Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Můžeme panstvu jen prohlásiti, že rozpuštěním komunistické strany nedosáhne v dělnických třídách odstranění hospodářských a politických podmínek pro existenci komunistické strany, ať již v té či oné formě. Rozpuštěním komunistické strany nerozluští ani jedinou svou hospodářskou a politickou otázku a rozpuštěním komunistické strany nedospějí ani o krok blíže k překonání své hospodářské krise a nás takovými hrozbami ovšem ani nezastraší, ani neznepokojí a my budeme přes tyto hrozby sledovati politiku téhož způsobu, jak jsme ji dělali dosud. A i kdyby se vláda snad odhodlala k rozpuštění komunistické strany, nalezli bychom ovšem cesty, abychom dosáhli, že komunistické hnutí by nezmizelo v tomto státě zároveň s legální komunistickou stranou, nýbrž že by doznalo ještě značného zesílení. (Potlesk komunistických poslanců.) Není divu, že vláda, která má takové obtíže, musí sáhnouti k prostředkům čachrářství, aby si vůbec zajistila pro rozpočet většinu, že musí - abych tak řekl - jíti na slovenský jarmark, aby tam sehnala hlasy pro rozpočet. (Veselost na levici.) Že musí sahati k takovým výpomocným prostředkům a že se pokouší hoditi jiným stranám na krk aféry, a to tím více, poněvadž sama vrávorá z jedné strany do druhé. Není se co diviti u vlády, v jejímž čele stojí člověk, o němž se ve veřejnosti a v tisku praví, že pomohl k útěku zloději a defraudantovi a tím se vlastně dopustil zločinu i on. (Souhlas komunistických poslanců.)

Dnes však nechceme mluviti o celém řetězu afér. Promluvíme pouze o jedné. Pojednáme o aféře Eislerově. Jest klasickým příkladem politické korupce, jež koaličním režimem za vedení Švehlova stala se téměř pravidelným zjevem. Tato aféra odehrála se ve dvou etapách, jež dlužno od sebe odlišovati.

První etapou bylo zachránění Koburského velkostatku na Slovensku před pozemkovou reformou, a to pro domněle slovanskou větev Koburků. Mezi Koburky jsou politické linie. Jedna, která se kloní k habsburské politice, neboť sestra Bedřicha Habsburka je Koburková, a k té patří Josiáš Koburk, abych tak řekl, maďarský Koburk. Druhá linie kloní se k politice hohenzollernské a k té patří Cyrill Koburk právě tak, jako k ní patřil jeho otec bulharský král Ferdinand. Na Slovensku zemřel starý rakušák Filip Koburk a odkázal svůj majetek v ceně asi 520 mil. Kč svému synovci a politickému straníku Josiáši Koburkovi. Tento majetek skládá se z ohromného panství s 90.000 ha lesa a více než 20.000 ha půdy zemědělské, zasahující do devíti soudních okresů a mající šest zámků. Neboť takováto obrovská jmění jsou možna v demokratické republice, v níž byla prý provedena pozemková reforma a odstraněn velký majetek pozemkový. Avšak druhá linie, linie hohenzollernská, representovaná Cyrillem, nechtěla se vzdáti tohoto ohromného dědictví bez boje. Cyrill opatřil si k provedení tohoto dědického sporu světoznámého vídeňského advokáta Bachracha, bývalého právního zástupce habsburského dvora, který se obrátil do Prahy na dr Eislera s dotazem, má-li tolik politického vlivu a takové styky, aby dosáhl, aby do československého zákona o svěřenectví, o němž se právě jednalo, byl vsunut odstavec, který má nenápadným způsobem zrušiti závěť Koburkovu, aby tak majetek v ceně 520 mil. Kč nedostal Josiáš, nýbrž Cyrill. Dr Eisler projevil ochotu dosíci toho. K tomuto účelu dostal 10 mil. Kč, dr Steinera a dobrodružku paní Einemovou. A tak mohly politické intriky začíti.

