Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Tedy nová vláda nemá žádného jiného úkolu, než podchytiti veškerou výrobu, výrobě pomoci, aby jak dělník, tak továrník, jak inteligent, tak všichni mohli se na této práci zúčastniti, aby mohli spolupracovati. Dr Engliš pravil ve svém exposé: "Nezbývá, než aby i náš průmysl zintensivnil svou ekonomisaci, a to jednak dokonalejší technickou výzbrojí, jednak vědeckým řízením své práce, ale hlavně organisací ve vyšším slohu."

Potvrzuji správnost slov Englišových a musím také přiznati, že náš průmysl dnes není na výši, že žije ze dne na den, od úst do úst, nemá na zřeteli zájmy celku, jen zájmy svoje, které začínají a končí starostí o vysokou dividendu, ale nikoli starostí o zítřek, a že stejně jednají a pracují směrodatné velké banky.

Má-li opravdu dělník zvýšiti výrobu, je potřebí, aby dostal vyšší plat, aby mohl žíti. A zde bude potřebí také, aby i průmysl udělal krok kupředu, aby to mnohonásobné správní radovství přestalo. Velectění pánové a dámy, úmrtní oznámení, která se rozesílají a uveřejňují v novinách, nám ukazují, kolik správních radovství takový mnohý jednotlivec má. Je potřebí aby se pánové zřekli těch svých vysokých platů ve prospěch průmyslu, aby tomuto umožněno bylo zdokonalení, aby tak se stal konkurence schopným, aby dělník i průmysl spolupracovali. Tím bylo by naše národní hospodářství zlepšeno.

Tedy nechceme býti a nebudeme protisociální, nebudeme nikdy proti pracujícímu lidu, naopak chceme, aby pracujícímu lidu se dostalo toho, co mu patří, a na druhé straně aby také průmyslu se dostalo toho, co mu patří, aby na základě souručenství, řeknu otevřeně, křesťanského, oba činitelé mohli spolupracovati.

Tvoří se kartel průmyslníků a právě v tomto kartelu bude třeba, aby snahy naše opravdu byly zdůrazněny, aby tento kartel neznamenal jen obohacení jednotlivců, nýbrž aby přispěl ke zvýšení naší hospodářské úrovně.

V ohledu kulturním souhlasíme úplně, máme-li schváliti velkou položku pro ministerstvo školství a konstruktivní kulturní politiku ministra školství dr Hodži. On řekl, že musí býti naše kulturní politika konstruktivní čili činorodá. Tedy odchylujeme se již - a my jsme mu za to vděčni - od politiky, která se projevovala v tom, že každý osvětový pracovník myslil, že při své osvětové práci musí býti za každou cenu protináboženský. Tedy ocitáme se alespoň na cestě vzájemného hodnocení a my také nic jiného nežádáme. Jen vzájemná kulturní a poctivá práce na tomto poli ukáže, kdo bude více činorodým a kdo více práce provede. A tu právě poukázal také "Venkov", úřední orgán republikánské strany, jak postupuje se v tomto ohledu, když navázal na slova ministra zdravotnictví Msgra Šrámka: "Tu je až přímo zarážející, jak lhostejně přešla naše veřejnost skutečnost, na kterou poukázal v rozpočtovém výboru ministr zdravotnictví Šrámek. Ministr podal svého času ve sněmovně zprávu o populačním problému, v níž upozornil na to, že státní národ československý ocitá se ve velikém populačním nebezpečí. Poměry po této stránce změnily se ve prospěch občanů německé národnosti a v neprospěch Čechů. Ihned nařídil, aby se věc znovu vyšetřovala a učinil nový projev. Ministr konstatuje, že dnes v Japonsku je porodů na 10 tisíc obyvatel 337, v Německu 271, v Anglii 254, ve Francii, v té známé Francii, která tolik naříká v tomto směru, 213, v Československé republice 263 a v Čechách samotných 218. Již jsme tudíž v Čechách téměř na francouzské úrovni. Je nejvýš na čase starati se, aby nám národ nevymíral. Teď se to ještě tak necítí, poněvadž úmrtnost klesá."

