Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Co mne ještě vede k tomu, abych hlasoval proti předloze, je stanovisko duchovenstva k sociální otázce. Duchovenstvo samo, když jde k zpovědi, musilo by kajícně doznati, že často jedná příkře proti příkazům nauky Kristovy. Budiž zde vzpomenuto sjezdu křesťansko-evangelicko-pravověrně církve před 2 lety ve Štokholmu, jehož se katolická církev z opatrnosti nezúčastnila přímo. V poselství štokholmském stojí bez okolků a jasně v jakési zpovědi vůči věřícím, že duchovenstvo v soucitu a lásce k pracujícím třídám selhalo a že je zastupovalo nedokonale v duchu Páně. Tato zpověď je zajisté charakteristická: Co platí o evangelických duchovních, platí ne měně o katolickém duchovenstvu. Říká se tam dělníkům, že jsou oněmi menšími, kteří moudrou prozřetelností božskou musí věsti život chudoby a odříkání, pokorně práce, jak prohlásil papež Lev XIII., říká se, že největší a nejhlouběji zasahující nerovnosti jsou velmi účelně, že kapitalismus a hromadná vražda odpovídají vůli boží. To jest sociální cítění stoupenců Luschkových. Kardinál kníže arcibiskup Piffl ve Vídni vydal, jak známo, v "Reichspost" ze dne 15. června 1915 za války provolání ke katolíkům vídeňským, v němž stálo: "Hlas boží mluví z hřmění děl. Moji drazí! Válka byla nutná podle vůle boží." S poukazem na vůli boží duchovenstvo schvalovalo také obchod s otroky a schvaluje také vykořisťování dělníků kapitalisty dneška. Smím zajisté říci: Odmítáme takového krvelačného boha, jak se nám zde jeví, tak nesociální církev, která zastupuje takové barbarské protikulturní zásady, jménem pokroku lidstva se vší rozhodností. V třídním boji nemůžeme naprosto potřebovati takových nauk. Přes křesťanský solidarismus křesťanští sociálově v praksi vždy drželi kapitalismu třemeny, a ještě více, nezapomněli starých mocí, jež je chránily, upozorňuji na řeč, kterou měl s tohoto místa před rokem pan kolega dr Feierfeil, v níž se tak zastával Maďarů, že to tehdy i ve vládním tisku, jako na př. v "Prager Presse" bylo nepříznivě zdůrazněno. Dnes stojí týž řečník na straně československé vlády. Místo abych se pouštěl do podrobností o stanovisku církve k sociální otázce, poukázal bych jen k pověstnému pastýřskému listu z roku 1924, jenž je také příkladem značně nesnášenlivosti, protože zapovídal katolickým dělníkům připojiti se k spolkům komunistickým a socialistickým a hrozil jim pro případ, že by neuposlechli, tím, že právě tito katoličtí dělníci by nebyli připuštěni ani k svátostem ani by se jim nepovolil křesťanský pohřeb. (Německé výkřiky: Slyšte! Slyšte!) Odpověď na tuto provokaci nebyla dosud v tě míře dána, jak by byla měla zníti důsledně: Pryč od Říma! Pan kolega Krumpe mluvil ve svých volebních řečích o křesťanské spravedlnosti. Je to spravedlivě, dámy a pánově, aby se cly ukládala další břemena nejchudším z chudých, vdovám, sirotkům, hladovějícím a aby se jim předepisovaly nově daně až k nesnesitelnosti a aby se řadě velkoagrárníků a továrníků, jakož i duchovenstvu opatřily zvýšeně příjmy? Je to křesťanské, je to spravedlivě? Kdyby přišel Kristus, zajisté by vymrskal zástup politických penězoměnců a kupců z tohoto chrámu. Sociální otázka klerikálům ovšem není hlavní věcí. To již víme. To také pan kolega Krumpe jasně zdůraznil v jedné ze svých volebních řečí a řekl, že nejdůležitější otázkou je otázka nábožensky-politická. Podle něho se uzavře mír mezi národy tohoto státu za požehnání papežského. Pro tento zákon je požehnání papežské zajisté již připraveno. Ovšem musí býti papežské požehnání národy draze zaplaceno. Vždyť kongrua poskytuje malou ukázku toho, co nás ještě očekává. My, dělníci, všichni myslící lidé, nechceme býti otroky duchovenstva, bráníme se proti tělesnému i duševnímu otroctví, vzdáváme se požehnání Říma. Naším cílem je nezávislý stát kulturní. Boj, který se vede proti politice Říma, není nový. Již od 12. století se bojuje proti politickému panství církve. Walther von der Vogelweide, jenž zemřel r. 1220, Ullerich von Hutten byli vůdci v boji. Italský básník Dante Alighieri, 200 let před Lutherem, prohlásil, že papež má věsti k věčnému životu, císař k blaženosti na světě. Ve. své "Božské komedii" řekl Dante: "Meč a pastýřská hůl nepatří do jedné ruky." Byl to kněz, bývalý rektor v Paříži, Marsilius z Padovy, který se r. 1324 dokonce postavil na stanovisko, že se má církev včleniti do státu, že církev nemá moci donucovací a trestní, že smí jen učiti, varovati, kárati. Musí zacházeti s hříšníkem v duchovní správě jako lékař s nemocným. Luther prohlásil r. 1520:. "Nadvláda církve, klerikální policejní moc je zavržena. Duchovním statkem nejsou peníze, nýbrž víra a dobré skutky. Všichni duchovní se musí," říká Luther, "podříditi řádu státnímu." Citoval bych ještě výrok Goethův, který byl velice dobrým znalcem politiky ultramontánní. Řekl: "Je mnoho hloupého v stanovách církve. Ale církev chce panovati a k tom musí míti omezenou masu, která se krčí a je ochotna dáti se opanovati. Vysoké duchovenstvo, bohatě dotované, ničeho se tak nebojí jako osvěty spodních vrstev." Souhlasíme plně s nejlepšími duchy lidstva, pracujeme-li pro rozluku církve od státu a školy od církve, vidíme-li ve smyslu Karla Marxe v člověku nejvyšší bytost a snažíme-li se zavěsti řád, který neodstraňuje jenom nouzi hospodářskou, nýbrž i duševní, které jsou hlavními pružinami veliké moci církve.

