Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Prohlašuji tedy, že naše strana žádá podrobného a obsažného prohlášení o tomto případu a nespokojí se tím, že se věc opět prostě ututlá, nebo sprovodí se světa nedostatečným prohlášením. Žádáme to tím spíše, poněvadž právě opět nyní neočekávaně, avšak právě včas, byla vytažena opona, tak že můžeme nahlédnouti do propasti, kde se nám tak řádně ukazuje, že české vládní strany ani dnes ještě nemyslí na to, aby nějak změnily své chování k německému národu nebo je zrevidovaly. Mám na mysli zprávu včerejšího "Berliner Börsenkurier" o proslulé služební knize "Služební předpisy československé branné moci, praktická osvětová příručka pro výchovu vojínů, pomůcka pro vyučující důstojníky a poddůstojníky", schválená výnosem ministerstva národní obrany z roku 1923 a vyšlá nákladem tohoto ministerstva. Co stojí v této služební knize a učebné pomůcce, vhání nám krev pobouření do hlavy. Neboť, pánové, stojí zde, vyjímám jen několik míst: "Hlavním rysem charakteru všech Němců je snaha, ovládati jiné národy." Mluví o pangermanismu, vychovávaném Pruskem, který přišel na všechny Němce. "V Evropě není tak válečného národa a toužícího více po výbojích než Němci. Tento ráz germánské bytosti projevoval se odedávna. Vše, čeho bylo dobyto od doby Bismarcka, byly násilnosti a byly provedeny za pomoci lží a nemravných prostředků. Německá říše strhla Němce do svého zakletí a hnala je k barbarství. Od Viléma II domníval se každý Němec, že jeho národ jest povolán vládnouti nad jinými, vočkovati jim svou osvětu, organisaci a zákony. Vojáci, učenci, profesoři, učitelé, průmyslníci, všichni rozšiřovali tuto nadutou povýšenost."

A takovýmto tónem to jde dále. Především musím se ohraditi proti takovémuto pojetí, proti takovému hanobení a urážení celého německého národa, proti nestydatému zkrucování skutečnosti, které tvrdí právě opak, proti snižování uznání německých velikánů, jako Fichte, Hegel, Schopenhauer, Nietsche a Bismarck, jimž malý český národ nemá rovných. Ohrazujeme se proti tomu, že německý národ jest líčen jako mravně méněcenný, že jest dokonce úředně rozšiřována stará lež o německých barbarech a že se tento nesmysl vlévá do hlav českého dorostu a také německé mládeže, která se povolává k vojenské službě. Právě při této příležitosti prohlašuji tím slavněji a důrazněji: Hlásíme se hrdě k tomuto německému národu a jsme ochotni i v těchto dnech českého otroctví zachovati mu věrnost, nemáme v úmyslu splynouti a státi se dobrými Čechoslováky. Poněvadž Češi národně cítí, musí rozuměti našemu chování a chápati je. Musí si říci, že takové instrukce a knihy jsou nesnesitelné pro německé sebevědomí. Žádáme, aby tato kniha byla ihned odstraněna a táži se pana ministra národní obrany, je-li ochoten tuto knihu ihned vyřaditi, poněvadž sám musí cítiti, že taková kniha je v dnešní době nemožná. Tážeme se také německých vládních stran, postarají-li se, aby se příště takovéto urážky německého národa více neopakovaly, postarají-li se, aby obsah všech úředních předpisů, nařízení a učebnic byl v každém směru přezkoumán. Jest to dost velká ostuda, že si po tolika měsících česko-německé vlády nikdo nedal tolik práce, aby přezkoumal obsah knih. Tím více nelze však ještě pochopiti, jestliže německý vládní tisk a opět především "Deutsche Presse", takovéto hanobení německého národa ještě mlčky trpí, nebo se je snaží omluviti, jak se to děje v dnešním čísle s nadpisem "Neobratná obhajoba", poněvadž německý časopis "Bohemia" chopil se této věci a přibil ji na pranýř. Tolik o našem chování všeobecně.

