Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Místopředseda inž. Dostálek (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. Dietl. Uděluji mu slovo.

Posl. Dietl (německy): Slavná sněmovno! Nežli se budu zabývati oběma předlohami, rád bych jménem svého klubu učinil prohlášení k sobotním událostem.

Pan předseda vyslovil na konci poslední schůze politování nad událostmi, které se odehrály při hlasování o předloze o kongrue. Opominul však prohlásiti, že vina toho stíhá přede vším úřadujícího místopředsedu, jenž způsobem, jímž řídil jednání, pomíjel vůči menšině vší objektivnosti, neméně však zpravodaje, který proti jednacímu řádu hleděl působiti svým vlivem na vedení schůze. Proto znovu prohlašujeme, že se v této sněmovně neutvoří klidné ovzduší a že nebude řádné jednání možným dříve, než se většina odhodlá k tomu, jako se to děje ve všech jiných sněmovnách světa, aby používala jednacího řádu přesně a loyálně v dohodě se všemi stranami, i se stranami menšiny. Z toho důvodu znovu žádáme, aby byly pravidelně svolávány porady klubovních předsedů. Pokud se týká však hlasování, jež konalo se za tak nedůstojných okolností, je pro nás samozřejmě neplatné a bezúčinné. Hlasování, při němž nikdo ve sněmovně nevěděl, o čem se hlasuje, při kterém ani zapisovatelé, kteří počítali hlasy, neznali návrhu, jehož výsledek mají zjistiti, hlasování, při kterém nemohlo býti rozuměno výroku předsedy, ba při kterém dokonce rozhodnutí vůbec již nebylo ohlášeno, takové hlasování nemůže vyjádřiti mínění vůle sněmovny a nemůže tvořiti platného usnesení. Proto prohlašujeme, že předloha o kongrui nebyla vyřízena podle jednacího řádu a že nemůžeme tohoto hlasování uznati.

Nyní k oběma předlohám samým. Před námi leží dva návrhy zákonů o zvýšení daní, a sice mají tím býti postiženy cukr a kořalka. Příjmy z nich slouží k úhradě zákonů, usnesených minulého týdne, a je jisto, že vedle cel projeví svůj účinek v každé rodině. Vzpomenul bych, že jednou ministr financí Bečka prohlásil v rozpočtovém výboru při rozpravě o daních, že daňové zatížení na každého jednotlivce v Československu je již přepjato a že by bylo další zatížení nesnesitelným. Upozorňuji vás dále na to, že minulého roku se sešli tisícové a tisícové poplatníků ve všech krajích republiky, aby protestovali proti neslýchanému břemenu daňovému, a že v této otázce panovala mezi všemi národními kmeny, tedy také u českých poplatníků, úplná jednomyslnost. Veliké hospodářské organisace rozvířily opětně daňový problém, finanční hospodáři, hospodářské organisace a poplatníci jsou souhlasně toho názoru, že naše výdaje neodpovídají hospodářským poměrům státu, že daleko více vydáváme, než můžeme finančně unésti, a že musí býti nejdůležitějším úkolem, aby rozpočet byl přizpůsoben naší hospodářské nosnosti.