Na jaře roku 1924 přijel na Eislerovo vyzvání do Československa Cyrill Koburk, kde vystupoval jako hrabě Sokolský, neboť pro takováto individua, jak známo, neplatí ani zákony ani předpisy o hlášení. Po intervencích, které provedl dr Eisler, navštívil Cyrill členy tehdejší koaliční "pětky". Nejprve navštívil dr Kramáře, u něhož byl s bulharským vyslancem Mihalčevem. Dr. Kramář dal Cyrillovi určité sliby a Cyrill s Eislerem obcházel politiky další, slibujíce každému, co si kdo přál. Agrárníkům a sociálním demokratům podporu oposičního hnutí agrární strany Stambolijského a bulharských sociálních demokratů, dr Benešovi příznivé intervence ve věci česko-bulharské smlouvy, národním demokratům propuštění Maďarů z koburských statků a nahrazení jich živlem českým, především však slíbil Cyrill všem politikům pro jejich politické straníky a známé místa ředitelů, inspektorů, správců a hajných. Kdo chtěl peníze, tomu nacpali kapsy, což se stalo zvlášť při získání měšťáckého tisku. Tímto způsobem byla pro Cyrilla Koburka, jako slovanského prince, rozvířena velká kampaň a velká předpověď se také skutečně splnila. Do hotového již zákona o svěřenectví, do §u 2, odst. 3 byla vložena věta, která měla hoditi Cyrillu Koburkovi maličkost - 520 mil. Kč. Zákon o svěřenectví přijala poslanecká sněmovna dne 26. června 1924. Několik minut před hlasováním o původním zákonu podle zprávy výborové byl podán návrh posl. Lukavského, (nár. demokrata), Marka (soc. demokrata), Slavíčka (čes. nár. socialisty), Noska (křesťanského sociála) a Staňka (agrárníka), aby byl připojen zmíněný dodatek. Sněmovna nebyla o tom vůbec informována, právnicky stylisované věty, která měla býti vložena, si nepovšimla a hlasovací mašina koaliční se postarala, aby byl návrh mechanicky přijta. To se stalo v poslední chvíli před hlasováním, kdy sněmovna odcházela na letní prázdniny. Toto uspořádání svědčí o zvláštní rafinovanosti, s níž aranžéři postupovali. Nyní dlužno zjistiti, kdo jest vlastním původcem tohoto lex Cyrill. My se dnes můžeme držeti pouze navrhovatelů, to jest posl. Lukavského, Marka, Slavíčka, Noska a Staňka, dále koaliční "pětky" a "desítky". I když možno připustiti, že navrhovatelé vůbec nevěděli, oč při tomto návrhu jde, což jest sice alibi pro jejich čest, avšak nikoliv pro jejich politickou zdatnost a pocit pro odpovědnost, nemůžeme to naprosto předpokládati u členů "pětky" a "desítky", v kterýchžto obou výborech celá tato věc musila býti přece probírána a které proto musily zcela jasně věděti, oč jde. Musili tedy o této věci věděti a nesou za ni plnou odpovědnost i čeští sociální demokraté a národní socialisté v "pětce" a "desítce" zastoupení. Nelze také předpokládati, že tuto záležitost dopodrobna neznal vůdce československých sociálních demokratů dr Meissner, jenž byl vůdcem strany hlavně ve výboru koalice a jejím poradcem pro věci právní a ústavní. Proto rozčilení sociálních demokratů, že jméno dr Meissnera padlo v souvislosti s prvou fásí této aféry, je pouze pokrytectví. V této první fási jde o strašlivý případ politické korupce v zákonodárství. Tak zvaný demokratický parlament Československé republiky propůjčil se k tomu, poskytnouti dobrodružnému princovi dáreček 520 mil. Kč, místo aby toto obrovské jmění celé úplně zabral.