O obsahu vojenských návrhů samých nechci se zmiňovati, poněvadž kolega Keibl jménem našeho klubu obšírně k nim promluvil a přednesl naše pochybnosti. Byla to velká troufalost žádati od německých vládních stran, aby polkly vojenské předlohy, a to hned pět najednou, vlastně zítra ještě šestou - když již jsou tak v tom povolování - že jste si troufali předložiti německým vládním stranám tak těžké návrhy, jejichž účinek bude pro budoucnost nesmírně těžký. Po všem tom, co jsme dosud v tomto státě prožili, po všem tom, co jsme musili po celých osm let zde mlčky trpěti, co nechceme dnes při této příležitosti znovu opět s bolestí opakovati, byla to již mimořádně silná troufalost žádati od německých vládních stran, které neustále a neustále prohlašovaly, že trvají na napravení všech těchto napáchaných škod, aby se za ně postavily, nežádajíce napravení oněch škod. Žádalo se od nich jistě velmi mnoho, když musily polknouti státní rozpočet s mnoha miliony na protiněmecké účely, nemohouce na tom změniti ani jediné položky. Žádalo se od nich mnoho, zvláště pomyslíme-li na jejich voliče, když musily mlčky přijmouti daň obratovou a přepychovou, když musily povoliti fond na vojenské zbrojení. Avšak, co se zde nyní žádá těmito vojenskými návrhy, zdá se mi, že přesahuje přece jen příliš mnoho meze možnosti. Právě německé aktivistické strany sledujíce svou politiku, jež přece směřuje k udržení českého státu -- poněvadž podle dra Spiny jest nemožno odtrhnouti německá území a tato území patří již jednou k sobě - právě ony, myslí-li to vážně s českým státem, musí naléhati na omezení českého militarismu, dobře chápajíce zájmy státu, neboť duch, který se projevuje v těchto vojenských zákonech a dochází v něm výrazu, jest duch ničení, duch, jehož následky budeme moci pozorovati v nejbližších desítiletích. Duch ničení, který se ukazuje v celých dějinách českého národa, v husitských bouřích, v touze po ničení, ve zmatcích třicetileté války. Praktická osvětová příručka pro výchovu vojínů praví, že český národ jest povahy holubičí. Avšak my z dějin a ze zkušenosti víme, že tomu tak není. Zbrojením o závod ukazuje Československá republika nejlépe, jakým duchem je prodchnuta, jakým duchem jest ovládána a že nepomýšlí na to, aby pokojným vyjednáváním provedla v budoucnosti jisté změny mírových smluv v době, kdy dokonce velmoci musí přiznati, že nelze udržeti mírové smlouvy v nynější formě a že musí dojíti k jistým změnám.

