Mám pro to malý příklad ze starších
českých dějin. Když mladočeši
ve starém Rakousku 5. května 1892 podali prostřednictvím
tehdejšího posl. Tilschera ministerskou obžalobu
a když byla 238 hlasy proti 41 hlasům zamítnuta,
zvedl se, jak Kolmer ve svém díle o dějinách
rakouského parlamentu píše, tehdejší
mladočeský poslanec Herold a volal, jak registruje
Kolmer, triumfálně: "Přede dvěma
lety dali jsme se do boje proti punktacím, jako malá
strana, a v celém Rakousku se nám smáli.
Všichni, kdož měli v rukou moc, posmívali
se mladočeskému hnutí a přece můžeme
říci, není to žádná domýšlivost,
že jsme v této věci zvítězili.
Dokázali jsme aspoň, že se nyní přestalo
mluviti o českém vyrovnání a co bylo
nyní v tomto směru učiněno, děje
se bez českého lidu, není to žádné
vyrovnání, je to násilí." Tuto
episodu a tento poměr hlasů rád bych všem
posměváčkům v českém
vládním táboře v této chvíli
připomenul.
V českém vládním táboře
se strašlivě rozčilují, že právě
my, že právě naše strana dělá
ochránce a obránce československé
ústavy. Také v německých vládních
kruzích shledávají to podivným, že
německé strany lámou kopí za neporušitelnost
ústavy. Již "Deutsche Landpost" razila pro
tuto skupinu název "ústavověrných"
a křesťansko sociální "Deutsche
Presse" volá na nás vyčítavě,
že by vlastně žádný Němec
neměl dělati obhájce ústavy, ježto
by se mu v budoucnosti mohlo vytknouti, že sám všemi
možnými prostředky bojoval, aby prohlásil
ústavu na věky věků za nezměnitelnou
a nezlepšitelnou. Logikou těchto výkladů
nemohu se zabývati. Že se někdo, kdo v určitém,
zcela přesně popsaném případě
odporuje znásilnění ústavních
ustanovení, poskvrňuje skvrnou, když prohlašuje
ústavu na věky věků za nezměnitelnou
a nezlepšitelnou, jest za vlasy přitaženo. Zde
je každá diskuse vyloučena.
Než kdyby tomu tak bylo, byly by bývaly německé
vládní strany učinily lépe, kdyby
byly své rady včas, a to již roku 1926, adresovaly
předákům německého zemědělského
svazu a německé strany křesťansko sociální,
ministrům Spinovi a Mayr-Hartingovi,
místopředsedovi Zierhutovi a předsedovi
německé strany křesťansko sociální
dr Luschkovi, kteří vesměs v loňské
debatě vystoupili jako řečníci a velmi
vášnivě bránili a chránili ústavu,
kteří odůvodňujíce svůj
návrh, vytýkali vládě nejen porušení
zásad obsažených v ústavě, zásad
o rovnoprávnosti všech státních občanů,
nýbrž i porušení smlouvy st. germainské
a také že vláda nedbá mezinárodních
smluv o ochraně menšin, jakož i řadu poklesků
proti ústavě, proti jazykovému zákonu
a proti řadě jiných zákonů.
Při tom budiž podotčeno, že německé
vládní strany krátce před tím
ve státoprávním prohlášení,
které učinil 18. prosince ministr Spina,
tehdejší předseda klubu, opětovně
a slavnostně prohlásily, že strany sdružené
v této skupině neuznávají mírových
smluv st. Germainské, versailleské a trianonské
jako právních pramenů a že jich také
nikdy neuznají. Měly by si tedy německé
většinové strany a jejich tisk při svých
útocích proti německým stranám
oposičním počínati opatrněji.