Dr Engliš, národohospodář a profesor, uvedl dne 1. dubna 1925 v obchodní a živnostenské komoře, když mluvil o problému daňovém, toto: "Tento problém záleží v nutnosti přizpůsobiti objem rozpočtu měně. Pokud toho není dosaženo, vykonává stát na národní hospodářství nadměrný nátlak a ruší jeho rovnováhu. což se stanoviska měny není lhostejným." V jiné přednášce v Bratislavě dne 1. září 1925 mluvil dr Engliš opětně o našem finančním hospodářství, a když vypočítal jednotlivé skupiny daní a jich zpětný účinek, pravil: "Daňový systém v naší republice je vybudován na tomto myšlenkovém pochodu. U nás je však nejvyšší hranice daňové nosnosti již překročena a stát musí zavésti hospodárnost především reformou správy, rozřešením otázky vojenské, aby sazby daňové byly sníženy. Máme také některé daně, jež byly zavedeny po převratu jako daně nouzové, dnes však již naprosto nejsou na místě, jako daň uhelná a z obratu." Tak mluvil národohospodář dr Engliš, pokud působil jako profesor na učitelské katedře. Od té doby, co se stal. ministrem financí, stala se s ním změna, jež zvláště v jeho expose v rozpočtovém výboru byla příkře vyjádřena. Chci z toho vybrati jen jednu větu. Řekl: "Daň z obratu musí i nadále zůstati pevným pilířem pro finanční rovnováhu státu a samosprávných svazů. I pri daňové reformě počítáme s ní, a když se podnikatelé bránili kdysi její nadměrné výši, chápou, že pouze důsledkem vydatnosti této i daně je možno, aby bylo sníženo břemeno daně výdělkové.", O této dani, kterou dr Engliš potíral jako nemravnou, o které řekl, že je proto procentuálně nespravedlivá, poněvadž zatěžuje stejným procentem největší i nejmenší spotřebu, o té řekl dále: "Jaký vliv bude míti tato daň na spotřebu? Každý, kdo žije z pevných platů, bude si moci, když vše podraží - a já počítám, že se vše tímto způsobem zdraží u všech potravin o 4 až 5% - ovšem koupiti za svůj plat méně a proto méně spotřebovati, zdražení má tedy týž výsledek jako snížení platů." A tato daň, kterou dr Engliš r. 1919 a 1920 zaklínal do všech pekel, je náhle pevným rohovým pilířem pro finanční rovnováhu u ministra financí dr Engliše. Člověk se přímo hrozí nad tímto obratem, jenž nastal v krátké době. Všechno sociální cítění pro bídu méně majetných -tříd pominulo. Ochrana malé skupiny kapitalistů stala se zásadou a tímto duchem neseny, mají se otevříti nové daňové prameny jako přirozené a bohatě prýštící prameny příjmové.

Což je situace skutečně taková, že možno bez obav sáhnouti k takovému pokusu? Což neotřásá těžká hospodářská krise celý náš život, což nesvědčí vzrůst nezaměstnanosti a omezování podniků na polovinu a ještě více normální pracovní doby o strašné krisi, v níž v této době opětně žijeme? Hospodářský barometr ukazuje na bouři a zjevy s tím souvisící, konkursy a vyrovnání vzrůstají. Náš vývoz poklesá, aktivita obchodních bilancí mizí měsíc co měsíc a je jisto, že to musí míti nepříznivý vliv i na naše platební bilance. Již 16. ledna zabývala se valná