Předseda: Malypetr.
Místopředsedově: dr. Spina,
inž. Dostálek,
Slavíček, Stivín.
Zapisovatelé: Špatný,
Vávra.
259 poslanců podle presenční listiny.
Zástupci vlády: ministři
dr Engliš,
dr Fatka, dr Haussmann, dr Kállay,
dr Krčmář,
dr Peroutka, dr Slávik, za ministerstvo
školství a nár. osvěty odb. rada dr
Ant. Dvořák a min. místotajemník
dr Kudláček.
Z kanceláře sněmovny: sněm. tajemník
dr Říha jeho zástupci
Nebuška, dr Mikyška.
Předseda (zvoní): Zahajuji
36. schůzi poslanecké sněmovny.
Došla oznámení o změnách ve výborech.
Žádám o přečtení.
Zástupce sněm. tajemníka dr Mikyška
(čte):
Do výboru ústavně-právního
vyslal klub poslanců čsl. soc.-dem. strany dělnické
posl. dr Meissnera za posl. Brožíka,
klub poslanců "Deutsche soz.-dem. Arbeiterpartei"
posl. dr Czecha za
posl. Hackenberga.
Do výboru rozpočtového
vyslal klub poslanců "Deutsche soz.-dem. Arbeiterpartei"
posl. Pohla za
posl. Dietla.
Předseda: Došly dotazy. Žádám
o přečtení.
Zástupce sněm. tajemníka dr Mikyška
(čte):
Dotazy:
posl. Bezděka, F. Navrátila a druhů ministru
nár. obrany o nepřípustném chování
některých čsl. důstojníků
v Hodoníně,
posl. dr Daňka, Bezděka a druhů ministru
vnitra ve věci městské spořitelny
v Tišnově,
posl. Sladkého ministru školství a nár.
osvěty o úpravě školských poměrů
na Hlučínsku v připravovaném školském
zákoně,
posl. Roudnického a druhů ministru školství
a nár. osvěty o vyučování náboženství
římsko-katolickému na českých
školách školního okresu žamberského,
posl. Bayera, Rýpara, Čuříka a druhů
ministru vnitra o pomoci živelními pohromami postiženým
okresům Vsetínu, Val. Meziříčí,
Rožnovu, Novému Jičínu a Příboru,
posl. Stanislava, Vičánka, Sedláčka
a druhů ministru vnitra o pomoci živelní katastrofou
postiženému obyvatelstvu na moravském Slovácku,
posl. Bartla a druhů ministru veřejného zdravotnictví
a tělesně výchovy, aby byly zřízeny
německé kursy pro německé porodní
asistentky.
Předseda: Výboru imunitnímu přikazuji
tuto žádost:
Zástupce sněm. tajemníka dr Mikyška
(čte):
Žádost okres. soudu na Žižkově ze
dne 14. června 1926, č. T 862/26, za souhlas s trest.
stíháním posl. Haruse
pro přestupek podle §u 3 a §u 19 zákona
shromážďovacího (nedovoleně uspořádání
schůze 2. března 1926 na Smíchově
a 6. března 1926 na Žižkově) (č.
J 208-II).
Předseda (zvoní): Přistoupíme
k projednávání prvního odstavce pořadu,
jímž je:
1. Zpráva výborů soc.-politického a rozpočtového o návrhu posl. inž. Dostálka, dr Mičury, Zocha, Petroviče, dr Tiso a druhů (tisk 323), aby byl vydán zákon o úpravě platů duchovenstva církví a náboženských společnosti státem uznaných (tisk
429).
Budeme pokračovati v rozpravě, započatě
ve včerejší schůzi.
Přihlášeni jsou dosud řečníci:
"proti"pp.
posl. Schweichhart, Burian, Zeminová,
Wünsch, Kříž,
Sladký, Kršiak, Karpíšková,
dr Uhlíř V. Beneš,
dr Patejdl, Al. Chalupa, Knejzlík,
Moudrý a dr Gagatko, "pro"p.
posl. Ostrý.
Dávám slovo p. posl. Schweichhartovi.
