Vidíte tedy, to jsou ti zástupci českých
vlád, ať již příslušejí
k té neb oné straně. Shledáte pochopitelným,
že takové vládě nedáme zmocnění,
že jí nevěříme ani přes
ulicí a snad smíme tvrditi, že můžeme
věřiti více cikánovi, než českému
ministrovi, poněvadž máme dosti důkazů,
že v tomto státě se nedodržovala ani ministerská
slova. Myslíte snad, že úřednická
vláda, jež nyní je u vesla, byla by lepší?
Byla přece dosazena k tomu účelu, aby jisté
nepříjemné věci odklidila se světa.
Ministerský předseda Černý našel
v tom mezi jiným i otázku starosty v Opavě.
Češi mají při nakládání
s německým národem nesmírně
chytrou politiku. Dají si na čas. Znají povahu
německého lidu, jež v prvním okamžiku
vzkypí, jež se v prvé chvíli pro nějakou
věc bůh ví ak nadchne, trvá-li však
ta věc nějakou dobu, mizí i zájem
a po letech dá se snadno bezbolestně ledacos provésti,
co bylo v prvé chvíli nemožným. Tak
také v tomto případě. Co se vlastně
stalo? V srpnu roku 1923 ráčil pan president Masaryk
navštíviti hlavní město země
Opavu. Z té příčiny byla na magistrátní
budově vyvěšena ne státní vlajka,
nýbrž městský prapor. Starosta města
zúčastnil se ovšem jako úředník
prvé stolice přijetí, avšak tento těžký
přečin, tento crimen laesae majestatis, tato velezrada
proti posvátné osobě presidenta - vždyť
přece žijeme v demokratickém státě
- musil býti bezpodmínečné potrestán.
A tak bylo s hlavním zemským městem Opavou
krutě naloženo, byl jí odebrán přenesený
obor působnosti. Nuže, pánové, mně
je jasno: Kdyby to nebyla bývala tato příčina,
byla by se našla jiná, neboť každý,
kdo má rozhled, ví, že Češi chtějí
zúčtovati se všemi těmi výsadami
a že je to v záměrech státní
správy, neboť správní aparát
musí býti soustředěn, Praha musí
se státi středem říše, tudíž
musí padnouti všechny výsady, samospráva
obcí se docela oklestí a všechny budou postaveny
pod dozor nejbližšího politického úřadu.
Proto se postátňuje policie, zdravotní správa,
proto jsou vydávány předpisy o rozlučování
a slučování obcí, o označování
ulic atd., proto je odstraňováno výsadní
postavení několika privilegovaných měst.
O důvody je vždy postaráno, v Liberci, Jihlavě
atd. Tento přenesený obor působnosti, agenda
státní správy byla Opavě odňata,
zbylo jen málo, správa škol. Již tenkráte
jsem pánům radil, aby i tyto hodili Čechům
pod nohy, aby měli úplně volné ruce,
neboť pak by byli dosáhli práva voliti starostu
bez potvrzení. 14. dubna 1924 byl Franz opětně
zvolen starostou města. Bylo zažádáno
o potvrzení, jež do dnes, tedy za dvě léta,
nebylo dáno. Nastal naprosto neudržitelný stav,
že staré obecní zastupitelstvo, jež dávno
přezrálo, úřadovalo dále, kdežto
nové zvolené nemohlo nastoupiti svůj úřad.
Všechny dotazy v této době byly marné,
interpelace zůstaly bez odpovědi. Nový ministerský
předseda Černý měl tedy za
úkol vyříditi tuto jisté choulostivou
otázku a vyřídil ji známým
způsobem, který známe, dokonale, že
prostě starostovi Franzovi potvrzení odepřel.
Nuže, nevím, co na to Opavští odpovědí,
odpověď může podle mého soudu býti
jen ta, že nejmilostivěji vzdají se toho, co
jim jako skrovný zbytek přeneseného oboru
působnosti zůstalo, totiž, že složí
správu škol, aby si město mohlo zvoliti starostu
podle své vůle.
Žádáte po všem tom, abychom této
nebo některé budoucí vládě
udělili nějaké zmocnění? Neměla
by nynější vláda Černého
býti prostě německou nevolí smetena?
