Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Vůdce svazu zemědělců ujal se včera na tomto místě slova a podal jménem svého klubu k brannému návrhu prohlášení všeobecného rázu. Při tom hodně přeháněl a mezi jiným ve svém prohlášení řekl, že prý většina německého lidu jest pro positivní spolupráci ve státě, čímž chtěl říci, že většina německého lidu ještě i nyní souhlasí s vládní politikou německých vládních stran. Zcela bez starosti prohlašujeme, že jestliže spolupráce německých celních stran, německých vládních stran ve státě i na dále bude se pohybovati v takových formách, jako tomu jest dosud, jestliže i na dále budou hlasovati pro daně, pro zlepšení vojenských zařízení, pro omezování sociálně-politického zákonodárství, nebude již daleko ona doba, jak tomu jest již částečně nyní, že netoliko průmyslový proletariát, netoliko myslící obyvatelstvo průmyslových krajin tohoto státu utvoří jednotnou frontu proti této politice zrady, spáchané na národních a sociálních zásadách mas, nýbrž že zejména také masy pracujícího lidu na širém venkově obrátí se k těmto stranám zády. Nynější návrh zákona líčí se jako pomoc pro sedláky a vedle toho také jako pomoc pro dělníky, kteří podle tohoto zákona mají dosáhnouti možnosti, sloužiti u vojska kratší dobu. My říkáme: Kdybyste chtěli drobným zemědělcům na venkově skutečně pomoci, byli byste to musili zaříditi trochu jinak, aby tito malí zemědělci mohli tuto pomoc také skutečně jako pomoc chápati a uznati. Byli byste musili poskytnouti drobným zemědělcům úlevy daňové. Místo toho se daně i těmto vrstvám zvyšují. Byli byste musili pracujícímu venkovskému lidu zlepšiti zemědělské školství a národní školství vůbec. Poukazuji na to, že na příklad agrární poslanec Hodina ve všech schůzích školního výboru podává jménem své strany zkormoucená a bolestínská prohlášení o odstrkování, zejména německého školství na venkově. Bylo by bývalo možno pomoci snad drobným zemědělcům také tím, že by byl býval tento parlament za pomoci celních stran odhlasoval pronikavou kontrolu oněch opatření, která souvisí s pozemkovou reformou. O tom se však ani v táboře českých vládních stran ani v táboře německých vládních stran nemluví a tím jest zároveň dokázáno, že to není nic jiného než zcela obyčejná demagogie a podvod, snaží-li se právě vojenské předlohy vylíčiti jako pomoc nižším vrstvám obyvatelstva. Posl. Zierhut použil dále ve svém prohlášení zcela podivuhodné a téměř směšně působící věty, že prý branné předlohy slouží míru a učinil toto prohlášení za tím účelem, aby poněkud oslabil provokační řeč posl. Špačka, která byla zahrocena proti Německu. Tedy v tomto státě chrání se mír tím způsobem, že se stále více a více zbrojí, že se rychlíkovým tempem jedna vojenská předloha za druhou přivádí pod střechu, mír se chrání v tomto státu tím způsobem, že se vyhazuje ohromné procento národního jmění na militaristické šílenství. Prohlášení posl. Zierhuta, jak již řečeno, mělo za účel oslabiti to, co řekl Špaček proti Německu, a jestliže posl. Špaček potom ve své závěrečné řeči prohlásil, že to, co nejprve řekl, nebylo tak míněno, že byl zcela dalek toho, aby pronesl nějaké nepřívětivé slovo o vztazích mezi Německem a Československem a jestliže to bylo s vnitřním uspokojením německých celních stran vzato na vědomí, jistě byste také nebyli pobouřeni, kdyby jednoho krásného dne byla československá armáda zmobilisována proti jinému evropskému státu, totiž proti sovětskému Rusku. Rozčilujete se nad řečí, kterou pronesl český vládní muž a která jest hrubě zahrocena proti Německu, avšak nerozčilujete se nad povšechným směrem vojenské politiky a zahraniční politiky v tomto státě, nerozčilujete se vůbec nad tím, že všeho tohoto vojenského zbrojení má býti a bude použito především k tomu, aby byl držen na uzdě tak zvaný vnitřní nepřítel, aby byl držen na uzdě revoluční proletariát vlastní země, že v druhé řadě má býti utvořen nástroj pro budoucí velké vojenské střetnutí mezi proletářským Ruskem a kapitalistickou Evropou.