Posl. Schweichhart (německy):
Slavná sněmovno! Celní zákon byl
první kousek a druhý hned následoval. Tak
asi se dnes může říci s Vilémem
Buschem, velkým německým protiklerikálním
humoristou, vidíme-li, že většina se nyní
chystá strčiti duchovenstvu výnos onoho špinavě
materialistického obchodu, který na ně připadl
a který má svůj původ ve volebním
vítězství reakcionářských
stran ze dne 15. listopadu 1925. Jak značně se od
tě doby věci vyvinuly, toho jsme sami udivenými
svědky. Členově svazu zemědělců,
křesťanští sociálově a strana
živnostenská, kdysi zuřiví protivníci
protiněmecké vládní politiky, kryjí
dnes vládu všemi prostředky bez ostychu a studu.
Náhleji a způsobem více zarážejícím
se zajisté ještě nikdy neprovedla změna
politické scény. Bylo by velmi zajímavě,
obnoviti jistě reminiscence. Ale poukázal bych
jen na jedno: na chebskou přísahu ze dne 11. března
1922 pro právo sebeurčení vykonanou jako
kdysi na Rütli. Dnes zajisté se nebude již proto
přísahati a pan kolega senátor Böhr
ze strany křesťansko-sociální
bude asi sotva již míti příležitost,
aby ještě jednou předříkával
chebskou přísahu, onu přísahu, která
dnes zní jako křivá přísaha.
Když stát, velkoagrárníci a část
továrnických baronů, jakož i banky ve
způsobu cel - a teď k tomu přijdou ještě
menší dárky, které udržuji přátelství,
snad několik dvorů a zbytkových
statků, jakož i několik malých milionů
- již zachránili, co bylo jejich, uspokojí
se teď duchovenstvo ve formě kongruy. Ovšem zase
na útraty širokých vrstev. Non olet, peníze
nesmrdí, ani nejnábožnějším
katolickým duším, i když přicházejí
od nejhorších nevěrců,
které by jinak rádi odsoudili do pekla, tam, kde
je nejžhavější, kde je nejhorší
kvílení a skřípání zubů.
Předloha, jež se dnes projednává, stanoví
nejnižší příjem, totiž kongruu,
kněží spravujících farní
úřady, jakož i ostatních duchovních
působících ve správě na místech
systemisovaných se souhlasem státní správy
kultu, roční částkou 9000 Kč.
Tato částka se zvyšuje automaticky vždy
po třech letech o 972 Kč, nejvýše však
desetkrát. K tomu ještě přicházejí
příspěvky na výchovu dětí
až do 1800 Kč ročně.
Do jaké míry toho budou používati kněží
katoličtí, dá se ovšem těžko
říci předem. Mnozí se tu drží
příkladu kukačky. Dále se také
zavádějí požitky odpočivně
a zaopatřovací podle analogie státních
úředníků pragmatikálních.
Stát musí plnýma rukama
dávati více, aniž se smí tázati
po zvýšeně činnosti s druhé strany,
jak tomu také bude teď u ostatních státních
zaměstnanců. Stát musí na rozkaz nynější
většiny vyvíjeti velkou péči
o kněžstvo, již jim ostatní sociálně
důležitě vrstvy povolání zajisté
závidí, jak již správně
k tomu poukázal můj kolega Taub
stran lékařů. Víme, že
kněží jsou jednou z nejsilnějších
opor vládnoucího kapitalistického systému.
Musí se jim právě proto přicházeti
vstříc, jak se to dělo vůči
důstojníkům. Přes všechny politické
změny a převraty staly se dnes šavle a kropáč
právě tak časovým symbolem Československé
republiky, jako jím kdysi byly v Rakousku. Aby se mohl
správně oceniti význam kongruově předlohy,
je nezbytně zapotřebí krátce vylíčiti
poměr mezi státem a církví podle
historického vývinu a poznati světový
názor římských klerikálů.
Pan kolega Luschka již včera
mluvil o světových názorech a o bojích
o ně. Římskokatolické duchovenstvo
říká sice souhlasně s naukou Kristovou,
že jejich říše není s tohoto světa,
ale skutečnost je již dávno docela jiná,
je v pokud možno největším rozporu se
skutečností. Je pravda. že křesťanskou
nauku dochoval chudý lid a chová ji částečně
ještě dnes, protože s její pomocí
spatřoval lid východisko z různých
světských běd. Vždyť se tato nauka
obracela ostře proti majetným
a vykořisťujícím třídám.