Ke konci bych ještě řekl toto: Vy, pánové,.se strany protivně, chcete zpět do středověku, my však kupředu do světlé budoucnosti. Vám, černým četníkům kapitalismu, úhlavním nepřátelům demokracie a socialismu, nepovolíme ani haléře. (Souhlas a potlesk na levici.)

Předseda (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. Burian. Dávám mu slovo.

Posl. Burian: Ctěná sněmovno! V Československé republice zažili jsme nyní po dva týdny celou řadu velmi vážných a důležitých událostí. Všechno to, co se zde stalo a čeho jsme byli svědky, má jen jediný smysl, totiž ten, že měšťácké strany si umínily ukázati celé veřejnosti, jak veliká a silná je jejich reakce.

Cla sama o sobě by nebyla dostačovala, aby tak ohromně masy občanstva v Československu byly poučeny a přesvědčeny o velikosti tě reakce, která je nastolena zde v republice. Proto reakce také ještě přichází se zákonem kongruovým, aby tím i takové vrstvy obyvatelstva československého, které otázku celní ještě dostatečně nepojímají, které nejsou přímo dělnické a na které tíha cel snad v takové míře nedolehne, ale přece jenom mají větší myšlenkový obzor, věděly a viděly, že je zde reakční kurs velmi silný a ostrý.

Otázky, které jsou rozvířeny zákonem o kněžských platech, nestojí zde samy o sobě. Nejedná se toliko o kongruu, nýbrž je zde soubor různých a rozmanitých otázek a věcí, které navzájem zapadají a ukazují celý ten kurs, jaký v Československu nastal. (Tak jest!) A tato otázka kongruová zvláště nápadně ukazuje obyvatelstvu, politické veřejnosti v Československu na to, že takový kurs také zde je. Tato otázka, která se dotýká poměru státu k církvím, která se dotýká světových názorů pokrokového občanstva ke klerikalismu, je nejcitlivější otázka československého života veřejného a proto, poněvadž jsme zde u toho nejcitlivějšího místa a pro ohromně široké vrstvy občanstva a obyvatelstva československého v určitém smyslu nejbolestnějšího, je možno při této příležitosti docíliti nám toho, aby politická převýchova nezasáhla jen dělnické kruhy a stala se ještě pronikavější a hlubší, než jak by se to bylo zdařilo na podkladě otázek hospodářských, nýbrž abychom skvěleji a lépe politickou výchovu mnohem širších vrstev občanstva v Československé republice obstarali.

My proto při této příležitosti máme možnost udělati rozbor politického našeho života, jak nyní po volbách se jeví. Když chceme zkoumati náš život veřejný i politický, musíme vycházeti z těch základních otázek všeho veřejného činění, z otázek hospodářských. Musíme se tázati, jak se vyvinuly hospodářské poměry v Československu, a musíme obraz jich míti na paměti, máme-li věděti, jak masy reagují již dnes na tyto otázky veřejného života a jak ještě více bude musiti reagovati na ně komunistická strana a snad také i jiné strany socialistické. (Předsednictví převzal místopředseda inž. Dostálek.)

