V této souvislosti musím oživiti ještě
druhou vzpomínku. Jest tomu půl druhého roku,
co se na heslo vydané časopisem "Deutsche Landpost"
ze dne 27. února 1925 rozpoutala proti naší
straně pustá štvanice všech německých
občanských stran, protože prý němečtí
sociální demokraté chtějí se
státi ministry. Jistý občanský časopis
tehdy napsal: "Páni vrchní soudruzi mohou si
leštiti boty a ohlížeti se po krejčím
šijícím fraky, neboť, počkejte,
brzy přijde povolávací rozkaz do české
vlády." Slavná sněmovno! Německé
občanské strany mlátily tehdy do nás
vším možným, ačkoliv na tvrzení
časopisu "Deutsche Landpost" nebylo ani slova
pravdy. Avšak stačilo již pouhé žurnalistické
podezřívání, abychom byli obžalováni
před německým forem, a to v době,
kdy se již mezi členy svazu zemědělců
chtivě volalo po účasti na moci. Dnes byly
"boty již vyleštěny", dnes již
krejčí šijí fraky. Dnes již sedí
němečtí ministři v křeslech
nebo - jak se obyčejně říká
v německých občanských vrstvách
- "v suchu", ale, hle, jsou to ministři z jiného
tábora, jsou to ministři z toho tábora, pro
nějž tehdy ministerstvo a národní zrada
byly zcela totožnými pojmy, z tábora, jenž
se tehdy nemohl dosti nasytiti protiministerské naháňky
proti naší straně. A jaký to obrat!
Tytéž strany a tentýž tisk, pro něž
německá sociálně demokratická
strana, protože prý se snažila dosíci
ministerských míst, stala se přímo
nehájenou zvěří, vyžadují
dnes pro sebe jenerálního pardonu. Žádají,
aby se jejich ministrům poskytl klid, žádají,
aby jim byla udělena přestávka k oddechu,
aby je nikdo nerušil v jejich práci. Nuže, slavná
sněmovno, po tom všem, co minulo, měli bychom
plné právo splatiti stejné stejným
a nemohlo by se nám to nikterak vytýkati. Ale to
nám ovšem ani ve snu nenapadne. Ať jen němečtí
ministři použijí hodně vydatně
"své účasti na moci" a ukáží
německému obyvatelstvu, že tak zvaný
"dějinný obrat" jest koncem panování
cizího národa, že jest uskutečněním
"národní rovnoprávnosti", jak to
nové německé vládní listy nyní
ráčí vytrubovati do celého světa.
My však víme, že se to obrátí docela
jinak, že pravým smyslem německého ministerstva
jest jen úsilí, aby byly zajištěny zájmy
německé buržoasie, jíž třídní
zájem jde nad veškerou národní pospolitost.
To jest ve skutečnosti pravý smysl, to jest význam
velkého převratu, jenž opět jednou jasně
a zřetelně ukazuje starou socialistickou pravdu,
že národní idea má jen potud význam,
pokud se nekříží s hospodářskými
zájmy některé třídy, že
základní motiv činnosti jest třídní
zájem a že třídní rozpor prolamuje
všechny národní fronty, že není
národní pospolitosti, která by byla mostem
nade všemi třídními rozpory a přemáhala
je, a že, jak se krásně praví v komunistickém
provolání, dějiny dosavadní společnosti
jsou jen dějinami třídních bojů.
Tak můžeme pracujícímu lidu jednou poskytnouti
živé názorné vyučování
o zhroucení legendy o nacionální pospolitosti
národů a také v této zemi, v níž
závoje národních bojů a národních
protiv neustále kalily jasný rozhled, předvésti
před oči školní příklad
typické občanské třídní
politiky.
A nyní chci se věnovati programovému prohlášení
nové vlády a především říci
ještě něco o nové vládní
koalici. Přes to, že v její čelo byli
postaveni silní mužové k ní patřící,
s nimiž, jak se zdá, chtějí se honositi
a snad někomu imponovati, vláda nemůže
přece zakrýti svých slabostí. Neboť
v ní se zrcadlí, již když se na to pohlíží
zcela zevně, četné rozpory, jež v ní
tkví a jež se nepodaří sloučiti
ani většímu duchu, než jest pan předseda
vlády Švehla. Z černého nelze
udělati bílé, z fašisty se neudělá
demokrat, z klerikála husita, z federalisty centralista,
ze zpátečníka bojovník za svobodu,
rovnoprávnost národů a demokracii. Tak spojuje
v sobě nová vládní koalice, nehledě
k třídním rozporům, jež v ní
tkví, nejrůznorodější, ale také
nejvíce si odporující živly, jimž
jen jedno jest společné: nenávist k dělnické
straně a socialismu, úsilí na celé
čáře zjednati platnost kapitalistickým
zájmům, pod maskou demokratického režimu
pomoci k nadvládě průmyslovému, agrárnímu
a zvláště finančnímu kapitálu,
krok za krokem rušiti vymoženosti dělnické
třídy, socialismus pomalu, ale jistě stlačiti
na úplně bezvýznamné hnutí.