Tedy je zde viděti, jak veřejnost musí se orientovati sama také jinak. Bude třeba velké práce veřejnosti na činorodé, konstruktivní práci. Zde právě poukázal ministr dr Hodža na navázání kulturních styků s cizinou (Předseda Malypetr ujal se předsednictví.), na intelektuální spolupráci na mezinárodním foru. To není nic jiného, než katolický velký universalismus, na jehož základě je možno opravdově pracovati. A neřekl to pouze ministr dr Hodža, řekl to i president republiky ve svém proslovu, kde dovolává se též předhusitské tradice, to jest Přemyslovců, dovolává se Karla IV., Jiříka z Poděbrad a praví, že v nich právě máme vzory státotvorné činnosti a státotvorné práce. Ano, nejen socialističtí, jak nám byli hlásáni, Hus, Žižka a jiní, nýbrž také Václav, kníže svatý, o němž praví Novotný ve svých dějinách, že tisíc let před námi věděl, co je potřebí českému státu křesťanské osvěty a vyrovnání s říší Německou za tehdejší doby - také tradice těch velkých Přemyslovců, jichž říše sahala až tam k Adrii, toť základ pro činorodou naši práci.

Ano, na této základně si přejeme, aby navázány byly styky s celým světem na mírovém podkladě Svazu národů, aby především navázány byly styky s národy slovanskými, a to hlavně máme na mysli Rusko, aby byly dělány přípravy, aby také těmto Slovanům v Rusku nadešla doba, kdy by se chorobného zjevu nynějšího bolševismu zbavili.

A rámcem této práce musí býti veřejné mínění. Veřejné mínění u nás je citlivé pro všechny možné aféry - nebudu se o žádné zmiňovati - ale velmi málo citlivé pro státní práci. A zde je potřebí, aby veřejné mínění bylo více citlivé pro velké státní úkoly, pro velkou státní práci, kterou mají konati zákonodárné sbory a povolaní činitelé, a méně citlivé pro všechny ty aféry, které mnohdy jsou z velké části vymyšlené a rozplynou se jako mydlinové bubliny. Apeluji na náš tisk a všechny ty, kteří veřejné mínění tvoří, aby zde započali svou obrodnou činnost, aby veřejné mínění bylo rámcem velké státotvorné práce a aby na tomto podkladě mohl náš stát spěti k lepší velké budoucnosti.

Řekl jsem, jaké dokonalosti a nedokonalosti má náš rozpočet pro rok 1927. Nevidíme v něm ještě nic úplně dokonalého, ale vyslovujeme pevnou vůli, že chceme spolupracovati na další dokonalosti v našem rozpočtování, na dalším zdokonalení naší národohospodářské základny a na velké práci pro stát a že budeme hlasovati pro státní rozpočet. (Výborně! Potlesk.)

Předseda (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. Pik. Dávám mu slovo.

Posl. Pik: Slavná sněmovno! Pan posl. Kreibich narážkami ve své řeči chtěl vyvolati dojem, jakoby sociálně-demokratická strana anebo její zástupcové v dřívější koalici měli nějakou účast na aféře Koburg-Eislerově. Prohlásil, že prý zástupci sociálně-demokratické strany a čsl. strany socialistické v pětce a desítce musili o podstatě celé věci dobře věděti, že proto nesou plnou odpovědnost v této aféře a že nelze předpokládati, že by vůdce sociálně-demokratické strany dr Meissner, který byl vůdcem strany v koaličním výboru a odborníkem pro právní a ústavní otázky, tuto záležitost neznal do podrobností. Je prý podle pana posl. Kreibicha proto rozčilení sociálně-demokratické, že jméno dr Meissnera se uvádí v souvislosti s touto aférou, pokrytectvím.