Nyní však přicházíme ke druhé, ještě špinavější etapě této aféry. Krátce po loňských volbách do Národního shromáždění vyjednával Švehla se slovenskými klerikály o vstupu do vlády. Ti projevili sice ochotu k vyjednávání, ale jako první podmínku ustanovili, že musí býti odstraněn tehdejší ministr školství a nár. osvěty, Milan Hodža, kterého považují na Slovensku za svého hlavního konkurenta a se kterým chtěli súčtovati právě pro volby. Hodža učinil však tenkráte právě prvý krok, aby uskutečnil své přání státi se ministrem pro věci zahraniční. Záleželo mu tedy na tom, aby slovenské klerikály usmířil. Dal se s nimi tedy prostřednictvím svého člověka do vyjednávání a vzkázal jim, že nepřátelství mezi ním a jimi zakládá se na nedorozumění, a že jest ochoten ve všem jim vyhověti. Ať tedy při všech svých žádostech k vládě neobracejí se na Švehlu, nýbrž na něho. Tento slib přišel slovenským klerikálům velmi vhod, poněvadž jejich ústavy a podniky prožívaly velkou peněžní nouzi a Hlinka chystal se právě na cestu do Ameriky pro peníze. Když pak za jednání mezi Hodžou a slovenskými klerikály došlo ke konkrétní formulaci a Hodža se proto tázal, čeho potřebují nejvíce, odpověděli mu zástupci slovenských klerikálů: "Nejprve musí náš lid dostat něco k jídlu". Tato všeobecná poznámka nabyla posléze konkrétní formy v tom smyslu, že slovenští luďáci potřebují 2 mil. Kč. Hodža jim slíbil, že opatří peníze do dvou dnů. Avšak ani po 6 dnech nemohl ještě svého slibu splniti. Když Hlinkovci hrozili přerušením vyjednávání, smluvil Hodža s dr Eislerem, že tento vyplatí 2 mil. Kč slovenským klerikálům a že Hodža za to v jeho právní věci učiní vše, čeho bude třeba politicky.

Eisler se však dostal se svým mandantem Cyrillem Koburkem do sporu. Slibovaného honoráře proto od něho nedostal a žádal tedy na Hodžovi, aby ony 2 mil. vrátil, při čemž konec konců nikoliv neprávem poznamenal, jak by on, žid, přišel k tomu, aby slovenským klerikálům dával ze své kapsy peníze. (Veselost. Výkřiky posl. Hlinky a poslanců komunistických.) Hodža však peněz neměl a při naléhání Eislerově stala se jeho situace zoufalou. V této tísni vzpomněl si Hodža na známé praktiky středověkých vládců, kteří své židovské věřitele, když se jim stali příliš nepohodlnými, dali jednoduše vsaditi do díry. Následek této historické reminiscence pana ministra Hodži bylo zatčení Eislerovo pro podezření z vyděračství. Při tom bylo mu naznačeno: "Běda ti, prozradíš-li jediné politické jméno". A Eisler, který velmi dobře věděl, že jeho osud nezávisí na zákonech a soudcích, nýbrž na vládě Švehlově a vlivných politicích, paríruje na slovo. Avšak při domovní prohlídce v Eislerově bytě nalezla policie a odnesla Eislerův zápisník, v němž s velkou pečlivostí si zaznamenával všechny rozmluvy s politiky a sliby, které mu učinili. Tento zápisník se však na policii v kanceláři ministerského rady Knotka ztratil. Tomu se nesmíme příliš diviti, neboť víme z posledního procesu Soukupova proti "Rudému Právu", že se mohou ztratiti celé spisy i na cestě z kanceláře presidenta republiky do presidia ministerské rady. Ze ztráty deníku Eislerova vidíme, jak je tato aféra vyšetřována. V našich listech censura úplně libovolně a nezákonně potlačuje vše, co by bylo s to, aby do této odporné korupční aféry vneslo jasno.