Při našem stanovisku k československému státu mohlo by nám tedy býti úplně lhostejné, jak se chovají německé vládní strany. Avšak my tvrdíme, že není správné, je-li německá veřejnost klamána o stavu věci, jestliže se jí mnohé zamlčuje, což by musilo býti řečeno v zájmu pravdy. Jest jistě nepříjemné, chce-li se, aby široké vrstvy schvalovaly dnešní chování a mají-li se takovéto nestravné návrhy učiniti stravitelnými. Je zajímavé, co německé vládní strany, nebo jejich tisk dovede právě o tom psáti. Lámali jsme si neustále hlavu, jak to vlastně svým voličům odůvodní a s úžasem jsme čtli a slyšeli, že tito němečtí aktivističtí řečníci na schůzích venku postavili se prostě na zásadu, kterou kdysi vytýčil posl. Kunz, že jest samozřejmé, že strany, které svým vstupem do vlády uznaly stát, musí mu nyní rovněž také povoliti daně a vojáky. S úžasem jsme slyšeli, že jak "Deutsche Presse", tak také křesťansko-sociální strana kladou váhu jen na to, aby bylo odstraněno neobmezené prodloužení 18měsíční služební doby a žádají jen terminování na dva roky. Ještě větší podiv však vzbudilo, když jsme 16. února 1927 čtli o velkých úspěších, kterých získala německá křesťansko-sociální strana při projednávání tohoto zákona, když jsme totiž 17. února čtli, že především jejímu vlivu a jmenovitě jejímu mužnému vystoupení dlužno děkovati, že padla předvojenská výchova, a její úspěšné snaze, že se 18měsíční presenční služba prodlužuje jen na dva roky, dále že bude zřízena zeměbrana. "Bude-li tento projekt uskutečněn, dlužno především děkovati našim zástupcům ve sněmovně. Také to je zásluhou německých křesťansko-sociálních poslanců, že odvrátili vojenskou správu od záměru žádati, aby delší služební doba trvala dále na neurčitou dobu." Nuže, dámy a pánové, co je na tom pravdy? Pravda je, že 18měsíční služební doba nebyla vůbec terminována, že ministr národní obrany Udržal to výslovně odmítl a prohlásil, že na to pomýšlí teprve tehdy, až bude míti 8000 poddůstojníků. Nějaké záruky dány nebyly. Říkají: "Kdybychom byli pro to nebyli, byly by pro to hlasovaly české strany socialistické". Nuže, já myslím, že německé vládní strany měly nechati k tomu dojíti, měly udělat s touto věcí zkoušku. Stejně také zdánlivý úspěch se zeměbranou je přímo směšný. Neboť co se nyní stane? Při ročním odvodu bude prostě odvedeno o 4000 lidí více a pak po mnohých prosbách a žádostech bude 8000 propuštěno a to bude jako zvláštní milost a to bude líčeno jako zvláštní dar pro tyto samostatné existence. Jak se to bude prováděti, pověděl posl. Scharnagl ve 176. schůzi 5. prosince 1922, když se jednalo o zákoně o úlevách ve služební povinnosti. Řekl, že Němci nemohou býti spokojeni, poněvadž již napřed vědí, že tyto výhody v zákoně budou na prospěch hlavně národu pánů a že na německého vojína přijde teprve na třetím nebo čtvrtém místě anebo vůbec na něj nedojde. Právě tak, jako tenkráte bude tomu ovšem i dnes. Právě tak jest tomu s předvojenskou výchovou mládeže, neboť pan ministr Udržal výslovně prohlásil, že byla zatím odsunuta z finančních důvodů. Ostatně, že padla, nebylo ani zásluhou německých vládních stran, poněvadž by se pro tento zákon nenašla většina, právě tak, jako pro 18měsíční vojenskou službu. Pravda jest, a to dlužno znovu konstatovati, že služební doba jest o 4 měsíce delší a jestliže jest delší, jsou tím vinny jen německé vládní strany, poněvadž souhlasily se zákonem a nežádaly jeho změny.

Zůstává pak do jisté míry jako jediný úspěch volební právo vojínů. Avšak také o tom mluvil Udržal jasně a zřetelně, že to není ústupek Němcům, že jest to především v zájmu státu, poněvadž nemůžeme potřebovati politisující vojsko, jelikož ztrácí svou zdatnost. Nechci o tom mluviti. Kolega Keibl zcela jasně vytýčil naše stanovisko. Jest jen podivu hodné, že německé vládní časopisy toto vysvětlení nezaznamenaly a nadávají nám jako dříve, poněvadž prý chceme zachovati volební prapory a podobně.

Nuže táži se dále, zda vlastně máme skutečně tak velký zájem na zdatném vojsku, na vojsku, které opět jednou bude povoláno, podle výroku našeho milého přítele Špačka, aby vytáhlo proti Německu, zda by nebylo mnohem lepší, kdyby toto vojsko bylo prosáklé politikou, aby bylo neupotřebitelné pro tento účel Němcům nepřátelský. To vše jsou ovšem následky toho, že německé vládní strany učinily skok do neznáma, že si dříve všechny tyto otázky neobjasnily. Ministr Spina ovšem prohlásil, že se uchopily kormidla. Vidíme však, že to kormidlo řídí velmi slabě, že sedí někde v koutku a musí klidně jeti s sebou, podle toho, jak kormidluje a se plaví český kormidelník. Jest však neuvěřitelné, že dnes samy vše to mlčky ututlávají a přikrývají to pláštíkem křesťanské lásky k bližnímu. Čteme-li dnes aktivistické časopisy, nechápeme, proč nedávají najevo nevoli výmluvnějšími slovy. Ba, pan posl. Luschka odvážil se dokonce na své schůzi v Opavě tvrditi, že povolené úvěry na zbrojení zaměstnají především také německý průmysl a že to přijde takto také ku prospěchu německým dělníkům.

