Posl. dr Keibl (německy): Velectěné
dámy a pánové! Odhodlala-li se německá
národní strana podepsati návrh na vyslovení
nedůvěry vládě, nestalo se to snad
jedině z oněch důvodů, které
jsou v návrhu uvedeny, nýbrž poněvadž
si nechtěla dáti ujíti vhodnou příležitost,
aby opět jednou veřejně ujistila, že
celkové politické a hospodářské
poměry v tomto státě jsou pro národně
uvědomělou část německého
obyvatelstva přímo nesnesitelné a že
ani česko-německá vláda nemá
moci nebo ani dobré vůle něco na tom zlepšiti.
Vlády přicházejí a odcházejí,
ale soustava v tomto státě zůstává
stále táž.
Když pan předseda vlády loňského
roku po třetí nastupoval v svůj úřad,
tu ve svém prohlášení v mnoha slovech
neřekl téměř nic a ještě
méně slíbil a jen to mohli jsme vycítiti
z jeho slov, že mělo zůstati vše při
starém.
Proto nesmíme se tedy vůbec diviti, jestliže
česká vládní soustava působí
i dále a usiluje o dosažení svých cílů
intensivněji než dosud, učiniti totiž
ze státu, v němž bydlí různí
národové, stát, v němž bydlí
pouze jediný národ, jemuž se co nejmilostivěji
a až do odvolání nanejvýš dovoluje,
aby ve styku mezi sebou užíval různých
jazyků.
Úmyslné zneuznávání menšinového
problému a touha řešiti jej tak, jak si to
kdysi absolutisticky předsevzala národně
orientovaná část českého národa
v pevném a nezměnitelném úmyslu nechati
nepovšimnutu každou sebe věcnější
námitku jiných menšin, každou obranu proti
tomu již v zárodku a třebas i násilím
potlačiti, při tom však při každé
vhodné příležitosti dáti jiným
pocítiti vlastní politickou převahu, každodenně
jim zasazovati jemné rány i za cenu nebezpečí,
že se mezinárodně zesměšní
- to jest vůdčí myšlenkou české
vnitropolitické vládní soustavy od založení
tohoto státu.
Ministerská lavice a za ní stojící
vládní strany jsou ztělesněním
moci v tomto státě, německé oposiční
strany hájí právo menšin, zvláště
právo německé menšiny. Početně
jest váha vlády zdrcující, avšak
se všeobecně mravního stanoviska jest tento
poměr obrácený.
V tomto státě - jako bohužel tak často
v dějinách - stojí proti sobě moc
a právo.
Bylo by nesprávné v této souvislosti chápati
pojem práva snad tak, jak to činí praktičtí
právníci, kteří vždy jen mají
na mysli právo dané a všeobecně mravní
úvahy připouštějí jen tam, kde
vyplňují mezery daného práva, aby
opravili nejasnosti.
Zde musíme se bráti obrácenou cestou. Musíme
se rozhlédnouti kolem sebe a pohlédnouti do sebe.
Tu učíme se z dějin, že odedávna
všichni národové této části
země usilovali o vlastní státní organisaci
a aby se aspoň v hranicích svého souvislého
území, jež obývali, sjednotili. Velká
myšlenka nacionalismu, jak ji vzkřísilo minulé
století a která se symbolicky projevila ve válkách
za svobodu proti Napoleonovi, v obnovení německé
říše, ve sjednocení Italie, vzniku Maďarska,
jako následek války z r. 1866, v nezávislosti
balkánských států na starém
Turecku, patří rovněž do této
kapitoly, jako myšlenka českého státního
práva, rozdělení Čech a sociálně-demokratický
program brněnského sjezdu z r. 1899, který
navrhoval spolkový stát rakouských národů,
místo jednotného státu rakouského.
