů,
které si dal. Pokud však měšťácké
strany mohou těžiti z národních rozporů,
potud budeme míti politické boje, potud se s úspěchem
k cíli nepřiblížíme.
Jménem klubu mám ještě učiniti
toto prohlášení:
"Zásadně jsme pro každou podporu společné
práce národů a států a ovšem
i pro zdárnou společnou práci se sousedními
zeměmi. Pokud tato smlouva vyhovuje našemu stanovisku,
souhlasíme s jejími zásadami, aniž bychom
tím plně souhlasili s mnohdy nedostatečnou
úpravou nevyřešených otázek,
jak jsou ve smlouvě. Poněvadž tento návrh
lze podle ústavy buď jen celý přijati
nebo zamítnouti, a nelze vyjímati jednotlivé
kapitoly smlouvy, musíme, abychom precisovali toto své
stanovisko, voliti tuto formu, která nám umožňuje,
abychom svůj zásadní názor k této
smlouvě mohli uvésti v soulad s naším
zamítavým hlasováním."
Na konec prosím, abyste hlasovali pro naši resoluci,
kterou jsme podali a v níž se žádá,
aby se při další správní činnosti
přihlíželo k otázkám ve smlouvě
nedostatečně vyřešeným. (Souhlas
na levici.)
Místopředseda Slavíček (zvoní):
Další slovo má pan posl. Patzel.
Posl. Patzel (německy): Dámy a pánové!
Varšavská československo-polská smlouva
ze dne 23. srpna 1925 dává nám oprávněný
podnět, abychom v několika směrech poukázali
na menšinovou politiku Československé republiky.
Včerejšího dne se ukázalo hlasováním
v této sněmovně v rozporu k duchu, který
jest obsažen v této smlouvě, že si nepřejete
jednání s 31/4 milionem Němců o jejich
otázkách, naopak, že si přejete, aby
zůstala zachována dosavadní forma diktátu.
Smím při tom dodatečně učiniti
poznámku. Jestliže nás pan dr Kramář
včera vinil, že jsme svým bojem proti jazykovým
nařízením ve starém Rakousku zničili
možnost národního míru, prohlašuji
na základě svých znalostí politických
dějin sudetských Němců, že sudetští
Němci nebojovali proti úpravě jazykové
otázky, nýbrž proti pokusu, aby jazyková
otázka byla upravena místo zákonem ministerským
nařízením. (Souhlas na levici.) Tenkráte
bojovali Němci proti Stremayerovým, Badeniovým
a Gautschovým jazykovým nařízením
a přivodili jejich pád, právě tak,
jako budou s to, aby jednoho dne smetli jazykové nařízení
páně Švehlovo. (Souhlas na levici.)
Zatím co včera a dnes zde jednáme, dochází
daleko odtud k velmi významné politické události.
Děje se pokus Německo, které bylo vlákáno
do Svazu Národů, podvésti nyní o místo,
kterého se mu mělo dostati. Jest příznačné,
že při těchto pletichách vystupuje ve
své staré oblíbené úloze také
ministr pro věci zahraniční tohoto státu,
ačkoliv se již z poměrů mohl poněkud
přiučiti, že konec konců stanovisko
jeho státu musilo by jej vésti na jiné místo.
Ať však dopadne spor jakkoliv, dnes již jest jisto:
dr Beneš s politikou svého státu opět
zaběhl a jest zapleten do mravní porážky,
kterou utrpěl před celým světem společně
s panem Briandem. A setrvá-li na své dosavadní
politice s Briandem, půjde od jedné mravní
porážky ke druhé. Co však jest konečným
výsledkem takové politiky, naznačil dnes
ráno velmi výstižnou větou pražský
časopis "Bohemia" - časopis, který
podle své finančně-politické orientace
to věděti může - v níž napsal:
"Briandův osud bude záviseti na franku. Nebo
abychom se jinak vyjádřili, na libovůli amerického
bankovního světa." To jest citát, který
právě pro nás, podle našeho světového
názoru jest novým přiznáním,
kdo vlastně vyšel ze světové války
jako vítěz a kdo poražený, a že
ti, kdo se nyní tak pyšně pokládají
za vítěze, nepozorují, že právě
tak jako jiní dávno již nosí okovy amerického
světového kapitalismu, jimiž jednoho dne marně
a těžce budou třásti, světového
kapitalismu. který dnes mává bičem
úroků nad všemi arijskými národy.
Smlouva, již máme projednati, přichází
hezky pozdě. Nevím, zda - volně podle Schillera
- daleká cesta z Varšavy do Prahy může
omluviti to příliš dlouhé prodlévání.
