Pátek 25. listopadu 1927

Začátek schůze v 9 hod. 29 min. dopol.

Přítomni:

Předseda: Malypetr.

Místopředsedové: Slavíček, dr Buday, inž. Dostálek, Horák, Stivín, Zierhut.

Zapisovatelé: Bečko, Chalupník.

213 poslanců podle presenční listiny.

Zástupci vlády: ministři Černý, dr Engliš, dr Gažík, dr Hodža, dr Mayr-Harting, Najman, dr Nosek, dr Šrámek, Udržal.

Z kanceláře sněmovny: sněm. tajemník dr Říha, jeho zástupce dr Mikyška.

Předseda (zvoní): Zahajuji 106. schůzi posl. sněmovny.

Dovolené udělil jsem na dnešní, případně zítřejší schůzi p. posl. Fischerovi, na dnešní schůzi p. posl. Trnobranskému - pro neodkladné záležitosti.

Došly naléhavé interpelace. Žádám o přečtení.

Zástupce sněm. tajemníka dr Mikyška (čte): Naléhavé interpelace:

posl. Kršiaka, Šafranka, Čulena a soudr. ministru vnitra a spravedlnosti o zmučení Ignace Petényho košickou policií a o způsobu jednání státního zástupce Martínka,

posl. Majora, Šafranko a soudr. ministru spravedlnosti o opětovném zabití člověka policií na Slovensku.

Předseda: Došel dotaz. Žádám o přečtení.

Zástupce sněm. tajemníka dr Mikyška (čte): Dotaz posl. Šamalíka, dr Daňka, Bezděka a druhů předsedovi vlády o opravě Mohyly míru a o zřízení sadu u Mohyly na bojišti Slavkovském (č. D 941-II).

Předseda: Došly odpovědi na dotazy. Žádám o přečtení.

Zástupce sněm. tajemníka dr Mikyška (čte):

Odpovědi:

vlády na dotaz posl. Horpynky, aby pozemkový úřad zaopatřil místo nezaměstnanému velkostatkářskému úředníku (č. D 604-II),

ministra vnitra na dotaz posl. Fedora v záležitosti penzijnej vdovy Andrejovej Simkovej (po jej prvom mužovi vd. Jánovej Deveraovej), rod. Apolonie Grappaovej, obyvateľky v Sečovciach (č. D 899-II).

Předseda (zvoní): Přistoupíme k projednávání pořadu, na němž jakožto první odstavec je:

1. Zpráva výboru rozpočtového o vládním návrhu (tisk 1224) státního rozpočtu republiky Československé a finančního zákona pro rok 1928 (tisk 1260) a rozprava o prohlášení ministra financí, učiněném ve 102. schůzi posl. sněmovny dne 25. října 1927.

Budeme pokračovati v povšechné rozpravě.

Další přihlášení řečníci jsou: na straně "proti" pp. posl. Bechyně, Bolen, Schäfer, dr Korláth, dr Winter, dr Stern, dr Dérer, na straně "pro" pp. posl. Stenzl, Roudnický, dr Štefánek, a dr Mičura.

Dávám slovo prvnímu řečníku na straně "proti", p. posl. Bechyněmu.

Posl. Bechyně: Slavná sněmovno! Kniha cifer, jíž se obíráme, dotýká se četných zájmů 14 milionů lidí. Za každou mrtvou číslicí ve státním rozpočtu stojí živý člověk. V rozpočtovém výboru posoudili moji klubovní přátelé rozpočet s hlediska zájmů těchto živých lidí podrobivše veškeré obory státní administrace a státního hospodaření bedlivému rozboru. V této práci bude pokračováno, jakmile vstoupíme do specielní debaty.