hromada hlavního svazu průmyslníků v Teplicích těmito otázkami, a když byl vylíčen vliv inflační a deflační krise na hospodářskou situaci, praví se tam: "Následek toho je vždy více a více vzrůstající neschopnost soutěže jednotlivých oborů se zahraniční soutěží, čímž mizí daňové prameny státu a široké vrstvy obyvatelstva jsou spolu postihovány. Jest naléhavě nutné, aby ve veřejném životě opět zaujala náležité místo hospodářská hlediska a hospodářské ohledy. Nynější nadměrné zatížení daňové není již možno vydržeti, poněvadž brání tvoření kapitálu, bez něhož je hospodaření nemožným." I zde slyšíme, třeba jinými slovy, skutečnost, že náš průmysl trpí v cizině na své soutěživosti, že odbyt vázne a že nastává stav mnou již vylíčený. Tak mnoho se mluví o konsolidaci, však všichni vyslovují přesvědčení, že nosnost obyvatelstva v daňových břemenech je překročena. Podle statistických šetření stouplo daňové břemeno na osobu na dvanáctinásobek proti břemenu mírovému. Přes snížení mezd a sníženi platů stoupají daňové příjmy, a kdo jen nahlédne do účetní uzávěrky státního hospodářství za rok 1924, může zjistiti, že praeliminované sumy, zvláště však při nepřímých daních, byly daleko překročeny. Worliczek praví ve své kritice československého státního rozpočtu pro rok 1926: "Přes známé přetížení československého soukromého hospodářství daněmi a dávkami vykazuje tento rozpočet nejen stejný stav jako roku 1925, nýbrž výnosy jsou z části zařazeny ještě ve větší míře. Na jedné straně se to odůvodňuje vývojem skutečných příjmů berních, na druhé straně však také zavedením nových dávek. Je to jistě velmi potěšitelné, že se berní příjmy příznivě vyvíjejí, konečně však nesmí býti také přehlíženo, že pramenů berních je využíváno s intensitou, se kterou snad stěží možno počítati jako se zjevem trvalým. Alespoň přímo groteskní výše výtěžků úroků z prodlení a exekučních poplatků 95,3 milionů, to je o 18 milionů více než r. 1925, je znamením silného vyčerpání berní schopnosti. Při tomto stavu berního zatížení zaváděti ještě nové dávky, je ovšem poněkud nebezpečnou věcí." Kdo nepřijímá slepě tištěné předlohy státního rozpočtu, kdo zkoumá ty číslice a jimi se podrobně zabývá, čte pozorně kritiky, jež jsou vydávány povolanými autoritami, není. překvapen uměním dělati rozpočet, a nedojde k výsledku příznivému pro státní správu. Již r. 1921 byl aktivní rozpočet. Avšak dnes, jako tenkráte, je prapříčinou finančního úspěchu rozpočtová technika. R. 1921 byly ponechány investice a mnohé jiné výdaje z rozpočtu vyloučeny a byly pojaty do zvláštního rozpočtu, jenž měl býti hrazen z půjček. Tak povstal tenkráte přebytek ve státním hospodářství. Dnes se šlo o krok dále. Investiční rozpočet byl opět odstraněn, ne však tím, že se investiční výdaje zařadily v celku do rozpočtu běžného hospodaření. To se děje jen menší měrou. Větší část investičních výdajů, to jsou státní podniky, nebyla vůbec, namnoze s odvoláním na jich komercialisaci, do rozpočtu pojata.

