Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Měšťanská celně-kongruová většina podle mého soudu není tělesem hospodářsky jednotným, jak by se zdálo. Není zde možno zakrýti hluboké hospodářské rozpory. Také v této většině jsou bohatí a chudí, favorisovaní a pomíjení, a je naším přesvědčením, že tyto hospodářské rozdíly tuto většinu v budoucnosti rozloží. Po dlouhém bloudění sejdou se vrstvy hospodářsky vykořisťované, aby vytvořily tu pravou majoritu mající zájem o blaho státu a blaho zdrcující většiny. Jen tím způsobem je možno, aby tato republika stala se skutečně všem svým příslušníkům laskavou matkou,

Velmi zajímavý je také rozvrh daně výdělkové. Poplatníků až do přibližně stanoveného základu daňové sazby, t. j. poplatníků s výtěžkem podniku do 20.000 Kč je celkem 357,642, to jest 86.5%. Úhrn předepsané daně od této zdrcující většiny je jenom 13,570.000 Kč z celkového předpisu zhruba 197 milionů, v procentech 6.89%. Průměrně tito malí živnostníci a obchodníci platí na jednu hlavu 38 Kč. Cifry tyto ukazují, že vlastně jádro živnostnictva a obchodnictva jsou dnes skuteční proletáři, kteří ovšem nemohou potřebovati té politiky, kterou dnes dělá strana živnostenská tím, že těžce opravdu zatěžuje nejširší kádr svých voličů. Dále je potřebí poukázati, že pokřik, že živnostníci platí příliš vysokou daň výdělkovou, do značné míry není oprávněn. Výdělkovou daň platí nejvíce střední a větší průmysl a obchod při poplatním výtěžku od 180.000 do 2 mil. Kč s úhrnným předpisem zhruba 105 mil. Kč z celkové částky 190 mil. Kč činí v procentech 53.34% a průměrně na hlavu 28.794 Kč. Proti drobnému živnostníku, který platí jenom částku 6.59% z celého předpisu jest zde nepatrná menšina velkých poplatníků, kteří zaplatí výdělkové daně 57.3% z celého předpisu.

Mohl bych mluviti ještě o dalším nerovnoměrném zatížení na venkově daní pozemkovou a daní činžovní. Uvedu jen jednoduché srovnání. Výnos činžovní daně domovní třídní za r. 1922 je odhadnut na 5,899.000, daň činžovní a 5%ní 44,361.000, tedy daň domovní třídní činí asi jen 18 daně činžovní. Ale rozdíl tento vysvitne ještě nápadněji, srovnáme-li zatížení občana zůstávajícího v činžovním domě ve městě a na venkově. Nájemné ze dvou místností činí ve starých domech a při normálním zvýšení 400 Kč a z toho platí se daň činžovní 12.25% t. j. 49 Kč, minimální přirážky, počítám-li s 500%, činí 245 Kč, celkem tedy 294 Kč ze 400 Kč nájemného činí skutečně daň i z přirážkami. Tato daň činžovní není daní přímou, tato daň je již převalována na konsumenta, kdo skutečně zůstává, tím platí vlastně spotřební daň ze svého bytu. Jak to vypadá na venkově při stejném počtu místností? Na venkově ze dvou místností platí se domovní třídní daň podle sazebníku 6 Kč. Počítáme-li rov něž s 500% přirážek, činí to 30 Kč, celkem tedy 36 Kč. Tedy zatížení na venkově 36 Kč, zatížení v městě při téže rozloze bytu činí 294 Kč, čili téměř 9krát tolik. Já bych mohl ukázati ještě také dále, že zatížení daní obratovou jeví se docela v neprospěch konsumentů. Při dani pozemkové vybírá se daň obratová u zemědělců 1%, ovšem tato daň zůstane pro toho, kdo konsumuje své výrobky. Ten, kdo je odkázán, aby výrobky přebíral z rukou z prostředkovatelů, ten tuto daň nezaplatí jenom 1%, nýbrž zaplatí ji nejméně 1, 2, 3 dokonce 5%.