Nuže, je zajímavé, poukázati zde na rozpor. Pánové vždy prohlašovali, že nemohli již změniti poslední špatný a hanebný rozpočet s mnoha miliony na účely nepřátelské Německu, poněvadž byl tenkráte již vypracován úřednickou vládou a nebylo již lze prováděti na něm změny. Dnes tvrdí poslanec Luschka na schůzi v Opavě, že časopisy a strany koalici nepřátelské zamlčují, jakého velkého úspěchu dobyly aktivistické strany tím, že tyto výdaje na zbrojení byly v rozpočtu sníženy o čtvrt miliardy a že jen jim dlužno za to děkovati. Vidíte tu rozpor, který se zde ukazuje, poněvadž se nyní snaží všechny tyto věci ututlati a okrášliti, místo aby čestně a přímo přišly k obyvatelstvu a řekly mu pravdu. Proto nalézají dokonce obhajobu pro naprosto Němcům nepřátelský zákon o certifikatistech; má-li býti zrušena 18měsíční vojenská služební doba, musí býti postaráno, aby tu byly déle sloužící poddůstojníci, což dříve socialistické strany zanedbaly. Jest směšné přicházeti s takovýmito výmluvami. Stačilo by, kdyby mnoho německých poddůstojníků, kteří byli při převratu vyhozeni na dlažbu a s rodinami vydáni na pospas bídě, bylo opět ustanoveno a přijato do služby a měli bychom výborný materiál, který by zajisté vykonával službu velmi dobře. Právě mezi tyto vrstvy bylo vnešeno mnoho bídy neodpovědným postupem české vlády. V prvé chvíli nechala tyto déle sloužící poddůstojníky sloužiti dále, poněvadž věděla, že konají službu řádně, právě tak jako němečtí úředníci. Když jich pak již nepotřebovala, přestože vyplnili přihlášky a splnili všechny předpisy, vyhodila je bez smilování na dlažbu a nestarala se, zda se budou moci chopiti něčeho jiného v občanském životě. Většině nebylo ani dáno odbytné. Tu a tam dostali jednotlivci pár haléřů, uvážíme-li tehdejší cenu peněz, maličkost. Musili se však výslovně zavázati, že vrátí ustanovovací dekret pro toto místo certifikatisty a podepíší revers, jímž se provždy zříkají jakéhokoliv nároku proti českému státu. Pak jim bylo vyplaceno pár haléřů. Ministerstvo národní obrany vydalo vedle toho roku 1925 výnos, jímž dokonce vědomě obešlo jasná ustanovení služební knihy B 14. Pokud vím, československá vláda převzala v mírových smlouvách závazek, že příště splní nároky déle sloužících poddůstojníků a důstojníků. Zde by měly německé aktivistické strany přímo příležitost, aby pomohly a žádaly, aby tito poddůstojníci byli reaktivováni, aby jim zůstala jejich hodnost a aby, pokud nemohou již sloužiti, byli přeloženi do výslužby ve své hodnosti a aby se jim započtla celá služební doba, nebo aby dostali náležité odbytné ve zlatých korunách. Víme však, že všechny pokusy, které byly z této strany po léta činěny, zůstaly dosud úplně marné, právě tak, jako pokusy, aby se dopomohlo restringovaným německým důstojníkům k jejich právu.

