Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Po těchto úvahách, které jsem nyní přednesl a v nichž se jednalo o věcech, ležících mimo Československo, promluvil bych o vnitřním hospodářství. Posuzujeme-li vnitřní hospodářství, musím, pokračuje logicky ve svém myšlenkovém postupu, opakovati větu, že všechno tu bylo a tvrdím, že, kdyby bylo Československo jednalo rozumně, mohlo býti nejkonsolidovanější stát střední Evropy a mohlo býti postiženo vlastně jen krisí světového hospodářství, kdežto nyní za dnešních poměrů neobyčejně trpí také nynějšími následky krise, které mají jiné vnitřní příčiny. Tvrdil jsem, že od vzniku tohoto státu prožíváme hospodářsky přímo bez přerušení stav krise, že jsme ještě nikdy nemohli podati důkaz, že jsme zralí pro pravidelné poměry, že se naše hospodářství osvědčí za pravidelných poměrů. Odporovalo se mi sice, prohlásil jsem však na to toto: Měnovou politikou, kterou stát provozoval odluku měny, která nám uložila dávku z majetku asi 10 miliard, brala se měna jinými cestami než v jiných státech. Prodělala inflaci, která se však zastavila ve chvíli, kdy jsme vlastně proti jiným státům mohli ještě mluviti o plnocenné valutě. Tento moment, že jsme neprodělávali tento proces potopy, dovolil nám, abychom nahlédli do inflačních zjevů v našem okolí, které na příklad v Německu šly do bilionů. Naše hospodářství musilo se s počátku starati o potřeby vlastní země a mohlo pak pro korupci hospodářského života v našem okolí, ať již v Rakousku, Maďarsku nebo Německu, využíti konjunktury krise v těchto zemích, ať již myslíme nyní na vpád do Poruří nebo na uhelnou stávku v Anglii nebo na jiné různé události, které pro nás znamenaly konjunkturu. Ve svém okolí neměli jsme žádné hospodářské konsolidace a poněvadž jsme ji neměli a poměry u nás byly příznivější, neboť celé hospodářství bylo silnější, mohli jsme krisí jiných využíti tak velkou měrou. Než máme tu přirozený moment při zjevech vnitřní hospodářské krise tohoto státu, který jest nesmírně důležitý, že jsme totiž po osamostatnění nepozorovali žádného odhodlání obnoviti opět staré hospodářské oblasti a při tom ponechati suverenitu jednotlivých států. To jest chyba nezměrného významu, které nelze již nikdy napraviti. Rakousko-uherské mocnářství se svými asi 56 miliony obyvatelů bylo hospodářsky na sebe vzájemně odkázáno. Tato situace projevovala se především v tom, že jsme, pokud jde o hospodářskou strukturu mocnářství, nemohli vlastně mluviti takovou měrou o vývozním státu, jakým jest dnes Československo. Staré Rakousko-Uhersko také vyváželo, avšak ani zdaleka tou měrou, jak to dnes musí činiti Československo. Dřívějším vzájemným postavením a pak rozbitím onoho území, dále tím, že jsme převzali 65% průmyslu, ztratili jsme s počátku toto hospodářské území jen politicky. Avšak každý rozumný politik musil by přijíti k tomu, že by si řekl: Když stát dobyl své samostatnosti a této samostatnosti nelze již ztratiti, má zatracenou povinnost, a to především, starati se o to, aby opět obnovil staré hospodářské území poskytuje celní slevy modifikovanou celní unií, při čemž by zůstala úplně zachována suverenita, snížením cel nebo poskytnutím minimálních cel, zavedením řádných jednotných železničních a poštovních sazeb - o měně nechci vůbec mluviti. Avšak nestalo se to. Proč? Nedovolily to politické poměry, poměr k Rakousku a Maďarsku. Jest to chyba, která se nedá nikdy napraviti.

