Proti pohanům, Saracenům zvedl Řím
7 křižáckých výprav, ale proti
národu Husovu 5 válek křížových.
Husa nám Římané upálili, Komenského
z vlasti vyštvali, Havlíčka otrávili
a v r. 1914 germánský svět poslali na nás,
aby zaplavil Evropu krví a železem. Roku 1926 vedli
zběsilé útoky proti Masarykovi
a proti celému národu. Za to jim vděčně
měšťácké strany československé
odhlasují tučnou kongruu. Po Bílé
Hoře zvedl na nás Řím hrůzy
protireformace. Za 30 let ze 2 1/2 mil. obyvatelů
zdecimovaly římské útoky národ
náš na 800 tisíc chudáků bez
práva a existence. Potlačili náš rodný
jazyk, víru Husovu rvali nám ze srdcí, majetek
z rukou a národní svobodu kladli do rakve. V tě
době vítězství římské
církve rozkradena byla nejvíce naše vlast.
Tehdy jidášskou odměnu
braly nejen ruce světské, ale také ruce posvěcené.
Na účet poraženého národa neobohatili
se jen Liechtensteinové, Schwarzenberkové a Buquoyové,
ale z krve a slz národa obohatil se také kardinál
Dietrichstein, obohatili se biskupově, proboštově,
fary a římské církevní
řády. Národu našemu odcizený
majetek má hodnotu miliardovou. Na půl milionu hektarů
úrodně půdy a lesů, na sta zámků,
lihovarů, pivovarů, mlýnů, pil atd.
je majetkem mrtvě ruky vedle obrovského množství
zlata, stříbra a drahého kamení
nahromaděného v různých klášterech
a kostelích. A tato chudá církev je tak bezohledná
a sobecká, že zagitovala si strakatou, mezinárodně
buržoasní koalici k tomu, aby místo, co by
si platila sama své agitátory a sluhy, dává
je platiti ještě jednou ožebračenému
národu. Roku 1923 arcibiskup pražský utržil
podle zpráv časopisu římskokatolického
kněžstva "Jednota" 8 mil. Kč za dříví
ze svých lesů. A proti tomuto knížeti
kněžskému musili jsme já a Tučný
podávati v minulém Národním shromáždění
interpelaci na ministra sociální péče,
aby zakročil proti arc1biskupovi pro porušení
zákona ve věci zaměstnanců. Vyhodil
40 let u něho pracujícího zahradníka
a dosadil tam svého bratra vlastního, vyhodil starou
klíčnici a dosadil tam svou příbuznou.
Vyhodil starého invalidu, na
týden ho vystěhoval na ulici a nestaral se, kde
tento člověk, nemající kam by hlavu
složil, najde útulku a co bude dělati. A r.
1926 se opovažuje hladový Řím žádati
na nás 150 až 200 mil. na kongruu. (Výkřiky
posl. Knejzlíka.) Mne, pánové,
nebude konfiskovati p. ministr Hausmann. Na to je
krátký pan ministr, který sice běhal
na milostivě léto do.Říma, ale neodváží
se na nás, kteří jsme dělali národní
revoluci, chtíti nás umlčeti na těto
tribuně. Ještě bude věděti lid,
čeho je třeba, aby se probudilo svědomí
národa.
Roku 1926 byli chyceni agenti arcibiskupa olomouckého,
když vyváželi statisíce, ne-li miliony,
za hranice naší republiky, a přece majetek
tohoto knižete kněžského... (Hlas:
Ty pokuty se nerovnaly tomu zločinu!) Račte
to říci p. ministru Englišovi.
Ten nutí dělníky, aby platili daň
ze mzdy, ale na arcibiskupa si tak netroufá. A přece
majetek tohoto knížete kněžského
mírně odhadnuto počítá se na
2 miliardy. Začne-li se počítati majetek
katolických řádů a biskupů
na Slovensku, zatočí se nad obrovskými číslicemi
každému hlava.
A tato společnost prospěchářů
a zbohatlíků nestydí se vynucovati dnes na
chudých vdovách a hladovících dělnících
a nemajetném lidu vůbec daně ve prospěch
svých kněží. Kristus neměl, kam
by hlavy složil, ale biskupově bydlí v obrovských
palácích a posmívají se všechněm
zásadám křesťanství. Ve votickém
klášteře obývali tři kněží
přes 40 pokojů v době těžké
krise, kdy tamní legionáři neměli
střechy nad hlavou. Na prosbu celé okresní
správní komise, námi podporované,
zemská správa politická
zabavila tam 15 místností pro zřízení
okresního chorobince. Sobečtí kněží
se však zuřivě bránili tomuto projevu
křesťanské lásky a za pomoci poslanců
strany lidově znemožnili převzetí těchto
volných místností pro okresní chorobinec.