Tak vykazuje nový režim, nová soustava, nová
vláda všechny příznačné
znaky plutokratického, protisociálního a
zpátečnického režimu.
Jak dlouho tato soustava bude trvati, nelze ještě
v této chvíli říci. Neboť v hodině
porodu, v níž se nová vláda představila
sněmovně, neměla stále ještě
většiny, nebo lépe řečeno, neměla
již žádnou většinu, musila si před
celým světem dáti zkaziti koncept a radost
ze svého porodu vášnivým voláním
a oposičním postavením slovenské ludové
strany, kdežto národně demokratická
část vládní koalice se postavila jako
Cerber u bran koalice, aby zamezila, aby se snad Němcům
podloudně nedostalo nějakých ústupků
a aby důkladně zkazila německým účastníkům
líbánky a koaliční radosti. (Předsednictví
převzal místopředseda inž. Dostálek.)
Pan předseda vlády Švehla osvojil si
pro historické zasedání jisté fešáctví.
Ale přesto nemá se co smáti, i když
by se mu podařilo vzpurné slovenské živly
opět jednou zapřáhnouti.
Ale jak smutné jest postavení nové vlády,
tak chudé jest její programové prohlášení.
Ovšem slovy se nešetřilo a ani dobrými
úmysly. V každé větě se mluví
se všemi možnými okrasami o demokracii. Parlamentarismu
činí se na každém kroku nejkrásnější
poklony, slibů jest celé množství. Ale
pokusme se jednou z celého programového prohlášení
vyloupnouti byť jen jediné konkrétní
slovo, byť jen jediné určité a podrobně
opsané vyznání, byť jen jedinou přesně
formulovanou myšlenku, byť jen jediný přesně
opsaný programový slib. Nic než obecná
rčení, v nejlepším případě
narážky, nanejvýš poukazy na jednostranné
sliby, nic než kejklířství se slovy,
než potácení se sem a tam, ale proboha jen
žádné přiznání barvy,
neboť ústupek v jednu stranu musel by přirozeně
ihned způsobiti válku s druhou stranou.
Vládní prohlášení začíná
slavnostním přiznáním k programovému
prohlášení ze dne 18. prosince 1925. V úzkostném
potu prodírá se člověk tímto
programem obsahujícím dvacet tištěných
sloupců. Ale hned potom přichází druhé
nadělení, neboť Švehla přejímá
v programovém prohlášení ze dne 18.
prosince 1925 zároveň směrnice, závazky
a sliby všech předcházejících
československých vlád, a tak se automaticky
rozvíjejí před našima očima celé
dějiny československé politiky a československých
vlád od založení československého
státu až do dnešního dne a s nimi veškerá
programová prohlášení všech československých
vlád od Kramáře až do Švehly
a s tím ovšem veškerá v této sněmovně
pronesená vládní prohlášení.
Přiznávám zcela upřímně,
že jsem všech těchto vládních prohlášení
před schůzí nečetl, ale doufám
určitě, že je četli aspoň páni
ministři Spina a Mayr-Harting, že si
tito pánové tato prohlášení aspoň
připomenuli, než dali svůj souhlas k novému
programovému prohlášení a tím
k jeho starým podstatným součástem.