Mně bylo uloženo, abych v nynější rozpravě všeobecné vyložil názor sociální demokracie na současnou situaci a zejména abych vytýčil poměr strany k dnešnímu vládnímu režimu. Neváhám říci hned úvodem, že se nedovedu zhostiti chmurných obav o klid země a její další zdravý vývoj. V desátém a v jubilejním roce republiky uveden byl stát konservativní vládou na cesty krajně nebezpečné. Každý, kdo chce naslouchati, může zvěděti z úst obhájců dnešního řádu a zvláště z úst odpůrců dělnického socialismu, že myšlenka třídního boje a třídní politiky je myšlenkou absurdní, nebezpečnou státům, společnosti a kultuře. Nuže, zdá se, že odpovědná vláda státu nedopouští se ničeho menšího, než že organisuje třídní boj všech podnikatelských skupin proti všem skupinám pracovníků. (Tak jest! - Potlesk poslanců čsl. soc. dem. strany dělnické.)

Smysl demokratické vlády je přeci v tom, aby ona prozíravým rozumem a jemnou a schopnou rukou řídila a vyřizovala tisíceré konflikty, jež jsou přirozeným produktem moderní společnosti. Dožíváme se však toho, že odpovědná vláda státu přestává býti silou řídící společnost po schůdných cestách, že přestává býti oporou klidu, pořádku a organisátorem spolupráce a že naopak stává se straníkem v současných zápasech mezi prací a kapitálem. (Výborně!) Řada událostí ukazuje, že odpovědná státní vláda vnáší do života národa živel neklidu, zostřených zápasů a v důsledcích toho rozvrat. (Tak jest!) Nikoho nezmýlí, činí-li to pod heslem t. zv. státní a hospodářské konsolidace. Nestranná statistika konstatuje, že od nastoupení dnešního vládního režimu zhoršila se životní úroveň dělnických a úřednických rodin, které trpí nedostatečnými příjmy a zvýšenými náklady na životní potřeby. Já věřím na slovo panu kolegovi Viškovskému, že mu imponuje, - stejně jako panu ministru financí - když se u nás vytváří reservní kapitál. Je známo, že v našich bankách a záložnách je dnes uloženo na 40 miliard Kč. Ovšem že část tohoto kapitálu vykázána je dvakráte. Budou míti asi pravdu ti národohospodáři, kteří odhadují roční přírůstek našeho národního jmění na 3 miliardy Kč. To jsou peníze, které tento režim odebírá z kapes pracovníků a dává je na větší hromadu zámožných vrstev. (Tak jest!) Taková konsolidace může býti snad ideálem vrstev privilegovaných, my ji však za skutečnou konsolidaci ve státě pokládati nemůžeme.

Paní a pánové, dovolte mně nyní několik slov politické retrospektivy. Od státního převratu do března 1926 vystřídala se v republice řada vlád. Byly různě složeny, značila je různá jména. Jedno však měly všechny tyto vlády společné: nebyly to vlády krajních směrů, jejich programovou a taktickou platformou byla myšlenka vlády centra. Ve vládě až do března 1926 zastoupeny byly všechny důležité a hospodářsko-sociální skupiny. Vládní methoda všech těchto kabinetů byla methoda demokratické spolupráce a dohody Ať se vyskytla jakákoliv otázka, ať bylo zapotřebí řešiti jakýkoliv konflikt, ať se vy skytla nutnost úpravy kteréhokoliv těžkého problému, nikdy se vláda nedívala na problém z jednostranného hlediska některé sociální nebo politické skupiny, vždy byla hledána cesta, schůdná celé společnosti. Každé krajní řešení bylo odmítáno. Za takového složení vlády a při této methodě právem zjednala si republika pověst ostrova relativního klidu a pořádku. Podařilo se nám řešiti nejobtížnější otázky státní, hospodářské, sociální i kulturní se značným zdarem. Nechci říci, že dělnická třída byla při této politice vždy šťastná a že měla v každé otázce úspěch. Někdy nám bylo dobře, jindy nám bylo zle - stejně jako ostatním skupinám a vrstvám společnosti. Volali jsme ku práci i spolurozhodování všechny, jimž na tomto státě záleželo. Tak byla vytvořena ústava v součinnosti vládních stran s oposicí, tak byly uzákoněny volební řády, tak byla řešena otázka veřejné správy, tak jsme řešili důležité otázky z oboru církevněpolitického, z oboru půdní politiky a z oboru sociální reformy. Nebylo žádné jednostrannosti. Vlády středu chovaly se pod zmirňujícím vlivem národnostně tolerantního socialismu pokud možno objektivně i k národnostním menšinám ve státě. Ačkoliv veškerá státní moc nalézala se v rukách státního národa, přece se nestalo nic, co by bylo podetínalo základy existence našich národnostních minorit. Tento režim demokratické dohody trval až do března 1926. Pak byla dosazena vláda buržoasie, které pomohly do sedla výsledky listopadových voleb r. 1925. Je to první vláda krajních konservativních směrů. V této vládě zasedají všechny podnikatelské skupiny, co jich v republice je, zatím co všechny skupiny pracovníků jsou v oposici.