Pro forma dali do místnosti těch
Orly, lidovecký konsum a zřídili tam raděj
i výčep kořalky, nežli by dopřáli
útulku starcům a stařenám, kteří
jsou bez chleba a přístřeší.
To jest křesťanská láska v praksi. Čistě
krásně učení Kristovo zmizelo v legendách
a zbyla zde jen římská
chamtivost a sobectví.
Arcibiskup pražský byl vlastníkem 115.000 měřic
půdy. Se zálibou u klerikálů podivuhodnou
pronajímal rád svoje dvory židům. Ještě
větším chudákem je arcibiskup olomoucký.
Tomu patří 1/4 milionu měřic půdy.
Církevní řády nezůstávají
pozadu za svými bratry v Kristu. Kapitole svatovítské
patřilo přes 50.000 měřic půdy,
Strahovákům 45.000 měřic, Benediktinům
52.000 měřic a pověstnému tepelskému
klášteru téměř 70.000 měřic.
Při pozemkově reformě bránila se tato
knížata kněžská
přímo vášnivě jakémukoli
přídělu půdy chudým křesťanům-zemědělcům.
O každý hektar sváděly se ohromně
boje. Strahováci na chudém Milevsku vydali veřejně
letáky, že chceme 60 kněží připraviti
o chleba, ačkoli tisíce lidí prosilo o kousek
půdy. Benediktini břevnovští po celou
řadu let vedou urputný boj s Velkou Prahou, aby
jí nemusili vydati kousek půdy na stavební
pozemky v okolí pražském. Z emauzského
kláštera stejně jako z proslulého kláštera
tepelského štvalo se proti národu českému
po staletí. Ještě nyní
soud za soudem vyvolávají tepelští
klášterníci, aby nemusili vydati půdu
nebo vliv na zřídla v Mariánských
lázních. Boj o tyto lázně vyvolal
v národě sensaci, národní demokraté
a agrárníci zuřivě vyhrožovali
zpupným klášterníkům, ale celý
jejich papírový boj končí
tím, že podepisují pro tyto nepřátele
našeho národa bohatou kongruu z peněz československých
poplatníků.
Největšími nevěrci v našem státě
jsou právě římští páteři.
Ve válce vydali obrázky krvavého Viléma,
Franze Josefa, tureckého sultána a Koburga. Nad
nimi Panna Maria žehnala dílu těchto nepřátel
lidského plemene.
Roku 1916 kázali římští kněží
v našich kostelích: "Neplačte sirotci
pro svého tatíčka. Nelkejte ženušky
pro své muže. Netrap se matičko pro svého
synáčka, třebas jsi posledního ztratila
na vzdáleném válečném poli.
Rozvažte milí křesťané, že
ve válce neteče krev na náprstky, ale proudem.
A potom budiž vám milí křesťané
útěchou, že ani ztráta dvou milionů
vašich životů nemůže nahraditi dvou
vznešených bytostí arcivévody Ferdinanda
a jeho nejjasnější
choti Žofie." Katolický list Sv. Bonifác
v r. 1916 vydal tento Dopis z nebe: "Vy lidé na zemi,
nedovedete si představiti lesk a slávu naší
bojovně královny Panny Marie" - oni z ní
div neudělali druhého Hindenburga - "a ony
rozkoše, jež připravila
hodným vojákům. Vy jste si přáli,
abych se z války vrátil a vám pomáhal.
Na nebi mohu vám však pomoci více nežli
na zemi a proto tak neučiním. Děkuji každodenně
matičce boží na kolenou, že neodvrátila
smrtelnou kulku od mého srdce".