Dnešní poměry sociální vyvinuly se úplně v neprospěch dělnických tříd, tak v neprospěch, jak se to vůbec nikdy neočekávalo. Kdežto dříve před válkou, nalézalo-li se dělnictvo v určitých zlých a těžkých poměrech, nalezly se i v měšťáckých kruzích mnohé skupiny, které pro tyto poměry, pro to sociální postavení dělnických tříd měly určitě porozumění, zdá se dnes, že toto porozumění v těchto měšťáckých kruzích stále více a více mizí a že měšťácké kruhy používají mnohem vyhraněnějšího, silnějšího třídního stanoviska, stanoviska třídní brutality proti dělnictvu a že mají pro snahy dělnické třídy dnes jen krutý, silný výsměch. Ale podívejte se! Tu a tam můžeme slyšeti i takové projevy, přicházející z kruhů měšťáckých, které mimovolně přiznávají skutečnou situaci pracujícího lidu. Nedávno v "Národních listech", v úterý 15. června, právě po fašistické schůzi na Slovanském ostrově, taková reakcionářka, jako je Milada Sísová, napsala pojednání, v němž o situaci dělnictva je mimovolně přiznáno toto: "Zvláště u ženských sebevražd vedle zklamání srdce a zatížení nemocí je to stále více a více motiv hospodářský, který vede ženy k sebevraždě a který tvoří jejich peklo v životě. Ve Francii žije půl milionu dělnic v takových podmínkách, že pro ně by byla sebevražda vlastně vysvobozením." A myslíte, že jen ve Francii žije takový ohromný počet dělnic, které v takových podmínkách žijí? Myslíte, že jen ženy žijí v takových strašných podmínkách, že ve skutečnosti podle názoru takové měšťácké spisovatelky i sebevražda by byla pro ně vysvobozením? Dělnictvo musí míti dnes neobyčejně mnoho životní síly v sobě, aby vydrželo všecky ty trpkosti života, které dnes na dělníky doléhají. (Tak jest!) Druhý muž, který mluvil na Slovanském ostrově pro fašismus a pro fašistický postup proti dělnické třídě, je zase národní demokrat Sís, který na oné schůzi o hospodářských poměrech v Československu vyslovil se takto: "Blížíme se zřejmě ke krisi ve velkých průmyslových odvětvích, pokud jí již dnes nejsme zasaženi. Budeme nezbytně nuceni k tomu, abychom restringovali velmi podstatně své výdaje. Nevíme, jaké nebezpečí přijde na nás ze znovuzřizovaného průmyslu německého, organisovaného americkou pomocí." Tedy tak líčeny jsou nám poměry v československém průmyslu a doznává se, že až dosud bylo zde zle, že má však býti ještě daleko hůře, že budou zastavovány závody více než zastavovány byly dosud, že krise bude větší, že nejistota existence dělníků bude mnohem silnější, než je dnes. A vidíte to samozřejmě. Dělníci již prostě instinktivně to cítí, pokud nejsou o tom orientováni na základě svého vědomí, na základě toho, že podávají se jim komunisty zprávy o skutečném stavu hospodářských poměrů v celém světě a zvláště v Československé republice. Dnes všechno dělnictvo, nejen komunistické, instinktivně si ujasňuje a uvědomuje, že jeho poměry jsou zlé a že mohou býti ještě daleko horší. To, co dnes dělnická třída prožívá, to je již něco naprosto jiného, než co bylo kdysi jednou před válkou. To byl idylický stav dělnické třídy, to byl idylický poměrně stav celé společnosti kapitalistické, v níž jsme žili. Oč tenkráte běželo, oč tenkráte bojovalo dělnictvo? Mělo své ideály, ale tyto ideály nebyly tak bezprostředně viditelny, jako jsou dnes. Ale tenkráte, když bojovalo a podnikalo stávky, když se organisovali, šlo jim o větší či menší kousek chleba, v podstatě však měl každý jednotlivý dělník aspoň to nejnutnější a nejpotřebnější k živobytí a určitě životní úrovni. Šlo snad při náporu kapitalistickém o to, aby o kousek toho měl měně, šlo o to, aby měl o kousek chleba více, když se namáhal a pracoval, aby svými organisacemi a hospodářskými boji něčeho docílil. Dnes jde o něco úplně jiného, dnes jde o celou existenci dělnické třídy. (Tak jest!) Dnes jde o celý život dělníků, (Potlesk komunistických poslanců.) jejich rodin a dětí. Krise, která dnes dopadá na dělnickou třídu a která má býti ještě mnohem horší, ta je dravá, ta je taková, že se podobá ohromně hospodářské povodni, která uchvacuje dělníky a ničí jim vše. O všechno tedy přicházejí dělníci a hůře ještě má býti na podkladě těch opravdových skutečností hospodářských, které rodí a plodí sám život kapitalistický a zákony kapitalistické, konkurence kapitalistického zkartelisování a kapitalistického ztrustování. Nejenom to, teď přichází ještě k tomu politická moc měšťácké třídy, která ještě, místo aby tyto věci léčila a napravovala, přitužuje dělnictvu a přidává ještě dělníkům to nejhorší a nejšpatnější. A tu přichází měšťáctvo a diví se, když dělníci jsou v takové náladě, že vycházejí na ulice a na těchto ulicích bojují za své požadavky a svá práva.

