Posl. dr Wolf (polsky): Slavná sněmovno!
(Výkřiky posl. Śliwky.) Pane kolego
Śliwko, snažně vás žádám
o klid, neboť kdyby nás měl svět ceniti
podle poslední vaší řeči, měl
by velmi špatnou představu o naší kultuře.
(Výkřiky posl. Śliwky.) Prosím,
abyste mě nepřerušoval, mám pouze 20
minut času a mnoho chci říci.
Předložený vládní návrh
na potvrzení úmluvy mezi republikou Československou
a republikou Polskou upravuje celou řadu různých
věcí týkajících se obyvatelstva
Těšínského Slezska, Oravy a Spiše,
a tyto věci mají pro ně takovou důležitost,
že měly by vzbuditi největší
zájem. Že nevzbuzuji tak velikou pozornost, toho příčinou
je, že návrh přichází příliš
pozdě. (Výkřiky posl. Śliwky.)
Naši obyvatelé prodělali dosud všechny
projevy neuspořádaných poměrů
v zemi. Těšínské Slezsko tvořilo
od věků nerozdílný celek nejen po
stránce politické, nýbrž i hospodářské
a kulturní a dokonce i sociální. Rozhodnutí
rady velvyslanců z 28. července 1920 přeťalo
veškeré nitě udržující život
společnosti bydlící v této zemi -
a je škoda, že vláda nezakročila, aby
se tyto poměry co nejrychleji uspořádaly.
První část předložené
smlouvy obsahuje ustanovení, týkající
se státního občanství v rozdělených
částech Těšínského
Slezska, Oravy a Spiše. Následkem spojitosti obou
jeho částí byly ve Slezsku v tom ohledu neustálé
změny. V dobách rakouských obyvatelé
buď že se oženili nebo pro poměry výdělečné
měnili často bydliště, stěhujíce
se z obcí okresu těšínského nebo
bělského, event. z jiných polských
krajů do okresu fryštátského, slezsko-ostravského,
slezsko-těšínského, frýdeckého
a naopak. Na příslušnost tenkráte nikdo
nemyslil, protože jsme byli v jedné zemi a v jednom
státě.
Ustanovením rady velvyslanců z 28. července
1920 otázka příslušnosti vystoupila
na povrch. (Výkřiky posl. Śliwky.) A
zde se právě ukazuje, že následkem toho
mnoho lidí při soupisu lidu roku 1921 nemělo
státní příslušnosti v Československu
a že Těšínské Slezsko vykazuje
veliký počet cizozemců. Rozhodnutí
rady velvyslanců upravilo sice otázku občanství,
tato ustanovení měla býti rozhodně
uvedena ve skutek, avšak publikována nebyla až
do 11. února 1925. Při tom však chyběla
uvozovací ustanovení a vláda úplně
opominula vyhlásiti poučení o provádění
předpisů, zvláště o nabytí
občanství ipso jure a prostřednictvím
opce.
Vysvětlení k tomu jest v předložené
nyní smlouvě československo-polské.
Bohužel ve svých důvodech vláda podává,
pokud jde o státní příslušnost,
výslovné vysvětlení, že ustanovení
o občanství vydané podle čl. 2 a také
dané tam lhůty již dávno uplynuly, neboť
ustanovení byla provedena již roku 1922.
Dovolím si upozorniti, že otázku tuto nelze
si představovati takovýmto způsobem. Dnešní
úmluva vchází teprve dnes v platnost a proto
podle základních zákonů i zákona
o Sbírce zákonů a nařízení,
nelze se dovolávati toho, že lhůty ve smlouvě
ustanovené již dávno uplynuly.