Po smrti rakouského netvora Franz
Josefa vydal nynější arcibiskup olomoucký
dr Prečan toto provolání: "Přišel
nevčasný posel, vzbuzující na všech
stranách srdcervoucí pláč. Sletěl
s jasného nebe jako blesk a ohromil všechny národy
naší říše, naplniv srdce věřících
nejzžíravější bolestí. Večer
od krále králů povolán byl z tohoto
slzavého údolí do nebeské vlasti jeho
cís. a král. apoštol. Veličenstvo František
Josef I., otec vdov a sirotků" - a teď přijde
to nejlepší: - "vladař nejjasnější,
vzor všech lidských ctností, obzvláštní
chlouba církve katolické, přestěhoval
se k Pánu Bohu, aby štědře byl odměněn
za dobré skutky, které vykonal".
Takto oslavovali naši věrní vůdcově
katolíků starého Františka Josefa. Bylo
to v těže době, kdy veliký historik
Arnošt Denis řekl svoje proslulé: "Tento
katolický kníže (František Josef) poslal
své tlupy na pomoc lotrům, vrahům a banditům,
kteří loupí a pálí francouzské
i belgické katedrály. Jeho soukromý život
byl bez důstojnosti a jeho život veřejný
beze cti. Manžel bez něhy, otec bez lásky,
pobožnůstkář
bez víry, král bez statečnosti, nejúhlavnější
nepřítel Čechů a Slovanů zemřel.
Hrobaři, odkliďte jeho zdechlinu".
V roce 1920, již po skončení světově
války, psal francouzský deník Matin 13. a
16. března takto: "Rakousko je rozbito a s ním
zmizelo mocně středisko římského
katolictví." Úkolem papežské stolice
jest: Vytvořiti si nově opěrně body
mezi mořem severním a jaderským. Proto vyvolávají
klerikálově proti republice vzpoury na Slovensku,
proto jezovity a Františkány vychovaně Chorvatsko
rozvrací klid jihoslovanského
státu a proto také v Elsasku, za jehož svobodu
zemřelo 2 miliony nejšlechetnějších
synů Francie, přichází Řím
aby štval právě proti této matce osvoboditelce.
Obnovení habsburských monarchií
je cílem vatikánské politiky a o tom otevřeně
mluvil na schůzi kněžské jednoty katolické
v refektáři u kapucínů v Třebíči
bývalý katolický poslanec farář
Tvarůžek: "Výsledek války
nás zklamal. My, naše strana, byli jsme upřímně
pro habsburskou dynastii. Naše politika byla svědomitá
a poctivá, my byli upřímně pro Rakousko.
To, že máme svobodu, že máme republiku,
stalo se docela náhodou. Nezapomínejme, že
to tak nemusí zůstati. (Slyšte!)
Jsem přesvědčen, že Rakousko
bude obnoveno, třeba pod jiným jménem, a
my musíme pro to soustavně pracovati". Právě
dnes měli bychom si tyto plány, dalekosáhlé
plány klerikálů našich i evropských,
žhavě uvědomiti. Žel bohu, že strany
měšťácké z hospodářského
prospěchu nechtějí viděti, kam se
řítí náš stát za vedení
klerikálů. A jestliže včerejší
"Pražský Večerník",
ústřední orgán strany lidově,
píše s velikou pýchou: "Ano, my vedeme
dnes tento stát. monsignor Šrámek
ho vede," potom běda vám, vlastenci
národně demokratičtí a agrárničtí
i živnostenští, kteří jste až
na hranice této zkázy přivedli náš
stát.
Kristus byl v římské
církvi nahrazen papežem, chudí apoštolově
biskupy a monsignory, křesťanská láska
kadidlem, ornáty a svěcenou vodou, pokora pýchou
a lakomstvím, dobrovolná chudoba pompésní
nádherou. Proto se socialistické strany po celou
řadu měsíců prudce vzpíraly,
aby do předlohy zákona o státních
zaměstnancích přišel pověstný
§ 211. Bylo to prostě šílenstvím,
chtíti, aby kněz, za půl hodiny denně
práce konané pro nepřítele státu
a národa byl placen jako vysoký úředník
státní za celé své životní
dílo. Ale obluda kongruy se objevila
v nově formě. Za jaké náboženské
úkony se zde bude platiti a na co se zde budou sta miliony
ročně vyhazovati, dám jen jediný příklad,
který nám došel tyto dny. Římsko-katolický
farář Karel Jareš z Ondřejova častuje
své žáky ve zvánovické
škole při vyučování svatému
náboženství takto: Vy telata - bulíci
- indiáni pařezy! Mezi dobytkem ve chlívě
je to lepší nežli ve škole dnes, vy hovada
atd. A za tuto křesťanskou mravouku, za tyto surově,
školu, děti i křesťanství urážející
nadávky budou se faráři
Jarešovi platiti desetitisíce ročně
z kapes těch ubohých rodičů, kteří
své děti k takovému vychovateli musí
posílati.
