Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Důležitou otázkou jest také uznání Ruska de jure. Mám ten pocit, že do vládní formy nám vlastně nic není. Vidíme-li v tom nebezpečí, chopme se jiných prostředků, avšak každý stát má právo, zvoliti si svou vládní formu a systém jaký chce. Ale hospodářsky neměli bychom se uzavírati úvahám pro uznání Ruska a tu nemohu se zbaviti dojmu, že zde rozhodují dokonce osobní věci, že nedošlo dosud k tomuto uznání.

Velkou překážkou a nezbytně nutnou pro odstranění krise jsou cla. Cla mají svůj podklad v celním sazebníku z roku 1896 nebo 1906, nevím to zpaměti. Poměry se však změnily a my jsme se domnívali, že tyto změněné poměry zdoláme zavedením celních koeficientů. Poněvadž se však poměry znovu změnily, musí se ovšem celní sazebník, který není vybudován od základu na nových názorech nebo nepřihlíží k novým nutnostem, bezpodmínečně ukázati nepotřebným a musí se státi nemoderním. Podíváme-li se na naše okolí, ať již na Rumunsko nebo Francii nebo Italii, všude pracují nebo pracovali o zřízení nového celního sazebníku. To jest požadavek, s nímž jsem již přišel soukromě před několika lety, ale vždy se mi říkalo: Ona je to moc těžká věc a není to tak lehké. Domnívám se však, že právě do takovýchto úkolů musíme se pustiti a čím dříve to učiníme, tím dříve s tím budeme také hotovi. Neboť náš celní sazebník jest nemoderní a našim vyjednavačům při vyjednáváních s jinými státy obrovsky ztěžuje posici. Říkám to jen proto, že jsem nestranný a po této stránce nechci nic zamlčeti. Se stanoviska hospodářství musím prohlásiti, že agrární cla, jak byla zavedena loňského roku, v době svého zavedení působila hospodářství neobyčejné překážky a neobyčejně ztížila právě vyjednávání s oněmi zeměmi, kam vyvážíme průmyslové výrobky. Zda systém, stanovení minimálních cen předem a s tím vázanost ministerstva obchodu, že smí jíti jen až tam a tam, jest správný, to je jiná otázka.

Dále máme dávku z uhlí, máme povinné vidování pasů, potřebujeme reformu správy, avšak opět nikoliv v tom smyslu, jak jest nyní zamýšlena, nýbrž rozumnou, spravedlivou správu, nevybudovanou na vzájemné nedůvěře po stránce národní. Potřebujeme, aby se ministerstvo financí konečně jednou rozhodlo sanovati peněžní ústavy. A zde prohlašuji: Právě svým okresům, které prožívají tento smutný stav, jsem slíbil, že celou svou životní sílu vynaložím na to, aby toto křiklavé bezpráví bylo konečně napraveno, a s tohoto veřejného místa zde naléhavě apeluji na pana ministra financí, aby konečně jednou učinil přítrž této nouzi a této hrůze v krajinách, kde jsou takovéto poměry. Zde neplatí stanovisko politické, zde dlužno postupovati jen se stanoviska hospodářského, zde platí jen sociální potřeba rozřešení. Proto žádám ho zdvořile a naléhavě jménem voličů, které zastupuji, aby se konečně pustil do této otázky a stále ji neodkládal. (Předsednictví převzal místopředseda Horák.)

Potřebujeme ovšem také snížení výdajů. Jestliže sledujíce tuto linii, nebudeme se moci odhodlati ke snížení výdajů, jestliže výdaje zůstanou na stále stejné výši jako dosud, dále to tak u nás nepůjde, poněvadž naše výdaje činí mnohem více než to hospodářství našeho státu a jeho populace snese.