Třeba že ministr financí dr Engliš označuje rozpočet 1926 za aktivní, kdo přesně hodnotí hrůzu nahánějící věty pana ministra financí o aktivitě rozpočtu, ten ví, co si má mysliti o tomto sdělávání rozpočtu, ten ví, že k aktivnímu konečnému výsledku vedly jen umělé hříčky s číslicemi. Kam pak přišly ty sumy, jež byly určeny výhradně k tomu, aby tvořily úhradu vyšších výdajů na státní zaměstnance? Rozprášily se, rozplynuly se, používá se jich jinam na aktivování rozpočtu.

Pan dr Engliš praví: "Potřebuji daň z cukru, jež mi má vynésti 200 milionů korun, potřebuji dávku z kořalky, jež mi vynese 75 milionů, a počítám s tím, že mi vynese zvýšení cel 200 milionů. To ještě nestačí k hrazení povolených částek a musím se pokoušeti opatřiti zbytek úsporami." Spočívají-li jeho umělecké kousky úsporné v tom, že škrtne z vojenského rozpočtu částku, za to však se zaváže, že bude téměř stejnou částku odváděti po 11 let jako příspěvkovou kvotu na vybavení vojska, máme tak ukázku, jak se těch úspor dosahuje.

Cukerní daň patří jistě také k nejméně populárním daním. Každé zvýšení této daně setkalo se v lidu s houževnatým odporem, a je jisto, že tento odpor vypukne tentokráte v zesílené míře. Požívání cukru není dnes již, jako to bylo tvrzeno v dřívějších dobách, přepychem, nýbrž cukr je výrobkem důležitým pro život a má jmenovitě velký význam ve výživě dětí. Pomalu, avšak stále stoupala spotřeba cukru, a kdežto číslice spotřeby na osobu činila v kampani 1913/1914 19 kg, stoupla r. 1924/ 25 na 28,6 kg. V Německu stoupla v téže době z 21,4 na 22.4 kg, v Rakousku z 20,8 na 26,8. Náš cukerní průmysl má živý zájem na tom, aby zvýšil tuzemskou spotřebu, učinil domácí trh způsobilejším odběru. Pan ministr financí dr Engliš míní, že zatížení na osobu činí přece jen 3 Kč. Průměrný odběr počítá 15 kg na osobu, při čemž ovšem nebéře zřetel na spotřebu cukru průmyslového, který konec konců ve formě cukrovinek, čokolády, cukroví a pod. rovněž nachází hromadný odbyt u lidu a samozřejmě při tvoření cen bude přesunut na spotřebitele. Těší nás tím, že zdražení cukru nenastane, protože cukerní průmysl musí toto břemeno vzíti na sebe a nesmí zvýšiti dnes platnou prodejní cenu. Jakou záruku však nám vláda dává za to, že to zůstane tak stále? Pan ministr financí úplně přehlíží, že nám cena na světovém trhu nepřichází vhod, že při srovnání ceny surového cukru na světovém trhu cena na tuzemském trhu je příliš vysoká a že by podle zákona o nabídce a poptávce musilo nezbytně dojíti k snížení ceny v tuzemsku.

V předloze je však přede vším jedno, proti čemu musily by všechny strany bez výjimky bojovati, a to je stabilisace této daně bez jakéhokoliv omezení. Dosud byla tato daň povolována vždy jen na jeden rok a tak byla Národnímu shromáždění poskytována možnost, aby přezkoumalo, zda míra daně je oprávněna. Podle ústavy je jedině a výhradně Národní shromáždění oprávněno udíleti povolení k vybírání daní. Co však je naší byrokracii do ústavnosti, jestliže se Národní shromáždění vzdává bezdůvodně svých práv a potlačuje každé slovo kritiky, místo co by se plnou vahou bránilo odnímání svých práv!

V tomto zákoně nenalézáme slova, že cena cukru musí zůstati nezměněna. Prý jsou soukromá ujednání mezi ministerstvem financí a cukerním průmyslem, kterými prý je vyloučeno zvýšené přesunutí dávky na spotřebitele, Počítejme jen, kolik vynáší cukerní daň: Tuzemská spotřeba činila v kampani 1924/25 39.000 vagonů, vezmeme-li daň 1,84 K, dá to výnos 718,6 milionů. K tomu přistupuje daň z obratu 25 korun, což dává také výtěžek 97,5 milionů, takže jen z cukru plyne příjem 816 milionů korun. Troufá-li si tu ještě někdo tvrditi, že to je snesitelná částka, jež připadá na jednoho spotřebitele, není možno zdržeti se rozhořčení nad bezohledným otevřením takových daňových pramenů. Vidíme, jak se tento systém opakuje, jak systém, jehož po celé generace vytrvale používali feudalisté v absolutistickém státě, v demokratické republice oživuje opět pod zásadou, aby pokud možno opětně ožily nepřímé daně pod vysokými ochrannými cly. Nepřímé daně a cla, jež jsou ukládány na nutné předměty denní potřeby, zatěžují méně majetného mnohem horší měrou než zámožné. Škodlivost spotřebních daní, pokud jsou uloženy na spotřebu mas, záleží hlavně v tom, že se nedají ukládati podle zásady spravedlnosti, podle hospodářské nosnosti. V každém kulturně a politicky vysoce vyvinutém národě s vyhraněným citem pro spravedlnost, musí býti daň na nutné potraviny a předměty potřeby pociťována jako nespravedlnost. Kde máme hledati u nás ten vyhraněný cit pro spravedlnost? Naši páni agrárníci a naši klerikálové čerta se starají o to, zda se lid hroutí pod břemenem dávek, chtějí jen pro sebe spravedlnost a osvobození od daní, chtějí ze svého hospodářství dobýti bohatství a příjmů, ať při tom třeba vše ostatní zhyne. Cukerní daň tak strašně vysoká je ovšem brzy povolena, avšak při houževnatosti ministra financí, bez výjimky ničeho se nevzdávati z dobytého, může býti výše daně nebezpečím pro spotřebitele, může však býti také nebezpečím pro cukerní průmysl, dodavatele bílého zlata, hlavní opory aktivní obchodní bilance. To jsem zde chtěl pověděti se vším důrazem.