Německé obyvatelstvo Opavy nepochopí, že
německá křesťansko-sociální
strana s opavským poslancem Luschkou, nepoložila
tuto otázku zároveň jako kompensaci, aby
při této předloze náležitě
zhodnotila německé hlasy. Opavští nepochopí,
že nynějšího postavení nebylo v
tomto smyslu využito. Nebo co říkáte
zprávě, jež dnes jde novinami, že ze 3
ředitelů Ústřední sociální
pojišťovny není, ježto se přešlo
přes německé nároky, ani jediný
Němec, že se přes oprávněné
nároky Němců opět docela přešlo?
Shledáte pochopitelným, že v osobě toho,
jenž právě stojí v čele vlády,
ať přísluší té neb oné
straně, neděláme pražádného
rozdílu. Všichni jsou stejného smýšlení.
Čeští sociální demokraté,
kteří nyní prolévají opravdové
krokodilí slzy, byli by mohli, pokud byli ve vládě
a měli moc, zavésti zlepšení v nakládání
s Němci v pravém mezinárodním bratrství.
Nedáme se také klamati nikterak o jejich národním
smýšlení, třeba že pan Bechyně
pronáší sebe krásnější
řeči, jako posledně o významu německého
národa. Vzpomínám, jak kdysi pan sociální
demokrat Tomášek jako předseda sněmovny
zde na tomto místě používal své
moci drakonicky v každém směru, že jsme
mu s prominutím poplatků propůjčili
titul "policejní president" nebo "policejní
pochop". Řečnická lhůta byla
nesmírné omezena a vzpomínám, jak
jsem v plném lesku letěl ze dveří,
poněvadž jsem překročil o několik
minut řečnickou lhůtu, a že se kol.
Lehnertovi a jiným také nedařilo lépe.
Dnes ovšem si pan Tomášek stěžuje,
poněvadž pociťuje jednací řád
na vlastní kůži. Pokládám takové
naučení za výborné, pokládám
je za dobré, že jednou sám musí to zkusiti.
Kdyby snad měl býti ještě jednou předsedou
sněmovny, snad bude pak míti vzhledem ke svým
vlastním zkušenostem trochu ohledu. Avšak právo
mravně se rozhořčovati musíme mu odepříti.
Tohoto práva musíme se dovolávati pouze my
sami, protože jsme jej vždy a při každé
příležitosti, bez ohledu na to, jaké
otázky se projednávaly, odsuzovali, vycházejíce
z hlediska, že demokracie má býti podle Masaryka
diskusí. Nedáváme-li tedy nynější
a žádné budoucí vládě
zmocnění, činíme tak i se stanoviska,
že víme, že nepřijde po ní nic
lepšího, s hlediska, že koaliční
strany z včerejška utvoří novou národní
koalici zítřejší. Třeba že
se čeští sociální demokraté
a národní socialisté velmi rozhořčují,
jestliže na oklamání svých přívrženců
dělají trochu hluku, aby nezůstali pozadu
za komunisty, protože se bojí, že své
přívržence ztratí, přece víme,
že je to komedie, že je to úplné smluvená
hra, což mně také jeden český
kolega v těchto dnech potvrdil. Řekl mi: "Pane
kolego, dejte pozor, co vám povídám. Vím
to zcela určitě, ta věc se nyní provede."
Ostatně to tvrdil také jeden německý
kolega, že by celní předloha prošla tak
jako tak, kdybychom my Němci pro ni hlasovali nebo proti
ní. Onen český kolega mínil dále:
"Nerozčilujte se, ta věc bude vyřízena,
pan ministr Černý provede všechny ty
choulostivé body, pro které došlo v koalici
ke sporům, a až bude vše vyřízeno,
Černý odstoupí, neboť mouřenín
vykonal svou povinnost, on je úředníkem,
opět odstoupí a koncem července nebo počátkem
srpna nastoupí opět Švehla, aby postavil
novou koalici." Nevím, zda to bude Švehla,
může to přece býti také někdo
jiný. Avšak víme, že zde opět určitě
nastoupí česká koalice a že i dnes tak
revolucionářští a mravně rozhořčení
čeští sociální demokraté
samozřejmě do ní opět vstoupí,
až svým přívržencům moudře
dokáží, že přece dosáhli
oposicí značných úspěchů.