A nyní několik slov o československé
ústavě. Nebyla pro nás nikdy něčím
posvátným a není ani dnes, měla by
však býti posvátnou těm, kdož o
ní kdysi spolupracovali, kdož ji opatřili mottem,
úvodní formulí, že ji budou prováděti
v duchu zákonů, jakož i v duchu moderních
zásad, které jsou obsaženy v hesle práva
sebeurčení. A dále se tam praví, že
se chtějí připojiti ke společnosti
národů jakožto vzdělaný, mírumilovný,
demokratický a pokrokový člen. Ti, kdož
se na tomto úvodu spoluusnesli, měli by především
hájiti věrně tu to ústavu a brániti
ji proti každému porušení a poškození.
My však, když byla ústava tvořena, nebyli
jsme dotázáni a nebyli jsme slyšeni, my jsme
o ní nejednali, my jsme o ní spolu nerozhodovali,
my za ni nemáme vůbec žádné odpovědnosti.
Ústavy občanských kapitalistických
států vůbec nejsou pro nás předmětem
nějakého zvláštního zbožňování.
Co jsou ústavy a ústavní otázky, jasně,
zřetelně a výstižně řekl
ve své proslulé řeči Ferdinand Lassalle
způsobem, který pro každého socialistu
vylučuje jakoukoli pochybnost: "Otázky ústavní
nejsou původně otázkami právními,
nýbrž otázkami moci. Skutečná
ústava země existuje jen v reálných
mocenských poměrech, jaké jsou v zemi. Psané
ústavy mají jen tehdy cenu a trvání,
jsou-li výrazem skutečných mocenských
poměrů ve společnosti." Slavná
sněmovno, právě tak jako není právem
to, co je napsáno v právnických knihách
a zákonících, tak také není
skutečnou ústavou to, co bylo směstnáno
v různých ústavních listinách
a ústavních formulích. Ve státě
jsou zcela jiní mocenští činitelé,
zcela jiné mocenské vlivy, které jsou mocnější
než vlivy ústavní. Moc kapitalismu není
nikde v ústavě obsažena a je přece větší
než všichni ústavní mocenští
činitelé, přímo typicky v naší
zemi. Proto jsme se také nikdy neoddávali nějaké
ilusi, pokud se týče ceny ústavy. Ústavní
záruky všeobecného volebního práva
trvaly v této zemi a zůstaly nedotčeny jen
tak dlouho, dokud volební právo nebylo kapitalistickým
třídám, které jsou u moci, v cestě.
Jakmile však poznaly nevhodnost volebního práva
pro výkon jejich moci, bylo volební právo
ihned volební novelou zfalšováno, kterážto
volební novela měla v zápětí,
že byly uloupeny statisíce voličských
hlasů, a umožněno, že tyto statisíce
hlasů byly anektovány českými třídami
u moci.
S téhož hlediska jest posuzovati také uloupení
volebního práva vojákům. Také
zde nerozhodovaly otázky ústavní, nýbrž
mocenští činitelé. Přes to přese
všechno ani ve snu nás nenapadá, abychom ústavu,
jejíž celou říznost jsme si musili nechat
na sobě pocítit, vydali prostě na pospas
zvůli vládnoucích tříd a abychom
jí nepoužili v boji proletariátu o moc v tomto
státě. Právě v tomto případě
chceme to, můžeme to učiniti se zvláštním
užitkem, právě zde můžeme zrovna
na ústavě ukázati pracující
třídě a všem pracujícím
lidem v této zemi, jak se kapitalistické strany
všech národů nelekají žádného
prostředku, jde-li o to, aby svoje mocenské postavení
ještě více upevnili ve chvíli, kdy cítí,
že jejich panství je ohroženo. Proto také
porušení ústavy, na které se před
několika lety usnesly, není pro ně ani tou
nejmenší překážkou, chtějí-li
proraziti se svou mocí.