Při tom nepřehlížím zcela nepatrné
podrobnosti, že němečtí ministři
Spina a Mayr-Harting musili spolu převzíti
programové prohlášení ze dne 18. prosince
1925 a implicite všechna předcházející
programová prohlášení a zařaditi
je do svého vlastního programu, ačkoliv proti
všem těmto programovým prohlášením
kdysi vášnivě bojovali a proti všem těmto
programovým prohlášením hlasovali. Takové
jsou vrtochy světových dějin, z nichž,
když se jednou vynoří z propadliště,
stává se přímo enfant terrible. Proč
to všechno uvádíme? Poněvadž si
nedovedeme představiti, že němečtí
ministři skutečně docela vážně
souhlasili s tím vším, co jest obsaženo
v dřívějších programových
prohlášeních, tak zvláště
s "rozvojem kolonisace na zabrané půdě",
proti němuž tak vášnivě bojovali,
tak "s pozemkovou reformou na zemědělské
lesní půdě", proti níž silně
útočili, tak se "soustavným prováděním
akce k sestátnění zabraných lesů",
jež učinili předmětem stížnosti
podané Svazu Národů, tak s provedením
"programu vytýčeného předcházející
vládou v oboru školství", tak s "prohloubením
branné schopnosti národa předběžnou
vojenskou výchovou". Bude věcí německých
ministrů objasniti, zdali všechny tyto body jsou skutečně
podstatnými částmi vládního
programu, na němž se dohodly koaliční
strany, nebo zdali, jak nadhazují "Národní
listy" a s díky potvrzují, tajně mají
býti vloženy do vládního prohlášení
a dodatečně vykládány.
A týmž duchem, jako právě tato část
programového prohlášení, jsou prodchnuty
také všechny jiné jeho části.
Zcela klidně můžeme pominouti odstavec, který
přímo překypuje demokratickým přiznáním
a ujišťováním. Neboť minulost Švehlovy
soustavy nás učí, jak dlužno v budoucnosti
posuzovati taková ujištění. Ještě
nejsou zapomenuty všechny umělecké kousky starého
režimu, zákon na ochranu republiky, zákon proti
teroru, novela k tiskovému zákonu, volební
novela, jazykové nařízení, ještě
nejsou zapomenuty metody, podle nichž se oposice přiváděla
k rozumu, násilím se přiváděla
k zoufalství, opovržlivě se s ní nakládalo,
byla pomíjena a nedbalo se jí, ještě
nejsou zapomenuty metody, podle nichž se tvořila vláda,
a v rozhodujících chvílích se parlament
úplně vyřazoval. Jak tu lze bráti
vážně slovo programového prohlášení
o hotovosti ke společné práci s oposicí,
o ochotě, s níž se bude dbáti podnětů
a kritik oposice, zvláště když se vidí,
že se v téže chvíli již zase útočí
na oposici a má se jí, jak se to má nyní
státi na příklad v senátě,
uloupiti dokonce dosud přiznané skrovné zastoupení
v předsednictvu parlamentu. Aby se mohlo důvěřovati
politickým slibům nového režimu, systému
Švehlova, k tomu patří víra,
kterou lze přenášeti hory. A kdyby mělo
býti jinak, pak se budou musiti nynější
držitelé moci v koalici, páni Švehla
a Šrámek, páni Nosek a Hodža
naučiti důkladně něčemu jinému
a pak učiní dobře, když použijí
zkušeností, jež učiniti měli příležitost
jejich ministerští kolegové Spina a
Mayr-Harting v minulých letech oposice.
Nyní bych se obrátil k oné části
vládního prohlášení, jež
se zabývá otázkou soužití národů
obývajících tuto zemi a velice neurčitě
mluví o řešení otázky "spolupráce
bez rozdílu národností", o "práci
k harmonickému spolužití", o cestě
k řešení "způsobu vyřizování
a odklizování diferencí a sporů"
atd. Jak vidíme, vystříhá se vládní
prohlášení úmyslně, ba křečovitě
každého jasného, každého výrazného
slova, vyhýbá se zdaleka tomu jak, kde, kdy a co
a přes tak četné poklony před ideou
národního míru nečiní ani jediné
narážky, jak by bylo lze učiniti přítrž
nynějšímu nesnesitelnému stavu a znovu
napraviti škodu způsobenou menšinám. Jest
sice správné, že vládní prohlášení
v tomto směru, srovnává-li se s mlčenlivostí
dřívějších vládních
prohlášení, a pro toho, jenž se spokojí
pouhými poklonami před holou skutečností
života, jest pokrokem a úspěchem. Kdo však
jest zvyklý posuzovati vládu podle jejích
činů, kdo zná dějiny těžkého
porušení slova spáchaného vůči
menšinám právě za vlády Švehlovy,
komu ještě zní v uších někdejší
prohlášení ministra Noska, že československé
vlády nejsou vázány danými závaznými
prohlášeními, ten dovede správně
oceniti věcnou hodnotu ubohého, nejistého
a neurčitého vládního prohlášení
k tomuto bodu.