Budou se opět tlačiti k vládnímu žlabu,
protože přináší veliké výhody,
kterých se nemůže žádá strana
vzdáti, veliký vliv, subvence pro přívržence,
tabáční trafiky, knihkupectví, nádražní
restaurace, pro konsumní spolky různé miliony,
pro pány poslance zbytkové statky - máme
také takové pány mezi sebou - a "Role"
bude míti opět pravdu, co tu psala: "Všechno
je komedie, Švehla vůbec není nemocen,
to je politická nemoc, on je ze všech nejchytřejší
a opětně nastoupí v plán a bude slepovati
dějiny." K této komedii máme vám
s německé strany podávati ruku, máme
pomáhati vytahovati vládní káru zapadlou
do bláta? Satyrický týdenník "Hockauf"
přinesl nedávno velmi hezký obrázek,
a to ve dvou obrázcích, pod nimiž bylo napsáno:
"Němci najdou vždy dveře otevřeny,
ale aby jimi vylítli." To bude velmi správné.
Dnešní německé celní strany nedostanou
za svou pomoc naprosto ničeho, všechny jejich smělé
naděje se rozplynou, naděje na účast
v moci, na vládní místa, na ministerská
křesla a pod., bez slitování přirazí
se jim dveře před nosem, budou bohatší
o jeden poznatek: Že v politice není vděku.
Mluvilo-li se dříve o vděku rakouské
sněmovny, bude se nyní mluviti o vděku české
koalice. (Předsednictví se ujal předseda
Malypetr.)
Mohli bychom snad ještě chápati chování
německých stran v této otázce, kdyby
za svou pomoc něco dostaly, myslím netoliko cla
a kongruu nebo jiné malé stavovské prospěchy,
nýbrž něco velikého pro náš
celý německý národ, na př.
již po dlouhá léta očekávané
německo-české vyrovnání, účast
na moci nebo samosprávu, alespoň samosprávu
kulturní. Čeští sociální
demokraté straší tímto strašidlem
své voliče, právě sociální
demokraté, to je k smíchu, že právě
ti to musí býti, kteří přece
by vlastně byli musili ode dávna podle svého
mezinárodního smýšlení usilovati
o vyrovnání a smíření. Pro
ně se to špatně hodí, že s tím
chodí mezi své voliče. Já však
tvrdím, že německé strany nedostanou
za svou pomoc ničeho a kdyby snad přece z toho chtěly
nebo mohly nějakou maličkost vytlouci, nebo kdyby
snad v budoucnosti mohly z toho něco vytlouci, musíme,
bohužel, prohlásiti, že to bude něco bezvýznamného
a že to bude nutno připsati také jen na náš
účet, na účet našeho odporu,
neboť byly odhodlány bezvýjimečně,
pro věc samu hlasovati pro tyto návrhy. Tvrdím
tedy, že stanovisko německých stran v této
době je těžkou chybou, že promeškána
byla přímo příznivá příležitost
státi se z předmětu české politiky
nositeli vlastní politiky. Litujeme, že tato příležitost
byla promeškána, aby se české koalici
dělaly nové potíže, aby se nadhazovaly
otázky, jako na př. interpelace o fašistech.
To je otázka, jež nás jistě i s německého
hlediska nesmírné zajímá, protože
víme, že toto nebezpečí, jež nepochybně
zde je, třeba že snad jeho význam je přeceňován,
obrátí se především proti německému
jazykovému území, právě jako
staré husitství. Rádi bychom byli poznali
stanovisko vlády a úředních kruhů
k této věci. Litujeme, že i otázka jazykového
nařízení zde nebyla probírána,
neboť jazykové nařízení bylo
pro německý národ ranou pěstí
a všechny německé strany byly za jedno, že
se proti němu musí bojovati všemi prostředky,
aby bylo vynuceno odvolání tohoto nařízení.
Bylo by bývalo požadavkem s německé
strany žádati, aby toto nás urážející
a krutě nás utlačující nařízení
bylo v celém svém rozsahu odvoláno. Ani to
se nestalo. A tak mně dáte za pravdu, tvrdím-li,
že opět byla promeškána jedna příležitost,
řídká, jež se snad nikdy již nevrátí,
aby celá německá politika v tomto státě
byla postavena na nové základy, že jsme stáli
před mezníkem své politiky sudetských
Němců. Proti tomu jsme, bohužel, bezmocni.
Můžeme jen varovati, můžeme jen poukazovati
na to, poněvadž německý národ
ukázal ve své převážné
většině při volbách, že
shledává politiku druhých za správnou,
a tak musí německý lid pocítiti také
důsledky této politiky na vlastním těle.