Křesťansko sociální "Deutsche Presse"
má za to, že my a komunisté hájení
ústavy jen předstíráme a že žádáme
volební právo pro vojáky vlastně jen
v zájmu světové revoluce a jen s ohledem
na diktaturu. Německá strana křesťansko
sociální při tom zapomíná jen
na tu maličkost, že socialistickým vojákům
ve chvíli světové revoluce připadne
jistě funkce pro německou stranu křesťansko
sociální mnohem důležitější
a významnější, než je pouhý
výkon volebního práva.
A nyní k volebnímu právu vojáků
samotnému. Od počátku jsme usilovali o udělení
volebního práva osobám vojenským.
Vykonáváním služební povinnosti
přinášejí vojáci státu
nesmírnou oběť. Udělení volebního
právo, poskytnutí práva kontroly, vyhrazení
práva spolurozhodování, musí zde býti
považováno za samozřejmý ekvivalent.
Doufáme, že doba, kdy vojenský stav jen slepě
poslouchal, jest přece jen ta tam, doby, kdy vojska nebyla
ničím jiným, nežli nástrojem
bez vlastní vůle, sloužícím vládnoucím
třídám, patří, jak doufáme,
jistě již minulosti. Odnětím volebního
práva vojákům činiti z nich státní
občany druhého řádu, druhé
skupiny, znamenalo by těžký krok zpět
do militaristické éry předválečné,
a proto jsme se vždycky zasazovali o volební právo
vojáků a stavíme se na obranu se vší
rozhodností proti tomu, aby volební právo
bylo vojákům uloupeno. Tvrzení důvodové
zprávy, že se tím zanášejí
do armády politické boje a že se tím
otřásá kázeň, není prokázáno
naprosto žádnými skutečnostmi, a právě
tak se nám zdá, že není doloženo
tvrzení výborové zprávy, že vojsko
přes vydané zákazy zúčastniti
se schůzí a táborů, přes zákaz
zúčastniti se projevů, průvodů
a demonstrací, přes zákaz nositi politické
odznaky, tato opatření hromadně přestupovalo,
že vojsko bylo vystaveno nejbouřlivější
stranické agitaci. Z pouhé skutečnosti, že
vojáci volili komunisticky nebo socialisticky, vyvozovati
závěr, že používají volebního
práva pouze jako příležitosti k projevům
a protestům proti těžké vojenské
službě, zdá se nám přímo
strašlivým. Ostatně náklonnost vojáků
k protestům proti vojenské soustavě bude
lze asi stěží odnětím volebního
práva vojákům zmírniti, naopak tímto
opatřením, jak zkušenost nás poučila,
bude dosaženo účinku opačného
a budou-li vojáci zbaveni práv státních
občanů, toto opatření bude mít
za následek, jako protest, že vznikne hodně
mnoho nových socialistů. Byl-li pan místopředseda
Zierhut ve svém prohlášení, které
učinil jménem německých vládních
stran, toho mínění, že odnětí
volebního práva vojákům je úplně
přiměřené požadavkům,
jaké se kladou na nepolitické, svých úkolů
si vědomé vojsko, jest toto prohlášení
v rozporu s celou minulostí, aspoň československou
minulostí pánů ze svazu zemědělců.
Avšak toto prohlášení nám také
ukazuje, jak rychle pánové se přeorientovali
na komisní stanovisko československé a bude-li
pokračovati změna v jejich orientaci i nadále
tak rychlým tempem, můžeme se od nich v budoucnosti
dočkati hezkých věcí. Nejneslýchanější
při tom je, že se německé vládní
strany namáhají, aby své reakční
stanovisko přikryly novým pláštíkem
a že, aby to mohly učiniti s větším
úspěchem, dokonce na čtyráku obracejí
a stávají se obžalobci, žalobci oněch
německých stran, které odnětí
volebního práva vojákům potíraly.