Ani světová válka nedovedla nic změniti
na těchto ideách, nyní jsou opět obsaženy
v pojmu práva sebeurčení národů,
tvoří myšlenkový podklad slavných
a proslavených 14 bodů Wilsonových, v Estonsku,
podle tamějších poměrů, staly
se ústavním a správním právem,
Slováci vložili je do své Pittsburské
smlouvy, kdežto těmi, kdo těžili z versaillského
míru, jsou potírány a potlačovány
všemi prostředky státní moci, což
však konec konců neznamená nic jiného
než nepřímé uznání jejich
mravního oprávnění a síly.
A nasloucháme-li hlasům našeho lidu, slyšíme,
že idey svobodného národního spojení
žijí v nejširších vrstvách
národa a u převážné většiny
příslušníků našeho národa.
Třebas že jsou často zatlačeny jen do
nejzazší komůrky srdce, v dané chvíli
vždy se přece projevují. Na důkaz pravdy
těchto svých tvrzení není vůbec
třeba, abych poukazoval na národní hnutí
v říši, v Rakousku a v jiných zemích
s německými menšinami, nebo na národní
Němce v tomto státě, nýbrž stačí
konstatovati, že i německé vládní
strany, které by za dnešních poměrů
s oprávněným rozhořčením
odmítly výtku, že nestojí úplně,
nýbrž jen s jakousi výhradou na půdě
českého státu, pokládají přece
za nutné a demagogicky za vhodné, ve svých
velkých programových projevech pronášeti
irredentistická velkoněmecká hesla - podobající
se světlům na temných malbách - tak
na př.: "Nikdo nám nemůže zakazovati
sympatií k našemu velkému německému
národu, pro to máme nejen plné oprávnění
do Německa šilhati, nýbrž docela otevřeně
zírati tam za plného denního světla",
a při tom jest to příznačné,
že tím u svých příslušníků,
aspoň podle časopiseckých zpráv, dosahují
vždy bouřlivého potlesku.
Idea, aby se národové a jejich menšiny organisovali
státoprávně, již nezvratně působí
a žije, jest jádrem celého menšinového
problému, třebas by se o způsobu jejího
provádění názory ještě
tak různily. Jest nejen pravým zdrojem veřejného
práva, nýbrž také měřítkem
toho, zda a do jaké míry stát, který
má národní menšiny, svým zákonodárstvím
také uskutečnil či neuskutečnil tento
požadavek tohoto mravního právního řádu,
jehož nutnost jest všeobecně pociťována.
Jak daleko však má tento stát k tomu, co by
v tomto směru zde mělo býti!
Zde se však neustále s jakýmsi pokryteckým
pohledem vydává za nestranné měřítko
ona část mírových smluv, která
upravuje právo německé menšiny. Podle
nabytých zkušeností, zvláště
s jazykovým nařízením, víme,
že ji vládnoucí vrstvy posuzují nanejvýš
za maximum toho, co by se mohlo povoliti menšinám,
skutečnost zůstává však daleko
dokonce za tímto maximem. My však tohoto měřítka
neuznáváme vůbec, nýbrž pro všechny
tyto věci máme vlastní a, jak věříme,
dobrým právem správnější
a spolehlivější měřítko,
totiž všeobecný právní cit, který
zná jen jeden požadavek, totiž právo sebeurčení
národů.
To jest naše právo, právo menšinových
národů v tomto státě a proti němu
hrozivě a chmurně stojí moc tohoto státu.
Pokud stát používá své moci podle
mravních zásad, uznaných všeobecným
základním citem za správné, svou mocí
tvoří také právo, tedy pravidlo, že
moc jest právo; avšak ve chvíli, kdy pošlape
tyto zásady, stane se z moci nadvláda, násilí,
a ta již nedovede tvořiti právní pravidla,
nýbrž pouze násilná opatření.
A tím jest charakterisován poměr menšinových
národů, zvláště německého
národa k tomuto státu. Není to poměr
právní, nýbrž poměr násilí.