Posl. Zierhut zabýval se také otázkou podržení 18měsíční služební doby a poukázal na to, že jeho strana tím spíše mohla dáti souhlas k tomuto zákonu, že tak jako tak jest myšlen jen na krátkou dobu. Já myslím, že se německé vládní strany budou poněkud mýliti, jestliže budou žíti v důvěře, že jest možno vady na kráse tohoto československého militarismu a československého státu vůbec postupně, takřka po splátkách opravovati. Budou se velmi silně mýliti a zejména se budou mýliti, jestliže se domnívají, že zákona o certifikatistech bude používáno podle národnostního klíče. Ani pro jedno ani pro druhé není žádné záruky, to znamená, že německé vládní strany nemají dnes v rukou žádné záruky, že zákonů, s nimiž dnes souhlasí, bude ve skutečnosti používáno také tak, jak by to bylo v zájmu německého lidu, v zájmu německé menšiny v tomto státě.

Posl. Zierhut věnoval ve svém prohlášení také několik slov úžas budícím služebním předpisům. Řekl, že podle mínění jeho strany bude nutno služební předpisy v budoucnosti reformovati především v tom směru, že jejich tendence nebude provokovati občany a vojáky v tomto státě, kteří jsou jiné řeči. Změna služebních předpisů má se státi jistě takovým způsobem, aby jinojazyční vojáci tohoto státu nebyli provokováni, avšak hlavní věc, a o tom všem nezmiňuje se německé prohlášení ani jediným slůvkem, by byla především v tom, že by bylo nutno reformovati tyto služební předpisy zejména v tom směru, aby bylo v budoucnosti znemožněno, aby vojáci zasahovali do třídního boje mezi dělníky a podnikateli, aby vojáků bylo používáno k boji proti revolučnímu proletariátu. Avšak na tom nemají ani německé ani české vládní strany žádného zájmu, stačí jim, budou-li předpisy poněkud změněny tak, aby neobsahovaly národnostní provokace. Mezi tím, co řekl posl. Zierhut a tím, co v novinách psal o již odhlasovaných vojenských předlohách před několika týdny poslanec téže strany, totiž posl. Jos. Mayer ze svazu zemědělců, jest nerozřešitelný rozpor. Kdežto pan posl. Zierhut kladl velkou váhu na to, že právě jeho strana musí dáti státu to, čeho potřebuje, aby byly zjednány příslušné předpoklady pro obranu vlasti, kdežto tedy on kladl hlavní váhu na nutnost obrany vlasti proti eventuálním vnějším válečným útokům, pan posl. Jos. Mayer zcela chladně a suše, tak jak jest to jeho zvykem, prohlašuje, že účel českého militarismu přece jen především záleží v tom, aby krotil vnitřního nepřítele, - a já připojuji, především revoluční proletariát. Pan posl. Jos. Mayer jinými slovy vlastně připustil to, co jsme my vždycky již říkali, totiž, že účelem a smyslem československé vojenské politiky a československé odzbrojovací politiky není obrana vlasti proti vnějším útokům, nýbrž že účelem všech vojenských zbrojení jest obrana kapitalistického peněžního žoku bez rozdílu národnosti.