Já jsem si dovolil zde ukázati, jakým způsobem nerovnoměrným rozvrženo je břemeno daňové. Dovolil jsem si ukázati, že jsou zde ještě doposud prameny daní přímých, které nejsou vyčerpány, a že v důsledku toho není potřebí, aby se sahalo k obrovským a tísnivým dávkám spotřebním.

A nyní ještě několik slov k projednávané předloze o dani z cukru. Hlasatelé zásady římských právníků: zákon budiž krátký - mohli by býti velmi potěšeni z tohoto zákona. Zákon je opravdu velmi krátký a na druhé straně velmi obsažný. Tento zákon nese všechny vlastnosti daní spotřebních. Je jednoduchý, je skutečně snadno proveditelný, je při tom levný a hlavně přináší obrovský výnos. Prosím, co znamená tento, ne zcela 17 řádkový zákon pro konsumenty? Znamená zde zatížení trvalé 436 mil. Kč - a operuji jenom s číslicemi, které byly dány finanční správou v důvodové zprávě - počítám se spotřebou 3,357.000 kg cukru. A počítám-li se zatížením dosavadním 38 + 16 hal. a daní z obratu 25 hal., činí dosavadní zatížení zhruba 265 mil. Kč. Zatížení nové bude činiti Kč 1.84 + 25 hal., dohromady tedy 2,09 Kč při spotřebě 3,357.000 kg 701,6 milionů Kč. Tedy diference, která se objeví, trvalé nové zatížení 436 mil. Kč.

Jsem si vědom toho, že dnes se částečně již tato daň vybírá. Proto znovu konstatuji, že zde běží o trvalé zatížení touto daní spotřební. Prosím, co to znamená pro domácnost? Počítám-li s počtem obyvatelů u nás 13.6 mil., znamená to zatížení na hlavu 32 Kč. U pětičlenné rodiny znamená to ročně 160 Kč. A když se dívám na výdělkové poměry, tedy to znamená, že textilní dělník na Orlických horách bude museti pracovati plné dva týdny, aby zaplatil tuto zvýšenou dávku cukerní. Může se mně namítnouti, že konsum cukru v dělnických rodinách není tak vysoký. Ale právě já podtrhuji, že u textilních dělníků tato spotřeba jest, neboť jich podstatnou stravou vlastně není nic jiného než chleba a káva, a nebude-li tato káva oslazena, pak vůbec výživné hodnoty nemá žádné. Když se díváme s této stránky na daně spotřební, pak tyto daně již nejsou tak pěkné, nebyly a nebudou. Sám pan ministr financí dr Engliš při jiné příležitosti musil doznati, že tyto daně jsou v obráceném poměru s důchodem spotřebitele: čím tísnivější tato daň, tím menší a tím méně tlaku odolávající důchod. Myslím, že ti, kteří dnes pro tuto daň budou hlasovati, zapomněli, že je zde již jiné velké zatížení, na hranici 300 milionů korun a uvnitř daň, která bude placena konsumenty producentům 1500 milionů, než všechno dovolávání se těchto věcí je marné.

Dovolil jsem si uvésti, že zatížení na hlavu z cukru činí 32 Kč, nové zatížení, které bylo způsobeno právě zvýšenou celní ochranou, můžeme odhadnouti na 1800 milionů korun. Znamená to tedy průměrně na jednoho obyvatele 132 Kč, celkem s tím zatížením z cukru činí to 164 Kč. Při pětičlenné rodině znamená to zdražení živobytí o 820 Kč. Díváme-li se na věci takto, musíme se tázati, zda skutečně ta úprava, která byla dnes projednána, placením nových dávek spotřebních ještě existuje, neboť tyto dávky konsumentům, státním zaměstnancům vezmou to, co jim na druhé straně stát poskytne.