V nestřežených chvílích samy
přiznávají, že při odnětí
volebního práva vojákům běželo
českým většinovým stranám
především o to, aby bylo pokud možno zajištěno
česky smýšlející vojsko. Německá
křesťansko sociální "Deutsche Presse"
píše doslovně: "Jestliže dnes sudetskoněmecký
národ vítá pád volebního práva
vojáků, jestliže každý, rozumný
Čech z jiných důvodů hlasuje pro,
jest to radostné znamení pokračujícího
zdravého vývoje." Němci a Češi
vrhají se na volební právo vojáků
a každý je odstraní ze zcela jiného
důvodu, a to má býti známkou potěšitelně
pokračujícího vývoje. Ve skutečnosti
však německé a české strany občanské
úplně souhlasně odstranily volební
právo vojáků z týchž důvodů,
a to výhradně z důvodů reakčních.
A nyní mají německé občanské
strany ještě smutnou odvahu, že vychvalují
toto reakční opatření jako velký
triumf a velký úspěch německý
v téže chvíli, kdy i nacionalistická
česká buržoasie tak statečně
triumfuje nad tímto nesmírným národním
úspěchem českým. Věru ještě
nikdy nebyla prováděna tak frivolní hra s
lehkověrností, s beránčí trpělivostí
obyvatelstva.
Uvažme, německé občanské strany
zaznamenávají to jako zvláštní
úspěch, jestliže, jak se praví v jejich
parlamentním prohlášení, učiní
se přítrž nepřístojnostem, k
jakým namnoze docházelo tím, že byl
vykonáván vliv na obecní volby v německém
území. Slavná sněmovno! Skutečně
docházelo k takovým nepřístojnostem.
My a všechny ostatní německé strany
zaujali jsme stanovisko proti těmto nepřístojnostem
se vší rozhodností a důrazně
jsme žádali, aby byly odstraněny. Avšak
aby byly tyto nepřístojnosti odstraněny,
k tomu nebylo zapotřebí odnímati vojákům
volební právo do Národního shromáždění
a volební právo do obcí, ježto by bylo
bývalo úplně postačilo znovuzavedení
původních ustanovení obecního řádu
a odkázání volebního práva
vojáků do místa jejich bydliště,
aby byl učiněn konec těmto hrubým
přehmatům. Co si zde němečtí
měšťáci připisují jako úspěch,
není tedy ve skutečnosti ničím jiným,
než zhanobením demokracie, není ve skutečnosti
ničím jiným, než politickou loupeží
spáchanou na tisících vojácích,
není ve skutečnosti ničím jiným,
než široce založeným manévrem vypočteným
na oklamání. To jsme vyložili německým
stranám občanským v naší odpovědi
na jejich vládní prohlášení v
této sněmovně přednesené a
to opakujeme se vším důrazem i v této
chvíli. K tomu přistupuje ještě zcela
zajímavý moment, na který považuji za
svou povinnost s tohoto místa poukázati. Podle výkladu
"Sudetendeutsche Zeitung" jsou větší
posádky pouze v 39 německých obcích.
Ve všech těchto posádkách je všeho
všudy 16.914 vojáků, mezi nimi 11.724 Čechů,
kteří posilují český živel
v těchto 39 obcích průměrně
asi o 10%. Slavná sněmovno, proti těmto 11.724
vojákům, jimž má býti nyní
volební právo odňato a kteří
jdou na účet české nacionální
imperialistické politiky, stojí asi 80.000 až
100.000 vojáků voličů do Národního
shromáždění a do obcí. Na těchto
číslech lze plastickým způsobem ukázati
míru bezpráví, spáchaného na
vojácích jako voličích.