Na druhé straně jsme viděli, že tím, jak se nakládalo s hospodářsky slabšími nástupnickými státy, tyto byly nuceny se osamostatniti. To bylo příčinou vzniku nových průmyslových podniků v těchto trpasličích státech, ať již to je Maďarsko, Rakousko, Rumunsko nebo Jugoslavie. A tak vidíme ve zchudlém Rakousku, že od roku 1919 do 1922 vzniklo 1136 nových průmyslových závodů. To jest ovšem šílenství, odnětí kapitálu národnímu hospodářství, neb se musí za všech okolností více nebo méně počítati s tím, že nebudou schopny života a z velké části - prohlašuji to docela otevřeně - tento vývoj jsme zavinili. Kdybychom byli v pravé chvíli zahájili rozumný obrat, byli bychom mnohému zabránili a sami hospodářsky pomohli. Zkrátka politické poměry to nedovolily. O zahraniční politice v této věci budu ještě mluviti.

Vy však namítnete: Má to skutečně tak velký význam, že jsme tak odkázáni na tyto nástupnické státy? Jako obchodník stojím na tomto stanovisku. Ať je odbyt jakýkoliv, jako obchodník musím se snažit, abych si udržel zákazníky. Nečiním-li to, jestliže zákazníky odbývám, jdou k jinému a já mám pak škodu. Jak jsem již dříve řekl, pro svou malou početnost, 13¹/₂ milionů obyvatelů, a na druhé straně pro svůj velký hospodářský aparát, stali jsme se vývozním státem, který jest asi ze 70 až 75% více méně odkázán na vývoz svého zboží. Vedle toho proti Německu a také proti dřívějším poměrům nemáme organisace svého vývozu. Nemáme na příklad vyvinutého vývozního střediska jako Hamburk, Brémy, Lübeck atd.; to jsou věci, o nichž se musím zmíniti jen krátce, které však hospodářsky jsou neobyčejně závažné. Jablonec nad Nisou má sice organisaci svého vývozu, tato však nedovedla převzíti vývoz také v jiných hospodářských odvětvích. Nesmíte si mysliti, že jest to tak lehké, jen tak bez takovéto organisace úspěšně vyvážeti. Byly učiněny pokusy a přišel jeden úpadek za druhým. Nesmíte přehlížeti, že právě pro vývoz, na nějž jsme pro nynější poměry převážně odkázáni, právě organisace nabyla ohromného významu. Není možno, aby jednotlivec, není-li jeho podnik náležitě velký, jen tak beze všeho mohl vyvážeti do Jižní Ameriky nebo Kanady nebo kamkoliv jinam. K tomu jest třeba zachycení celého vývozu, neboť jinak hrozí ohromné ztráty. Uvážíme-li to, musíme se tázati: Jaký význam mají tedy nástupnické státy Rakousko, Maďarsko atd. pro naše hospodářství v poválečné době?

Počítám-li do toho také Německo, dovezli jsme - nám záleží především vlastně na vývozu - r. 1920 z Německa asi 23,6% celého dovozu, r. 1921 26,13%, 1922 27,85%, 1923 40,42%, 1924 35,22%, 1925 31,27% 1926 21,21%. A nyní slyšte, kolik jsme vyvezli: 1920 12,8%, 1921 11,27%, 1922 18,84%, 1923 20,35%, 1924 19,49%, 1925 22,4%, 1926 19,9%. To odpovídá u Německa poklesu z 35,1% na 19,9% v r. 1926. A nyní pohlédněme na nástupnické státy: Co znamenalo pro nás Německo jako dovozní země? Z Rakouska jsme dovezli r. 1920 13,01%, 1921 8,84%, 1922 7,77%, 1923 6,52%, 1924 7,84%, 1925 7,36%, 1926 7,37%. Kdežto tedy u Rakouska náš vývoz tam činil r. 1920 35,1%, 1921 28,6%, 1922 21,9%, 1923 20,9%, 1924 20,6% a r. 1925 17,28%, r. 1926 činil 16,26%, klesli jsme tedy ve vývozu do Rakouska z 35% na 16,26%. Pohlédnete-li tedy na výkazy našich obchodních bilancí, vidíte - mám zde výkazy obchodních bilancí z r. 1920 až 1926 - že ve všech dobách dováželi jsme především do Německa, Rakouska. Maďarska atd. Budu ještě o tom mluviti, jak se příkře zacházelo právě s těmito zeměmi, pokud jde o cla a obchodní smlouvy.