Toť věru zločin, který učitelstvo
i rodiče prostě nemohou nikdy odpustiti.
Lidová strana by byla nikdy kongruu
nevyhrála. Proto spojila se nejdříve
s Němci a Maďary, žádajíc je za
podporu a jejich podpisy pro předlohu. A je zajímavo,
že tato iredenta ihned přispěla a ochotně
dává své podpisy na předlohu, poněvadž
vidí, že tím vráží klín
do živého těla našeho národního
organismu a že zničí
všechno to, co jsme po řadu let trvale budovali. Vedle
Němců a Maďarů přiskočili
na pomoc klerikálům ihned národní
demokraté. Slavná kdysi strana svobodomyslná,
o jejímž zakladateli zde včera tak krásně
mluvil bratr Špatný,
strana založená Juliem Grégrem, Sladkovským
a Barákem, strana, do které vplula skupina realistů
vedená dnes panem dr Matouškem,
radikální pokrokáři vedení
p. dr Ant. Hajnem, který
před několika desítiletími budoval
pokrokový školský program našeho národa,
to dneska všechno spojuje se a bojuje zuřivě
za klerikální pátery. A když jsme to
všechno vytýkali vůdci národně-demokratickému
panu dr Samkovi, co nám
na to odpověděl? Já bych to nepodepsal, ale
klub mi poručil, abych podepsal. Kdybych nepodepsal, tak
klub by mně vzal mandát a proto
to musím podepsati.
A z povzdálí jako žehnání na
tyto činy národních demokratů zaznívá
dnes do této síně parlamentu píseň
starého redaktora "Národních Listů"
Tůmy:
Dnes všechno to je popliváno, co bylo kdysi vyhlášeno
za program, a pánově se zapřahují
do černě káry.
Stejně žalostný je pohled na zástupce
českých sedláků, pány agrárníky.
Jak se ten svět mění! Po tisíc roků
byl český sedlák nositelem duchovní
a národní svobody. Ve století XV. zvedl boj
s odvěkou mocí papežskou. Vyzvedl Evropu ze
základů a stvořil slavnou a nádhernou
epopeji husitských zápasů a doby Jiříkovy.
Ve století XVII opustil český sedlák
svou vlast, svou rodinu a majetek, a
než by zradil víru v Husa a česko-bratrský
původ, raději opustil všecko a šel na
věky do tvrdého exilu. A ve století XX pro
fiktivní celní prospěch bohatých zemědělců
sám na sebe plete klerikální bič,
protože je zřejmo, že v
tě tmě, kterou jste, pánově, rozpoutali,
jednou se politicky i kulturně utopíte.
Část národních demokratů a
politických živnostníků chce maskovati
svoji pravdu na pokrokových ideích tím, že
se skrývá za československou církev.
Je to podezřelá starost o národní
církve československou a českobratrskou.
Po sedm let si, pánově, nikdo na osud národních
našich církví nevzpomněl. (Výkřiky.)
Po řadu let bojovali jsme takřka osamoceně
proti křivdám a pronásledování
Čechoslováků a českých bratří.
Netajíme se tím, že čsl. strana socialistická
má v obou národních církvích
největší počet svých stoupenců,
stejně tak jako trudová strana na Podkarpatské
Rusi mezi pravoslavnými na Podkarpatské Rusi. Proto
i přes všelijaké zákulisní manévrování
jasně a zřetelně pravíme na adresy
všech: Československá církev, převážně
to naši stoupenci, stejně tak, jako čeští
bratři a pravoslavní nejsou za bídný
groš kongruový ke koupení ani k prodání
stoupencům reakce a dnešním jejím pomahačům.
Ohromná schůze Čechoslováků
7. června t. r. konaná v Lucerně bouřlivě
aklamovala odpor proti čachrářské
politice kongruových stran a bouřlivě aklamovala
požadavky úplně a naprosté odluky církví
od státu. (Výborně! Potlesk.)
