Předseda: Malypetr.
Místopředsedové: Slavíček,
dr Buday, inž. Dostálek, Horák, Stivín,
Zierhut.
Zapisovatelé: Bečko, Chalupník.
213 poslanců podle presenční listiny.
Zástupci vlády: ministři Černý,
dr Engliš, dr Gažík, dr Hodža,
dr Mayr-Harting, Najman, dr Nosek, dr Šrámek,
Udržal.
Z kanceláře sněmovny: sněm. tajemník
dr Říha, jeho zástupce dr Mikyška.
Předseda (zvoní): Zahajuji 106. schůzi
posl. sněmovny.
Dovolené udělil jsem na dnešní, případně
zítřejší schůzi p. posl. Fischerovi,
na dnešní schůzi p. posl. Trnobranskému
- pro neodkladné záležitosti.
Došly naléhavé interpelace. Žádám
o přečtení.
Zástupce sněm. tajemníka dr Mikyška
(čte): Naléhavé interpelace:
posl. Kršiaka, Šafranka, Čulena a soudr. ministru
vnitra a spravedlnosti o zmučení Ignace Petényho
košickou policií a o způsobu jednání
státního zástupce Martínka,
posl. Majora, Šafranko a soudr. ministru spravedlnosti o
opětovném zabití člověka policií
na Slovensku.
Předseda: Došel dotaz. Žádám
o přečtení.
Zástupce sněm. tajemníka dr Mikyška
(čte): Dotaz posl. Šamalíka, dr
Daňka, Bezděka a druhů předsedovi
vlády o opravě Mohyly míru a o zřízení
sadu u Mohyly na bojišti Slavkovském (č. D
941-II).
Předseda: Došly odpovědi na dotazy.
Žádám o přečtení.
Zástupce sněm. tajemníka dr Mikyška
(čte):
Odpovědi:
vlády na dotaz posl. Horpynky, aby pozemkový úřad
zaopatřil místo nezaměstnanému velkostatkářskému
úředníku (č. D 604-II),
ministra vnitra na dotaz posl. Fedora v záležitosti
penzijnej vdovy Andrejovej Simkovej (po jej prvom mužovi
vd. Jánovej Deveraovej), rod. Apolonie Grappaovej, obyvateľky
v Sečovciach (č. D 899-II).
Předseda (zvoní): Přistoupíme
k projednávání pořadu, na němž
jakožto první odstavec je:
1. Zpráva výboru rozpočtového o
vládním návrhu (tisk 1224) státního
rozpočtu republiky Československé a finančního
zákona pro rok 1928 (tisk 1260) a rozprava o prohlášení
ministra financí, učiněném ve 102.
schůzi posl. sněmovny dne 25. října
1927.
Budeme pokračovati v povšechné rozpravě.
Další přihlášení řečníci
jsou: na straně "proti" pp. posl. Bechyně,
Bolen, Schäfer, dr Korláth, dr
Winter, dr Stern, dr Dérer, na straně
"pro" pp. posl. Stenzl, Roudnický,
dr Štefánek, a dr Mičura.
Dávám slovo prvnímu řečníku
na straně "proti", p. posl. Bechyněmu.
Posl. Bechyně: Slavná sněmovno! Kniha
cifer, jíž se obíráme, dotýká
se četných zájmů 14 milionů
lidí. Za každou mrtvou číslicí
ve státním rozpočtu stojí živý
člověk. V rozpočtovém výboru
posoudili moji klubovní přátelé rozpočet
s hlediska zájmů těchto živých
lidí podrobivše veškeré obory státní
administrace a státního hospodaření
bedlivému rozboru. V této práci bude pokračováno,
jakmile vstoupíme do specielní debaty.