A ve skutečnosti stav věcí jeví se
takto: Po rozdělení Těšínského
Slezska pouze někteří podávali žádost
za občanství, a to ti, kteří věděli
o rozhodnutí rady velvyslanců, avšak to ustanovení
tenkráte nebylo vyhlášeno. Sice dne 25. února
1923 a nikoliv tedy roku 1922 nepříslušná
tenkráte tehdejší zemská vláda
v Opavě vydala vyhlášku, podle které
opční lhůta resp. lhůta pro podání
žádosti za občanství se souhlasem vlády
byla prodloužena do konce května 1923, avšak
před tím nebylo žádného vyhlášení
a nemohla býti prodloužena zemskou správou
politickou lhůta, která dosud vůbec neexistovala,
neboť nebylo vůbec československého
zákona, který by státní občanství
v Československé republice po rozumu rozhodnutí
rady velvyslanců z roku 1920 upravil. Mohlo by se říci,
že lhůta pro opci uplynula dne 11. února 1926,
neboť to byla lhůta podle vyhlášení
rozhodnutí velvyslanců ve Sbírce zákonů
a nařízení. Avšak dnešní
smlouva liší se od rozhodnutí rady velvyslanců
nejen tím, že uvádí jiné lhůty,
avšak také hned ve čl. 1, odstavec poslední,
zavádí novotu, poznamenávajíc, že
v případě kumulace příslušnosti
do obce a domicilu je nutno především vzíti
v úvahu domovskou příslušnost jako titul
nabytí státního občanství.
V praxi se tato věc jeví takto:
Na základě nařízení rady velvyslanců
ti občané, kteří od roku 1914 příslušeli
do některé obce na polské straně Těšínského
Slezska a bydlili již od 1. ledna 1908 bez přerušeni
v obcích na československé straně
Těšínského Slezska, mohli se správně
domnívati, že na základě domicilu jsou
občany ipso jure.
Avšak smlouva dává přednost místu
příslušnosti, z čehož vyplývá,
že tito občané nejsou občany československými,
nýbrž že jsou povinni optovati.
Proto se domnívám, že pro každý
případ bude nutno v tomto směru dodržeti
lhůty, které v této smlouvě jsou ustanoveny
k nabytí občanství, neboť vyvolalo by
to velký zmatek a přineslo škodu mnohým,
kteří mají právo získati státní
příslušnost československou.
Ačkoliv ve vyhlášce zemské správy
politické v Opavě, kterou jsem uvedl, bylo výslovně
řečeno, že ti, kdož nabyli práva
domicilu na území československého
Těšínského Slezska v době do
28. října 1918, mají nárok na příznivé
vyřízení svých žádostí
o československé občanství, jsou-li
tu podmínky uvedené v žádosti, přece
jenom veliké množství takových žádostí
správa odmítla a státní příslušnosti
takovým lidem neudělila a mnoho takových
žádostí ještě dosud leží
u referentů. To se týká především
obyvatelů dělnických a malorolnických,
neboť lidé bohatí většinou bez
velkých obtíží státní
příslušnost nabývají. Dokonce
i mnohým, kteří pro nedostatek poučení
nevěděli roku 1920, 1921 a 1922, že mají
právo opce, a následkem toho později podali
žádosti o nabytí státního občanství,
ačkoliv na území Těšínského
Slezska bydlí již déle jak od roku 1908, bylo
státní občanství zamítnuto.
Proto také na adresu vlády máme ve věci
státního občanství tyto požadavky:
1. aby žádosti podané o udělení
státní příslušnosti a dosud ležící
u referentů, ať u zemské správy politické
nebo u ministerstva vnitra, byly co nejdříve vyřízeny;
2. aby podané žádosti o občanství
těch osob, které na základě rozhodnutí
rady velvyslanců mají právo opce, byly pokládány
jako opční prohlášení, a aby
na tomto základě byly jim vydány dekrety
státního občanství;
3. aby nabytí občanství opcí počítalo
se od lhůty podání opce, avšak nikoli
od okamžiku vyřízení této opce,
neboť opce znamená volbu;
4. aby žádosti oněch osob, které byly
vázány poměry rodinnými, výdělečnými
nebo sociálními s územím československého
Těšínského Slezska a jež bydlily
na tomto území před 28. říjnem
1918, byly bezpodmínečně vyřízeny
příznivě.
Druhá část této úmluvy jedná
o amnestii. V tom směru mám jednu poznámku.