Se složením vlády změnila se také vládní methoda. Dnešní majorita nestojí již o demokratickou dohodu a na tomto faktě nezmění nic sebekrásnější výklady p. min. předsedy o demokracii a parlamentarismu. Dnešní vládní majoritě postačí aristokratický rozkaz. Na sociální a politické problémy nedívá se tato koalice moudrýma očima státníka, nýbrž sobeckou kapsou. (Tak jest!)

Majetkové strany československé i německé zřekly se svých starých nacionálních, konfesionálních, politických i kulturních dogmat a drží se jediného dogmatu: vládní moci. (Výkřiky čsl. soc. dem. poslanců.) Pojí je dohromady nikoliv velký státní hospodářský a soc.-politický program, nýbrž duch nepřátelství k pracujícím vrstvám v národě. (Tak jest! - Výkřiky posl. Tomáška.) Klih, který tuto koalici drží pohromadě, má své jméno, jmenuje se antisocialismus.

Hlavním programovým bodem vládní koalice jest snížiti a možno-li i zničiti všechny politické, sociální a mravní posice pracující třídy ve státě. Začalo to zákonem o vysokých celních sazbách a zákonem o duchovenských platech na účet nových konsumních daní. Pak přišla t. zv. reforma veřejné správy se zvýšením byrokratického vlivu a s okleštěním autonomních práv, přišla daňová reforma s nepřímou petrifikací daňových privilegií agrárního kapitálu, sešněrovány byly obce a jejich pravomoc zákonem o finančním hospodaření, zhoršeno bylo volební právo občanů do vyšších samosprávných svazků, zrušeno bylo volební právo vojáků a nyní, dámy a pánové, předstupuje vláda před sněmovnu se smutnou odvahou a předkládá jí první výjimečný zákon proti dělníkům. Nemohu jinak nazvat novelu zákona o sociálním pojištění, který chce velké skupiny pracující třídy vyloučiti z dobrodiní pojištění. Máme tu co činiti s vládou počínajícího výjimečného zákonodárství. (Tak jest!) Platí-li v našem státě něco slova odborníků - zdá se, že neplatí - pak můžeme věřit, že pro takovouto novelisaci není důvodů v platném zákonu. Ale dnešní vláda nepotřebuje důvodů, nepotřebuje argumentů, zdá se, že jí stačí, má-li většinu!

Dovolte mi, abych se směl vyjádřiti poněkud drasticky. Klidnému pozorovateli našich poměrů nemohlo ujíti, že mnohým pánům z dnešní vládní majority vstoupil do hlavy alkohol politické moci. (Tak jest!) Pánové se domnívají, že mají-li moc, že jest jim dovoleno vše! Co si již troufají, to ilustruje zpráva hlavního listu, hlavní, ne vládní, nýbrž vládnoucí strany v tomto státě. Je to zpráva agrárního "Venkova" ze dne 8. listopadu t. r., v níž se referuje v oficielním komuniké o schůzi poslanců agrární strany a praví se: "Tlumočeny byly souhlasné stížnosti, že v některých - podtrhuji, v některých ministerstvech, - byl zejména zdůrazněn konkretní případ ministerstva spravedlnosti - nevěnuje se obvyklá péče a pozornost usnášením a přáním republikánského klubu. (Slyšte, slyšte! - Výkřiky posl. Tomáška.) Pánové, snad se budete se mnou shodovati v tom..., (Výkřiky poslanců čsl. strany soc. demokratické.) když řeknu, že toto usnesení jest něčím zcela neobyčejným. Docela veřejně se tu deklaruje, že ministerstva, jejichž odpovědnost a kompetence jest přece stanovena zákonem, mají se nalézati pod vrchní rozkazující moci agrární strany. (Posl. Tomášek: A co tomu říkají druhé koaliční strany?) Nevím. (Posl. dr Winter: Ty jsou spokojeny! - Hlasy. Máme 7 vládních stran.) Ne, máme sedm vládních stran a jednu vládnoucí, která vládne nad těmi ostatními sedmi!