Nyní přistupme k další otázce,
totiž k otázce, zda usnesený zákon skutečně
je v rozporu s ústavní listinou Československé
republiky. Co je zde potřebí říci,
to jsme zcela zřetelně a zevrubně uvedli
v menšinové zprávě a poukázali
jsme při tom na všechna příslušná
ústavní a jiná zákonná ustanovení
a nebudeme se tudíž, poněvadž tištěná
minoritní zpráva byla rozdána členům
sněmovny, zbytečně opakovati. Úhrnem
chceme jen prohlásiti, že o této otázce
v celé šíři i hloubce bylo pojednáno
s tohoto místa zpravodajem, že naříkaným
zákonodárným opatřením byla
hrubě porušena v ústavě obsažená
zásada svrchovanosti lidu, která prohlašuje,
že lid je zdrojem veškeré moci, avšak také
ústavou zajištěné principy rovnoprávnosti
všech státních občanů a všeobecnosti
volebního práva. Jenom usnesením 180 poslanců,
nikoli však 138 poslanců, byl by býval mohl
usnesený volební zákon nabýti ústavní
platnosti. Podle §u 1 ústavní listiny jest
však zmatečný. Zásada všeobecnosti
volebního práva jest integrující součástí
ústavy, jest donucující závaznou formou
jednou pro vždy vyjádřena v čl. 8, 13,
14 úst. listiny a jest doplněna ustanovením
§u 109 úst. listiny, který vylučuje
všechny výsady povolání a tudíž
znemožňuje zrušení volebního práva
vojáků. Tvrzení pana zpravodaje, podle něhož
z ustanovení §§ 8, 9 a 14 úst. listiny,
která pro volební právo ustanovují
ještě požadavek ostatních podmínek
volebního práva, lze odvoditi právní
odůvodnění pro odstranění volebního
práva vojáků, jest naprosto nepřiléhavé,
neboť kdyby opravdu § 9 úst. listiny a ostatní
ustanovení měla býti vykládána
tak, jak se o to zde pokusil zpravodaj, obsahoval by § 9
úst. listiny v sobě odpor a poskytoval by parlamentu
výsadu, aby kdykoliv podle libosti volební právo
zhoršil. To nám musí býti přiznáno,
že tvůrcové ústavy to jistě nechtěli,
neboť jinak byli by mohli pojmouti do ústavy prostě
ustanovení, že o oprávnění voliti
do parlamentu a do obcí rozhodují zákony,
které budou vydány.
Ostatně však, to pravím v polemice se zpravodajem,
jeden z juristických spolupracovníků na ústavě,
který zastává mínění
většiny, docent dr Joachim, v novinářské
polemice výslovně připustil, že jest
možno, že při poradách, jichž předmětem
byla ústava, bylo pamatováno na vedlejší,
spíše formální podmínky, jako
na zápis do voličských seznamů, avšak
nebylo to, praví docent dr Joachim, v zákoně
vysloveno a směrodatným jest jenom text zákona.
Podobným způsobem, třebas s jinými
závěry, vyjadřuje se křesťansko-sociální
ústřední orgán "Deutsche Presse";
praví doslovně: "Mohlo by se namítnouti,
že odstranění volebního práva
vojákům neodporuje sice slovnému znění,
avšak odporuje duchu ústavy. Na to sluší
odpověděti, že každý zákon,
nemá-li se státi, jak praví Goethe, nesmyslem,
musí býti naplňován duchem přítomnosti.
I sám o sobě dobrý zákon musí
se jinak postupem doby státi utrpením a z práva
činiti bezpráví, nejsou-li všechna ostatní
odvětví zákonodárství prodchnuta
moderním duchem." Na to musíme prostě
odpověděti, že kdyby tato theorie německého
křesťansko-sociálního tisku byla správná,
záleželo by především na tom, co
se má rozuměti pod slovem duch času, a zda
hospodářská a politická reakce, v
níž se německo-český občanský
blok za vydatné pomoci německých křesťanských
sociálů právě v poslední době
tak vydatně rozvinul, jest v souhlasu s duchem přítomnosti,
s duchem doby, s vůlí velké většiny
pracujícího obyvatelstva. Naše strana jest
toho mínění, že německá
strana křesťansko-sociální, ne-li dříve,
ještě při volbách dostane poučení
o duchu času, nad nímž ji přejde sluch
i zrak. Řekl bych, abych navázal na slova německého
křesťansko-sociálního tisku, že
máme-li volbu mezi textem zákona a duchem zákona
v křesťansko-sociálním výkladu,
že bychom se všichni, aniž bychom se vteřinu
rozmýšleli, ihned sjednotili na tom, že se zříkáme
ducha křesťansko-sociálního, a rozhodli
bychom se pro text zákona, který nota bene v tomto
případě rozhoduje právní stav
se zřetelností přímo nad slunce jasnější
a vylučující každou pochybnost, že
usnesením Národního shromáždění,
kterým má býti zrušeno volební
právo vojáků, bylo nejhrubším
způsobem porušeno základní ustanovení
ústavní listiny.