Dělníci vyšli v posledních těchto dnech na ulice a provedli zde opravdu neobyčejnou manifestaci a demonstraci rázu takového, jakého již dávno v Československu nebylo. A ihned přicházejí činitelé mocenští a posílají na dělníky policajty s obušky a zkrvavěním přičiňují se o utišení dělnické třídy. Co dělníci chtějí? Dělníci chtějí pokojně se shromažďovati a chtějí pokojným způsobem projeviti svoji vůli. Nebýti policejních útoků, nedošlo by v Praze naprosto k ničemu.

Byly by veliké projevy, a na tyto projevy má dělnictvo právo všude, nejenom na Havlíčkově náměstí, nýbrž také na Václavském náměstí. (Souhlas a potlesk komunistických poslanců.) Nemáte žádného práva, abyste dělníkům se stavěli v cestu a abyste je sbili a stloukli tam, kde oni svého práva používají.

V Kladně nebylo použito policie ani ozbrojeně moci, dělnictva tam bylo shromážděno daleko více a byl tam zachován úplný pořádek, a přece i tato manifestace kladenská ukázala velikou vůli dělnické třídy, vůli, která je odhodlána ochotně k bojům také ještě daleko větším. Po událostech pražských tu ovšem bylo veliké rozčilení nad dělníky pražskými. Myslím však, že všechny měšťácké strany měly si povšimnouti něčeho jiného, že měly si povšimnouti toho, čeho jsem si všiml já, když jsem mluvil těž na jednom projevu dělníků na Havlíčkově náměstí, že měly si povšimnouti toho, že zde najednou vyrostla a najednou zde je neobyčejná bojovná odhodlanost dělníků, která by sáhla k daleko ostřejším prostředkům, kdyby nebyla napomínána těmi, kteří k těmto dělníkům tam mluvili. Tato bojovná odhodlanost dělníků vámi viděna nebyla, to je vaše škoda, a že tato bojovná odhodlanost nebude zmenšena, o tom jsme přesvědčeni a jistě že tato bojovná odhodlanost bude vzrůstati.

Vy z měšťáckých stran stále hovoříte, že jste státotvorní, že tvoříte stát. Není to pravda, vy netvoříte stát, tvoříte jen nedostatek, bídu, hlad a zoufalství pracujícího lidu. (Potlesk komunistických poslanců.) A teď postarali jste se o to svým vlastním postupem a jednáním, že celé politické veřejnosti v Československu namalovali jste důkladný obraz všeho dění v Československu a ukázali jste dělnické třídě plně jasno.

Jsou to vlastně dva obrazy, o kterých musíme mluviti. Celá veřejnost je vidí. Já sám jsem jen jejich skromným a nepatrným vykladačem a mám jen tu snahu, abych veřejnost tyto obrazy naučil lépe, přesněji a správněji znáti. Vy sami jste je upravovali, udělali, namalovali. Jsou to obrazy dva: jeden je komický, satyrický, druhý je vážný a poučný. Dovolte, abych nejprve se zmínil a poukázal na tento komický obraz, na tu komedii veřejného politického života, jak sehrána byla měšťáckými stranami. Myslím, že tento obraz vypadá asi takto:

