Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Předseda (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. Moudrý. Dávám mu slovo.

Posl. Moudrý: Slavná sněmovno! Boj o kongruu, který zde vidíme, nám ukázal tvářnost celého porevolučního světa od konservativních a středověkých názorů až po radikální názory filosofické, materialisticko-komunistické. To všecko nám ukazuje složitost života duchovního a rovněž to ukazuje na mnohé problémy politicko-filosofické, které dnes pronikají náš politický život od revoluce.

Mluvíme o kongrue, to znamená konkrétně řešiti poměr církví ke státu. Tedy, poněvadž církve nám tlumočí náboženské názory, jde o poměr světa náboženského a jeho cítění, náboženských představ ke světu vnějšímu a jeho organisaci. Máme zde dvě oblasti. Na jedné straně náboženský život, náboženské problémy, ať už je formulujeme kladně, jako je formuluje církev, nebo záporně, jako některé politické strany, vycházející z různých radikálních názorů. Na druhé straně máme organisační formu, to znamená právní poměr. Náboženskou filosofii, náboženství na jedné straně, právo na druhé straně. Vidíme, že tento právní poměr mezi církví a státem vyrůstal ze světového názoru. Měnil se v bojích. Naše historie, hlavně doba husitská ukazuje, jak se vyvíjely tyto otázky, a to často ve formách krutých náboženských bojů.

Když se díváme vývojově, historicky na tu dnešní episodu, můžeme říci tolik s našeho stanoviska, že stojíme před úkolem, jak bychom zlomili poslední zbytky středověké hierokracie a vytvořili zde poměr podle nových moderních směrů a názorů, jak se vyvinovaly od konce středověku. Víme, že to byla doba husitská, doba reformace, u nás Hus, který dal první náraz do soustavy hierokratické. Vidíme, jak od reformace se vyvíjejí názory filosofické, jak roste práce vědecká. Počíná úcta rozumu a vzniká řada filosofických systémů. Nyní bych mohl uvésti, jak dochází k revoluci francouzské, kdy vzniká nová filosofie osvícenská. Pozorujeme různé filosofické směry od Voltaira, Rousseaua přes Humeův skepticismus až ke Kantovi, od hegelovské filosofie až k subjektivistickým názorům Schopenhauerovým. Vidíme, jak se zde vyvíjejí různé systémy, na jedné straně systémy čistě materialistické, které se domnívají, že je jen hmota, na druhé straně vidíme názor krajně idealistický, názor subjektivně-filosofický, který vůbec neuznává hmoty a domnívá se, že je jen představa, jak to řekl radikálně Schopenhauer. To je široká bohatost myšlenková světa politicko-filosofického. Marx na př. zakládal svůj politický systém a svoji ekonomii na filosofii hegelovské. On právě si představoval, že každý dělník bude filosoficky vzdělán, že to bude filosof a s ním domníval se, že vytvoří nový svět, novou organisaci světového řádu. Jak se to potom vyvíjelo s marxismem, o tom mluviti nebudeme.

Na jedné straně máme zde zbytky středověku. Celý středověký směr je udržován, konservován až do dnešní doby. Jest konservován velmi věrně a neústupně v církvi katolické. Středověké kanonické právo v ničem zde neustupuje. Na druhé straně vidíme filosofické směry jednak protináboženské, proti náboženství vůbec, a ovšem názory filosofické, které na příklad, jako u Masaryka, mají k náboženství docela jiný poměr, než jaký má filosofie materialistická.

Chtěl bych zde při řešení těchto problémů říci několik zásadních principů, které, myslím, nám dají jednotící hledisko a budou také opět dělidlem pro různé směry a proudy, které se zde vyvíjejí - a ovšem často rušivě - ve světě socialistickém.

Myslím, že tento vývoj nejlépe můžeme pozorovati na poměru církve ke státu. Uvedl bych stručně několik fakt, jak za sebou šly a jak se v dějinách po staletí poměr církve ke státu vyvíjel. Až do XI. století máme t. zv. caesaro-papismus, t. j. stát ovládal církev, církev používala organisace státu, aby se mohla organisovati pod jeho mocí, jeho ochranou a vlivem. V XI. století dozrává pevná organisace církve římské, k níž základ položil velmi energický papež Řehoř VII. Vidíme, že se ustaluje celibát, kněží se nesmí ženiti. Toto zařízení dělá papež proto, aby vytvořil bojovnou armádu, která by byla oddálena ode všech světských starostí. To byl organisační účel celibátu, papež chtěl kněžstvo jako nositele bojovné církve oddáliti od starostí rodinných, chtěl z nich udělati bojovníky, kteří by nebyli spoutáni se společností. Ovšem trvalo to dlouho, než k celibátu došlo v praxi, než skutečně byl uznán a církví probojován.