Neméně zajímavé jest, že tak zvaná baronka Einemová a vídeňský žurnalista Steiner byli propuštěny z vyšetřovací vazby a že jim byl umožněn odjezd do ciziny, kde jsou neškodní. Jméno baronky Einemové, 40leté dámy onoho elegantního světa, v němž se člověk nenudí, jest již známé ze světové války. Již tenkráte byla důvěrnicí různých evropských dvorů, vlád a vysokých šlechtických kruhů, které jí používaly k různým diplomatickým intrikám a stykům. Když Cyrill Koburk zahájil své intriky k získání dědictví v částce 520 mil. Kč, vyslal tuto paničku do Československa, aby zde navázala politické styky a provozovala v malém to, co za války dělala ve velkém. Tato mezinárodní dobrodružka a vyzvědačka dovedla se státi milenkou pana ministra Hodži, s nímž častokráte byla pohromadě také ve Vídni a Bratislavě, zde v hotelu "Carlton". Byla to však milenka, která nejen nic nestála, nýbrž naopak, byla velmi prospěšná. Ta ovšem brzy vyzvěděla, že Hodžovou touhou jest úřad československého ministra pro věci zahraniční, a ovšem právě tak rychle pochopila, jak velkou cenu by to mohlo míti pro Cyrilla Koburka, od něhož přijímala rozkazy. Tak majíc spojení především s Polskem a vlivnými zahraničními osobnostmi, které se léčily v Mariánských Lázních, prokázala panu Hodžovi různé služby, aby dosáhl uskutečnění své nejhlubší touhy. Proto se velmi brzy po jejím zatčení poznalo, jak nebezpečné by mohly býti její výpovědi pro pana Hodžu a celou agrární kliku. A tak byla velmi brzy propuštěna z vězení a vypravena do ciziny. Na tom opět vidíme, jak velký zájem má nejmocnější strana ve vládě, aby umlčela aféru Koburk-Eisler.

Zkoumáme-li tuto přímo neslýchanou politickou korupční aféru, v níž je dokonce kompromitován zákonodárný sbor, v souvislosti s celým řetězem afér, k nimž došlo od vzniku tohoto státu, pak je k tomu třeba více než optimismu, abychom mohli mluviti o ojedinělých zjevech, které se nesmějí zevšeobecňovati. Běží zde o celý systém politické a osobní korupce, která jest s tímto celým vládním systémem nerozlučně spojena. Jest to staroba, jest to marasmus měšťácké společnosti, kterého nezůstávají ušetřeny ani mladé státy vybudované na kapitalistickém základě. Právě proto, že jsou vybudovány jako státy kapitalistické, přinesly si na svět již jako dětskou nemoc marasmus měšťácké společnosti. Tímto hnilobným procesem budou zachváceny všechny strany, všechny organisace a všechny třídy, které spojují svůj osud s touto měšťáckou společností a s tímto státem. Spojením své politiky s měšťáckým státem, koalicí s buržoasií, jsou strhovány do atmosféry korupce, jak ukazuje příklad koburské aféry a jak ukázaly již jiné aféry, také dělnické strany a jsou pak zachvacovány tímto hnilobným procesem. Tentokráte aspoň stal se politický zázrak. Bývalé socialistické vládní strany žádají parlamentní vyšetřování této aféry. Pokud byly ve vládě, zpěčovaly se jakémukoliv parlamentnímu vyšetřování každé korupční aféry. Vidíme, že již částečné odtržení od buržoasie působí na tyto strany velmi příznivě. Doufejme, že nezůstane při tomto kroku, doufejme, že proletářští přívrženci těchto stran donutí své vůdce, aby nezůstali státi zde a nepotírali jen nejodpornější zjevy koalice s buržoasií, nýbrž aby se vůbec odloučili od buržoasie a od každé koalice s ní a aby nastoupili cestu skutečné proletářské třídní politiky, která jedině jest schopna zabrániti nejen hnilobě a korupci, nýbrž i všem zjevům, které jdou s rozkladem měšťácké společnosti a učiniti konec celé této společnosti a jejímu hospodářskému základu - kapitalismu. (Potlesk komunistických poslanců.)

Místopředseda inž. Dostálek (zvoní): Pro neparlamentární výroky a nepřípustnou kritiku vlády a armády volám pana posl. Kreibicha k pořádku.

Dalším řečníkem je p. posl. Rýpar. Uděluji mu slovo.

Posl. Rýpar: Slavná sněmovno! Lze-li každý rozpočet nazvati zrcadlem hospodářství, pak tím více lze a třeba to říci o rozpočtu státním. Státní rozpočet má býti zrcadlem především vlády, státního hospodářství, celé velké státní práce a nejen práce vlády, nýbrž i všech zákonodárných sborů a odpovědných činitelů, kteří odpovídají za blaho a stav státu. Tím má býti také rozpočet, který předložila vláda pro r. 1927 a který po zralé úvaze předkládá rozpočtový výbor slavné poslanecké sněmovně k ústavnímu schválení.