Další věcí, která vám musí řádně otevříti oči, jsou číslice vývozu textilního průmyslu právě do těchto zemí. Textilní průmysl činí asi 80% veškerého našeho průmyslu. Nástupnické státy zařízeními na tomto hospodářském území měly v něm přirozeně své hlavní odbytiště. A nyní slyšte! Do Rakouska vyvezli jsme r. 1920 za 5539 milionů. Tato číslice vývozu poklesla do r. 1925 na 1613 milionů. Do Maďarska vyvezli jsme textilního zboží za 1693 milionů, r. 1925 pokleslo to na 608 milionů. R. 1920 vyvezli jsme do Polska za 349 milionů, r. 1925 poklesla tato číslice na 222 milionů, do Jugoslavie činil vývoz r. 1920 600 milionů, r. 1925 klesl na 543 miliony. Při vývozu do Rumunska vidíme malé stoupnutí ze 302 na 469 milionů. A u Německa stoupnutí z 503 na 1141 milionů. Při tom nesmíme ovšem přehlížeti, že mezi tím jest také období hospodářské krise, která se projevila do té míry, že jsme na příklad ve vývozu do Jugoslavie, který činil r. 1920 600 milionů, r. 1924 přišli na 91 milionů. Podobně je tomu s Polskem. Do Německa vyvezli jsme r. 1923 pouze za 315 milionů textilního zboží. To jsou, pánové, číslice, které musí ovšem každému laikovi ihned otevříti oči. Budu o tom ještě mluviti, proč se to u nás vlastně tak stalo. Jsem velmi rád, že zde dnes vidím pana ministra obchodu, jehož si neobyčejně vážím, který ovšem jako ministr obchodu jest z 90% závislý na ministrovi pro věci zahraniční a sedí zde vlastně jako jeho zajatec. Tvrdím totiž toto: Pro naše hospodářské poměry ministerstvo pro věci zahraniční dělalo od základu špatnou politiku tím, že ministerstvu obchodu neopatřilo žádný podklad pro zahraničně-obchodní politiku. To jest nesmírně důležitá věc. Zahraničně-obchodní politika našeho státu byla dělána na útraty národního hospodářství státu a postihla také jen národní hospodářství. Tím ovšem nastala v pracích ministerstva obchodu nesmírně veliká mezera a nesmí se - to musím poctivě prohlásiti - při posuzování této věci jednostranně bíti do ministerstva obchodu, nýbrž především jest zde třeba popadnouti za vlasy ministerstvo zahraničí a hnáti je k odpovědnosti. Také o této věci budu ještě mluviti.

Další příčinu naší vnitřní krise dlužno ovšem hledati také v projednání otázky válečných půjček, dále v dávce z majetku, zákonu, o němž samy české časopisy psaly, že byl usnesen pod nátlakem demagogie a teroru. Na druhé straně vidíme naprostý nedostatek porozumění pro sanaci peněžních ústavů, které se dostaly do této situace opět jen vládními opatřeními v otázce cenných papírů a válečných půjček. Velectění, politicky posuzováno, bylo tohoto problému využito, avšak nechápu, že za nynějších poměrů, kdy jste zaujali stanovisko rovných mezi rovnými, když kursy cenných papírů octly se na takovém základě, kdy bylo by lze vlastně sanaci provésti obratem ruky, že jste se dnes ještě nemohli k tomu odhodlati, ačkoliv na druhé straně dlužno uznati, že právě toto jest prvou příčinou, jest klíčkem ke smyslu obyvatelstva pro spořivost a že příliv kapitálu jest nezbytný. Jednostrannost jest zde od základu chybná, lhostejno, jde-li o české nebo německé peněžní ústavy, neboť jsou přece především reservoirem pro přijetí cenných a státních papírů; po této stránce právě tento zdroj se nechává vyschnouti, ačkoliv by se ho mělo využíti pro národní hospodářství při uzavírání hypothekárních úvěrů a podobně. Vidíme, že vnitřní příčiny krise projevují se ovšem také častokráte a zvláště právě ve vývoji naší měny.