V té době vládne v církvi teorie o dvou mečích: o meči církevním a meči světském. Papež měl tyto dva meče a vlastně podle tehdejší teorie papež panovníkům světský meč svěřil. To znamená, že právo světské jest odvozeno od práva církevního. A tak vidíme, jak během XI. století nabývá nad státem moci církev a jak se církevní právo stává normativním, nadřaděným právům státním, která ovšem byla nesjednocena a v každém teritoriu se jinak vyvíjela.

Tak to vypadá ke konci středověku. Víme, že dnes katolická církev představuje středověk - a to jest, jak jsem řekl, to důležité a že kanonické právo jest úplně převzato ze středověku, takže v katolicismu můžeme viděti středověk do dnešní doby konservovaný. Církev katolická měla moc donucovací, byla skutečnou organisací státní, měla v rukou soudy a hlavně ve všech věcech, které se týkaly poměrů manželských a patronátních, rozhodovaly církevní soudy. To znamená, že církev měla povahu organisace státní, že právo církevní bylo nadřaděno právu světskému, to znamená, že v praxi byla církev "una, sancta, catholica, apostolica", byla jediná, jen ona měla pravdu a nesnesla žádného jiného mínění, byla svatá, katolická, to je všeobecná. neuznávala jiných církví a apoštolská, to jest odvozovala historický původ od apoštolských zakladatelů.

Tak středověk znamenal úplné nadřadění církve státu. (Výkřiky poslanců čsl. strany socialistické.) Tento poměr znamená sesvětštění církve, to je jasné, na úkor náboženského cítění. Reformace přinesla změnu, vyvřela z odporu proti tomuto sesvětštění církve. Revoluce proti absolutismu církevnímu, proti hierokratismu projevila se v dlouhých bojích o svobodu přesvědčení a končila absolutismem panovnickým. Víme, že na sněmu Augšpurském pak bylo povoleno panovníkům t. zv. ius reformandi, právo měniti náboženské smýšlení svých podřízených. Panovník mohl podle toho, jakého byl náboženského smýšlení, měniti a nařizovati náboženské smýšlení svých poddaných. To byl vlastní základ absolutismu, když panovník mohl diktovati náboženské smýšlení svým poddaným. Tento diktát se rozšířil na všechny ostatní obory jeho panovnické moci, jeho regimentu. Vidíme také, jak současně po reformaci zesiluje absolutismus panovnický, ale současně vidíme, jak také v církvi zesiluje po reformaci absolutismus papální čili papežský. Do té doby rozhodovaly koncily. Koncily v církvi římské představovaly jakési demokratické zřízení. Když nějaký zákon měl býti vydán, sešli se biskupové a vyslanci církve a usnášeli se. To byl princip demokracie. Ale vývojem krok za krokem a rovnoběžně s absolutismem světským zesiluje absolutismus papežský a dochází naopak k boji mezi biskupy a papežem. Ještě pak ve století XVIII. Febronius a biskupové francouzští, kteří usilovali o vytvoření samostatné gallikánské církve, bojovali proti tomuto absolutismu papežskému, ale r. 1869 tento vývoj končí vítězstvím absolutismu papežského a úplným potřením demokracie, pokud ještě v koncilech zůstala. Papismus to vyhrál proti koncilům, proti episkopální teorii, to jest proti biskupům, kteří chtěli míti spolurozhodující vliv na řízení církve a kteří chtěli obsahově rozhodovati o vnitřních věcech církve. Uvědoměme si to. Rok 1869 není doba tak vzdálená ode dneška. Je důležité si uvědomiti, že velká spousta lidí, kteří dnes patří do církve katolické, žijí v církvi, která znamená nejprudší a řekl bych nejdůslednější konservativní formu.