Většina věřících vidí
ještě dnes odlesk dřívějška,
ale nikoli skutečnou bytost. Od doby panství kněží
a prohlášení křesťanské
nauky za státní náboženství za
panování císaře Konstantina ve IV.
století, když se církev
stala oporou trůnu a panujících mocností,
ohromně se změnila podstata oficielního křesťanství.
Dovolte, abych to shrnul v několika větách.
Poukazuji v tomto směru na vývody svého přítele
ve straně, prof. Hartwiga v brožuře "Jesus
oder Karl Marx". Doporučil
bych co nejvřeleji jistým křesťanskosociálním
dělnickým sekretářům a poslancům
studium této brožury. Tam stojí na straně
19: "Víra v Mesiáše byla pravou vírou
tohoto světa. Ujařměný lid důvěřoval
v Boha, jehož svrchovaná dobrotivost přece
nebyla slučitelna s otroctvím,
bídou a ostatním tisícerým žalem
na světě. Teprve později se přeložilo
vykoupení do onoho světa a církev v dobře
pochopeném zájmu státu, jenž ji platí,
podporovala všemi silami až do dnešního
dne tento směr víry v onen svět. Bratrská
láska, která ukládá povinnosti všem
vrstvám národa, ustoupila do pozadí. Tím
právě se stala církev tak cennou pro třídní
stát, že zapřela křesťanství."
Uvádí se zde výrok Karla Kautskyho z jeho
díla: "Původ křesťanství":
"Organisace křesťanství, církev,
vítězila tím, že se zřekla svých
prvotních cílů a zastávala se jejich
opaku." A Hartwig praví plným právem:
"Církev není nevinnou náboženskou
pospolitostí, za jakou by se tak ráda vydávala,
nýbrž politickou organisací moci ve službě
panující třídy." Poměr
katolické církve k státu jeví stálou
tendenci, snahu církve po svrchovanosti nad státem
a lidmi již po staletí, to se jeví zcela jasně
a nepopíratelně. Scholastickými hesly se
to snaží zevrubně odůvodniti. Svatý
Augustin, jeden z největších učitelů
práv církve katolické,
jenž zemřel r. 430, odůvodnil ve své
učebnici "Stát boží" filosofii
dějin římské církve takto:
"Viditelná církev se svou hlavou, papežem
v Římě, je vůlí a dílem
božím. Světský stát je nižšího
a konec konců ďábelského původu."
Zoceleno takovými myšlenkami,
probojovalo se kněžstvo ke stavu panskému a
světskému panství světovému.
Hlavním průkopníkem těchto snah byl
papež Řehoř VII., jenž zemřel r.
1085. Považoval se již za lenního pána
světských říší. Církev
mu byla soudem božím vůči světu
světskému. Vrcholu církevní
moci dosáhl Innocenc III., jenž zemřel r. 1216.
Celý svět mu doslova ležel u nohou. Tomáš
Aquinský, jiný velký učitel římské
církve, jenž zemřel r. 1274, snažil se
dokázati nutnost světského panství
papežského. Tvrdil, že stát jakožto
dítě hříchu je povolán, aby
církvi sloužil. Římskému biskupu
prý se musí podrobiti všichni králově
křesťanského národa jako Pánu
Ježíši Kristu samotnému. Základní
myšlenka těchto učitelů jest jako mnohé
jiné v křesťanské církvi čistě
pohanského původu. V tomto
případě je myšlenka z Řecka.
Řeklo se: Člověk je zapředen do smyslnosti,
je naplněn touhou po vykoupení a to najde pouze
v povznesení k Bohu. Tomu všemu se již před
křesťanstvím učilo v Řecku. Papež
Bonifác VIII., jenž zemřel roku 1303, ve své
bule "Unam Sanctam", vydané r. 1302, posunul
však již tyto náboženské důvody
do pozadí. Žádal církevní moc
pro vnější moc, prohlašuje, že světský
meč smí býti veden pouze podle pokynů
a pokud to dovolí kněz, a světské
podřízení se papeži že je předpokladem
blaženosti. Posledním cílem klerikálů
jest a zůstává tedy toto: Stát jest
služebníkem církevní moci podle významu
kněžského despotismu. Klerikalismus žádá
právní nadvládu církve nad státem.