Násilím nedochází se však ke
vnitropolitickému uklidnění, ledaže
bychom měli na mysli zásadu staré doby Metternichovské:
"Klid jest občanovou povinnosti."
Na této skutečnosti, totiž poměru násilí,
nezmění nic ani to, že se německé
vládní strany účastní tajných
a veřejných porad a hlasování různých
vládních orgánů. Tato věc zaplaší
však také definitivně celou tu příšeru
tak zvaného německo-českého soužití.
(Předsednictví převzal místopředseda
dr Buday.)
Jsou-li tím míněny projevy a vnější
stránka národního života, jako výdělečné
a obchodní vztahy, vytýčení národních
hranic tak, aby do sebe zapadaly, vzájemné míšení,
v určitém směru může to býti
správné, i když by se dalo proti tomu tak mnohé
namítati, a nelze se tomu ani diviti jako výsledku
tisíciletých dějin, avšak název
soužití pozbývá ihned jakéhokoliv
oprávnění, uvážíme-li
vnitřní život, cítění
a charakter národů.
Tu se národové na základě svých
přirozených citů zásadně od
sebe odvracejí a odpor Slovanů a Maďarů
k Němcům jest daleko mocnější
než obráceně. Nynější poměry
neučí o vzájemné podpoře, nýbrž
o ničení slabších silnějšími.
Jen tak lze si vysvětliti, že český
stát dosud vědomě přehlížel
jádro celého menšinového problému,
který jest přece vlastním problémem
státu, a nestrpěl, aby se nějakým
sebe lehčím způsobem začalo jednati
o revisi sněmovního jednacího řádu.
Čeští vládci dovolují dvěma
německým stranám, aby se účastnily
jejich porad, jak dnes víme, "jen bez předpokladu
jakéhokoliv národně politického programu".
Dříve se mluvilo jinak. Velmi dobře se dovedu
upamatovati, že v loni na jaře členové
německých vládních stran referovali
o písemných úmluvách a celé
knize národně-politických požadavků,
jejichž ponenáhlé splnění bylo
jim druhými stranami slíbeno.
Proto ani německé vládní strany nemohou
přikročiti k jádru státního
problému. Musí se zabývat i hospodářskými
a kulturními otázkami, a to jen do té míry,
dokud jim to dovolí jejich čeští páni
a eufemisticky nazývají to "účastí
na moci ve státě" a "spoluvládou".
Kdyby tomu bylo jinak, musilo by se zajisté přikročiti
spoluprací německých stran k problému
menšin a učiněn třebas jen pokus o řešení,
uspokojující všechny strany, a moje strana
byla by prvá, která by naslouchala a zaznamenala
nový kurs.
Tak však musíme konstatovati, že jen ráznému
vystoupení oposice se podařilo, že tak zvaná
správní reforma má býti aspoň
částečně přepracována.
Jsme zvědavi, co z toho vyjde. Tato reforma jest v podstatě
dalším rdoušením, ba zničením
samosprávy, převedením od země a okresů
do rukou státní správy. I když jsou
jí nadřeni hospodářští
fanatikové všech národů, pro nás
se samosprávou mizí jediná buňka státního
správního organismu, v níž jest vůbec
možný národní vlastní život.
Kdyby se po této stránce dosáhlo něčeho
podstatného, bylo by snad možno mluviti o aktivismu
německých stran. Totéž platí
obdobně pro celou daňovou reformu. Všichni
tak zvaní činitelé, počínaje
panem ministrem financí, jsou přesvědčeni,
že daně jsou v každém směru příliš
vysoké a utlačují hospodářský
život. Místo však, aby výdaje státu
byly náležitě sníženy podle jeho
hospodářských sil, namáháte
se a plahočíte se v několika měsíčních
poradách rozděliti částky, rozpočtené
pro jednou nezměnitelné státní potřeby,
na jednotlivé druhy příjmu a při tom
jest zajímavé, že ti, kdo jinak dávají
vždy přednost národohospodářským
úvahám před politickými, postupují
nyní obráceně a bezohledně využívají
své, v této chvíli příznivé,
politické situace.