Tu je viděti, jak svobodomyslně strany české odhazují své husitské přesvědčení, jak odhazují cepy a palcáty a jak poslušně, ba poslušněji než pinčlík, aportují klerikálům zvýšení kněžských platů a jak starají se o to, aby dokonce zavedeno bylo novum: postavení kněží na roveň státním zaměstnancům. Tu vidíme na podkladě tohoto jednání českých svobodomyslných měšťáckých stran, jak jsou v obětí vzájemném všichni, kteří dříve o sobě jen to nejhorší říkali a mluvili, vidíme zde Němce Hanreicha i pana Mlčocha živnostníka i agrárníka Staňka, Šrámka a Jurigu, či Hlinku, všechny navzájem, jak tančí rozpustilý tanec, jak všichni jsou rozjařeni. Ale, pánově, když v takové velice dobré a krásně náladě taneční jste a když tento foxtrott dohromady společně tančíte, zapomínáte na to, že tančí zde svobodomyslně husitské strany tanec s těmi, kdo upálili Jana Husa, (Souhlas a potlesk komunistických poslanců.), a naopak zase že tančí ti, kteří si říkají, že jsou katolíci, s těmi, kteří jsou ve svém nitru naprostými neznabohy, atheisty. Tento obraz ovšem je potřebno ještě poněkud lépe rozebrati. Jsou tu na př. němečtí agrárníci, kteří jsou dnes velmi šťastni. že dostanou zemědělská cla a že mohou se poděliti také na tom, co je a bude rozdáváno z cel velkým zemanům na venkově. Vidíme zde muže, kteří ještě nedávno na schůzích mluvili, že český stát prý je horší než maďarští penězokazi, že zničil Němcům ohromně miliardy národního jmění, dnes už na to zapomněli, dnes s těmi, proti kterým takto mluvili, dělají společnou politiku. Nedávno zpívali zde určitou písničku, ale teď už nezpívají: "Deutschland, Deutschland über Alles", nýbrž zpívají: "Geldsack, Geldsack über Alles." (Potlesk komunistických poslanců.) A oni myslí, že na podkladě aktivistické politiky, kterou zosnovali, dělají kdo ví jakou chytrou rozumnou a vzácnou politiku.

Pánově z německého a maďarského tábora, neděláte chytrou politiku! Podobáte se takovým hloupým rybičkám, jež padly do sítě těm, kteří vás tam chtěli míti. Nevím, zdali jste již někdy viděli, jak se loví na moři ryby. Loví se tak, že vyšle se na moře člun a rybář v něm úplně nepatrným prostředkem, malou svítilničkou svítí do moře a za chvilku hloupé rybky jsou zde a pak mohou se už táhnouti celé hodiny do sítí. Tak také německým měšťanským stranám rozsvítili takovou malou svítilničku problematických zemědělských cel, kterých velcí sedláci nepotřebují a malým rolníkům mohou jenom škody způsobiti. K této malé svítilničce přivěsili ještě nějakých 21 milionů, jak se praví, pro německou agrární banku a ty německé měšťácké strany jako ty hloupě rybičky jdou za tou svítilničkou a jsou chytány do sítě a budou museti hlasovati pro všechno, i pro daně i pro ty vojenské zákony, nebude žádného vyhnutí.

Dále jsou v tomto spojení živnostníci. To je strana, která nedávno teprve se zvedla a už teď sama se stará o to, aby co nejrychleji zase zahynula. Je to její věc.

Pak jsou tam Hlinkovci. O těch v podstatě platí, co jsem řekl o německých agrárnících. Ještě nedávno, není tomu tak dlouho, mluvil zde pan posl. dr Juriga různě věci, a tu je potřebno i účelno, abych jeden citát z jeho řečí přece jen uvedl. Mluvil zde takto: "Tak, hľa bol nám rodný list a meno zfalšovaně, aby bol slovenský národ zo sveta zotretý, aby jeho osobitnosť bola zavraždená, aby slovenský národ bol uškrtený. To ja mienim, že z republiky Čechov a Slovákov úradně kruhy porobily Kain-Abelskú republiku preto, že nám zapierajú našu osobitnosť. Kto mi zapiera moju osobitnú bytnosť, je mojím vrahom, lebo zapierať komu právo na osobitnosť znamená, že je iste mravným a právnym jeho vrahom. A je Kainom Čech, ktorý mne hovorí, že ako Slovák nie som slovenský národ."

A nyní dr Juriga i s celou Hlinkovskou společností úplně jsou poslušní těch českých vládních kruhů, o kterých kdysi dr Juriga hovořil, že jsou to vlastně vrahově slovenské samostatnosti a slovenského národa.

Pak jsou zde národní demokraté. Ti přeměňují se úplně otevřeně v takovou stranu, že kdyby jednou si vzali obraz své minulosti a srovnali se svojí přítomností, uviděli by, že v takovou ježibabu žádná krásná panna se nemůže proměniti, jako se proměnili národní demokraté. Národní demokraté kdysi měli krásnou lásku, které se říká: rovnost, volnost, bratrství. Jejich tehdejší liberalistický světový názor přišel s touto láskou a tento názor oni také kdysi vyznávali. Dnes však mají jinou lásku, není to však ona někdejší kráska, nýbrž je to velmi stará obluda, staré středověké pověry, strašidla a příšery.