To je také smyslem konkordátu. To jest světovým
názorem stoupenců Luschkových.
Kněží jsou v první a také v poslední
řadě služebníky církve, i když
jsou zaměstnanci státními. Co jim poroučí
církevní představení, je pro ně
konečně směrodatně a nikoli to, co
jim káže státní moc, vláda. To
je dávno známá skutečnost, která
platí po staletí až do dnešního
dne, skutečnost, kterou musíme míti stále
před očima. Že také v posledních
letech tento názor ještě byl směrodatným
církvi římskokatolické, dokazuje postní
pastýřský list rakouských arcibiskupů
a biskupů z roku 1921. Tam se opakuje
podle smyslu všecko, co hlásali svatý Augustin
a svatý Tomáš Aquinský: "Bůh
jest také pánem nad státy a vládami,
zemskými sněmy a národními shromážděními,
všemi školami a universitami a všemi redakcemi
a organisacemi." A pak se dovozuje, že kněží
proto "dávají svůj
souhlas k ústavním zákonům spolkového
státu, jen pokud nejsou zřejmě proti božskému
řádu právnímu a nejsou na úkol
božských a plně nabytých práv
církve". Výslovně se poukazuje k tomu,
že biskupově a kněží jsou zástupci
božími. Výslovně se
prohlašuje, že kdo chce býti s Bohem,
musí býti poslušen biskupa a faráře.
Schází jenom ještě poznámka,
že by i farářova kuchařka mohla býti
ztělesněním vůle boží.
Na jednu okolnost bych poukázal zvláště
vzhledem k politickým poměrům, jak se dnes
vyvinuly. V promyšleně snaze římsko
katolické církve, opanovati lidstvo a udělati
z něho nástroj kněžské hierarchie
a kapitalistických tříd bez vlastní
vůle, hleděli především dostati
do rukou školy. Zkouší se to ovšem také
zde. V Rakousku se to podařilo po odražení
občanské revoluce z r. 1848, z níž vlastně
nic nezůstalo, než tak zvaně osvobození
sedláků, způsobem netušeným.
Konkordátem ze dne 5. listopadu 1855 byla škola v
plném rozsahu vydána katolickému duchovenstvu,
a to, co se stalo v Rakousku před 70 a 80 lety,
opakovalo se v posledních letech v Bavorsku a Polsku, a
jsem přesvědčen, že i zde bude snaha,
uzavříti konkordát mezi Československem
a Římem. Veškeré vyučování
na všech veřejných, ale i soukromých
školách musilo v Rakousku odpovídati katolické
věrouce a odpovídá
také ve všech zemích, které uzavřely
konkordát, této nauce. Nekatolík nemohl býti
povolán k učitelství na střední
škole. Učitelé obecných škol byli
vesměs podřízeni dozoru církve a censura
učebnic byla svěřena biskupům. Kněžstvo,
především biskupově,
určovali učebnou osnovu. Nejméně rozhodovali
rodiče o osudu svých vlastních dětí
na školách. Výsledky takové školy
vypadaly také podle toho. Sotva pátý díl
školních dětí tehdy v Rakousku skutečně
docházel do škol, a čemu se učily, to
bylo náboženství
v nejširším rozměru, pak trochu psaní,
počítání a čtení. Vždyť
přece rakouské ministerské nařízení
ze dne 28. srpna 1855 ustanovilo o cíli vyučování,
že tak zvaná realia, jako zeměpis, přírodopis
a přírodozpyt atd. nepatří do školy
triviální, tedy obecně. Kam až se dostal
rakouský stát za panství reakce, která
ohlupovala lidi, ukazují ztraceně války z
let 1859 a 1866. II mondo casca, svět se řítí,
zvolalo tehdy římské panstvo ustrašeně,
a když liberální zákonodárství
Rakousko modernisovalo, bylo pokrokově zákonodárství,
tehdy v Rakousku vydané, od papeže Pia IX. proklato
a vyhlášeno za "docela a navždy neplatně".
Pro Československo je to krásný obrázek
pro budoucnost, vyhlídka, že také zde jednou
kněží, jako státní zaměstnanci
budou kázati proti zákonům jim
nepříjemným a budou je proklínati.