Na konec bych připojil ještě několik poznámek k oněm vývodům, které přednesli řečníci, jak z české, tak také z německé strany soc. demokratické k tomuto zákonu. Pan posl. dr Meissner stěžoval si ve své řeči, že vojenskými předlohami a vůbec řadou jiných předloh, které byly v posledních měsících v parlamentě projednávány, byla porušena ústava. A tutéž píseň hudl také mluvčí německých sociálních demokratů posl. Heeger. Také on poukazoval na to, že tímto zákonem se porušuje ústava. Já myslím, že jak čeští, tak také němečtí sociálně demokratičtí vůdcové budou asi věděti, že jeden ze zakladatelů sociálně demokratického dělnického hnutí ve střední Evropě, Lassalle, tak jasně osvětlil podstatu ústavy v kapitalistickém státě, že po tomto Lassallově osvětlení jest podle mého mínění téměř nepochopitelné, jestliže se sociální demokraté podivují, když občanské kapitalistické strany porušují ústavu. (Výkřiky něm. soc. demokratických poslanců.) Lassalle ve své proslulé řeči o podstatě ústavy zcela jasně a zřetelně vyjádřil... (Výkřiky něm. soc. demokratických poslanců [německy]: My jsme jen řekli, že by bylo povinností Čechů, aby respektovali svoji ústavu!) Jest zajímavé, že se pánové rozčilují již při pouhém věcném zjištění. (Výkřiky posl. Hackenberga.) On charakterisoval občanské ústavy, jako to, čím jsou, totiž, jako výraz toho času převládající politické a hospodářské moci, kterou vykonává buržoasie. Poukázal na to, že právo v kapitalistickém státě bude vždycky na straně těch, kdož mají ve svých rukou přiměřenou moc hospodářskou, a jestliže zejména české soc.-demokratické noviny se rozčilují, že české občanské strany porušily věrnost, jestliže dnes ústavu kousek po kousku házejí přes palubu, poukázal bych přece jen na to, že ani v tom není naprosto nic podivuhodného a že proletariát samozřejmě nikdy se nemůže spoléhati na nějaké papírové smlouvy, které ujedná proletářská strana se stranami občansko-kapitalistickými. Takové papírové smlouvy jsou úplně bezcenné a není to nic divného, nýbrž jest to naprosto normální zjev, že buržoasie si bude samozřejmě vždycky podle přítomné situace pozměňovati ústavu a že této buržoasii ani dost málo nezáleží na nějakých papírových smlouvách, na zásadách ústavních ve chvílích, kdy jest buržoasie přesvědčena, že z hospodářských zájmů jest nezbytno, aby udržela svoje hospodářské a politické panství, aby tyto papírové smlouvy byly roztrhány a na cáry rozedrány. Můžeme říci, že stížnosti se strany sociálně-demokratické neobyčejně dobře charakterisují poměry v tomto státě. Dnes opravdu všechno visí ve vzduchu, buržoasie pozměňuje si zákony jak potřebuje a nezalekne se ovšem ani v budoucnosti ještě většího a neomalenějšího porušení ústavy, bude-li nucena kráčeti touto cestou násilného měnění ústavy.