Když již mluvím o výdajích, promluvil bych nyní, když již jsem vyslovil své stanovisko o pojmu hospodářství, jak po stránce zahraničně-politické, tak také vnitropolitické a jeho krisích, o předmětu samém, o daňové reformě. O daňové reformě lze mluviti jen, sledujeme-li ji s hlediska rozpočtu. Snad vás to v prvé chvíli zarazí, ale ihned pochopíte, že v této věci mám snad pravdu. Pan ministr financí vyjádřil se ve svém výkladu o daňové reformě různě, ale nejdůležitějším momentem bylo pro mne jeho exposé k rozpočtu pro rok 1927. Toto exposé, pokud jde o jeho základ a jeho pojetí, jest ostatně vynikajícího rázu. V něm tkví celý problém i pro řešení daňové reformy. Ačkoliv zcela chápu hospodářské, theoretické a praktické úvahy pana ministra financí, přes to se s ním ocitám v ohromném rozporu, poněvadž tyto úvahy neshodují se s praksí. Stanovisko, že daň lze snížiti jen tehdy, lhostejno, jde-li o daň obratovou a přepychovou nebo některou přímou daň, jestliže se vybírá s největší rigorosností a největší přísností, jest nesprávné. Tím morálku nepovzneseme. Poučuje nás o tom právě jeho výklad v rozpočtovém výboru o názoru finanční správy, kde prohlašuje: "Finanční správa doufá, že přes to, že sníží daňové sazby, bude míti tytéž příjmy, finanční správa doufá, že při nejpřísnějším vybírání daně obratové a přepychové, pro kterou byla zřízena zvláštní revisní organisace, rozpočtenou částku 1900 milionů zvýší na 2500 milionů a pak bude moci snížiti daň z obratu o půl procenta." Toto stanovisko se mi nelíbí a nemohu s ním za žádných okolností souhlasiti, poněvadž není s to, aby mohlo povznésti morálku, a na druhé straně způsobí opět mnoho nespravedlnosti, poněvadž tímto opatřením bude opět jen postižen obchodník, který řádně vede obchodní knihy, kdežto takováto opatření u lidí, kteří vedou obchodní knihy v kapse u vesty, musí úplně selhati i při největší bystrosti.

Posuzujeme-li rozpočet, jak se nám jeví v číslech výdajů a příjmů tohoto státu, uvážíme-li, že na něm závisí kulturní, hospodářské a sociální blaho lidu, musíme prohlásiti, že výdaje rozpočtu jsou nepoměrně vysoké. Musíme poněkud rozebrati příjmy a to tak, že příjmy poněkud analysujeme. V soukromém hospodářství platí zásada: "Moje výdaje mohou se říditi jen podle příjmů." Ve státním hospodářství však, jak se zdá, platí zásada: "Příjmy řídí se podle výdajů." Finanční literatura prohlašuje to však za nesprávné a říká: "Právě tak, jako v soukromém hospodářství, tak také ve státním hospodářství mají se výdaje říditi podle příjmů." Tím přicházíme k poměrům, že příjmy v poměru k nosnosti a síle hospodářského života a obyvatelstva musíte přepnouti a to zcela nutně. To celé musí přece býti vybudováno na únosnosti, na humanitě a loyalitě, mají-li býti dány předpoklady budoucí prosperity.

Rozdělíme-li si příjmy, vidíme, že se skládají z dávek, cel, poplatků atd. Hned přistupuji k rozdělení daní, jež dělíme na přímé a nepřímé. Nepřímé daně dělíme opět na tak zvané daně spotřební a obchodové nebo obchodní. Spotřební daně jsou daně z lihu, z cukru atd., kdežto pod daněmi obchodovými rozumíme dávku z uhlí, daň z vodní síly, dávku dopravní, daň obratovou. Tato, pokud jde o vývoz. Neboť daň obratová má dvojí účinek. Působí jako daň spotřební pro spotřebu doma a pro styk s cizinou jako daň obchodová. A tu přicházím ke kapitole, kde si s ministrem financí v praksi úplně odporujeme. Teoreticky dávám mu za pravdu. On říká: Produkci musí se ulehčiti především u daní obchodových, poněvadž tyto zatěžuji produkt předem, kdežto dovážené zboží těmito daněmi zatíženo není. Prohlašuje, že přímé daně působí na konkurenční způsobilost jen nepřímo. Teoreticky má ministr financí úplně pravdu. Já však mluvím jako praktický národohospodář a říkám: O konkurenční schopnosti nerozhodují ani daně obchodní ani obchodové, nýbrž především přímé daně. Obchodové daně neprojevují se u praktického obchodníka nebo hospodáře takovou měrou jako daně, pojem daní projevuje se u něho v číselné částce platebního rozkazu přímých daní. Nesmíme si mysliti, že praktik může při kalkulaci prostě vypustiti daně, které mu byly předepsány hromadně tak vysoko od roku 1914. Tyto daně jsou jedním bodem kalkulace a zároveň rozhodují o vývozní ceně zboží. S názorem ministra financí na daně obchodové souhlasil bych ještě v něčem, ale něco mi v tom brání. Daň z vodní síly neodstraňuje, jen ji snižuje, dávka z uhlí se také jen snižuje pouze nařízeními, které vývozci věc již předem přímo ztěžují. Jednu věc musím však zvláště zdůrazniti, poněvadž právě jako daň jest rozhodující pro celý hospodářský život, jest to daň obratová.