Se všech kazatelen tehdy v Rakousku bylo hromováno
proti svobodomyslným zákonům a všemi
biskupy byly slavnostně proklínány. Lid byl
nabádán kněžími, aby veřejně
nedbal zákonů a přímo se stavěl
proti nim, kněžími, kteří
jinak učí křesťansky trpěti
a snášeti zlo. Boj o moc vedl Řím, muselo-li
tak býti, právě všemi prostředky.
Co se však nepodařilo všem klatbám, toho
dosáhli rakouští klerikálově
tichou neúmornou krtčí prací během
následujících desítiletí, totiž
zesílení jejich zhoubného
panství. Moji kolegově Patzel
a Koberg již
mluvili o rakouských zákonech upravujících
poměr církve ke státu, ohlášených
v květnu 1874. Ty, jak známo, nikdy nevyšly.
Zamýšlené utvoření farních
obcí se neuskutečnilo nikdy, vyjma jedinou výjimku,
prý v Bílsku. Takového něco se kněžstvu
nehodilo do krámu. Kolega Luschka
se včera honosil svými 75% katolíků,
jichž je mezi obyvatelstvem československého
státu. Nemá příčiny, aby tak
mluvil. Podle jeho ideologie musilo by vlastně těchto
75% katolíků voliti vesměs klerikálně.
Tomu na štěstí tak není, ale víme
přece: Páni stoupenci Luschkovi
jsou raději spokojeni se 75% papírovými
křesťany než se 25% skutečně vybraných
věřících. Ale čeho se v Rakousku
klerikálově vždy všemožně
domáhali, to byla vždycky snaha, zvýšiti
kongruu. Dovolte, abych z přednášky profesora
Wahrmunda v Praze, jenž kdesi ve spolku "Freie Schule"
byl pilně činný, přečetl jedno
místo. Profesor Wahrmund tehdy řekl: "Jenom
v otázce kongruy, t. j. pokud se týče státního
platu pro katolické kněžstvo,
vyvíjela rakouská správa kultu chvályhodnou
činnost. Na její iniciativu byly vydány v
letech 1885, 1890, 1894 a 1898, tedy přímo za sebou,
zákony upravující resp. zlepšující
platy katolických duchovních. Brzy však byl
i poslední rozsáhlý kongruový
zákon z roku 1898 prohlášen za nedostatečný
a v nově předloze vládní z roku 1905
prosazeno znovu zvýšení kongruy, která
ukládala rakouskému státnímu pokladu
zatížení 4,800.000 K. K lepšímu
porozumění celé věci budiž zde
pouze poznamenáno, že aktivní církevní
majetek v Rakousku vzrostl od r. 1835 až do r. 1880 o 482
miliony, dále že týž aktivní církevní
majetek od r. 1880 až do r. 1900 znovu vzrostl o 222 mil.
a že r. 1900 úhrnně příjmy katolické
církve byly o 25 milionů vyšší
než všechna její vydání, že
konečně zálohy
rakouského státu katolickému náboženskému
fondu r. 1901 již dosáhly částky 228,988.000
korun". Z toho tedy vidíme, že sice skromnost
je okrasou, ale že i klerikálově bez ní
se dostanou mnohem dále.
Kněží, páni klerikálově,
se dovolávají svých historických
práv. Také kolega Luschka o tom včera
mluvil dosti obšírně. Hrají si také
rádi na pronásledované. Kolega Petersilka
jak v rozpočtovém výboru, tak
i zde včera před celou sněmovnou mluvil ve
svých výkřicích o loupeži církevního
majetku. To je zcela zřejmá narážka
na opatření císaře Josefa II. (Posl.
Kaufmann [německy]: Odkud pak měli tento majetek?)