Proti útokům na zvýšení daně cukerní bráníme se již mnoho let. Považujeme za svoji zásluhu, že jsme nedopustili, aby 16 haléřů přirážka válečná nebyla inkamerována, poněvadž jsme počítali s tím, že tato tísnivá daň, jakmile bude jen trochu možno, bude nejdříve odbourána. To, co se dnes uvádí pro zvýšení daně cukerní, jsou, myslím, důvody, které by se již uváděti neměly. Uvádí se jed, nak to, že daň cukerní má býti valorisována, dále, že cukr je v našem státě nejlacinější potravinou. Myslím, že otázka valorisace je nedomyšlena. Měl jsem již příležitost ukázati, kde by se mělo valorisovati, že by se měla valorisovati především daň pozemková, a že by potom nebylo potřebí zaváděti tuto daň spotřební.

Je zde dále námitka, že cukr je skutečně naší nejlacinější potravinou. Zapomíná se, že tato potravina do značné míry nahrazuje tuky a že zde při zavedení cel tuky přirozeně stoupnou a náhrada, která sloužila za tyto tuky, cukr, bude zatížen novou daní. Námitka, že u nás je cukr lacinější nežli jinde, myslím, že neobstojí. Je to potřebí poukázati jaké jsou výdělkové poměry v jiných státech, že ne nadarmo československý stát je teprve na 13 místě ve výši mezd a jestliže někde je cukr dražší nežli u nás, jsou tam přirozeně jiné poměry výdělkové, které zdražení cukru snesou. Jestliže produkujeme takovou obrovskou spoustu cukru - dvě třetiny vyvážíme na světový trh a jsme v mnohém směru rozhodujícím činitelem na tomto trhu - měl by tento cukr býti u nás lacinější. Tam, kde se co vyrábí a rodí, je to vždy lacinější nežli tam, kde se to dováží, ale vidíme, že u nás je cukr poměrně dražší, než cukr, který vyvážíme do ciziny, a že spotřebitelé musí platiti ten dumping, musí platiti vyšší daně spotřební, aby se mohl od nás cukr vyvážeti.

Mohl bych zde uvésti některá velmi působivá data na daních spotřebních. Daně spotřební neustále vzrůstají. Ukáži na některé: daň z obratu r. 1921 činila 1.100,000.000 Kč, r. 1925 už 1.593,000.000 Kč, cla roku 1921 191,000.000 Kč, r. 1925 už 804 miliony Kč, daň z lihu r. 1921 255 milionů Kč, r. 1925 uz 280 milionů Kč, všeobecná daň nápojová roku 1921 131 milion Kč, r. 1925 už 226 milionů Kč, daň z masa r. 1921 39 milionů Kč, roku 1925 už 111 milionů Kč, daň z jízdních lístků r. 1921 71 milion Kč, r. 1925 310 milionů Kč. A tak bych mohl pokračovati dále.

Naproti tomu daně přímé zůstávají téměř nehnuté, anebo se v nich objeví přirozeně jen znehodnocená koruna. Daň pozemková na př. r. 1922 činila 150 milionů Kč, r. 1925 už jen 140 milionů Kč, domovní daň třídní činila roku 1921 zhruba 6,9 milionu Kč, v roce 1925 9,6 milionu Kč, tedy zvětšení nepatrné asi o 50%, činžovní daň, která je vlastně daní spotřební, stoupla ze 46 milionů Kč v roce 1921 na 68 milionů Kč r. 1925. Skutečné zvýšení můžeme konstatovati u daně výdělkové podle hlavy I a II.

Celkem možno říci, že daně přímé stouply sice o 900 milionů Kč, ale naproti tomu nepoměrně stouply daně nepřímé, asi o 1 1/2 miliardy. A to je tím tísnivější, poněvadž už dříve daně nepřímé mají převahu nad daněmi přímými. Celkem podle rozpočtu z r. 1925 daně nepřímé činily 4130 milionů Kč a daně přímé 1870 milionů, z čehož polovina činí daň z příjmu, asi 800 milionů Kč.

Často se hovořívá a je to okřídlené slovo, že, náš daňový systém je vlastně napjatý luk, jehož není možno dále napínati. Ale buďme spravedliví a řekněme si hned, jak tento luk, vypadá. U středu je tento luk silnější, po stranách slabší. Strany jsou více ohnuty a tyto strany v daňovém zatížení představují daně nepřímé, střed luku, který je kompaktní a se neláme, to jsou daně přímé. Počítáme-li s výnosem daní spotřebních 4130 milionů Kč, znamená to zatížení na hlavu 305 Kč. Při výnosu 1870 milionů Kč daní přímých je to zatížení 133 Kč na hlavu.