Jak pravil pan posl. Kreibich, jde o případ neslýchané korupce v oboru zákonodárství. Touto nepřímou narážkou chtěl pan posl. Kreibich hoditi odium na sociálně-demokratickou stranu, jakoby měla na věci nějakou přímou účast. Konstatuji, že posl. dr Meissner telefonicky ze svého bytu odpovídá, že prohlášení pana posl. Kreibicha je naprosto nesprávné, neloyální a křivdivé, poněvadž jak on, tak i celá naše strana neměla na aféře žádného podílu, není v žádné souvislosti s touto aférou a žádný zástupce naší strany, ať to bylo v koaličních výborech anebo kdekoliv, o věci s nikým nejednal a také o něco žádán nebyl.

Okolnost, že sociálně-demokratická strana v posl. sněmovně předložila návrh na přísné vyšetření této aféry, sama dosvědčuje, že strana v této věci cítí se úplně čistou a že si jen přeje, aby aféra tato do všech důsledků co nejpřísněji byla vyšetřena, a jsou-li nějací pachatelé, aby také podle práva byli stíhám. Odmítáme jakoukoliv narážku, ať zde či v novinách, že by naše strana na věci této měla nějaký podíl.

Slavná sněmovno! V každé rozpočtové rozpravě vytyčují zástupcové jednotlivých stran své stanovisko k hospodářství státu, posuzují jeho správu a činnost vlády. Při tom pochopitelně do popředí rozpravy dostávají se význačné politické události a stranami jsou tlumočena stanoviska k politické situaci.

Naše strana již v rozpočtovém výboru svými zástupci prohlásila, že budeme hlasovati proti rozpočtu. Opakuji znovu, že tímto oposičním poměrem nemění se náš poměr k republice, nýbrž že vyjadřujeme tím svůj odpor proti vládnoucímu režimu. Odpíráme dáti mravní podporu tomuto režimu a nechceme mu povoliti prostředků, poněvadž nemáme k němu důvěru. V dnešní vládě jsou představitelé stran, které justamentně odhlasovaly vysoká cla zemědělská, čímž způsobily veliké škody širokým vrstvám pracujícího lidu, neboť po zavedení těchto cel rapidně stoupají ceny všech životních potřeb. Tyto strany schválily také kongruový zákon, čímž opuštěna byla ideologie československé revoluce, jejímž cílem bylo - mimo jiné zásadní otázky - rozřešiti také otázku odluky církve od státu. Schválením kongruového zákona prejudikuje stát tomuto problému, neboť se právně i hmotně zavazuje církvi tím, že z peněz všeho poplatnictva přispívá na platy duchovenstva a zabezpečuje jejich pensijní požitky.

Jak již naši zástupcové v rozpočtovém výboru prohlásili, opakuji, že z našeho záporného poměru vyjímáme některé rozpočtové položky, které jsou určeny nikoliv k podpoře dnešního režimu, ale které jsou věnovány hlavně na účely kontroly státního hospodářství a korporacím, jež nejsou závislými na vládní moci. Z úcty k presidentu republiky budeme hlasovati pro položku presidenta a kancelář presidenta republiky (Výkřiky poslanců čsl. strany lidové.), abychom tím zároveň osvědčili, že široké vrstvy lidové jsou presidentovi věrny, že oceňují jeho revoluční práci, jeho světový význam a uznávají jeho autoritu, založenou na síle jeho ducha a ušlechtilosti jeho myšlenek. Schválíme také rozpočet ministerstva zahraničí, (Výkřiky poslanců čsl. strany lidové.) abychom tím vyjádřili souhlas s mírovou a tolerantní politikou jeho, jež jest totožna s ideami pana presidenta. Budeme také hlasovati pro položky Národního shromáždění (Výkřiky poslanců čsl. strany lidové.) jako legislativního a kontrolního sboru. Budeme hlasovati pro položku Nejvyššího kontrolního úřadu státního, pro položku správního a volebního soudu, kteréžto orgány nejsou v nijaké souvislosti s dnešním vládním režimem a autonomně vykonávají svoji zákonem předepsanou povinnost.