Rozhodnutí velvyslanecké konference, jímž
bylo rozhodnuto o osudu Těšínska, Oravy a Spiše,
pochází, jak známo, z 28. července
1920, a jest skutečně již velmi na čase,
aby došlo pro obyvatelstvo oněch území
ke spořádaným poměrům, především
aby byly uspořádány právní
poměry, majetkové poměry a poměry
ze vzájemných pohledávek. Smlouva má
i pro nás konstatuji to předem - nesmírný
národně politický význam. Připouštím,
s tohoto stanoviska má mezinárodní význam,
poněvadž zde dva státy ve vzájemné
dohodě upravují politické, národní
a kulturní právní poměry svých
příslušníků národa, kteří
žijí v jiném státě jako státní
občané. Co má pro nás velký
význam, jest to, že v této smlouvě poskytuje
Československá republika polské menšině
na Těšínsku, která činí
asi 70.000 lidí, kulturněpolitická práva
na samosprávu, o níž nám, 31/4 milionům
sudetských Němců, odpírala dosud dokonce
i diskusi. To jest pro nás přiznání
nesmírně důležité. V polsko-československé
smlouvě jest množství ustanovení o kulturně-politických
otázkách, jež se nám dosud zdráhalo
přiznati. Prohlašuje se zde nátlak na rodiče,
aby posílali své děti do jednojazyčných
škol, za nezákonný a rovněž i každý
způsob odnárodňování, kdežto
my víme - a svědčí o tom právě
náš školský boj v posledních 51/2
letech, od té doby, co jsme ve sněmovně -
jaké síly musili jsme vynaložiti v reklamačním
řízení a vésti boj proti tomu, aby
nikoliv soukromé osoby, nýbrž úřední
místa, správa státu nevykonávala nátlak,
aby německé děti byly posílány
do škol českého národa. (Výkřiky
na levici.) Archiv našeho školského boje
obsahuje nesmírné množství důkazů
v tomto směru. Přímo charakteristické
jest, že se v tomto školském boji příklad,
kdy se Němci a Češi pokojně snažili
najíti řešení, moravské vyrovnání,
prostě zrušilo jen proto. aby se násilnými
prostředky mohly odnárodňovati německé
školní dítky.
V kapitole 18 vyslovuje se zásada, že správci
a učitelé na českých školách
v Polsku, jakož i orgány státních školních
úřadů dohlédacích musejí
býti příslušníky českého
národa a příslušní orgánové
na polských školách v Československu
polského národa. To jsou zásady národní
školské samosprávy, jež vítáme
s radostí a jež bychom s tou větší
radostí uvítali, kdyby bylo zahájeno všeobecné
jednání se všemi ostatními národy
ve státě a kdyby tyto otázky byly upraveny
tak, jak jest to z části ustanoveno v ústavě
a v jazykovém zákoně, že všechny
záležitosti každého národa, zvláště
pak školské záležitosti spravuje si každý
národ sám a ve svém jazyku. Pro české
školy v republice Polské a polské školy
v Československu budou zřízeny v nejširší
míře, pokud to připouštějí
platné zákonné předpisy, přímé
dozorčí orgány. Tedy nejen přímé
vedení a správa školy, nýbrž i
školní dohlédací orgány, inspekční
orgány musí býti onoho národa, jemuž
náležejí děti příslušné
školy, a tato smlouva na ochranu menšin jest upravena
tak, že platí na 12 let a v těchto 12 letech
nelze ji vůbec vypověděti. Opakuji, zde jest
vyrovnáním, avšak smlouvou, která se
stane tím, že ji Národní shromáždění
přijme, československým zákonem, stanoví
pro 70.000 Poláků na Těšínsku
to, co se odpírá 31/4 milionu sudetských
Němců, a pak, když přicházejí
se stížnostmi, opovažuje se je a osměluje
se je ministr odbývati jako kverulanty. Potíže
v koalici brzy zprostí nynějšího předsedu
vlády, aby byl viněn jako předseda vlády
z porušení slova, poněvadž prý
černý muž z Brna stojí již přede
dveřmi, aby zde vládl s úřednickou
vládou. (Posl. inž. Jung [německy]: Černý
ante portas!) Ano, Černý ante portas.
To však víme, ať se jmenuje vláda tak
nebo tak a ať odpírá nám dáti
odpověď na naše oprávněné
požadavky sebe déle, konec konců musí
přijíti vláda, která Němcům
musí dáti uspokojující odpověď
na jejich dotaz po kulturní samosprávě, nemá-li
se vnitropolitický boj státi bojem věčným.
O jeho následcích si ovšem hlavu lámati
nebudeme.
