Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Těžiště vládního návrhu jest zajisté v jeho předpisech finančních. Že původce vládního návrhu myslel v první řadě na moment finanční, dokazuje nejenom zpráva důvodová, nýbrž také zpráva soc.-politického výboru. Poněvadž naše měna jest prý nyní stabilisována, není naprosto nutno, aby stát přispíval nějak k oživení stavebního ruchu z peněz, jež má k disposici. Myšlenka opatřiti stavební fond ze státních prostředků byla tudíž opuštěna s lacinou výmluvou, že stát již nemůže dotovati tento stavební fond, aniž by ohrozil rovnováhu svého rozpočtu. Stát se domnívá, že splnil svoji povinnost, prohlásí-li, že dosud vynaložil na podporu stavebního ruchu asi 2¹/₂ miliardy, a myslí, že tím vykonal více, než možno od něho právem žádati. Zamlčuje ovšem, že ve stejné době vydal na militarismus částku aspoň 20 miliard a vůbec se ani nepokouši nějak vysvětliti nepoměr mezi těmito oběma výdaji. Stát také nepovažoval dosud za nutno, aby předložil zákonodárným sborům nějaké zúčtování obnosů, jež mu byly povoleny pro stavební ruch a jež prý na něj vynaložil, ačkoliv takový výkaz byl opětovně požadován. Německé vládní strany vždy velmi naléhavě žádaly takového vyúčtování v době, kdy ještě byly v oposici proti vládě. Nyní, poněvadž se samy moci účastní, nepomýšlejí na to, aby vykonávaly vliv v tom směru, aby konečně bylo provedeno zúčtování, jež samy žádaly, aby se mohlo posouditi a zjistiti, kam vlastně plynuly ty všechny vydané peníze a zda také náležitě bylo přihlíženo při spravedlivém rozdělování k národnostnímu klíči. Vládní strany úmyslně přehlížejí a popírají, že v budoucnosti při definitivní úpravě stavebního ruchu bude míti veliký význam právě přehled o peněžních podporách již poskytnutých a úvěru.

Poněvadž tedy stát nemá již peněz na podporu stavebního ruchu a opatření stavebního fondu z příspěvků ze zvýšených činží ve starých domech, jež jsou ještě pod ochranou zákona nájemnického, v nynější chvíli však padlo, byla do tohoto návrhu pojata aspoň tak zvaná státní záruka za stavební úvěry jako nejdůležitější forma stavebních podpor. Tím se vlastně nedosahuje ničeho jiného, než že se stavebníkům usnadňuje opatřiti si úvěr zajištěný na druhé hypotéce, snaha, která při nynějším nadbytku peněz v ústavech úvěrových má jenom vedlejší význam. Poskytnutím sirotčí jistoty úvěrům zaručeným státem mají se také získati pro stavební ruch ty peníze, které musí býti uloženy na jistotu pupilární. Poněvadž stát zpravidla vystupuje jako rukojmí a jenom výjimečně jako plátce, nemůže-li dlužník dostáti svým závazkům, rovná se risiko státu téměř nule, přihlížíme-li k ostatním zákonným ustanovením, neboť zákon požaduje, aby soukromý stavebník opatřil z vlastních peněz 25%, obecně prospěšné stavební družstvo nebo obce 20% stavebního nákladu, kdežto stát chce zaručiti druhou hypotéku jenom do nejvyšší výměry 40% stavebního nákladu. Již tímto ustanovením jest - poskytnuta velká jistota ručícímu státu. Neboť stavebník, který musí tak značnou část stavebního nákladu hraditi z vlastních peněz, bude moci jistě také ku svému vlastnímu prospěchu mnohem snáze splniti povinnost úrokovou a umořovací a tak nikdy neuvede stát do nepříjemné situace, aby musel za něho dluh zaplatiti. Ostatně zajistil se stát ještě také tím, že si vyhradil předkupní právo pro případ, že by byl vskutku nucen převzíti závazky dlužníkovy.