Prohlédneme-li si hospodářská léta od roku 1919, vidíme: 1919, 1920 hradí se potřeby poválečných poměrů, 1921 vidíme počáteční konjunktury v začínající inflaci, 1922, 1923 vidíme přechod od inflace k deflaci, 1924, 1925 atd. vidíme blížiti se dobu, kdy podle názoru finanční správy jest zaručena stabilisace a má se dosíci konsolidace. To, že vnitřní cena české koruny stoupla proti inflační ceně troj násobně, bylo by musilo ovšem míti v zápětí opatření, která měla tento postup uvésti do normálních kolejí, jak pro národní hospodářství, tak také pro hospodářství státu. Zde prohlašuji a nedám si to vyvrátiti ani od pana ministra financí: Celý proces přechodu od inflace k deflaci vybil se na bedrách národního hospodářství. Zaměstnanec musil slevit ze své mzdy, zaměstnavatel musil snížiti ceny svých výrobků. Uplatnily se však ještě jiné věci. Naproti tomu dokáži, že právě stát, přes to, že se soukromé hospodářství přizpůsobilo zlepšené měně, nechal své výdaje na stejné výši. Jest nesprávné, prohlašuje-li pan ministr financí, že není pravda, že se deflace provedla jen na účet národního hospodářství a že nebylo postiženo státní hospodářství. To není správné. Při tom se ovšem dovolává dluhů nebo zúročení dluhů a účinku vyšší ceny koruny na to. Táž věc platí však také pro soukromé hospodářství. Zde není přece výjimek. Budeme viděti, že daně, které byly předepsány v době inflace, byly vybírány v době deflace s vyšší korunou ve stejné výši, že státní hospodářství, vlastně finanční správa neučinila ani jedno opatření, že nedbala tohoto procesu a zákonem nesnížila válečné přirážky atd. Ty byly vybírány klidně dále až do reformy. Co se stalo, byl pouze zákon z roku 1924, kde donuceni musili jste se rozhodnouti, poskytnouti hospodářsky slabým podnikům, které by byly jinak zašly, daňové úlevy. A můžete býti ujištěni, že tyto daňové úlevy, poskytnuté ve formě zákona a nařízení, tak, jak jsou dány, poskytnou se ovšem teprve tehdy, abych tak řekl, kdy již se nelze vyhnouti vyrovnání nebo úpadku. To jsou ovšem velmi závažné okolnosti, které všechny dohromady, zvláště v měnové politice, hospodářství neobyčejně postihly.

Vedle toho nesmíte ještě zapomínati, že tímto zjevem, stabilisací měny, udržením měny na 15 nebo 16 centimech - o tom, bylo-li lépe zůstati při 10 nebo 15 centimech, lze býti různého názoru - těmito poměry dostalo se hospodářství do nesmírně těžké krise, která způsobila, že na příklad celá průmyslová odvětví stála celý rok nebo že průmyslové závody pracovaly týdně jen 2, 3 až 4 dny a na druhé straně vidíme opět ohromnou ztrátu na devisách a valutách v nástupnických státech, poněvadž odběratelé ve své nesvědomitosti a protahováním úvěru činili odpovědnými za to, že česká koruna tak vysoko stoupla, dodavatele, a ztráty nechali nésti pouze dodavatele, kdežto dodavatel při vysokých valutách jako u libry atd., od svých dodavatelů nedostal ani nejmenší slevy jakékoliv povahy. To už je tak při charakteru obchodníků, zde nebo tam, každý musí potvrdit, že v této věci mám pravdu.