Poukázal bych ještě na to, že před několika týdny náš tisk v souvislosti s tehdy již projektovaným uloupením volebního práva vojákům poukazoval na to, že se v tomto státě vůbec pomýšlí na změnu všeobecného, rovného a přímého práva hlasovacího a není mi nic známo o tom, že by byl býval některý občanský list, některý vládní list tento neslýchaný úmysl vážně dementoval, není mi ničeho známo, že by bylo bývalo zejména se strany vlády autoritativně prohlášeno, že není takových úmyslů, připojujeme ještě, že buržoasie bude měniti netoliko ústavu, že bude zhoršovati netoliko volební právo, netoliko sociálně-politické zákonodárství, netoliko hospodářské postavení mas v tomto státě, aby se udržela u vesla, nýbrž že tato buržoasie, která se dneska ještě přikrývá pláštíkem demokratického podvodu, že tatáž buržoasie v době nebezpečí, hrozícího její politické a hospodářské samovládě, nezalekne se po případě ani veřejného spojení s fašismem. Prohlašujeme, že podle našeho nazírání proti pokusům buržoasie a proti jejím úmyslům, které se částečně již uskutečnily, prázdné demonstrace ovšem ani dost málo ničeho nezmohou a že jenom spojení proletářských mas celé země bez rozdílu politických stran a bez rozdílu národností postaví hráz proti vzmáhající se reakci německo-česko-slovenské buržoasie v tomto státě. Prohlašujeme, že odpověď dělníků na tento zákon musí býti ovšem odmítavá. Dělnická třída odmítá švindl s tak zvanými úlevami pro osoby povinné odvodem, poznává v tomto zákoně naprosto třídní ráz, poznává v tomto zákoně nemravné privilegování majetných vrstev obyvatelstva tohoto státu. Bude nucena zaútočiti mocně nejen proti tomuto zákonu, nýbrž proti veškeré reakci v tomto státě, aby se této reakci ubránila.

V posledních dnech bylo odňato volební právo vojákům, v posledních dnech byly ztroskotány naděje dělnické mládeže v tomto státě, že služební doba bude zkrácena z 18 měsíců na 14 měsíců, byly usneseny jiné reakční vojenské předlohy v tomto státě. Přijde však čas, kdy vojáci, kterým bylo odňato volební právo a kteří tím mají býti odloučeni od spojení s komunistickými ideami, vykašlou se na to, zda mají možnost hoditi do volební urny papírový hlasovací lístek. (Další, poslední věta byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 31. března 1927 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy.) (Potlesk komunistických poslanců.)

Místopředseda Horák (zvoní): Uděluji slovo dalšímu řečníku, jímž je p. posl. Bezděk.

Posl. Bezděk: Slavná sněmovno! Odpovídalo by mnohem lépe straně a klubu, ke kterému mám čest náležeti, kdybych mluvil k nějaké osnově mírové, nebo k osnově, která by stanovila odzbrojení, než k zákonu, který projednáváme. Ale není naší vinou, že poměry se vyvinuly tak, že všechny státy ustavičně zbrojí a že také konečně my poměry jsme přinuceni, abychom svoji brannou povinnost opravovali.

Vláda předloženým návrhem praví, že ukázala se nutnost, zrevidovati ustanovení branného zákona a zákona o poskytování výhod v plnění branné povinnosti a připraviti vydání ustanovení nových, která by vhodně modifikovala zásadu stejnosti v plnění branné povinnosti, zvětšila počet osob propuštěných po krátkodobém vojenském výcviku, místo 4000 nejméně 8000 osob, při tom zkrátila tento vojenský výcvik ze 6 měsíců na 12 neděl, upravila vyřizování těchto věcí tak, aby byly odklizeny potíže, které se v praxi při provádění zákona o výhodách v plnění branné povinnosti vyskytly a opatřila možnost, jmenovati vyhovující absolventy škol pro výchovu důstojníků v záloze důstojníky již za presenční služby. To jest přímo příčinou a účelem této osnovy, jak praví ministerstvo nár. obrany ve své důvodové zprávě.

Když v branném výboru tato předloha byla projednávána, prohlásil zástupce komunistické strany, že československý parlament proměnil se na fabriku na provádění vojenských zákonů, ale že o potřeby lidu se nestará.

Velevážení, na tuto výtku, kdyby byla vážně míněna, musili bychom reagovati. Ale protože myslím, že celá řada výtek právě ze strany komunistické není vážně míněna, tedy ani ve výboru branném nikdo na tuto výtku nereagoval. Jestliže jsme minulý a tento týden věnovali čas otázkám branným, našemu vojsku, tím jsme nikterak čas nemarnili a na potřeby lidu také jistě nezapomeneme; víme všichni, co je naší povinností, a tuto povinnost také splníme.