Je historickou pravdou, že náš odchod z koalice byl zaviněn těmi stranami, které schválily vysoká zemědělská cla a kongruovou předlohou. Je-li vytýkáno naší straně, že ona zavinila dnešní stav, musím tuto výtku (Výkřiky poslanců čsl. strany lidové.) co nejrozhodněji odmítnouti a vinu vznésti na ty strany, které bezohledně vysokou celní politikou postavily se proti zájmům nejširších vrstev lidových a které schválením kongruového zákona znemožnily nám další účast v politice koaliční. (Výkřiky: To není pravda!) Naše strana varovala před těmito činy, a nebylo-li jejího hlasu poslechnuto, padá vina na české strany občanské, které neměly dosti shovívavosti a vůle k zabránění krise a že u nich zvítězilo sobecké stanovisko ve věci celní a zpátečnické stanovisko ve věci kongruové. Ostatně pokusy, plány a činy dnešního vládního režimu ukazují, že celní a kongruová otázka byla jen počátkem agresivního boje buržoasních stran proti dělnictvu a socialismu a pro odbourávání různých vymožeností doby popřevratové. (Výkřiky posl. Sedláčka.) Neochota těchto stran k řešení otázky stavebního ruchu, otázky nezaměstnanosti a jiných bolestí dnešní doby, jakož i snahy zhoršiti sociální pojišťování, zrušiti volební právo vojáků, prodloužiti vojenskou službu a přenésti poplatnost na nejširší vrstvy lidové, zatím co má býti ulevováno vrstvám kapitalistickým, ukazují, že dnešní režim a jeho parlamentární majorita sleduje výbojné cíle reakční. Byli jsme o tomto duchu dnešního režimu přesvědčeni právě předloženými vládními návrhy zákonů o přímých daních a o finančním hospodářství obcí. (Výkřiky posl. Sedláčka.) Posledně jmenovaná osnova zvláště ukazuje na výbojnost reakčních stran proti dnešním demokratickým řádům a zejména proti lidové autonomii. Proto pokládám za zvláště důležité, aby již v rozpočtové debatě bylo poukázáno na nebezpečí této předlohy a abychom ještě zavčas upozornili vládu a odpovědné strany, že uskutečnění tohoto reakčního díla vyvolalo by odpor nejen v kruzích československé autonomie, ale i odpor všeho pokrokového občanstva.

Podle ustanovení obecního zřízení, vybudovaného před 60 lety, měly obce vytčen hlavní svůj úkol v tom, že měly obstarávati hospodářské věci svého území a na něm bydlícího obyvatelstva. Tato výlučně hospodářská činnost obcí byla však vývojem a poměry novější doby doplněna novou a rozšířenou funkcí správní, takže obecní samospráva a samospráva vůbec stala se nezbytnou složkou veřejné správy. Stala se tím důležitější oporou a možno říci základem státu a vykonavatelem úkolů, které stát na sebe vzíti nemohl a které by také nemohl se zdarem vykonávati. Rozvoj měst a obcí po všech stránkách dokazuje, že obecní samospráva v ohledu stavebním, úpravním, zdravotním, kulturním, hospodářském a sociálním vykonala velmi záslužné dílo, které mohlo býti vykonáno jen tím, že místa svého a jeho potřeb znalí občané věnovali veškeré své síly ku blahu území, v jehož prospěch správu vedli. Bylo to také umožněno pravomocí, kterou měla samospráva a podle níž mohla obecní správa na vlastní odpovědnost a podle svých sil opatřiti si prostředky ke krytí všech potřeb a k umožnění výkonů správních. V samosprávě byla uplatňována občanská energie, nebyvši při tom vázána ve svém rozmachu nějakými výjimečnými zákony. Význam samosprávy spočíval v tom, že voličstvo prostřednictvím svých zástupců vykonávalo v ní vše, co se týkalo spravovaného území, pokud taková péče a povinnost nebyla vyhrazena státu zákonnými ustanoveními.

Za doby bývalého státu byla samospráva jedinou základnou, ze které se rozvíjel celý život národa. Proto bylo pochopitelno, že samospráva byla vždy velmi žárlivě střežena před úmysly zmenšovati její pravomoc. Všechny pokusy za Rakouska se strany státu a byrokracie v tom směru ztroskotaly, neboť vůle, aby samospráva nebyla dotčena poručnictvím se strany státu a byrokracie, byla mocnější nežli zlá vůle těch, kteří o omezenou pravomoc samosprávy usilovali.