Dámy a pánové, dožijeme se opravdu toho, že tato rozkazovací moc agrárních sekretariátů bude se vztahovati i na justiční administrativu a že se republikánská justice stane děvkou stranické politiky? (Posl. Tomášek: Vždyť šlo zrovna při tom usnesení o ministerstvo spravedlnosti!) Vážení pánové, když jsme u ministerstva spravedlnosti: ode vždy se říkávalo, že justice jest slepá. Když nastoupil pan ministr dr Viškovský jako ministr spravedlnosti, který, jak známo, poněkud nedoslýchá, koloval vtip, že justice je za jeho správy nejen slepá, ale také hluchá. Nyní máme za ministra justice pana posl. dr Mayr-Hartinga, který neumí nebo nechce mluviti česky a tak můžeme říci, že naše justice je nejen slepá a hluchá, nýbrž také němá. (Posl. Krejčí: Za to ta justice Soukupova byla mluvící, když Soukup volal: Jděte na ulici a udělejte si spravedlnost sami! - Výkřiky: Šibenice!)

Já jsem povděčen tomuto výkřiku, aby se mohlo jednou s kompetentního místa prohlásiti, že celá kampaň, která se vedla proti bývalému ministru justice, členu naší strany dr Soukupovi, se známým výrokem na Staroměstském náměstí, že ulice bude dělati pořádek, je založena na nesprávné novinářské reprodukci této řeči. Muž, který článek dal do tisku, veřejně prohlásil, že tato slova ministru dr Soukupovi sám vložil do úst. To bylo konstatováno a veřejně prohlášeno i dr Soukupem, a přesto řada i vážných lidí buď nezná těchto věcí a drží se pověsti - víme, jak pověsti vznikají - nebo zde spolupůsobí zlá vůle.

Paní a pánové, je to věru překrásná demokratická argumentace, podle níž je vládní koalice všemocná, protože má ve sněmovně většinu. Před válkou prohlásil v rakouské sněmovně jeden z tehdejších premierů s jistou emfasí: Rakousko jest! - a oposice mu na to odpověděla trochu posměšnou otázkou: Ano, ale jaké jest? Jsme odsouzeni, abychom téměř denně slýchali z úst ochránců vládního režimu: Většina jest! Budiž nám dovoleno podívati se, jaká je. Vláda má za sebou majoritu 5 nebo nejvýše 6 hlasů. To je celá ta slavná většina. Je velmi pravděpodobné, že v lidu, ve voličstvu rozplynula se již tato většina jako ten předvčerejší sníh, který znešvařil ulice Prahy. Výsledek obecních voleb zůstane sladkým tajemstvím vlády jako obsah známé pokladnice těch manželů před válkou, kteří každému ukazovali svou bohatou pokladnu, v níž prý jsou skryty cenné papíry a množství drahocenných klenotů. Tito manželé žili na vysoké noze na účet pověsti této pokladny a měli otevřen milionový úvěr u pařížských bank. Když se však potom věřitelé do té pokladny podívali, shledali, že je tam trochu balíků starých novin a skleněných střepů. Možná, že se majorita této vlády velmi podobá té pověstné pařížské pokladnici. (Výkřiky posl. Stivína.)