Předseda vlády k utvrzení své dobré
vůle poukazuje na to, že Československo jest
přímo klasickým příkladem úzkého
styku různých kultur národních, že
Němci a Češi žili na této půdě
přes tisíc let, že i v budoucnosti zůstanou
pohromadě a že dlužno pracovati k tomu, aby toto
spolužití bylo trvalé. Tážeme se
pana předsedy vlády, jak to přijde, že
byl takto osvícen teprve 14. října 1926,
že do té doby uplynulo tisíc let spolužití
obou těchto národů. Tážeme se
ho, jak mohl dosud přehlédnouti toto millenium a
důsledky, které z toho vyplývají pro
politiku. Po třetí ujímá se pan Švehla
vedení státních záležitostí,
po třetí ukládá se mu za úkol
vytýčiti programové směrnice své
vlády. Předseda vlády vždy bez povšimnutí
přešel přes tento tisíciletý
problém. Národní rohovnictví, které
se v této zemi usadilo od vzniku tohoto státu a
napáchalo tolik neštěstí na menšinách,
nalezlo v něm nejhorlivějšího podporovatele.
Ke všem napomenutím, jichž se mu dostalo, choval
se po celá léta jako nedoslýchavý,
ke všem rozkladům ukázal se naprosto nepřístupným.
Byl nejkrutějším a nejnepovolnějším
člověkem. Ve styku s menšinami nasadil si vždy
v pravý čas kouzelnou čapku a nyní
právě on vystupuje jako urovnavatel cesty k národnímu
míru, jako průkopník dozorumění
národů. Ve vší formě byl pan
předseda vlády Švehla upozorněn
dne 19. července 1919, při svém jmenování
ministrem vnitra v ministerstvu Tusarově, ve vlastnoručním
dopise zaslaném mu presidentem Masarykem - tedy
před 7 lety - že "program národní
menšiny musí býti rozřešen co nejdříve,
a to z programové iniciativy vlády". Ani slovem
neodpověděl na tento příkaz, jehož
se mu dostalo, nehnul ani prstem, aby splnil přání
presidentovo. Přešel prostě jako i jiní
přes "tisícileté kultury" menšinových
národů a nyní mu máme věřiti,
že vytvoří podmínky pro zdárné
spolužití národů.
Při tom se vládní prohlášení
dopouští přímo padělání
dějin, tvrdí-li se v něm, že desítileté
rakouské pokusy o vyrovnání nevedly k cíli
jen proto, že byly řízeny "činiteli
zevními", kteří našich československých
poměrů, tedy poměrů v sudetských
zemích, neznali. Naopak jest pravdou, že vyjednávání,
i když se dočasně děla pod patronancí
rakouské vlády, ve skutečnosti byla však
řízena vždy jen německými a českými
vůdci české, moravské a slezské
politiky, Riegrem, Heroldem a Kaizlem, Pacákem a Kramářem
na jedné straně, Schmeykalem, Pacherem, Pradem,
Funkem a Urbanem na straně druhé a že nevedla
k cíli proto, že z vyjednávání
byli úplně vyloučeni pracující
lidé obou národností, že je vedla na
obou stranách buržoasie a na obou stranách
feudální šlechta, která nemyslila na
nic jiného, než na hospodářský
prospěch vlastní třídy, usilovala
jen o měšťácko-národní požadavky
a chtěla, aby dělnická třída
byla vyloučena z moci, aby kořist byla rozdělena
mezi měšťáctvem. 80 let trvá již
boj národů o vyrovnání. Tato osmdesátiletá
válka byla by již dávno skončena, kdyby
v obou táborech, jak na německé, tak na české
straně, nebyli stejní lidé, kteří
z této války žili a uzavření
míru překáželi. Dne 2. března
1849 byl již v ústavním výboru kroměřížského
sněmu vypracován návrh zákona o dorozumění
obou národních kmenů. Dne 13. března
1849 měl býti tento návrh zákona přijat.
Avšak rozehnáním kroměřížského
sněmu bylo zmařeno dovršení započatého
díla. Až do posledních podrobností byla
tam učiněna opatření o všech
zárukách, které by byly umožnily bez
třenic spolužití národů. Němečtí
měšťáci, kteří se pak dostali
k moci a po desítiletí měli v rukou moc,
mohli jen sáhnouti po vypracovaném díle a
provésti je. Roku 1871 usnesl se český zemský
sněm na národnostním zákoně,
tak zvaných fundamentálkách, které
zaručovaly oběma národům zajištěný
nárok na ochranu národnosti a péči
o ni, prováděly národní rozhraničení
okresů, jak pro užívání jazyka
tak také pro volby, oběma národnostem poskytovaly
k zajištění jejich nároků kuriální
votum. K uskutečnění fundamentálek
však nedošlo, poněvadž se dodatečně
vyskytly formální pochybnosti ústavně-právní,
jež uplatnili Němci. Vždy to byla německá
nebo česká buržoasie, která v poslední
chvíli ze zcela sobeckých důvodů zmařila
uzavření míru. A kdyby to dnes šlo podle
přání a vůle nynějších
kapitalistických držitelů moci v tomto státě,
opakovala by se hra znovu. My však odmítáme
tuto metodu. Dorozumění mohou provésti jen
národy mezi sebou a nikoliv buržoasie mezi sebou.