Po světové válce vydáno bylo heslo o odzbrojení států a poraženým státům byl stav vojska snížen na počet, který dostačí na udržení vnitřního pořádku. (Předsednictví převzal místopředseda Stivín.) Za to však státy vítězné zvýšily počet vojska v činné službě a ještě rozmnožily horečně letecké formace, protože se očekává, že příští válka povede se letadly a chemikáliemi, takže ničivost války pocítí i neválčící obyvatelstvo v míře dosud neznámé - a to hlavně ženy a děti. K takovému barbarství chystá se velebená humanita moderní doby.

Pravdivým je výrok, že člověk ve své vášni je nejkrutějším dravcem na světě.

Militarismus moderní, ten nemírný, toť můra, která svírá a tíží ve všech státech, toť železná kráva, která sžírá do značné míry blahobyt naší společnosti, toť upír, jenž ssaje národům krev, jehož brzy se nedosytíme, toť onen moderní moloch, jemuž obětovat se musí ty nejlepší a nejzdravější síly a paže. (Posl. Mikulíček: To pravíte po 2000leté výchově křesťanské!)

Pane kol. Mikulíčku, váš vzorný příklad v Rusku právě také zaviňuje, že takových hrůz se musíme obávati.

Militarismus nemírný, to zdůrazňuji, o němž tuto mluvíme, je ono zařízení moderních států, že vydržování moderních vojsk ohromných i v době míru stalo se trvalým stavem. Militarismus v této formě spočívá na bludných zásadách o státě a poměru jeho k poddaným, kteréžto zásady liberalismus přijal z pohanského římského práva. Souhrn zásad těch je, že stát sám sobě jest účelem, že moc stojí nad právem, že poddaní jsou pouhým slepým nástrojem státu, že jsou zde pro stát, nikoli však stát pro poddané, že všechna práva, všechny svobody poddaných dlužno podříditi a obětovati státu.

Rivalisující státy musí společně, aspoň částečně odzbrojiti, jinak pohltí moderní militarismus po způsobu báječného boha Kronosa své vlastní děti a Evropa - jak pravil již před lety Haeckel - zničí se nejenom hospodářsky, nýbrž i fysicky. Fakticky se to dokázalo, ve světové válce, máme tudíž odstrašující příklad.

Nežádáme však nikterak, aby všechny kanony byly přelity na kostelní zvony a aby všechny ručnice se staly kosami a srpy. Tak naivním nikdo snad nebude, jistý počet vojska státy vždy podrží, ale spory mezinárodní nechť jsou rozhodovány bez prolévání krve.

Mezinárodní spory daly by se řešiti smírným způsobem, kdyby pýcha a lakota nezaslepovaly rozum vedoucích státníků. Při žárlivém hájení vlastní neodvislosti nechtějí moderní státy podřizovati se cizí autoritě, ačkoli je jisto, že klidný společenský vývoj vyžaduje existence mezinárodní autority, která by vzniklé spory smírně vyjednávala. Byla sice utvořena po světové válce Společnost národů, která má úkol rozhodčího soudce v mezinárodních zápletkách, ale působnost její není dosud vyzkoušena, jak dokazují zvláště poměry a události i z poslední doby.

Válka a její hrůzy bývají často vykládány jako následek neúčinnosti náboženských zásad. Zapomíná se však, že náboženské mravní zásady mohou míti vliv na společnost jen tehdy, jestliže se jimi jednotlivci přesně řídí. Když však lidé v životě náboženských předpisů nešetří a varovného hlasu zástupců církve nedbají, nemají práva stýskati si na neúčinnost náboženství. Ještě větší ovšem zlobou jest, když za hrůzy války činí se odpovědným Bůh, církev a náboženství. Dokud budou u vesla států evropských rozhodovati mužové, kteří prakticky nechtějí uznávati zásad křesťanství, hlavně křesťanskou lásku k bližnímu, dokud tančiti budou kolem zlatého telete a nepřestanou se klaněti "nadělaným" milionům, dokud pohanská zásada "politického nacionalismu" štváti nepřestane národ proti národu, dokud neroztaví a nerozehřeje zákon Kristův ledová srdce vládnoucích Kroesů láskou k lidu trpícímu, strádajícímu, dotud živiti bude státům ohromná vojska, by hájila a chránila majetek a bohatství zhusta ne čestnou prací a podnikáním získaný.