Nyní k dávce z kořalky. Líh stojí dnes v Rumunsku 7,80 Kč, v Jugoslavii 22,71, v Rakousku 23,7 Kč, v Maďarsku 24,13 Kč, v Polsku 32,4 Kč, v Německu 34,32 Kč, v Československu 35,45 Kč. Daň činí v Rumunsku 4.22, Kč, v Rakousku 11,31 Kč, v Maďarsku 11,50, v Jugoslavii 14,95 a v Československu 24,26 Kč, k čemuž ještě přistupuje dávka z obratu ve výši 2,80 Kč. Máme, ačkoliv jsme velikou zemí výrobní, nejvyšší cenu lihu, avšak také nejvyšší daň, neboť činí 69% prodejní ceny. I zde jako v průmyslu cukerním, jsou soukromá ujednání mezi ministerstvem financí a společností pro zpeněžení lihu, podle kterých z hektolitru čistého zdaněného lihu bylo odvésti 800 Kč zvláště finanční správě. V §u 1 zákona se nyní stanoví, že od 1. září 1928 má býti těchto 800 Kč pojato do celkové částky daní. Je příznačným, že cena lihu stoupla proti době předválečné sedmnáctinásobně, kdežto kupní síla lidu jen šestinásobně. K hospodaření lihem byla zřízena tak zvaná společnost pro zpeněžení lihu. Mluví-li se o lihu, ucítí člověk mimovolně v nose zápach, který se druhdy šířil z neslýchaného a dosud nevyjasněného skandálu lihového v republice. Z tohoto místa vycházela nejneslýchanější korupce, tisk přinášel zprávy o úplatcích nejhoršího druhu, kompromitováni byli mužové vynikající měrou činní ve veřejném životě. Co udělala vláda? Přikryla vše pláštěm křesťanské lásky k bližnímu, snažila se, aby se zabránilo veřejné rozpravě o tomto skandálu a až na těch několik málo, kteří byli přes příliš zatíženi vinou, náležejí dnes takto chránění k oporám společnosti. Spotřebitelé žádali několikráte, aby se jim dostalo jak v hospodaření cukrem, tak lihem zastoupení jim patřícího, vždy však dovedli držitelé moci v obou kartelech, neboť máme zde co dělati se skrytými útvary kartelovými, zabrániti každému vlivu a každému nahlédnutí do jejich obchodních praktik a zbaviti se dosud úspěšně nevítané účasti spotřebitelů jakož i účinného zásahu ministerstva financí do okruhu svých zájmů.

Již r. 1922 bylo vázané hospodaření lihem uznáváno za neudržitelné a všeobecně považováno za nepříjemný zbytek válečné doby. Ministerská rada se vyslovila 18. března 1922 v zásadě pro volnost výroby a obchodu lihem při současné úpravě daně lihové. Také jiné skupiny zájemníků byly pro zrušení vázaného hospodaření. Volné hospodaření nemohlo se však přes to prosaditi a ztroskotalo na odporu těch, kteří měli na vázaném hospodářství nejživější zájem. Po celou dobu, co trvá průmysl lihový, dovedl využívati státních financí ve svůj prospěch. Vzpomínám jen haličského hospodářství propinačního za starého Rakouska s jeho pověstným systemem kontingentním. Vzpomínám dále toho, že zájemníci lihoví u nás rovněž dovedli vymačkati od státu vyšší cenu, než byla vydávána lihovou ústřednou spotřebitelům, čímž bylo dosaženo vyššího výtěžku, jdoucího do mnoha milionů.

