Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Posl. Klein: Slavná sněmovno! Osnova, která je právě projednávána, měla by u nás vyvolati širokou hospodářskou debatu, neboť význam osnovy netkví jen v úmyslu pomáhati podnikům ať průmyslovým nebo peněžním, nebo podnikům jiného druhu, aby se fusí sanovaly, nýbrž zákon v podstatě by měl spíše napomáhati, aby u nás celkové průmyslové a výrobní podnikání bylo zvelebováno. Dovolávám se při tom i důvodové zprávy, která - myslím, velmi správně - vystihuje původní poslání tohoto zákona, neboť na str. 6. praví se, že "fuse dějí se nejen z důvodů sanačních, nýbrž i z důvodů rozšíření podnikové base, přinášející sloučenému podniku úsporu na dani obratové a v konkretním případu" atd., jak to odůvodnění stran úlev zní.

Také zpráva výboru rozpočtového konstatuje, co již bylo uvedeno v důvodové zprávě k vládnímu návrhu, že jde "o usnadnění fusí a přeměn z důvodů hospodářských za účelem umožnění sanací a lepší organisace provozu v různých podnicích najmě peněžních, kde zejména roztříštěnost jest překážkou pokroku a ozdravění podniků".

Zdá se mi, že mezi stylisací vládního návrhu a zprávy výborové je určitá nuance, která může býti mnohomluvná, kdyby se dovedla náležitě rozložiti. Proto opakuji, že my shledáváme v zákonu přednost, že směřuje k tomu, aby se u nás výrobní poměry zlepšily, aby nastaly na poli výrobním poměry příznivější než dosud.

Pokud my, sociální demokraté, o této věci hovoříme, máme především také na mysli zaměstnanost našich dělníků a úředníků, která je spojena s celým problémem podnikání ve státě. Až dosud u nás fuse byly prováděny z důvodů sanačních. Je málo podniků, které se slučovaly proto, aby zlepšily metody své výroby, aby přijaly nové názory do svého podnikání, aby se přizpůsobily těm moderním proudům evropské a světové výroby. Vždycky a zpravidla u nás provádělo se fusionování hlavně proto, aby pomocí různých finančních prostředků se podniky sanovaly. Ale se sanací podniků je něco spojeno, proti čemuž my vždycky ostře protestovali, a používáme také této příležitosti, aby i v budoucnosti bylo jasno, že strana sociálně-demokratická nemůže nikdy souhlasiti, aby při fusích nastalo propouštění zaměstnanců. Připomínám moravský příklad slučování firmy Brand a Ľ huillier s První brněnskou strojírnou, které si vyžádalo 300 dělnických a asi 100 úřednických obětí. V tomto případě vidíte sanaci na účet zaměstnanců. Ptám se: může to prospěti našemu hospodářství? Nikoliv. Tedy tento zákon, který přináší jistě značné úlevy pro tyto podniky, by byl asi uveden ve falešný výklad a falešný smysl, kdyby takto byly u nás fuse i v budoucnu prováděny.

Druhá věc, která mne zajímá a která je také uvedena v důvodové zprávě, týká se právě konstatování, že žijeme ještě ve výjimečných hospodářských poměrech, pro které byl původně vydán zákon čís. 151/23. To podepisuji: žijeme neustále ve výjimečných poměrech hospodářských. Objevila se ovšem brzy kolektivní snaha, řízená zejména také Svazem čsl. průmyslníků, aby mzdy zaměstnanců byly snižovány, poněvadž prý přicházíme do stabilních poměrů a všechno, co se zove "úprava v době poměrů mimořádných", má se prý zrušiti. V sociální politice zrušila se řada nařízení, která se týkají na př. výpovědní lhůty, a říkalo se nám již r. 1923, že se musí odbourávati revoluční vymoženosti, ačkoliv tato nařízení byla vydána pro dobu mimořádnou, a ejhle: Jde-li o to, pomáhati v prvé řadě průmyslovému kapitálu, konstatuje se r. 1927, že přece jen žijeme ve výjimečných poměrech hospodářských, tedy uznává se, co jsme již před několika lety konstatovali, když šlo o to, aby se dělníkům a zaměstnancům snížily hromadně mzdy. Já zde loyálně potvrzuji, že co je uvedeno v důvodové zprávě, souhlasí s pravdou a skutečností.