Je tedy nepochopitelno, proč při tak velkém zajištění ručícího státu byla celková suma zápůjčky státem zaručen stanovena pro r. 1927 jenom na 120 milionů Kč. Poněvadž těchto 120 milionů Kč činí 40% zajištěného státem celkového nákladu, neznamená to nic jiného, než že v tomto kalendářním roce bude možno postaviti se státní zárukou nejvýše za 300 milionů korun obytných domů a malých bytů ve smyslu tohoto zákona, dále pak provozoven pro maloživnostníky a malorolníky. Kdyby byl celý obnos k disposici jenom pro novostavbu malých bytů a kdybychom předpokládali za příznivých cenových poměrů, že malý byt o 80 m² obytné plochy bude státi průměrně 40 tisíc korun, pak by nám nový zákon mohl poskytnouti v jednom roce nejvýše 7.500 takových malých bytů. Poněvadž se však státní záruka rozšiřuje se zpětnou účinností také na stavby dříve započaté a poněvadž přijde v úvahu také p§ zřizování malých provozoven, bude tímto zákonem umožněno postaviti sotva 5.000 malých bytů. Takovou stavební činností nebude však ani v nejmenším zmírněna nynější bytová nouze. Důsledkem toho bude, že nový bytový zákon slibovaný vládou k definitivní úpravě bytové otázky bude musiti prozatím upustiti od jakéhokoliv omezení ochrany nájemníků, té ochrany nájemníků, kterou majitelé starých domů pociťují tak tíživě a kterou široké kruhy označují jako překážku vývoje soukromého stavebního ruchu. Myslím, že za takových poměrů jistě nelze mluviti o tom, že poslanecká sněmovna dnes odhlasuje zákon k oživení stavebního ruchu.

Jestliže již při malém risiku státní finanční správy jest nepochopitelno, proč pan ministr financí se tak energicky brání proti zvýšení částky 120 milionů Kč zaručované státem, tu musí tím více býti nápadno, že některá ustanovení tohoto zákona ještě dále snižují cenu státní pomoci samu o sobě nedostatečnou. Skutečnost výslovně v zákoně vyjádřená, že nikdo nemá práva na podporu se státní zárukou, jest jistě málo povzbudivá pro každého, kdo chce stavěti, poněvadž konec konců přece nemá jiného účelu, než dokořán otevříti dveře protekci a nadržování. Také zavedení předkupního a zástavního práva ve prospěch státu, jakož i ustanovení o peněžních trestech pro případ, že dlužník nesplní bezvadně všech jemu uložených podmínek, je odiosní a naprosto zbytečné, poněvadž takovými možnými šikánami se odstraší každý podnikatel od toho, aby se ucházel o státní záruku. Stejně odstrašující účinek bude míti také ustanovení, že právní poměry mezi státem a od něho podporovaným stavebníkem nemají býti již povahy soukromoprávní, takže pro spory nepřijdou již v úvahu řádné soudy.

Zpráva soc.-politického výboru zdůrazňuje zvláště, že státní záruka jest v první řadě zamýšlena pro ty osoby, které chtějí stavěti rodinný domek s malým bytem. Poněvadž předpokladem toho jest, aby ony měly soukromý kapitál v nejmenší výši čtvrtiny stavebního nákladu, budou musiti i nadále pečovati obce a všeobecně prospěšná bytová družstva o bytové podpory lidí zcela chudých. Avšak i tuto pomoc bude možno poskytnouti jenom v míře nedostatečné. Poněvadž takoví veřejní stavebníci budou musiti z vlastních peněz opatřiti rovněž aspoň 20% stavebního nákladu, nemajetní nebudou moci vložiti jako členové zvýšený stavební příspěvek do takového družstva a platiti později družstvu nebo obci zvýšené nájemné, které přece je vždycky v obráceném poměru k výši poskytnuté podpory.