Kdežto jiné státy snaží se omeziti požívání alkoholu, jako je tomu v severských státech, v Americe a s uznání hodným úspěchem i v Rusku, podporuje se u nás požívání alkoholu, poněvadž tvoří bohatý pramen příjmu pro stát. Tak činí dávka piva na osobu v Čechách r. 1923 81,6 litru, daňová sazba na to připadající 30 86 Kč. V celé republice připadá na hlavu spotřeba piva 52,1 litru, daň činí 19,15 Kč. Podobně se to má s vínem a kořalkou. Všechny vědecké autority jsou za jedno v tom, že požívání alkoholu vykonává nejzhoubnější vliv na lidský organismus. Všude se věnuje potírání lihového moru největší pozornost, u nás v Československu dožijeme se však ještě toho, že vládou bude zařízena zvláštní propagační stanice pro požívání alkoholu. Však pozor, jednou, jedinkráte, co trvá Národní shromáždění, probudilo se jeho svědomí. Usneslo se, více z nouze než z vlastního popudu, na zákoně, jenž má chrániti alespoň mládež před alkoholismem. Zákon je v platnosti, kdo však ho dbá? Bystré oko zákona, jež každého žebráka bezohledně postihne, je slepé proti každému přestupku, nikdo nezachovává zákona, pro vás je to jen alibi, se kterým se vychloubáte ve vzdělaném světě. Ovšem na kongresech světových, jež se touto otázkou zabývají, vystupuje i zástupce naší vlády pro omezení a zamezení alkoholismu krásnými slovy. To patří k dobrým mravům a k důkazu vysokého stavu vzdělanosti. Jak to vypadá ve skutečnosti, to dokazují číslice spotřeby piva a ukazuje vám i skutečnost, že každoročně byl zvyšován kontingent lihu. Tak byl teprve na podzim zvýšen kontingent pro rok 1925/26 z 500.000 hl na 550.000 hl. V krajinách, kde se silně holduje požívání kořalky, ukazuje se křiklavě úpadek duševní, lhostejnost a beznáročnost a stále pokračující úpadek lidí. Dělati z těchto výrobků pramen příjmu pro stát, to přenecháváme většině této sněmovny a prohlašujeme, že odmítáme obě předlohy.

Proti této dani hlasujeme nejen pro její hospodářskou povahu a sociální nespravedlnost, hlasujeme proti ní i proto, že nemáme k vládnímu systému důvěry. Povolení takových daní rovná se projevu důvěry vládě a dnes dožijeme se toho divadla, že německé strany, ač se dosud ničeho v systému nezměnilo, hlasují pro daně a tím dávají vládě projev důvěry. Není tomu ještě dávno, co se v táboře těchto stran mluvilo jinak. Citoval bych tu prohlášení německé pracovní pospolitosti ze dne 10. února 1925, jež zní: "Německé pracovní sdružení je vždy ochotno účastniti se všech věcných porad, jež mají za cíl zvýšení a zlevnění domácí výroby a vyloučení všeho nezdravého spekulativního tvoření cen. Bude se zasazovati o všechna opatření, jež rozumně jsou s to, aby širokým vrstvám lidu poskytly úlevu v zaopatřování nejdůležitějšími potřebami. Nejprve musí však vláda sama vytvořiti nezbytné předpoklady pro hospodářská a sociální zlepšení. Tyto předpoklady tkví v radikálním snížení státních výdajů při současném snížení daňového břemene, v úplném vyloučení státního vlivu na soukromohospodářskou činnost, v okamžitém zastavení stranicko-politicky organisovaného rozdělování půdy a konečně ve věcném projednávání všech hospodářských a státně-finančních otázek, jež zajišťuje německému hospodářství v rozhodujících hospodářských střediscích vliv odpovídající počtu německého obyvatelstva." V tomto prohlášení stanoví se správná zásada, že vláda musí splniti nezbytné předpoklady pro hospodářskou a sociální nápravu, a k tomu připíná se dále kritika zvláštních poměrů, jež nás všechny dohromady nutily do nejostřejší oposice. Chceme před vší veřejností konstatovati zde obrat těchto stran, chceme ukázati, že jsou to páni ze svazu německých zemědělců, křesťanští sociálové a živnostníci, kteří hlasují pro tyto neslýchané daně, a chceme svolati lidový soud, aby vynesl rozsudek nad touto neslýchanou politickou zradou. Zřídka byla v dějinách politických stran zrada hnána tak daleko, jako to zde spolu prožíváme. Pro nás platí heslo: Ani člověka, ani groš vládě, dokud nám nebudou zaručena přirozená a po zákonu nám patřící práva! (Potlesk něm. soc. demokratických poslanců.)