Článek 9, bod 2 definuje jako následky amnestie
politických přečinů analogicky ke
čl. 4, jednajícímu o amnestii trestných
činů, stíhaných soudy, mezi jiným
prominutí hlavního trestu i vedlejšího
dosud nevykonaného. Upozorňuji, že po soupisu
lidu r. 1921 bylo mnoho lidu trestáno za to, že prý
neprávem vyplnili sčítací arch za
jiné osoby. V mnohých případech proti
trestu uloženému II. stolicí potrestané
osoby se odvolaly k ministerstvu vnitra a v těch všech
případech příslušné odvolání
sice nebylo vyřízeno, avšak uložené
peněžní tresty následkem instrukce ministerstva
nebyly vybírány. Avšak v mnohých případech
potrestané osoby po pravoplatném rozhodnutí
I. nebo II. stolice uložené peněžní
tresty zaplatily, zvláště když četnictvo
a policejní úřady naléhaly na zaplacení
pokuty. Správní soud na základě stížností
viníků rozhodl, že čin ten není
trestný a proto tyto pokuty byly zaplaceny nespravedlivě.
Proto by se doporučovalo, aby vláda přikázala
tyto pokuty vrátiti a to tím spíše,
že to zaplatili lidé chudí a pokuty byly vysoké,
neboť dosahovaly několika set a v některém
případě i několika tisíců
korun.
Pokud se týče samé amnestie, přál
bych si poznamenati, že nejde nám pouze o amnestii
soudně-trestní, avšak že naším
přáním je, aby obsáhla především
také oblast sociálního soužití
obou národů, českého a polského
ve Slezsku.
V tom směru je zle; připomínají nám
ještě nyní místní činitelé
a někdy také zástupci místních
úřadů, neustále doby příprav
plebiscitních a odůvodňují utiskování
polské národnosti tím, že členové
tohoto národa v dobách před rozhodnutím
velvyslanců usilovali, aby tato země byla přidělena
k Polsku a že v úsilí tom dopouštěli
se násilí. Pokládám to za nelidské
a také nespravedlivé. Neboť byl to přece
válečný stav a není přece možno
volati vojína nijak k odpovědnosti po ukončené
válce za činy, jichž dopustil se jako voják
na obranu svých ideálů. Že pak došlo
k tomu válečnému stavu, nebylo vůbec
naší vinou. (Předsednictví se ujal
předseda Malypetr.)
Když se staré Rakousko rozpadlo, my, jakožto
část národa polského, domnívám
se, že podle povahy věci správně, usilovali
jsme o spojení ve státě s tímto národem.
Že jsme nechtěli užíti násilí,
svědčí nejlépe úmluva ze dne
5. listopadu 1918 uzavřená s jedné strany
mezi Národní radou knížectví
těšínského v Těšíně
a českým Národním výborem ve
Slezské Ostravě s druhé strany, podle níž
Těšínské Slezsko bylo rozděleno
na část polskou a část českou
tak dlouho, až vlády obou těchto států
na základě vzájemné dohody vyřídí
otázku hranic. My jsme této dohody neporušili.
Bez výpovědi smlouvy byl dne 23. ledna 1919 proveden
ozbrojený útok na polskou část Těšínského
Slezska. Od toho času se datuje válečný
stav, jenž trval až do rozhodnutí velvyslanců
dne 28. července 1920.
Kdo v té době páchal více násilí
na klidném občanstvu, zda Češi nebo
Poláci, patří minulosti, na niž se nemá
vzpomínati, neboť nač drážditi
zhojené již rány, nač kopati propast,
když jde spíše o shodné soužití
obou národů? Je faktem, že násilí
a zločiny děly se s obou stran, avšak ve většině
případů je nutno hledati příčinu
v jednotlivcích samých, kteří se těchto
násilí dopouštěli buď z osobní
soukromé msty nebo také někdy z jiných
příčin. Byly to doby největších
neštěstí jak pro obyvatele polské, tak
také pro obyvatele české bydlící
na území Těšínského Slezska.