Porušení ústavy padá však na účet
nejen parlamentu, který se přes ústavní
pochybnosti prostě suverenně přenesl, nýbrž
především na účet vlády,
která tento návrh jako obyčejný zákon
předložila parlamentu bez ohledu na ústavní
pochybnosti a domáhala se jeho vyřízení
v navržené zákonné formě. V tom
vrcholí v tomto případě úplná
odpovědnost československé vlády,
která podle §u 79 úst. listiny na svou čest
a svědomí přísahala, že bude
dbáti ústavy a která nyní v tomto
případě svoji povinnost tak hrubým
způsobem zanedbala. S tímto míněním
nejsme osamoceni. "Lidové Noviny", které
v otázce ústavnosti návrhu zákona
o volebním právu hájily odchylné od
nás stanovisko a tudíž jsou zcela nepředpojatým
svědkem oproti většině, napsaly v těchto
dnech: "Kdybychom přijali výklad ústavy,
jaký nám podává většina,
museli bychom uznati, že ústava neobsahuje žádných
záruk proti tomu, aby volební právo jednoho
krásného dne nebylo odňato všem dělníkům
anebo všem lidem, kteří mají světlé
vlasy." "Ústava" - píší
"Lidové Noviny" - "nesmí býti
pružná jako guma, neboť jinak bylo by úplně
zbytečné, abychom měli nějakou ústavu."
Čeho se především bojíme a co
vidíme se již blížiti, je právě
tohle: S jídlem roste chuť. Volební novelou
z r. 1924, v níž vládnoucí strany přímo
velkoryse a velkolepě uloupením hlasů, uloupením
mandátů, opravily svoje volební štěstí,
počal útok na všeobecné volební
právo, v odstranění volebního práva
vojáků jest jeho pokračování,
ve zvýšení hranice věku a lhůty
usedlosti, jakož i v zavedení práva
jmenovacího pro zemské sněmy a pro okresy
jest jeho vystupňování a korunou tohoto útoku
má býti čelný nápor proti volebnímu
právu do obcí. Již nedvojsmyslná prohlášení
pánů dr Kramáře, Mlčocha,
Tichiho a řady jiných poslanců nám
řekla, že uskutečnění tohoto
zpátečnického plánu jest ve velké
blízkosti a "Národní Listy" daly
již v poslední době na srozuměnou, že
volební právo do obci bude ještě před
obecními volbami novelováno. To všechno vzbuzuje
naše největší obavy a tak jest všechno,
co v oboru zhoršení volebního práva
do obcí před námi leží jako hotová
skutečnost, docela všechno, co se chystá za
kulisami, signálem dělnictvu, signálem veškeré
pokrokové veřejnosti, aby se vyzbrojila k nejostřejšímu
odporu proti útoku vlády na volební právo,
aby zmobilisovala do tohoto boje všechny síly, které
má po ruce a aby tak zničila zpátečnické
úmysly vlády a většinových stran.
Není to pouze odnětí volebního práva
vojákům, co nás donutilo k podání
návrhu na vyslovení nedůvěry vládě.