Mně bylo uloženo, abych v nynější
rozpravě všeobecné vyložil názor
sociální demokracie na současnou situaci
a zejména abych vytýčil poměr strany
k dnešnímu vládnímu režimu. Neváhám
říci hned úvodem, že se nedovedu zhostiti
chmurných obav o klid země a její další
zdravý vývoj. V desátém a v jubilejním
roce republiky uveden byl stát konservativní vládou
na cesty krajně nebezpečné. Každý,
kdo chce naslouchati, může zvěděti z
úst obhájců dnešního řádu
a zvláště z úst odpůrců
dělnického socialismu, že myšlenka třídního
boje a třídní politiky je myšlenkou
absurdní, nebezpečnou státům, společnosti
a kultuře. Nuže, zdá se, že odpovědná
vláda státu nedopouští se ničeho
menšího, než že organisuje třídní
boj všech podnikatelských skupin proti všem skupinám
pracovníků. (Tak jest! - Potlesk poslanců
čsl. soc. dem. strany dělnické.)
Smysl demokratické vlády je přeci v tom,
aby ona prozíravým rozumem a jemnou a schopnou rukou
řídila a vyřizovala tisíceré
konflikty, jež jsou přirozeným produktem moderní
společnosti. Dožíváme se však toho,
že odpovědná vláda státu přestává
býti silou řídící společnost
po schůdných cestách, že přestává
býti oporou klidu, pořádku a organisátorem
spolupráce a že naopak stává se straníkem
v současných zápasech mezi prací a
kapitálem. (Výborně!) Řada
událostí ukazuje, že odpovědná
státní vláda vnáší do
života národa živel neklidu, zostřených
zápasů a v důsledcích toho rozvrat.
(Tak jest!) Nikoho nezmýlí, činí-li
to pod heslem t. zv. státní a hospodářské
konsolidace. Nestranná statistika konstatuje, že od
nastoupení dnešního vládního
režimu zhoršila se životní úroveň
dělnických a úřednických rodin,
které trpí nedostatečnými příjmy
a zvýšenými náklady na životní
potřeby. Já věřím na slovo
panu kolegovi Viškovskému, že mu imponuje,
- stejně jako panu ministru financí - když
se u nás vytváří reservní kapitál.
Je známo, že v našich bankách a záložnách
je dnes uloženo na 40 miliard Kč. Ovšem že
část tohoto kapitálu vykázána
je dvakráte. Budou míti asi pravdu ti národohospodáři,
kteří odhadují roční přírůstek
našeho národního jmění na 3 miliardy
Kč. To jsou peníze, které tento režim
odebírá z kapes pracovníků a dává
je na větší hromadu zámožných
vrstev. (Tak jest!) Taková konsolidace může
býti snad ideálem vrstev privilegovaných,
my ji však za skutečnou konsolidaci ve státě
pokládati nemůžeme.
Paní a pánové, dovolte mně nyní
několik slov politické retrospektivy. Od státního
převratu do března 1926 vystřídala
se v republice řada vlád. Byly různě
složeny, značila je různá jména.
Jedno však měly všechny tyto vlády společné:
nebyly to vlády krajních směrů, jejich
programovou a taktickou platformou byla myšlenka vlády
centra. Ve vládě až do března 1926 zastoupeny
byly všechny důležité a hospodářsko-sociální
skupiny. Vládní methoda všech těchto
kabinetů byla methoda demokratické spolupráce
a dohody Ať se vyskytla jakákoliv otázka, ať
bylo zapotřebí řešiti jakýkoliv
konflikt, ať se vy skytla nutnost úpravy kteréhokoliv
těžkého problému, nikdy se vláda
nedívala na problém z jednostranného hlediska
některé sociální nebo politické
skupiny, vždy byla hledána cesta, schůdná
celé společnosti. Každé krajní
řešení bylo odmítáno. Za takového
složení vlády a při této methodě
právem zjednala si republika pověst ostrova relativního
klidu a pořádku. Podařilo se nám řešiti
nejobtížnější otázky státní,
hospodářské, sociální i kulturní
se značným zdarem. Nechci říci, že
dělnická třída byla při této
politice vždy šťastná a že měla
v každé otázce úspěch. Někdy
nám bylo dobře, jindy nám bylo zle - stejně
jako ostatním skupinám a vrstvám společnosti.
