Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Předseda (zvoní): Přistoupíme k projednávání 1. odstavce pořadu, kterým je:

1. Zpráva výborů soc.-politického, branného a rozpočtového k usneseni senátu Národního shromáždění republiky Československé (tisk 216) o vládním návrhu zákona (tisk sen. 16 a 34), kterým se doplňuje § 81 zákona o vojenských požitcích zaopatřovacích (tisk 312).

K projednávání tohoto odstavce pořadu dostavili se do schůze za ministerstvo nár. obrany generál dr Patočka, za ministerstvo financí odb. přednosta dr Vlasák.

Zpravodajem výboru soc.-politického je pan posl. Bergmann, výboru branného pan posl. Bradáč a výboru rozpočtového pan posl. Pekárek.

Dávám slovo prvnímu zpravodaji panu posl. Bergmannovi.

Zpravodaj posl. Bergmann: Slavná sněmovno! Do našich zahraničních československých legií přihlásili se také příslušníci národnosti české a slovenské, kteří buďto jako poddaní bývalé rakousko-uherské říše byli usedlí na území Spojených států amerických již před vypuknutím světové války nebo jako takoví se stali státními občany americkými.

Těmto osobám a jich pozůstalým byly přiznány zaopatřovací nároky podle §u 81 zákona č. 76 z r. 1922 o vojenských požitcích zaopatřovacích. Vláda republiky Československé přihlížejíc ke genesi zákonných předpisů ve věci zaopatřovacích nároků příslušníků československého zahraničního vojska, jakož i k úmyslům zákonodárcovým poskytnouti těm, kteří v boji za svobodu vlasti stali se invalidy, skutečné zaopatření, stanovila ve vládním nařízení ze dne 6. října 1923, č. 186, kterým se provádějí některá ustanovení zákona o vojenských požitcích zaopatřovacích, v 5. odstavci k §u 81, že ministr nár. obrany v dohodě s ministrem financí stanoví, jakým způsobem a v jaké relaci budou se vypláceti zaopatřovací požitky s příslušnými drahotními přídavky, mimořádnými a nouzovými výpomocemi příslušníkům československého zahraničního vojska nebo pozůstalým po nich, kteří zůstali na území Spojených států severoamerických.

Osoby, o něž tu jde, jsou rodinnými a jinými poměry vázány k pobytu ve své druhé vlasti, která jest jim vlastně domovem. Proto nelze je nutiti k přestěhování na území našeho státu. Je-li v intencích zákona poskytnouti jim skutečné zaopatření, jest jistě aktem spravedlnosti stanoviti toto zaopatření v takové výši, aby se shodovalo alespoň z části s existenčními poměry země, ve které žijí. Jest to i morální povinností státu, ježto jde o osoby, které mají zásluhu o znovuvybudování tohoto státu, kteří za svobodu vlasti obětovali svůj nejcennější statek, život i zdraví. Ustanovení odst. 5 §u 81 vládního nařízení číslo 186 z r. 1923, týkající se stanovení relace a způsobu výplaty zaopatřovacích požitků legionářů ve Spojených státech amerických, dává však administrativě pouze možnost upraviti relaci se zřetelem na kursovní hodnotu československé koruny vzhledem k americkému dolaru. Zákon stanoví výši zaopatřovacích požitků podle naší měny, takže výplata v cizině je závislá na kursu československé koruny. Kupní síla dolaru v Americe však vzhledem ke kupní síle československé koruny u nás - posuzována s hlediska kursovní hodnoty - je značně nižší. Proto je nutno, má-li se invalidům-legionářům v Americe dostati přiměřeného zaopatření, jakého se dostává legionářům-invalidům v našem státě, aby pro zvýšení relace, která vyplývá z poměru kupní síly československé koruny vzhledem k dolaru, byl sjednán zákonný podklad.