Vývoj docela opačný, než se děje v našem národě. Viděli jsme u nás, jak vrcholil absolutismus v josefínství za Josefa H., osvíceného absolutistického panovníka, udržel se až do r. 1848. Po krátké revoluci přichází opět reakce. Roku 1855 smluven konkordát s Římem, ale po roce 1866 přicházejí zákony nové, které zaručují již rovnost občanům před zákonem, až docházíme ještě za starého Rakouska k všeobecnému hlasovacímu právu. V naší republice prohlašujeme nejširší politickou demokracii. (Posl. Mikulíček: Rakouské zákony papež proklel a my dáváme těmto papežencům 200 milionů!) K tomu přijdeme. Nemám na mysli praxi, která tu dnes je, ale v naší ústavě tento demokratický řád máme zaručen. Ukazuji na rozdíl proti vývoji katolické církve, že tam dochází se od původních demokratických forem až k nynějším formám absolutistickým. Na náboženském poli vidíme, že na jedné straně se vyvíjí nové církve křesťanské, evangelické, které se odlupují od mezinárodní organisace římské, přijaly jazyk národní a formu církví teritoriálních. Ty se kryjí s územím státu a vznikají tak zde církevní útvary, když neřekneme národní, tedy teritoriální. Na druhé straně zůstává mezinárodní organisace církve římské, která udržuje zbytky starého režimu hierokratického a jenom krok za krokem se vzdává po bojích nadvlády nad státem. (Posl. Mikulíček: Papež poručí a senátor se musí vzdáti!) Podle kanonického práva papež má moc, aby své podřízené kněze sesazoval. Záleží na tom, zdali kněží a jejich politické strany poslechnou či ne.

Pozorujme dále docela stručně vývoj od doby josefínské, od doby osvíceného absolutismu. Vidíme, že Josef II. si přál, aby se obvody diecésí kryly s hranicemi státu, my jsme k tomu ještě nedošli - vidíme, že omezoval soudy církevní. Dále se dovídáme, jak revoluce francouzská a pozdější moc Napoleonova zrušila papežský stát. Ale po revoluci přišla zase restaurace. A jak tato restaurace končí? Svatou aliancí. Svatá aliance... (Posl. dr Franke: Myslíš tu naší?) Ta naše je jí podobná. Svatá aliance po dobách napoleonských končí naprostou reakcí a řekl bych protirevoluční snahou, aby potlačila všechny výhody i výboje, které ve veliké revoluci francouzské byly získány. Pro nás, díváme-li se historicky, poskytuje poučení rok 1848. Tenkráte přišla revoluce, nová vlna odporu a duch svaté aliance byl poražen. Lidstvo se znova vzchopilo k revolučním činům. A tu vidíme, jak církev se snažila využíti těchto svobod z r. 1848 a žádá, aby ve jménu svobody - tu se odvolává na svobodu, kterou revoluční hnutí vyvolalo - si mohla vybudovati svobodu ve státě, to znamená stát ve státě, zkrátka aby se zbavila podřízenosti státní autoritě. Je to velmi zajímavý vývoj. Církev, která vlastně teoreticky v kanonickém právu stojí na hierokratickém středověkém stanovisku, r. 1848, když přijde revoluce - a vidíme to také u nás roku 1918 - dovolává se svobody a žádá úplnou nezávislost od státu. Ve středověku vidíme církev nadřízenou státu a dnes, když to jinak nejde, stát ve státě, to znamená víc než autonomii, naprosto neodvislé těleso, které by ve státě rozhodovalo naprosto volně.

Tento požadavek byl předložen sněmu frankfurtskému, který prohlásil, že sice každá náboženská společnost má býti samostatná ve správě svých záležitostí, avšak současně prohlásil, že má býti podřízena obecným zákonům státním jako ostatní společnosti. To bylo stanovisko principielní. Sledujme, jak to šlo dále. Roku 1855 byl uzavřen konkordát, jak jsem se již o tom zmínil. Pak došlo ke státním zákonům - prosincovce. Prosincové ústavní zákony vlastně prohlašovaly rovnost občanů bez ohledu ke konfesi. Vidíme, že tomu tak ve skutečnosti nebylo. Nebylo parity mezi jednotlivými vyznáními. Rakousko přes svoji ústavu a přes své principielní zásady, které mělo v ústavě, stalo se državou Říma. Tak tomu bylo až do války. Církev tato v praxi stala se vlastně státní církví. Ve válce - a máme o tom světovou literaturu - papež bránil se ze všech sil rozbourání Rakouska a papežská politika to byla, která se snažila ze všech sil Rakousko jako celek udržeti. Z toho vyplývá, že papežská politika to byla, která se ve svých důsledcích stavěla proti vzniku československého státu. Tedy je to dnes historický fakt, který máme dosvědčený na př. i v literatuře francouzské, v knížce Pernotově, která byla přeložena, a materiálu z ní užil také Herriot ve své řeči. A třebaže Vatikán dnes popírá jednotlivé vývody francouzského historika Pernota, přesto zůstává nepopřena tato historická skutečnost, která je všeobecně známa a nikdo ji popříti nemůže.