Jest pochopitelno, že rozpočet tento jako každé lidské dílo vykazuje nedokonalosti, ale také své dokonalosti. Jest rozpočtem, který ve svých dokonalostech nasvědčuje, že jdeme cestou klidu a pořádku, že zdokonalujeme poměry v naší republice čím dále tím více a že budeme odstraňovati všechny chorobné zjevy, které objevují se v našem veřejném životě a které zdržují nás na cestě pokroku, na cestě zdokonalení, jedním slovem na cestě kupředu.

Nebudu se příliš zabývati číslicemi, dotknu se jich později jen několika slovy. Bylo-li obtížné sestaviti již rozpočet, do něhož byly výdaje vtísněny obnosem 9.703,505.151 Kč a příjmy obnosem 9.723,914.485 Kč, jest ještě těžší a důležitější projednání tohoto rozpočtu ve slavné sněmovně zvláště pro ty veřejné zákonodárné činitele, kteří berou odpovědnost na sebe - jsou-li si této odpovědnosti ovšem vědomi.

Jednání rozpočtového výboru bylo ovšem vysoké úrovně - to lze říci - když ve 26 schůzích projednáván byl státní rozpočet pro rok 1927. Než přes to nemohu se ubrániti dojmu, že rozpočet stává se jen zvykovým řečněním, zase řečněním a řečněním. To bude třeba i u nás odstraniti. Zůstane-li nejvyšším smyslem parlamentarismu kontrola nad státním hospodářstvím a veřejnými záležitostmi, je nutno, aby zde byla také dopřána parlamentu, zvláště těm činitelům, kteří mají na sebe vzíti odpovědnost, delší doba pro rozpočtové jednání, aby se zde vytvořil jakýsi sbor těch, kteří by rozpočet projednávali, snad sbor zpravodajů, kteří by pak mohli odpovědnost tuto na sebe vzíti.

V celku je možno říci, že náš rozpočet je dobrý. Snad už to, že ve starém Rakousku jsme byli vždycky proti rozpočtu, že jsme mařili veškeré rozpočtování, nás přivádí k tomu, abychom se opravdu, jak to bylo od roku 1918 až podnes, zavčas postarali o řádný rozpočet a aby v každém rozpočtu bylo viděti jako zlatou nit opravdovou snahu stálého zlepšování, zdokonalování, až bychom dospěli k pevné stabilisaci jak měnové tak i rozpočtové a k pevnému hospodářství vůbec.

Pan ministr dr Engliš hned na počátku nastoupení nynější parlamentární vlády doprovodil tento rozpočet obsáhlým, velice pečlivě vypracovaným výkladem se zajímavými číslicemi. Dr Engliš přiznává sám, že obraz, který ve sněmovně podal, není růžový, ale také není černý, nýbrž že ještě jdeme pořád cestou zdokonalování. A v tom tkví velký význam nynějšího rozpočtu, že si to uvědomujeme a máme pevnou snahu - a doufejme také, že se všemi zákonodárnými činiteli, jak na konci se o tom zmíním, i veškerá veřejnost bude míti pevnou snahu - jíti s nimi a pracovati na zdárné, velké budoucnosti našeho státu.

Číslice, fakta, položky rozpočtu, obraz našeho hospodářského stavu, jakož i snaha o organické spjetí a přizpůsobení rozpočtu našemu hospodářskému stavu a hospodářským možnostem ukazují, že přece jen u nás mnoho se lepší a že toto zlepšení je, jak jsem se již zmínil, tím záslužnější, že spočívá v jasném uvědomění, co máme a co můžeme dělati, jak daleko můžeme jíti, jak dovedeme sami sobě nalézti hranice, abychom občanstvo nezatížili, ale také zdar státu a jeho rozkvět nepodlomili.