V tom smyslu jsem mluvil, když jsem na to vzpomínal
v prvé své řeči v slavné sněmovně.
Za to mne napadli místní činitelé
jistého zlomku v českém tisku a zvláště
"Obrana Slezska".
Jakým způsobem to činí, dovolím
si přečísti pouze výňatek z
článku z 12. února 1926, vytištěného
ve zmíněném časopise (čte):
"Očekávali bychom od něho"
- píše se tam - "od dr Wolfa, že
bude nyní alespoň skromnější,
když také na jeho rukou lpí vina ba i krev
nemilosrdně zavražděných obětí
tehdejší polské zběsilosti, jež
uváděla v úžas nejen nás, nýbrž
i Němce a také i pana Koždoně, který
dnes pro mandát ve slezské správní
komisi a za starostenskou volbu se s nimi spojuje. Nedivíme
se troufalosti bývalých členů Rady
Narodove za hranicemi. Ti jsou v Polsku, ale divíme se
drzosti dr Wolfa, který s počátku
třásl se nejistotou, jak to s ním u nás
dopadne, a jen o štěstí může mluviti,
že ušel tehdy hněvu lidu." (Výkřiky
posl. Śliwky.)
Pakliže, vážení pánové,
am státní policie, jež tak pilně dává
pozor, aby se někde neobjevil polský prapor a abychom
mezi našimi lidmi nikde neuspořádali na příklad
sbírku ve prospěch našich dobročinných
účelů, tak pobuřující
články nezabavuje, pakliže nezakročí
státní zastupitelství, nebudu hledati u soudu
ochrany. Mé svědomí jest čisté.
Byl jsem členem Národní Rady, to nezapírám,
to členství pro mne zůstane vždy čestným
avšak také každý spravedlivý Čech
musí přiznati, že v každém případě,
jakož i v celém svém životě
snažil jsem se býti spravedlivým, že na
násilí jsem neměl nikdy účasti
a (Výkřiky posl. Śliwky.) nikdy jsem
nikoho k násilí nevyzýval.
Rozhodnutím rady velvyslanců ze dne 28. července
1920 ukončil se válečný stav. Byli
jsme si toho vědomi, že musíme nésti
následky této války, avšak vždy
jsme věřili a věříme, že
existuje společné poslání národa
českého a polského a že proto u nás
ve Slezsku, které tvoří spojku mezi Polskem
a Československem, opět zavládnou poměry
přátelské a sbratření po uplynutí
jisté doby. Nepopírám, že také
s naší strany jsou lidé, kteří
si dlouho pamatují křivdy, avšak hlas oněch
lidí s naší strany nic neznamená, je
pouze bezmocným zmítáním v úkrytě.
Avšak na straně české je mnoho takových
lidí, kteří částečně
ze zlé vůle a částečně
mnohdy v dobré víře ve vlasteneckém
přecitlivění se domnívají,
že přinášejí svému národu
velikou úsluhu, když nás budou přemáhati.
Tito lidé mají přístup k úřadům,
k českému tisku a k mínění
celého českého národa a neustále
na nás žalují v novinách i v tisku pro
iredentu, pro práci na škodu republiky Československé.
Jaký základ mají tyto žaloby, dokazují
živé skutky. Po celou dobu naší příslušnosti
do republiky nemohou vytknouti členům naší
národnosti ani jeden případ žaloby o
velezrádu, ale ani případy odsouzení
pro přečin zákona na ochranu republiky nejsou
častější, nežli v zemích
ryze českých. A domnívám se, že
úřady nemají také nejmenší
příčiny k žalobám. že by
náš lid nekonal svých povinností ke
státu nebo že je koná hůře nežli
kterákoliv část občanů jiné
národnosti československé, třeba české.
Touto smlouvou chceme potvrditi, že existuje společné
poslání národa polského a českého.
Jsem toho mínění, že národ český
uzná naše stanovisko, a pakliže mluvím
o amnestii v sociálním spolužití. tu
právě mám na mysli onen stav. Jako zástupce
polských občanů vstoupil jsem mezi strany,
které chtějí pracovati pro tento stát.