Ale je pravda, volby do obcí se nekonaly proto, aby z nich vzešla nová vláda, a my z jejich výsledku nevyvozujeme žádných politických požadavků co do změny vlády. Máme čas počkati, doba pracuje pro nás. Je však naším právem, abychom zkoumali, jak vypadá ta vládní majorita, která si troufá k tak dalekosáhlým zákrokům, jako je na př. novela o sociálním pojištění.

Naše pozornost se obrací především k jednomu ze sloupů dnešní vládní majority, ke slovenské straně ľudové. Dne 14. října 1926, když se v této sněmovně po prvé představovala dnešní vláda, uveřejnil hlavní orgán této strany bratislavský "Slovák" článek, jehož jeden odstavec nadepsán byl třemi lapidárními slovy: "První menšinové ministerstvo". V článku se pravilo: "Třetí vláda Švehlova opírá se o strany, které mají v parlamentě jen 140 hlasů naproti 160 hlasům ľuďáků, komunistů, německých a českých socialistů a německých nacionálů. Ľudová strana zaujímá oproti Švehlově vládě ostré oposiční stanovisko. Švehlův kabinet jest vládou rozkladu, utvořenou z rozpaků a nemající žádné budoucnosti, neboť jest jen torsem, o které se i tak slabá republika nemůže opříti."

To byla první rána do boku dnešní vlády. Diplomatickému umění pana ministerského předsedy se ovšem podařilo dosíci, aby tato strana zůstala - ráda nebo nerada - při vládním praporu. Řada zjevů nás však poučuje, že ľudová strana jest velmi pochybným sloupem dnešního vládního režimu a že ji lze k vládní majoritě počítati právě takovým právem jako k oposici. Při posledních volbách obecních ztratila ľudová strana na Slovensku, jak se ujišťuje, na 100.000 hlasů. (Posl. Tománek: To argaláši napísali!) Pravíte, že argaláši, tedy vaši přátelé koaliční, to máte pěkné přátele! (Výkřiky posl. Tománka.) Jsem odkázán na zprávy listů, beru tedy tuto cifru za bernou minci. A tyto pro lidovou stranu ztracené hlasy připadly z valné části maď. křesťanským sociálům a, jak se ujišťuje, také komunistům. A tak můžeme bez přehánění říci, že výsledek tak zv. konsolidace slovenské i slovenské vládní politiky ukazuje se prozatím jen v decimování ľudové strany, která se stává průchodní stanicí slovenského katolického lidu do tábora maďarské iredenty a moskevského bolševismu.

Dovolte mi, abych nyní obrátil svoji pozornost k druhému sloupu nynější vládní majority, ke straně nár. demokratické. Každý ví, že je to druhá vládní strana, která se nachází jednou půlkou ve vládě a druhou půlkou v oposici. V této straně vede se dvou duší spor. Jedna duše jest duší integrálního nacionalismu, druhá duší třídních zájmů měšťanstva. Tato strana potácí se mezi buřičským fašismem a vládním internacionalismem. Na jedné straně hlásá myšlenku národního státu s národní československou majoritou, na druhé pak drží svými hlasy režim česko-německé vlády. Nacionalistická duše národní demokracie je znepokojena, vidí-li rozkvétající síť německých škol dole od obecních až nahoru po university a techniky. Je pobouřena při myšlence, že by němečtí aktivisté mohli se domáhati toho, aby jejich jazyk nabyl stejného postavení s jazykem státním v parlamentě, ve vládě, v úřadech. Ještě více se však tato duše zmítá, když vidí, že německé banky neomezují se toliko na německou klientelu, nýbrž sahají také do českých kapes, když vidí neobyčejně silné posice německého průmyslu, který doma i na světovém trhu nebezpečně konkuruje t. zv. národnímu kapitálu českému. Nebylo slýcháno, aby na př. pan Schicht z Ústí n. Lab. prodával své mýdlo a ostatní výrobky jenom německým hospodyňkám. A to ovšem český konkurent velmi těžce snáší.