Důležitou věcí pokud se týče státního rozpočtu jest učiniti porovnání příjmových zdrojů se zřetelem k daním, státním podnikům, k celkové úhradě státních výdajů. Státní správa uhrazuje 70%, t. j. 7 miliard svých výdajů daněmi. Podniky státní uhrazují pouze 12.25% výdajů státních. Z toho největší podíl připadá na tabákovou režii a třídní loterii, které dávají pro stát a státní správu 1.100 milionů, ostatní podniky státní vynášejí pouze asi 50 milionů, což je jistě číslice nepříliš velká a svědčí o ne dosti dobrých výsledcích státního podnikání vůbec. Státní správa podle toho je odkázána vlastně na daně. Roku 1926 činily administrativní příjmy 80%, podniky 20%, tudíž byl tu poměr ⁴/₅:¹/₅. Tento poměr letos změněn novým plánem hospodářského podnikání, bez něhož nemůže se stát obejiti, byl snížen. Odmyslíme-li si ještě tabákovou režii, tento státní monopol, který činí část spotřební daně, musíme přiznati, že státní podniky trpí touže krisí, jakou trpí i podniky jiné.

Ale je zde v rozpočtu cesta k novému plánu, k obrození, k nové práci. Obsahuje plán investic a provozu a tudíž celkový obraz hospodaření státních podniků. V rozpočtech dřívějších bylo u nás u státních podniků do rozpočtu pojato pouze jejich saldo, kdežto investice byly vřazeny do finančního rozpočtu a kryty byly obyčejně operacemi úvěrními. Dnes však ponechávají se v rozpočtu podnikům obnosy, podniky mají ukázati, co dovedou, tím zavádí se nové hospodářství dnešních podniků, podniky mají ukázati nejen že jsou samostatné, ale mají přinésti státní správě jistou podporu a tím mají přispěti k úhradě státních vydání. Jistě kus zlepšení, a nový plán povede k dalším a dalším zlepšením v těchto státních podnicích.

Ministerstvo financí také přiznalo, že je rozpor mezi finanční naší základnou a národohospodářskou konstrukcí státu. Otázku daňovou nelze u nás prý odloučiti od otázky soutěže naší výroby s cizinou, jelikož daně a přirážky jsou důležitou kalkulační složkou. Z té příčiny je třeba snížiti obchodní daně, jež zatěžují výrobek při exportu do ciziny. Tedy tu je viděti, že zde již přistupuje se k velkému úkolu snižování daní, odbřemeňování našeho obyvatelstva a tím ulehčení stále a stále většímu. Má-li se našemu podnikání prospěti, je třeba ponenáhlu snižovati daň z obratu, daň z uhlí, daň dopravní a jiné, které zatěžují občanské naše podnikání, náš obchod a naši konkurenci.

Zde právě chce nynější rozpočet učiniti další krok kupředu a již nová daňová předloha v tom razí cestu. Ale je zde také druhá myšlenka, která chce obnoviti to staré heslo "žádné nové dluhy". Tím je naznačeno, že stát náš sám si má pomáhati vnitřními půjčkami, má sám všechno si hraditi a nemá si vypůjčovati za hranicemi, aby tak velkými zahraničními úroky nebyl zatížen státní dluh.

Podíváme-li se na jednotlivé položky rozpočtu, zvláště na směrodatná místa, a to jsou ministerstvo národní obrany, ministerstvo školství, zemědělství, zdravotnictví a soc. péče, vidíme, jaký je poměr mezi dřívějšími rozpočty a nynějšími. Poznáme jasně, jak se na jedné straně u ministerstva národní obrany ubírá, ale zase kulturním a sociálním podnikům se přidává. Byl-li u ministerstva národní obrany r. 1925 náklad 19% rozpočtu, byl roku minulého 19.32, ale roku letošního 17.36%.

Tedy všechny řeči o militarisování, které se ozývají často ve veřejnosti a v novinách, jsou úplně nepravdivé. Naopak rozpočet ukazuje jasně a zřetelně, že na tomto místě se šetří. Počítáme-li 17.36%, je v tom obsažen také t. zv. fond, kterým ministerstvu národní obrany má býti umožněno na celá desetiletí opatřiti vše, co potřebuje připraviti a obstarati, takže je zřejmá úspora.