Agrárníci se domnívají, že v této společnosti se dobře vyjímají, ježto se jim podařilo pomocí této společnosti prosaditi cla. Není to však pravda, na tomto obraze satirickém, který jsem zde podal, mají i agrárníci svou podobu, která nikterak není k jejich cti. Agrárníci mně připadají v tomto obrazu, že dělají politiku chlapeckou, poněvadž jednají jako malý chlapec, který jde do vinohradu natrhati si třešní a před vinohrad postaví druhého chlapce, aby zatím dával pozor, slíbiv mu, že také z těch třešní něco dostane. Vy agrárníci podnikáte neslýchaný, nestydatý vpád do chudobného, nevýnosného, těžkou prací obdělávaného vinohradu pracujícího lidu a najali jste si klerikály k tomu, aby vám dávali pozor, a slíbili jste jim, že také z toho bohatého ovoce, které načešete, něco dostanou.

My tedy celkem asi můžeme říci, že ten obraz první, o kterém jsem mluvil, je hotový politický kabaret, a já doufám, že také Ferenc Futurista nebo Hašler náležitě ho zužitkují a způsobí Pražanům pořádnou zábavu. Schází tam ještě klerikální strana. No, rozjařeni jsou pochopitelně a samozřejmě velice. Jejich veselost jest úplně pochopitelna, nemůže to jinak býti. Ale když se podíváme lépe na tento obraz, pak myslím, že docela jasně vidíme, že tato tvář těchto rozjařených klerikálů jest tváří dobře známého muže, který za 30 stříbrných prodal svého pána. (Tak jest!)

My komunisté máme svůj vlastní poměr na př. k tě základní knize, která jest knihou všech náboženských vyznání - bibli. Liberalistický směr tuto bibli vždycky pokládal za snůšku všelijakých hloupostí, pitomostí, nesmyslů, nepravd, lží a podvodů. My se tak na bibli nedíváme. Přál bych vám, abyste znali na př. posudek našeho velikého bojovníka Karla Liebknechta, který o této bibli také ve svém hlavním vědeckém díle se zmiňuje a kde oceňuje tuto bibli neobyčejně. Říká, že je to kniha knih, která snesla velmi mnoho nikoliv božských pravd, nikoli něčeho zjeveného, ale velmi mnoho lidské moudrosti, a že popsala mnoho případů lidské skutečnosti, lidských bolestí, omylů, chyb, radostí, a praví, že tato kniha knih, bible, až bude jednou odpoutána od náboženství a nebude o ní žádných náboženských výkladů, bude vždy velikým poučením pro své čtenáře.

Tedy my jistě žádného povrchního stanoviska k náboženství nemáme, ale víme také, že i tato kniha, bible, a zvláště ovšem církevní učení všech církví bez rozdílu má celou řadu ustanovení, která vesměs napomínají dělnickou třídu k pokoře, k poslušnosti, devotnosti, tedy k vlastnostem, které se nám u dělnické třídy nemohou líbiti. Ale ačkoli víme, že všechna církevní učení svou podstatou, svými zásadami směřují proti pracujícímu lidu, přece myslím, že nikde v žádném církevním učení a v žádném náboženství není řečeno nic takového, co klerikální strany, které zde jsou, luďáci a lidová strana, dělají.

Ano, vaše klerikální učení, ne vaše učení náboženské a církevní, předpisuje stále a předpisovati bude vždy dělnické třídě trpělivost a poddanost svým pánům. Ale to přece jenom v žádném církevním učení řečeno není. že vyznavači tohoto učení křesťanského a náboženského sami mají ta břemena nakládati na pracující lid. Myslím, že jenom tolik je tam řečeno, že lid má břemena snášeti, ale že sami máte celé hory těch břemen nakládati na záda pracujícího lidu, to tam řečeno není, naopak je tam velmi mnoho takových perných slov pro vás a pro vaši nynější politiku, že jste odhlasovali cla, že budete odhlasovávati daně a chystati další výdaje pro dělnickou třídu. To vše odsuzováno je celou řadou dobrých a správných vět ve vaší vlastní knize, která má býti základem vašeho postupu.

Tak třebas ve starém zákoně Sirach pravil - a to se hodí velmi dobře na dnešní vaši (obrácen k lidově straně) politiku: "Kdo odnímá chleba v potu dobytého, jest jako ten, kdo zabíjí bližního svého." Anebo ještě jiná jeho slova: "Loupeží lva jest divoký osel na poušti, tak i chudí jsou pastvou bohatých. A jako v ohavnosti má pyšný pokoru, tak i v ohavnosti má bohatý chudého." Anebo ještě jedno: "Prosebně mluví chudý, bohatý ale mluví tvrdě." Ale přes to přece jen vy jste na straně toho bohatého a na straně toho bohatého vyždímáváte z nemajetného lidu na podkladě zákona o clech ohromně peníze. I nový zákon v příslovích říká: "Kdo utiskuje nuzného, utrhá Stvořitele jeho." To jste vy, lidová strana, ľudáci, celý klerikální tábor. (Výkřiky.) To, co o vás říká starý i nový zákon: Zabíjíte bližního svého v pravém slova smyslu dnes, a jak jsem řekl úvodem, utrháte stvořitele jeho. (Tak jest! Souhlas komunistických poslanců.)