Avšak důvodová zpráva je ještě po jiné stránce zajímavá. Konstatuje se, že proces přechodu od národního hospodářství ke světovému hospodářství není ještě ukončen - tedy něco, co my zase již dávno říkáme: že naše národní hospodářství nesmí se do sebe uzavříti, že Československá republika, která dnem, kdy byla geograficky takto vytvořena, stala se státem na výsost průmyslovým a vývozním, tudíž státem, který se musí vklíniti do celosvětového hospodářství, musí dbáti, aby přebytek naší produkce mohl se vyvážeti za hranice, což je spojeno s velkým problémem hospodářské a obchodní politiky, o kterém jsem nedávno s tohoto místa mluvil a kdy pan zpravodaj mi také prokázal čest, že mne tehdy aspoň částečně poslouchal, a kdy jsme měli možnost také vyměniti spolu některé názory o naší hospodářské politice.

Faktum je, že Československá republika může svůj průmysl zaměstnati, bude-li u všech činitelů pro tuto nutnost pochopení. Kdo je objektivní - a bylo to konstatováno také z řad občanských národohospodářů - musí nám přiznati, že dělnická třída v tomto státě pro tuto otázku umožnění exportu a oživení průmyslového podnikání ve státě přinesla největší oběti, mzdy namnoze byly snižovány až o 40% v době, kdy se zvyšovaly ceny životních potřeb. Tedy ten, kdo vlastně nejvíce pomáhá tvoření hodnot, přinesl největší oběti. Na druhé straně však vidíme, že zejména naši zaměstnavatelé nikterak nedbali varovného slova a nedovedli se rychle přizpůsobiti požadavkům a potřebám moderní průmyslové doby. Proto i zde velmi rádi potvrzujeme správnost onoho tvrzení v důvodové zprávě a říkáme: Ano, ta doba přechodu od národního hospodářství ke světovému hospodářství není ještě ukončena, pravděpodobně vyžádá sobě ještě dalších let, a kdybych to měl měřiti na pochopení v našem státě, řekl bych, že u nás pravděpodobně několik desetiletí.

Proto velmi rádi citujeme pro potvrzení našeho názoru i orgán zaměstnavatelské korporace - dovolávám se Věstníku ústředny obchodních komor - který totéž konstatuje; konstatuje to také Věstník ministerstva obchodu, tedy pravděpodobně je to čerpáno z jednoho pramene - že je třeba pomáhati podnikání. Podle názoru rozpočtového výboru, pana zpravodaje i vládního návrhu, jde o novou epochu hospodářského podnikání v našem státě.

A nyní, jak je to v praksi? Nebudu opakovati, co jsem před několika málo týdny s tohoto místa slavné sněmovně na základě bohatého, statisticky doloženého materiálu prohlásil. Řekl jsem, že tato vláda nemá hospodářského a obchodního programu, že tato vláda nemá slova k dnešní krisi, ve které především zase trpí zaměstnanec; já jsem také sdělil ve věci ministerstva obchodu obtíže rázu politického. Od té doby se nic v tom směru nezměnilo a proto mohu jen opakovati, že nás nemůže uspokojiti tento labilní stav, ve kterém se neříká o obchodní a hospodářské politice zcela nic. Ačkoli cifra nezaměstnanosti denně vrůstá, ačkoli se zavírají továrny a máme nesmírné potíže s ujednáním nových smluv, nepřichází nikdo z této vlády, aby prohlásil, jakým způsobem míní vláda sanovati tyto nemožné a neudržitelné hospodářské poměry.

My činíme tento apel hlavně proto, že zaměstnanec v prvé řadě odnáší to, co jiný zplodil.