Ministerstvo školství a nár. osvěty mělo v r. 1925 7.9%, na r. 1926 8.15% a roku letošního 8.45%. Tedy na kulturní věci a podobné se stále přidává. Vidíte z toho, že náš národ, poněvadž je malý, chce svou osvětou, svou vzdělaností proniknouti do dálných krajů, aby tam mohl vyniknouti osvětou svou nad ostatní národy.

Stejně je tomu u ministerstva zemědělství, kde v r. 1925 bylo 2.19%, na r. 1926 2.33% a roku letošního také 2.33%. Stejně tomu je u ministerstva soc. péče, kde letos je zařazeno 17%, u ministerstva zdravotnictví a tělesné výchovy, kde v r. 1925 bylo 1.6%, r. 1926 1.33% a na příští rok 1.37%. Ovšem zde je nutno podotknouti, že hospodářství s těmito položkami musí býti také prozíravé. Poukazuji na př. na osvětové sbory, které se opravdu za drahé peníze mnohdy neosvědčují, a na mnoha místech ani účast není taková, aby to odpovídalo tomu, co taková přednáška stojí.

I v sociálním ohledu bude potřebí stále zdůrazňovati tu starou křesťanskou lásku k bližnímu, kde chudému se dařilo mnohdy v lidumilných ústavech lépe, než se mu daří nyní, když tuto sociální a lidumilnou péči převzal stát. Stojí to velké peníze, a zatím chudobní trpí.

Rovněž státní dluh vykazuje zúplnění. Až na nepatrný ještě dluh francouzský víme, jak velký je náš státní dluh, ovšem bez reparací. A i zde můžeme býti ujištěni, že se menší náš rozpočet tím, že klesl z 22% celkového nákladu na 21%, a ještě zde bude na zaplacení t. zv. přechodného dluhu zřízen z nezaplacených daní fond, z něhož by přechodný dluh státní byl splácen. Tedy tyto číslice ukazují zcela určitě a jasně, že postupujeme čím dále kupředu, že rozpočet náš v tomto ohledu opravdu vyniká dokonalostí.

Ale zvláštní pozornost musí býti věnována samosprávě. Pan ministr dr Engliš věnoval ve svém exposé samosprávným svazkům velkou pozornost a naznačil, že je zjištěno, že výdaje státu stojí k výdajům zemských a samosprávných svazků v poměru 54:100, že z 15¹/₂ miliardy činí výdaje samosprávných svazků 5.800,000.000 Kč, a ukázal jasně, že toto zatížení a hospodářství dále nemůže trvati. (Posl. Pik: Ale nesprávnými číslicemi z r. 1922 a nikoli podle dnešního stavu, který je zcela jiný!) Právě toto chci, pane starosto, říci, že to je ta doba neodpovědného hospodářství samosprávných svazků. Tehdy ti, kteří nic neplatili v obcích, poroučeli (Výkřiky posl. Pika.), stavěli, dělali všechno možné, ale odpovědnost na sebe nevzali. Tomuto t. zv. překotnému neodpovědnému hospodářství se musí udělati konec. Samosprávné svazky vykonaly pro náš národní a státní život takový kus práce, že naše strana, jejímž jménem mám tu čest mluviti, byla první, která vždy hájila samosprávu. Socialistické strany tuto samosprávu pohřbily. (Výkřiky posl. Pika.) Vy jste tímto neodpovědným postupem tuto samosprávu pohřbili a dali jste panu ministru svým neodpovědným hospodářstvím do ruky zbraň, aby samosprávu postihl. (Posl. Pik: Jak to prokážete?) Dluhy a vysokými daněmi a přirážkami obcí. (Posl. Pik: Prve jste říkal, že stát je v dobrých poměrech, ač má dluhů tolik, že z nich nemůže vylézti!) Ano, stát je dnes v dobrých poměrech, ale platí dluhy z t. zv. doby rudozelené koalice, kdy tyto dluhy za socialistické vlády bvly nadělány. (Výkřiky posl. Pika.) Naší snahou a úkolem bude hájiti samosprávu za každou cenu až do krajnosti, samosprávě dáti, co jí patří, ale samo sebou musí býti v tomto ohledu učiněny hranice neodpovědnému hospodářství. Ten, kde bude chtíti opravdu pro blaho samosprávy pracovati, bude míti ještě velké pole působnosti v tomto ohledu.