Mám tedy jménem a z příkazu klubu
německé strany národní učiniti
toto prohlášení:
Německá strana národní upustila od
toho, veřejně vyřizovati v této sněmovně
různosti v mínění a spory uvnitř
německého tábora, vedena jsouc myšlenkou,
aby české veřejnosti neposkytovalo se divadlo
na boj Němců proti Němcům. V posledních
dnech udály se zde věci, jež nutí německou
stranu národní, aby vystoupila ze zdrženlivosti,
kterou si sama uložila. Od utvoření česko-německo-slovensko-maďarské
celní koalice sledují německé strany,
Svaz zemědělců, křesťansko-sociální
strana lidová a německá strana živnostenská
politiku, jež nemůže býti ušetřena
ostré kritiky. Dosud pociťovaly oposiční
strany jednací řád sněmovny vypracovaný
Čechy, zvláště ustanovení o zkráceném
řízení a omezení lhůty řečnické,
jež znemožňují jakékoliv věcné
projednávání, velice těžce a
bojovaly proti němu všemi prostředky. Strany
Svaz zemědělců, německá křesťansko-sociální
strana lidová a německá strana živnostenská
schvalovaly samy a používaly nyní v posledních
dnech při různých příležitostech
této guillotiny na řeči. Tím vyrazily
z rukou pro vší budoucnost Němcům násilně
k tomuto státu přičleněným
a znásilňovaným účinný
prostředek boje. S politováním musili jsme
dále pozorovati, že tytéž německé
strany svými hlasy porazily návrh, aby ministerský
předseda podal ve sněmovně vysvětlení
o provádění jazykového nařízení.
Tímto svým stanoviskem znemožnily, aby vláda
přidržena byla k odpovídání pro
toto nařízení, jež náš národ
tak těžce poškozuje. Tímto svým
chováním zachránily úřednickou
vládu Černého před hrozící
krisí a tím první nadějnou příležitost,
povaliti českou vládu, propásly z malicherných
stranicko-politických pohnutek. S politováním
konstatujeme tyto chyby a vyslovujeme zároveň obavu,
že tyto německé strany svou slepou poslušností,
jakou zachovávají nyní české
vládě, vydávají každou stížnost
proti diktátorskému používání
jednacího řádu a každý budoucí
pokus pohnati vládu k odpovědnosti pro nařízení
a jednání Němcům nepřátelská,
v šanc prokletí a směšnosti.
Hájíce zájmy svého německého
národa cítíme se povinnými zde a v
této rozhodné hodině opětně
pozvednouti svůj varovný hlas a prohlásiti
odpovědnost za vší budoucnost. (Potlesk
na levici.)
Předseda (zvoní): Zjistil jsem nahlédnutím
do stenografického protokolu, že pan řečník
užil urážlivých slov o ministrech a bývalém
předsedovi tohoto sboru posl. Tomáškovi.
Volám jej za tyto výroky k pořádku.
Dalším řečníkem je p. posl. Petrovič.
Dávám mu slovo.
Posl. Petrovič: Slávna snemovňa! Odznely
už v parlamente zásadné reči všetkých
strán k požiadavku chránenia zemedelskej výroby,
k zavedeniu pevných ciel.
V rozvírenom zápase o zemedelské clá
pripadol mi úkol, poukázať na hospodárske
pomery Slovenska, a to menovite na kritické pomery slovenského
zemedelstva.
Miesto reči najradšej by som predviedol slávnej
snemovni živé obrázky z našich trhov,
sťa odpoveď na vyhlásenie sociálne-demokratického
kol. Koudelku, že v našom národohospodárskom
živote nemôže byť jednej kvetúcej
složky, ak vädne druhá, čo a ako "kvitne"
naše zemedelstvo na Slovensku. Opravdu "kvitne".
"Kvitne" tak, ako "kvitlo" francúzske
vinárstvo r. 1910, keď víno sa ničilo,
aby sa dosiahlo akej-takej ceny, lebo bolo úplne bez odbytišťa.
V tom "výhodnom" svojom položení
francúzsky vinári usporiadovali demonštračné
sprievody. Na čele sprievodov nosili tabulky s nadpisom:
"Mať toľko dobrého vína a nemať
chleba!"