Již skoro rok udržuje německý občanský
blok hospodářský a politický život
v této zemi pod svým tlakem. Hospodářská
tíseň se všemi svými průvodními
zjevy, především den ze dne stoupající
nezaměstnanost, ustavičně vzrůstající
drahota potravin, soustavné snižování
mezd, které snižuje životní úroveň
na míru co nejnižší a která stupňovala
se až k nesnesitelnosti, to všechno ještě
nestačí mezinárodně organisované
kapitalistické třídě tohoto státu.
Neboť ona přes největší tíseň
pracujícího obyvatelstva učinila řadu
zhoubných opatření, tak na příklad
znovuzavedení cel na potraviny, zvýšení
nepřímých dávek, jako na příklad
u ceny cukru a lihu, čímž životní
míra pracujícího obyvatelstva ještě
dále byla zhoršena a čímž má
pracující obyvatelstvo ještě mnohem
těžší přístup ke chlebu.
Povolením miliard na úvěry pro zbrojení
uložila obyvatelstvu nesmírná břemena
a projednáním berní předlohy, před
nímž právě stojíme, uvalila na
obyvatelstvo nové velké a nesnesitelné oběti
v době, kdy daňová břemena majetných
tříd mají býti tak enormním
způsobem snížena. Avšak ani tím
nechce se kapitalistická buržoasie spokojiti. Již
řadou zákonných opatření zhoršila
sociálně-politické zákonodárství
země. Nyní se chystá prováděti
změny na základech sociálního a sociálně-politického
zákonodárství, odstraniti osmihodinovou pracovní
dobu, zhoršiti sociální pojištění,
zkaziti ještě více péči o dělnictvo,
zákon o závodních radách učiniti
neškodným a zemi, pokud se sociálně-politického
zákonodárství týče, vrhnouti
o desítiletí zpět.
Podobný zpátečnický vývoj připravuje
německo-český občanský blok
také na poli politickém: Vybudováním
militaristické soustavy, prodloužením vojenské
služební doby má býti panství
kapitalistické buržoasie pevně zakotveno, zavedením
správní reformy, vypočítané
na neobmezené panství byrokracie, zostřením
policejní státní moci má býti
občanský režim zajištěn, zhoršením,
zfalšováním a ponenáhlým odstraňováním
volebního práva má býti odstraněn
vliv dělníků na správu státn.
Při tom se na poměrech menšin této země
ani za nového česko-německého režimu
nic nezměnilo.
Široko daleko není ještě nic cítiti
z té tak často slibované atmosféry.
Všechny ty křiklavé zlořády,
které dnešní němečtí ministři
ještě při podání posledního
návrhu na vyslovení nedůvěry vládě
tak výmluvně líčili, trvají
také dnes ještě beze změny. Poslyšte:
"Ústava státu, jednací řád
parlamentu, pozemková reforma, propouštění
úřednictva, školská politika, jazyková
nařízení jsou," jak pan ministr spravedlnosti
prohlásil ve své řeči, dne 16. března
1926 s tohoto místa, "ještě dnes stále
daleko viditelnými pomníky promyšlené
potlačovací politiky, jejíž odporný
ráz," jak p. ministr spravedlnosti se vyjádřil,
"stupňuje se ještě tím, že
se zákony způsobem svého vyjadřování
a odůvodňování dopouštějí
prolhanosti hodné Macchiavelliho." Tak jako před
tím stále ještě až do posledního
písmena beze změny trvá ústava, o
níž pan ministr spravedlnosti před rokem s
tohoto místa řekl, že téměř
z poloviny obyvatelstva činí občany druhého
řádu. Tak jako před tím i na dále
máme parlamentní jednací řád,
který, jak pan ministr doslova řekl, netoliko každou
oposici činí bezbrannou, nýbrž vyumělkovaným
jazykovým zákonem znemožňuje každou
věcnou práci. I nadále tak jako před
tím slouží pozemková reforma, tak jak
pan ministr doslova řekl, nikoli účelům
sociálně-politickým, nýbrž omezuje
se v podstatě na to, aby soustředila pozemkový
majetek v rukou jistých lidí, požívajících
výsad a jest a zůstane abychom mluvili slovy pana
ministra spravedlnosti - sociálním podvodem spáchaným
na lidu a národním znásilňováním.