Mnozí nepřejí ani myšlence částečného odzbrojení. O tom již v době předválečné psal známý odborník dr Rudolf Meyer, který činí tyto námitky:

Kdyby jedna velmoc odporovala a částečně odzbrojiti nechtěla, pak by též ostatní nemohly odzbrojiti anebo musily by stát takový donutiti, což tolik jest, jako počíti evropskou válku.

A kdyby konečně všechny státy skutečně odzbrojily a stálá vojska zmenšily, pak vzrostly by na druhé straně průmyslové reservní armády ve státech těch a všeobecná bída, beztoho již veliká, byla by nutným následkem.

Do jisté míry jsou tyto důvody velmi vážnými, poněvadž my nepřejeme si zbrojení. Bylo by naším nejmilejším a nejupřímnějším přáním, abychom se mohli obejíti bez armády, ale vidíte to při každé státní dodávce, jak o tuto dodávku provádějí se přímo závody. Proč? Poněvadž lid potřebuje práce a dosavadní naše zřízení nedovedlo poměry tak uspořádati, aby tyto síly k práci se nabízející mohly se uplatniti snad produktivněji než při výrobcích k potřebám branné moci.

Zřízení ozbrojení národního naráží ovšem také na velké překážky. U nás je to zvláště jednou z nejdůležitějších překážek, poněvadž naše vnitřní poměry jsou toho druhu, že všichni občané nepociťují své povinnosti a odpovědnosti ke státu. Musíme míti na paměti když se svého času mluvilo o národním ozbrojení, jak se na tyto věci díval třeba tehdejší vůdce soc. demokracie německé Liebknecht, když se těšil, že po zavedení národního ozbrojení bude míti soc.-demokratický volič v ruce nejen lístek volební, nýbrž i pušku a v brašně ostré patrony, jimiž prý zjedná svému hlasu váhy. Dnes toto dědictví přebrali komunisté a jest pochopitelno, jednalo-li se o předběžnou vojenskou výchovu dorostu, že i tyto důvody zde snad poněkud rozhodovaly, poněvadž kdyby byla provedena vojenská předvýchova, není vyloučena možnost, že časem by se také širším vrstvám lidovým do rukou musila dostati zbraň, pak-li by milice měla býti jedenkrát u nás v pravém slova smyslu provedena.

Tedy z toho důvodu, že náš stát nemůže proraziti ty zásady všeobecné, které nyní jsou, a uplatniti hledisko mírové, musí se snažiti, aby aspoň měl náležitou obranu pro případ potřeby. A k tomu účelu po provedených zkouškách předkládá řadu zákonů, jimiž má býti u nás branná moc lépe upravena. Odborné kruhy vojenské jsou toho mínění, že z principu nemůže býti nikdo proti reformě branného systému u nás. Podobné pokusy nesmíme odmítati i z toho důvodu, že naše branná moc jest stále ještě ve stadiu vývoje, kdy snese každou rozumnou opravu, ale jde o to, aby tyto reformy byly účelné po zralé úvaze, po nestranném a odborném zvážení všech zkušeností, s ohledem na všechny prvky, které tvoří armádu, zejména, aby po reformách nebylo voláno jen z úzkých důvodů stranických.