Že za to na mne Němci útočí a
komunisté by na mne strčili psí hlavu, tomu
se nedivím. Avšak divím se, že na mne
útočí tyto strany, ti lidé, kteří
se domnívají, že jsou nejlepšími
vlastenci českými.
Následující část úmluvy
jedná o ochraně menšin. Pánové
Němci zde ve svých řečech podtrhli,
že oni nedostávají to, co dostáváme
my v této smlouvě. Poznamenávám, že
úmluva tato neobsahuje nic jiného, než pouze
ta práva, o nichž jednají zákony československé,
a která nám na základě základních
zákonů patří.
Pro mne ze všech článků této
úmluvy je nejsympatičtější článek
12, v němž je řečeno, že Československá
republika je rozhodnuta příznivě zacházeti
s polskou menšinou v tomto státě. Že v
tomto článku mluví se o loyalitě,
je pro mne věcí srozumitelnou, neboť nedovedu
si představiti za dnešních státně
evropských poměrů, že by ti, kteří
jsou neloyálními vůči státu,
v němž žijí, mohli se pokládati
za menšiny a vymáhati menšinových práv.
Nedivím se na příklad Němcům,
vyvolávajícím veliké křiky
pro křivdy páchané na jejich menšinových
právech. Vždyť oni v těchto územích
byli živlem panujícím. Když oni měli
hegemonii a vnucovali své dominující stanovisko
jiným národnostem, necítili žalu ani
bolesti těch, kdo se cítili býti členy
těch utiskovaných národů. Cítí
to teprve nyní a to tím bolestněji, když
úlohy se změnily. Jinak je s námi Poláky,
u nás se úloha nezměnila. Zůstali
jsme tím, čím jsme byli dříve.
Úlohu panujícího národa převzali
nyní místo Němců Češi.
A že si stěžujeme a dovoláváme
se zlepšení svého osudu, že kritisujeme
postupování Čechů a jejich úřadů
vůči nám, dělali jsme totéž
vůči Němcům též dříve
a činíme to dnes s tím větším
bolem i žalem, neboť pakliže dříve
utiskovali nás Němci, národ nám cizí,
vedoucí celá staletí válku se živlem
slovanským, pak v nejednom případě
jejich methody nyní převzal také vůči
nám a nechce od nich ustoupiti bratrský národ
slovanský.
Zde přál bych si krátce poukázati,
že učiteli všech těch útisků,
na něž si zde stěžovali němečtí
řečníci, byli Němci v Německé
říši. Tam se postupovalo tak, ne-li hůře,
s menšinami Poláků, Srbochorvatů, Lužičanů,
Dánů a Frýzů. Vždyť tam
bylo úplně potlačeno polské školství
a docela děti byly bity, když promluvily polsky. Tam
nebyl přijímán do státní služby
ten. kdo neuměl německy a docela musil zapříti
svůj národ, tam konečně bylo započato
se slavnými zákony o vyvlastnění Poláků
ze země i majetku. A dnešní osud národních
menšin v Německu není rovněž lepší.
Proti Němcům se užívá jejich
vlastních method a teprve tenkráte cítí
se křivda, když ji člověk sám
snáší. Domnívám se, že na
to má každý národ pamatovati, neboť
v opačném případě nebude nikdy
klidu. Němci, kteří byli učiteli těchto
method v postupování s národními menšinami,
měli by první dáti příklad,
že jim dělají konec.
Nyní chtěl bych se pouze zmíniti o několika
otázkách, týkajících se polského
školství. Na naše požadavky ve věcech
polského školství nám odpovídají
- to mezi jinými činí také pan Śliwka,
že Polsko nebere v úvahu žádosti českých
kolonistů na Volyni ve věcech jejich školství.