Tedy my v boji proti klerikalismu před válkou jsme již řešili tyto problémy. Myslím, že boj protiklerikální často se omezoval hodně jenom na politickou stránku celé věci. Prostě jsme viděli, že je zde strana, která ve jménu náboženství udržuje určitý systém státní. Viděli jsme, že církev římská ve službách habsburského státu a ve službách dynastie skutečně jde proti národu a proti snahám osamostatňovacím. Byla to ovšem u nás hlavně oposice politická, uplatňovala se politická hlediska. My, kteří jsme chtěli svobodu národa, osamostatniti národ, přirozeně museli jsme se dostati do konfliktu s touto, řekněme politickou stranou, která je na církevním podkladě organisována, ale také s církví samou, o které bylo známo, že na kazatelnách i ve zpovědnicích hájila tento systém státní církve a která podporovala režim habsbursko-rakouský. Ostatně značný počet feldkurátů a páterů, kteří na vojně sloužili a kteří přímo českého vojáka štvali do boje proti našim snahám osvobozovacím, těch feldkurátů, kteří udržovali celý tento nábožensko-politický systém, je nejlepším dokladem tohoto poznání. A právě užívám toho slova "feldkurát", poněvadž na existenci této zvláštní odrůdy katolického kněze můžeme nejlépe pozorovati ještě staré zbytky spojení církve se státem. Ti různí kaplánkové v horských krajích, když vypukla válka, ti to konec konců myslili dobře. To byli lidé, kteří s vysokým klerem a jeho politickými názory neměli mnoho společného. Ale právě takový feldkurát representoval nám typ člověka, jenž nesl ve svém povolaní v jedné ruce meč a v druhé kropáč, který tedy nám jaksi representoval spojení církve se státem, a řekněme konkrétně spojení militarismu Rakouska s oficielní církví a.její naukou, t. zv. křesťanskou. (Předsednictví převzal místopředseda inž. Dostálek.)