Zavedení státní podpory v takové formě, jak ji poskytuje tento zákon, nikterak tedy neopravňuje optimistické naděje, jako by se již nyní mohlo dojíti k značnému stavebnímu ruchu. A tak vzal zákonodárce ku pomoci ještě některé úlevy daňové a poplatkové. Z řad koncesovaných stavebních živnostníků bylo již dříve vždy projevováno mínění, že vydatné osvobození daní a poplatků samo o sobě by bylo úplně postačujícím prostředkem, aby soukromý kapitál byl ve větším rozsahu věnován na stavební ruch. Tento názor by se patrně - pakli vůbec - ukázal správným jenom tenkráte, kdyby osvobození od daní a přirážek bylo skutečně postačující; proto bylo se všech stran žádáno takové osvobození zajisté na dobu 50 let, což nemožno nikterak označiti za nespravedlivé nebo přehnané, uváží-li se, že při úrokové míře 4% a amortisační kvotě 1% může býti dluh splacen teprve v 41 letech. Máli tedy osvobození od daní ulehčiti stavebníku službu úrokovou a amortisační, pak sotva bude možno pochopiti, proč tento zákon chce přiznati takové úlevy jenom na dobu 35 nebo dokonce jenom 25 let. Je naprosto zbytečno, aby se při této věci přihlíželo k předpisům o osvobození od daní z novostaveb, které chce zavésti nová berní reforma. Tu jde přece o výjimečná ustanovení k účelu zcela určitému, a ta se přece mají a musí v základu lišiti od pravidla stanoveného zákonem, mají-li vůbec plně účinkovati. Při stavebním ruchu, jenž podle tohoto zákona bude krajně nepatrný, nebylo by zmenšení státních příjmů nijak znatelně cítiti ani při dalekosáhlých daňových úlevách. Krásná slova ve zprávě soc.-politického výboru k šesté hlavě zákona vypadají tedy málo věrohodně, a takovými úlevami daňovými a poplatkovými nebude dosaženo stavebního ruchu žádoucí měrou.

Co jinak ještě jest obsaženo v tomto návrhu zákona, bylo by sotva hodno zmínky, ledaže by to bylo aspoň ve formě zpola vhodné. Avšak vady a nedostatky ostatních hlav nutí přece ke krátkým poznámkám.

Možno snad ještě pochopiti, že mimořádná opatření k oživení nutného stavebního ruchu nemohou stačiti bez násilného zásahu do soukromého majetku ve formě řízení vyvlastňovacího, zvláště když taková nařízení mají míti ve skutečnosti platnost jenom přechodnou. Přece však nutno i při tom právem očekávati, že všechna taková zařízení budou směřovat k tomu, aby předem vyloučila každou zbytečnou tvrdost při takovém vyvlastňovacím řízení. Je tedy úžasno, že vládní většina podle návrhu nechtěla vyjmouti z vyvlastnění aspoň ty pozemky, na něž vlastník pozemků pro vyvlastnitele zřídí podle zákona ze dne 26. dubna 1912, č. 86 ř. z., stavební právo za těch podmínek, které byly stanoveny nebo schváleny vyvlastňujícím úřadem. Rovněž nemá praktické ceny, poskytuje-li se vlastníku pozemku možnost uchrániti se před vyvlastněním jenom tehdy, když raději sám započne novostavbu v nejbližších třech měsících po doručení vyvlastňovacího nálezu. Tato lhůta je zajisté tak krátce vyměřena, že jí nebude moci nikdo zachovati, uváží-li se, že od rozhodnutí ke stavbě až ke skutečnému započetí stavby nutno prodělati velmi dlouhou cestu, než se opatří stavební plány, než se zadají a povolí, než se zadá stavba a pod. Konečně nesmí se zapomínati, že náklady vyvlastňovacího řízení, které má nésti sám vyvlastňovatel, znamenají také zdražení stavebního pozemku.