Bude věcí státní správy a hlavně ministerstva nár. obrany, aby opravdu těchto reforem, které zavádí návrh zákona o ročním kontingentu branců a o náhradní záloze a o některých změnách branného zákona, nebylo v budoucnosti snad zneužito.

Ze strany vážené oposice byly zde činěny úvahy hodné námitky a opravdu, kdyby zde byl snad úmysl zneužívati jistých ustanovení zákonných, pak nerozpakuji se prohlásiti, že by takový zákon dlouhého trvání neměl. My však přece jen vidíme v zákoně projednávaném značný pokrok proti stavu nynějšímu, zvláště vzpomeneme-li, co až dosud jest nám prodělávati s osvobozováním vojínů od branné povinnosti. Jsou tím zatěžováni poslanci, senátoři, úřady, min. nár. obrany a přes to vše výsledkem je velká nespokojenost v obcích, poněvadž v tom velkém počtu velmi často se stává, že dostane se výhody tomu, kdo podle názorů místních občanů takové výhody by nepotřeboval, poněvadž je tam člověk výhody potřebnější. Dnes se to bude tedy upravovati jinak, celá řada vojínů, kteří budou těchto výhod potřebovati, bude vřazena do zálohy, a bude pak věcí komisí, aby nestranně, poctivě a spravedlivě rozhodovaly a tak dokázaly, že opravdu jsou na výši doby a že demokracii také berou vážně. Bude-li se to s těchto hledisek posuzovati, myslím, že odpadne řada stesků.

Ovšem o vojenské službě a o celém vnitřním zařízení naší branné moci mohou býti různé názory. A také různé názory o tom jsou i mezi odborníky vojenskými, jenže zhusta se stává, že vládní odborníci mají možnost svoje názory projeviti, kdežto ti, kteří jsou opačných názorů, své názory neprojevují z pochopitelných důvodů, zvláště jsou-li v aktivní službě, aby si snad nepoškodili. Mám zde na paměti nedávný projev profesora vysoké školy technické Vladimíra Lista, který ve svém článku pravil: "Řada mých nejlepších absolventů se často i se slzami v očích přiznala, že ve vojenské službě se jejich odborných vědomostí nejen nevyužívá, nýbrž, že naše vojenská služba vedena je tak slepě formálně, že se stává útrapou nejen inteligentovi, ale každému nepochopitelným břemenem. Podle jednomyslných zpráv nevyužívá se tam totiž ani schopností ani času. Talent a chuť se ničí, takže snahou všech jest opustiti službu vojenskou za každou cenu co nejdříve".

Myslím, že naše vojenská správa tohoto vážného pokynu by si měla opravdu všimnouti a přemýšleti o tom, aby opravdu naše mládež, naši mladí synkové nedívali se na svou povinnost brannou z takového hlediska jako právě takový inteligent, profesor vysoké školy české označuje. On to zrovna odůvodňuje. Praví: "Naše vojenská služba trpí pravděpodobně historismem, žijíc v tradici začátku devatenáctého století, kdy vojenská služba byla jakýmsi poddanstvím, ke kterému byla odsouzena pouze nepříjemná část národa. Zdá se, že se nevžilo prakticky přesvědčení, že v demokratickém státě po světové válce je vojenská služba nejen vlasteneckou povinností celého národa, ale že armáda musí se silami a schopnostmi každého jednotlivce zacházeti v zájmu státu co nejúčelněji. Je účelným, že v národě, majícím tolik škol, tolik tělocvičných organisací, jako Sokol, Orel, jednoty dělnické, tolik sportů a tolik skautů, nebéře na to armáda zřetele? V demokratickém státě jistě nikdo nesmí míti výsad a předností rodem, a i sebe menší muž, mající schopnost nebo talent, musí míti možnost dosáhnouti jako v demokratických velkých průmyslových organisacích nejvyšších a nejodpovědnějších míst" - jestliže se k tomu ovšem hodí. "Proto musí býti každému dána možnost plně uplatniti své schopnosti."