K takovémuto dorozumění národů
mezi sebou poskytneme všechny své síly, urovnáme
cesty. Nyní, poněvadž, jak doufáme,
prohlášení, že oba národy jsou
"spolu již vyrovnány", zmizí asi
ze slovníku československé politiky, chceme
se všemožně vynasnažiti, abychom pod vedením
dělnické třídy uskutečnili
dorozumění národů, a to nikoliv pouze
se zorného úhlu majetkových zájmů,
nýbrž, nebažíce po zvláštních
výhodách a nových privilegiích a vedeni
myšlenkou, dorozuměním národů
dospěti k sociální společné
práci a tím k uskutečnění socialismu.
A nyní, slavná sněmovno, přicházím
k nejslabší části vládního
prohlášení. S velkým napětím
očekávala dělnická třída
den, kdy bude učiněno vládní prohlášení,
neboť právě v poslední době dostavila
se hospodářská krise se vší prudkostí
a bylo ji možno mezi dělnictvem pociťovati každodenně
a neustále mocněji a stoupla až k nesnesitelnosti.
Celá průmyslová odvětví jsou
zničena, veliké průmyslové závody
úplně stojí nebo jsou z části
vyhaslé, při čemž nezůstal uchráněn
ani jediný obor. Nejhůře byl postižen
textilní průmysl, průmysl uhelný,
sklářský, strojnický a papírnický,
avšak i jiná průmyslová odvětví
byla zachvácena a těžce postižena. Přirozeným
následkem jest hromadné propouštění
dělnictva, částečná nezaměstnanost
a následek toho strašlivá nouze dělnických
rodin postižených nezaměstnaností a
krisí. A to vše v době vzrůstajícího
zhoršení zdravotních poměrů pracujícího
obyvatelstva a především strašlivého
stoupání úmrtnosti dětí. Ve
statistice, provedené v ústeckém okresu,
bylo zjištěno, pokud jde o úmrtnost kojenců
v posledních třech letech, 13 až 19% úmrtí.
Tuberkulosa rozmáhá se stále více,
počet úmrtí na tuberkulosu činil roku
1924 26.773 a stoupl roku 1925 na 27.619. Každý osmý
člověk umírá v této zemi na
tuberkulosu. (Německé výkřiky:
Slyšte! Slyšte!) Počet vyhnání
plodu, k němuž dochází většinou
z nouze a bídy, vzrůstá strašlivě.
Ještě roku 1920 činil počet vyhnání
plodu 253, roku 1921 490, 1922 800, 1923 970 a roku 1924 1094,
tedy z 253 stoupl v šesti letech na 1094. Počet vystěhovalců
vzrůstá každého měsíce,
průměrně činí 2000. Tolik lidí
musí opustiti vlast, domov, rodnou hroudu, ostrov blažených,
aby mohli uživiti svou rodinu. Tento stav zhoršuje se
od nějaké doby prudkou drahotou, která čím
dále více vzrůstá. Ani dříve
nestačily skrovné mzdy dělnictva k úhradě
holých životních potřeb. Nyní
vzrůstající ceny živobytí naprosto
znemožňují uhraditi náklad, byť
jen na holý život. Co chcete také počíti
i s průměrnou mzdou horníka 186 Kč,
co se má dříve koupiti za mzdu výpomocného
dělníka v kovodělném průmyslu
141 Kč a jak má provésti částečně
zaměstnaný dělník, jehož týdenní
mzda činí jen zlomek takovéto mzdy, ten umělecký
kousek, totiž vyživiti několikačlennou
rodinu? Vedle toho máme nyní ještě také
nové další zdražen potravin, způsobené
celní politikou koaličních stran, lichvářstvím
s agrárními výrobky, moukou a brambory, loupežnou
výpravou cukerních průmyslníků,
takže život proletariátu stane se nesnesitelným.