V této souvislosti, abych uvedl jen jeden případ, poukazuji na osud majora Schorsche z Rybář u Karlových Varů. Jest československým státním občanem a má 40 let započitatelné služební vojenské doby. Všechny jeho pokusy, aby dostal odbytné, nebo aby byl přeložen do výslužby, byly dosud marné. Obrátil se v této věci dokonce na nejvyšší správní soud a jeho žádost byla zamítnuta usnesením ze dne 16. prosince 1925 s odůvodněním, že podle revolučního zákona ministr války má na vůli, převezme-li bývalé důstojníky nebo je bez odůvodnění odmítne. Tento člověk pro své stáří žádal o superarbitraci, poněvadž podle zákonných předpisů patří mu zaopatřovací platy bývalého důstojníka. Žádost byla vyřízena a byl pozván k superarbitraci a dne 1. června 1926 skutečně také superarbitrován s nálezem: "Ke službě ve vojsku nezpůsobilý, v případě války způsobilý ke kancelářské službě s nezpůsobilostí k výdělku z 25 %." Na základě tohoto usnesení žádal znovu o zákonité určení zaopatřovacích platů. Ministerstvo zamítlo jeho žádost výměrem z 1. července 1926, číslo 15.459, a zpravilo ho, že v žádosti není doloženo, že si invaliditu přivodil v činné službě. Tento major sloužil činně od svého 16. roku do 50 let, musil si tedy nemoc přivoditi v této době. Vedle toho prokázal bezvadně svědky, že jeho válečné zranění, kýla a ztráta zubů a pravé ruky jsou následky války. Na nové podání bylo mu oznámeno, že tyto nemoce nebyly důvodem jeho superarbitrace, nýbrž že má jinou nemoc a to zkornatění srdečnice. Dokladem odborného lékaře mohl však prokázati, že nemá vůbec zkornatění srdečnice, že tuto nemoc vůbec nemá. To všechno mu však nepomohlo, na svá podání nedostal dodnes žádného vyřízení, ministerstvo o tomto případě mlčí úplně. Tak vypadá spravedlnost a milosrdenství vůči ubohým důstojníkům.

Druhý případ jest nadporučík Adolf Schindler, nyní v Marzollu u Reichenhallu v Bavořích. Přišel o pravou ruku. Tento člověk učinil dodnes 22 podání, aby dostal svou pensi a invalidní platy. Avšak opavské doplňovací okresní velitelství vyřízení tohoto případu neustále odsunovalo a žádalo, aby předložil průkazy o příjmu za léta 1923 a 1924, a to odděleně podle měsíců. Tento člověk třikráte předložil prostřednictvím českého generálního konsulátu v Mnichově potvrzení finančního úřadu v Berchtesgaden, a prokázal, že vzhledem k poměrům v tehdejších letech jest naprosto nemožno, aby předložil měsíční průkazy o svých peněžních příjmech. Kolega Kallina podal v této věci interpelaci, avšak pan ministr prohlásil, že nemůže do věci zasáhnouti, dokud tyto průkazy nepředloží. Ovšem i zde byl pan ministr klamně informován jako vždy. Postup opavského doplňovacího okresního velitelství svědčí zcela jasně a zřetelně o tom, že chce onoho člověka prostě ošáliti o jeho práva a o jeho platy, ačkoliv jeho požadavek a nároky jsou úplně odůvodněné.

Vidíte tedy: Tu by měly německé vládní strany široký obor působnosti, tu bylo by pro české vojsko po ruce dosti poddůstojníků a důstojníků a bylo by lze ihned provésti zkrácení 18měsíční služební doby na 14měsíční.

Poukazuji dále na to, že bezpráví páchané na válečných poškozencích musíme pociťovati v této chvíli zvláště bolestně. V době, kdy se tak štědrou rukou vydává na vojsko, kdy se povolují tak rozsáhlé prostředky, kdy jsou poddůstojníci umísťováni dokonce v soukromých podnicích, v téže chvíli nemáte odvahu, nemáte milosrdenství, abyste konečně vydali zákon o umísťování válečných poškozenců. Organisace válečných poškozenců žádala již roku 1920 při sjezdu svého svazu v Brně o tento zákon a tyto požadavky neustále uplatňovala v četných projevech. Konference odborníků pro péči o válečné poškozence konaná v září 1923 v Ženevě vytýčila směrnice pro takový zákon. Na této konferenci byl také přítomen za české ministerstvo sociální péče tehdejší odborový přednosta dr Fleischmann jako oficielní zástupce vlády a tenkráte prohlásil, pravděpodobně aby se ukázal před mezinárodním světem v krásném světle, že Československo podá co nejdříve zákon o umísťování válečných poškozenců. To bylo roku 1923 a dnes píšeme 1927, dodnes však jsme ještě takový zákon nespatřili.