Nad obrázky našich trhov a jarmokov tiež by bolo
možno ako nad demonštračné sprievody napísať:
"Mať toľko pekného dobytka a nemať
chleba, mať toľko pekného obilia a nemať
na dane, na šaty, na reparáciu chalupy." Tak
"kvitne", slávna snemovňa, bez preháňania
naše slovenské zemedelstvo. Ovšem, nie je toho
vinou slovenské zemedelstvo, že v našom parlamente
z mnohých strán hľadí sa na mnohé
otázky hospodárske, hlavne však zemedelské,
bez zreteľa k potrebám Slovenska a Podkarpatskej Rusi.
Pre omluvu tohoto stavu uvádzam, že v mnohých
prípadoch sa tak deje z neznalosti našich slovenských
pomerov, ač práve na druhej strane musím
to označiť za hriech, keď určité
vrstvy nechcú uznať spravodlivú životanutnosť
najväčšej složky obyvateľstva na Slovensku,
to je stavu zemedelského.
Slávna snemovňa! Podľa posledného sčítania
ľudu má Slovensko 3 miliony obyvateľov, z čoho
1,818.000 pripadá na zemedelstvo. Obnáša tedy
zemedelské obyvateľstvo na Slovensku cca 60%. To znamená,
že keď sa jedná o zemedelské záležitosti,
treba mať na zreteli, že sa v prvom rade jedná
o záujmy celého Slovenska.
Jestli skúmame hospodárske podmienky, podmienky
životné a sociálne slovenského zemedelstva,
vidíme, že sú celkom neuspokojivé a
že zostávajú ďaleko za podmienkami v českých
zemiach, trebárs aj tuná nie sú tak ružové.
Politickým prevratom oslobodil sa slovenský národ
len politicky. Hospodársky zostal závislý
od bývalých latifundistov. Až teraz v šiestom,
siedmom a ôsmom roku našej samostatnosti začína
sa oslobodzovať aj hospodársky náš slovenský
maloroľník cestou pozemkovej reformy, tisíce
a tisíce jutár dostáva sa ľudu buď
do vlastníctva alebo do nájmu. Pozemková
reforma behom ďalších dvoch rokov vykoná
svoje poslanie, slovenská pôda bude patriť slovenskému
ľudu, ktorý na nej pracuje.
Len či pozemková reforma bude značiť
pre nášho slovenského maloroľníka
hospodársku slobodu, keď doteraz sme zaplavovaní
konkurenciou susedných štátov zemedelslých,
ktoré využívajúc doterajšej obchodnej
politiky československej, ubíjajú čím
ďalej tým viac aj doterajšie slabé slovenské
zemedelstvo. Či novoutvorené hospodárstva
budú v stave vyviaznuť z dlhov, ktoré nutne
musely urobiť na zaplatenie zeme a na nákup živého
a mŕtveho inventára? Či sú nie predestinované
ako aj doterajšie naše roľnícke usadlosti
k istej zkaze?
Vina za tento stav padá v prvom rade na strany socialistické,
ktoré odopierajú akúkoľvek pomoc a hospodársku
ochranu zemedelcovi slovenskému, neviem, či z tej
alebo onej príčiny, ale docela určite z nerozumného
chápania celkovej hospodárskej situácie.
(Tak jest! - Potlesk poslanců republikánské
strany.)
Slávna snemovňa! Na miesto zvyšovania zemedelskej
produkcie na Slovensku ukazuje sa klesanie výroby, neposkytujú
sa nám podmienky pre rentabilitu. Zemedelec ani v produkcii
živočíšnej, ani v produkcii rastlinnej
nedocieľuje cien, ktoré by nahradily náklady
výrobné. O tom, aby zemedelec mohol za dnešných
okolností výrobu zvyšovať alebo ju zintenzivňovať,
ani reči byť nemôže, ač práve
na Slovensku je ešte asi 12% ornej pôdy ponechané
úhorom, čo znamená cca 150.000 ha ornej pôdy.
(Slyšte!)