Slavná sněmovno! Za takovéto situace schází
se parlament, za takovéhoto stavu dochází
ke změně vlády, v této chvíli
ujímá se pan předseda vlády slova.
A jeho odpověď, jak jsme již na počátku
vyložili, byla krátká, stručná
a pobuřující. V 55 slovech konstatuje, že
hospodářská krise zde je, že jest mezinárodního
rázu a že vyžaduje, "nejobezřetnějšího
studia a zákroku": tedy nyní, po mnoha měsících
nesmírně těžké nouze, chce vláda
zahájiti studia, aby teprve po tom mohla zasáhnouti.
To jest vše, co má vláda říci
ke krisi a hromadné nezaměstnanosti, co má
říci ke zdražení potravin a k hromadnému
ochuzení. To jest vše, co zbývá pánům
Švehlovi a Šrámkovi, Spinovi
a Mayr-Hartingovi pro pracující lid.
Z nejchudších proletářských chýší
doléhá křik o pomoc, ze set hromadných
projevů zaznívá volání o pomoc,
vedoucí hospodářské a odborové
korporace podávají vládě dobře
formulované návrhy, jak by se dalo věci čeliti.
Vláda toho všeho prostě vůbec nedbá.
Vskutku pádnějším způsobem nemohl
by se jistě projeviti kapitalistický protisociální
ráz této vlády, která nemá
nejmenšího porozumění pro skutečný
stav dělnictva a která se cítí výhradně
exponentem kapitálu průmyslového a agrárního,
především však finančního,
a jako nástroj těchto skupin věnuje této
své funkci veškeré své síly.
Jak docela jinak postupuje v téže situaci vláda
socialistická. Také Dánsko bylo postiženo
těžkou hospodářskou krisí, která
nesmírně rozmnožila počet nezaměstnaných.
Dánská socialistická vláda svolala
prostě dělnické a zaměstnavatelské
svazy k poradám a utvořila z nich stálé
poradní orgány vlády pro všechny otázky
související s nouzí. Podala sněmovně
množství vládních návrhů,
jimiž se obcím, které provádějí
nouzové stavby, soukromým podnikům postiženým
krisí, které by byly musily zavříti
závody, za určitých záruk povolují
příspěvky z fondu pro nezaměstnané,
zápůjčky na provádění
investičních staveb a subvence na opatření
levného materiálu, vláda, která odmítla
žádost průmyslníků o zvýšení
cel a poskytla za to podnikům peníze na produktivní
péči o nezaměstnané. Tak chápe
své úkoly a své poslání v hospodářské
nouzi, která na ni naléhá, vláda socialistická,
kdežto kapitalistická vláda teprve po dlouhé
době začíná se studiem, aby potom
podle toho - neznámo kdy, jak a kde - "mohla zakročiti".
Křiklavý rozdíl jest zde na bílední.
Naším úkolem jest ukázati dělnictvu
na tento rozdíl a probuditi je v boj pro kapitalistickému
systému.
Největší pobouření však
působí, že vláda, které nemohly
zůstati utajeny tyto události v hospodářském
životě, provozuje prostě pštrosí
politiku, schovává hlavu do písku a jiným
chce namluviti, že situace není vlastně tak
špatná, že socialisté věc silně
zveličují. Tak to aspoň líčí
pan ministr financí dr Engliš, jehož kapitalisticky
orientovaný výklad dovoluje nám plně
nahlédnouti do protisocialistických úmyslů
této vlády. K tomuto výkladu se ještě
vrátíme podrobněji při rozpočtové
rozpravě. Jest nesmírně smutné, že
se právě z pana ministra financí dr Engliše,
který jako učitel a měšťácký
národohospodář měl dobré jméno,
tak rychle vyvinul exponent vyloženě reakční,
kapitalistické politiky. Ve svém výkladu
popírá katastrofální ráz krise,
snaží se stav československé hospodářské
situace okrášliti srovnáním s jinými
zeměmi a na konec se domnívá, že krise
překročila již kulminační bod
a že se nemusíme již pro rok 1927 obávati
zhoršení. Své tvrzení opírá
o celou spoustu momentů, velkou měrou však
také o čísla nezaměstnaných,
jež uvedl pan ministr dr Peroutka v řeči,
kterou pronesl v národně-demokratické straně.
Jak se zdá, současně však přehlíží
počet nezaměstnaných, uveřejněný
Státním statistickým úřadem
v rubrice "zprostředkování práce".