Význam samosprávy stoupl ještě více u nás po světové válce, kdy vlivem mocného revolučního hnutí byl dán jak státu, tak i samosprávě nový demokratický základ. Československá soc. demokracie po desetiletí bojovala o to, aby stát i samospráva byly zdemokratisovány. Vytýkali jsme zejména, že široké vrstvy lidové, které jsou jak ve státě, tak i v obci poplatny svojí prací a svoji konsumní silou, nehledě k všeobecné nepřímé poplatnosti vůbec, nejsou v samosprávě zastoupeny a že z důvodu privilegovaného zastoupení v obcích nepronikl v samosprávě duch skutečně lidové politiky.

Privilegované správy v obcích za starého volebního řádu nebraly zřetele na potřeby nejširších vrstev lidových, poněvadž si byly vědomy toho, že jsou závislé na majetkových vrstvách, které tenkráte měly výsadní volební právo. Okolnost, že lidový živel nemohl se v samosprávě uplatniti, znemožňovala konání velkorysé moderní komunální politiky. Teprve od zavedení všeobecného, rovného, přímého a tajného práva hlasovacího do obcí datuje se v samosprávné politice znatelný pokrok, který zejména proniká v posledních dobách po nastolení lidových správ v samosprávě.

Přes to, že tyto lidové správy nastoupily svou činnost v době nejtěžší, v době poválečné, v době ochuzené a finančně vysílené samosprávy, v době všeobecné drahoty všech životních potřeb a také potřeb obcí, v době velikých úkolů a otázek, jež měly býti a musely býti řešeny, vykonala lidospráva dílo, které z celé historie autonomie vůbec může býti označeno jako dílo nejtěžší, ale také nejvýznačnější.

Lidové obecní správy měly v první řadě úkol zachrániti obce před úplnou katastrofou. Musely provádět nesčetné úpravy budov, prostranství a všech zařízení obecních, aby vyhladily těžké rány, jež jim způsobila doba válečná. Obce musí řešiti otázky, jež se dotýkají obětí doby válečné. Obce se musely starati o zásobování obyvatelstva, o práci pro veliký počet nezaměstnaných, o byty velikého počtu bezpřístřešných osob a musely zejména starati se o zdokonalení chudinství a péče sociální. Mimo to musely obce zdokonaliti, upraviti nebo rozšířiti své školství, které válkou velmi utrpělo, musely také upraviti požitky a práva svých zaměstnanců podle nového zákonodárství, což vše vyžádalo si ohromných obětí a nákladů. Když dnes přehlédneme, co za 7 let vykonala naše samospráva v Československé republice, můžeme s uspokojením říci, že její práce byla záslužná, prospěšná pro obyvatelstvo a velmi prospěšná pro stát.

Je velmi smutné, že tento výkon naší samosprávy není dostatečně uznáván a že se činí od doby zlidovění samosprávy různé pokusy, aby její pravomoc byla omezena a životaschopnost podlomena. Samospráva nikdy se nebránila dozoru a kontrole svého hospodářství. Nynější zákonodárství v Československé republice dostatečně zajišťuje veřejnosti i státu vliv na samosprávu i její kontrolu. Ještě nikdy v dějinách samosprávy nebylo tak přísných opatření dohlédacích a kontrolních, jako je tomu dnes. Avšak úsilí těch kruhů a stran, které byly vyřazeny z privilegovaného postavení v samosprávě, směřuje přímo k tomu, aby pro svůj dnešní lidový ráz byla samospráva ve své pravomoci hospodářské i správní zkrácena. Ti, kteří z výsadních práv v obci a samosprávě vůbec byli vyřazeni, chtějí se aspoň odemstít za to, že nemají více tohoto třídního postavení v samosprávě a že nemohou libovolně uplatňovati své třídní a stavovské zájmy v samosprávě.