Po šest roků bojovali jsme v nesčetných
případech za právo a existenci národní
církve československé. O proslulé
bojiště jejich. Machov, onu vesnici na pruské
hranici, odkud také na trakaři vyváželi
hospodyni a faráře pobouření vesničané
ven, o tuto vesnici Machov se z pánů národní
demokracie a agrárníků nikdo nestaral. Když
přišlo četnictvo
a vojsko, aby hnali několik set občanů do
kriminálů, do Náchoda a Police, a když
vypukly bouře ve Stradouni u Chocně a u Vysokého
Mýta a když vyrukovali dragouni na vysokomýtské
ulice a do blízkých obcí a došlo ke
krveprolití, naše strana to byla,
která se zastala napadených Čechoslováků,
a vy jste, pánově, tenkráte popouzeli klerikálního
ministra Dolanského, jen
aby šel do toho hodně "los" a hodně
ostře.
Před branami staroslavného Tábora leží
vesnice Chotoviny. Mnohokráte jsem tam byla a nesčetněkráte
jsem tam intervenovala. Mají tam faráře,
který byl 206kráte trestán ministerstvem
vnitra a ministerstvem spravedlnosti: jedno bylo v rukou pana
Malypetr a,
a druhé v rukou pana dr Dolanského.
Proto, že se po česku modlili za Masaryka
a republiku, proto byli kaceřováni
a trestáni. (Slyšte! Slyšte!)
A zase nikdo se chotovinských neujal, jenom
naši poslanci. Když nynějším ministrem
spravedlnosti v Králově Hradci souzeni byli Čechoslováci
pro zabírání prázdných římských
kostelů. (Výkřiky.) vystoupil
ostře tenkráte nynější
ministr spravedlnosti proti nim a měšťanské
strany si lidu toho ani nevšimly. Odsoudil docela i legionáře
na tři měsíce proto, že dal ruku na
kliku katolického kostela, ačkoli byl bezvěrec,
a my jsme se musili mnohokráte interpelacemi a
intervencemi domáhati svobody tohoto legionáře.
(Výkřiky posl. Buřivala.)
Stejně když 48 československých kněží
diecése východočeské ocitlo se ve
vyšetřování, protože po česku
sloužili mše v zabraných kostelích, musili
jsme proti jich odsouzení protestovati
zase jenom my.
Kdyby měl někdo pochybovati o tom, kdo pro československou
církev vlastně doposud pracoval, odkazujeme ho na
výrok bývalého ministerského předsedy
Švehly, který učinil
na podzim v přítomnosti 5 poslanců, když
řekl: Můžete o volbách nebo kdykoli
říci celému politickému světu,
že to byla jedině vaše strana československých
socialistů, která se doposud o československou
církev starala a také její úspěch
přinesla. To je uznání, která nám
nikdo, ani dnešní pomahači a spojenci kulturní
reakce vzíti nemohou.
Také Čechoslováci na Moravě se bouří,
že by měla zásadní jejich hlediska odluková
býti prodána za kongruově prospěchy.
Čechoslováci nezapomenou, že Římané
nazývali Štefánika prodejným lumpem
a hrubě spílali ve válce Masarykovi. Zato
když zemřel Karel Habsburk, napsal 2. dubna roku 1921
arcibiskupův orgán "Čech": "Karel
vypil kalich hořkosti až na dno. (Výkřiky
poslanců čsl. strany socialistické.) Trpěl
za viny nespáchané a zavřel oči navždy.
Zanechává po sobě čestnou památku
a miliony očí zarosí se
slzami nad jeho osudem". Proti Masarykovi však
29. června 1924 štvali vůdcově klerikálů
na t. zv. Sv. Hoře u Příbrami takto: "Dnešní
režim budeme podvraceti tak dlouho, dokud nedosáhneme
změny a dokud katolický lid nebude míti na
Hradčanech presidenta, který by se chodil klaněti
svatohorské Bohorodičce."
A opravdu ten náš republikánský režim
a národní jednotu rozvracejí klerikálově
tak vytrvale a strašně a soustavně, že
pomalu budeme věřiti, že již na tě
Svatě Hoře chystali tenkráte plán,
že se spojí s Němci a Maďary proti vlastnímu
národu. Boje o kongruu a vysoká zemědělská
cla vyvolaly pochopitelný neklid a zmatek v národě.
Jest to věru smutná ouvertura k slavnému
sokolskému sletu. Bude to podívaná pro bohy,
až po boku německých a maďarských
politiků, zuřivě
náš stát nenávidějících,
budou vlastenečtí poslanci se sokolskými
odznaky zvedati ruce pro vyhladovění našich
hraničářů a pro římskou
politiku.