I nadále tak jako před tím zůstává,
jak pan ministr spravedlnosti zdůraznil - cituji opět
doslovně - podvod a zločin páchaný
propouštěním úředníků,
který záleží v tom, že němečtí
úředníci bez výběru a bez obrany
jsou vyhazováni na ulici, i nadále tak jako před
tím - jak pan ministr spravedlnosti před rokem řekl
s tohoto místa - bere školská politika jedněm
to, co potřebují, a dává druhým
to, čeho nepotřebují, neslouží
kultuře, nýbrž zradě na národu
a nekulturnosti. I nadále tak jako před tím,
a to docela beze změny, trvá jazykové nařízení,
jehož pan ministr spravedlnosti nyní sám používá
a které mu v tehdejší jeho řeči
dalo podnět k výkřiku: "K vládě,
která pro nás zná jen československé
jazykové nařízení, máme"
- řekl pan ministr spravedlnosti - "nejhlubší
nedůvěru." (Výkřiky něm.
soc.-demokratických poslanců.) I nadále
tak jako před tím, trvá vládní
systém, přes to, že byly přijaty do
vlády německé a slovenské strany,
tentýž systém, který pan ministr spravedlnosti
před rokem nazýval oligarchií, autokracií
a tyranií. I nadále tak jako před tím
vidíme před sebou vládu Švehlovu,
k níž i tehdy náleželi páni ministři
Šrámek, Nosek, Hodža, Srdínko
a kterou tehdy pan ministr spravedlnosti apostrofoval jako vládu
podmínečného čestného slova.
Slavná sněmovno, tak zněla obžaloba
před rokem s téhož místa, s něhož
dnes my vznášíme svoji obžalobu, tak zněla
z úst muže, který dnes - řekněme
- stal se jistým mocenským činitelem v tomto
státě a musil by míti vlastně možnost,
nebo byl by si ji musil zajistiti, aby z poměrů
a zlořádů, které tehdy bičoval,
něco změnil. (Výkřiky na levici.)
Avšak ve skutečnosti zůstalo všechno
při starém a mnoho, ba velmi mnoho věcí
se zhoršilo. Především se nic, docela
nic nezměnilo na postavení německého
obyvatelstva. Naproti tomu se hospodářský
stav německé dělnické třídy
a ovšem i dělnictva všech národů,
dík působnosti česko-německého
bloku a za spolupůsobení německé součásti
tohoto bloku, velmi rapidně zhoršil a jest projednávanými
a ohlášenými zákonodárnými
opatřeními naopak ještě více
ohrožen než před tím.
Za tohoto stavu věci, slavná sněmovno, nebylo
věru teprve zapotřebí uloupiti vojákům
volební právo, aby naše parlamentní
akce byla ospravedlněna, náš návrh na
vyslovení nedůvěry vládě odůvodněn
a jím vpáleno vládě stigma nepřátelství
k lidu. Proti tomuto systému, který nemá
pro obyvatelstvo než úhořovitá, přízní
k lidu oplývající slova a sliby, který
však politicky a hospodářsky jest naveskrz
zpátečnický, proti tomuto systému
není jiného prostředku než nejhlubší
nedůvěra. Tomuto systému vypovídáme
rozhořčený, bezohledný boj. O něm
platí slova, která pronesl Ferdinand Lassalle o
absolutismu ve své přednášce o ústavnosti
a která zní: "Žádný kompromis,
nýbrž pěst na oko a kleknout na prsa!"
(Potlesk něm. soc.-demokratických poslanců.)
Místopředseda Stivín (zvoní):
Slovo dále má pan posl. dr Keibl.