Volali jsme ku práci i spolurozhodování všechny,
jimž na tomto státě záleželo. Tak
byla vytvořena ústava v součinnosti vládních
stran s oposicí, tak byly uzákoněny volební
řády, tak byla řešena otázka
veřejné správy, tak jsme řešili
důležité otázky z oboru církevněpolitického,
z oboru půdní politiky a z oboru sociální
reformy. Nebylo žádné jednostrannosti. Vlády
středu chovaly se pod zmirňujícím
vlivem národnostně tolerantního socialismu
pokud možno objektivně i k národnostním
menšinám ve státě. Ačkoliv veškerá
státní moc nalézala se v rukách státního
národa, přece se nestalo nic, co by bylo podetínalo
základy existence našich národnostních
minorit. Tento režim demokratické dohody trval až
do března 1926. Pak byla dosazena vláda buržoasie,
které pomohly do sedla výsledky listopadových
voleb r. 1925. Je to první vláda krajních
konservativních směrů. V této vládě
zasedají všechny podnikatelské skupiny, co
jich v republice je, zatím co všechny skupiny pracovníků
jsou v oposici.
Se složením vlády změnila se také
vládní methoda. Dnešní majorita nestojí
již o demokratickou dohodu a na tomto faktě nezmění
nic sebekrásnější výklady p.
min. předsedy o demokracii a parlamentarismu. Dnešní
vládní majoritě postačí aristokratický
rozkaz. Na sociální a politické problémy
nedívá se tato koalice moudrýma očima
státníka, nýbrž sobeckou kapsou. (Tak
jest!)
Majetkové strany československé i německé
zřekly se svých starých nacionálních,
konfesionálních, politických i kulturních
dogmat a drží se jediného dogmatu: vládní
moci. (Výkřiky čsl. soc. dem. poslanců.)
Pojí je dohromady nikoliv velký státní
hospodářský a soc.-politický program,
nýbrž duch nepřátelství k pracujícím
vrstvám v národě. (Tak jest! - Výkřiky
posl. Tomáška.) Klih, který tuto koalici
drží pohromadě, má své jméno,
jmenuje se antisocialismus.
Hlavním programovým bodem vládní koalice
jest snížiti a možno-li i zničiti všechny
politické, sociální a mravní posice
pracující třídy ve státě.
Začalo to zákonem o vysokých celních
sazbách a zákonem o duchovenských platech
na účet nových konsumních daní.
Pak přišla t. zv. reforma veřejné správy
se zvýšením byrokratického vlivu a s
okleštěním autonomních práv,
přišla daňová reforma s nepřímou
petrifikací daňových privilegií agrárního
kapitálu, sešněrovány byly obce a jejich
pravomoc zákonem o finančním hospodaření,
zhoršeno bylo volební právo občanů
do vyšších samosprávných svazků,
zrušeno bylo volební právo vojáků
a nyní, dámy a pánové, předstupuje
vláda před sněmovnu se smutnou odvahou a
předkládá jí první výjimečný
zákon proti dělníkům. Nemohu jinak
nazvat novelu zákona o sociálním pojištění,
který chce velké skupiny pracující
třídy vyloučiti z dobrodiní pojištění.
Máme tu co činiti s vládou počínajícího
výjimečného zákonodárství.
(Tak jest!) Platí-li v našem státě
něco slova odborníků - zdá se, že
neplatí - pak můžeme věřit, že
pro takovouto novelisaci není důvodů v platném
zákonu. Ale dnešní vláda nepotřebuje
důvodů, nepotřebuje argumentů, zdá
se, že jí stačí, má-li většinu!
