Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Předloha o přímých daních vyžadovala dlouhých a důkladných příprav, nežli mohla býti předložena sněmovně v dnešní formě.

Ministerstvo financí připravovalo ji již několik let, jednak na základě studií vlastních, jednak na základě odborných anket. Není to tedy dílo okamžiku, nýbrž dílo ceny velmi veliké a ceny trvalé. Pan ministr Engliš předložil dokonce toto dílo k posouzení interesovaným korporacím a tím také k posouzení celé veřejnosti. Máme tedy velmi málo zákonů, které by byly vyžadovaly tolik příprav a které by byly ještě před předložením sněmovně tak důkladně posouzeny a probrány, jako právě zákon o přímých daních. Proto dílo toto snese každou, i nejostřejší kritiku, a jistě obstojí čestně, a to nejen u nás, před naší veřejností, nýbrž jistě i před cizinou.

Srovnáme-li původní studii ministerstva financí s dnešní předlohou, vidíme, že po všech těch anketách a posudcích doznala změn neobyčejně značných.

V čem spočívá nyní úprava berní?

Především snaží se odstraniti všechny příčiny tíživosti veřejných břemen, o kterých jsem právě byl mluvil.

Zachovává dnešní berní soustavu pouze s rozdílem, že tvoří z daně důchodové, dřívější daně z příjmu, daň hlavní, ostatní pak daně jsou daněmi doplňkovými.

Zde vidíme, jak pokročil vývoj od r. 1896: z tehdejší daně doplňkové stává se daň hlavní. Tento vývoj razí si nezadržitelně cestu v celé Evropě. Vidíme to nejlépe na Francii. Francie se dlouho a dlouho bránila zavedení této daně důchodové, ale neubránila se a musila ji zavésti a ve Španělsku dokonce vidíme dnes snahu nahraditi všechny daně výnosové jedinou daní důchodovou.

Jak už bylo řečeno, nezavádí úprava berní nové soustavy, nýbrž zachovává starou. Je to soustava, která se dosud osvědčila, a jak vidíte z přehledu soustav berních v jednotlivých cizích státech, který jsem připojil k důvodové zprávě, je to soustava platná v zásadě skoro v celé Evropě.

Nebylo také ani možno ji měnit, jak jsem v úvodu již pověděl, poněvadž hospodářské poměry naše něco takového ještě nedovolují.

Uvnitř této soustavy pak:

1. zjednodušuje zákonodárství berní, které bylo dosud tak komplikované, že tratil se úplně přehled;

2. unifikuje toto zákonodárství tak, že od této chvíle přestává u nás platiti trojí právo: rakouské, uherské a německé, a na místě jeho nastupuje finanční právo československé. Jen některá ustanovení pro přechodnou dobu byla zachována v platnosti, ale jen po dobu velmi krátkou, aby nebyl přechod ze starých berní k novým tak náhlý;

3. kodifikuje zákony v jediném kodexu berním;

4. snižuje podstatně veřejná břemena.

Co obsahuje celá předloha berní?

Obsahuje především zákon o přímých daních, zákon o stabilisačních bilancích a zákon o nové úpravě finančního hospodářství svazků územní samosprávy.

Všechny tyto zákony tvoří jeden uzavřený celek; zabíhají jeden do druhého tak, že jeden bez druhého jest nemyslitelný. Nemělo by smyslu upravovat daně státní a nechat bez povšimnutí břemena autonomní. Stabilisační bilance pak jsou nutným předpokladem hlavně pro úpravu daně výdělkové.

Důležitá změna se zavádí tím, že rok berní je totožný s rokem hospodářským. Tato změna jest důležita hlavně proto, že ve veřejnosti byl berní rok špatně chápán a odtud pocházely také četné stížnosti. Každý od této doby dostane platební rozkaz za rok, ve kterém skutečně příjmy měl, na př. v r. 1928 z příjmů, které jsme měli v témže roce 1927, a ne jako dosud, kdy na př. jsem dostal platební rozkaz za berní rok 1926 podle příjmů z r. 1925. Praktickou důležitost pak má tato změna pro finanční správu, poněvadž touto změnou vypadá ze zdanění rok 1926 a finanční správa tím způsobem získá letošní rok k vyřízení jednak starých restů a zvláště pak k vyřízení rekursů, poněvadž nebude vyměřovat daně za r. 1926.