Cílem této opravy, kterou navrhuje pan ministr dr Engliša která jistě musí býti v mnohém ohledu ještě doplněna, jest, aby do finančního hospodářství státu a obcí přivedeny byly určité směrnice opravdové, odpovědné práce. Tuto snahu budeme jistě podporovati. Chce zmenšiti výdaje obcí na takovou míru, aby obyvatelstvo mohlo tyto výdaje snésti. Myslím, že snaha tato je dobrá, že jak ve státních, tak samosprávných financích chce postaviti pevný základ stálostí naší měny. (Výkřiky posl. Pika.) V této snaze bude jistě podporován, ale kdyby chtěl okleštiti sebe menším způsobem samosprávu, najde v nás vždy a všude největší zastánce samosprávy.

Obíral jsem se pouze krátce číslicemi, abych ukázal ten opravdu lepší postup v našem hospodaření. Po stránce politické vyžaduje rozpočet součinnosti veškerého obyvatelstva, jež má zájem na zdravém vývoji státu našeho. Pro politika praktického a reelního jest směrodatným pouze dvojí zřetel, aby se protivy mezi stranami, které stojí dnes ve vládní většině a oposici, dále nezvětšovaly, aby oposici byla dovolena opravdová, kritická spolupráce. Pokud jest na nás, jsme ochotni této kritické práci podati ruku a umožniti ji v každém ohledu, ale musí to býti práce a ne pouhé očerňování, jak se to dnes na mnoha stranách děje, zvláště v mnohém tisku.

Pokud se týče spolupráce stran, které se zúčastní v nynější většině, bude úkolem zvláště stran, které do většiny vstoupily, aby se nedívaly na to vše pouze s hlediska materielního, ale také vyššího, státního, z čehož i jim samým jistě poplyne zisk. A vidíte, že v tom ohledu zvítězil t. zv. nadnacionalismus, který nestírá s lásky k národu a státu toho krásného úkolu, který posvěcuje u kteréhokoli národa lásku k národu a vlasti a přímo káže pracovati pro stát, zvítězil nad t. zv. internacionalismem socialistickým, který, bohužel, té lásky neuznává a dívá se na vše příliš hmotařsky. Nebude se to snad s druhé strany líbiti, ale já si v tom nemohu pomoci.

Pokud se týče úkolu, který má býti proveden na prvním místě, jest to pořádek a klid. Jakékoli vymoženosti v průmyslu, byť byly sebe větší, nezmohou ničeho, jestliže ve státě není klidu a pořádku. Tedy o to jistě budeme se starati a budeme vystupovati proti všem chorobným zjevům, ať jsou se strany té neb oné, které chtějí zavésti u nás jakoukoliv diktaturu.

Socialistický tisk rozepisuje se o nynější vládě a většině parlamentní. Nová vláda píše - bude prý vládou kulturní a hospodářské reakce. Má tím býti prostým lidem naznačeno, že nová vláda je a bude vším možným, každou špatností, a bude na to, aby přiskřípla pracující lid. V tom smyslu aspoň jest v socialistickém tisku nynější většina a vláda líčena.

Ministr Engliš sám poznamenal, že klíč k dnešní krisi spočívá ve zvýšené národní výrobnosti. Jen tak bude pomoženo výrobě a spotřebě. Ne řeči z oken parlamentu mluvené, ale práce pro lid zachrání náš stát a pomůže obyvatelstvu. Zchudli jsme a rozestup hladiny cenové od důchodové nedá se vyrovnati uměle. Bude úkolem většiny a nové vlády, která bude prováděti rozpočet, aby napravila starý hřích, aby rozumným korektivem opět zjednala rovnováhu mezi národním hospodářstvím naším a zatížením, které pro nás nastává.