Prosím, jak se jeví nyní toto zatížení vzhledem k důchodu.

Dělník, který nemá více ročně dnes než 5200 Kč při 4členné rodině, je zatížen daní spotřební 1220 Kč, t. j. tato daň spotřební 1220 Kč, činí skoro 1/4 jeho celého důchodu. Při živnostech v rolnických podnicích při 15 tisících Kč důchodu a při 4členné rodině činí to také 1220, ale těchto 1220 Kč je už jenom 1/13 důchodu, a jdeme-li dále při podnikateli nebo průmyslníku, který má 50 tisíc Kč ročního důchodu při 4členné rodině, je to 1220 Kč, znamená to 1/41 důchodu, a řekneme-li, že konsumuje, poněvadž je bohatší, více, že zaplatí dvakrát tolik na spotřební dani, činí to sotva 1/20 jeho důchodu. Z uvedeného nemůže se nám nikdo diviti, že jsme zaujati proti dávkám spotřebním.

Druhá věc, která je spojena s těmito dávkami spotřebními, je odůvodnění, že je nutně třeba těchto dávek spotřebních na požitkový systém. A tu si dovoluji poukázati na to, že na tento požitkový systém naše strana poctivě povolila to, co bylo prostě možné.

My jsme v rozpočtovém roce 1925 povolili celou řadu tísnivých dávek, ať to byly dávky z telefonních poplatků, z úředních úkonů, z jízdních lístků, zvýšení poplatků kolkovních, dále úsporu, která vznikla z restrikce počtu státních zaměstnanců. Celkem může se hovořiti o 600 mil. Kč. Vedle toho ještě dáváme k disposici státní správě celou řadu důchodů jiných. Může se ušetřiti na kongrue, pro kterou nejsme a která bude činiti 38 milionů Kč. Může se ušetřiti na nákladech na kultus, který činí kolem 70 mil. Kč. Dále je zde výnos ze zavedených cel, který můžeme směle odhadnouti na,300 mil. Kč. Daň úroková, která může vynésti 150 mil. Kč. Dále upozorňujeme na zavedení daně z vyššího služného pro ředitele bank, členy správních rad atd. Také možno zavésti daň exportní. Dále je možna valorisace přímých daní.

Tedy my jsme poskytli nejen to, co bylo potřebí k tomu novému platovému systému, nýbrž my jsme poskytli ještě daleko více. Výtka, že my bychom skutečně chtěli tímto způsobem znemožniti uzákonění platového systému, se nás nijak netýká.

Při této příležitosti nemohu si odepříti, abych neupozornil, jaká, myslím, neodůvodněná ochrana jest u nás poskytnuta výrobě cukerní. 1 kg cukru u nás je zatížen clem 26 haléřů, koeficient krát 13, to znamená 3,38 Kč na 1 kg cukru. Jestliže dosavadní dávka, když počítáme i s těmi tolerovanými 70 hal., činila 1,49, bude činiti nyní ochrana o 1.89 více na 1 kg. Počítáme-li s těmi 3,357.000 kg, znamená to, že konsument zaplatí zde při této ochraně o 634,4 mil. více, kdyby skutečně se tato zvýšená ochrana projevila v ceně cukru. Obava, že příplatek, který činí 70 hal., a je smluvený, by se od výrobců nedostal, myslím, že není odůvodněna, a to proto, poněvadž dnes máme možnost otevřením hranic snížiti ceny cukru. My jsme již takovou válku prodělali r. 1923, kdy skutečně chtěli u nás producenti zvýšiti ceny cukru, protože byla na světovém trhu cena cukru větší než u nás. Prostě zakázáním vývozu přinutili jsme je, aby skutečně cena cukru nestoupla. Já přiznávám, že produkce cukerní pro nás má obrovský význam. Stamiliony, které jsou dnes investovány v cukerním průmyslu, dále zemědělství, které je nesmírně interesováno na rozvoji cukerního průmyslu, nabádá nás k tomu, aby skutečně tento průmysl měl řádnou ochranu, aby vydržel soutěž, do které dnes jde. Než tato ochrana nesmí přesahovati meze nutné potřeby. Musíme usilovati o to, aby skutečně tato veliká industrie cukerní nebyla jenom v majetku několika lidí, resp. dvou kartelů, které samy mají v rukou osudy nesmírného počtu konsumentů. Zde je nutno, aby státní správa mohla skutečně dohlédnouti na hospodaření těchto kartelů. Zákon o kartelích, který byl slibován a mohl býti předložen, záhadným způsobem zmizel. Dále máme také zájem na tom, aby skutečně industrie cukerní byla vystavena do soutěže světové, aby u nás byl uvolněn obchod. Uvolněním obchodu obdržíme skutečně správné ceny cukerní a jestliže nutný tento proces bude vykonán, myslím, že není žádné překážky, aby obchod cukerní byl u nás také monopolisován. Všechny známky nasvědčují tomu, že v tomto směru jsme dostatečně pokročilí, takže jest možné s monopolisací v budoucích letech opravdu počítati.