Zákon o přímých daních obsahuje: uváděcí ustanovení, daň důchodovou,všeobecnou výdělkovou, zvláštní daň výdělkovou, pozemkovou, domovní - a to činžovní a třídní - rentovou z tantiem a vyššího služného; konečně trestní ustanovení a ustanovení společná.

Nyní přecházím k jednotlivým daním.

Daň důchodová. Hlavní těžisko úpravy daňové tkví právě v této dani, poněvadž tuto daň platí každý, kdo má více než daně prosté minimum, a pak proto, poněvadž základ daně důchodové je též v podstatě základem pro daň výdělkovou. Stává se, jak už bylo řečeno, daní hlavní.

Dostává nové jméno. Kdežto dosud jmenovala se daň z příjmu, nyní slove daň důchodová - jméno to i se stanoviska věcného i filologického přiléhavější.

Dosud tato daň byla velmi tíživou, jednak pro vysoké procento, jednak pro způsob ukládání. Vysoké procento daně svádělo přímo poplatníka k falešnému přiznání a důsledek pak toho byl, že vyvinul se mezi finančními orgány a poplatníkem poměr vzájemné nedůvěry. Finanční orgány krátce poplatníkovi nevěřily a zdaňovaly jej bez ohledu na jeho přiznání, a poplatník nedůvěřoval pak finančním orgánům a, kde mohl, se placení vyhnul. Z toho vzešla všeobecná nespokojenost a volání po pořádku. (Výborně!)

Návrh zákona tento pořádek přináší. Snižuje totiž sazbu daně proti sazbě dosavadní o 40%; tím je umožněno každému, aby správně své důchody přiznával.

Toto snížení bude míti jistě za následek značné zmenšení příjmů státní pokladny, na kterou jistě musíme také vzíti zřetel. Ale je naděje, že úbytek, způsobený snížením sazby, bude nahražen správným přiznáváním.

Jako novum zavádí se placení daně důchodové také z platů poslanců, senátorů a ministrů.

Při důchodové dani zavádí se nové placení daně srážkou ze mzdy. Tato srážková daň byla sice již svého času uzákoněna, ale byla zase zrušena. Nyní zavádí se znovu, a to pro obapolné výhody, jak pro stát, tak i poplatníka.

Pro stát spočívá výhoda v tom, že ubude mu censitů pro vyměřování daně důchodové, a finanční orgány mohou tak více času věnovati důkladnému řízení při ukládáni daní ostatním censitům. Ovšem i pro poplatníka bude výhodou, že nebude vydán nepříjemnostem při řízení zdaňovacím, dále že daně prosté minimum zvyšuje se skoro na 10.000 - ovšem to zvýšení je důsledkem toho, že srážková daň platí se z hrubého příjmu; dále je nižší procento zdanění.

Ovšem, tato srážková daň má také nevýhody, které spočívají v tom, že strhne se poplatníku daň ze mzdy, aniž by měl celý rok zdanitelný důchod. Zde ovšem je možna korektura tím, že poplatník žádati může podle § 32 individuelní zdanění, tak jako poplatníci ostatní.

Ovšem, zaměstnavatelé budou velmi zatíženi prováděním těchto srážek a proto musí býti celá manipulace spojená s prováděním této daně srážkové co nejjednodušší. K tomuto bodu připomínám, že je to vlastně kodifikace dnešní praxe. Vzájemnou úmluvou již dnes se vyrovnávaly dosavadní nedoplatky daňové u zaměstnanců také srážkou, ovšem byly to srážky dobrovolné.