Vládní návrh, který byl projednán v senátě výbory branným, soc.-politickým a rozpočtovým, byl přijat ve 13. schůzi plenární senátu dne 17. března 1926, má se vztahovati na 42 invalidů-legionářů s trvalým zaopatřením, 19 invalidů-legionářů s dočasným zaopatřením, 5 vdov po padlých a zemřelých legionářích a 13 sirotků po padlých nebo zemřelých legionářích, tedy celkem na 79 osob. Celkový náklad spojený s provedením tohoto vládního návrhu činí ročně okrouhle 1,100.000 a je zajištěn v kap. VIII. tit. 2 a 3, § 2 státního rozpočtu Účinnost zákona stanoví se nazpět od 1. ledna 1920 a sice proto, poněvadž tímto dnem nabyl účinnosti také zákon číslo 76 z r. 1922 o vojenských požitcích zaopatřovacích.

Soc.-politický výbor zabýval se tímto usnesením senátu ve schůzi dne 12. května 1926 a navrhuje, aby posl. sněmovna schválila usnesení senátu ve znění uvedeném ve zprávě výborové beze změny. (Souhlas.)

Předseda (zvoní): Druhým zpravodajem za výbor branný - je pan posl. Bradáč. Dávám mu slovo.

Zpravodaj posl. Bradáč: Branný výbor poslanecké sněmovny připojuje se plně ke zprávě, kterou podal soc.-politický výbor k této předloze. Prosím, aby osnova byla schválena ve znění zprávy výborově.

Předseda (zvoní): Třetím zpravodajem za výbor rozpočtový - je pan posl. Pekárek. Dávám mu slovo.

Zpravodaj posl. Pekárek: Slavná sněmovno! Páni zpravodajové soc.-politického a branného výboru přesvědčivě odůvodnili vládní návrh, kterým se má invalidům-legionářům americkým a jejich pozůstalým umožniti takový způsob života, jakým žijí legionáři uvnitř hranic naší republiky z požitků, kterých u nás požívají. S hlediska věcného nelze tedy k vládní osnově ničeho připojiti. Pro rozpočtový výbor bylo směrodatným zkoumati, jde-li o vydání nová, či vydání již ve státním rozpočtu obsažená. V kap. VIII státního rozpočtu na r. 1926 v tit. 2 a 3, § 2 máme zařaděnu částku 62,045.000, v níž již náklad 1,090.000, který bude přibližné opatření vlády vyžadovati, je zařaděn. Právě tak tomu bylo v rozpočtech dřívějších a jde tedy pouze o formální stránku, ovšem nutnou, aby legislativně bylo schváleno opatření, které dříve již z důvodů lidskosti bylo činěno na základě vládního zmocnění.

Slavná sněmovno! Patřím ke straně, které jistě nelze vytýkati, že by se snad snažila, aby mrhány byly státní peníze. My jsme jistě celou svou činností v tomto zákonodárném sboru dokázali, že nám jde o úspory. Ale jsou často zřetele mimořádně, které nutí k tomu, aby činěna byla i mimořádná vydání, mimořádná opatření.

V daném případě je to pocit vděčnosti k těm, kteří neváhali, aby šli i za moře a položili za zájem vlasti to, co je člověku nejdražší, zdraví a také život. Jde o zaopatření 79 jedinců Mezi těmito 79 jedinci je velký počet sirotků, jichž otcové položili svůj život za vlast a jejichž matky, usouženy smrtí otcovou, následovaly za nimi.

Rozpočtový výbor ve schůzi dne 25. května t. r. zabýval se vládní osnovou a uznávaje její velký význam, usnesl se požádati mými ústy slavnou sněmovnu, aby vládnímu návrhu tisk 312 dala schválení. (Souhlas.)

Předseda (zvoní): K této osnově jsou podány řečnické přihlášky. Zahájíme proto rozpravu.

Navrhuji podle usnesení předsednictva, aby lhůta řečnická byla stanovena 20 minutami.

Jsou proti tomu nějaké námitky? (Nebyly.)

Námitek není. Lhůta je tedy stanovena 20 minutami.

Ke slovu jsou přihlášeni "proti" pp. posl. Heeger a Horpynka.

Dávám slovo prvnímu přihlášenému řečníku, p. posl. Heegerovi.