Tyto poměry projevily se pak v hospodářství, a to dosti významně, mám zde na mysli zvláště vyrovnání a konkursy. Uvedu vám zde jen příklad z r. 1926, abyste viděli, jak se krise projevovala v národním hospodářství. R. 1926 měli jsme 2092 vyrovnání s pasivem 691 milionů a předlužením 340 milionů. Máme 405 konkursů s pasivem 105,4 milionu a s předlužením 58,9 milionů. K tomu připočtete 40 velkých úpadků se 130 miliony pasiv. To dělá dohromady předlužení asi 400 milionů, což činí asi výtěžek zvláštní a všeobecné daně výdělkové bez přirážek. Pasiva činí při 2537 konkursů 926 milionů, tedy kolem 1 miliardy. Vidíme sice, že pasivní položky poněkud ubyly, avšak vidíme také, že počet postižených opět stoupl. Promluvím o tom až budu mluviti o tabulkách, které jsem vám dal předložiti. Mám před sebou výkaz 300 bilancí akciových společností z r. 1925 a z toho je patrno: Ze 185 akciových společností 115 dividendu nevyplácelo, z toho 70 společností s kapitálem 938 milionů, 37 akciových společností s kapitálem 245 milionů mají 43 miliony ztrát. To dává dohromady celkem 1183 milionů, které nic nevynesly proti 675 milionům z roku minulého. Tyto částky všechny činí mnoho milionů a miliard. Musím je uvésti, aby obraz byl úplný, abyste zřetelně viděli, jak se krise projevuje.

Musím pronésti také několik slov o sociálních břemenech. Prohlašuji již předem, že mne nesmíte pokládati za tak nemoderního, že bych se postavil proti otázce sociálního pojištění. Avšak jako hlavní zásadu pro všechny zde uvádím, že základní podmínkou dobré sociální politiky jest vždy dobrá politika hospodářská nebo obráceně, platí to stejně, že dobrá hospodářská politika jest předpokladem dobré politiky sociální. Neobracím se proti dávkám ústavu, avšak domnívám se, že nynější výše pojistného není odůvodněna tak, jak je stanovena. Musíme zkoumati, zda po této stránce režie na celou správu není příliš vysoká. Dále máme vysoké poštovní a dopravní sazby. Musíme ovšem pojednati také o celkové soustavě daňové, jak překáží produkci a jak ji zatěžuje.

K tomu připočtěte velká břemena, kterých vyžaduje vojsko. Řekněme si mezi sebou upřímně: Uvážíte-li, že na naše vojsko od vzniku státu bylo vydáno asi 23 miliard, že jsme do rozpočtu na vojsko zařadili asi 1400 milionů, což činí více než výtěžek osobní daně z příjmů za celý rok, a uvážíte-li, že k tomu dlužno ještě přičísti každoročně 315 milionů po dobu 11 let, což činí 3465 milionů, pak vám řeknu zcela otevřeně, že tyto výdaje na tento bezpečnostní aparát nejsou v žádném poměru k našemu státu. Domnívám se, že zeměpisná poloha nikdy nedovolí, aby stát činil taková vojenská opatření, jak si je snad představuje generální štáb. To souvisí s rozlohou státu, takže vždy bude odsouzen k tomu, aby, provozuje moudrou politiku, stál na stanovisku neutrality. Při projednávání branných návrhů slyšeli jsme zde naprosto nemístná slova, tam, kde o věci soudím jinak, a, jak se domnívám, také pánové s české strany, kdyby věc posuzovali rozumně, dostali by o věci docela jiný názor. S tohoto hlediska musíme se snažiti, aby zbrojení za všech okolností bylo zmenšeno, poněvadž to souvisí se snížením výdajů státu. Domnívám se, že této moci zahraničně-politicky nepotřebujete, a kdybyste ji potřebovali zahraničně-politicky, nepotřebujete tak dlouhou služební dobu. Kdo prodělal válku osobně, dovede a bude moci posouditi, jak nesmírně lehce a rychle lze se tomuto řemeslu naučiti. Jinak se však domnívám, že k zachování pokoje a pořádku uvnitř státu takovéhoto aparátu není naprosto třeba, a pokud jde o representaci, domnívám se, že by k tomu stačil jistě i menší aparát. To jest hlavní problém. Jestliže to přehlížíte, jestliže vůdčí osoby tohoto státu nepřijdou k rozumné myšlence, hlavní výdajovou položku nikdy žádným způsobem v rozpočtu nesníží, což však podle mého mínění jest nezbytně třeba, poněvadž chci dokázati - nevím, zda se mi to podaří - že stát žije nad své poměry.