(Výkřiky posl. Śliwky.) Nerepresentuji
Polsko, neboť nejsem k tomu povolán, ani nechci také
v této otázce uzavírat oči, co je
v Polsku špatného. Avšak domnívám
se, že není možno srovnávati naše
poměry s poměry českých kolonistů
a Volyni. Především si musíme uvědomiti,
že my, Poláci v Československu, nežádáme
pro sebe žádných privilegií, že
žádáme pouze to, co nám podle zákonů
československých patří.
Poněvadž se však tím argumentem o Češích
na Volyni neustále přemáhají naše
požadavky, musím se poněkud zabývati
otázkou Volyně. Podle sčítání
lidu je na Volyni 27.000 Čechů usedlých v
různých obcích i okresích. Připustíme-li,
že sčítání lidu i zde bylo tendenční,
jako bylo tendenční sčítání
lidu v Těšínském Slezsku, je jich 30
až 35.000, avšak více nikoli.
V žádném okrese není jich však
více než 5% a v žádné obci počet
jich nedosahuje 10% obyvatelů, hromadně bydlí
pouze v některých osadách. Nyní jsou
tam veřejné české školy, které
vydržuje polská vláda a také školy
soukromé dostávající subvence od vlády.
(Výkřiky posl. Śliwky.)
Jsem toho mínění, že polská vláda
měla by jim dáti co největší
ústupky pro jejich získání, neboť
oni jakožto živel zámožný a kulturní
mohli by čelit bolševické vlně. (Výkřiky
posl. Śliwky.)
A nyní ještě chtěl bych upozorniti,
jak se věc má u nás, v Těšínském
Slezsku. V ruských dobách na Volyni nebyla žádná
česká škola, učilo se tam pouze rusky
Nám úřady československé hned
po rozpadnutí Rakouska v 10 obcích soudního
okresu bohumínského a frýštátského
uzavřely 16 obecných škol, v tom 5 soukromých,
v nichž bylo 79 tříd a 3869 žáků
a jednu školu občanskou v Doubravě.
Od té doby českých škol, jak udávají
české noviny, bylo založeno 66 obecných
a 22 měšťanských. Polské školy
do té doby také byly založeny, avšak pouze
dvě státní, a to v Doubravě a v Německé
Lutyni. Avšak i v těchto dvou případech
musíme žalovati na to, že vláda se vymlouvá
na nedostatek peněz na jejich udržování;
jsou umístěny špatně a školu v
Německé Lutyni vláda převzala pouze
na papíře, udržuje ji i dále Matice
Školská. Kromě toho byla také založena
veřejná škola občanská v Karvinné.
Matice Školská pak založila tři soukromé
školy občanské, a to v Bystřici, Lazech
a v Českém Těšíně a tři
obecné školy v Českém Těšíně.
Rychvaldě a ve Věřnovicích. Porovnáme-li,
kolik povstalo českých a polských škol
v politických okresech těšínském
a frýštátském, je zřejmo, že
polské školství po této stránce
jest velmi zanedbané a zvláště pokud
jde o školství občanské.
Pakliže rozvoj českého školství
jde kupředu, nezávidím mu, avšak záleží
nám na tom a neustoupíme od toho, aby v Těšínském
Slezsku pro polské občany rozvíjelo se rovněž
školství polské.
Proto žádáme, aby byla založena polská
škola občanská v Jablunkově, kde je
22 % Čechů a 58% Poláků, v Bludovicích
21% Čechů, 73% Poláků, v Horní
Suché 25% Čechů, 56% Poláků,
ve Třinci 23 % Čechů, 29% Poláků.
Žádáme, aby byly založeny občanské
školy pouze v těchto větších místech,
a to tím spíše, že české
občanské školy byly tam již založeny.
Pakliže pro menší počet Čechů
mohou tam býti občanské školy české,
nechápeme, proč úřady nechtějí
dovoliti, aby tam byly otevřeny polské školy.
(Posl. Špaček: Tak to můžete udělat,
vždyť můžete míti veřejně
školy, ať je zřizuje obec!) Pane kolego Špačku,
obce chtějí založiti polské školy,
avšak úřady nechtějí dáti
povolení ani na soukromé školy Matice Školské.