Pánové! To vše určuje naše stanovisko k československému militarismu, stanovisko, které se podobá stanovisku, jaké zaujali Češi v Rakousku k rakouskému militarismu. Odmítáme prostředky k vybudování českého vojska, zvláště pro jasnou protiněmeckou tendenci a nenecháme pány v nejmenším v pochybnosti o našich citech, my se neklameme. Časy, jaké byly kdysi, roku 1866, časy, kdy se prostě mohlo nedbati našich citů, tyto doby, nechť si to Češi dají říci, jsou provždy pryč. Tenkráte se mohlo od nás očekávati, poněvadž jsme během desetiletí byli vychováni ve vlastence, v rakouské státní občany, že půjdeme proti německé říši, proti vlastním německým bratřím. Dnes však, pánové, píše se rok 1927, dnes se německý národ stává teprve vlastně národem, kdy již nezná hranic. Proto prohlašujeme vám zcela jasně a slavnostně, že naše vědomí v době práva sebeurčení národů nezná a neposuzuje nepřítele a přítele podle státních hranic, nýbrž že o tom rozhodne jedině naše národní vědomí. Neboť pro nás vyšším zájmem než zájem českého státu jest blaho a utrpení německého národa. V tom jsme za jedno s jedním z vašich největších mužů, Palackým, který kdysi prohlásil: "Žádný národ nemá práva zotročovati národ druhý a zneužívati ho pro své účely". Tutéž myšlenku prohlásil kdysi poslanec a nynější místopředseda Zierhut ve 170. schůzi sněmovny dne 21. listopadu 1922 prohlásiv: "Už vybudování tohoto státu je od základu pochybné. Novověký stát - a to může býti jedině stát svobodný - nelze utvořiti nebo aspoň trvale udržeti, je-li při tom nohama šlapáno přirozené sebeurčovací právo národů. Co k sobě nepatří, rozpadne se, a musí se rozpadnouti".

Předseda (zvoní): Upozorňuji pana řečníka, že jeho řečnická lhůta již minula.

Posl. dr Schollich (pokračuje): Jsem hned hotov. A nynější ministr spravedlnosti dr Mayr-Harting prohlásil v 15. schůzi ze dne 16. března 1926, tedy právě před rokem: "Naše cesta, cesta oposice jest naznačena jasně. Naznačena velmi případnými radami vašich národních bojovníků dřívějších, kteří nás učí: Je něco, co nám musí býti důležitějším a cennějším než stát, to jest národ. V boji za svůj národ, za svá národní práva nesmíme se báti ničeho, musíme zůstati pevni". Dnes ovšem nazývá nás pan ministr spravedlnosti Mayr-Harting ve své schůzi ve Varnsdorfě dne 20. března, nás, kteří hájíme týž program jako dříve, blázny, prohlašuje, že náš program jest beznadějný a bezvýsledný. Smějeme se tomu, poněvadž my opět prohlašujeme, že jeho politika je směšná a bezvýsledná a že taková zůstane při celé orientaci českého státního národa vůči Němcům. Zavrhujeme tedy otrockou morálku, která se dává zbaběle odbýti a dává se dnes kupovati za malicherné dary. Ať si nám za to nadávají, ať nás hanobí, zavírají a nazývají velezrádci, nezemdlíme, povedeme boj za svatá práva našeho národa dále, dokud nezvítězíme. Heil! (Potlesk a souhlas poslanců něm. strany národní.)

Předseda (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je pan posl. David. Dávám mu slovo. (Hlasy: Není přítomen!)

Poněvadž pan posl. David není přítomen, přichází ke slovu pan posl. Stříbrný.

Posl. Stříbný: Slavná sněmovno! Nemohl jsem odolati pokušení, abych k předloženým předlohám branným, týkajícím se naší armády, nezaujal stanovisko jako bývalý ministr, jako socialista a současně jako nyní oposiční poslanec.

Především jde o délku služební doby vojenské, presenční služby. Základ našeho starého branného zákona pohyboval se na 14měsíční služební době a pouze pro léta 1923 až 1925 bylo ustanoveno, že v těchto letech odvedení branci musí nasluhovati další 4 měsíce. Nyní přichází vláda a hlavně pan ministr nár. obrany s požadavkem, aby i v roce 1926 odvedení o tyto 4 měsíce nasluhovali i nadále. Při tom nás v důvodové zprávě ubezpečuje, že nebude zbytečně tento termín prodlužovati, a že, jakmile budou zjednány předpoklady pro umožnění zkrácení služební doby, tato služební doba v intencích zákonodárce z roku 1920 skutečně zkrácena bude.