Mnohem více námitek musíme vysloviti proti předpisům druhé hlavy o mzdových soudech rozhodčích. Dělá to přímo dojem, jakoby těchto 15 paragrafů bylo pojato do zákona jenom proto, aby byl učiněn trochu obsáhlejším a aby se tím předstíralo, že se to skutečně myslí také vážně s podporou stavebního ruchu v zákonném provisoriu. Poněvadž nedokonalostí tohoto oddílu vytváří se místo právní jistoty jenom právní nejistota, možno velmi dobře rozuměti zamítavému stanovisku zaměstnanců a zaměstnavatelů proti zaváděným rozhodčím soudům. Když se již chtěla vládní většina zásadně chovati zamítavě ke všem pozměňovacím a doplňovacím návrhům, tu měla aspoň celou tuto hlavu ze zákona vypustiti. Taková ustanovení jsou v zákoně také cizím tělesem a na trvale se nebude moci vláda vyhnouti úkolu, aby definitivně upravila otázku mzdových soudů vydáním všeobecně platného zvláštního zákona. Avšak obsah §§ 12 až 27 tohoto návrhu je přímo nemožností. Již ústřední zařízení rozhodčích soudů v Praze, v Brně, v Bratislavě a Užhorodě nutno rozhodně odmítnouti. Neboť jak mají takové mzdové soudy přihlížeti při svých rozhodnutích ke zvláštním místním poměrům, když jich z vlastního názoru vůbec neznají? Také klausule o stávce v odst. 3 §u 13 činí účinnost mzdových soudů právě v nejdůležitějších případech úplně ilusorní. Přímo nebezpečím pak jest druhá hlava těmi předpisy, jichž neobsahuje. Zákonodárce nepovažoval za nutno přesně vyměřiti pojmy "kolektivní smlouva" a "kolektivní spor", stanoviti sankce za porušení kolektivních smluv, za tak zvané "divoké" stávky a za neuposlechnutí rozsudků rozhodčích soudů mzdových, určiti jasně aktivní a pasivní legitimaci k žalobě, jakož i procesní způsobilost jednotlivých organisací, zavésti opatření, jak se má jednati se stranami neorganisovanými a jak má býti vyloučeno zneužití atd. Při tak ohromných nedostatcích celého zařízení rozhodčích soudů mzdových jest také ještě vyloučeno odvolání k nějaké vyšší instanci, jako na př. k ministerstvu soc. péče. Čteme-li nyní také. ještě ve zprávě soc.-politického výboru, že přes všechny námitky proti této hlavě zákona rozhodl se výbor přece přijmouti tato ustanovení beze změny, poněvadž se mzdové rozhodčí soudy v celku dosud osvědčily, pak porozumíme přísloví "difficile est, satyram non scribere".

Také účelu hlavy sedmé, totiž změniti již nemožné stavební řády takovým způsobem, aby rozumně a bez zbytečných útrat mohlo býti stavěno a zamezeno průtahům řízení stavebními úřady, bylo dosaženo jenom částečně. Jest úplně bez ceny v jedné větě dávati rozkaz oddělení pro stavební ruch, aby podporovalo stavební činnost organisací práce a výrobou stavebního materiálu, nestanoví-li se zákonem aspoň směrnice, které by potom byly závazné také pro různé podniky. Rovněž jest bezúčelné mluviti o úředním zajišťování stavebního materiálu, když jest odůvodněno podezření, že materiál bude uměle zadržován za tím účelem, aby byly ceny vyhnány do výše. Zde by bylo jistě jenom spravedlivo, kdyby byla ke hlavě o mzdových soud h rozhodčích připojena také analogická hlava o rozhodčích soudech cenových, poněvadž jedno bez druhého má jenom po hybnou cenu praktickou. Z tohoto důvodu sotva dá se také provésti ve spojení s bytovou otázkou zákaz cenových kartelů, jako i kontrola kartelových cen vyslovená v hlavě osmé. Uvážíme-li však, že v souvislosti se všemi těmito otázkami schází odkaz na dlouholeté tarifní smlouvy, na zrušení nebo snížení cel na stavební materiál, na výhody železniční a vodní dopravy a na osvobození cihelen a cementáren od daně z uhlí a z obratu, pak nutno také tuto část projednávaného zákona označiti za nejvýš nedokonalou a neschopnou, a tudíž nutno ji odmítnouti.