Posl. Heeger (německy): Slavná sněmovno! S projednávanou předlohou i my zásadně souhlasíme. (Místopředseda Slavíček převzal předsednictví.) Proti čemu však musíme protestovati, jest to, že se poskytuje jinak spravedlivá věc malému kruhu osob, jímž se dává přednost, a při tom se zároveň neřeší také otázka valorisace důchodů všech válečných v poškozenců v jiných zemích. Při tomto návrhu jde o to, aby nynější důchody 79 československých legionářů, válečných poškozenců, v Americe byly valorisovány, t. j. jejich požitky přizpůsobeny drahotním poměrům země, v níž bydlí. Jejich požitky mají tedy býti zvýšeny. Ale v tomto návrhu jde se dále a zamýšlí se provésti nejen zvýšení nynějších důchodů, nýbrž toto zvýšení má působiti se zpětnou platností od roku 1920. Naskýtá se nyní otázka, proč najednou vláda s malým kruhem osob jedná tak šlechetně, proč z legionářů mají býti uděláni váleční poškozenci požívající přednosti. Jsme toho mínění, že, když vláda uznává nutnost a jest jí jasno, že stav válečných poškozenců musí býti zlepšen, že jejich důchody mají býti přizpůsobeny drahotním poměrům země, v níž jsou nuceni bydliti, nesmí přece provozovati tak jednostrannou protekci. Nesmí poskytnouti toto dobrodiní jen 79 československým občanům, naopak měla by zatracenou povinnost upraviti tuto otázku všem válečným poškozencům, který bydlí v jiných zemích. Nápadné rozlišování mezi válečnými poškozenci, které z nich činí státní občany první a druhé třídy, jest velice nebezpečným příznakem a nelze je přijmouti bez odporu. Máme tisíce válečných poškozenců, kteří žijí v cizině a kteří trpí rozdílem měny, kteří jsou v nejkrajnější nouzí, jejichž životní poměry jsou nejhorší a nejnepříznivější, jaké lze si jen pomysliti. Avšak vláda přechází přes ně bez povšimnutí k dennímu pořadu, pokouší se rozřešiti tuto otázku jen pro 79 legionářů a naprosto se nestará o jiné, kteří by týmž právem jako legionáři, mohli požadovati, aby jejich důchody byly přizpůsobeny drahotním poměrům země.

Křiklavým příkladem jsou naši váleční poškozenci žijící v Německu. Invalidé s 20- až 25%ní neschopností k práci dostávají měsíční důchod 5 marek 62 feniků, což se rovná 45 Kč. Invalidi, prohlášení za neschopné k práci z 85 až 100%, tedy ti, kteří jsou naprosto neschopní práce a musí hraditi svou výživu úplně z důchodu, dostávají nejvyšší důchod, ale jen tehdy, musejí-li kromě toho pečovati ještě o 4 děti, pak dostávají ohromný důchod 37.5 marek, tedy a si 300 Kč měsíčně. Jest zřejmo, že tito politování hodní lidé sotva si mohou z tohoto důchodu opatřiti více než suchý chléb. A když to nyní vláda uznává a valorisuje požitky amerických válečných poškozenců legionářů, musí se rozuměti samo sebou, že dlužno právě tak nakládati s jinými ubohými a politování hodnými obětmi války a jejich důchody přizpůsobiti drahotním poměrům.