Pozorujeme, že od doby zlidovění samosprávy vede se proti lidosprávě soustavný boj. Lidová samospráva je zlehčována, jest jí vytýkána nehospodárnost a nedostatek odpovědnosti. Pod tlakem těchto útoků mají býti vynuceny zákony, které by samosprávě vzaly životaschopnost. Toto úsilí nabývá nyní určitých forem a bylo zvýšeno zejména od té chvíle, kdy nastolila v republice vládu celně-kongruová majorita. Z kuchyně tohoto reakčního režimu vyšlo nyní dílo, které je svým obsahem zřejmě reakčním pokusem, jímž mají býti dotčeny základy lidové samosprávy. Nejprve vydána byla studie ministerstva financí o nové úpravě finančního hospodářství územních svazků samosprávných. Proti tomuto plánu zvedl se živý odpor pokrokové veřejnosti a zejména v řadách autonomních. Celně-kongruová vláda předložila nyní Národnímu shromáždění osnovu zákona o úpravě finančního hospodářství samosprávy a osnovu zákona o přímých daních, kteréžto obě osnovy dotýkají se citelně života a základů naší samosprávy.

V důvodové zprávě k osnově zákona o finančním hospodářství samosprávy se praví, že prý hlavní zatížení poplatnictva spočívá v přirážkách samosprávných, že v samosprávě nebylo prý vždy dbáno úspornosti a že poplatnost v samosprávě má býti rovnoměrně rozvržena. Vládní zpráva operuje číslicemi potřeby, úhrady a přirážek samosprávných svazků z roku 1922, což je naprosto nesprávné, neboť číslice tyto již neplatily roku 1923 a 1926, ježto nastal všeobecný pokles potřeby, úhrady i přirážek a obraz celého hospodářství samosprávy jest dnes podstatně zcela jiný, než jak jej líčí černými barvami důvodová zpráva celně-kongruové vlády. Touto tendenční a fingovanou zprávou má býti zastíněn pravý účel vládní osnovy a duch důvodové zprávy má animovati reakční vrstvy proto, aby samospráva mohla býti za jejich souhlasu podlomena. Má také býti zastíněn další hlavní účel osnovy, který ve své podstatě znamená, že kapitalistickým vrstvám mají býti poskytnuty veliké úlevy na účet samosprávy a zdanění všeho chudého obyvatelstva novými dávkami a poplatky, jež podle ustanovení osnovy mohou býti obcím prostě nadiktovány.