Slovensko môže sa stať obilnou komorou valne už
zpriemyselnených českých zemí, keď
mu budú dané podmienky rentability. Keby sme dokázali
osiať týchto 150 tisíc hektárov obilím,
zvlášte pšenicou a ražou a docielili by
sme z 1 ha 20 q obilia, získali by sme 3 mil. q pšenice
a raže. Tým by sme získali pre náš
štát úhradu toho schodku, ktorý sa nám
nedostáva. Jestli na Slovensku na príklad roku 1925
je priemerný výnos pšenice z 1 ha 15·5
q a v Čechách 19·5 q, na Morave 18·7 q,
neznamená to ako to bolo počuť z lavíc
socialistických, nižšiu kultúru Slovákov,
(Hlasy: Prokeš!), ale, slávna snemovňa,
znamená to extenzívne hospodárenie, zapríčinené
nerentabilitou zintenzivnenia hospodárstva. Kamaráti,
o Prokešovi mi nehovorte! Včera hovoril a už
predošle, že sme národom s nižšou kultúrou,
že sú negramotní prípadne naši
poslanci, tu roľníci zo Slovenska atď. To jeho
počínanie toľko znamená, že nemá
práva hovoriť o kultúre. (Tak jest!) A
radil by som mu miesto kritiky kultúrnej úrovne
druhých, aby sa držal dávno už vyzkúšaného
porekadla "Ne sutor ultra, crepidam." (Tak jest!
Výborně! - Potlesk.)
Slovensko môže nahradzovať z veľkej čiastky
nesebestačnosť štátu v produkcii pšenice
a žita, ovšem musíme obrátiť oje
doterajšej politiky, ktorá miesto toho, aby bola vyvinutá
čo najväčšia pečlivosť o naše
zemedelstvo, aby boly dané všetky podmienky sebestačnosti,
otvorila brány hraníc dokorán dovozu cudzieho
obilia, menovite maďarského, nehľadiac ani k
ztratám štátu a k zbytočnému
zaťažovaniu obchodnej bilancie. Len sa pozrime, ako
stúpaly dovozy každým rokom. R. 1921/1922 činil
dovoz pšenice 539 tisíc q, pšeničnej múky
1,846.000 q, žita 209 tisíc q. R. 1924/1925 pšenice
1,928.000 q, pšeničnej múky 2,924.000 q a žita
1,390.000 q. Nápadný je pri tom obrovský
kontingent dovezenej pšeničnej múky. Iste snáď
preto, že naši konzumenti navykli príliš
na dvojnulku. A či by ju, pýtam sa vás, páni
komunisti, naše mlyny tiež neboly vyrobily a nemusely
stáť v krízi a nezamestnanosti?
Zo štatistiky vidíme, že podľa pôvodu
dovezenej múky bolo z Maďarska r. 1923 20·3%,
r. 1924 49·8%, r. 1925 44%. V tomto napomáhaly aj
železnice t. zv. prekladištným tarifom bratislavským
a komárňanským. Tak na pr. za 100 kg zásielky
obilnej maďarského pôvodu z dunajského
pobrežia do Smíchova platí sa 1565 hal., na
tú istú vzdialenosť pre obilie domáce
platí sa 1843 hal., tedy o 17·7% viac. Z východného
Slovenska, z Košíc, obnáša dovozné
33 Kč za 1 q. Takéto výhody sa dávajú
pri doprave cudzozemskej múky. Keď všetky tieto,
povedal by som, hospodárske nonsensy, videl slovenský
maloroľník, musel sa trpko ponosovať na naše
obchodne-politické vedenie a je samozrejmé, že
pod tlakom rôznych živlov vybíjala sa táto
jeho trpkosť v prejavoch nie práve loyálnych
voči aj samotnému štátu, trebárs
vinu na tom niesol niekto iný, myslím, že sú
to práve socialistické lavice. (Výborně!)
Zemedelská politika musí byť tedy chápaná
podľa daných pomerov a nie jedine podľa toho,
ako si to praje mnohokrát nesprávne chápaná
politika konzumentská.
Nebude snáď u rozumných ľudí sporu
o tom, či je sebestačnosť štátu
nutná a či nie. Veď práve náš
štát obklopený niekoľkými čiste
agrárnymi štáty nemôže ostať
za nimi, nemôže ani hospodársky ostať za
nimi, nemôže ani hospodársky byť od nich
odvislý, lebo to by znamenalo súčasne odvislosť
aj politickú, čoho si z nás nikto, ani snáď
naši socialisti neprajú.
Preorientovanie sa od výroby obilnej k inej je ťažko
možné v zemedelstve. Keby sa však zemedelstvo
preorientovalo k inej výrobe, musela by byť táto
rentabilnou, lenže chyba lávky, že aj druhý
obor výroby zemedelskej, to je dobytkárstvo, ako
je všeobecne známo, nie je rentabilné.