Jest rozpočtena 1900 miliony; doufáte, že dosáhne 2500 milionů. Teprve pak ji chcete o půl procenta snížiti. Zjistil jsem, že pan ministr financí byl kdysi při prvním zákonu o dani obratové zpravodajem a tuto daň pokládal tenkráte za přechodnou, kdežto dnes, projednávajíce daňovou reformu, právě finanční hospodářství samosprávných těles založili jsme na dani obratové. Nelze přece vybudovati nějaký zákon na dani, která vlastně z hospodářských důvodů byla dána na index. Z toho dovozuji, že národní hospodářství nebude ještě moci dlouho počítati se zrušením daně obratové a přepychové. To překáží nejen obchodu s cizinou, nýbrž, poněvadž také u nás činí 5 až 8%, jest těžkou překážkou domácího obchodu.

Poněvadž právě zde takové úlevy, jaké vyžaduje národní hospodářství, nevidím, musím ovšem klásti důraz na to, aby finanční správa snížila daně přímé. Během podrobné rozpravy ještě dokáži, že finanční správa nevychází národnímu hospodářství tak vstříc, jak by se to na první pohled zdálo. Protesty, které došly ze všech hospodářských vrstev kterékoliv národnosti, pokud jde o všeobecnou nebo zvláštní daň výdělkovou, daň důchodovou atd., ukazují vám, že hospodářství s touto úpravou nesouhlasí. Prohlašuje-li pan zpravodaj, že tato daňová reforma jest nutná, poněvadž výroba jest přetížena, a prohlašuje-li dále, že tato daňová reforma jest provisorium, že se udělá nová a že budeme míti stabilisované poměry, prohlašuji, že z těchto nutností byli bychom především počítali s nižšími daněmi, aby celý hospodářský život mohl se dostati do chodu. Ovšem setkáváme se zde s věcí, která dělá finanční správě značné potíže.

Nestranně posuzováno, finanční správa na počátku vyšla z nesprávného stanoviska. Vybudovala totiž výdaje z části na příjmech, které byly mimořádné. Podle stavu věcí finanční správa měla své výdaje vybudovati na rozpočtených příjmech pro rok 1919 a odtud pro všechna příští léta. Co však učinila finanční správa? Svou finanční politiku, zda právem či neprávem, vybudovala také na příjmech od roku 1914, pokud je staré Rakousko nepředepsalo. Toto stanovisko jest nesprávné. Tyto daně, mohla-li je právem předepsati - o čemž pochybuji a popírám to - měly tvořiti reservu, právě tak jako se od podnikatele a jednotlivce v hospodářství žádá: "Nesmíš si stěžovati na kumulaci daní, měl sis dělati reservy, jak se patří na řádného obchodníka." Kdyby se bylo těchto daňových nedoplatků od r. 1914 použilo místo dávky z majetku, ať již ve prospěch měny nebo na úhradu státovkového dluhu, což jest opět podmínkou stabilisace naší měny, bylo by to podstatně ulehčilo našemu hospodářství.

Neboť nezapomínejte, že žijeme pod uznaným tlakem, jímž dnes hospodářský život trpí. Jako vývozní stát jsme odkázáni ze 70 až 75% na vývoz. Naše měna závisí na zdaru obchodní bilance nebo platební bilance a poněvadž tato z 84% jest odkázána na obchodní bilanci, především na zdaru hospodářského života. Na tom závisí také stabilita měny a tu můžete prováděti tyto problémy, jak chcete. Nepodaří-li se vám udržeti obchodní bilanci v této míře a tím upraviti platební bilanci, musí se vaše měna bráti jinou cestou než stability, pak budeme opět odstrčeni, poněvadž budeme musiti prodělávati proces, který naše okolí již má za sebou.