Tedy stojíme dnes před věcným řešením problému odluky církve od státu. Přišel bych k několika základním pojmům. Chtěl bych říci něco o korporacích samosprávných a autonomních. Prof. Hobza, který tuto otázku probíral ve své knize systematicky, rozeznával korporace samosprávné, to je takové, které podle určitých norem a pod státním dozorem spravují své věci, a pak korporace autonomní, které mají právo vydávati zákonné normy pro své příslušníky. Autonomie zahrnuje tedy právo vlastního zákonodárství. Korporace samosprávné a autonomní se příliš od sebe neliší. A to chci zdůrazniti, jsou v poměru subordinačním ke státu, to jest stát je nadřízen a ony jsou jaksi pod vedením státu. Jejich samospráva a autonomie je možná jen v mezích zákonů státních. Konstatoval jsem a zdůrazňuji to, že tyto korporace jsou pod suverenitou státní, a to je to důležité. Suverenita moderního státu nemůže ustoupiti před žádnou korporací ani autonomní, ani samosprávnou. A tuto suverenitu státu musím zdůrazniti a uplatniti ovšem proti všem církvím. Tedy my stojíme na úplné a důsledné zásadě suverenity státní. Suverenita státní znamená tolik, že všechny církve musí býti podřízeny státu. To je zásadní hledisko a s toho hlediska bych chtěl určiti poměr jednotlivých církví ke státu. Církve evangelické a nová československá představují církve teritoriální a podle toho, jak se vyvíjely, jsou to církve autonomní nebo samosprávné. Mají svou vlastní ústavu, vlastní orgány zákonodárné a správní. Tato organisace církví teritoriálních, korporací autonomních a samosprávných neznamená ještě odluku církve od státu, ale není zde tolik příčin ke konfliktu a sporům se suverenitou státu, neboť autonomie těchto církví spočívá na zákonech státních a je z ní odvozena. Ale jiný stav je u církve římské. Budu opětně o této otázce citovati prof. Hobzu: "Mluví-li se v literatuře o autonomii církve katolické, třeba si uvědomiti, že jde o zásadně jiný vztah ke státu, než při autonomních svazech ve vlastním smyslu. U církve katolické znamená autonomie svézákonnost všeho vlivu státní moci prostou, tedy úplně samostatnou a do právní sféry státní nezačleněnou. Autonomie církve katolické není než samostatností, nezávislostí naproti státu. Jí se nevyznačuje poměr subordinační ke státu, který je předpokladem autonomie ve smyslu právním, nýbrž poměr koordinační." To je ta důležitá věc, ke které zde docházíme. "Církev katolická," praví Hobza dále, "v dnešním složení svém není a nemůže býti autonomním svazem kteréhokoli státu." Tedy podstata samosprávné korporace anebo samosprávné autonomie spočívá v tom, že její právo na samosprávu je odvozeno z vůle státní. To nelze říci o církvi římské v bývalém Rakousku ani v republice. Proto dochází Hobza k úsudku: "Církev katolická neměla v Rakousku a nemá dosud u nás autonomie od státu odvozené, spravuje se pokud nesahá zákon státní - na podkladě své původní ústavy a tudíž stojí jako právní osobnost nikoli ve státě, nýbrž vedle státu". To je důležitý fakt, ke kterému ten, kdo pozoruje právní stav, a to právní poměr církve ke státu, dochází. Tedy jde o církev, která stojí vedle státu, a zde stojíme u kořene celé věci. Buď tedy suverenita státu a pak nemůže trvati koordinace církve a státu, nelze připustiti, aby vedle vlády státu byla vláda papeže, třeba jen v ohraničených úsecích. Nyní si můžeme připomenout, že papež nařizuje kněžím, zda smějí kandidovat a přijati mandát. Papež tímto zasahováním provozuje politiku. To je ovšem především věcí politických stran, zdali si to dají líbiti nebo ne. Anebo budeme žádati naprostou suverenitu státu a pak nezbývá než odluka státu od církve, a jak to říká Hobza ve svém spisu "výluka veškeré právní moci papeže". To je naše stanovisko, stanovisko velmi jednoduché. My si přejeme, aby tento koordinační poměr přestal a aby nastalo to, k čemu vede celý politický vývoj, to je úplná odluka církve od státu.

Tedy suverenita státu. Suverenita státu připouští jenom jedno právo, právo světské a nikoli právo církevní. Rozluka církve od státu vede právní řád důsledně k odcírkevnění, odluka neuznává církví ve smyslu právním, tedy žádné moci církevní a neuznává církevního práva, neuznává církevní konstituce zákonodárné ani správní. Stát - a to je ten konečný důsledek, ke kterému přicházíme právě, když mluvím o této kongruové předloze - při provedené rozluce nepodporuje a nehonoruje církve ze státních financí. To je logický důsledek, ke kterému docházíme. A tyto zásady a tento princip dělí dnešní sněmovnu. Jedni v duchu historického rozvoje jsou pro rozluku a žádají důsledně zrušení jakékoli kongruy, zrušení finančního svazku mezi církví a státem, jakéhokoli přídavku na církve, a druzí hlasují pro kongruu, tedy fakticky se stavějí proti rozluce. To je důsledek, ke kterému přicházíme.

A nyní bych měl říci několik poznámek k vývodům dr Hajna, který zde o této věci mluvil a řekl několik principů, které rýsují jeho vnitřní vývoj. Říká, že prý on hlasuje pro kongruu a celá jejich politika je ve vyšší službě státních zájmů, a při tom současně říká, že si přeje sebeurčení církví. Já bych rád věděl, kdo tyto věci domýšlí, jak může k tomu dojíti, aby měl nejvyšší ohled na zájmy státní, a na druhé straně chtěl připustiti sebeurčení církve. Sebeurčení církve přece znamená úplné popření suverenity státní. Jestliže hlasuji pro suverenitu státu, nemohu připustiti nějaké sebeurčení církve. Sebeurčení církve znamená "stát ve státu". To je to, po čem r. 1848 před sjezdem frankfurtským volala církev katolická. To jsou věci protichůdné, které si navzájem odporují. Na jedné straně se operuje s nejvyšším zájmem státním, že se to dělá proto, abychom udrželi státní harmonii a nevím co všechno, a na druhé straně se připouští sebeurčení církví. Myslím, že v zájmu státním a v zájmu církví všech je, aby nastala spiritualisace církví, o které se často mluví, když má býti náboženství živým chlebem, živým pramenem, ze kterého rostou ušlechtilé vlastnosti, mravnost a jiné hodnoty duchovní. Pak je v zájmu církve, aby se zbavila všech těch světských přítěží a privilegií, toho všeho, co ji poškozuje v pravých náboženských cílech.