Dovolte mi, abych se směl vyjádřiti poněkud
drasticky. Klidnému pozorovateli našich poměrů
nemohlo ujíti, že mnohým pánům
z dnešní vládní majority vstoupil do
hlavy alkohol politické moci. (Tak jest!) Pánové
se domnívají, že mají-li moc, že
jest jim dovoleno vše! Co si již troufají, to
ilustruje zpráva hlavního listu, hlavní,
ne vládní, nýbrž vládnoucí
strany v tomto státě. Je to zpráva agrárního
"Venkova" ze dne 8. listopadu t. r., v níž
se referuje v oficielním komuniké o schůzi
poslanců agrární strany a praví se:
"Tlumočeny byly souhlasné stížnosti,
že v některých - podtrhuji, v některých
ministerstvech, - byl zejména zdůrazněn konkretní
případ ministerstva spravedlnosti - nevěnuje
se obvyklá péče a pozornost usnášením
a přáním republikánského klubu.
(Slyšte, slyšte! - Výkřiky posl.
Tomáška.) Pánové, snad se budete
se mnou shodovati v tom..., (Výkřiky poslanců
čsl. strany soc. demokratické.) když řeknu,
že toto usnesení jest něčím zcela
neobyčejným. Docela veřejně se tu
deklaruje, že ministerstva, jejichž odpovědnost
a kompetence jest přece stanovena zákonem, mají
se nalézati pod vrchní rozkazující
moci agrární strany. (Posl. Tomášek:
A co tomu říkají druhé koaliční
strany?) Nevím. (Posl. dr Winter: Ty jsou spokojeny!
- Hlasy. Máme 7 vládních stran.) Ne,
máme sedm vládních stran a jednu vládnoucí,
která vládne nad těmi ostatními sedmi!
Dámy a pánové, dožijeme se opravdu toho,
že tato rozkazovací moc agrárních sekretariátů
bude se vztahovati i na justiční administrativu
a že se republikánská justice stane děvkou
stranické politiky? (Posl. Tomášek: Vždyť
šlo zrovna při tom usnesení o ministerstvo
spravedlnosti!) Vážení pánové,
když jsme u ministerstva spravedlnosti: ode vždy se
říkávalo, že justice jest slepá.
Když nastoupil pan ministr dr Viškovský
jako ministr spravedlnosti, který, jak známo, poněkud
nedoslýchá, koloval vtip, že justice je za
jeho správy nejen slepá, ale také hluchá.
Nyní máme za ministra justice pana posl. dr Mayr-Hartinga,
který neumí nebo nechce mluviti česky a tak
můžeme říci, že naše justice
je nejen slepá a hluchá, nýbrž
také němá. (Posl. Krejčí:
Za to ta justice Soukupova byla mluvící, když
Soukup volal: Jděte na ulici a udělejte si spravedlnost
sami! - Výkřiky: Šibenice!)
Já jsem povděčen tomuto výkřiku,
aby se mohlo jednou s kompetentního místa prohlásiti,
že celá kampaň, která se vedla proti
bývalému ministru justice, členu naší
strany dr Soukupovi, se známým výrokem
na Staroměstském náměstí, že
ulice bude dělati pořádek, je založena
na nesprávné novinářské reprodukci
této řeči. Muž, který článek
dal do tisku, veřejně prohlásil, že
tato slova ministru dr Soukupovi sám vložil
do úst. To bylo konstatováno a veřejně
prohlášeno i dr Soukupem, a přesto řada
i vážných lidí buď nezná
těchto věcí a drží se pověsti
- víme, jak pověsti vznikají - nebo zde spolupůsobí
zlá vůle.
Paní a pánové, je to věru překrásná
demokratická argumentace, podle níž je vládní
koalice všemocná, protože má ve sněmovně
většinu. Před válkou prohlásil
v rakouské sněmovně jeden z tehdejších
premierů s jistou emfasí: Rakousko jest! - a oposice
mu na to odpověděla trochu posměšnou
otázkou: Ano, ale jaké jest? Jsme odsouzeni, abychom
téměř denně slýchali z úst
ochránců vládního režimu: Většina
jest! Budiž nám dovoleno podívati se, jaká
je. Vláda má za sebou majoritu 5 nebo nejvýše
6 hlasů. To je celá ta slavná většina.