Vojenská správa snaží se vyvarovati zaváděti výsady zaváděním jednoročního dobrovolnického práva, jak po něm bylo voláno, pro studovanou mládež. Je však odhodlána řešiti otázku postavení absolventů škol pro výchovu důstojníků v záloze. Tato reforma jest jistě pokrokem. Nečiní průlom do služební doby, stejné pro všecky, může však uspokojiti i studovanou mládež ve vojsku, protože jí otvírá nové pole působnosti a konečně naší branné moci pomůže rychlejším tempem vybudovati sbor mladých záložních důstojníků.

Co se týče jednotlivých ustanovení, přál bych si, jakmile zákon nabude platnosti, zvláště pokud budou jednotlivosti ještě nařízením upraveny, aby nařízení ta byla opravdu v duchu zákona a aby nebyly snad stížnosti na stranický postup v dobách příštích.

P. posl. Geršl jaksi naznačil, že snad při projednávání zákona nebylo dosti pozorně sledováno ustanovení §u 10, oddíl XIV, jímž se mění § 27 branného zákona a kde se praví, že v mimořádných případech může president republiky po slyšení vlády též naříditi, jsou-li pro to naléhavé důvody, aby byli povoláni příslušníci určitých specielních služebních odvětví k výjimečné činné službě v míru na dobu nezbytné potřeby bez rozdílu, ke kterému ročníku zálohy nebo náhradní zálohy dotyční příslušníci patří.

Tu uvádím, že jsme si ustanovení tohoto byli dobře vědomi a že dobře rozumíme, co se tímto ustanovením míní říci, ale jsouce si vědomi také dnešních poměrů ve státě a znajíce namnoze neodpovědné živly, které by byly s to, vyvolati mnohdy dalekosáhlé konflikty, souhlasíme tedy také s ustanovením tímto, kde i pro případy takové stát náš má býti ochráněn.

Přál bych si také, aby zacházení s mužstvem ve vojště bylo takové, abychom neslyšeli různých stížností. Víme určitě, že poměry v našem vojště jsou zcela jiné, než byly za Rakouska, že takových stížností naši vojáci nemají, jako měli dříve, ale přesto vše stávají se případy pozoruhodné. Tu by bylo povinností vojenské správy, aby i po té stránce v každém směru byla zjednána náprava. Totéž se týká poddůstojníků a důstojníků a vyšších jejich nadřízených.

Na konec bych připomněl: Má-li občanstvo veliké povinnosti ke státu, musí-li svými prostředky podporovati v tak značné míře brannou předlohu, musí-li odváděti daň z krve, je potřeba, aby bylo také pamatováno na ty, kteří tuto daň opravdu svědomitě platí, t. j. na malé živnostníky a podomácké dělníky, aby bylo na ně pamatováno zadávkami všeho druhu pro armádu, aby jim chléb neujímali velkoprůmyslníci, byť i dodávali armádě poněkud laciněji. Musíme uvážiti, že, jde-li nám o obranu státu, musíme v prvé řadě upokojiti chudý, drobný lid v těch krajích, kde nemá obživy a výdělku.

Poukazuji jen na Drahanskou vysočinu, na různé kraje kopcovité, kde není výživy, kde ten lid čeká na pár košil, kalhot a všelijakých těch prýmků, aby po té stránce nebyla dávána přednost tomu velkoprůmyslníku, který přece jen takových zadávek nepotřebuje. I kdyby větší oběť musela býti přinesena, je v zájmu spokojenosti a klidu tohoto občanstva, aby jim bylo vyhověno.

V důsledcích toho, že považujeme zákon tento opravdu za jakousi reformu ne snad upokojující všestranně - není nic lidského dokonalého a víme, že s předlohami vojenskými ještě často se zde sejdeme - ale přece jen za pokrok, bude náš klub hlasovati pro tuto předlohu. (Výborné! Potlesk.)