Pánové, snad mi namítnete, že jsem škarohlíd. Jeden časopis to totiž, když jsem mluvil k daňové reformě, napsal. V novinách se psalo: Dr Rosche maluje černě. Pánové, to nemám naprosto v úmyslu. Mohu vám čestně prohlásiti, že na to jsem příliš nestranný, naopak maluji podle nejlepšího svého vědomí a svědomí věci tak, jak ve skutečnosti jsou. Prohlašuji vám docela upřímně, jako oposičníkovi nepotřebujete mi vůbec věřiti. Ale tu vám říkám, že musíte se říditi tím, co říká ministr financí, který výslovně konstatuje přetížení produkce, jak souhlasně zjistil ve svém výkladu v rozpočtovém výboru z prosince minulého roku, tak také ve velikonočním článku v "Lidových Novinách" a při všech jiných příležitostech také v rozpočtovém výboru. Dále poukazuji zde na memorandum Československé vlády, které odevzdala na světové hospodářské konferenci a které projevuje podobnou tendenci, a upozorňuji dále na článek dr Kramáře, který jako člověk zabývající se politikou 40 let, má jistě náležitý vliv a úsudek a který 1. ledna 1927 napsal v "Národních Listech":

"Nový rok měl by pro nás býti rokem konsolidace, politické i hospodářské, a sice nejen proto, že toho sami potřebujeme po bouřných letech popřevratových, kdy se nepočítalo ani hospodářsky ani politicky, poněvadž jsme byli přece jen zelenou oasou v poušti, nýbrž hlavně proto, že se okolo nás všecky státy politicky i hospodářsky konsolidovaly a my tedy dávno už ztratily své výjimečné postavení.

O konsolidaci politické nechci mluviti, neboť hlavní její problém je Slovensko, a o tom už jsem řekl, čeho je v dané chvíli potřeba. Hospodářská konsolidace znamená u nás především zabezpečení odbytu našemu průmyslu, příliš velkému na počet obyvatelstva našeho státu, tedy problém, který je stále ostřejší, poněvadž státy, vzniklé z Rakousko-Uherska nebo jako zeměmi zvětšené hledí se všemi prostředky opatřiti vlastním průmyslem a proto se stávají ze států agrárních státy s vysokou celní ochranou výrobků průmyslových, jež jsme dříve my tam z největší části dováželi. A k tomu musíme tam nyní konkurovati s průmyslovými státy, Švýcarskem, Italií, Německem, které nemají ani tak vysokých sociálních nákladů, ani daní stupňovaných nemírnými přirážkami, ani tarifní politiky výrobu tak jako u nás zatěžující."

A pan dr Kramář vidí překážky hospodářského života především v daních a sociálních břemenech a prohlašuje, že státní příjmy nemohou býti sníženy, čemuž se ostatně neobyčejně divím, a mluví dále o tom, že pomyslíme-li na reparace, vážně uvažujícímu člověku musí býti přímo úzko z budoucnosti. A prohlašuje pak:

"Jsme v této příčině v bezvýchodném položení, dokud se nezmění mentalita těch, kteří zastupují zájmy širokých vrstev lidových, a sice tak, že se nebudou na ně dívati jen jako na konsumenty, nýbrž že uvidí v nich především a hlavně neodlučnou část hospodářské výroby, jejíž nezdar a pokles zrovna tyto široké vrstvy nejvíc a nejdřív pociťují. Zmenšiti státní příjmy nemůžeme a když pomýšlíme na reparace, dělá se vážnému člověku z budoucnosti přímo úzko".

Prohlašuji výslovně znění a obsah článku pana dr Kramáře za závažnou část dnešních mých vývodů. Dr. Kramář, který jest přece vaším vynikajícím vůdcem, má zde úplně pravdu a jednou řekl zcela nestranně pravdu. Pánové, vidíte, chci vám tím dokázati, že nemaluji černě, neboť jinak musili byste říci, že pan dr Kramář maloval mnohem černěji než já. Je-li tomu tak, musili bychom si přece vlastně říci, že musíme počítati s hmatatelnými výsledky celé daňové reformy.