Ten ovšem zrušil 800 klášterů
s 36.000 členy, ale jen proto, protože se, jak je
psáno ve zrušovacím dekretu, věnovali
rozjímavě zahálce, tedy jasně řečeno,
tyto kláštery byly zrušeny, protože jejich
obyvatelé lenošili. Ale přes to tehdy zůstalo
v Rakousku ještě ne měně než
1.324 klášterů s 27.000 obyvateli. Mezitím
co dřívější Habsburkově
za dob 30letě války bezohledně zabavili majetek
evangelických odbojníků i majetek 25.000
sedláků, kteří byli vyhnáni
z Čech, utvořil císař Josef z majetku
zrušených klášterů základ
náboženských a farních pokladen pozdějšího
náboženského fondu. Kdyby nebylo přebytku,
chtěl stát doplatiti, co schází. To
vyplývá zcela jasně
z kabinetního listu z r. 1783. Císař Josef
II. chtěl udělati z kněží jakési
státní úředníky, proto zavázal
stát k příspěvkům, což
se teď děje také. Nenávist proti císaři
Josefu klerikály živená není vlastně
historicky ani odůvodněna. Vždyť se již
kolega Kaufmann o tom mimochodem
zmínil. Mluví-li se již o loupeži v majetku
církevního, naříká-li se také
dnes na pozemkovou reformu a mluví-li se i při tom
o loupeži, kde pak j sou listiny pánů klerikálů,
jimiž by mohli bez závady dokázati titul své
držby? Ve skutečnosti je tomu tak, že páni
klerikálově to, čeho nenabyli sami jakýmkoli
více nebo měně temným způsobem,
vlastně převzali a dostali od státu, a stát
tedy měl logicky také právo, aby jim cizí
majetek zase vzal. Historická práva církve,
přívrženců Říma,
kterých se pan kol. Luschka dovolával,
jsou tedy velmi, velmi ošumělá. Za liberální
éry, o níž moji kolegově Patzel
a Koberg mluvili obšírně,
se názor o poměru církve k státu podstatně
změnil. Upozorňuji pouze na článek
15 rakouských základních zákonů
státních ze dne 21. prosince 1867, kde stojí
výslovně: "Každá zákonně
uznaná obec církevní nebo náboženská
řídí a spravuje svoje vnitřní
záležitosti sama". Ještě jednu poznámku
mimochodem: Co kolega Koberg včera
řekl, byl jenom slabý dozvuk všech nauk z doby
mladoliberální a hnutí "pryč
od Říma" německých radikálů.
A přece to vyvolalo nelibost pánů stoupenců
Luschkových. Zase jednou
se ukazuje, jak netolerantní jsou tito pánově,
nechtějí snésti ani nejslabší
kritiku.
Poukázal bych ještě na mezikonfesijní
ráz rakouských zákonů, zvláště
na zákon ze dne 15. května 1868. Stanoví,
že dávky pro účely kultu mohou býti
vynuceny jen tehdy, jedná-li se o povinnosti patronátní
nebo jiné povinnosti listinami dokazatelně. Takové
skutečně existují a i obce a rolníci
musí ještě platiti
jistě daně in natura nebo v penězích.
Upozorňuji jen na t. zv. desátek, který v
některých severoněmeckých obcích
je ještě dnes obvyklý, jakási robota
farnímu duchovenstvu. Při projednávání
zákona ze dne 7. května 1874 o příspěvku
k náboženskému fondu
bylo tehdejší rakouskou vládou v důvodově
zprávě výslovně prohlášeno,
že při zaopatřování nutných
prostředků má býti saháno jen
na církevní zdroje - výslovně řečeno,
církevní zdroje -- a stát, stálo dále,
nemá pro dotyčně dávky ani prostředků
ani jimi není povinen. To řekla
rakouská vláda! A co k tomu říká
vláda husitského státu Československa?
Mlčí! Poukázal bych na příklad
Francie, kde zásada, že náboženství
je záležitostí soukromou, byla skutečně
uplatněna, ale i na severní Ameriku, protože
přijetí, jehož se
dostalo evropským delegátům, biskupům
z Evropy a papežskému vyslanci, dokazuje, že
také pod zásadou "náboženství
je záležitostí soukromou" římskokatolická
církev může docela dobře prospívati.
Při zákoně kongruovém z r. 1885 byla
ovšem opuštěna rozumná zásada tehdy
liberály zastupována, že stát nemá
co činiti s církví. Nesmíme však
zapomenouti, že to celé bylo otázkou politické
moci a i dnes ještě jí jest. Všechny tyto
věci se odehrávaly ve starém Rakousku, v
onom Rakousku, které zahynulo hanebně
vinou panujících. Když byla zřízena
Československá republika dne 28. října
1918, měla býti podle proklamace podepsané
Masarykem,
Benešem a Štefánikem zemí
svobody a pokroku, militarismus měl býti nahrazen
milicí, církev od státu odloučena.