A nyní jen několik krátkých poznámek
k hospodářsko-politické části
smlouvy. Tato smlouva upravuje majetkoprávní jednání
v oněch územích, rozdělení
držitelů země Slezska, úvěrních
ústavů a pod., neupravuje však zcela zvláštních
držebnostních poměrů totiž vkladů
malých střádalů ve spořitelnách
a jiných úvěrních ústavech.
Zde jest povinností Československé republiky
a její vlády, aby splnila, co dosud plnou měrou
neučinila. Když plebiscitní komise přijela
do onoho území, byla v proklamaci slíbena
obyvatelstvu plná jistota a nedotknutelnost jeho majetku;
a tenkráte, když ona území byla obsazena
polskými dobrovolníky, když obyvatelstvo a
právě drobní střádalové
zachváceni velkou a pochopitelnou starostí o svůj
majetek a své úspory, dr Matouš, zástupce
Československé republiky v plebiscitní komisi
zvláště a výslovně lidem radil,
jak lze listinně dokázati, aby pokud možno
vyměňovali v hotovosti nejméně, nýbrž
polské úřady nutily ony lidi, aby svůj
majetek ve starých rakouských korunách vyměňovali
za polské marky - aby své vklady nechali v peněžních
ústavech. Československá republika jistě
se v dané chvíli postará, aby vkladatelé
neutrpěli škody. Že tenkráte Československá
republika byla si vědoma své povinnosti v této
věci, vysvítá z důvodové zprávy
k opatření Stálého výboru ze
dne 8. října 1920, č. 583 Sb. z. a n., kde
vláda tenkráte prohlásila toto: "Ministerstvo
financi bylo nuceno tyto výhody povoliti tím spíše,
ježto obyvatelstvo plebiscitního území
na radu našeho delegáta v plebiscitní komisi
nepředkládalo značnějších
obnosů k výměně polské, nýbrž
ukládalo je do peněžních ústavů."
Již tenkráte v prosinci 1920 poukázal jsem
s tohoto místa na to, že se československá
vláda dopustila těžké nespravedlnosti
na vlastních státních příslušnících
tím, že sice způsob výměny bankovek
přesně upravila v onom opatření Stálého
výboru, které pak sněmovna vzala na vědomí
a jehož pak používala na československé
státní občany, kteří v té
chvíli bydlili na československém státním
území, že však zamítla návrh,
který jsem na příklad tenkráte podal
slavné sněmovně já a jímž
se od vlády žádalo, aby zákonem zavedla
platnost týchž výhod a právních
předpisů také pro československé
státní občany, kteří z nějakého
donucení a bytová nouze měla právě
na Těšínsku, jak pánové dobře
vědí, velký význam - žijí
ještě na polském území. Pánové
z většiny v souhlase s vládou pokládali
tehdy za nutné tento jasný a spravedlivý
nárok odmítnouti, zřejmě proto, že
jej podal příslušník oposice, a prohlásili,
že úprava jednotlivých otázek musí
býti v tomto směru přenechána volnému
uvážení vlády. Tedy i pro ty, kdo tehdy
již byli nesporně československými státními
občany a býti chtěli, avšak pro svou
službu nebo poněvadž bytové poměry
byly v tomto území takové, že bydlili
právě v onom státním území,
které připadlo Polsku, jako vůbec většina
onoho obyvatelstva. Jasnou zákonnou formulaci práv
těchto státních občanů jste
odmítli a nechali jste je na pospas čisté
svévoli československých úřadů
a protekci. A jak plní československá vláda
ostatní povinnosti k svým vlastním státním
občanům? Vkladatelé oněch spořitelen
a úvěrních ústavů čekají
nyní již v těchto územích 6 let,
aby konečně mohli volně disponovati skrovnými
svými úsporami, které si vydělali
v potu tváře a aby jim mohly býti nastřádané
peníze vydány. Avšak i zde jest smlouva kusá
a československé zákonodárství
přenechává čisté svévoli
administrativy, jak s těmito lidmi naloží.
V zákoně se ponechává provedení
rozdělení pohledávek ve spořitelnách
zvláštní úmluvě. Smlouva a prováděcí
doložka neobsahují však žádné
závazné normy o vydání vkladů
československých státních občanů
v úvěrních ústavech, které
jsou nyní na polském státním území.