Požadavek státu jest však stále veličinou,
jež musí zůstati nedotčena, neboť
jest to přece výsledek zahraniční
politiky tohoto státu, stále ještě řídící
se francouzským kursem. A tak také v této
nesmírně důležité otázce
chytáme to za nepravý konec.
A tak se musí německá část
českých vládních stran ovšem
spokojiti, tvořiti ovzduší hospodářské
a kulturní spolupráce a tím zlepšiti
národní stav. Nehledě k tomu, že tuto
větu po všem tom, co jsme zde zažili od minutého
jara, dlužno posuzovati jen jako přání
pro nejistou budoucnost, tento způsob spolupráce
byl umožněn jen tím, že ji aktivisté
vykonali úplně bez předpokladů, vzdali
se tedy každé positivní politické idey.
Ale takováto nesobeckost a skromnost není ovšem
nová, avšak není nic jiného než
idea a především nenese ani ovoce.
My, příslušníci německé
strany národní, nemůžeme při
nejlepší vůli nalézti žádných
plodů, které tato nová politická idea
německému národu přinesla. Ovšem
jsme si vědomi toho, že v politice lze míti
naprosto různé mínění o podstatě
výsledku a lze tedy také dary vlády čistě
majetkoprávní povahy, které plynou přímo
nebo nepřímo do kapes jednotlivců nebo celých
organisací stran, nazývati žádoucími
plody a úspěchy a dokonce to hájiti, kdežto
my, kteří jsme již jednou poněkud kritičtěji
založeni, v takovýchto případech mluvili
bychom nanejvýše o politické korupci.
Konečně připouštíme, že
němečtí ministři ve svých vlastních
odborech v několika jednotlivých případech
mohli uplatniti svou vlastní vůli, avšak přes
pouhé náběhy se ani zde nepřešlo.
Při této příležitosti nemohu
pominouti, abych panu ministrovi spravedlnosti nevytkl něco,
pokud jde o jazykové právo cizinců. Ministerské
lavice jsou však prázdné. Daleko a široko
není nikoho viděti, jako kdyby se tu mluvilo o všem
jiném, jen ne o ministrech. A přec se domnívám,
že právě dnes patří na toto místo
lidé, jimž máme všichni ledacos vytknouti
(Výkřiky na levici.), a zvláště
nepřítomnému panu ministrovi spravedlnosti.
(Výkřiky na levici.)
Nejvyšší správní soud, jak známo,
i ve svých nejposlednějších rozhodnutích
trvá na svých vyslovených a podrobně
odůvodněných rozhodnutích ze dne 5.
října 1921, č. 12.285, 14. února 1923,
č. 2807, 16. května 1925, č. 13.137/24, 16.
září 1925, č. 17.139, že i cizí
státní občané jsou účastni
jazykového práva menšin, jsou-li příslušníky
přípustného menšinového jazyka.
Všechny správní úřady podřídily
se názoru nejvyššího správního
soudu, dokonce i ministerstvo vnitra. Naproti tomu však ministerstvo
spravedlnosti zaujalo opačné stanovisko, postavivši
se na plenární usnesení nejvyššího
soudu ze dne 20. května 1920, pres. 465/20. Avšak
nejvyšší soud není již instanci v
otázkách jazykových, poněvadž
jazykové spory mají býti rozhodovány
odděleně od věci hlavní, jako věci
soudní správy (podle §u 7 jazykového
zákona a čl. 96 jazykového nařízení).
Ministerstvo spravedlnosti neupustilo od svého stanoviska
ani po vydání jazykového nařízení,
ba ještě ve svém rozhodnutí z 9. března
1926, č. 3418/26, a jiných, výslovně
je hájí.