Je zde další otázka, jakým způsobem se poslouží konsumu zvýšením daně cukerní. Myslím, že zvýšením daně cukerní konsum nebude zvýšen. To jest tím nebezpečnější, že při světové soutěži naše produkce cukerní bude odsouzena na konsum domácí. Mám zde některá data, která jsou velmi poučlivá. Čím jest dražší cukr, tím menší jest jeho konsum. Ovšem musí se počítati s určitou poplatností a hospodářskou schopností ve státech, které umožňují, aby i dražší cukr mohl býti více konsumován. Konsum cukru v republice Československé v letech 1903/1904 činil 11.2 kg a stoupl r. 1924, 1925 na 28.6 kg cukru na hlavu. Zde jest jasno, že skutečně tuk zastává úlohu cukru. Při tom cena u nás ve vnitrozemí byla r. 1925 5.18 Kč za 1 kg. V Rakousku při ceně 4.41 Kč jest konsum cukerní v r. 1924/1925 26,8 kg na hlavu. Zde se odráží do jisté míry valutární a hospodářské poměry, protože při poměrně laciné ceně cukru přece jen konsum neodpovídá spotřebě u nás. Myslím, že nejjasnějším dokladem jsou data, která jsou z Ruska. V Rusku je cena cukru 24.20 Kč za 1 kg - to jest vzato z r. 1925 a konsum cukru jest pouze 6,8 kg na hlavu.

Jsem u konce svých vývodů a shrnuji. Pro dávky z lihu a cukru nelze nám hlasovati, neboť znamenají další nesmírné zatížení těch nejubožejších tříd našich lidí, kteří se nemohou žádným způsobem brániti, odpovídají však úplně daňové politice buržoasních stran. Poskytli jsme již dostatečné množství úhrad a dáváme úhrady další: daň rentovou a dávku jednou pro vždy, daň ze zbytkových statků, valorisace daně pozemkové, daň z vyššího služného a jiné. Není nám naprosto možno dávati úhrady další po zavedení cel, která znamenají nesmírné zatížení konsumentů 300 mil. na hranicích a jednou a půl miliardou uvnitř tohoto státu. Konečně v daném případě neběží zde o platový systém, nýbrž o uspořádání poměrů finančních tohoto státu a myslím, že poměry, které dnes jsou, žádným způsobem nás neoprávňují k tomu, abychom se této činnosti zúčastnili. Proto budeme hlasovati proti této dávce. (Potlesk čsl. soc.-demokratických poslanců.)

Místopředseda Stivín (zvoní): Dalším řečníkem je p. posl. Siegel. Dávám mu slovo.

Posl. Siegel (německy): Dámy a pánové! Jest přímo typickým zjevem, že vláda, když pro jakýkoli účel potřebuje peněz, sahá vždy jen k zatížení předmětů, které jsou konsumovány nejširšími vrstvami Zvýšení daně z lihu a cukru jest nový příklad toho, jak má býti bez rozpaků a bezohledně způsobeno nové zdražení dvou tak důležitých předmětů spotřeby.