Jak tomu bylo dosud? Nikdo se nestaral o bídu jiných válečných poškozenců, naopak necitelný byrokratismus působil důchodcům všude těžkosti a překážky. Mnoho těchto důchodců v cizině i ve vlasti - jest jich na sta - ztratilo nárok na důchod prostě proto, poněvadž promeškali lhůty stanovené zákonem. Byli to právě nejubožší a nejvíce politování hodní lidé. jejichž nároky byly zamítnuty pro zmeškání lhůty, tedy čistě pro formální chybu. Mohli jsme zjistiti velice mnoho případů, v nichž úřady, především konsulát ve Vratislavy, nedbaly žádných žádostí a stížností válečných poškozenců a sotva že odpověděly na podání. Toho dlužno litovati, neboť při úpravě těchto otázek má rozhodovati lidskost a cit. Musíme se zde veřejně tázati rozhodujících činitelů: Jakým právem děláte čáru rozdělující válečné poškozence legionáře v Americe a válečné poškozence v jiných státech, kteří jsou československými občany? Jakým právem vůbec cení se výše čeští legionáři ne v jiní českoslovenští občané? Musíme konstatovati, že tento zákon není ničím, než jednostrannou slátaninou, ničím než zákonem, jenž povstal z protekce, která se má prokázati občanům první jakosti, československým legionářům. Žádáme tedy důkladné úpravy, sjednocení a zlepšení celé péče o válečné poškozence. Proto jsme podali resoluční návrh. Prosíme dámy a pány o jejich souhlas, aby poněkud byla zmírněna nouze a utrpení československých válečných poškozenců v jiných zemích. Když jsme v branném výboru podali stejný resoluční návrh, musil to býti právě socialista, jenž nepřipustil, aby se o resoluci jednalo a hlasovalo, a to pouze proto, poněvadž byla podána jen německy a český překlad nebyl ihned po ruce. Doufáme a máme za to, že plénum sněmovny tuto věc jinak posuzuje a s naší resolucí projeví souhlas.

Při této příležitosti dovoluji si promluviti ještě několik slov o druhém smutném zjevu v tomto státě, o vyživovacích příspěvcích. Roku 1921 byl vydán zákon o vyživovacích příspěvcích na jeden rok, roku 1922 byl prodloužen. Zástupci příslušných ministerstev ve všech výborech prohlásili, že vláda podle zkušeností, jež byly dosud učiněny se zákonem o vyživovacích příspěvcích, předloží sněmovně co nejdříve nový návrh zákona. Tento slib do dneška nebyl splněn. Jsme přece zvyklí, že sliby vlády nikdy nejsou splněny. Až do dnešního dne čekáme na podání takového zákona. Nejen že se to nestalo, nýbrž musíme bohužel zjistiti, že nejnecitelnější byrokratismus, vykládaje si libovolně platný zákon, počal jej ještě značně zhoršovati. Toto zhoršení dopadlo v neprospěch osob oprávněných k nároku. V proslavených odůvodněních dovolávají se, aby mohli oprávněné osoby podvésti o vyživovací příspěvek, §u 4 zákona. Zapomínají však, že při projednávání tohoto zákona a v důvodové zprávě vlády bylo vysloveno, že nárok na vyživovací příspěvek mají nejen nemajetní, nýbrž všechny osoby, jejichž výživa závisí na výdělku osob, které nastoupily službu. Přes toto jasné zjištění výboru a důvodové zprávy okresní politické úřady vykládají si § 4 zákona jinak. Tak na př. odmítají dělnice s odůvodněním, že jsou schopné práce a proto nemají nároku na vyživovací příspěvek. Četné okresní úřady zamítly žádosti s tímto odůvodněním. Jak nesmyslný jest takový výklad, jenž nemůže býti v duchu zákona, vyplývá již z toho, že dělnice prostě, i když jest zdráva, nemůže si opatřiti práci v době, kdy muž jest na cvičení ve zbrani, že i když by chtěla pracovati, není s to, aby si našla práci. Ale na tom není dosti. Některé okresní úřady dokázaly něco přímo nehorázného. Zvláště provádějí tuto praksi okresní úřady v Čechách, přede všemi teplicko-šanovský. Nespokojují se s výkladem, že jest zde schopnost práce a proto že není nároku což ovšem odporuje zákonu nebo lépe řečeno, duchu zákona - nýbrž jdou ještě dále a dovolují si tu nehoráznost, že ženy, které žádají o vyživovací příspěvky, dávají vyšetřovati úředními lékaři a když úřední lékař zjistí, že žena jest tělesně zdráva, odmítne její nárok na vyživovací příspěvek s tímto odůvodněním. To jest surový, bezohledný čin libovůle, jenž nemá zákonného podkladu a jenž pochází jen ze svévole jednajících osob. Musíme se tedy již tázati., zdal: tito odpovědní úřední činitelé na venkově jednají tak na vyšší rozkaz nebo jednají-li podle vlastní libovůle, a je-li tomu tak, dlužno žádati, aby toto jednání bylo zastaveno a aby byla učiněna přítrž této libovůli. Žádáme tedy, aby ministerstvo vydalo okresním úřadům pokyny, v nichž se poukazuje na to, že toto jednání je nenáležitě. Žádáme, aby v těchto pokynech bylo poukázáno na to, co jest i v důvodové zprávě k tomuto zákonu a co ve výborech bylo bez odporu objasněno, že totiž ženy všech mužů, kteří nastoupili vojenskou službu a které jsou závislé na jejich výdělku, mají nárok na vyživovací příspěvky. Žádáme dále vládu, aby co nejdříve podala slíbený zákon o vyživovacích příspěvcích, aby i tato otázka mohla býti bezvadně rozřešena.