Tak na příklad proti číslicím,
jež uveřejnilo ministerstvo sociální
péče za duben a srpen, 66.000 a 76.000, stojí
číslice zjištěné Státním
úřadem statistickým ke kapitole "zprostředkování
práce" a to 142.392 a 198.500. Pan ministr financí,
jak se zdá, přehlíží, že
ministerstvo sociální péče počítá
jen případy, kdy se poskytuje podpora, nepřihlíželo
však k případům, kdy nezaměstnaní
již nároku pozbyli, že nejsou zahrnuti částečně
zaměstnaní dělníci, pracující
dokonce občas jen v 36ti hodinových až 12ti
hodinových směnách, takže ministerstvo
sociální péče nemůže zachytiti
velmi velkou část nezaměstnaných.
A tak tedy číslice uváděné
ministerstvem sociální péče nehodí
se ani pro porovnání, ani za základ pro posouzení
rozsahu nezaměstnanosti. Proto není také
správné, činí-li pan ministr financí
porovnání s poměry sousedních zemí,
poněvadž srovnávací čísla
v každé této zemi jsou vypočítána
na zcela jiném podkladě a nemohou tedy poskytnouti
spolehlivého obrazu. Při tom pan ministr financí
přehlíží ještě skutečnost,
jejíž potvrzení si může opatřiti
z řeči pana ministra obchodu dr Peroutky,
že nezaměstnanosti v Rakousku, Německu a Polsku
již začíná ubývati, kdežto
u nás stále ještě stoupá. Dochází-li
pan ministr financí k výsledku, že krise v
roce 1923 byla horší a že nynější
krise překročila již vrcholný bod, odporuje
to přímo tvrzením vážných
národohospodářů, kteří
označují krisi v roce 1923 za horší,
avšak přechodnou, kdežto krisi v roce 1926 za
mírnější, avšak trvalého
rázu. Že vrcholný bod nebyl dosud překročen,
vysvítá z celé spousty skutečností,
jež nelze vyvrátiti. Počítá-li
na příklad pan ministr financí dr Engliš,
že nejvyšší stav nezaměstnanosti
v textilním průmyslu činil 24.000, přehlíží,
že zatím bylo uveřejněno druhé
číslo, jímž se zjišťuje počet
nezaměstnaných 35.997, takže od té doby
nezaměstnanost v textilním průmyslu, počítáme-li
podle číslic, které on uvedl, stoupla o další
třetinu. Jestliže pan ministr financí dr Engliš
konstatuje, že v železářském a
kovodělném průmyslu nezaměstnanost
se zmenšila, odborové organisace kovodělníků
oznamují, že propuštěných dělníků
stále více přibývá, že
zvláště v průmyslu vyrábějícím
železniční vozy bylo v posledních dnech
propuštěno velmi značné množství
dělnictva, tak v České Lípě,
ve Studénce a v Novém Jičíně,
že se i v elektrárnách pracuje při omezeném
počtu směn, že se ve většině
strojíren, které jsou závislé na hornictví,
textilních výrobcích a sklu, pracuje jen
částečně, že průmysl smaltovaného
zboží úplně odpočívá,
že válcovny plechu, které pracují pro
vývoz, snížily počet dělnictva
o dalších 20%. Podobně jest tomu také
v jiných oborech, při čemž chceme jen
konstatovati, že se tvrzení pana ministra financí,
že se poměry v uhelném průmyslu v poslední
době zlepšily, že se ve většině
případů pracuje po celý týden
a že se stav osazenstev v posledních týdnech
nezměnil, ukazuje jako naprosto neodpovídající
pravdě, neboť i zde se poměry znatelně
zhoršují a zhoršení nabude přímo
katastrofálních rozměrů, nezlepší-li
situaci cukerní kampaň a jestliže anglická
hornická stávka, ačkoliv si jí dělnictvo
naprosto nepřeje, nebude míti vliv na vývoz.
Přes to přese všechno zůstává
však hroznou skutečností, že se osazenstva
proti roku 1921 zmenšila v severo-západním
hnědouhelném revíru v Čechách
o 18.365, v kamenouhelných dolech o 22.740, dohromady o
41.105 lidí, což při celkovém stavu
132.121 lidí roku 1921 a při stavu osazenstva v
roce 1926 91.000 činí zmenšení o 33%.