Celý dosavadní berní systém jest, mírně řečeno, zjevem trvale neudržitelným, neboť bude-li tato daňová politika takto dále provozována, vyschne postupem času jeden pramen daní za druhým.

Již za starého Rakouska byla berní prakse - a o tom mohu jako dlouholetý člen berní komise mluviti ze zkušenosti - provozována vždy tak, že poplatníci, žijící v německých oblastech, byli podstatně více zatěžováni, než ostatní národnosti. I proti německému rolníku byla tato prakse vykonávána. O řemeslu, obchodu a průmyslu bylo by lze uvésti co do poměrů v německé a české oblasti tisíce případů, jak blahovolně bylo vždy zacházeno s poslednějšími. A nyní, kdy my Němci musíme žíti ve státě, v němž ti, již jsou u moci, byli po celá desítiletí vychováváni v zášti proti nám, nelze přec přes všechnu. zdánlivou demokracii světu stále a stále namlouvanou, pro Němce stran berní povinnosti očekávati nic dobrého.

Nyní, kdy se stát následkem přímo nesmyslného plýtvání miliony a miliardami nachází v neustálé peněžní tísni a dokonce prý jsou úplně prázdné pokladny pro živelné škody a stát se musí, dohnán nouzí, obrátiti také na své nadvlastence, aby projevili obětavost, tu ozývají se již také v českých listech důtklivé hlasy proti tomuto způsobu finančního hospodářství.

Porovnáme-li trochu naši berní povinnost s několika jinými státy, dojdeme k těmto číslicím: Podle statistických pramenů r. 1924 přišlo na jednoho obyvatele ve Francii 1039, v Italii 820, v Rakousku 430 a v Československu 1260 Kč. Moloch vojenský žádal od každé hlavy 170 Kč. A francouzské vrchní velitelství stálo tehdy ročně 46 1/2 milionů Kč. Těchto málo číslic, zejména však poslednější, dokazují, že velikášství těch, kdož stát řídí, promarňuje a vydává nehorázné sumy, jichž národní hospodářství tohoto státu trvale snášeti nemůže. Také převeliké representativní vystupování osob vedoucích režii v cizině i doma pohlcuje nespočetné miliony. Jsme malý stát a vydržujeme domácnost, jako velmoc.

A také ukázalo se v tomto státě úplatkářství od lihu až ke kabelům a benzinu ve světle, které jeho vážnost doma i za hranicemi valně snižuje.

Také soustava vázaného hospodářství lihem jest zbytečná. Vázané hospodářství lihové bylo již r. 1922 prohlášeno za neudržitelné a vyslovila se také, pokud vím, ministerská rada již 18. března 1922 v zásadě pro volnost výroby a obchodu lihem za současné případné úpravy daně z lihu, to jest, přiměřeného jejího zvýšení. Pokud jde o účelnost společnosti pro zpeněžení lihu, nelze její zbytečnost odůvodniti pádnějším důvodem, než prohlášením, které učinil jeden z její vedoucích činitelů, "že systém společnosti, bez domácí spotřeby ztrácí proti správě státní své oprávnění". To znamená, že její jediná zásluha na prospěch státu jest, že vybírá státní podíl po 800 Kč na oficielní ceně lihu. (Předsednictví převzal místopředseda inž. Dostálek.)

Tato jediná činnost společnosti pro stát, která by byla dávno zbytečnou, kdyby oněch 800 Kč bylo zákonem uloženo jako řádná daň lihová, zatížila cenu lihu a domácí spotřebitele velmi podstatně. Podle bilance společnosti pro zpeněžení lihu v kampani 1924/25 činila správní režie 10,407.851 Kč a režie odbytová 35,386.015 Kč. Když jsou k disposici tak ohromné sumy, lze snadno dávati správním radům a ministrům dary, které lze velmi těžko uvésti v soulad s pojmem poctivého vydělávání.