Nuže, my víme dobře, že vaši lidé, vaši stoupenci, jsou vychováváni tím způsobem, že oni mají své faráře rádi. My víme dobře, že vaše výchova směřuje k tomu, aby pokládal prostý muž i žena vaše duchovní za něco posvěceného, za něco zvláštního, ale přece jenom jsme přesvědčeni, že nakonec přece jen raději mají sebe samy, své rodiny a své děti.

A když teď uvidí, že proti všemu tomu, vy první, katolíci, klerikálově, lidovci a ľudáci jste se provinili tímto způsobem, pak myslím, že tato jejich láska ke svým dětem a třídě jim bude důležitější a že nemajetný lid z vašich vrstev pro zákony, které zde děláte, hromadně vaše řady bude opouštěti. (Tak jest!)

Ctěná sněmovno, teď ještě si dovolím hovořiti o onom druhém obrazu, o kterém jsem řekl, že je poučný a že je vážný, který narýsován byl a je všemi dnešními politickými událostmi a ještě více zjevný bude veřejnosti.

Chtěl bych tyto zákony o kněžských platech posouditi s hlediska jednak kulturněvědeckého, jednak s hlediska pracujícího lidu a za třetí s hlediska českých dějin. Nám komunistům záleží velice na tom, abychom získali drobný pracující lid bez rozdílu jeho náboženského přesvědčení. Neříkáme nikomu, kdo s námi společně jde a kdo s námi společně jíti chce, že se musí vzdáti svého náboženského přesvědčení. Spoléháme, že třídní stanovisko nemajetného pracujícího lidu také přes různě náboženství scelí a sloučí tento pracující lid, že pracující lid bez ohledu na to, má-li náboženské vyznání takové či takové, přece jen zaujme vyhraněně třídní stanovisko a že toto vyhraněně třídní stanovisko vítěziti bude proti všem.

Ale když takto smýšlíme a jednáme, nečiníme při tom žádných ústupků něčemu, co nepokládáme za správně, nečiníme při tom žádných kompromisů se světovým názorem církví, s učením církví a s jejich náboženstvím. My svůj vlastní světový názor nebudeme zakrývati a nezakrýváme, a nebudeme o něm říkati něco jiného, než co ve skutečnosti je. Měříme-li světový názor svůj světovým názorem církví, ať římské či kterékoli jiné církve vůbec, pak řekneme vám docela otevřeně, že tato vaše církevní učení do dnešní doby zasahují jako něco absurdního a nestvůrného, jest to horší Donquichotiada, co vy představujete svým církevním učením, než jakou napsal Cervantes ve svém známém románě. Já jsem nikdy proti klerikalismu se netužil, tento protiklerikalismus nebyl nikdy mým oborem, ale přes to není možně, když o věci přemýšlím, o vašem církevním učení mluviti jinak, než způsobem, který vám snad nemůže býti nějak milý.

Mám jednu takovou vzpomínku na své mládí. Tenkráte byli jsme vychováváni v katolickém náboženství a jako chlapci šlo nás několik podívati se do evangelického kostela, a když jsme tam přišli, a snad právě proto, že jsme byli vychováni v katolickém náboženství, všechno to, co jsme v evangelickém kostele viděli, nám připadalo jako něco naprosto zvláštního, a řekli jsme si mírným slovem, když jsme vyšli ven: Tohle jsou jacísi podivínově. Později jsem přišel - jednou před lety - do pravoslavného kostela v Rusku v Moskvě. Když jsem tam vstoupil, žasl jsem. Díval jsem se na všechny jejich obřady, jejich způsoby, a když jsem viděl ten věřící lid, má myšlenka byla: Tito lidé nepřišli, aby správně věci poznali a správnou pravdu zvěděli. A o těch kněžích, kteří se tam pohybovali kolem oltáře a uprostřed kostela různým způsobem, jsem si řekl: Buď jsou.to herci nebo blázni. A na všechno jsem se díval jako na divadlo. A tak myslím, že jedno náboženství soudí o druhém. Přijde-li katolík do ruského kostela a dívá se na obřady, říká si: To jsou blázni. Naopak když přijde pravoslavný nebo Turek a dívá se na katolické obřady, má tutéž myšlenku: To jsou blázni. A když přijde zase Turek do pravoslavného či evangelického kostela nebo se dívá na katolické obřady, říká si rovněž: To jsou blázni.