V mnohých případech nežádáme
založení školy státní. Takové
obce, jako Horní Suchá, Bludovice, Jablunkov a dokonce
Třinec chtějí udržovati školy,
avšak školní úřady v Opavě
a ministerstvo školství jako II. stolice dosud přes
mnohé žádosti nechtějí dovoliti
ani otevření soukromých měšťanských
škol. A nežádáme přece nic mimořádného.
Jen trochu spravedlnosti!
Pro nedostatek času musím nyní pominouti
jiné otázky týkající se našeho
školství zmíněné v této
smlouvě, avšak nemohu pominouti jedné věci,
upravené v jedné z posledních částí
smlouvy, a to otázku peněžních vkladů
obyvatelů Slezska československého v peněžních
ústavech, většinou pak ve spolkových
spořitelnách a záložnách v polské
části Těšínského Slezska.
Poznamenal jsem již, že Těšínské
Slezsko až do rozdělení tvořilo jednotný
hospodářský celek. Pro nás ústředím
byl Těšín - v tom Těšíně
soustřeďovaly se všechny ústředny
našich spolků i peněžních ústavů.
Tam chudí lidé, - neboť ve Slezsku nemáme
mezi sebou kapitalistů, - ukládali své drobné
úspory, tam dělníci a drobní zemědělci
ukládali svůj těžce vydělaný
haléř.
Tuto otázku upravuje čl. 60 předložené
smlouvy v ten způsob, že český občan,
pokud jde o výplatu těchto úspor, bude na
roveň postaven s občanem polským a naopak.
Tento předpis pomůže polským občanům,
kteří mají vklady v některém
peněžním ústavě v Československu.
Avšak naopak občané českoslovenští
budou na tom velmi špatně. Neboť co pomůže
to, že československý občan má
býti, pokud jde o výplaty, postaven na roveň
v Polsku s občanem polským, když v úvěrních
a podobných ústavech peněžních
sám polský občan ze svých vkladů
také téměř nic nedostane na základě
valorisačního zákona následkem přeměny
měny, která se udála v Polsku?
Domnívám se, že otázka tato má
býti zde upravena tím způsobem, že vláda
československá zachová vůči
vkladům v peněžních ústavech
v polské části Těšínského
Slezska, které jsou majetkem obyvatelů československého
Těšínského Slezska, úřední
nařízení vydané 8. října
1920 a smění tam uložené peníze
podle norem tohoto nařízení. Ti lidé
mají úplné právo k takovémuto
postupu, neboť již v roce 1920 vláda jim to slíbila.
Apeluji na vládu s tohoto místa a vím, že
téhož mínění jsou všichni,
kdož spravedlivě a správně na tuto věc
hledí, aby těmto držitelům vkladů
přišla s pomocí a aby podle slušnosti
a spravedlnosti učinila příslušné
kroky za účelem jejich odškodnění.
A nyní bych se ještě krátce vrátil
k části o ochraně menšin, o jazykovém
nařízení. Jazykové nařízení
je pro nás stejně bolestné, jako pro jiné
menšiny; náš lid je uvítal s velkou obavou,
avšak také s velkou vyčkávající
reservou. Vláda československá přijala
touto smlouvou, jak jsem to zdůraznil, na sebe povinnost
zacházeti s námi příznivě;
očekáváme, že také v otázkách
obsažených v jazykovém nařízení
se tato přízeň ukáže.
Pakliže si Němci stěžují a tvrdí,
že práva pro ně jsou horší nežli
pro nás Poláky, upozorňuji vás, pánové,
na jednu věc. Jazykové nařízení
dává nám možnost jednání
u soudů a úřadů v našem jazyku.
Avšak v praxi vypadá to jinak. Dosud jednáno
s námi na soudech i v úřadech pouze česky
a pouze velmi zřídka od úřadů
politických došel dopis také v jazyku polském;
od roku 1921 státní zastupitelství vůbec
přestalo vydávati obžalovací spisy v
jazyku polském; v soudech není ani jednoho soudce
ani jednoho úředníka, který by znal
jazyk polský, jedná se, protokoluje a vydávají
se rozsudky pouze v jazyku českém. Je to stav nelegální
a proti jazykovým ustanovením.