Dále rozvádí dr Hajn velmi zajímavé vývody: že prý tento zákon zrušuje kongruový monopol a všecky církve staví do stejného poměru ke státu. Bohužel k tomu docházíme, ale my si ovšem přejeme opak. Historický vývoj vede k tomu, ne aby všechny církve byly postátněny, aby svazek mezi státem a církví byl utužen, nýbrž aby byl uvolněn a zrušen.

Je pravda, že dnes kongruální monopol je rušen, že zde věcně se nečiní rozdílu mezi kongruovými a dotálními církvemi, poněvadž, jakmile je příspěvek státu zákonem ustanoven, je to jen formální rozdíl, říká-li se kongruová nebo dotální. Rozuměl bych tomu, kdyby nekatolické církve braly subvence, ale jakmile se tento stav uzákoní, je fakt, že i nekongruové církve se dostávají do pevného spojení se státem, a jestli se jmenují pak dotální nebo kongruá!ní, je věc formy a slova. Proto chápeme, že na př. v českobratrské církvi ozývá se Žilka v Kostnických Listech proti některým evangelickým poslancům, kteří mají vliv a zastávají vedoucí místa, proto, že se podepsali pod tento návrh, vidíme, že v církvi československá nastává velké vření a že věc přece jen tak jednoduše se světa odpravena nebude.

Ale to je jenom důkazem, že skutečně tam v těch církvích je opravdu živý zájem, že tam budou bojovat o různé názory, jako to bylo v katolické církvi v dobách apoštolských, když nebyl ještě absolutism papežský proveden. Dnes katolická církev, samo sebou se rozumí, od našeho státu bude peníze brát beze slova, to jest ten rozdíl.

Pan dr Hajn na konec také řekl, že hájí tento zákon v zájmu berní morálky. Tomu já ovšem nerozumím, nevím, bude-li to v jeho řeči otištěno, ale zasluhovalo by to bližšího vysvětlení. Berní morálka bude podle jeho názoru lepší a bude zvýšena. Bude se snad spíše přiznávat štola nebo příjmy berním úřadům, ale nevím, zdali si pan dr Hajn opravdu myslí, že tímto zákonem pozvedne opravdu morálku těch kněží a kaplanů, kteří budou podávat svoje fasse berním úřadům.

Nesouhlasím tedy a nemohu souhlasiti s dr Hajnem, že jest to pokrok. Domnívám se, že dr Hajn, jak jsem v jeho řeči postihl, smiřuje se i se svatojanským kultem, vidí v něm určitý projev našeho národního života. Pozoruji právě v tomto případě jeho vývoji jeho skupiny, jako to šlo s církví katolickou. Od principů demokracie k církevnímu absolutismu a k naprostému konservatismu, který se v jeho řeči projevil.

Tedy není to porok, nýbrž krok zpět, nebo snad rekce, či jak se tomu má říkat. Když mluvím o poměru k církvím, chci zde přečísti ještě, co mi zde moji přátelé právě podali. Není to žádné napomínání a ukazuje to jak právě někteří politikové a myslitelé šli křivolakou cestou a k jakým koncům došli dnes.

Dr Hajn napsal knížku "Slavia a úpadek." Zde píše o mladočeších tento pasus: "Jestliže mladočeši zde sedají na lep klerikálům, nedivíme se - u nich nevládne již nic než živočišný strach před možnou záhubou a požráním se strany Němců. Ale za to se divíme těm z mladého světa politického, kteří jsouce plni silné víry a neochvějné důvěry v budoucnost svého národa, kteří vidí jej zachráněným a svobodným i v případě srážky evropské - přes to přese všecko dávají se sváděti klerikály a chtějí možnost nebezpečí prušácko-protestantské politické propagandy ve jménu Husově paralysovati tím, že Husa chtějí lidu představovati jen jako vlastence, jásajícího nad dekretem kutnohorským a hlásajícího prvenství českého národa v tomto království. Ale tím zároveň vytrhují jej z půdy historie evropské a s ním i celý náš národ..." To jsou zajímavé doklady, když se člověk podívá na minulost a když čte, že se dr Hajn hlásil k těm mladým, kteří měli tehdá takové názory. Patrně přestal již mladým býti.