Pojednav v hlavních rysech o vnitřních příčinách krise, musím ovšem nyní předložiti si také otázku, co by mohlo zameziti tyto krise, které nechtějí dovoliti, aby se národní hospodářství rozvíjelo, nebo musíme uvažovati, co by mohlo dopomoci, aby se národní hospodářství zotavilo. Již dříve jsem prohlásil, že se domnívám, že naše zahraniční politika není řízena šťastně, a to zvláště proto, poněvadž úplně opomněla vytvořiti základnu pro zahraničně-obchodní politiku, že jest tedy třeba, aby v této věci nastala bezpodmínečně změna, změna, kde by nejvíce záleželo na tom, aby se nezaujímalo jednostranné politické stanovisko prestiže, které neodpovídá nutnému poměru velikosti státu, nýbrž spíše snad jen osobním poměrům, že jest třeba, abychom tyto politické poměry přizpůsobili spíše poměrům hospodářským. To jest prvá podmínka, poněvadž v této věci jsem s panem zpravodajem dr Hnídkem úplně za jedno, že bez podporování hospodářských důležitých věcí jest nemožno splniti věci politické, poněvadž spolu úzce souvisí právě tak jako souvisí hospodářství státu s hospodářstvím národů, které jsou na sobě právě tak závislé, jako souvisí politika s hospodářstvím. O této věci ještě promluvím až budu mluviti o hospodářství a tu musím otevřeně prohlásiti, že zdar ozdravění každého národního hospodářství spatřuji ve spojení nebo v zachycení všech sil, které mohou spolupůsobiti v národním hospodářství. Jsou to především na jedné straně tito hlavní činitelé: obchod, živnosti a průmysl a na druhé straně zemědělství. K oběma těmto složkám připojuji zaměstnance a dělníky v nich pracující, pokud jde o zaměstnání, stojí asi v poměru dvou pětin k jedné třetině. Domnívám se, že ozdravění celkového národního hospodářství může nastati jen tehdy, jestliže obě tyto složky do sebe zapadají jako kolečka a jestliže se konečně propracujeme k myšlence, že zdar závisí na vzájemném porozumění, na vzájemném chápání, že nikdo sám o sobě nic neznamená, nýbrž že souvislost celého národního hospodářství musí vlastně rozumně vésti k této myšlence. Zůstaneme-li při obou těchto složkách, musíte mi dáti za pravdu, že zemědělství závisí na zdaru obchodu, průmyslu a živnosti, poněvadž podle toho spotřeba buď vzrůstá nebo klesá. Musíme se probojovati k myšlence, že živnosti nejsou dnes na žádný způsob možny samostatné, jsou závislé na průmyslu, průmysl jest opět závislý na zaměstnancích a obráceně. Vidíme tedy vzájemnou závislost průmyslu a obchodu a vidíme vzájemné zasahování hospodářství, jak jsem to již řekl, jako u hodinového stroje. Nejde-li, musí se ovšem celý aparát zastaviti. Nepřevládne-li tento názor, musí to vždy způsobiti hospodářské újmy.