Strašlivé pak jest, konstatuje-li pan ministr financí,
že podle indexu velkoobchodních čísel
činí vzrůst drahoty jen asi 1% a podle indexu
čísel v maloobchodu jen 3% a že tedy nelze
mluviti o "žádné velké drahotní
vlně". Tuto věc konstatuje pan ministr financí
ve chvíli, kdy ceny nejdůležitějších
potravin neslýchaně stouply, cena mouky byla vyhnána
do výše, cena brambor se přímo zdvojnásobila
a cukr byl neslýchaně zdražen a také
pan ministr Peroutka musil připustiti ve své
častěji zmíněné řeči
příkrý vzestup cen. (Výkřiky
na levici.) Předpoklad, z něhož vychází
pan ministr financí dr Engliš, jest nesprávný.
Od června do září stoupl index z 926
na 973, tedy o 47 bodů. V téže době
se však výdělek dělnictva nezvýšil,
nýbrž pro nepříznivý hospodářský
stav spíše zmenšil. Ovšem, proti indexním
číslicím z roku 1925 není vzestup
příliš značný, avšak pan
ministr, jak se zdá, přehlíží,
že jak vysvítá z indexních čísel,
ceny životních potřeb a požívatin
stouply větší měrou než průmyslové
výrobky potřebné k živobytí a
že zvláště vzestup cen potravin, na které
podle zjištění Státního statistického
úřadu padlo 2/3
veškerého nákladu na domácnost a v srpnu
činily 63.51% mzdy, z uvedeného již důvodu
musí býti zcela zvláště pocítěn
v proletářské domácnosti. Jako národohospodář
porozumí pan ministr financí významu těchto
zjištění a musí připustiti, že
bereme-li za základ prostá indexní čísla,
nemůže nám to poskytnouti jasný obraz
drahotních poměrů a že za daného
stavu věcí a podle těchto vysvětlení
plným právem můžeme mluviti o zcela
zvláštní drahotě a zcela zvláštní
bídě obyvatelstva následkem této drahoty.
Ovšem takováto zjištění nehodí
se do krámu vládě, která ve chvíli,
kdy proletariát musí prožívati velmi
těžké starosti, nezná jiných
starostí, než aby kapitalistickým vrstvám
- nepřímé dávky zůstávají
při tom zachovány - dopomohla velikým snížením
daní k ohromným ziskům a aby kapitalistické
hospodářství konsolidovala na útraty
dělnické třídy. Pokud se pak ve vládním
prohlášení přiznává hospodářská
krise, svádí se na mezinárodní příčiny
a československá politika se zprošťuje
viny. Ve skutečnosti však zkázu průmyslu
této země způsobila naprosto zvrácená
zahraniční, hospodářská, obchodní,
celní a daňová politika, příčící
se životním zájmům země a jejího
obyvatelstva a nesmyslná dopravní a sazební
politika ji ještě jen urychlila. Teprve nyní
začínají to uznávati také vedoucí
české vrstvy, ačkoliv po léta nedbaly
našich výstrah, našich rozkladů, které
jim byly činěny nejen oposicí, nýbrž
i význačnými českými národohospodáři,
kteří ihned, když byl zřízen
tento stát, správně odhadli všechny
hospodářské nutnosti a ukázali na
spáchané chyby. Také my jsme to po léta
vládě říkali a ukazovali jsme cestu,
jak by se těžké škody, způsobené
dosavadní politikou, mohly aspoň částečně
opět napraviti. V četných memorandech ukázaly
vládě instance naší strany a odborové
organisace, kde by se mělo začíti, aby se
zmírnil jednak strašlivý osud, jenž postihl
dělnictvo nezaměstnaností, jednak, jak by
bylo lze alespoň poněkud uvésti hospodářství
do řádných kolejí, poskytnouti pracujícím
lidem všech kategorií chléb a práci
a učiniti přítrž lichvářskému
zdražování potravin. Žádali jsme,
aby byl sněmovně ihned podán návrh
zákona o podpoře nezaměstnaných, aby
z veřejných fondů byly poskytnuty peníze
na produktivní péči o nezaměstnané,
aby byla zrušena agrární cla, aby byla snížena
cla průmyslová, aby byly odstraněny všechny
předpisy, ztěžující dovoz a vývoz,
aby byly umožněny obchodní styky s Ruskem jeho
uznáním, aby byla učiněna celá
spousta opatření, jež by uvedla opět
do chodu vyhaslý hospodářský život,
a veškerému obyvatelstvu po dlouhé době
poskytla opět výživu. Vláda všech
těchto požadavků prostě nedbala a chce
studovati situaci. Známe-li tempo páně Švehlovo
a Šrámkovo v takovýchto sociálních
věcech, víme, čeho se může dělnictvo
nadíti.