Místopředseda inž. Dostálek (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. Pelíšek, jemuž uděluji slovo.

Posl. Pelíšek: Slavná sněmovno! Předložené vládní osnovy zákonů o zvýšení spotřební daně z cukru a lihu dotýkají se zájmů širokých vrstev lidových, a to ve dvojím směru. Především konsumentů, pokud se týče zvýšení spotřební daně, ale vedle toho dotýkají se i nás zemědělců jako výrobců, pokud ukládá se též určitá oběť průmyslu cukrovarnickému a lihovarskému. A tu nemůže býti žádné pochybnosti, že toto finanční zatížení přenese se jistě ve značné míře i na zemědělce jakožto dodavatele surovin pro tento průmysl, jmenovitě pak na naše pěstitele řepy a bramborů, kteří pocítí je - a vlastně již i pociťují pronikavým snížením ceny suroviny, řepy a brambor.

Pokud jde o zvýšení daně lihové, nutno skutečně akcentovati, že je velmi značné a dotýká se nepříznivě jak konsumentů, tak i výrobců. A právě toto daňové zatížení způsobuje vysokou cenu lihu, která je nejvyšší ze všech států střední Evropy a je nepřiměřeně zvýšena též proti stavu předválečnému.

Aby tyto skutečnosti lépe vynikly, chci uvésti výši daně, cenu čistého lihu a cenu hospodářského lihu v období před rokem 1914 a přirovnati ji k cenám v době nynější. A tu ze srovnání vycházejí nám tyto výsledky: Daň z 1 hl lihu kontingentovaného činila před r. 1914 120 K a u lihu exkontingentovaného 140 K. Nyní činí 2426 Kč. Cena čistého lihu před válkou činila 205 K, nyní 3530 Kč. Cena hospodářského lihu činila před r. 1914 70 K, nyní 550 Kč.

Z uvedeného jest zřejmo, že daňové zatížení jest nyní 20kráte větší a cena lihu čistého 17 1/2krát větší než před válkou. Naproti tomu cena hospodářského lihu stoupla toliko 8kráte, což jest poměr jistě minimální, uvážíme-li, že jest zajisté velmi málo průmyslových výrobků - a snad vůbec žádný - který by vykazoval drahotní index 8.

Denní zkušenost nám potvrzuje, že u všech ostatních průmyslových odvětví jest zvýšení ceny daleko větší než index valutový, a to až desetkráte i 20kráte větší. Z toho vyplývá, že všechny námitky, které se podnikají ohledně ceny lihu s ohledem na výrobu, jsou úplně nesprávné, po případě tendenční.

Dále dovoluji si poukázati na to, že před válkou byly poskytovány hospodářským lihovarům ještě zvláštní bonifikace, které činily podle velikosti lihovaru 6, 4, 2 K za 1 hl, a kdybychom kalkulovali s těmito bonifikacemi, pak nynější cena lihu vyráběného v zemědělských lihovarech jest zcela určitě pod indexem valutovým. Drahotu lihu způsobuje toliko vysoké daňové zatížení, které činilo před válkou pouze 170% z ceny hospodářského lihu, kdežto nyní činí 420% ceny tohoto lihu. Naopak bylo by možno prokázati, že podle podrobných výrobních kalkulací naše hospodářské lihovary nedostávají ani plné úhrady svých výrobních nákladů a že cena lihu placená v posledních dvou kampaních pohybuje se mezi 100 až 200 Kč pod výrobními náklady. Z toho vyplývá, že na každém metrickém centu brambor v lihovaru zpracovaných ztrácí se 5 až 8 Kč. Jestliže nyní při zvyšování daně lihové o 2.80 Kč na 1 litr přesunuje se na cenu toliko 1 K 80 h a výrobci mají zaplatiti ze svého 1 K, čili 100 K u 1 hl, znamená to, že ztrácí se na 1 q bramborů v lihovaru zpracovaných nejméně dalších 5 Kč. Toto zatížení je velmi značné, zvláště když se uváží, že tu jde vlastně o malé živnostenské a hospodářské podniky, které mají nyní dosti nízká výrobní oprávnění, takže všeobecná situace našeho zemědělského lihovarnictví utváří se velmi obtížně. Výroba lihová je stále celkem velice nízká a zpeněžování lihu děje se za ceny pohybující se pod výrobními náklady.