Kam se poděly všechny tyto krásně zásady?
Cesta k reakci jest také v tomto státě dlážděna
dobrými předsevzetími. Nešťastnou
náhodou nedošlo v Československu k rozluce
církve od státu. Je to jedna z mnohých opominutých
možností, se kterými zde teď musíme
počítati. Když v době po založení
republiky národní boj zuřil nejsilněji,
když Němci, Češi atd. proti sobě
bojovali, těšila se černá internacionála
co nejsrdečněji a zvětšovala promyšleně
svoji moc. Jezuité vyhnaní r. 1816 ze země
mají dnes větší význam, než
kdy před tím. Ujímají
se všude své úlohy, udělati z obecenstva
katolíky po dobrém nebo po zlém, s pravou
kněžskou nesmiřitelnou horlivostí. Předloha
kongruová je zcela otevřeně vítězstvím
Říma nad zásadami zakladatelů států.
Volby z podzimu 1925 ukazují jasně, že klerikálově
všech národních odstínů stali
se skutečně značnou mocí a tím
nebezpečím pro pokrok, a že klerikálově
všech stupňů dovedou velice obratně
využíti politické situace pro své sobecké
cíle. Dosažená posice v této sněmovně
slouží jim především k tomu, aby
odplatili své nejlepší agitátory. Či
chce snad někdo upírati, že každá
fara je agitačním střediskem křesťanských
sociálů? Že tedy kongruově příspěvky
přímo slouží straně křesťansko-sociální?
Že se přišlo také ostatním vyznáním
vstříc, jest v očích katolíků
zajisté velikou chybou krásy tohoto zákona.
Páni odpůrci nechtějí ničeho
slyšeti o zesvětštění vedení
matrik a proto probojují s veškerou energií
svoje mzdově hnutí. Schovávají se
při tom za domnělý zájem státu,
tvrdíce, že by práce světských
úřadů přišla příliš
draho, že to dělají levněji. (Výkřiky.)
Mluví se o zdražení vedení matrik
u světských úřadů o 70 milionů.
Jak ošumělá je tato argumentace, vyplývá
z okolnosti, že se teď počítalo pro kněžstvo
o 150-200 milionů korun více Domnělý
zájem státní ve smyslu spoření
se velmi rychle projevil jako čistě jesuitský
úskok. I kdyby se uznával dnešní poměr
duchovenstva ke státu v zásadě, musilo by
se připustiti, že se vydání státu
během posledních let pohybovala v tak vzestupně
linii ve prospěch kleru, že o skutečném
odůvodnění nářků na
odstrkování nemůže být i naprosto
řeči. Člověk si vzpomíná
zde na slova Goethova o dobrém žaludku církve,
která stráví i nespravedlivý majetek,
jen ona sama to dovede. Vždyť my víme. že
kněží nepracují pouze za mzdu boží,
a že se také na to nespoléhají,
že je Bůh bude živiti jako lilie na poli. Ale
co žádají, daleko přesahuje meze skromnosti.
Od r. 1919 bylo státem vydáno na kongruu ne měně
než 370 milionů. Roční vydání
stále jeví překotný vzestup jako žádná
jiná položka rozpočtová,
tím měně by se mohlo mluviti
o snížení. Vydal-li stát r. 1919 daleko
přes 20 milionů na kongruu, stoupla r. 1924 tato
položka již na 76 milionů, když mezitím
částka 54 milionů byla zaokrouhlena na 60
milionů. Táži se vás: Co dostanou nezaměstnaní,
jichž počet jest několikrát větší
než počet kněží? Mnohem, mnohem
měně než tato hrstka poživatelů
v státě!
Teď se má vydati opět o 50 milionů více.
Co se tvrdí se strany klerikálů, že
totiž má býti vydáno jen 38 milionů
korun, tomu nevěří žádný
myslící člověk. Zajisté to
činí při nejmenším 50 milionů
korun. Není divu, že žádostivost církve
i u věřících katolíků
vyvolává pohoršení a rozmrzelost, samozřejmě
ještě více u nekatolíků a volnomyšlenkářů,
jichž počet stále roste. Již teď
musil každý volnomyšlenkář platiti
za osobu ročně 51/2 Kč pro účely
kongruově proti vlastní vůli, teď k
tomu přijde ještě 3.60 Kč.