Slavná sněmovno! Předpoklad zákonodárce z roku 1920 nebyl dosud splněn, to nutno loyálně doznati. Neračte zapomínati, že bylo to bezprostředně po světové válce, kdy celá Evropa, a my byli taktéž tak naivní, očekávala, že po tak strašné katastrofě, jakou bezesporně světová válka byla, musí dojíti k všeobecnému zmírnění stálého zbrojení a že lidstvo unaveno bude hledati v poctivě propagované politice míru svou budoucnost a své zotavení. Se zkrácením služební doby je to právě tak jako s odzbrojením. My všichni jsme pro zkrácení služební doby, všichni jsme pro odzbrojení, ale nemůžeme odzbrojiti dříve dokud neodzbrojí naši sousedé. Právě tak je to se zkrácením služební doby. (Výkřiky něm. soc. demokratických poslanců.) Ale, pánové, pamatuji si právě na německé sociální demokraty, kterak v rakouské říšské radě měli pro tyto požadavky docela jiné názory. (Posl. dr Czech [německy]: Kdy hlasovali němečtí soc. demokraté pro militarismus? Vyzývám Vás, abyste nám to hned řekl!) Pánové, v době, kdy v Rakousku čeští socialisté dělali obstrukci proti válečným úkonům, vy jste nás nikterak nepodporovali. (Posl. dr Czech [německy]: Odpovězte, kdy jeden německý soc. demokrat hlasoval, odpovězte přesné, žádné vytáčky!) Slyšeli jste mne, že jsem řekl, že jste pro to hlasovali? Já jsem to neříkal. (Výkřiky posl. dr Czecha.) Pánové, nechtějte, abych přicházel s argumenty, jak při vypuknutí světové války pálili jste rudé prapory a ve znamení a pod žerdí hohenzollernských praporů táhli jste do světové války. (Posl. dr Czech [německy]: Kde?) V Německu. Pánové, já bych nerad, aby byla zbytečně mezi námi nějaká nepříjemná atmosféra, mým úkolem není, abych vás provokoval k nějaké obraně, ale prosím, abyste mi popřáli možnost volně své názory vysloviti. (Posl. Hackenberg [německy]: Ale jen pravdivě! - Posl. Pohl [německy]: Mluvíte-li o tom, že sousedi neodzbrojili, pak musíte také říci, kteří!) Já budu o tom mluviti, pane kolego, a jako vždy budu velmi upřímný a za každým slovem budu státi. (Výkřiky posl. dr Czecha.) Já budu o tom mluviti, račte mně to ponechati.

Právě jako všeobecné odzbrojení, tak také zkrácení služební doby odvislé je od našich sousedů, od jednotlivých států, se kterými hraničíme. Je pravda, někdo musí začíti. Je otázka, máme-li to býti právě my. Máme-li již tu ctižádostivost, pak nesmíme zapomínati na jednoho rozhodujícího činitele, a to je, že můžeme začíti se zkrácením služební doby, bude-li při tom zachován rozhodující faktor, to je kryt hranic, bezpečnost státu a obrana tohoto státu. (Výborně! - Posl. dr Czech [německy]: Jak chcete chrániti takové hranice?) Zmíním se o tom a také na tuto otázku dovolím si vám, pane kolego dáti odpověď docela nevyhýbavou. (Výkřiky posl. Pohla.) Ale vždyť já vám nic neříkám, pane kolego. Také k té věci přijdu. Kryt hranic a obrana státu - velmi správně namítal zde p. kol. dr Czech - jest při dnešní geografické poloze našeho státu jednou z nejobtížnějších úloh. A bylo by lehkomyslností a naivností, kdybychom si to zapírali. Tím větší je naše odpovědnost před budoucností a tím méně můžeme se oddati nějakému hazardování v branné předloze, která jest nám předložena, a státi na pouhém oposičním stanovisku negace. Neračte zapomínati, že kdyby nebyly splněny všecky předpoklady pro zkrácení služební doby při dnešním nedostatku důstojníků a instruktorů, měli bychom setkavší se dva ročníky kdy jedni by odzbrojili a druzí by sloužili. V tom okamžiku by to byli dvouměsíční vojáci. (Posl. dr Czech [německy]: Proč jste jako ministr tyto "předpoklady" nevytvořil?) Račte odpustiti, protože jsem tam byl pouhé 3 měsíce, a já nejsem zázračný člověk. (Posl. dr Czech [německy]: Proč jste je tedy nevytvořil jako člen většinové strany? - Posl. Kaufmann [německy]: To je kandidátní řeč na ministerskou lavici! Ta však vám nic nepomůže!) Odpusťte, mně se zdá, že vy budete ministrem dříve nežli já. (Výkřiky něm. soc. demokratických poslanců.)