Nechci také zamlčeti, že s národnostního hlediska nemáme již vůbec příčiny býti tímto zákonem nadšeni. S německými soukmenovci, s německými stavebními družstvy, nebo s německými obcemi bude se jednati jako vždy i tentokráte při nejmenším velmi macešsky při poskytování státní záruky, jistě však nikoli náležitě podle národnostního klíče anebo podle poplatnosti. Při žalostném účinku tohoto zákona o stavebním ruchu, jaký se dá očekávati, jistě nebude nic znáti v německém jazykovém území o stavebním ruchu, kromě toho snad, že ten neb onen člen tří německých vládních stran dojde milosti před očima české vlády. Jen předpisy o použití výnosu stavební půjčky na stavbu bytů pro státní úředníky budou snad míti za následek, že čeští státní úředníci vyslaní do jazykového německého území za účelem počešťovacím budou tam usazeni při vydatně suubvencovaném stavebním ruchu. My jsme již zvyklí takovým věcem, jenom jedna část našich německých sou kmenovců nebude jich nyní pociťovati již jako nám nepřátelský čin násilí a nespravedlnosti, nýbrž bude je hodnotiti jako viditelný výraz symbiosy mezi německým a českým národem v tomto státě, která tu jest již celá století.

Tímto návrhem zákona jistě si nynější národnostně smíšená vládní většina nezaložila listu slávy v dějinách parlamentarismu. Již způsob, jakým byla utvořena tato vládní předloha, její nedokonalost a neúčelnost, obavy, že zůstane bezvýslednou, nesociální a nehospodářská struktura zákona nutí moji stranu, aby hlasovala proti tomuto návrhu zákona jako celku a přijala jenom těch několik málo paragrafů jež možno s dobrým svědomím se stanoviska čistě věcného označiti aspoň za minimum toho, co se jinak rozumí vhodným prostředkem na podporu stavebního ruchu. (Potlesk na levici.)

Místopředseda Horák (zvoní): Dále je ke slovu přihlášen p. posl. Tichi. Žádám, aby se ujal slova.

Posl. Tichi (německy): Slavná sněmovno! Stanovisko mé strany k tomuto zákonu o stavebním ruchu jest určeno politickými poměry této chvíle. I kdybychom byli bývali v oposici, nebyli bychom mohli odříci svého souhlasu k tomuto zákonu se zřetelem na zájmy, které musíme zastupovati. Ovšem ani pro nás není tento návrh ideálním a také my pravíme, že naprosto nebude moci napraviti všechny škody, jež zavinil bezzákonný stav od r. 1925. Byli bychom rádi viděli, kdyby se byla konečně jednou důkladně a trvale rozřešila otázka naši bytové a stavební politiky, poněvadž zvláště se stanoviska naší stavební živnosti musíme si přáti, aby nastala čilá stavební činnost. Od r. 1925 není stavebního zákona a od té doby vidíme neobyčejnou stagnaci ve stavebním ruchu. Nedostatek stavebního zákona projevil se na všech stranách. Bytová nouze jest stejně veliká jako v dřívějších letech a naši stavební řemeslníci přestáli těžké dny. Člověk by myslil, že ohromný vliv socialistických skupin v posledních vládách učiní přítrž těmto neudržitelným poměrům, jimiž těžce trpěla nejen stavební živnost, nýbrž zvláště také proletářské vrstvy. Přes to, že ministerstvo soc. péče bylo skorem trvale v soc.-demokratických rukou, nebyla po léta řešena tato sociální otázka. Musí teprve přijíti nynější občanská vláda, proti níž se socialistické skupiny brání, která rázným rozhodnutím chce dostati od střechu stavební zákon před začátkem stavebního období. To musila uznati i oposice, zvláště když většinové strany a vláda prohlásily, že tento zákon jest pouze prozatímní a že ještě letos otázka stavebního ruchu a ochrany nájemníků bude rozřešena trvalým zákonem. Prohlašujeme již dnes, že při nastávajícím projednávání těchto zákonů musíme trvati na tom, aby požadavky stavebních řemeslníků byly chráněny nějakým zákonným ustanovením a aby tyto pohledávky dosáhly stejné přednosti a stejného pořadí jako pohledávky státu, pokud jde o daně a poplatky. (Předsednictví převzal místopředseda inž. Dostálek.)