Došlo nyní v tomto státě k podivuhodnému
případu, že o téže právní
věci dvě nejvyšší soudní
instance jsou docela různého mínění,
že se jejich rozhodnutí diametrálně
různí. Jest to neudržitelný právní
stav, a pan ministr spravedlnosti neučinil dosud nic, aby
učinil přítrž tomuto stavu, který
hrozí, že se stane evropskou ostudou, ačkoliv
jedině on by byl k tomu povolán. Ba, máme
ještě něco lepšího.
Již asi tři čtvrti roku ministerstvo spravedlnosti
nerozhodlo o žádné z četných
stížností do jazykového práva
cizinců, kdežto jiné jazykové stížnosti
vyřizuje s urychlením, které jí ukládá
jazykové nařízení a vlastní
výnos č. 6/26, a také dříve
stížnosti do jazykového práva cizinců
rychle vyřizovalo.
Jen liknavosti nynějšího pana ministra spravedlnosti
lze přičísti, že v poslední době
jeden president krajského soudu nařídil kategoricky
podřízenému soudci, aby s říšskými
Němci jednal jen česky a podání od
nich že smí přijímati jen česky
a jen česky s nimi jednati. A nadřízený
vrchní zemský soud tento postup výslovně
schválil.
A ještě jednu věc dlužno připomenouti
v této souvislosti:
Od převratu byla do německého území
přeložena spousta soudců a úředníků
české národnosti, naproti tomu spousta německých
soudců a úředníků opět
do českého území a na Slovensko a
způsobena jim tím těžká škoda.
Až na dva nebo tři nejkřiklavější
případy zůstalo dosud vše při
starém.
V německém území mají býti
obsazena místa přednostů a náměstků
sborových soudů. V jednotlivých případech
- tak na př. v Mostě - byl jmenován Čech,
jinak však jsou ona místa ještě neobsazena.
Jistě lze přece předpokládati, že
po systemisaci úřednictva, očekávané
s všeobecným napětím, každý
sborový soud bude míti svého presidenta,
proto musíme takovouto výmluvu odmítnouti.
Což pan ministr spravedlnosti o tom všem neví,
či neodvažuje se zde zakročiti?
Zde přece nejde ani o spolupráci, o spoluvládu,
vždyť jest to jeho vlastní odbor, proč
nevyřídí stížnosti říšských
Němců, či je tu pro něho vládnutí
tak těžké? Téměř se zdá,
že by již chtěl, avšak nesmí, jak
by chtěl.
A tak, jako v tomto případě, vypadá
to s úspěchy a účastí na moci,
se spoluprací ve státě vůbec. Chtěli
by již, avšak smějí činiti jen
to, co chtějí jiní. A tak vypadá také
ovzduší, v němž se taková spolupráce
dovoluje.
Za takovýchto okolností nemůže se nikdo
diviti, že počešťování celé
státní správy nezadržitelně pokračuje
dále, že vyvlastněním půdy všude
vznikají v německém území české
kolonie, že nikde již nesmí býti vyvěšen
černo-červeno-žlutý prapor, aniž
by politická okresní nebo zemská správa
v tom nespatřovala provokaci české, v místě
usedlé menšiny, a proto netrestala, byť i tato
menšina skládala se jen z českých četníků
a jejich rodin, kde naproti tomu české hromadné
provokační výlety do německého
území, které již byly ohlášeny
pro nejbližší dobu, prohlašují se
beze všeho za přípustné. Němec
má se nechati provokovati kdykoliv, to jest článek
nynější nepsané ústavy. Také
ve školské otázce ani při nejlepší
vůli nemůžeme konstatovati nějaký
odklon od starého kursu.
Pana ministra veřejných prací bych se v této
souvislosti otázal, kde je tak dlouho očekávaný
zákon o civilních inženýrech? Či
lze příčinu přestávky v poradách
hledati snad v tom, že nemůže nebo nechce splniti
oprávněná přání německých
inženýrů?
A přes to nynější národní
smíšená vláda dobyla si úspěchu,
ovšem zcela zvláštního.