Při 14měsíční služební době, řekl jsem, byla by zde slabina, kdy oba ročníky se setkávají a kdy jedna část armády, která by byla ve zbrani, by byla naprosto nedostatečně vyzbrojena. Snad mi někteří pánové, kteří zastávají zkrácení služební doby, odpoví: Vláda a také ministerstvo nár. obrany má více možnosti, zabezpečiti bezpečnost státu prohlášením okamžité částečné mobilisace. To jest však velmi riskantní prostředek. Mobilisace bývá považována, ať právem nebo neprávem, v kritických chvílích jako provokace, bývá obyčejně zárodkem konfliktu válečného, kterého se chceme jako mírumilovný stát stůj co stůj vyvarovati.

Slavná sněmovno! Při řešení otázky služební doby bude museti vojenská správa a náš generální štáb při jejím eventuelním a nutném zkrácení velmi bedlivě uvažovati otázku jednonástupu nebo dvojnástupu. A čím více přikročíme ke zkrácení služební doby, tato otázka dvojnástupu nováčků stává se akutnější a důležitější. Řekl jsem: Všichni jsme pro zkrácení služební doby, a já věřím, že vojenská správa, jakmile budou splněny tyto předpoklady - a myslím, že nemusíme čekati dlouho, stačí 2 až 3 léta ke splnění těch předpokladů - přijde sama s návrhem na zkrácení služební doby. A promiňte mi neskromnost, řeknu-li ze zkušeností, které jsem čerpal za krátkou dobu z ministerstva nár. obrany, že podle mého náhledu je nesprávné zkracovati služební dobu na 14 měsíců, poněvadž je to technicky těžko proveditelné, nýbrž že bude nejlépe zkrátiti služební dobu na 12 měsíců, to znamená číslici dělitelnou 6, tedy buď 6, 12, 18 nebo 24 měsíců, ale nemá významu 14 jakoby nemělo významu 15 měsíců.

Slavná sněmovno! Jedním z prvních předpokladů zkrácení vojenské presenční služby je opatření dostatečného počtu učitelů-instruktorů, a tu přicházím k druhé velmi důležité předloze, a to je právě předloha o déle sloužících poddůstojnících, o instruktorech budoucí armády. Vojenská správa od prvopočátku u nás snažila se získati dostatečný počet instruktorů. Bohužel, velká spořivost po stránce odměn těchto lidí znemožňovala, aby lidé zůstávali dobrovolně na vojně a chtěli tímto způsobem přispěti k opatření dostatečného počtu instruktorů. Kdo je dnes pro zkrácení vojenské služby, pánové, chce-li toto stanovisko seriosně podepříti, nemůže býti proti předloze o déle sloužících poddůstojnících. (Posl. A. Chalupa: Na obranu státu ve válce stačili nevojáci, kteří jakživi nesloužili!) Nevím, ke které straně se pan kolega, který o té věci mluví, hlásí, ale zdá se mně, že i nejsocialističtější strany mají zájem na tom, aby vybudovaly zdatnou, spolehlivou, silnou a vyzbrojenou armádu. (Posl. A. Chalupa: Při tom však nezáleží, zdali se slouží rok nebo dva!) Dověděl jsem se, pane kolego, zatím, o vaší politické příslušnosti. Bylo by dobře, kdybyste neplýtval svou energií a poradil se s panem dr Markovičem, který byl delší dobu ministrem nár. obrany z vaší strany, a možná, že vám dá příslušnou odpověď. (Posl. A. Chalupa: Vždyť vy sám jste inspirátorem té dlouhé vojenské služby! - Posl. Kříž: Bývalý ministr na tribuně nemá dělati demagogii!) Já ji nedělám.