Prosím tedy slavnou sněmovnu, aby hlasovala pro náš resoluční návrh, jímž požadujeme, aby se totéž dobrodiní, jež se poskytuje válečným poškozencům-legionářům v Americe, poskytlo také všem jiným válečným poškozencům a jímž zároveň žádáme, aby byla učiněna přítrž libovůli při vyplácení a poskytování vyživovacích příspěvků. (Potlesk na levici.)

Místopředseda Slavíček (zvoní): Další slovo má p. posl. Horpynka.

Posl. Horpynka (německy): Slavná sněmovno! Účelem projednávaného návrhu zákona jest změniti a doplniti § 81 zákona ze dne 17. února 1922, č. 76 Sb. z. a n., ve prospěch legionářů, žijících v Americe, a jejich vdov a sirotků, a to tak, že ministr národní obrany se zmocňuje, aby v dohodě s ministrem financí poukazuje zaopatřovací požitky nařídil příznivější relaci pro přepočítání československých korun na dolary, pokud trvá napětí mezi kursovní hodnotou a skutečnou kupní cenou dolaru v Americe. Tato změna zákona, kterou senát již přijal, týká se podle zpráv sociálně-politického a rozpočtového výboru celkem 79 osob a vyžaduje ročně nákladu 1.1 milionu korun a má působiti se zpětnou platností od 1. ledna 1920. Ze znění navrhované změny zákona tedy vysvítá, že za hranicemi tohoto státu žijí českoslovenští státní příslušníci, kteří nejen dostávají neztenčené odpočivné a zaopatřovací požitky, nýbrž jimž se ještě také nad tato zákonná ustanovení přiznávají jistě výhody a ještě k tomu se zpětnou platností za celých 6 let. I když se toto hmotné zlepšení týká jen docela nepatrné skupiny státních příslušníků, musili bychom již, majíce na zřeteli nepatrný větší náklad, jímž vedle toho rozpočet ani zatížen nebude, vítati tento návrh zákona, poněvadž si v tomto státě nesmíme vlastně nechati ujíti ani jedinou příležitost, aby se státní zaopatřovací požitky nějak zlepšily, poněvadž se to stává tak zřídka, jako nikde jinde na celém světě.