Je velmi pravděpodobné, že v lidu, ve voličstvu
rozplynula se již tato většina jako ten předvčerejší
sníh, který znešvařil ulice Prahy. Výsledek
obecních voleb zůstane sladkým tajemstvím
vlády jako obsah známé pokladnice těch
manželů před válkou, kteří
každému ukazovali svou bohatou pokladnu, v níž
prý jsou skryty cenné papíry a množství
drahocenných klenotů. Tito manželé žili
na vysoké noze na účet pověsti této
pokladny a měli otevřen milionový úvěr
u pařížských bank. Když se však
potom věřitelé do té pokladny podívali,
shledali, že je tam trochu balíků starých
novin a skleněných střepů. Možná,
že se majorita této vlády velmi podobá
té pověstné pařížské
pokladnici. (Výkřiky posl. Stivína.)
Ale je pravda, volby do obcí se nekonaly proto, aby z nich
vzešla nová vláda, a my z jejich výsledku
nevyvozujeme žádných politických požadavků
co do změny vlády. Máme čas počkati,
doba pracuje pro nás. Je však naším právem,
abychom zkoumali, jak vypadá ta vládní majorita,
která si troufá k tak dalekosáhlým
zákrokům, jako je na př. novela o sociálním
pojištění.
Naše pozornost se obrací především
k jednomu ze sloupů dnešní vládní
majority, ke slovenské straně ľudové.
Dne 14. října 1926, když se v této sněmovně
po prvé představovala dnešní vláda,
uveřejnil hlavní orgán této strany
bratislavský "Slovák" článek,
jehož jeden odstavec nadepsán byl třemi lapidárními
slovy: "První menšinové ministerstvo".
V článku se pravilo: "Třetí
vláda Švehlova opírá se o strany,
které mají v parlamentě jen 140 hlasů
naproti 160 hlasům ľuďáků, komunistů,
německých a českých socialistů
a německých nacionálů. Ľudová
strana zaujímá oproti Švehlově vládě
ostré oposiční stanovisko. Švehlův
kabinet jest vládou rozkladu, utvořenou z rozpaků
a nemající žádné budoucnosti,
neboť jest jen torsem, o které se i tak slabá
republika nemůže opříti."
To byla první rána do boku dnešní vlády.
Diplomatickému umění pana ministerského
předsedy se ovšem podařilo dosíci, aby
tato strana zůstala - ráda nebo nerada - při
vládním praporu. Řada zjevů nás
však poučuje, že ľudová strana jest
velmi pochybným sloupem dnešního vládního
režimu a že ji lze k vládní majoritě
počítati právě takovým právem
jako k oposici. Při posledních volbách obecních
ztratila ľudová strana na Slovensku, jak se ujišťuje,
na 100.000 hlasů. (Posl. Tománek: To argaláši
napísali!) Pravíte, že argaláši,
tedy vaši přátelé koaliční,
to máte pěkné přátele! (Výkřiky
posl. Tománka.) Jsem odkázán na zprávy
listů, beru tedy tuto cifru za bernou minci. A tyto pro
lidovou stranu ztracené hlasy připadly z valné
části maď. křesťanským sociálům
a, jak se ujišťuje, také komunistům. A
tak můžeme bez přehánění
říci, že výsledek tak zv. konsolidace
slovenské i slovenské vládní politiky
ukazuje se prozatím jen v decimování ľudové
strany, která se stává průchodní
stanicí slovenského katolického lidu do tábora
maďarské iredenty a moskevského bolševismu.