Právě poslední dvě léta způsobila naší stavební živnosti ohromnou hospodářskou škodu. Naděje, že bude vydán nový stavební zákon, jímž bude stát vydatně podporovati stavby bytů, pohnula mnoho lidí finančně slabých, že stavěli. Očekávaný stavební zákon přes socialistický vliv ve vládě vydán nebyl a musilo se dostaviti zhroucení takovýchto stavebních podniků. Utrpěli především škodu naši stavební řemeslníci, nejen stavitelé a zedničtí mistři, nýbrž i klempíři, truhláři, malíři, natěrači, zámečníci, instalatéři atd. Jest to mnoho milionů korun, jež ztratily naše stavební živnosti nejen u soukromých podnikatelů, nýbrž i u stavebních družstev, a nad ní dnes pláčí. Co znamenají takové ztráty, často desetitisíce u drobného řemeslníka, jenž užil všech úspor a jistin, často také vypůjčených peněz, aby nakoupil materiál a zaplatil mzdy, myslím, že nemusím teprve líčiti. Tyto politování hodné lidi dlužno chrániti proti takovým škodám tím spíše, že často stavební spekulanti staví domy, a jakmile jsou hotovy, rychle je prodají, aby tak někdy úmyslně poškodili stavební živnostníky. S radostí uvítáme, bude-li vydán nový zákon na podporu stavebního ruchu, jenž by neobsahoval jen státní záruku, nýbrž takový, jímž by stát také skutečně přispíval na stavby bytů, jak tomu bylo dříve, poněvadž také široké vrstvy živnostníků a řemeslníků naléhavě potřebuji takové péče, a tato péče se musí vztahovati i na zřizování živnostenských provozoven. Avšak jedno bych dnes zdůraznil, totiž že nemůžeme souhlasiti, aby se dobrodiní zákona o podpoře stavebního ruchu, zvláště pokud se týká subvencí ze státních peněz, užívalo na stavby nádherných vil a paláců, jak se to příliš často dělo v minulých letech, a aby zámožní lidé vykořisťovali dobrodiní zákona, jež by bylo nedostupné středním vrstvám lidu, pro něž zákon byl vydán.

Také my máme zájem na tom, aby zároveň v novém zákoně nebo zvláštním zákonem byla trvale a rozumně upravena ochrana nájemníků. Není správné, vytýkají-li nám socialistické strany, že jsme zásadně pro to, aby ochrana nájemníků byla ihned zrušena. Ovšem stojíme na stanovisku, že ochrana nájemníků nemůže věčně trvati a že má a musí býti přiměřeně rušena. Pravíme však, že kdyby ochrana nájemníků byla zrušena ihned, způsobilo by to pohromu v hospodářském životě. Nájemné by ovšem ihned stouplo do ohromné výše, byty byly by náhle vypovídány a přirozeným následkem by bylo, že by proletářské vrstvy musily si nahraditi tyto větší výdaje ihned zvýšenými požadavky mzdy.

Avšak i širokým vrstvám živnostníků a obchodníků ve městech, kteří si najali nejen byty, nýbrž i provozovny a obchodní místnosti a patří k nájemníkům, prokázala by se špatná služba, kdyby se bez přípravy a náhle zrušila ochrana nájemníků. K tomu se jistě naprosto nehodí nynější hospodářsky těžká doba a majetníci domů, jimž se dnes dobře nevede, což přiznáváme, musejí to uznati, pohlížejí-li na to rozumně.