Poněvadž však moje strana přes tuto úvahu bude hlasovati proti tomuto návrhu zákona, pokládám za svou povinnost odůvodniti to, zvláště když tím budu také moci poukázati, jak se nestejně nakládá se zdejšími státními občany a náležitě to osvětliti. Abych však neupadl v podezření, že můj odpor směřuje jen proti legionářům nebo že vyvěrá z neodůvodněné nelibosti k nim, prohlašuji předem, že jako hluboce národně cítící člověk dovedu s hlubokým porozuměním a s jistým obdivem posuzovati činy vašich československých legií, pokud vyvěraly skutečně z národních vlasteneckých citů a přispěly k tak zvanému osvobození českého a slovenského národa a pokud cizina, posuzující z vlastního názoru, nevynesla nad jistými činy rozsudek zničující a hluboce snižující vážnost bojů za osvobození, k němuž se pak po přesném zkoumání připojily také vrstvy vašich příslušníků doma. Právě poněvadž jako příslušník německé národní strany bez vnitřního nátlaku jsem s to, abych ocenil národní skutky příslušníků jiného národa zcela nestranně a věcně právě tak dobře, jako to činí národně uvědomělé vrstvy jiného národa, nedovedu pochopiti, jak právě národně cítící Češi, kteří nevycházejí z nadšení pro český boj za osvobození, s tak hrozným záštím pronásledují každé národní hnutí, každý projev národního cítění a myšlení u nás Němců a potírají je s bezpříkladnou surovostí. Česká žurnalistika a čeští řečníci na schůzích nenalézají dosti ostrých slov nad velezradou a iredentou, jestliže my, Němci, zjišťujeme pouhé skutečnosti, že jsme proti své vůli byli připojeni k tomuto státu mírovým diktátem versailleským a saint-germainským, že naším politickým cílem jest vybojovati právo sebeurčení, které se podle Wilsonových mírových zásad ze dne 18. února 1918 přiznává všem národům na světě, jen nám Němcům se nepochopitelně upírá. Ba ještě více: zatím co váš president státu Masaryk sám prohlásil, že ve státě, v němž žije pohromadě několik národů, kteří bojují za svobodu, slovo velezrada ztratilo smysl a že tedy moderní právo nezná vůbec pojmu velezrady a že jest jen jediná velezrada, totiž velezrada proti vlastnímu národu, konstruovali jste paragrafy zákona na ochranu republiky, v němž prohlašujete každé přiznání k němectví za velezradu a stanovíte na ně trest, podle nichž zavřete do vězení jako velezrádce každého Němce, který osvědčuje kulturní spojitost všech Němců, uznávanou celým světem bez zřetele na státní hranice, jež je dělí, jak se to ukázalo na jihlavském procesu s odborným učitelem Göthem, najde-li se jen státní zástupce, který utrhačným způsobem čistě vědecké ústavy pro zahraniční Němce v Německé říši označí jako střediska pangermanismu a iredenty, nemaje pro to byť i jen zdání důkazu. Tak vypadá ve skutečnosti rovnost všech občanů tohoto státu před zákonem a právem, že titíž lidé, kteří na jedné straně zbožňují a vychvalují národní čin českých legionářů, na druhé straně však Němcům vytýkají jako jednání ohrožující stát, již když se hlásí ke svému národu nebo - dokonce cítí národně německy a jednají tak a to i v oboru kulturním.

Avšak to není jediný rozpor. My, příslušníci německé národní strany, chápeme úplně, že se snažíte svou povinnou vděčnost k svým legionářům prováděti také prakticky, že se nejen vydatně staráte o vdovy a sirotky bojovníků za svobodu, nýbrž že i legionáře, kteří se navrátili do vlasti, vydatně odměňujete za jejich obětavé činy místy ve státní službě a vedle toho jim mnoha zákonnými předpisy zajišťujete přednostní postavení před jinými občany státního národa. S vašeho stanoviska jest to nejen vaší povinností, nýbrž i vaším dobrým právem, na něž vám jistě žádný Němec nijak nesáhne, i když z nejvyššího idealismu jest toho mínění, že národní vlastenectví nelze zaplatiti a ani se zaplatiti nesmí, poněvadž jinak ztrácí veškerou cenu. Na to však smíme a musíme vás upozorniti, že tato vaše povinná vděčnost k vašim legionářům pozbývá velmi mravní ceny, osvědčujete-li ji jen na útraty Němců nebo jiného menšinového národa tohoto státu. Vy sami se snižujete, vyháníte-li Němce z jejich míst ve státní službě a nahrazujete je legionáři, jestliže k práci nezpůsobilým Němcům odnímáte trafiky v jednolitém německém jazykovém území a dáváte je zdravým legionářům, jestliže vyšší nájemní nabídku Němce na nádražní restauraci odmítáte jen proto, abyste všechny tyto zdroje výdělku dali legionářům přes to. že podali nižší nabídky. Což při tom vůbec nepovážíte, že takovéto zjevy musí silně snížiti cenu vděčnosti i v očích legionářů, když vidí, že národ povinný k vděčnosti neplatí je z vlastní kapsy, nýbrž z cizí? K tomuto úsudku musí dospěti každý právně myslící člověk, uznává-li, že my, Němci, kteří již jednou z vaší vůle musíme patřiti k tomuto státu, máme oprávněný nárok na všechna státní zařízení podle procentní síly našeho německého národního kmene a připustí-li, že také plným právem smíme kdykoliv tento požadavek hájiti.