Nemusím snáď vysvetľovať, že
určité kraje Slovenska sú svojou polohou
a výškou nadmorskou odkázané čiste
na dobytkárstvo. A ak prihliadneme bližšie, vidíme
obdobne ako v produkcii rastlinnej nemožnosť produkcie
následkom nerentability.
V dobytkárstve panuje kríza, zapríčinená
opätovne nedostatkom colnej ochrany a vysokými kontingentmi
k nám dovážaného dobytka. Odbyt dobytka
a hospodárskeho zvieractva vôbec a všetkých
výrobkov živočíšnych katastrofálne
viazne pri stále klesajúcich cenách. Podľa
zpráv z bratislavských mestských jatiek poklesla
priemerná cena dobytka asi o 16% roku 1925 oproti roku
1924. Roku 1926 klesly ceny natoľko, že 1 kg živej
váhy predáva sa za 3, 4 Kč. Na jednej strane
vidíme na pr. v Prahe rozširovanie počtu mäsiarskych
a udzenárskych živností a temer stabilný
stav indexných čísiel v maloobchode, a na
druhej strane bezradnosť chovateľov dobytka, čo
počať s týmto statkom. A kým tento stav
trvá, vydávame ohromné sumy za dobytok do
cudziny. Tak roku 1923 za rožný a bravčový
dobytok 613 mil. Kč, roku 1924 790 mil. Kč, roku
1925 726 mil. Kč. Len z Poľska doviezlo sa k nám
v januári toho roku hovädzieho a bravčového
dobytka za 40,926.561 Kč.
Ak nehľadíme už k valutárnej otázke
tohoto druhu obchodovania, musíme predsa vedieť, že
ohromné tieto kontingenty ubíjajú naše
dobytkárstvo, keďže na strane druhej v dobytkárstve
je u nás nadprodukcia. Vidíme to zo štatistiky,
že na 63 trhov v poslednej dobe na Slovensku konaných,
odpredané bolo zo všetkého prihnaného
dobytka hovädzieho ani nie celých 22% a koní
ani nie celých 15%. To sú zlé predpoklady
pre zintenzívnenie živočíšnej výroby
na Slovensku!
A tu keď sme pri štatistike dobytčích
trhov, nech je mi dovolené učiniť malú
poznámku na adresu sociálnych demokratov. Od tej
doby, čo sa jedná o pevné clá, nemôžu
prísť republikánom, a hlavne navrhovateľom,
na meno. Vytýkajú im, že sú "zdražovatelia"
"pracujú s požiadavkom pevných ciel pre
veľkostatkárov", na Slovensku sú "salónnymi
agrárnikmi" atď. Neobraciam sa k opravdive salónnym
sociálnym demokratom, ktorí Slovensko poznajú
iba z výletu a štatistiky čítať
je im únavné. Obraciam sa na kolegov soc.-dem. poslancov
zo Slovenska, ktorí mali príležitosť nahliadnuť
do biedy slovenskej chalupy. Prosím ich, aby správne
informovali svojich českých kolegov o pomeroch na
Slovensku, aby im poctive vylíčili situáciu,
že Slovensko je nespokojné, nespokojné, ale
nie preto, že by v hlavách slovenských mátožily
rôzne problémy či administratívne,
politické, kultúrne, ale jedine preto, že nevidí
náš Slovák cesty, ktorou by sa mohol dostať
von z tej veľkej biedy, ktorá naňho zaľahla
zvlášť v poslednej dobe následkom hospodárskej
krízy. A tu by nebolo od veci, keby sobrali so sebou na
jarmoky na pr. do Brezna, Zvolena, Lučenca, Krupiny, Rim.
Soboty tých neveriacich, ktorí nechcú uveriť,
že nemožno vôbec predať dobytok, následkom
čoho niet na dane, na šaty, na chleba. Iste by zistili
pri tejto príležitosti, že nie je pravda, čo
píšu ich noviny, skutočný stav nekryje
ani ich reči. Nevideli by tam ani jedného salónneho
agrárnika, ani jedného veľkostatkára,
ale stá a stá osadníkov a maloroľníkov
držať za retiazku svoju kravičku, ktorú
poprevádzali už po jarmokoch celej župy, predať
ju však nevedeli. (Tak jest! Výborně! -
Potlesk poslanců strany republikánské.)