Výtky proti samosprávě jsou neodůvodněny. Vždyť přece víme, že po válce stejně jako u státu vznikala vyšší potřeba a tudíž nutnost vyšší úhrady a přirážek z důvodů poválečných poměrů hospodářských, cenových a valutových a také tím, že zásahem státu a jeho zákonodárství byl přirážkový základ pro samosprávu snižován. Samospráva byla zatížena nejen poválečnými poměry, ale také tím, že stát na obce přenášel stále nové povinnosti, odnímaje jim však na druhé straně příjmy ulehčováním sobě a bohatým vrstvám. Stát zrušil daň z vysokého služného, zákonem zavedl nepřekročitelnost výše přirážkové, poskytl úlevu a odpisy kapitalistickým podnikům, ale obcím nedal nic nebo jen ztrátám nepřiměřené příděly a přinutil je vládními pravidly zaváděti nepřímé dávky na bedra nejhůře sociálně postaveného obyvatelstva. V mnohých obcích jest dnes skoro paritní poplatní poměr mezi poplatníky přirážek a poplatníky obecních dávek, poplatků a nepřímého zdanění vůbec. Praví-li důvodová zpráva vládní osnovy, že v některých obcích překročily obecní přirážky výši až 1000%, měla objektivně dodati, že v takových individuelních a nečetných případech vznikla výše přirážek z mimořádných důvodů, na př. proto, že úřady nařídily obci postavení nebo rozšíření školy, anebo také proto, že obec musila svým zaměstnancům upraviti požitky podle ustanovení zákona. Na takový náklad investiční nebo osobní nedostala obec žádného příspěvku a žádné subvence a musila tudíž úhradu přenésti na přirážkovou poplatnost obyvatelstva. Krom toho úmyslně neuvedla důvodová zpráva vládní osnovy, že samospráva, zejména obce, musí konati za stát velmi rozsáhlou agendu t. zv. přenesené působnosti. Ta se velmi zvýšila v dobách popřevratových a pochopitelně vyžádala si vyšších nákladů, pro něž obec musila opatřiti rozpočtovou úhradu. Přes to, že stát neustále ukládal samosprávě nové povinnosti, nevykonal dosud to, co zákonem je přikázáno, to jest nepřevzal povinnost obstarati věcné potřeby školství, potřeby chudinství a policie, jak § 20 finanční novely přikazuje. Výtka samosprávě o nedostatku smyslu pro úspornost musí býti co nejdůrazněji odmítnuta, neboť právě samospráva prokázala, že má větší smysl pro úspornost a odpovědnost, než tomu bývá ve státním hospodaření. Nemůže býti také samosprávě vytýkán nedostatek kontroly samosprávného hospodářství, neboť podle novějšího zákonodárství je tato kontrola daleko přísnější a bezprostřednější, než kontrola hospodářství státního. Potvrzuje to i ta okolnost, že v hospodářství státním událo se během posledních let tolik případů zneužití moci a zpronevěr, což nelze říci o poměrech v samosprávě. Samospráva podléhá dozoru nadřízených a dohlédacích úřadů, podléhá kontrole zemského výboru a v obcích hospodářství finanční podléhá nejen po stránce formální, nýbrž i věcné kontrole finanční komise, kterou z poloviny jmenuje nadřízený úřad.

Samospráva má býti finančně znemožněna, aby pak mohla býti vůbec postupně odstraňována. Vládní osnova v §u 1 ustanovuje nejvýše přípustnou výši samosprávných přirážek. Činí to šablonovitě bez ohledu na rozdílné poměry jednotlivých okresů a obcí, bez ohledu na počet obyvatelstva a potřeby té které samosprávné složky. Ustanovuje, že pro leta 1928 a další mohou býti vybírány přirážky do těchto nejvýše přípustných sazeb: přirážky zemské (župní) 160%, okresní (silniční) 110%, obecní 200%. Při této maximální výši přirážek, které mají sloužiti k úhradě schodku rozpočtu řádného, připouští vládní osnova zavedení dalších obecních přirážek, avšak nejvýše do 100%, které však mohou býti schváleny jen tehdy, nestačí-li přípustné sazby přirážkové ani k úplné úhradě úroků a splátek ze zápůjček platně uzavřených do účinnosti tohoto reakčního zákona. Pokud sazeb podle tohoto ustanovení zvýšených není třeba k úhradě označených úroků a splátek, může jich býti použito na úhradu nákladu mimořádného rozpočtu. Osnova však při těchto snížených a maximalisovaných přirážkách nedovoluje vybírati zvláštní obecní přirážky školní a nařizuje, že obec musí zařaditi do obecního rozpočtu příspěvek na úhradu rozpočtu školního.

Při této přímo rozvratné snaze proti finančním základům samosprávy dolehne na obec ještě další nebezpečí. Souběžný zákon o přímých daních totiž upravuje sazby všeobecné daně výdělkové, což bude míti značný vliv na přirážkovou základnu. U zvláštní daně výdělkové zmenší se přirážkový základ o značné procento, ježto věnování podniků na různé účely bude vyřazeno ze zdanění. Ve vládní osnově uplatňuje se opět stále se opakující tendence, která vlastně byla jednou z hlavních příčin zvyšování samosprávných přirážek: celně-kongruová vláda vychází vstříc kapitalistům a bohatým lidem na účet samosprávy a chudého obyvatelstva.