Zde mimochodem připomínám, že při této dani srážkové vloudila se do §u 31, odst. 1, lit a) tisková chyba. Je tam totiž v poslední řádce litery a) vytištěno "čtyři osoby", kdežto správně má tam státi "tři osoby". Je to očividná tisková chyba, která je snadno poznatelná z dalších ustanovení téhož odstavce pod lit. b) a c).

Při dani důchodové je provedena zásada, že každý poplatník má nésti tuto daň sám. To znamená, že zaměstnavatel nemá pro příště platiti daň důchodovou za svoje zaměstnance. Důvodem pro toto ustanovení jest účel výchovný. Každý občan, který žádá od svého státu určitá práva, musí si býti vědom, že má k tomu státu také určité povinnosti, a takovouto nejvyšší povinností, ovšem dosti obtížnou, ke státu je také platiti daně.

Dovolil jsem si vytknouti jenom nejdůležitější body daně důchodové. Nemohu se ovšem pouštěti v této povšechné zprávě do podrobného rozboru jednotlivých paragrafů. Dovoluji si poukazovati na důvodovou zprávu, kde jednotlivé paragrafy jsou podrobně probrány a vysvětleny.

Připojuji ještě, že rozpočtový výbor provedl mnoho změn v původním vládním návrhu. Změny tyto jsou viděti nejlépe ve zprávě výborové. Otiskl jsem totiž vedle návrhu výboru ještě na levé straně původní vládní návrh při jednotlivých paragrafech, aby byly na první pohled patrny změny provedené rozpočtovým výborem proti původnímu vládnímu návrhu.

Změny tyto provedeny byly ve prospěch poplatníků, a jistě každý uzná, že jsou to změny velmi pronikavé.

Vůbec zákon šetří do nejzazších mezí, pokud je to srovnatelné s prospěchem státu, platební nosnosti poplatníkovy.

Druhá daň je všeobecná daň výdělková. Tímto zákonem provedena byla zásadní změna ve všeobecné dani výdělkové. Daň tato byla původně daní kontingentovanou, jejíž kontingent rozděloval se mezi tak zvané berní společnosti a v nich pak mezi jednotlivce. Za základ pro vyměření daně byla brána střední výnosnost, ne tedy skutečný ryzí výtěžek podniku.

Kontingent daně výdělkové a způsob rozvrhování měl své výhody i nevýhody, a to pro stát i pro poplatníka.

Po převratu se ukázalo, že dosavadní způsob kontingentování a rozvrhování daně je neudržitelný, a proto již zákon z 10. prosince 1918, č. 65 Sb. z. a n., upravoval tuto daň tak, že opuštěn byl kontingent a následkem toho také repartice a zaveden nový způsob zdaňování všeobecnou daní výdělkovou, a to tak, že ukládala se podle ryzího výtěžku, a stálými sazbami. Podrobné vylíčení celého vývoje této daně je obsaženo v důvodové zprávě vládního návrhu, není třeba tedy je zde opakovati.

Během doby od r. 1918 tato daň však vyrostla - zvláště přirážkami autonomních svazků - tak, že bylo nutno pomýšleti na její zmírnění. To se také stalo zákonem z r. 1922.

Předložená osnova zachovala celkem koncepci zákona z r. 1918, ovšem s podstatnými změnami. Tato daň je tedy daní výnosovou, která má zřetel jednak k práci podnikatelově, a jednak k investovanému kapitálu - jinými slovy zdaňuje výtěžek práce, kterou podnikatel sám ve svém podniku vykonává, zdaňuje dále výtěžek kapitálu, který je investován do podniku. Tímto dvojím zřetelem, k práci a kapitálu, je také dána odpověď na otázku proporcionality a progrese této daně a podle toho upravují se pak sazby všeobecné daně výdělkové.

Podle návrhu, který právě rozpočtový výbor předkládá slavné sněmovně, stojí náš zákon na střední cestě mezi proporcionalitou a progresí, a to z důvodu shora uvedeného. Musí totiž přihlížeti, že v některých podnicích výnos plyne pouze z práce, jak je tomu zpravidla u podniků malých, v jiných plyne pouze z investovaného kapitálu a v jiném i z práce i z kapitálu.

S tohoto hlediska byly upraveny sazby všeobecné daně výdělkové. Zákon předpokládá, že výnos do 30.000 Kč plyne z práce, výnos od 30.000 do 140.000 Kč z práce i kapitálu a výnos přes 140.000 Kč jen z kapitálu.

Sazby tyto byly proti původní osnově vládní podstatně sníženy. Z prvních 30.000 Kč má se podle návrhu platiti ¹/₂%, z dalších výnosů od 30.000 do 140.000 Kč 2¹/₂%, nad 140.000 Kč pak 4%. Výslovně podškrtávám, že sazby jsou prostupňovány, podškrtávám to proto, poněvadž tato okolnost se obyčejně přehlíží a mylně se potom usuzuje na vyšší zdanění výnosu mezi 30.000 až 1400.000 Kč a potom nad 140.000 Kč. Tímto prostupňováním se pak dosáhne, že z výnosů mezi 30 až 140 tisíci Kč neplatí se celé 2¹/₂%, nýbrž méně, právě proto, poněvadž z prvních 30.000 Kč se platí ¹/₂%. Názorný obraz nám o tom podává přehledná tabulka, otištěná na str. 248 důvodové zprávy vládního návrhu; ovšem při obnosech nad 30.000 Kč musí býti učiněna oprava, protože sazba se snižuje z původních 3% na 2¹/₂%.

Snížení toto jde však ještě dále. Nepřevyšuje-li daňový základ 10.000 Kč, činí sazba ¹/₄%, ovšem bez prostupňování, do 7000 Kč pak ¹/₃%, do 4000 Kč se pak sice předepíše ¹/₈%, ale nevybírá se - ta ¹/₈% slouží jenom za základ přirážek.

Ostatní změny nejsou rázu podstatného. Poznamenávám jen ještě, že změnou §u 47 se přesně stanoví, které zahradnictví spadá pod daň důchodovou.

Přinese jistě tento zákon značnou úlevu našemu poplatnictvu.

Třetí daní je zvláštní daň výdělková. V zásadě zůstává starou daní zvláštní daň výdělková, na té se nezměnilo nic jiného jenom sazby, a pak je zde protržena zásada, že žádná daň nemá zkracovati svůj základ.

Podle §u 78 v obchodním období prokazatelně hotově placená zvláštní daň výdělková s přirážkami se odečte od dani podrobeného ryzího výtěžku.

Sazba jest jednotná, proporcionelní 8% s rentabilní přirážkou, která je progresivní. Dosud byla sazba 10%.

Na původní osnově provedl rozpočtový výbor některé méně podstatné změny, zvláště v §§ 72 a 75, které jednají o osvobození od zvláštní výdělkové daně a o výhodách.

Čtvrtou daní je dále daň pozemková. Problémem velmi obtížným při úpravě přímých daní bylo vyřešení daně pozemkové.

Je nesporno, že dosavadní daň pozemková má vady. Tyto vady spočívaly v tom, že základem je čistý katastrální výnos. Tento čistý katastrální výnos jest velmi nestejnoměrný zvláště přirovnáme-li čistý výnos velkostatku k výnosu ostatní půdy. Ovšem dnes přišel tento výnos k dobru drobným přídělcům, kteří dostali půdu pozemkovou reformou. Dále je katastrální výnos již zastaralý a neodpovídá již skutečným poměrům. Ovšem že bylo placeno také vyšší procento, totiž 22·7%.

Nestejnoměrnost je dále mezi zeměmi historickými a mezi Slovenskem. V historických zemích je průměr 23·89, na Slovensku 12·61, v celé republice pak je průměrný, katastrální výnos 18·89.

Jaký je poměr čistého katastrálního výnosu ke skutečnému? Odpověď na tuto otázku jest velmi těžká, a to proto, poněvadž skutečný výnos závisí úplně na individualitě každého jednotlivého hospodáře. Dva hospodáři, hospodařící na stejných pozemcích, mohou míti docela různé výnosy.

Při provedení úpravy daní přímých stalo se řešení tohoto problému jistě neobyčejně akutním.

Ve veřejné diskusi navrhovány rozličné způsoby řešení. Tak navrhována byla daň výdělková i pro zemědělce místo daně pozemkové. Proti tomuto řešení postavila se finanční správa z důvodů, které doslovně cituji z důvodové zprávy k vládnímu návrhu:

"Opět a opět vyskytla se myšlenka, ostatně velmi na snadě jsoucí, aby bylo zdanění zemědělské výroby podle dosavadní methody opuštěno a aby bylo zemědělské podnikání jako kterékoli podnikání jiné podrobeno společné výdělkové dani tím, že se soustava daňová zjednoduší, a co hlavního, že bude zdanění veškerého podnikání stejnoměrné, kdežto dnes je zatížení zemědělství poměrně nižší. Pokud běží o nižší či vyšší zdanění, dlužno upozorniti, že zemědělci neplatí (vedle daně z příjmu) pouze daň pozemkovou, nýbrž též daň z obratu, a to jak z produktů prodaných, tak i z vlastní potřeby; dále značná část průmyslu tak zv. zemědělského je družstevním či akciovým podnikáním zemědělců atd., takže třeba dobře rozlišiti zdanění zemědělců od zdanění zemědělské výroby v užším smyslu. Ke zjištění zatížení pozemkovou daní bylo by třeba vzíti v úvahu netoliko daň státní, nýbrž i samosprávné přirážky všeho druhu. Ale kromě toho absolutní číslo zdanění není dostatečné, není-li přirovnáno k únosnosti, to jest, není-li zjištěn skutečný výnos zemědělského podnikání. A právě nemožnost individuálního zjištění výnosu v zemědělství jest nejvyšší překážkou rozšíření výdělkové daně, zejména po její nové konstrukci v této osnově jako daně kvotové. Námitka, že i dnes při vyměřování daně z příjmu třeba si učiniti individuální představu o výnosnosti statku, nutí upozorniti, že by daň z příjmu ztroskotala v zemědělství, kdyby se muselo postupovati podle individuálního výnosu, a že právě při dani z příjmu jest nutno používati v nejrozsáhlejší míře paušálu. Postihuje-li výdělková daň výnos podnikatelův, nelze přehlédnouti, že v zemědělské výrobě z valné části o podnikání nelze mluviti, spíše o naturálním hospodářství, kde výrobní a spotřební hospodářství splývá v jednu jednotku hospodářskou. Většina zemědělců nebyla by s to, sestaviti fasi o svém peněžním výnosu, a správě finanční by vznikly nedozírné obtíže. Bylo by zase nutno sáhnouti k paušálům podle různých oblastí, tedy zase k výnosu předpokládanému, nikoli skutečnému. Není snad sporu, že vývoj časem povede k podnikatelské konstrukci zemědělství i v menších statcích, takže bude možno podrobiti i zemědělskou výrobu společné dani výdělkové, avšak toho času to možné není." Potud důvodová zpráva původní vládní osnovy.

Stojí tedy finanční správa sama proti tomu, aby již nyní zavedla se výdělková daň pro zemědělství.

Nelze také zapomínat na prováděnou pozemkovou reformu. Dosud ještě nejsou urovnány poměry knihovní. Lineární valorisování pozemkové daně znamenalo by valorisovat staré nesrovnalosti.

Nejsprávnější cestou k řešení této daně bylo by překatastrování. To však je dnes nemožné, to by vyžadovalo možná desetiletí, nežli by bylo skončeno.

Proto finanční správa navrhovala, aby zatím zůstala pozemková daň v dnešním stavu a aby byla řešena zvláštním zákonem. Při tom však uvalovala na pozemkovou daň přirážky ve výši tak zv. váženého průměru, takže by byl jiný limit přirážek na daň pozemkovou a jiný pro daně ostatní.