Přes tyto nepříznivé důsledky nového zvýšení daně z lihu a z cukru pro naše zemědělství bude náš klub republikánských poslanců hlasovati pro obě projednávané vládní osnovy. Hlasovali jsme pro platovou úpravu státních zaměstnanců a považujeme proto za svou povinnost hlasovati i pro její nutnou finanční úhradu, která na základě těchto zákonných osnov má býti opatřena. (Souhlas.)

Místopředseda inž. Dostálek (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. Jílek. Uděluji mu slovo.

Posl. Jílek: Paní a pánové! Vládní návrh o zvýšení spotřební daně z cukru je opřen hlavně o tvrzení ministra financí dr Engliše, že je na dozírnou dobu vyřízen náš problém měnový a že je nutno, aby stabilisované měně bylo přizpůsobeno veškeré hospodářství soukromé i veřejné. Proto jeví se nutným předem zjistiti, zda má dr Engliš pravdu, když tvrdí, že je problém měnový vyřízen.

Když byla v Československé republice definitivně překonána deflační politika, která nadělala takové škody, nastala éra politiky stabilisační. Znamená to částečný přesun potud, že stabilisace není dělána tak zcela se stanoviska finančního kapitálu, jako byla politika deflační, že se přihlíží k potřebám také jiné skupiny kapitalistické, podle dr Engliše průmyslového a agrárního kapitálu.

Avšak stabilisace je za kapitalismu, který se dnes nalézá v rozkladu, nerozřešitelným problémem. Zvláště to platí o kapitalismu evropském, který právě trpí nejvíce přesunem nastalým za války mezi Amerikou a Evropou. Charakteristické pro komplikovanou situaci evropského kapitalismu je úkaz před válkou neznámý, že přechodné zlepšení v jedné zemi je vykoupeno zhoršením v jiné zemi, na příklad zlepšení situace našeho průmyslu v letech 1924 a 1925 následkem krise v Německu.

Dále je příznačno, že i v jedné a v téže zemi je dobrý stav v jednom oboru vykoupen krisí v oboru druhém. Příklady: Poměrně dobrý stav finanční v Anglii a kritická situace v anglickém průmyslu, naproti tomu poměrně dobrá zaměstnanost průmyslu ve Francii za současné ruiny francouzských financí. Totéž bylo v Německu v době poklesu marky.

Takové ostré protiklady vykazuje tedy poválečný kapitalismus. A to ještě, co dosud bylo řečeno, vztahuje se na poměry se stanoviska kapitalistů samých. Dalším protikladem je, že konsolidace nebo stabilisace možno dosáhnouti pouze na účet životní, úrovně širokých vrstev a právě jen na tomto základě. U nás bylo všeobecné snižování mezd a platů, omezení různých sociálních zákonů - zavedení gentského systému - a k tomu nutné zákroky politické proti dělnictvu nutným předpokladem, aby se s touto stabilisací vůbec mohlo začíti.

Finanční stabilisace ve smyslu kapitalistickém učinila u nás značné pokroky: Tři roky téměř nekolísající valuty, korunované nedávno cedulovou bankou. Konsolidace dluhu v Americe, "konsolidační" půjčka upsána s poměrným úspěchem. Připravuje se zákon o stabilisační bilanci, jímž mají býti poměry v bankách a podnicích uvedeny na stav, odpovídající dnešní stabilisované valutě. Připravuje se daňová "reforma", která má dnešní nesnesitelný stav nejen "stabilisovati", nýbrž změniti ještě v neprospěch pracujících zachováním, resp. zvýšením daní spotřebních, zvláště daně z obratu, která samotným dr Englišem byla původně označena za přechodnou, za současného ulehčení daňového břemena pro kapitalisty. (Předsednictví převzal místopředseda Stivín.)