Když mluvím o poměru k církvím a církevním formacím, chtěl bych říci ještě několik zásadních slov o poměru k náboženství, nejen k církvím, které nás dělí od názorů materialistických, které zde pronesli zástupci strany komunistické.

Strana komunistická odvolává se na marxismus a potírá ve jménu filosofie materialistické veškerý náboženský cit vůbec. Chtěl v bych se trochu vrátiti k principu marxismu. Jest to jeden z nejzákladnějších pilířů, t. zv. historický materialismus. Ten vyvíjí se z filosofického materialismu a tu bych chtěl co nejstručněji uvésti, co o tom říká Masaryk ve svém rozboru marxismu. Praví asi toto: Tato nauka tvrdí, že základem veškerého života a vývoje historického jsou poměry výrobní nebo-li hospodářské a odmítá veškerý vliv náboženství, umění a řady jiných, t. zv. ideových vlivů. To jest výklad Masarykův. (Výkřiky.) To se rozumí, že bychom se dnes o marxismus mohli příti do noci, ale já vím, ze Marxe zná málo těch, kteří se k marxismu v hlásí, a že je málo těch, kteří by ho do důsledku promysleli a prováděli. Ale podle Masaryka základní názor Marxova materialismu historického je asi ten, že výrobní poměry jsou nejdůležitější a ostatní že se z toho vyvíjí. Proto náboženství neznamená nic, náboženství je opium, náboženský cit se odmítá a proto ku v příkladu ve velikém boji osvobozenském, v té velké revoluci světové bylo nepochopitelno pro nás, kteří jsme bojovali v Rakousku pro svůj v stát, stanovisko marxistů, kteří tvrdí, že světová válka byla konfliktem hospodářského světa, ba dokonce se tento ohromný společenský výbuch líčil jako výplod velkého průmyslu a kapitalismu. Ale komunisté nechápali při tom té ideologie, těch ideí, které hýbaly světem. Na příklad náš osvobozenský boj nemůžeme redukovati jenom na boj hospodářských zájmů, není to jen boj kapitalismu, není to pravda. jak to psali ruští komunisté, že my jsme byli vlastně koupeni Dohodou a že jsme bojovali pro to. abychom vyhověli určitým velkokapitalistickým zásadám a cílům. To jest naprosto nesprávné a proto myslím, kdo má trochu otevřené oči, kdo sledoval válku, viděl, že dělnictvo i venkovský lid a celý národ, když šel za samostatností a boural staré Rakousko, nešel do boje jen pod vlivem nějakých hospodářských konfliktů a zájmů. (Výkřiky posl. Mikulíčka.) My bychom se shodli v mnohých věcech. I ten internacionální dělník ruský, který šel do boje, třeba se posmíval svému nacionalismu, byl přece jen jím určován a je i dnes, a je omyl, myslíte-l.i, že vláda sovětská, která se dnes odvolává na Internacionálu, není vládou národní. To je vláda národní, poněvadž jí býti musí, neboť je produktem národa a určitých sil v národě. Ale já chci jen ukázati, že teorie materialistická. která popírá všechen vliv ideologie, není správnou, a také na tomto případě vidíme, že tuto theorii přijati nemůžeme a nemůžeme boj za náš samostatný stát vysvětlovati jako odlesk nějakého hospodářského konfliktu, jako výsledek vlivů velkokapitalistických. Víme, že vlivy kapitalistické zde byly, ale v zájmu pravdy bych chtěl, aby se uznávaly i druhé vlivy a příčiny, které byly u nás mnohem silnější.

Teď, prosím, podívejme se na náš vývoj národní od XVII. století, od doby osvícenské, od buditelů Dobrovského, Havlíčka, Palackého přes Nerudu, ten se nedá vysvětliti vlivem pouze kapitalistického systému, to jsou idee mravní a ty jsou silnější než kapitál. Pro kapitál a kapitalismus lidé nejdou obětovati své životy, nejdou obětovati svou existenci a rodinu. To je mylná theorie.