Nezaměstnanost je otázkou, která by u nás opravdu měla býti šířeji projednávána, ale to již jest zvykem, který se pravděpodobně krutě vymstí na našich politických a hospodářských poměrech. Pánové z občanského tábora i dnešní vlády se domnívají, že nikdo nesmí mluviti o nezaměstnanosti. To je věc, která patří socialistům nebo stranám dělnickým, ale nikdo z občanských stran k tomuto problému, který není jen problémem dělníka, nýbrž celého státu, nevyjádří svého stanoviska. To není starostí této vlády, ačkoli značná část obyvatelstva tohoto státu touto krisí nesmírně trpí. Průvodní zjevy jsou různé. Poukazuji na poslední statistiku práce přes čas za r. 1926 - nové statistiky nemáme. Za r. 1926 bylo povoleno celkem 3346 žádostí o práci přes čas. 3621 závodů takovou práci přes čas požadovalo. V těchto závodech bylo zaměstnáno celkem 610.043 osob a z nich pracovalo přes čas 177.877. Povolených pracovních hodin bylo 9,276.046 čili 1,159.506 osmihodinových pracovních dnů. Zatížení na jednoho dělníka prací přes čas je 52^.1 hodin. Zpráva Státního úřadu statistického pak praví dále, že z této statistiky je zřejmo, že r. 1926 nastal silný pokles povolování práce přes čas, a to nejen proti roku předchozímu, nýbrž i proti r. 1924.

Vážení pánové! V době, kdy varujeme denně v tisku i slovy před prameny, ze kterých vyrůstá nezaměstnanost, povoluje se hromadně práce přes čas a statistika ovšem úřední - ještě konstatuje, že je to lepší než v letech předchozích. O kolik dělníků více by mělo pracovní příležitost, kdyby se dodržoval u nás zákon o pracovní době? Ve státech, ve kterých je větší pochopení pro hospodářské a sociální otázky, dokonce se uvažuje - a to nejen se strany socialistů a zástupců dělnických, nýbrž právě i se strany činitelů zastupujících zájmy kapitalistické - aby pracovní doba byla spíše ještě zkrácena. A tak v některých státech - i v Německu se to objevuje - vidíme otázku sedmihodinového pracovního dne. Vidíme dále problém delší školní doby, aby pomocí těchto opatření klesala nezaměstnanost, aby lidé jednak byli školsky lépe připraveni pro své povolání, a na druhé straně, aby byl dodržován zákon o osmihodinové době pracovní, jakož i aby se pomocí sociálně politických opatření nezaměstnanosti aspoň pro přechodnou dobu předcházelo.

U nás, jak statistika nám zde projevuje, není pro to dostatek pochopení. Uvedl jsem v této sněmovně některé číslice týkající se naší emigrace. Časopis Masarykovy akademie práce "Nová Práce" zaujal v prvém článku k tomuto problému stanovisko. Dotyčný autor domnívá se, že je možno u nás ještě dnes vyvážeti lidi. Opírám se jen o číslice ministerstva soc. péče, abych dokázal, že nemáme, kam bychom lidi vyváželi. Amerika pro nás je už dávno uzavřenou zemí, a pokud český dělník nebo zaměstnanec mohl nalézti zaměstnání ve Francii, na Balkáně anebo v menším počtu v Německu a v Anglii, vrací se namnoze zpět, poněvadž krise v těchto státech donucovaly vlády, aby určitými ochrannými zákony přiměly cizí zaměstnance, aby se vraceli do svých domovů. Tedy prostě neexistuje stát, kam bychom dělníky mohli vyvážeti. Situace je taková, že bylo vydáno do ciziny, mimo Spojené státy, r. 1922 20.138 pasů, r. 1923 25.641, r. 1924 23.527, r. 1925 18.391 pasů. Do Spojených Států bylo dopraveno r. 1922 13.561 osob, r. 1923 11.037 osob, r. 1924 2541 osob a r. 1925 3194 osob.

Tedy vidíme, že pokud jde o dopravu do Ameriky, číslice rapidně klesá, i když v poměru k r. 1924 poněkud stoupla. Slavnému parlamentu jsou známy přísné zákony americké, které mimo nejužší příbuzné amerických občanů znemožňují každému jinému, aby se do Ameriky vystěhoval. A pokud tu máme v republice několik desetitisíc čekatelů na visum americké, víme zcela dobře, že tito lidé budou zklamáni, poněvadž není naděje, že by americký senát přísná ustanovení emigračního zákona podstatným způsobem změnil.

Tedy názor občanských teoretiků národního hospodářství, že bychom mohli vyvážeti lidi, naprosto nesouhlasí se skutečností a zůstává u nás dále otevřenou otázkou, jakým způsobem u nás zaměstnáme našeho dělníka. Pravil jsem již, že to je součástí řešení problému naší celkové obchodní a sociální politiky.