Tento návrh zákona vynucuje si ještě také jinou úvahu. Zatím co se §em 81 zákona ze dne 17. února 1922. který má býti novelován, přiznávají v cizině žijícím legionářům a jejich pozůstalým neztenčené odpočivné a zaopatřovací platy také tehdy, když oprávnění příjemci jsou příslušníky jiných států, nejsou-li jen ve službách cizích států, zákonná ustanovení, která zde v této sněmovně byla přijata před několika dny v souvislosti s římskou a vídeňskou smlouvou, odpírají zdejším německým státním občanům jakýkoliv nárok na odpočivné a zaopatřovací požitky pro jejich pozůstalé, i když dlouhá léta sloužili ve státní službě, jestliže, než došlo k objasnění poměrů mírovými smlouvami, vyčkávali s vykonáním služební přísahy. Z tohoto chování německých státních úředníků, vyvěrajícího jen z opatrnosti, vyvozujete nyní právo připraviti je o nárok na starobní zaopatření, jehož nabyli dlouholetou státní službou, poněvadž si jen namlouváte, že již v tom musíte také spatřovati čin ohrožující váš stát. (Předsednictví převzal místopředseda inž. Dostálek.)

Další rozpor musíme konstatovati také, uvážíme-li, že se podle tohoto návrhu zákona budou vypláceti neztenčené odpočivné a zaopatřovací požitky, ještě k tomu s určitými valutními výhodami Čechům žijícím v cizině, lhostejno, jsou-li státními příslušníky Československé republiky či nikoliv, naproti tomu však německým státním příslušníkům československé republiky, kteří musí žíti trvale v cizině, zkracuje se aspoň část jejich pensí, rovněž s odvoláním na určitě zákony a nechcete při tom uznati změněnou situaci, která vznikla státním převratem a potíže, jichž příčinou jsou poválečné poměry. Abyste tomu všemu však dali korunu, abyste, jak se zdá, také na venek dokázali co nejpříkřeji méněcennost Němců, podáváte sněmovně návrh na novelování §u 81 zákona ze dne 17. února 1922. o vojenských požitcích zaopatřovacích právě v době, kdy vaše úřady domácím pensistům, kterým jste již odpočivné a zaopatřovací platy přiznali, při přechodném pobytu v cizině tyto platy zkracují nebo úplně škrtají, kdy si pensisté, s nimiž se tak macešsky nakládá, musí nechati líbiti bez stížnosti všechny šikany spojeně s povolením pobytu v cizině. Tyto poměry skutečně zasluhují, aby také zde ve sněmovně byly jednou přibity na pranýř, poněvadž všechno úsilí odstraniti je bylo dosud marně. ačkoliv i Češi přímo a poctivě několikráte připustili, že jsou neudržitelně.

Do podzimu roku 1923 platila totiž také v Československé republice zásada, že jen ti pensisté, kteří se trvale přestěhují do ciziny a chtějí tam žíti ze své pense, potřebují k tomu zvláštního povolení. Nikdo si ani v nejmenším nepomyslil, že takovéhoto povolení jest třeba také pro přechodný pobyt v cizině, na př. k návštěvě rodiny, lázní nebo k prázdninovým cestám. Každý pensista, který by si byl z takového důvodu zažádal, byl by se musil obávati, že bude napomenut pro svévolně obtěžování představených úřadů. Za takového stavu působilo tím větším překvapením a tím trapněji, když náhle všechna zemská finanční ředitelství vydala výnosy, jimiž bylo nařízeno, že a) každý pensista potřebuje ke svému pobytu v cizině. sebe kratšímu, povolení příslušného úřadu, b) že se mu. i když se mu povolí pobyt v cizině, na dobu tohoto pobytu odnímají drahotní přídavky a výpomoci, c) že se nedovolený přechod přes hranice trestá úplným odnětím pense.