Přicházíme-li nyní k přímým daním, jest ovšem pochopitelné, že finanční správa musila přikročiti k úpravě této otázky. Tato úprava byla nutna z mnoha důvodů a již z nutnosti kodifikace, unifikace a z hospodářských poměrů. Celá věc musí býti kodifikována, poněvadž systém sám o sobě, vlastně nekonečné množství zákonů z doby předválečné, z doby války a z doby po válce nabyly tak ohromného rozsahu, že se úplně ztratil jejich přehled. Tvrdím, že v celé republice není finančního úředníka, který by, byť i jen přibližně, ovládal veškeré daňové zákony. Jest to naprosto nemožno, pomyslíme-li jen na činžovní daň, kterou upravuje 534 zákonů a nařízení, které byly uveřejněny, naprosto nehledě k vnitřním nařízením a instrukcím. Jest tedy také třeba unifikace. Není možno, abychom měli rakouské a maďarské právo a musí se to ovšem postaviti na jednotný základ. To jest očividné. Vyložil jsem vám již nutnost daňové reformy z důvodů hospodářských poměrů. Než však o tom promluvím, uvedl bych finanční správě ještě jiný názor. Vidím, že jest nejprve nutno, aby za všech okolností byly sníženy státní výdaje. Vidím však také, že jest nutno, aby státní podniky byly racionalisovány a tím že by prospívaly, pokud to neohrožuje veřejný zájem, - a tento požadavek jest splniti především - uvolnily by daňovému tlaku. To jest nutno, neboť tento stav se nedá udržeti, uvážíme-li, že státní podniky, nebledě k tabákovému monopolu, který se svými 1100 miliony příjmů jest vlastně jen daní spotřební, vynášejí, a to u pošt a železnic a cel asi 50 milionů, tedy téměř nic. Proto musí ovšem celé břemeno býti rozvrženo na jiné daně.

Posuzuji-li nyní daňovou reformu, musím vám přiznati, že k vládnímu návrhu byla připojena skutečně podivuhodná důvodová zpráva. Práce obsažené v této důvodové zprávě, jak se domnívám, jsou většinou osobní prací pana ministra financí a, pokud jde o jejich základ, jest to práce skutečně vynikající. Jednu věc musím však přece konstatovati. Shledal jsem, že tyto teorie, které by se neobyčejně hodily pro hospodářský život, nedají se v praksi použíti tou měrou a také se neuplatňují, jak toho žádá důvodová zpráva a jak by to rovněž tak naléhavě potřebovalo hospodářství. Musím to konstatovati, poněvadž toho potřebuji pro další myšlenkový pochod. Řekl jsem vám již, že v exposé k rozpočtu vyjádřeno jest stanovisko pana ministra financí v tom smyslu, že prohlašuje, že přes to, že budou sazby sníženy, doufá, že udrží příjmy na téže výši a to tím, že bude daně co nejpřísněji vybírati. To znamená jinými slovy: "Poplatníci jsou tak nemorální, že je musím k morálce donutiti přísnými opatřeními." Nuž, o kapitole daňové morálky, která vlastně pro celou daňovou reformu má nejdůležitější význam, rovněž i o trestních ustanoveních, jako na příklad řízení, lze ovšem býti různého názoru. První názor by na příklad byl ten: Ty, státe, budeš ihned míti morální poplatníky ve chvíli, když ty sám jako stát budeš morální a jako vydavatel mých daní budeš je také vydávati skutečně na věci účelné a nutné a nebudeš se pouštěti do ničeho, co jest nepotřebné a neužitečné. Pak však musí býti také na druhé straně vybudována vzájemná důvěra poplatníků ke správě. Dnes finanční správa spatřuje v poplatnících zpravidla defraudanty a podvodníky, s nimiž musí člověk jednati s plnou nedůvěrou, a obráceně zase ani poplatník při svých administrativních pracích nemůže postupovati s nutnou důvěrou, jaké by bylo třeba ke vzájemnému styku mezi oběma stranami. Kdyby tomu tak bylo, nepotřebovali bychom mluviti o daňové morálce, neboť, jak prohlašuje finanční správa, jest známým pravidlem, že lež při přiznávání důchodové daně má vážného průvodce, který záleží v daňové nemorálce a v nutných zjevech, projevujících se daňovým tlakem, který tato nemorálnost většinou opět má v zápětí. Třebas se to zdálo absurdní, nemohu se naprosto stotožniti s finanční správou, neboť tvrdím, že daňová morálka všeobecně ohromně stoupla. Zda speciálně, to je jiná otázka. Tvrdím však, že všeobecně daňová morálka stoupla ohromně, neboť kdyby byla tolik nestoupla, nebylo by bývalo vůbec možno, aby stát mohl míti tak velké příjmy. Většinou dostává je pomocí revisních komisí. V rozpravě o nich ještě promluvíme. Proč to říkám? Uvádím totiž povznesení všeobecné daňové morálky v souvislost s daňovým tlakem a s daňovou nerovností a tu tvrdím, že jest veliký rozdíl mezi osobním, věcným, místním, národním a mezinárodním daňovým tlakem a příslušnou nerovností. Nuž slyšte! Pod osobní nerovností rozumím případy protežování zvláštních tříd.