Bohužel není u nás ani v soudech ani v politických
úřadech lidí, kteří by vládli
jazykem polské menšiny. Upozorňuji na příklad
na soudy ve Frýštátě, kde v 9 odděleních
máme pouze 8 soudců, z nichž pouze jeden tak
trochu zná jazyk polský. Nečiním našim
soudcům v soudních okresech v Těšínském
Slezsku výčitky z ohledu jejich objektivnosti...
(Posl. Śliwka: A pan Polašek?) hned, zde měl
bych pouze jednu výhradu, pokud jde o pana Polaška,
přednostu soudu v Jablunkově, na nějž
docházejí žaloby, že zneužívá
vážnosti svého úřadu pro české
agitační účely. Avšak tito lidé
neumějí polsky a nemohou úřadovati
polským jazykem. Mluvil jsem o těchto věcech
s přednostou okresního soudu ve Frýštátě,
jenž projevoval co nejlepší vůli, avšak
prohlásil, že pro přetížení
prací a malý počet sil nemůže
zatím sám úřadovati ani vymáhati
od svých podřízených, aby úřadovali
polským jazykem. Takové poměry jsou více
méně také u jiných soudů.
K čemu to povede? My musíme žádati,
aby byla respektována naše menšinová práva
aspoň ta, jež nám jazykové zákony
dávají a nemůžeme se vzdáti jednání
a vyřizování v našem jazyku, proto žádám,
aby ministerstvo spravedlnosti se postaralo:
1. aby těm soudcům a úředníkům,
kteří nyní konají službu u okresních
soudů na Těšínském Slezsku a
chtějí se naučiti polsky, byla dána
možnost naučiti se tomuto jazyku, tím, že
se zmenší jejich práce a zavedou příslušné
kursy polštiny;
2. aby se při obsazování míst soudců,
úředníků, zapisovatelů a zřízenců
přihlíželo pouze k takovým kandidátům,
kteří správně vládnou jazykem
polským slovem a písmem;
3. aby tyto soudy byly zaopatřeny dostatečnými
pomůckami v jazyku polském jako zákony, pomůckami,
formuláři, psacími stroji atd.
Pokud jde o úřednictvo, ovládající
jazyk polský, je ještě hůře v
našich úřadech politických I. a II.
instance. Tedy, kdyby jazykové nařízení
bylo, pokud jde o naše práva, striktně a loyálně
vůči nám prováděno, postavení
našich občanů by se dokonce nezhoršilo.
Uvádějí nás v obavu ona ustanovení,
kde vykonání jistých zařízen
o užívání jazyka ponechává
se úřadům politickým I. a II. stolice,
neboť dosavadní zkušenosti vůbec nesvědčí
o jejich přízni k nám. Pokládáme
také za odporující duchu zákonů
omezení obecní samosprávy, která jsou
v nich. Budeme užívati veškerých právních
prostředků k ochraně jazykových práv,
avšak vzali jsme si za účel shodné soužití
s Čechy a spolupráci pro dobro státu, soudíme
tedy, že i Češi jako silnější
budou se starati, aby zbytečným národním
pronásledováním i násilným
odnárodňováním nebyly vyvolány
nesnáze a nedělány propasti mezi našimi
národy.
Smlouvu česko-polskou pokládám za první
vážný krok ke spolku mezi Polskem a Československem,
kterého oba státy tak velmi potřebují
ke svému rozvoji, pro obranu proti nepřátelům,
kteří jsou kolem. Proto úmluvu tuto zcela
srdečně vítám. Vím, že
tu a tam má nedostatky, avšak věřím,
že při dobré vůli příslušných
činitelů dá se věc snadno odstraniti,
až přátelství a přízeň,
nikoliv závist a hltavost budou hlavní směrnicí
pro uspořádání vzájemných
poměrů. (Výborně! Potlesk.)