Jen jí dlužno děkovati a jen ona to umožnila,
že branné návrhy, správní reforma,
daňová reforma, byly podány ve známé
formě. Za žádné jiné vlády
nebylo by bývalo tohle možno.
Vůbec nechci mluviti o tom, co znamenají branné
předlohy a správní reforma pro nás
Němce vůbec a zvláště pro náš
hospodářský život. Pouze vzhledem ke
znění návrhu na vyslovení nedůvěry
bych řekl, že my, členové německé
národní strany, nechceme si ani v nejmenším
hráti na strážce ústavy tohoto státu,
ústavy, která vznikla bez naší spolupráce
a která pro nás platí jen proto, že
český stát má právě
moc, lépe řečeno, výkonnou moc, může
jí také proti nám použíti, ústavy,
která nám však jest vnitřně cizí
a po sedmi letech také cizí zůstala.
To však nic nemění na skutečnosti, že
nynější vláda ústavu svého
vlastního státu těmito předlohami
porušuje a porušila. Ale to ať si vyřídí
sama.
Z toho však usuzujeme, že moci v tomto státě
nepoužívá se k tomu, aby tvořila právo
a je chránila, takže se vytýčené
právo stává současně mravní
závorou pro státní moc samotnou a platí
za svatou neporušitelnou věc, nýbrž že
vláda tohoto státu vytýčené
právo pokládá za pouhý prostředek,
aby, kdy se jí to hodí, upokojila svá stranicko-politická
přání. Kdykoliv se jí zachce, překročí
závory práva svévolně a neuvažujíc.
Sama staví se mimo jakékoliv vytýčené
právo, opovrhuje zákonem a právem, ona jest
to, kdo staví násilí na místo práva.
Stará machiavellistická zásada, že účel
světí prostředky, jest nejvyšší
vůdčí myšlenkou celé české
politiky.
Účelem státu jest, aby na útraty menšinových
národů vybudoval český jednotný
a národní stát, volba prostředků
jest panující vládě ponechána
zcela na vůli.
Tak tomu bylo na počátku tohoto státu, tak
tomu je také dnes, ačkoliv také dvě
německé strany mají účast na
moci a jsou ve vládě, jak se vždy tak krásně
říká.
Systém je to, proti němuž bojujeme, k porušením
ústavy přihlížíme jen jako k
příležitostným projevům této
soustavy. Velmi musíme také pochybovati, že
nynější vláda se svou soustavou znamená
pro německou říši zahraničně
politicky ulehčení, vždyť přece
přišla do sněmovny s brannými návrhy
s vyloženým úmyslem, aby byla proti Německu
pro všechny případy vojensky vyzbrojena a,
aby je mohla ohrožovati, vláda, jejímž
ministrem zahraničním je dr Beneš, který
vyráběl proslavené memoiry pro mírovou
konferenci, který byl a je našeptávačem
Francouzů. Beneš jako přítel
Německa! Vskutku figurka do panoptika.
Pokud tento člověk sedí ve zdejším
ministerstvu, my, příslušnici německé
strany národní, jsme kdykoliv ochotni podporovati
votum nedůvěry k vládě, naprosto nehledě
ke všem jiným důvodům.
V tomto případě byla by pro nás rozhodující
ještě další úvaha, že přes
to, že dvě německé strany vstoupily
do vlády, na českém vládním
systému se nic nezměnilo, nýbrž že
se tím naše situace ještě více
zhoršila.
I když návrh bude zamítnut, přece nám
poskytne příležitost, abychom ukázali
poměry, jaké ve skutečnosti jsou, přes
všechny pokusy o zastření a zakryti, které
se v poslední době tak často podnikají,
a byl nám tedy vítaný. (Potlesk poslanců
něm. strany národní.)
Místopředseda dr Buday (zvoní):
Ďalším naznačeným rečníkom
je pán posl. Patzel. Dávam mu slovo.