Jen tyto dvě režie, které by zmizely uzákoněním státního podílu 800 Kč jako řádné daně na ceně lihu a uvolněním lihového hospodářství, zatěžují cenu čistého lihu pro domácí spotřebu více než 150 Kč na hl, to dokazuje, jak se výběrčí činnost společnosti již dávno stala zbytečnou. Jest přímo podivné, že finanční správa předkládá návrh zákona o zvýšení daně z lihu o 280 Kč na 1 hl čistého lihu, oč tedy více z lihu požaduje.

Bylo by jistě optimismem chtíti snad z toho dovozovati, jak by mohlo a dalo se nahraditi těmito 280 korunami oněch 800 Kč státního podílu na ceně lihu, protože tento podíl jest ve vážném rozporu s právem, které zaručuje ústava Československé republiky konsumentu, pokud se týče jeho zatížení veřejnými dávkami. Má býti tento státní podíl 800 Kč na ceně lihu přes zmíněný rozpor i nadále zachován, a to bez zřetele na to, že se oň platí méně na dani z lihu při dováženém lihu a dovážených lihovinách - snad zase dovozní prémie, aby tu byl důstojný protějšek k vývozním prémiím skrytě poskytovaným lihovarům - a našla se na odůvodnění toho formule "dobrovolná dávka" lihového průmyslu! Proč musí spotřebitel touto dávkou přispívati také na lihovarníky a na jejich organisaci, kterou v podstatě jest společnost pro zpeněžení lihu, a na její obchody?

Tyto platy nejsou právě malé, jak dokazují následující číslice. V ceně 1 l lihu, který stojí ve velkém 35.30 Kč, zaplatí spotřebitel státu 24.26 Kč, lihovarníkům na jejich obchody a jejich společnost 7.80 Kč, kdežto cena lihu samého činí jen 3.24 Kč. Musí se tedy okrouhle platiti na státních daních a jiných dávkách 90%, proč se tu neužije lichevního zákona?

Srovnáme-li věc s jinými státy, přicházíme v českých korunách k těmto číslicím: zatížení daňové v Rakousku 11.30, v Maďarsku 11.50, v Jugoslavii 14.95, v Rumunsku 4.25, a v Československu 24.60 Kč na litr. Ceny lihu v jednotlivých zemích jsou v Rakousku 23.15, v Maďarsku 24.15, v Jugoslavii 22.75, v Rumunsku 7.80, v Polsku 32, v Německu (monopol) 34.30, a v Československu 35 až 45 Kč.

Máme tedy, jak jsem dokázal několika málo číslicemi, v Československu, v zemi, která podle výroků českých blouznivců, oplývá mlékem a medem a kde by měl všeho býti dostatek, nejvyšší daň z lihu a nejvyšší ceny lihu. Spotřeba lihu činila v kampani 1921-22 320.000 hl, v kampani 1924/25 272.000 hl.

Pokles konsumu stoupá stále také v nynějším výrobním období, což ovšem má asi příčinu částečně v panující hospodářské krisi. Ač nutno počítati s tím, že se konsum proto, že již na podzim hrozilo zvýšení ceny lihu velmi silně zásobil, zůstali jsme proti stejnému období loňského roku pozadu o 1,000 hl.

Lze míti za to, že úbytek spotřeby bude v běžící kampani při nezměněných cenách činiti 5%, nikoliv jak pan ministr financí míní teprve po tom, až zvýšení bude zavedeno, a tu ještě počítá pro 5%-ní pokles s přechodní dobou pouhých 5 měsíců, mírně čítáno, musel by se však očekávati pokles o 8 až 10%.

Podle výpočtů finančního ministerstva byl výnos z 272.000 hl X 2200 = 603,840.000 Kč., při poklesu konsumu o 10%, t. jest 27.000 hl 244.800 hl X 2500 = 612,000.000 Kč, tedy větší příjem o 8,160.000 Kč. Při tom vybere stát na dani z obratu při 27.200 hl X 206 méně o 5,603.200 Kč.

I země dostanou ze zvýšené číslice příjmů méně o 27.200 hl X 200. Tato číslice jest sice obsažena ve větších příjmech, chybí však v hospodářství zemském. Jest tedy početní příklad zvýšení ze 12,20 na 15 Kč velmi pochybný.