Tvrdím jen, že u nás politické mocenské poměry nejsou v souladu s hospodářskými nutnostmi. Podíváme-li se na skutečný obraz, musíme uznati, že vnitřní konstelace zjednala zemědělství, politicky vyjádřeno, nesrovnatelně větší převahu proti jiným složkám obchodu, průmyslu a živnostem. Musím prohlásiti, že obchod, průmysl a živnosti nemají v obou sněmovnách, jak v poslanecké sněmovně tak v senátě, téměř žádného zastoupení, kdežto zástupců zemědělství s jeho vedlejšími zjevy, které jsou snad organisovány u jiných stran, poněvadž u nich princip strany má přednost před vlastním principem hospodářským, jest asi 90 až 97. To má ovšem nesmírně velký význam a pokud tato konstelace bude vyjádřena touto formou, což jest ovšem opět přivoděno systémem stran, musí tyto jiné složky representované obchodem, průmyslem a živnostmi za všech okolností apelovati na rozum zemědělských vrstev. Nemá to býti prosba, nemá to býti žádný nářek, musí to vyplynouti z nezbytné nutnosti, poněvadž se domnívám, že nedojde-li k takovémuto vzájemnému porozumění, druhá část musí ovšem dostati nazpět políček, poněvadž se pod určitou výdajovou částku nedostaneme. Tohoto vzájemného dorozumění bude tedy nutně třeba. Tvrdím, že kdyby se dnes zemědělství postavilo na toto stanovisko, aby byla jednostranně zvýšena břemena pro jiné hospodářské složky, musila by býti nejprve dána záruka kvetoucího hospodářského života. Nestane-li se to, nedostaneme se z krisí. Tvrdím: každý podnik, ať obchod, živnost nebo průmysl, přiměřené velikosti, který zajde, strhne s sebou sta drobných rolníků, poněvadž oni musí na sebe vzíti ona břemena. A proto se domnívám, že k vzájemnému dorozumění musí dojíti za všech okolností, předpokládaje ovšem, že pochopíte vážnost situace.

Druhá nezbytně nutná věc jest, že hospodářství, ať již se jmenuje jakkoliv, musí býti osvobozeno od každého šovinismu. A opět upřímné slovo. Na hospodářství bylo po této stránce opět působeno tak velice, že to vlastně úplně odporuje povaze celé věci. Zda jste v této věci jednali moudře nebo zda jste dosáhli zlepšení tím, že daňové zdroje vyschly, to jest již jiná otázka, poněvadž i zde opět platí a musí platiti pravidlo, že co zničím zde, musím opět jinde zaplatiti vlastnoručně a sám náležitými břemeny a veřejným zatížením. Pánové, to uhlídáte teprve tehdy, až se dostanete pod týž tlak, jaký dosud prodělávalo německé hospodářství. Za žádných okolností nelze to takto prováděti dále, poněvadž jasný rozum musí vás přivésti k tomu, že v tomto směru brali jste se špatně.

Mluví se o tom, že k odstranění krise jest třeba reorganisace. Ovšem, připouštím to. Pan ministr financí prohlásil ve svém výkladu: Musíme zreorganisovati průmysl, musíme jej zracionalisovati. To všechno je velmi hezké a krásné.

My racionalisujeme, ekonomisujeme, stabilisujeme, konsolidujeme státní hospodářství a při tom národní hospodářství jde k čertu. Pánové, apeloval bych na finanční správu: Poněvadž jsou vám podřízeny překrásné podniky, jako solní monopol, tabáková režie, prosím, proveďte jednou důkaz racionalisace a ekonomisace těchto podniků, ukažte přece jednou soukromému hospodářství, jak se to musí dělat, aby to šlo kupředu, neboť na příklad právě hornictví se daří špatně a právě v této dlouhé době bylo by musilo ukázati něco docela jiného. Stejně je tomu u železnic a pošty. Nezneuznávám nutnosti veřejného zájmu u těchto podniků, avšak vždyť sami jste vytýčili směrnice pro komercialisaci těchto závodů a tu opět jest na vládě, aby jednou ukázala soukromému hospodářství, jak lze racionalisovati a ekonomisovati, neboť soukromé hospodářství v mnoha případech nemůže tuto nutnou racionalisaci dnes provésti. A proč? Poněvadž se mu na druhé straně daněmi a vůbec veřejným celkovým zatížením odnímají kapitály v takové míře, že jest nemožno utvořiti kapitál. Avšak tvoření kapitálu nemůže postrádati žádné hospodářství a nebudeme-li moci tvořiti kapitál, ztratíme veškerou konkurenční schopnost, budeme se stále více vzdalovati od jakékoliv racionalisace našich závodů. Jest zcela jasné, že také my musíme používati bezpodmínečně technického pokroku, že racionalisace přijíti musí a jsem také o tom úplně přesvědčen: čím přijde později, tím z toho budeme míti větší škodu. Německo použilo právě krise k rozsáhlé racionalisaci a budeme zde viděti, co v oboru racionalisace svého hospodářství nám a vůbec celému evropskému hospodářství Německo předvede. Pánové, to jsou myšlenky, jimiž se ovšem musí zabývati vláda, avšak i soukromé hospodářství, avšak na druhé straně musí býti také poskytnuty prostředky, aby bylo lze takováto opatření činiti. Není správné, co prohlásil pan ministr financí, když řekl: To nejde, aby hospodářství stále běhalo, stále žádalo a prosilo. Žádám spíše, aby byly zachyceny vztahy mezi hospodářstvím a finanční správou a musím žádati podporu, nejživější a nejvřelejší podporu finanční správy.