Dovolte mně, abych také navázal na projev, který je vždy velmi živě komentován v našem tisku, a to na projev Svazu čsl. průmyslníků. Tento svaz je nesporně silnou, dobře fungující organisací. Tento svaz může namnoze býti vzorem i jiným organisacím, to připouštím. Ale jednu podstatnou vadu tento svaz má, že tento celý aparát zavedl se na linii proti dělníkům a zaměstnancům. Svaz čsl. průmyslníků nemá jiné starosti, než jakým způsobem by se zhoršilo sociální pojištění, jakým způsobem by se u nás odbourala sociální politika. Ale aby vlivem své silné organisace působil, aby také průmysl byl zaměstnán, na to nemá času, poněvadž, jak jeden průmyslník prohlásil v jednom shromáždění, je to prý politika sekretářů a nikoliv politika průmyslníků. Stanou se i okamžiky, kdy ani seriosní průmyslník s politikou svého svazu nesouhlasí. Sledujeme-li zase velmi bedlivě projevy na poslední manifestační schůzi čsl. průmyslníků, vidíme, že se naleznou jednotlivci, kteří mezi řádky vytknou tuto vadu našemu čsl. průmyslu. Tak na př. p. inž. Jerry pravil, že je potřebí obraceti kritiku také do vlastních řad: "Nyní je právě doba, kdy průmyslu je potřebí postaviti zájem všeobecný nad osobní a kdy jednotlivý podnikatel musí svou vůli podrobiti ve výrobě vůli kolektivní." Dále pokračoval tento pán: "Válka nás naučila, že blahobyt všech je naprostou podmínkou pro blahobyt jednotlivce."

Není to nejlepší odpověď na adresu těch pp. sekretářů Svazu čsl. průmyslníků, kteří nemají nic jiného na práci, než studovati, jakým způsobem by zhoršili sociální pojištění, jakým způsobem by přecházeli zákon o pracovní době, jakým způsobem by znemožňovali nedělní klid a jiné ochranné zákony zaměstnanecké a dělnické? Není to nejlepší odpověď z úst zástupce čsl. průmyslu?

A hleďme, vždyť i ten mluvčí vítkovických železáren a mluvčí ostravsko-karvínského revíru p. gen. ředitel Sonnenschein nikterak neschvaloval - ovšem řekl to jinými slovy - tuto protidělnickou politiku Svazu čsl. průmyslníků.

Ovšem p. dr. Hodač, který podle mého názoru velmi málo rozumí průmyslu, poněvadž teoreticky sice mnoho studoval - jeho projevy mají jistý význam, nechci jich podceňovati - ale prakticky věci naprosto nerozumí, svou řeč na tomto manifestačním projevu čsl. průmyslu založil hlavně na útocích proti sociálnímu pojištění. Československý průmyslník, který hledá práci, aby zaměstnával své stroje a také své dělníky, právem by očekával od generálního tajemníka Svazu čsl. průmyslu, že naznačí metody, kterými se má ubírati nová hospodářská politika v tomto státě, aby oživila náš československý průmysl. Ale co řekl tento generální mluvčí našeho průmyslu? Že sociální pojištění je špatné, že se musí "novelisovati", aby prý všem prospělo. Ostatní, co uvedl p. dr Hodač - o mezinárodní hospodářské konferenci, o celní ochraně a jiných věcech - nijak tak nevyniká, jako právě tento projev o sociálním pojištění. Ovšem p. dr Hodač také uvedl v jiné části svého projevu něco, co je v naprostém rozporu s tím, co pravil o sociálním pojištění. Řekl totiž, že u nás jsou prý sociální poměry ustáleny.

Vážení pánové! Kdyby tomu tak bylo a i kdyby slavná vláda prohlásila, že zůstane v sociální politice při nejmenším status quo ante a že se naše sociální politika nebude zhoršovati, snad bychom to pochopili, uznávajíce vznik a složení této vlády, ale poněvadž "osmičky" toho neb onoho titulu scházejí se denně, aby jednou mluvily o zrušení nočního klidu v pekárnách, po druhé o zrušení nedělního klidu v obchodech, po třetí o sociálním pojištění, po čtvrté o pracovní době, tedy kolem nás jsou samé "osmičky", které nemají jiné starosti, než jak by nám tyto sociální vymoženosti vzaly.

Pan dr Hodač by měl prohlásiti, věří-li tomu, co uvedl v té první části, že sociální poměry jsou ustáleny, či věří-li tomu, že je třeba, aby byly u nás sociální poměry zhoršeny, jak o tom mluvil v té části o sociálním pojištění.