Československá vláda jest přece jmenovitě
také mravně zavázána vůči
těmto lidem k jinému chování. Neboť
velmi dobře se pamatujeme, jak československá
vláda, právě tak jako Polsko, se snažila
- jak bych to řekl, aby se mi špatně nerozumělo
- dobýti mravně obyvatelstvo onoho území,
Němce, Šlonzáky a Poláky. Týká
se to zvláště doby, kdy se ještě
nevědělo, že o rozdělení rozhodne
velvyslanecká konference, nýbrž kdy se ještě
myslilo, že se o státní příslušnosti
oněch území rozhodne hlasováním
lidu. Víme - je to sice již dávno a pánové
na ministerských lavicích jen neradi si vzpomínají
na dané sliby - že se tenkráte i ve Stálém
výboru uznalo, že obyvatelstvo oněch území
velkou většinou chtělo by raději náležeti
k Československé republice, poněvadž
se domnívalo, že se v novém polském
sněmu nebude finančně hospodařiti
lépe než ve starém polském zemském
sněmu. Vláda kvitovala a kvituje i nyní loyální
chování jediného zástupce polského
národa v této slavné sněmovně
tím, že finančně-právní
vyřízení této věci nedává
provésti opět formálním usnesením
zákonodárného sboru, nýbrž je
přenechává opět administrativě.
Dovolil jsem si na příklad na přání
a prosby vkladatelů z této krajiny, které
byly také předneseny pánům z koalice,
již v rozpočtovém výboru podati resoluční
návrh, aby se uložilo vládě, aby se
postarala, aby aktiva těšínské spořitelny
vztahující se na Český Těšín
a na československé území byla převedena
na peněžní ústav v Českém
Těšíně a tento aby byl povinen vyměniti
vklady podle §u 7 uvedeného opatření
Stálého výboru, to jest vklady až do
26. února 1919 v poměru 1 K =
1 Kč a později analogicky 250 starých korun
resp. polských marek za 100 Kč a aby se vládě
uložilo, aby podobné opatření učinila
také stran vkladů československých
vkladatelů u jiných peněžních
ústavů v dnešní polské části
Slezska. Když jsem v rozpočtovém výboru
podal tento resoluční návrh, přítomný
zástupce ministerstva financí prohlásil jej
za zbytečný, poněvadž vláda v
prováděcí doložce známého
opatření Stálého výboru, které
má platnost zákona, jest zmocněna, aby podle
vlastního uvážení v dané chvíli
upravila i tuto věc. I když připouštím,
že vláda v tomto směru nemohla zjednati dříve
nápravu, dokud k tomu neměla podkladu na základě
uzavřené smlouvy s Polskem, přec musím
prohlásiti, že se nedá hájiti stanovisko,
jakoby zákonodárství nebylo povinno dávati
vládě směrnice. V prováděcí
doložce se vláda dokonce zmocňuje, aby vydala
příslušná ustanovení. Avšak
vláda není povinna, jak by to bylo vlastně
spravedlivé a slušné, aby tato opatření
učinila touž měrou, jak se tehdy vyměňovaly
hotové částky znějící
na staré koruny nebo polské marky za Kč.
Když jsem se v rozpočtovém výboru tázal
zástupce finanční správy, zda vláda
při této příležitosti zachová
míru, jak jí to bylo předepsáno oním
opatřením Stálého výboru, pokud
jde o částky v hotovosti, pokrčil onen pán
rameny a prohlásil, že to bude záviseti na
vývoji poměrů, tedy opět skutečnost,
že občané vaši jsou ponecháváni
svévoli administrativy, která plníc tyto
úkoly, lehce může nadělati státní
občany prvé, druhé a třetí
třídy. To jest opět jeden případ,
kde musíme říci, že máme právo
mluviti o morálce dvojího dna, s kterou se setkáváme
při projednávání všech otázek,
které se týkají poměru státních
občanů jiných národů ke státním
občanům právě vládnoucího
národa ve státě. Tím jsou vlastně
občané na Těšínsku podvedeni
o své dobré právo. Občané Těšínska,
kteří tenkráte věřili slibům
československé vlády, byli v této
dobré víře podvedeni. Pro nás to není
ovšem žádná novinka. U vlády, kde
ministr vnitra může hájiti a v níž
politik rázu pana Kramáře může
hájiti, že ministr nemusí dostáti v
slovu, které sám dal a nikoliv jiná vláda,
že tedy má právo nohama pošlapati slavnostní
závazek, od takové vlády lze jistě
očekávati něco jiného. Avšak
říkám vám, jestliže se nám,
Němcům, pan dr Kramář ráčil
včera vysmívati proto, že naše obyvatelstvo
ve svém hoři přece stále hledá
svou útěchu v tom, že trvalé spojení
se 60milionovým národem nemůže býti
přetrženo, říkám vám:
Takovýmito praktikami budou snad Češi ukazovati
svoji státotvornou sílu, avšak nikdy svou způsobilost
udržeti stát, nanejvýš však ukáží,
že dějiny vynesou svůj rozsudek o tom, jak
nad státotvornou silou českého národa
vynesly svůj rozsudek již několikráte.
(Potlesk a souhlas na levici.)
Místopředseda Slavíček (zvoní):
Slovo dále má pan posl. dr Wolf.