Budeme se musiti odhodlati k tomu, abychom navazujíce na můj požadavek ekonomisace a komercialisace státních závodů a podniků stlačili na rozumnou míru také sazby poštovní a nákladní. Nejsme daleko toho, že budeme míti nejdražší poštovné a nejdražší telefonní poplatky a také nejdražší železniční sazby, kdežto Německo snižuje právě železniční sazby a usiluje o to, aby do hospodářského života vpravilo opět jiného ducha. Právě totéž učinilo Německo také s daní přepychovou a obratovou, obnovilo poštovní, telegrafní a bankovní tajemství. O tom ještě promluvím.

Stran našich obchodně-politických vztahů k našim sousedům budeme musiti zaujmouti docela jiné stanovisko. Tato kapitola znamená zdar nebo zkázu našeho hospodářství. Před chvílí mluvil jsem o závislosti ministerstva obchodu na ministerstvu zahraničním. Při projednávání obchodně-politických otázek musíme činiti rozdíl mezi smlouvami o nejvyšších výhodách a smlouvami tarifními. Smlouvy o nejvyšších výhodách máme jako většina jiných států s ostatními státy Evropy, vyjma, myslím, Estonsko. Avšak s jinými státy, s nimiž nás váží úzké vztahy, jako s Německem, Rakouskem, Maďarskem potřebujeme více než smlouvy o nejvyšších výhodách, s těmi musíme míti rozumné celní smlouvy. Jestliže jich nemáme, nemůže se naše hospodářské spojení s těmito zeměmi dostati do chodu. To jest však tragika osudu a potvrzuje to, co jsem již před tím řekl. Máme sice obchodní smlouvu s Francií, obchodní smlouvu se Španělskem, se Švýcarskem, prozatímní smlouvu s Kanadou, ale Malá Dohoda schází mezi obchodními smlouvami. To jest přímo tragické a příznačné pro naši zahraniční politiku, že právě s těmi, kdo jsou našimi spojenci a mají jimi býti nejen politicky, nýbrž i také po stránce národní, že právě s těmito státy nemáme obchodních smluv. Pozastavme se jen nad tou věcí: Nemáme ještě obchodní smlouvy s Německem a teprve nyní byla uzavřena smlouva s Maďarskem. Pohlédněme na poměry s Rakouskem. Tuto zemi jste, ačkoliv jste více vyváželi než dováželi, přímo odbývali, až tato chudá země nevěděla, jak si pomoci a prohlásila: Nyní vypovíme smlouvu, teď jest nám to již hloupé. Nyní jsme v poměru pouhých pravidelných největších výhod, dnes musí se naši delegáti plahočiti a namáhati, aby dostali smlouvu pod střechu, poněvadž proto, že více vyvážíme do Rakouska, máme na ní mnohem větší zájem, kdežto Rakousko dováží k nám jen polovici nebo třetinu. Byla to šílená politika, která zde byla provozována, která ubíjí hospodářský život, neboť jsme přece odkázáni ze 70% na vývoz. Právě vztahy k osvědčeným sousedním zemím, jichž hospodářsky naléhavě potřebujeme, byly zanedbány. Proto v posuzování této otázky musí dojíti k základní změně, musíte zde postupovati rozumně, nechati zde mluviti nejen politická a národní stanoviska, nýbrž musíte se konečně také jednou rozhodnouti k tomu, abyste přihlíželi také k hospodářským vztahům.