Mám-li se jen zcela krátce zabývati zákonem, jenž se projednává, prohlašuji ještě jednou, že jen proto neodříkáme svého souhlasu k tomuto zákonu, poněvadž finanční stav státu v této chvíli bohužel nepřipouští vydatnější podpory stavebního ruchu a poněvadž zákon má ráz pouze prozatímní. Hlavní těžisko podpory stavebního ruchu podle nového zákona vidíme především v nikoli bezvýznamných daňových úlevách. V původním vládním návrhu mělo býti stavbám s malými byty přiznáno osvobození od daní na 35 let, všem jiným stavbám na 20 let. Našemu úsilí ve výboru 8 zástupců koalovaných stran se po dařilo zvýšiti tyto daňové úlevy pro všechny stavby bytů, které budou ukončeny do r. 1928, na 25 let. Uváží-li se, že s tímto osvobozením od daní jest spojeno také osvobození od placení všech obecních, zemských a resních přirážek, že se neplatí žádné převodní poplatky a dávka z přírůstku hodnoty, a že tento zákon má zpětnou působnost na všechny stavby, s nimiž se začalo v r. 1925 a později, dlužno uznati, posuzuje-li se rozumně stav věcí, že již tato ustanovení se hodí k tomu, aby podporovala stavební ruch.

Vždyť i němečtí stavitelé prostřednictvím své stálé delegace výslovně prohlásili: "Němečtí stavitelé stojí na stanovisku, že budou-li co nejdříve stanoveny zákonem úlevy daňové a poplatkové, hned se značně oživí stavební činnost. Dlužno tedy prostřednictvím parlamentních kruhů důrazně žádati, aby tento odstavec byl co nejdříve vyřízen a nebyl protahován spornými částmi návrhu, totiž ochranou nájemníků a stavebním příspěvkem."

Dalším, bohužel poněkud hubeným dobrodiním zákona jest státní záruka za půjčky ke stavebním účelům. Nenazývám tuto záruku hubenou proto, poněvadž nepřevyšuje 75 nebo 80%, nýbrž proto, že úhrnná částka pro ni činí jen 120 milionů, to jest, že může se této státní záruky dostati stavbám asi za 266 milionů. Zde jde o 7000 bytů, počet, který bohužel bude brzy vyčerpán. Ministerstvo soc. péče stojí sice na stanovisku, že tato číslice může býti překročena, já však přes to považuji peníze určené k tomuto účelu za nepostačitelné.

Ustanovení tohoto zákona vztahují se také na přístavby a přestavby a na naše zakročení byly rozšířeny také na stavby a přestavby živnostenských provozoven. Jak pro státní záruku, tak také pro 35leté osvobození od daní přicházejí v úvahu obytné domy s malými byty, jejichž obytná plocha činí 80 m². Podařilo se nám dále rozšířiti dobrodiní zákona také na domy, které mají dva takové malé byty, každý po 80 m² obytné plochy. Že se tento zákon vztahuje také na obce, o tom se stala rovněž dohoda v osmičce. Státní záruka za I. hypotéku, jež přesahuje 40%, poskytuje se až do 75% při stavbách malých bytů soukromníky, kdežto u činžovních domů, jež staví družstva nebo obec, může činiti státní záruka až 80%.

Velice zajímavou kapitolou při projednávání zákona v soc.-politickém výboru bylo v návrhu obsažené zřízení mzdových rozhodčích soudů. Socialistické skupiny zastávaly stanovisko, že se krom těchto mzdových rozhodčích soudů musí zříditi ještě cenové rozhodčí soudy nebo vůbec žádné. Na rozdíl od tohoto mínění socialistických skupin ve výboru zastupovaly odborové organisace mínění, že se mzdové rozhodčí soudy ve stavební živnosti osvědčily a že se nesmí touto institucí otřásati.

Neměli jsme na této otázce zájem se stanoviska zaměstnavatelů proto, poněvadž i mezi námi byla odlišná mínění a neměli jsme pak jiných námitek, když po nápadné změně nálady mezi oposicí mzdové rozhodčí soudy zůstaly zachovány hlasy jedné části oposice.

I když tento nový prozatímní stavební zákon jistě nesplňuje všech přání, jest přece značným pokrokem a dlužno jej uvítati. Podle vyjádření našich odborníků způsobí určitě oživení nynějšího, letošního stavebního ruchu a s vědomím své plné odpovědnosti budeme proto hlasovati pro tento zákon. (Potlesk.)