Na valné schůzi čsl. průmyslu bylo také demonstrováno proti clům. Je zajímavo, že nemohoucnost čsl. průmyslu právě v této kardinální otázce našeho podnikání je nejlépe charakterisována v projevech, které jsme konstatovali na 9. valné schůzi této veliké korporace. Tam to bylo přímo vytýkáno - byl to p. generální ředitel Benedikt, který pravil, že se připojuje vřele k projevu čsl. průmyslu textilního, a žádal, aby zřetel naší politiky nebyl obrácen k vysoké ochraně celní, nýbrž k tomu, abychom šli v čele hnutí směřujícího k odbourání celní ochrany a tím způsobem abychom dosáhli lepších poměrů a rychlejší úpravy obchodních smluv.

Pan dr Zadina nám vykládal jako referent o agrárních clech, že není pravda, že by agrární cla znemožňovala ujednání obchodních smluv. A ejhle, jistě povolaný mluvčí průmyslu zde projevuje, jakým břemenem je náš nový sazebník celní, přijatý touto slavnou většinou, a jak znemožňuje právě to nejdůležitější v našem veřejném hospodářském životě, totiž ujednávání obchodních smluv.

A tak tedy Svaz československého průmyslu zamítá jako my stejně cla, která nepomáhají podnikání, která zabíjejí náš čsl. průmysl. Jest třeba jen konstatovati, že v tomto směru staví se Svaz československého průmyslu velmi ostře proti politice této vlády.

Vážení pánové, mohu tedy prohlásiti, že politika Svazu čsl. průmyslu při rekonstrukci našeho podnikání naprosto selhala a selže i v budoucnu, nepronikne-li pochopení pro to, že i organisace průmyslu musí se orientovati ve prospěch kardinálních otázek hospodářských a nejen proti zaměstnancům.

I z řad mluvčích vládních stran několikráte zde bylo poukázáno na úžasnou expansi Ameriky. A jak to vypadá v Americe? Vysoký standard dělnický a ovšem také vysoký výdělek průmyslníků. U nás se to dělá opačně: mzdy dělnické snižují se na nemožnou úroveň a pomocí těchto snížených mezd domnívá se čsl. průmyslník - ovšem naprosto falešně - že nahradí to, co mu jinými událostmi v hospodářském podnikání ušlo. Myslím, že by bylo velmi dobře, kdyby pánové také o těchto otázkách uvažovali, a pokud je ještě čas, aby také obrátili.

Jestliže tu a tam slyšíme v řadách mluvčích čsl. průmyslu slova o záchraně našeho státu, slova o ochraně republiky, pak mohu říci jen jedno: Ten, kdo nechápe zavčas základních podmínek normálního života hospodářského v tomto státě, je hrobařem tohoto státu. Náš stát má svoji budoucnost nejen v dobré politice, nýbrž především v dobrém hospodářství, a poněvadž jsme převzali ze staré rakouskouherské monarchie 80% fabrik a s nimi všechny zaměstnance, obyvatele tohoto státu, máme povinnost, abychom se starali o práci těchto dělníků a ve spojitosti s tím o práci pro náš průmysl.

Pánové, dovolte mi, abych v předvečer konání Mezinárodní hospodářské konference, která se svolává do Ženevy, znovu opakoval několik málo číslic, pokud jde o našeho největšího konkurenta - Ameriku. Je známo, že Amerika čítá jednu šestinu veškerého obyvatelstva světa, a prosím, Amerika dnes vyrobí: 39% celkové světové výroby uhlí, 54% celkové světové výroby mědi, 60% celkové světové výroby bavlny, 72% celkové světové výroby petroleje, spotřebuje na př. sama 70% celkové světové výroby kaučuku. Spojené státy mají 36% železniční sítě světové, 52% sítě telegrafní a telefonní, 81% všech automobilů a dopravních prostředků světa a 45% světové zásoby zlata. To naposled jest nejlepším potvrzením, že vysoké mzdy amerického dělníka nezabíjejí průmysl a podnikání americké. Pravý opak je pravdou. A také stát, který přehlíží tohoto mocného, silného a nebezpečného konkurenta, jistě nedělá dobrou hospodářskou politiku.