A co z toho všechno je asi pravda? To nám ukazuje malá historie z jiného náboženství, které je zavedeno a má několik set tisíc stoupenců v Americe, náboženství Mormonů. Tam se.prý zjevil nějaký anděl či svatý jakémusi Josefu, přinesl mu zlatě desky a na nich bylo jako zjevení boží prý novoegyptským písmem napsáno, jak náboženství má býti vyznáváno. A tak prý podle tohoto zjevení v egyptské řeči Mormoni si zvolili své náboženství a pevně věří, že je to náboženství daně zjevením a působením anděla páně. Později se však učenci podívali na tyto desky a poznali, že nejsou psány novoegyptsky, nýbrž staroegyptsky, poznali, že na nich nejsou předpisy mormonského náboženství, nýbrž modlitba staroegyptská. Tak se také vyslovili, ale marná věc. Mormoni věří dále, že je to zjevení boží, jedině správně, jedině platně a pravě náboženství.

Myslím, že to platí všeobecně. Kdyby vám někdo vědeckým způsobem prokazoval, že to či ono z vašich učení náboženských je nesprávně, budou přes to určitě masy lidí tomu stále věřiti. Ale přesto přece musíme se dovolávati toho, jak o učení církevním, o klerikalismu soudili a soudí mnozí a mnozí mužově a jak věda měšťácká a věda svobodomyslného tábora o tomto táboru klerikálním soudí.

Voltaire, váš největší nepřítel, který vám, nic dobrého nepřál, pravil: Blouznivci zakládají náboženství, hlupáci ho uznávají a podvodníci ho vedou dále.

Schiller, který je nejvíce ctěn u Němců, napsal: Kněžstvo bylo vždy oporou tyranie. Český organisátor dr Rieger v Kroměříži roku 1848 horoval pro úplného atheistu Diderota, mluvil proti církvi, Karel Havlíček Borovský řekl krátce, jasně a jednoduše: Nic jim nevěřit, nic jim nedávat, a Masaryk prohlašuje katolickou církev za duchovní mrtvolu. Ovšem, to všecko je měšťácká věda, která své vlastní vědění nedovedla nikdy domysliti. Ona vždycky ještě říká, že je zde jakési nepoznatelno, ona ještě pořád tápe, a není si jasně vědoma skutečného smyslu celých dějin světových a výsledků svého vlastního vědeckého bádání. Měšťácká věda na př. pořád ještě nedovede si poraditi s tím, co představovala všecka kacířská učení a všecky kacířské církve, měšťácká věda stále ještě myslí, nebo aspoň velmi mnoho lidí v těchto měšťáckých kruzích myslí, poněvadž husitismus, české bratrství, Komenský atd. vystupovali v jakýchsi formách církevních, že zde musí býti církve, nějaké náboženství. Měšťácká věda sama nedovede v tomto ohledu pochopiti to, co pochopila již v jiných směrech. Ona ví o alchymii, že to byly jakési počátky, ze kterých vznikla skutečná věda chemie. Měšťácká věda ví o astrologii, že to byly určitě jakési počátky, ze kterých vzniklo skutečně vědění a skutečná věda, astronomie. A také všecko to, co proti Římu a proti římskému katolicismu podnikáno bylo Husity a jinými mnohými filosofy, těmi či oněmi s různého hlediska a stanoviska, byly takové počátky, jako ta alchymie a astrologie. To všechno byly první údery proti Římu, proti katolické církvi, a byly to vůbec také první údery proti církevnímu učení a náboženství všech církví bez rozdílu. (Tak jest!) A my komunisté proto říkáme: Ano, my béřeme to slovo Havlíčkovo doslovně: Nic jim nedávati, nic jim nevěřit, (Potlesk komunistických poslanců.) totiž nevěřiti jim nic, ani z jejich politických názorů, ani z jejich politického jednání, ani z celého jejich církevního učení. (Tak jest! Souhlas komunistických poslanců.)

Není však potřebno jíti tak daleko, jak jde materialistický monistický světový názor náš. Dostačí úplně stanovisko husitství, či svobodomyslnosti liberalistické, aby bylo naprosto vyloučeno a nemožno, kdyby tyto svobodomyslně strany, které zde jsou, jako strana republikánská, národně-demokratická a německé svobodomyslně strany, trochu jen dbaly samy sebe a své cti s hlediska jejich vlastních vědeckých vymožeností, aby zde odhlasovány byly nějaké miliony pro klerikální církve. (Hluk.)