Tak zemědělství podle platných zákonů bylo na tom lépe než obchod, průmysl a živnosti. Pod věcnou rozumím případy dvojitého zdanění, na příklad vedle daně důchodové a daně výnosové ještě také druhou výnosovou daň. Vezměme jen obchodní jednatele, kteří musí platiti nejen daň důchodovou a výdělkovou, nýbrž ještě daň obratovou, kterou nemohou přesunouti. Pod místní daňovou nerovností rozumím místně různě rozdělený daňový tlak. Jsou-li zde zástupci ze Slovenska, můžete mi věřiti, že to nemá býti útok, co zde uvádím, nýbrž konstatování holé pravdy. Máme takovouto populační kvotu: v Čechách činí populační kvota 48,6%, na Moravě 19,5%, ve Slezsku 5%, v Čechách, na Moravě a ve Slezsku dohromady tedy 73,1%. Na Slovensku činí 22,3% a na Podkarpatské Rusi 4,6%, dohromady tedy 26,9%. K přímým daním přispívají Čechy 63%, Morava 20% a Slezsko 4,7%, tedy platí na přímé daně Čechy, Morava a Slezsko dohromady 87,7%, Slovensko přispívá 11,3% a Podkarpatská Rus 1%. Tolik činí všechny státní daně, přímé daně i s daněmi spotřebními. Přímé daně činí v Čechách 63%, na Moravě 23,8%, ve Slezsku 4,3%, dohromady tedy 91,1%, kdežto Slovensko s Podkarpatskou Rusí platí 8,9%. Namítnete mi, že daňová síla Podkarpatské Rusi a Slovenska není tak velká jako Čech, Moravy a Slezska. To vím také, avšak tvrdím, že při populační kvotě 26,9%, 8,9% neshoduje se s pravou skutečností. Namítáte, že administrativa selhává. Připusťme to, avšak to není přirozeně žádným důvodem proti mému tvrzení. Vezmu-li 91,1% z Čech, Moravy a Slezska za 100%, tvrdím, že daňový tlak po stránce národní činí 50% u hospodářství sudetských Němců, ačkoliv populační kvota činí jen asi 23,5 až 23,6%. Tu máme národní nerovnost v rozdělení daní. Po stránce mezinárodní poukazuji na to, že pro náš daňový systém zvláště u zvláštní a všeobecné daně výdělkové nejsme způsobilí konkurovati s cizinou, poněvadž systém všeobecné a zvláštní výdělkové daně u našich sousedů jest mnohem levnější. A nyní mi řekněte, jak vlastně finanční správa dochází k tomu, aby předpokládala, že máme tak strašlivou daňovou morálku. Podnět k tomu dává výpočet pana ministra financí. Pan ministr financí totiž tvrdí, že roční národní příjem - prosím, nezaměňujte s národním majetkem - činí 60 miliard a že se z tohoto národního příjmu přiznává jen šestina, to jest 10 miliard. Zbývá tedy 50 miliard. Z toho ovšem připadá velká část na lidi, kteří pro své existenční minimum nemají platiti žádné daně a o zbytek jest stát podváděn, zkracován, defrauduje se. Vím velice dobře, že ani při nejmazanějších zákonech není na celém světě státu, který by nepočítal s defraudací. Něco takového neexistuje na celém světě, a proto musí finanční správa již předem počítati s jistou hranicí chyby ve výpočtu. Jak velká jest tato hranice chyby, to je ovšem jiná otázka. Šel jsem tedy za věcí a snažil jsem se ji zkoumati podle nejlepšího svého přesvědčení. A tu jsem zjistil, poněvadž jsem neměl tolik statistického materiálu k disposici, že, porovnal-li jsem statistický materiál Německa, musíme dojíti asi k tomu závěru, že skutečný národní příjem činí u nás v pravidelných poměrech 54 miliard. Udeřil jsem na pana ministra financí a řekl jsem: "Pane, jak velký jest náš národní příjem?" A tu mi musil přiznati, že podle odhadu československého státního úřadu nebo podle nějakého prozatímního odhadu, to nyní již nevím, národní příjem činí 52 miliard, že se však počítá s malou chybou nahoru asi 8 miliard, takže se došlo asi k 60 miliardám. 