Co se týče dodatečného zdanění, nutno i toto krátce odmítnouti.

Pan ministr financí odhaduje efekt na 2,000.000 Kč, protože má za to, že tu jsou větší zásoby. Jeho názor bude však asi z části mylný. Panující peněžní tíseň, která souvisí s všeobecnou hospodářskou krisí, ve které se nacházíme, neumožňuje hospodským vůbec, aby se zásobili. Aparát dodatečného zdanění, který by zůstal 60 dní v permanenci, stál by stát velmi mnoho a výsledek byl by v poměru k vydáním jen minimální, jen jedno by zbylo, sekatura.

O cukerní dani chci zcela zhuštěně říci jen toto: Cukerní daň činila míru 38 zlatých korun a činí nyní 124 Kč. K tomu má nyní přistoupiti zvýšení daně o 60 Kč, tak že zdanění se započtením těchto 60 korun stouplo by o 184 koruny.

Spotřeba cukru nestoupla podstatně v době od 1919 do 1925.

Cukerní průmysl sám nevzpírá se zvýšení o 60 Kč, z něhož sám chce platiti dvě třetiny, t. j. 40 Kč. Poněvadž asi nelze za to míti, že tak jedná z lidského a sociálního soucitu, přicházíme k přesvědčení, že buď byla dosavadní možnost výdělku u cukerního průmyslu obrovská, anebo, je-li tato domněnka mylná, že můžeme jako následek chystaného většího zdanění očekávati, že bude jakost cukru zhoršena.

Konsumenti mají platiti jednu třetinu, t. j. 9,20 Kč.

Máme-li za to, že obyvatelstvo spotřebuje ročně na hlavu 30 kg cukru, činí toto zvýšení ročně 6 Kč. Pan ministr financí počítá s polovicí, počet jeho však bude sotva správný.

Poněvadž, jak jsem číselně dokázal, líh a cukr, dva z nejdůležitějších a nejvíce požadovaných předmětů spotřeby, jsou již zatíženy daněmi a dávkami přímo nesnesitelnými a poněvadž také dnešní, přímo beznadějné hospodářské poměry a jimi způsobený pokles kupní síly obyvatelstva proti tomu mluví, jsem toho mínění, že nutno každé zamýšlené zvýšení prostě odmítnouti:

Poněvadž cukr jest pro život všeho obyvatelstva následkem jeho rozmanité upotřebitelnosti přímo nepostradatelný, musím dáti výraz svému podivení a zároveň svému rozhořčení snad tím, jak bylo vůbec možno žádati, aby platilo další zvýšení daně z cukru.

Také z dosavadní úředně stanovené ceny lihu dostává pan ministr financí beztoho již tolik, kolik potřebuje z lihu k stabilisaci státního rozpočtu.

Jestliže nespočetné miliony a miliardy, které byly již na daních vymačkány od dob trvání tohoto státu, ještě nepostačují, aby mohly býti financovány nutné sociální reformy a zařízení, pak nechť to vláda konečně vezme doopravdy a zarazí přímo nesmyslné plýtvání penězi na neproduktivní účely!

Německé školy jsou uzavírány nebo násilně zabírány, za to se však zřizují v německých městech, jak se také děje v Trutnově, vzdorostavby milionovými náklady. Tropíme representační luxus, jako sotva která evropská velmoc, a mnoho jiného.

Kdyby bylo upuštěno od césarského šílenství, kterým jsou bohužel dosud zachváceny vedoucí kruhy tohoto státu, mohlo by býti každý rok uvolněno sta milionů pro sociální a produktivní účely.

I já mohu posouditi, že řešení finančních potřeb ve státě není snadné, a uznávám obtížnou situaci, ve které se pan ministr financí tou dobou nachází. Daly by se však zjednati obrat a zlepšení, kdyby vydání na účely mnou kritisované byla přivedena co nejdříve na rozumnou míru, odpovídající nosnosti přiměřené počtu obyvatelstva.

Německá strana národní bude z důvodů, jež jsem vyložil, hlasovati proti každému dalšímu zatížení lihu a cukru. (Potlesk poslanců něm. strany národní.)