A v souvislosti s tím chci říci, že ani náboženský cit sám nemohu pokládati za věc, kterou moderní člověk by nemohl uznati. Uznávám a musím jej uznati, poněvadž vidím velmi vzdělané lidi, a to filosoficky vzdělané, kteří nábožensky žijí. O těch theoriích filosofických a jejich poměru k náboženství nemáte zdání. (Výkřik: Nemohou ho nahraditi Kantem a Laplacem?) Rozhodně ne! Hned vám dám Masaryka! Ať vám již imponuje nebo ne. Je to učenec, který znamená ve filosofickém myšlení autoritu a psal knihy pro náboženský život. (Hlas: Proto potřebujeme kongruu?) Ale račte dovoliti, to je veliké nepochopení, když to pletete dohromady. Z toho je viděti, že nemáte tyto principielní věci jasné. My nebojujeme proti náboženství, nýbrž proti theologii, proti zbytkům středověku, ale musíme uznati, že zde existuje řada lidí a bude existovati, kteří budou míti náboženský cit živý. (Hlas: To nemusili přidávati farářům!) V té věci s vámi úplně souhlasím. To je věc jasná. Říkám, že je zde jiný theoretický názor a náš poměr k církvím je jiný. Nemluvím o všech církvích stejně. Já jsem to v historickém vývoji již vysvětlil. Ovšem stojíme co nejdůsledněji proti liberalismu, a já právě tvrdím, že ten liberalismus ve své lhostejnosti nevidí živých problémů. Tak dochází k názorům, které se projevily jako konservatismus,. jak jsme vypozorovali z řeči dr Hajna. Liberalismus však v praxi vede potom k týmž důsledkům, jaké často vidíme u krajních materialistů. Hlásají všechno možné, nejradikálnější odpor proti náboženství a církvím, ale jsou celé řady stoupenců, radikálních socialistů, kteří zůstávají v nejkonservativnější církvi.

Tedy ten problém, jak jsem již řekl, je na jedné straně náboženský, na druhé straně problém právní, právně-organisační a státní. Já už nebudu se déle o těch věcech rozšiřovati. Chtěl bych říci na konec jenom to: My nebudeme při této příležitosti bojovati proti jakémukoli filosofickému názoru, nebudeme bojovati proti náboženskému názoru, budeme respektovat každý náboženský názor, když bude upřímně projeven a když za ním bude celý člověk. Ale budu státi proti politickým vlivům církve na stát a ze všech sil bojovati pro to, aby zbytky středověkého spojení mezi církví a státem byly zrušeny, aby zde stál neodvislý suverenní stát a aby tuto suverenitu uznávaly všechny společnosti náboženské, které v tomto státě jsou.

Proto budeme hlasovati proti zákonu o kongrue ze zásadních názorů, neboť tento kongruový zákon utužuje daleko více než dříve svaz mezi církvemi a státem. Historický vývoj vede k tomu, že musí dojíti k důslednému oddělení církví od státu. Pozorujme, jak to šlo v historii, středověk, reformace náboženská, revoluce, pak přišla reakce, pak osvícenství, pak přišla zase reakce, pak revoluce roku 1848 atd. Vidíme, jak se to střídá. (Výkřiky: Jako dnes!) Ano, máme to zrovna tak. Začali jsme velmi radikálně a revolučně a dnes stojíme zrovna tak, jako před tou svatou aliancí, která přišla po revoluci francouzské. Co je to jiného, když se konservativní strany spojují, aby nám zde upevnily svazek mezi církvemi a státem? Já jsem přesvědčen, že se historický vývoj, logika dějin nedá změniti a zrušiti. Jestliže pokrokový směr je poražen a ustupuje, není pochyby, že až budou všechna naše hlediska správně i na levici vyjasněna, až přestane to tápání, které tak často vidíme, které rozbíjí náš pokrokový tábor, pak najdeme již cesty a především jsem přesvědčen, že lid sám provede rozluku církve od státu, že to bude nejen v zájmu státu, v zájmu upevnění státní suverenity, v zájmu utvoření moderního státu, ale že to bude i v zájmu náboženství a nábožensky cítících osob, které skutečně nábožensky žijí a které chtějí nábožensky žíti.

Po této stránce mohu projeviti důvěru, že svatá aliance, kterou máme dnes u nás a která vládne, bude překonána a že bude vystřídána zdravou tvůrčí demokracií, která tyto problémy dovede pak skutečně rozřešiti. (Výborné! - Potlesk čsl. socialistických poslanců.)