Stejně se této straně nelíbí, že veliká část naší konkrétní vlasti, t. j. veliká část půdy nalézá se v držení národních odpůrců, za jaké přece národní demokraté prohlašují své partnery z vládní koalice. Nacionální duše této strany není schopna pochopiti, že Čechové a Němci jsou v této zemi k sobě navzájem přikováni dějinami, zeměpisem, hospodářstvím a životem, že prostě tvoří hospodářský, kulturní a politický celek a že moudrá státní i národní politika musí vytvořiti podmínky moudrého soužití obou národů. Buržoasní nacionalismus chodí před lidi se stále zaťatou pěstí, stále se před ním vnucuje do bojovné protiněmecké nálady. Němec je nepřítel a dost! Před oponou. Za oponou se s ním dělá politika. Republika - takový je závěr buržoasního nacionalismu - je povolána, aby jako vrcholný bod a vrcholná organisace čsl. moci nejenom zabezpečila jazykové a národněpolitické prvenství Čechů a Slováků, ona je zde podle učení národních demokratů povinna rozšiřovati veškeré posice českého živlu proti odvěkému nepříteli. Odtud snaha po zavírání německých škol a tříd nad potřebu, způsobenou válečným úbytkem dětí, jakož i nad požadavky spravedlnosti. Odtud snaha, aby místa ve službě veřejné zadávána byla jen českým žadatelům, odtud odpor proti tomu, aby při pozemkové reformě dostalo se půdy německým sedlákům a uchazečům. Národní demokracie v celé své propagandě volá do boje všechny Čechy proti Němcům. Nemá naléhavějšího přání, než aby za pomoci všeho českého lidu a celé státní moci byl spoután rozvoj německého konkurenta českého průmyslu. Takový je duševní profil druhého sloupu dnešního česko-německého vládního režimu, v němž zasedají nejen Češi a Slováci, nýbrž také nacionální Němci.

A nyní několik slov o té druhé duši národnědemokratické strany. Demokracie povolala do politiky novou sociální třídu, průmyslový, zemědělský a studovaný proletariát. Neznám nic přirozenějšího nad to, než že tento lid, který vystupuje ze dna společnosti na půdu politického vlivu a spolurozhodování, přináší sebou všechny své sociální bolesti a žádá, aby řešení jeho otázek stalo se předmětem státního zájmu a státní politiky. Buržoasie je znepokojena politickými možnostmi, jaké pracující třídě nabízí a poskytuje právě demokracie. Tento lid je ve své ohromné majoritě orientován socialisticky. Tu jsme svědky, kterak národně-demokratická strana pojednou opouští své stanovisko integrálního nacionalismu a cítí se býti nejen filosofem, nýbrž i exekutorem třídních zájmů měšťanských. (Tak jest!) Má ze socialismu a z dělnictva strach a ohlíží se po spojencích proti němu. Celá historie dnešního vládního režimu nás poučila, že v zápasu těchto dvou duší v nár. demokracii podlehla duše integrálního nacionalismu a zvítězila duše kapitalistického zájmu. Aby nemusila spolupůsobiti při politice spravedlivého vyrovnání s českým, slovenským a ostatním pracujícím lidem v tomto státě, spojila se nár. demokracie raději se zástupci německých majetkových stran proti českému, slovenskému, německému a ostatnímu lidu. (Posl. Tomášek: Jak to řekli? Němci do vlády a my do revoluce!) Ale celá ta její nacionalistická ideologie, jíž se z důvodů agitačních nechce vzdáti, působí a vyvolává ve vládě stálý neklid a stálo nejistotu. Národní demokracie, ač sedí v jedné vládě s Němci, pokračuje ve své protiněmecké propagandě, ač je stranou vládní, zcela klidně pořádá - dovolte, abych to tak nazval hotové štvanice proti členům této vlády a chová se k odpovědné hlavě státu způsobem, jakým se, myslím, žádná strana na celém světě nikdy nechovala k representantu státní myšlenky. (Potlesk. - Posl. Srba: Ani naši Němci ne!) Ano, ani naši Němci ne.


Související odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP