Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Ale promlouvajíce o daňové reformě, musíme útočiti nejen na soustavu, jak jsou rozdělena břemena, nýbrž také na výši běžných státních výdajů. V letech 1919 do 1927 vydali jsme ne méně než 146.683 milionů korun a přijali jsme jen 135.863 milionů. Stát tedy rozhodně žije nad své poměry. Musí tedy vybírati i nejtíživější daně a i když těmito zákony poskytuje úlevu, pokud jde o přímé daně - kterým vrstvám, jsem již řekl - přece jen zvyšuje zdanění u nepřímých hromadných daní. Ve skutečnosti máme průměrné zatížení 1207 korun ročně na osobu, což tedy činí skorem 5000 korun na čtyřčlennou rodinu. To jest ohromný peníz. A proto jsou také nepřímé daně - cukr, nápoje, uhlí, doprava atd. - tak mimořádně vysoké. Proti tomuto daňovému útisku jest jen jeden prostředek: snížení státních výdajů na všechny zbytečné a postradatelné potřeby.

A nyní k jednotlivým hlavám daňové reformy. Důchodová daň byla snížena průměrně o 40% dosavadní daňové sazby. To jest velká úleva pro poplatníky. Ale i zde dlužno tuto větu bohužel silně omeziti. Poněvadž hranice daně prostých příjmů byla stanovena jen na 7000 Kč, bylo utvořeno mnoho tisíc nových poplatníků a podrobeno dani. Tito neplnili dosud daňové povinnosti. Tomu se má nyní zameziti srážkami z mezd. Podali jsme návrh, aby hranice příjmu byla stanovena na 15.000 Kč. Vládní většina nesouhlasila se zhodnocením mírové částky, která činila 1600 K, ačkoliv se to v trestních ustanoveních provádí velmi vydatně. To jest zvlášť divné proto, poněvadž k ní dosud patřily jisté kruhy, které měly neobyčejný zájem na zvýšení hranice příjmů nepodléhajících dani. To nejsou jen drobní zemědělci a drobní živnostníci, nýbrž také dělníci; tak napsal časopis "Sudetendeutsche Arbeit", orgán křesťansko-sociálních odborových organisací ve Svitavách, ve svém prvním sešitu ročníku 1927 (vydání za leden-únor) doslova toto (na str. 30): "Nelze neuznávati, že dva návrhy zákonů týkající se československé daňové reformy obsahují pokrok proti dosavadnímu stavu. Dělnictvo není ovšem naprosto spokojeno s obsahem. Výše důchodu nepodléhajícího dani jest určena na 7000 Kč. Znovu musíme ukázati na to, aby příjem nepodléhající dani byl zvýšen aspoň na 14.000 Kč a aby byly větší úlevy poskytnuty zvláště rodinám s četnými dětmi, než je poskytuje návrh. Neodpustitelnou stinnou stránkou návrhu je, že se vůbec nezabývá nepřímými daněmi. Právě to jest ta skupina daní, která nejvíce zatěžuje spotřebitele a hospodářství škodí velice citelně." Konstatujeme, že se křesťanským sociálům nepodařilo uplatniti požadavky svých odborových organisací a že přes to budou hlasovati pro zákony o daňové reformě, o nichž praví jejich vlastní orgán, že dělníci nemohou býti s jejich obsahem spokojeni. Ale nejen v otázce výše hranice příjmů nepodléhajících dani, nýbrž i v otázce paušalovaných srážek byly vládní strany neúprosné. Poněvadž v otázce přesouvání daní, hrazení její podnikatelem, jež jest podle §u 341 zakázáno, učinily v poslední chvíli změnu, že ustanovení tohoto paragrafu má nabýti platnosti teprve od 1. ledna 1932, lze přece vysloviti naději, že nové volby parlamentní, které do té doby budou nutny, poskytnou příležitosti zaměstnancům a dělníkům, jakož i pokrokově smýšlejícím živnostníkům a drobným zemědělcům, aby si zvolili parlamentní většinu, která snad bude státi na více sociálním stanovisku než dnešní většina.

Poplatník má svou daň platiti sám; toto odůvodnění jest nanejvýš věcné a zní jako vědecká formule, a na první pohled zdá se býti beze všeho správné. Ale, pánové, budete-li se vy z vládní většiny držeti důsledně provádění této zásady, velice brzy budeme musiti ztratiti četné daně. Pak musí dostati tyto přímé daně jiné roucho. Jak jest tomu na př. s domovní daní činžovní? Také domovní daň činžovní jest přímá daň a podle výroků pana ministra financí a všech stejně smýšlejících neměla by býti přesouvána. A jak tomu jest ve skutečnosti? Platí domovní činžovní daň skutečně majetník domu či neplatí ji nájemník? Můžete mi uvésti někde a někdy nějaký případ, kde by majetník domu platil tuto domovní daň činžovní z vlastních peněz? Nikde tomu tak není. A není tomu u mnoha jiných daní právě tak? Nepřesouvají se daně všech druhů? Nevidíme-li to u všech daní, na př. u daně obratové, dokonce u paušalované, nepřesouvá-li se rovněž i tato daň? Všude se daň přesouvá s poplatníka na vlastního spotřebitele a není pochybnosti, že fráze "Každý má sám platiti svou daň" jest velmi dvousečným mečem v rukou vládní většiny a jak toto stanovisko jest odůvodněno. My jsme obšírně odůvodnili své stanovisko při poradách a ukazovali jsme, že daň zaměstnanců jest ve skutečnosti podstatnou části příjmu, mzdy a platu. Na základě četných důkazů jsme tuto skutečnost přímo doložili a dokázali. Vládní většina odhodlala se jen odsunouti dobu, kdy toto ustanovení zákona nabude platnosti.

Obrátíme-li se k jiným druhům daní, přijdeme nejprve k dani výdělkové. I o této hlavě promluvím jen zcela krátce, poněvadž ve speciální rozpravě budeme míti možnost široce odůvodniti své stanovisko. Výdělková daň v obou svých formách byla předmětem těžkých bojů nejen oposice s většinou, nýbrž i jednotlivých skupin většiny samé mezi sebou. I když nynější znění ani zdaleka nevyhovuje našim návrhům, dlužno konstatovati, že se aspoň podařilo povaliti úžasné znění prvního vládního návrhu. Kdyby se byl tento návrh stal zákonem, byli bychom se dožili toho, že by se všem skupinám poplatníků dostalo snížení, kdežto právě drobný živnostník byl by se dočkal zvýšení své výdělkové daně, jež jest pro něj zvlášť důležité se zřetelem na přirážky. Tomu bylo aspoň částečně zabráněno. Domovní činžovní daň bude rovněž snížena. Ale ve skutečnosti jest toto snížení jen zdánlivé. Snížení daňové sazby na 12 nebo 8% nebude ve skutečnosti využito proto, poněvadž četné srážkové položky, které byly dříve možné, nebyly již více přiznány a poněvadž dále daňovou základnou jest hrubý výnos, nikoliv jako dosud čistý výnos. Úprava daně pozemkové nebyla také tímto zákonem provedena s konečnou platností. Katastr platný skorem jedno století byl i tentokrát prostě převzat a nebyla provedena potřebná reforma zdanění zvláště velkostatků. Daň rentová a daň z tantiem ukazují nejzřetelněji ráz celého tohoto návrhu. Již v důvodové zprávě se praví, že i po 28. říjnu 1918 při rozličných státních emisích bylo v zájmu státní úvěrové politiky těmto papírům přiznáno osvobození od rentové daně, aby tím státní úvěr netrpěl. Zde finanční správa zcela otevřeně uznala převahu bankovního kapitálu nad státem a jeho úvěrem, to jest stav, který musí přivésti stát a jeho obyvatelstvo úplně do úrokového otroctví bankovního kapitálu. (Posl. Patzel [německy]: Těchto srážkových položek domohli se kdysi Češi ve vídeňském parlamentě!) Ano, to bylo kdysi. Důležité znamení, jak daleko dospěl již tento proces, dlužno spatřovati v tom, že se velkobankám poštěstilo odstraniti výhodné postavení, které dosud měly lidové peněžní ústavy, spořitelny. V §u 179 odstraňuje se dosavadní rozdíl mezi spořitelnami a bankami, pokud jde o rentovou daň. Kdežto banky platily dosud 6% a spořitelny 3%, snižuje se daňová sazba nyní stejně na 3% a tím se poskytuje bankám velká převaha. Banky strhnou na sebe ještě více úspor než dosud, kdežto jistě nebudou ochotny převzíti sociální funkce spořitelen. Spořitelny byly před válkou nositeli stavebního ruchu, poněvadž pěstovaly a poskytovaly hypoteční úvěr, jejž banky zpravidla vůbec neposkytují, poněvadž jim vynáší příliš málo peněz. Právě špatným rozřešením otázky válečných půjček a stále ještě neprovedenou sanací spořitelen, které se tím dostaly do nesnází, byla tato důležitá funkce našich spořitelen znemožněna nebo velice omezena. Také to jest kapitola k otázce podpory stavebního ruchu. Také zprostředkování místního úvěru bylo důležitým úkolem spořitelen, jehož bankovní závody, které vyssávají všechny vklady a užívají jich v ústřednách, nikdy nebudou konati v podobném rozsahu. Ve skutečnosti jest tomu tak, že spořitelny hlavní část svého jmění nejen spravují, nýbrž také užívají, kdežto u bankovních závodů vidíme tendenci stáhnouti úsporné vklady i z nejmenších míst, dostati je do ústředny a tam užíti jich ke spekulačním účelům, a to zpravidla proti zájmům samých vkladatelů a proti zájmům drobných střádalů.

Finanční správa tím, že postavila spořitelny na roveň bankám, když pro banky snížila rentovou daň na 3%, tedy o 50%, vzdala se velkého daňového důchodu z rent, tedy z příjmů bez práce. Finanční správa několikráte si stěžovala, že my, oposice, při rozličných druzích daní jsme žádali, aby daňové sazby byly sníženy. Nyní se to obrací. Nabízíme finanční správě možnost zvýšených příjmů: navrhujeme, aby rentová daň byla zvýšena na dosavadní bankovní sazbu, t. j. na 6%. U rentové daně dlužno promluviti ještě o jednom důležitém paragrafu, totiž o čís. 16 §u 174. Tam se vyslovuje osvobození Československé Národní banky od rentové daně, ačkoliv tato banka jest zcela obyčejnou akciovou společností vypočítanou na zisk, která má před jinými společnostmi jen tu výhodu, že svým společníkům zaručuje zákonitý zisk 6 nebo 8%. Také toto ustanovení jest právě jako přeměna Bankovního úřadu ministerstva financí v tak zvanou Národní banku jen důkazem zvláštního postavení bankovního kapitálu v našem hospodářství a ve státě.

Pan referent dr Hnídek ve svých vývodech vyložil, že hlava týkající se trestních ustanovení jest nejen zvláště důležitá, nýbrž že jest i nejvýznamnějším odstavcem celého návrhu. Trestní ustanovení byla podle toho také nejvíce spornou částí celého návrhu zákona. Kdo se domníval, že nové berní zákony budou pracovati k nové berní morálce, musí doznati, že jeho očekávání byla hořce zklamána. Jako dříve považuje berní fiskus každého poplatníka samozřejmě za podvodníka. Kdo dnes řádně přiznává svůj důchod, musí počítati s tím, že mu berní správa prohlásí: "Co, tolik důchodu přiznáváte? Pak musíte ve skutečnosti míti nejméně čtyřnásobný důchod" a podle toho jej zdaní. Stanovisko poplatníka jest při takové morálce poplatníka skutečně velice těžké. A nyní přichází finanční správa s novými těžkými tresty, aby poplatníky naučila rozumu. Vyžaduje-li finanční správa od poplatníků berní morálky, pak musí sama míti berní morálku v nejlepším smyslu toho slova. Vidí-li slušný poplatník, že jest přetěžován daněmi, že však šikovný zkracovatel daní triumfuje nad finanční správou a vysmívá se trestům, nedospějeme nikdy k berní morálce. A kdo se nyní domníval, že finanční správa zvláště při vypracování této hlavy bude ochotná a obezřelá a že vládním stranám opatří laciný úspěch, byl zklamán. Kdo čte pozměňovací návrhy k §§ 186 a 187 a srovnává je s původním zněním, musí konstatovati, že vládní strany třikrát až dvanáctkrát zvýšily peněžní pokuty, které byly v §u 186 ustanoveny na jedenkrát až desetkrát tolik, kolik činí zkrácená daň. Nejsme zajisté přáteli zkracovatelů daní, ale dlužno přece říci, že skuteční daňoví defraudanti najdou vždy zadní dvířka a že tyto kruté tresty, které podle okolností mohou drobného živnostníka ožebračiti, mohou postihnouti právě drobné poplatníky, poněvadž si tito nemohou dopřáti ani mocných přímluvčí u ministerstva financí ani drahých advokátů. Zcela zvláště kruté jsou tresty na nedbalost, která dosud mohla býti trestána pokutou 100 nebo 40 Kč a nyní může na ni býti uložen trest až pětinásobku zkrácené daně. Především však dlužno vytknouti, že zákon vůbec nezná pojmu podmíněného odsouzení. Každý trestní soudce může zjistiti, že jen velmi nepatrná část podmíněně odsouzených spáchá znovu trestný čin. Podmíněné odsouzení jest tedy zcela nepochybně prostředkem působícím na přistiženého, aby se polepšil. Jsme toho mínění, že každý trest musí míti výchovnou hodnotu a nesmí vyplývati ze mstivosti. Trestní ustanovení zákona o přímých daních nejsou ovšem nic jiného než výplodem mstivého berního fisku. Varovali jsme vládní strany, aby na sebe nebraly také odpovědnost za tato pochybená ustanovení. Avšak i při těchto ustanoveních přešly přes všechny naše návrhy k dennímu pořadu. Každý z nás ví, kdo měl kdy co činiti s berním úřadem, že již pouhé zavedení řízení má v zápětí trest na onoho poplatníka. Příště tomu bude ještě v mnohem větším rozsahu, poněvadž samo řízení se bude prováděti ve zcela jiné nové formě, která po stránce rychlosti a přesnosti bude jistě nedostižná. Řízení bude moci pracovati i s takovou přísností a podrobností a s takovým množstvím průkazního materiálu, že berní fiskus bude míti možnost proniknouti se svým dokazováním až do posledního zbytečku. Tortura zavedení řízení proti poplatníkovi sama již tedy bude pro něj trestem. Několikeré obeslání, zjišťování z jeho knih, přibrání materiálu, výslech svědků jest již pro něj ve skutečnosti těžkým a krutým trestem. Připojí-li se k tomu ještě podmíněné odsouzení, pak máme osobní a věcné mínění, že tím bylo již opravdu učiněno dosti výchovnému momentu, takže přistižený a již zavedením řízení potrestaný poplatník jest varován a příště bude jistě ochoten co nejdůkladněji splniti svou státoobčanskou povinnost. Vy jste zamítli tento myšlenkový postup a usnesli jste se setrvati dále na krutých trestních ustanoveních návrhu. Ba, vy jste dokonce tato trestní ustanovení v určité části ještě podstatně zostřili. Odpovědnost za to budete musiti nésti sami. (Posl. Patzel [německy]: Připomeneme-li si, jak r. 1912 dr Viškovský, dr Funk a dr Rašín, čeští spolupracovníci o nových daňových zákonech, protestovali proti těmto policejním ustanovením!) Právě, věci se zde mimořádně změnily. (Posl. Patzel [německy]: To bylo něco jiného!) Ano. A praxe právě vypadá jinak než teorie.

Ke konci dovolte mi ještě důležitou poznámku o národně politické stránce berní reformy a daní vůbec. Že se všechny německé strany velice věcně účastnily porad o tomto zákoně, vyplývá z významného zájmu, jejž berní otázky mají pro nás Němce. Univ. prof. dr Ladislav Weiler dochází na základě své statistické analysy daně z příjmu v Čechách (v letech 1914 až 1918) k výsledku, že podíl Němců na daních jest v Československu podstatně vyšší než podíl Čechů. Vypočítal, že německá města, ačkoliv činí sotva čtrnáctinu obyvatelstva, sama platí skorem čtvrtinu všech daní, kdežto české venkovské obyvatelstvo, jež jest daňově nejsilnější kategorií Čechů, ačkoliv podle počtu hlav činí skorem čtvrtinu obyvatelstva, ve skutečnosti platí jen desítinu daní. Města s čistě německým obyvatelstvem vykazují nejvyšší procento poplatníků, totiž skorem 10%, kdežto Praha má jen 8¹/₂%. Také poplatnost na hlavu obyvatelstva se mimořádně odlišuje. Na německá města připadalo v dobách výpočtu 13·20 Kč, kdežto český měšťan platí jen 6·36 Kč - tedy asi polovinu. Na těchto číslicích změnilo se velmi málo. Nemáme dnes po ruce statistiky, která by se dala národnostně rozděliti. Lze klidně míti za to, že německý podíl na všech daních státu činí nejméně 40%. Neobyčejně litujeme, že ministerstvo financí není ochotno poskytnouti nám úřední číslice podle okresů. Takovou otevřenost uvítali bychom co nejvřeleji, poněvadž se nemusíme ostýchati ukázati světu, jaká břemena byla uvalena na německé hospodářství a kolik daní v této zemi platí a proč musíme vždy žádati, aby byly chráněny zájmy německých poplatníků. Připomínám si několikeré výkřiky v této sněmovně, které mluvily o tom, že je-li někdo jiného politického, státního nebo národnostního směru, že přece béře rád české peníze. Ale já se táži, kolik německých peněz jest mezi těmi, jichž se užilo k udržení celého státního aparátu. Uvědomíte-li si, jak nepatrné částky se vrací našemu lidu a jak nepatrný jest jeho podíl na státních zařízeních vůbec, pak si můžete teprve uvědomiti, jak nynější daňová metoda musí po národnostní stránce působiti na náš lid. Tato metoda odnímá mu nepřetržitě velké základy síly a jmění a převádí je do rukou českých kapitalistů. Těmto metodám musíme odporovati. Požadujeme především jasný účet o našem příspěvku na stát a řádné honorování našich požadavků z našich daní. Konstatujeme, že ani při daňové reformě nebylo vyhověno našim požadavkům o zajištění našich národnostních nároků. Ačkoliv vláda stála na stanovisku, že daňové komise mají býti jmenovány a odmítala volené komise, nebylo vyhověno našemu požadavku, aby byla dána záruka, že v německých územích dlužno při sestavování komisí přihlížeti k německým poplatníkům podle počtu obyvatelstva. Zamítli jsme zásadu jmenování, poněvadž stojíme na stanovisku, že při jmenování ani národnostní záruky nezaručují dostatečně našeho vlivu. Nežádáme žádných darů a žádného protekcionářství. Žádáme, aby v německých okresech německý zemědělec, německý živnostník spoluurčoval daně svých vlastních krajanů nebo o nich spolurozhodoval. Přiznáváte-li ve skutečnosti již právo společné odpovědnosti a spolupráce poplatníků při vyměřování daní, při odvoláních, to jest, obnovujete vlastně zase staré právo, pak byli jste povinni zavésti volby daňových komisí. Ale i zde se zase vidí, jak demokracie stále více a více vyrůstá v byrokratické hospodářství, které nechce pustiti z rukou právo jmenovací a které samo již tímto právem chce vykonávati velký vliv na berní správu.

Ale my jsme zamítali jmenování nejen s národnostního hlediska, nýbrž i pro náš sociální směr. Jsme právě i po této stránce národní socialisté. Při jmenováních vyhradili jste právo navrhovati kandidáty obchodním komorám a zemědělským komorám. Tím jste přeskočili celou kategorii zaměstnanců, úředníků a dělníků, kteří přece dozajista jsou velkou částí obyvatelstva platícího daně. Tím jste zase zcela jasně a zřetelně projevili nenávistný směr nynější většiny vůči dělníkům, úředníkům a zaměstnancům. Avšak i právo obchodních a zemědělských komor navrhovati kandidáty není nám důkazem pro to, že složení komisí bude správné. Považte přece, že v obchodních komorách se drobný živnostník vůbec neuplatní a zpravidla je tam pátým kolem u vozu. Ale ani v zemědělských radách není drobný zemědělec zastoupen, oni mají sice volební právo, dnes jsou jmenováni, ale vy jste chtěli před několika měsíci rozepsati volby do zemědělských rad podle zákona z minulého století. Avšak ani tam není zaručeno, že drobný zemědělec nebo v obchodních komorách drobný živnostník bude jmenován do daňových komisí, a o úřednících, dělnících a zaměstnancích vůbec ani nemluvím. U obchodních komor jest ještě možné, že jednou nějaký drobný živnostník proklouzne. Ale dělníci, zaměstnanci a úředníci jsou zásadně vyloučeni z tohoto práva a jsou kvalifikováni jako státní občané druhého řádu. Jest to zásada, se kterou se můžeme setkati u hospodářských stolů, kterou můžeme konstatovati vždy a všude na nejnižší úrovni shromáždění, zásada, která se nyní vkrádá i do daňového zákonodárství. Dělník přece neplatí žádných daní. Při tom jsem ve svých vývodech prokázal, že skorem 75% veškerých daní tohoto státu připadá na nepřímé daně, že tedy davy pracujícího lidu jsou hlavním nositelem břemen v tomto státě, ale vy jste přešli k dennímu pořadu přes všechny naše návrhy a tím jste zcela otevřeně a musím říci, do jisté míry s poctivou otevřeností vyslovili svou nechuť k dělnictvu, zaměstnanectvu a úřednictvu. Fakt, jejž přijímáme na vědomí a jejž uvedeme na vědomí také příslušným vrstvám obyvatelstva.

Mluvil-li jsem o národnostních účincích daňové reformy, připomínáme si nejen při jmenování a při možném nebezpečí, jež znamenají jmenování pro nás po národnostní stránce, také jinou křivdu, kterou máme stále na očích a která ještě i dnes trvá, ačkoliv jsme prý rovní mezi rovnými. Jest možné, že jeden rovný jest dole, druhý nahoře, snad se tak rozumí větě "rovní mezi rovnými". Tak jako se u pozemkového úřadu nepřihlíží k německému živlu ani ve správě ani při přídělech, tak se také nedůstojně nakládá s Němci v Národní bance, tak jste se také odmítavě chovali k našim požadavkům týkajícím se daňových komisí a národnostního zajištění v nich. A německé vládní strany polykají i to a účastní se toho. Budou za to musiti odpovídati, až daňové komise v německých okresích ve svém složení nebudou souhlasiti s národnostními poměry a budou jim příkře odporovati. Nemáme-li důvěry k finanční správě, jest to odůvodněno. Nejen že jsme při státních rozpočtech znovu přednášeli své stížnosti, že se nedbá německých požadavků a nároků, nýbrž můžeme ukázati i na konkrétní případy, jež dokazují, jak málo nestranně pracuje finační správa v této zemi. Dovoluji si zmíniti se slavné sněmovně o případu, jenž jistě není možný v německém daňovém území. Dne 21. února 1927 uveřejnilo "České Slovo" zprávu, podle níž staviteli Šupichovi, starostovi Německého Brodu, jenž jest, jak známo, přes své jméno českým městem, byla předepsána daň 856 Kč, že povozníkovi Raupachovi tamže, který má dokonce dva automobily, bylo předepsáno dokonce jen 64 Kč, že majitel továrny na cement Prokop, dostal předpis daňový úhrnem na 180 Kč a milionář Spurný - ve zprávě jest označen jako "ohromný boháč", tedy slovo, jehož v celé jeho pádnosti nemůžeme ani přeložiti do němčiny - a jenž jest mimo to členem daňové komise... (Posl. Patzel [německy]: Jmenovaným členem!) Ano, jmenovaným členem. Tomu bylo předepsáno, pravím, jen 24 Kč daně. (Posl. Wünsch [německy]: Tolik ho stojí doutník!) Ten dostane asi darem od komise.

Časopis zvláště upozorňuje na toto korupční hospodářství. To bylo uveřejněno v "Českém Slově". Do dneška však jsme neslyšeli, že by byla zasáhla finanční správa, a s jakým výsledkem se to stalo. Domnívám se, že veřejnost má právo uslyšeti, jaké výsledky odhalilo vyšetřování tak neslýchaného případu. Na jedné straně neuvěřitelné korupční hospodářství, tato neuvěřitelná mírnost proti takovým poplatníkům. Na druhé straně, nač jsme poukázali v četných dotazech podaných ministrovi pošt, ministrovi vnitra a jak se domnívám také ministrovi financí, stále znovu se vynořující zprávy o přídavcích českým státním úředníkům v německých územích. Teprve před několika dny uvedli jsme v časopise své strany a v interpelaci, že státní úředníci české národnosti dostávají v německém jazykovém území přídavky, které nemají zákonného podkladu. Je to tak, jako bychom byli ve válce a jako by úředníkům v dobytých územích byly přiznány polní přídavky. (Výkřiky na levici.) Kdybyste to byli činili, když Slovensko bylo obsazeno maďarskými komunisty nebo nějaký čas po tom, bylo by to lze skutečně srovnati s polními přídavky, a tak to odůvodniti. Ale válku proti sudetsko-německému jazykovému území ukončil ministr Klofáč již v roce 1918, válku, která, jak konstatujeme, byla ovšem vedena jen s jedné strany. Jen vy jste vedli válku, nikoliv my.

O všech těchto věcech musíme přemýšleti. Ukazují nám, že se s daněmi hospodaří tak, že to naprosto neospravedlňuje důvěry, kterou vládní většina žádá od sněmovny. Na naše dotazy - to výslovně konstatuji - které jsme znovu podali resortním ministrům právě v otázce těchto "polních přídavků", nedostali jsme do dneška žádné odpovědi.

Pokusili jsme se v mezích všeobecné rozpravy vyložiti vám své stanovisko k jednotlivým důležitým ustanovením návrhu. Vyložili jsme však také své zásadní stanovisko k daňové otázce ke zdanění. Když na konci porad rozpočtového výboru a na začátku porad slavné sněmovny přehlížíme všechny návrhy, konstatujeme, že se většina nikterak nenamáhala vyjíti vstříc věcným návrhům oposice, že jen ve zcela málo případech bylo možno odvrátiti většinu od původních úmyslů, které obsahoval první vládní návrh, že nevidíme žádných podstatných změn v těchto návrzích, které by se týkaly soustavy. Všude projevuje se nám skutečnost, že s jedné strany budou k placení daní přibrány nové široké vrstvy - jest to skorem 3¹/₂ milionu dělníků a zaměstnanců - že však na druhé straně jen při dani důchodové budou se poskytovati milionové a milionové daňové slevy. Nedivte se, že k takové reformě zaujímáme odmítavé stanovisko, nedivte se ani tomu, že zamítáme zákon, jejž sám ministr financí označil za jednu z nejvýznamnějších zákonodárných prací, která byla ve sněmovně projednávána. Užili-li jste při vyřízení tohoto zákona method jednacího řádu v rozpočtovém výboru, jež jsou přímo strašlivé - nejen přechod k dennímu pořadu přes nejdůležitější návrhy oposice, nýbrž i omezení jednání na příliš krátkou řečnickou lhůtu - pak jest to při tak objemném a velkém vládním návrhu znásilnění oposice, která nemohla jako vládní většina již po měsíce věděti o tomto návrhu a tak přistoupiti k poradám ve výboru. (Předsednictví převzal místopředseda Stivín.) Ohrazujeme se proti nakládání s oposicí, protestujeme proti promrskání tak významného návrhu, protestujeme proti věcnému obsahu a proto, nepřihlížejíce k našemu politickému stanovisku, budeme hlasovati ve sněmovně proti návrhu o berní reformě (Souhlas poslanců něm. strany nár. socialistické.)

Místopředseda Stivín (zvoní): Dále má slovo pan posl. dr Zadina.

Posl. dr Zadina: Slavná sněmovno! Daňová reforma představuje vlastně první velké dílo, které nynější koalice a vláda přináší občanstvu v duchu svého programu, který se odnáší k ulehčení veřejných břemen a k posílení hospodářského života ve státě. Důvody, které nutily k provedení daňové reformy, jakož i úkoly, které byly při tom sledovány, byly velmi podrobně objasněny jak panem ministrem financí, tak i referentem kol. dr Hnídkem, a to ve zprávě důvodové i ve zprávě výborové, jakož i v četných projevech, kterými odůvodňovali a hájili skvělým způsobem toto velké dílo naší vlády. Byla to především snaha po unifikaci a po zjednodušení stávajících četných předpisů daňových a s hlediska poplatníků bylo v prvé řadě zdůrazňováno naléhavé přání po zmírnění daňového břemene s ohledem jak na stabilisaci měny, tak i na objektivní a subjektivní nosnost našeho poplatnictva a dále důtklivé volání po zjednání pořádku v celé správě daňové, zejména pokud se týče spravedlivého a včasného vyměřování daní, vyřizování rekursů a pořádku při placení daní.

Přistupujeme-li k posouzení této daňové reformy, máme na zřeteli především hlavní zásady moderního daňového systému a zkoumáme, do jaké míry nová úprava těmto zásadám odpovídá. Každá daň ukládá hospodářskému subjektu beze vší pochyby určité oběti ve prospěch veřejných svazků. Poněvadž bez této oběti mohly by se hospodářské subjekty příznivěji vyvíjeti a snadněji hospodařiti, musí býti nalezeno při každé daňové úpravě takové vyrovnání mezi požadavky veřejných svazků a plněním jednotlivců, které by pro zájmy obou interesentů bylo nejpříznivější. S hlediska finančně-politického akcentuje se zásada náležité elastičnosti a vývojové způsobilosti daní tak, aby jejich výnosy beze změny systému sledovaly vývoj národního hospodářství. S tohoto hlediska zajisté došlo ke změně daně výdělkové z její dřívější formy repartiční na daň kvotovou, poměřovanou určitou procentní sazbou z daňového základu. S hlediska národohospodářského klade se váha na zachycení správných pramenů zdanění, aby pravidelným zdaňováním nebyl ohrožen trvalý výnos, a dále na správný daňový způsob, aby daní byl postižen zamýšlený daňový subjekt.