Aby přenesla břemeno poplatnosti na nejširší vrstvy lidové, vložila celně-kongruová vláda do osnovy reakčního zákona protisamosprávného ustanovení o zvýšené poplatnosti dávkové. Úřad přirážku obecní povolující může při jejím povolování naříditi obci vybírání vhodných obecních dávek a poplatků, pro něž vydána vládou pravidla, nebo naříditi zvýšení sazeb zavedených již takovýchto dávek a poplatků do nejvyšší pro ně přípustné míry. Prosím, pánové, úřadu se dává absolutní právo, a víme, že mnohdy v úřadech jsou lidé, kteří mají roztodivné nápady. A pány agrárníky upozorňuji, že v některé byrokratické hlavě může se také zroditi myšlenka, že nadřízený úřad nařídí dávku ze slepic nebo z holubů a možná, že se zrodí zrůdná myšlenka, že se navrhne anebo nařídí i poplatek z klobouků. Pány z lidové strany upozorňuji, že mohl by také některý úřad naříditi poplatek z farských kuchařek.

Rovněž může úřad ten naříditi provedení takových dávek a poplatků, pro něž nejsou vydána vládou pravidla. Takový absolutistický diktát musí obec provésti, aniž by k tomu bylo třeba usnesení rady, finanční komise a obecního zastupitelstva, neboť podle osnovy nařízení úřadů nahrazuje usnesení zastupitelských sborů a povolovací řízení. Tento diktát znamená nucené zatížení nejširších vrstev lidových i sebe nesmyslnějšími dávkami a poplatky. Takové absolutistické ustanovení není v žádném státě světa a rovná se stejně tomu, jako kdyby byl zaveden zákon, podle něhož bez Národního shromáždění mohl by kterýkoli úřad naříditi jakékoli daně a poplatky ve státě. Samosprávná legislativa je tímto ustanovením úplně potlačena. Můžeme tedy říci, že tímto brutálním ustanovením chce celně-kongruová většina zavésti dávkový a poplatkový bič na samosprávu a poplatníky. Tím by se také zcela přesunula poplatnost na bedra konsumentů, nájemníků a nejchudšího obyvatelstva, což by mělo nedozírné sociální a hospodářské následky. Kdyby starosta obce nechtěl se diktátu nadřízeného úřadu podříditi, má býti podle osnovy stíhán nejen pokutou, ale i povinností, ze svého nahraditi ztráty, které by obci nastaly tím, že nařízená dávka nebyla provedena. Při tom však zákony ustanovují, že starosta obce se nesmí vzdáti členství v obecním zastupitelstvu. Je viděti, že vládní osnova je skutečně diktátorským a káznicovým opatřením proti samosprávě a jejím činovníkům.

Nejvýsostnější právo samosprávy má býti suspendováno. Jest již hrubě porušeno ustanovením o právu úřadu nařizovati dávky a poplatky, což dosud bylo vyhrazeno zastupitelským sborům. Vrchol útoků proti samosprávě však je v tom, že úřadům přirážky povolujícím se vyhrazuje nejen zkoumati rozpočty obecní, ale že se jim mimo to dává právo vyřazovati z rozpočtu samosprávné korporace položky potřeby a úhrady nebo je podle své libosti měniti. Po účinnosti tohoto reakčního zákona i kdyby se zastupitelský sbor usnesl třeba všemi hlasy na některých položkách potřeby a úhrady, může je nadřízený úřad jednoduše zrušiti, aniž by proti tomuto rozhodnutí bylo právo odvolací. Mohly by to býti položky třeba všeobecně prospěšných účelů. Mohla by to býti na př. položka na sociální péči, bytovou reformu, položka na dobročinné nebo kulturní účely, to vše může nadřízený úřad jednoduše z rozpočtu vyhoditi a není proti jeho rozhodnutí žádného opravného prostředku. Toto ustanovení znamená, že členové zastupitelských sborů byli by pouhými loutkami, že by jejich vůle a odpovědnost byla nahrazena libovůlí a samolibostí nadřízeného úřadu nebo byrokrata, který jako referent o rozpočtu samosprávné korporace činí nadřízenému úřadu své absolutistické návrhy. Tímto ustanovením má býti zrušeno nejvýsostnější právo samosprávy, což znamená, že bychom neměli více samosprávu, nýbrž cizovládu.