Brzy páni poslanci z národně-demokratické,
agrární i politicko-živnostenské strany
zapomněli, že dne 4. března 1925 na vyzývavé
štvanice Vatikánu a římských
biskupů vyhrožujících Sokolstvu odpovědělo
předsednictvo Čsl. Obce Sokolské manifestem,
v němž zejména výrazně stálo:
"Sokolstvo bude bojovati proti každému klerikalismu.
který zneužívá vznešených
zásad a citů k účelům
zištným, stavovským a stranickým. A
zde při této kongrue zneužívá
se nejen citů a zásad, ale použilo se i po
prvě za doby republiky strašného spojenectví
s Němci, Maďary a ľudáky jen a jen k zištným,
stavovským a stranickým účelům,
zejména klerikalismu římského
a všech politických stran klerikálních.
Až se vy, páni poslanci, Sokolově, pohrnete
dne 5. a 6. července k Husovu pomníku, měla
by se nebesa otevříti a blesk z čista jasna
udeřiti do tě vaší falešně
dvojí tváře. Římu a klerikálům
sloužíte a mučedníka kostnického
se budete dovolávati. Nebylo větší morální
lži v našem národu. Jak vysoko nad vámi,
pánové, týčí se malá
sokolská jednota v Doubí pod Ještědem,
kde Sokolově-hraničáři již loňského
roku na nepřetržitě provokace vaše odpověděli
jednomyslně tím, že do jednoho vystoupili z
římské církve. A u nás ve sněmovně?
Jaké jsou to zlomeně charaktery. Již loni v
březnu viděli jsme tolik nestatečnosti mezi
pokrokovými poslanci, že to až zaráželo.
A byli to páni poslanci z těchže stran. které
dnes zuřivě pracují pro kněžské
platy a které loni sabotovaly přímo možnost
uctění památky nesmrtelného mistra
Jana Husi. Z 22 národně demokratických poslanců
hlasovalo pro Husův svátek jen 10 poslanců,
ze 42 republikánských poslanců hlasovalo
pro Husa pouze 15 poslanců. Ostatní
buď vůbec nepřišli, nebo odešli před
hlasováním ze síně, aby nemusili zvednouti
ruku proti Johánkovi z Nepomuka a pro velkého kostnického
mučedníka. Všech 6 poslanců strany živnostenské
bylo tenkráte podepsáno na protestu proti Husovu
svátku ve formě společně interpelace
s ľudáky a Němci. Později sice byly
tyto podpisy živnostenských poslanců odvolány,
ale na zbožném úmyslu hloupého jednotlivce
to nic nemění. Všechny tyto počiny zůstávají
smutným dokladem vnitřního rozlomu české
duše. (Výkřiky
posl. Vávry a posl. Knejzlíka. Posl. Vávra
k posl. Knejzlikovi: Já jsem větší husita
nežli vy!) Proč jste tedy podepsal interpelaci
klerikálů proti zavedení Husova svátku?
To vás volá k odpovědnosti! Je přímo
nepochopitelně, že i vedoucí politikově
strany republikánské, tak zejména sám
předseda agrárního klubu pan Staněk
a posl. Marcha ač
jsou na Moravě ve stálých ohromných
bojích s klerikály, těmto se dali dobrovolně
za přípřež pro nemravně kongruově
návrhy. Ještě v březnu tohoto roku podali
páni poslanci Staněk
a Marcha (Hluk. - Předseda
zvoní.) interpelaci o strašných poměrech
u Nejvyššího soudu v Brně a v této
interpelaci veřejně obviňovali bývalého
ministra spravedlnosti dr Dolanského
nejen ze zklerikalisování Nejvyššího
soudu, jemuž se na Moravě říká
proto "svatojanský senát", ale uvádějí
i tyto příklady porušení zákona:
U Nejvyššího soudu, který je navštěvován
lidovými politiky, faráři a advokáty,
působí se na referenty, aby změnili přichystané
rozsudky. Tak zaslechnut byl podle posl. Staňka
telefonický rozhovor, ve kterém se oznamovalo,
že ve sporech kláštera na Strahově Rv
I 1826/25 a 1928/25 zakročení presidenta dr Prouzy
přišlo v poslední čas, že referent
měl věc kláštera rozhodnutou jinak,
že se však Prouzovi podařilo docíliti,
že to klášter vyhraje. Referentům se vyhrožovalo:
Nesmíte se diviti, když nevyhovíte ministerstvu
Dolanského, tedy nevyhoví
ministerstvo vám. Machinace v přidělování
aktů a protěžování advokátní
kanceláře dr Dolanského
byly v Brně tak všeobecně známy,
že němečtí advokáti opravně
prostředky k Nejvyššímu soudu sice si
sami vypracovali, ale dávali je podepsati a podávati
pod firmou kanceláře dr Dolanského.