8 miliard zdá se mi příliš velkou částkou, skok z 52 miliard na 60 příliš velký. Proto také výpočet bude jiný. Finanční správa dělala rozpočet asi tak, že řekla: Československo má 13¹/₂ milionů obyvatelů, 3 ¹/₂ milionů jest osvobozeno od daní a ostatní mají minimum 6000 Kč. A máte odhad 60 miliardami hotov. Nuže pokusil jsem se o analysu této věci a zkoumal jsem, zda to souhlasí. Bude se mi to musiti teprve vyvrátiti, zda to souhlasí či nikoliv. Dosud mým vývodům v rozpočtovém výboru v této věci ještě nikdo neodporoval. Zjistil jsem, že národní příjem činí asi 54 miliardy. Tam musím začíti s výpočtem. To jest hrubý příjem, kdežto 10 miliard, které předpokládá finanční správa, jsou přiznány jako čistý příjem, tedy jest zde mezi hrubým příjmem a čistým příjmem velký rozdíl 5,4 miliard, tedy 10%. Počítám, že třetina jest osvobozena pro existenční minimum, to jest 16,2 miliard. A počítám, že přiznaný příjem nečiní 10 miliard, nýbrž 25 miliard. Tu ukázala se mi velmi pěkná věc, že pan ministr financí stojí na stanovisku, že přiznaný čistý příjem činí 10 miliard. Vychází z toho, že v důvodové zprávě pro rok 1920 bylo udáno 9.939,085.000. Já jsem však v důvodové zprávě našel, že přiznaný a zdaněný čistý příjem pro rok 1920 byl udán částkou 19.653,000.000. Řeklo se mi, že je to chyba a že to není správné, avšak důkaz nesprávnosti jsem stále ještě nenašel, proto nejdu daleko, tvrdím-li, že přiznaný příjem činí 25 miliard. Počítám-li nyní s chybou, totiž s tím, co může býti defraudováno, činí to také 10%, tedy 5,4 miliard, docházím tedy ke schodku 2 miliard. Snad jsem se o miliardu nebo více méně zmýlil, to nemá významu. Chci však dokázati, že není správný názor finanční správy, že takovýmto opatřením lze čeliti špatné daňové morálce. Mohlo by se mi také namítati, že se stavím na takové stanovisko, že zaměňuji hrubý příjem s čistým příjmem. Počítal jsem to jiným způsobem. Vycházím opět z 54 miliard. Přiznaný příjem činí 25 miliard, nezdaněný příjem, poněvadž nedosahuje existenčního minima: mezi ně počítám zdanění domácnosti v historických zemích asi 1,300.000, na Slovensku a v Podkarpatské Rusi bude procento asi menší, předpokládám 300.000. Podle statistiky činí počet domácností 1,600.000. Proti asi 3.400.000 nezdaněných domácností máme asi 1,800.000 zdaněných. Počítám-li je po 4 osobách, docházím k 7,200.000. Počítám-li náklady na živobytí pro osobu 3000 - méně jistě není možno - dává to dohromady 21,6 miliard. Odečtu-li nyní 10% na režii, daně a pojištění, přicházíme k částce 48,6 miliard i s nezdaněnými domácnostmi, odečteme-li 5,4 miliard, zbývá opět částka 2 miliardy jako hranice chyby ve výpočtech. Domnívám se, že jsem tím také dokázal, že finanční správa nemá příčiny, aby takto pohlížela a také takto nakládala s poplatníky. A právě na tomto důvodu stavím závěr, že přísná trestní ustanovení a řízení jsou nevhodná. Jdu dále. Chci-li míti obraz toho, jak se mi vlastně jeví daňová soustava přímých daní, musím konati různá pozorování. K tomuto účelu opatřil jsem si nikoliv zvláště příjemnou zábavu, sestaviti rozpočty od r. 1919 a spočítati přímé daně od r. 1898. Došel jsem k výsledkům, které ovšem připouštějí opět jiné závěry, než ke kterým přichází finanční správa. Dovolil jsem si předložiti svým kolegům a žurnalistům tyto tabulky, z nichž vyvozuji tyto závěry. Prosil bych vás o laskavost, vezměte do rukou ta bulky, které jsem vám předložil, jsou to ta bulky I, II a III.