Dovolte mi ještě, abych se zmínil - velmi stručně - o tom, co je zvláště v důvodové zprávě i v zákoně zdůrazněno, to jest, že splynutí má veliký význam pro bankovnictví u nás. Lituji, že při této příležitosti musím znovu apelovati na část našeho podnikatelství a prohlásiti, že konflikt bankovních úředníků opravdu již jest evropským skandálem. Není druhého státu, ve kterém by se sociální a hospodářské poměry zaměstnanců takového významu, jako jsou bankovní úředníci, podobným způsobem vyřizovaly.

Bankovní zaměstnanci bojují od 1. ledna t. r. o nové své hospodářské postavení, bojují o novou kolektivní smlouvu. Pánové, oč jde? Říkám vám zcela autoritativně, že jde relativně pouze o nějaké koruny, a ne o sta neb tisíce korun. Co jsem vytýkal Svazu československého průmyslu, v němž také Svaz čsl. bank je zastoupen, vytýkám stejně i zde. To není politika správních radů, to není politika akcionářů, nýbrž to je především politika ředitelů bank, kteří znemožňují, aby úředníci bankovní ujednali řádnou, dnešním poměrům odpovídající kolektivní smlouvu. Jednání bylo navázáno, ale v posledních dnech bylo přerušeno. Svaz čsl. bank stereotypně opakuje: "Litujeme, ale vaše požadavky jsou toho druhu, že nemůžeme dále jednati." Víme, oč běží. Konfederace čsl. zaměstnavatelů má zájem, jak jsem již dovodil, aby se nesjednávaly smlouvy vůbec. To je ta jediná politika, která se u nás v táboru zaměstnavatelském dělá. A tak tedy i Svaz čsl. bank, ač morálně donucen jednak usnesením městské rady, jednak zásahem vlivných činitelů národohospodářských, aby znovu navázal styk s úřednickými organisacemi, zase přestal vyjednávati, poněvadž má pravděpodobně příkaz, aby k dojednání smlouvy vůbec nedošlo. A vidíme, že jsou to ředitelé bankovních ústavů, kteří právě znemožňují tuto dohodu. A proč právě ředitelé?

Slavná sněmovno! Tato vláda prohlásila, že bude spořiti ve státní správě, a zejména je to p. dr Engliš, který na této morálce staví celý svůj finanční systém. Ale pan dr Engliš by měl také zasáhnouti tam, kde je třeba korektur a náprav. Uvážíme-li, že průměrný plat smluvního bankovního ředitele činí půl milionu Kč, průměrný plat vrchního ředitele bankovního jeden mil. Kč - ručím za tyto cifry, a úplně se to vyrovnává, poněvadž v Živnobance máme také ředitele, který má 5 až 6 mil. Kč ročního příjmu - tedy nelze si představiti, že tito pánové s milionovým příjmem zamítají nepatrné požadavky malého úředníka bankovního, který je nositelem celé administrativy finanční u nás, který je, řekl bych dozorcem toho pořádku finančního. Tomu se nechce dáti ta úprava, ale několik ředitelů požívá těchto nemožných, nemravných platů. Někdo v ministerstvu financí měl odvahu připraviti osnovu zákona, kterým by se revidovaly platy a smlouvy bankovních ředitelů. Kde je ta osnova? Nechť vláda tuto osnovu předloží! My budeme pro ni hlasovati. Ať předloží osnovu zákona, kterým se budou tyto platy revidovati, aby se opravdu v našem finančním hospodářství udělal pořádek!

Pánové, těchto ředitelů nemáme málo, máme jich dost. Zase uvádím statistiku. Na 10 až 12 subalterních úředníků bankovních připadá, prosím, jeden ředitel! Je také někdo ředitelem, kdo má příjmů pouze 100.000 Kč. To je ovšem proletář, se kterým se nakládá podle zákona o obchodních pomocnících. 100.000 Kč - to je nejhorší plat. Ale poněvadž máme daleko opulentnější platy, průměr je takový, jak jsem uvedl. Mám za to, že tyto cifry dokazují, jaké nemožné jsou poměry v našem bankovnictví, a je to také hanba stran, které klidně přihlížejí k tomu, že bankovní úředník nemá dosud své poměry upraveny ve formě kolektivních smluv a že musí denně s těmito pány s milionovými příjmy o své příjmy bojovati.

Předseda (zvoní): Upozorňuji pana řečníka, že řečnická lhůta již dávno uplynula.