Ještě v březnu 1926 posl. Staněk
a Marcha žádali
od bývalého ministra Dolanského
vysvětlení těchto věcí,
a tázali se, zda je vláda ochotna, aby toto stranické
jednání jednou přísně se vyšetřilo.
Ale za 3 měsíce jsou si pánově Staněk
a Marcha v náručí
s panem Roudnickým a
monsignorem Šrámkem a rukou společnou
a nerozdílnou podepisují cla a kongruu. (Předsednictví
převzal místopředseda inž. Dostálek.)
Páni ze zrádně česko-německo-maďarské
koalice sledují zjevně jeden cíl. Myslí,
že udeřila pro ně výhodná hodina,
kdy mohou svými reakčními útoky rozbíti
socialistické strany tohoto státu a vehnati pracující
lid do zoufalství a do komunistické strany. Je to
tentýž plán, jaký prováděla
buržoasie v Maďarsku, Rakousku, Bavorsku, Sasku atd.
Národním demokratům čerta záleží
na republice a svobodě národa. Zapomínají
ovšem, že u nás je naprosto jiné prostředí.
Lidé jsou o 100% sčetlejší,
vzdělanější a života politického
tak znalí, aby tato hloupoučká koncepce monsignora
Šrámka,
dr Hodži a národně demokratických
fašistů mohla se státi skutkem. Tato prakse
klerikální a národně-demokraticky-fašistická
rozbije se o prudký odpor majority národa, který
nedovolí, aby pro sobecké prospěchy tří
stran a pro marnivost jejich vůdců proudem tekla
krev v našem státě.
Zde se srazí dva světy. Ale na fašistické
záchvaty klerikálů a buržoasie stačí
nově volby a politická mapa republiky bude vypadati
zase jinak. Měšťanské strany měly
svoji zradu pěkně připravenou. Počítaly,
že v ohromném rozruchu velikých oslav sokolských
a Husových stejně jako ve zmatcích, které
vyvolávají tlupy fašistů, jejich zrada
se ztratí. Ale i tato intrika buržoasie a měšťanských
stran byla prohlédnuta a s tím větším
důrazem budeme právě my, socialisté,
věrni státu a volati všechny tyto falešně
vlastence k odpovědnosti právě ve dnech ohromných
oslav sokolských a Husových.
Kde jste byli, pánově, Zástěro, dr
Červinko a druzí, když šlo ve světově
válce o život? Náš lid po stech a tisících
kladl život na oltář svobody a národa.
A právem tážeme se zde pánů fašistů
národně-demokratických, kteří
se tak bijí za kongruu a tolik štvou proti legionářům:
Kolik římských kněží a
polních kurátů
bojovalo ve světově válce za naši samostatnost
a kolik jich trpělo?
Statistika zpráv legionářských mluví
plamennou řečí, stejně jako statistika
stran uvnitř národa a přece národní
demokraté se tomu posmívají a mluví
o tom, že láska k vlasti se neplatí. Za co
se tedy má platiti farářům, proboštům
a vší tě římské společnosti,
když oni nemají ani lásky k vlasti, ani žádnou
práci nevykonávají? 6.101 legionářů
padlo na světových frontách za vlast, 8.816
se jich vrátilo jako těžcí invalidé,
792 zůstalo jich nezvěstných,
8 přivezeno do vlasti jako úplných slepců,
252 jich zešílelo ze strašných útrap
válečných.
Teď se táži otevřeně pánů
na lavicích klerikálních, kteří
utekli, aby nemuseli odpovídati, zejména bývalého
polního kuráta pana pátera Roudnického
aby nám sdělil,
kolik biskupů, kněží a kurátů
obětovalo životy nebo zdraví ve prospěch
svobody a samostatnosti svého národa. Páterům
se přidává, obětem války se
má ubírati.