Nejostřejší odmítnutí kongruy
je tedy odůvodněno již z tohoto důvodu.
Jiný důvod je ten, že by v dnešní
době bídy širokých vrstev duchovenstvo
docela dobře mělo dávati příklad
onoho osobního uskrovnění, jež stále
ostatním doporučuje. A kdyby již jednotliví
bratři v Kristu snad skutečně trpěli
příliš velkou bídu, pak by měl
právě oživiti onen "křesťanský
solidarismus", o němž se teď ve všech
křesťanských církvích
tolik mluví. Víme (Nepokoj na levici.),
že často již mezi farářem a kaplanem
je největší majetkový rozdíl.
Mnozí faráři jsou velmi bohatí, ale
také velmi lakomí, a mnozí kaplani jsou chudí,
hladoví a - utekou. Katolická církev je však
tak bohatá, že by žádný z jejích
služebníků nemusil hladověti nebo žíti
v nouzi, jak kolega Luschka včera
prohlásil, kdyby bylo právě oné křesťanské
solidarity, ale tě není. Uvnitř hierarchie
římskokatolické církve panuje největší
nestoudná nerovnost. Biskupově žijí
v lesku a nádheře, mezitím co chudí
kaplani, vlastní náhončí církve,
jsou odkázáni na chudobný život. O těchto
chudých kaplanech mluvil včera kolega Luschka,
ale nepřipojil, že se tito chudí kaplani, děti
chudých domkářů a dělníků,
obyčejně nestávají bohatými
biskupy. A kdyby chtěl člověk býti
zlomyslným, mohl by říci, že spíše
ještě v obchodu zdatní židé, jako
svého času pan Kohn v Olomouci mají vyhlídky,
že to k něčemu přivedou.
Jen ještě několik slov o majetku katolické
církve samém. Měla již v době
předválečně ohromně jmění.
Tak měla arcidiecése pražská 30.5
milionů mírových korun, Olomouc přes
8 mil., diecése královéhradecká 22
miliony, Litoměřice 20 milionů, "chudě"
Budějovice 11 milionů, Brno 2 miliony, ve vévodství
těšínském bylo také přes
2 miliony majetkem diecésním,
celkem tedy 96.5 milionů mírových
korun. Majetek klášterů samotných odhadoval
se na 238 milionů. Hodnoty v klášterech jsou
ve skutečnosti tak veliké, že je nemožno
je odhadovati. Převedeno na dnešní cenu peněz,
znamená toto uvedené jmění,
že diecése v Čechách, na Moravě
a ve Sleszku mají při nejmenším majetek
700 milionů korun, kláštery aspoň 11/2
miliardy. Ovšem páni Petersilka
a Krumpe budou namítati,
že pozemková reforma, jejíž zapřisáhlými
nepřáteli j sou, velice ztenčila majetek
diecésí a klášterů. Jsem však
o tom přesvědčen, že bude využito
dnešní mocenské posice k tomu, aby se zas něco
získalo zpět. Ale přesto přese všecko
zajisté ještě dost zůstalo. To dokazuje
skutečnost, že si brněnský biskup stále
ještě může dovoliti byt o 12 pokojích
a že nedávno arcibiskup olomoucký chtěl
dáti 900.000 korun podloudně přepraviti přes
hranice. Dámy a pánově, kdyby Kristus měl
rozhodovati, vyhnal by bohatá církevní knížata,
již nechtějí nic dáti pro své
chudé spolubratry, co včera také dokázal
kolega Patzel, z jejich paláců
bičem a nutil by je, aby vedli evangelický život
chudoby. Kristus by podle slov Luschkových
skutečně sociálně smýšlel,
ale řekl by také: Nestojí-li psáno:
Můj dům má býti modlitebnou pro všechny
národy, vy však jste z něho udělali
doupě loupežnické, olupujete chudě duchovní
o výdělek a mzdu, žijete prostopášně
a donucujete chudě duchovní, aby u chudých
poplatníků žebrali.