Dovolte mi, abych nyní obrátil svoji pozornost k
druhému sloupu nynější vládní
majority, ke straně nár. demokratické. Každý
ví, že je to druhá vládní strana,
která se nachází jednou půlkou ve
vládě a druhou půlkou v oposici. V této
straně vede se dvou duší spor. Jedna duše
jest duší integrálního nacionalismu,
druhá duší třídních zájmů
měšťanstva. Tato strana potácí
se mezi buřičským fašismem a vládním
internacionalismem. Na jedné straně hlásá
myšlenku národního státu s národní
československou majoritou, na druhé pak drží
svými hlasy režim česko-německé
vlády. Nacionalistická duše národní
demokracie je znepokojena, vidí-li rozkvétající
síť německých škol dole od obecních
až nahoru po university a techniky. Je pobouřena při
myšlence, že by němečtí aktivisté
mohli se domáhati toho, aby jejich jazyk nabyl stejného
postavení s jazykem státním v parlamentě,
ve vládě, v úřadech. Ještě
více se však tato duše zmítá, když
vidí, že německé banky neomezují
se toliko na německou klientelu, nýbrž sahají
také do českých kapes, když vidí
neobyčejně silné posice německého
průmyslu, který doma i na světovém
trhu nebezpečně konkuruje t. zv. národnímu
kapitálu českému. Nebylo slýcháno,
aby na př. pan Schicht z Ústí n. Lab. prodával
své mýdlo a ostatní výrobky jenom
německým hospodyňkám. A to ovšem
český konkurent velmi těžce snáší.
Stejně se této straně nelíbí,
že veliká část naší konkrétní
vlasti, t. j. veliká část půdy nalézá
se v držení národních odpůrců,
za jaké přece národní demokraté
prohlašují své partnery z vládní
koalice. Nacionální duše této strany
není schopna pochopiti, že Čechové a
Němci jsou v této zemi k sobě navzájem
přikováni dějinami, zeměpisem, hospodářstvím
a životem, že prostě tvoří hospodářský,
kulturní a politický celek a že moudrá
státní i národní politika musí
vytvořiti podmínky moudrého soužití
obou národů. Buržoasní nacionalismus
chodí před lidi se stále zaťatou pěstí,
stále se před ním vnucuje do bojovné
protiněmecké nálady. Němec je nepřítel
a dost! Před oponou. Za oponou se s ním dělá
politika. Republika - takový je závěr buržoasního
nacionalismu - je povolána, aby jako vrcholný bod
a vrcholná organisace čsl. moci nejenom zabezpečila
jazykové a národněpolitické prvenství
Čechů a Slováků, ona je zde podle
učení národních demokratů povinna
rozšiřovati veškeré posice českého
živlu proti odvěkému nepříteli.
Odtud snaha po zavírání německých
škol a tříd nad potřebu, způsobenou
válečným úbytkem dětí,
jakož i nad požadavky spravedlnosti. Odtud snaha, aby
místa ve službě veřejné zadávána
byla jen českým žadatelům, odtud odpor
proti tomu, aby při pozemkové reformě dostalo
se půdy německým sedlákům a
uchazečům. Národní demokracie v celé
své propagandě volá do boje všechny
Čechy proti Němcům. Nemá naléhavějšího
přání, než aby za pomoci všeho
českého lidu a celé státní
moci byl spoután rozvoj německého konkurenta
českého průmyslu. Takový je duševní
profil druhého sloupu dnešního česko-německého
vládního režimu, v němž zasedají
nejen Češi a Slováci, nýbrž také
nacionální Němci.
A nyní několik slov o té druhé duši
národnědemokratické strany. Demokracie povolala
do politiky novou sociální třídu,
průmyslový, zemědělský a studovaný
proletariát. Neznám nic přirozenějšího
nad to, než že tento lid, který vystupuje ze
dna společnosti na půdu politického vlivu
a spolurozhodování, přináší
sebou všechny své sociální bolesti a
žádá, aby řešení jeho otázek
stalo se předmětem státního zájmu
a státní politiky. Buržoasie je znepokojena
politickými možnostmi, jaké pracující
třídě nabízí a poskytuje právě
demokracie. Tento lid je ve své ohromné majoritě
orientován socialisticky. Tu jsme svědky, kterak
národně-demokratická strana pojednou opouští
své stanovisko integrálního nacionalismu
a cítí se býti nejen filosofem, nýbrž
i exekutorem třídních zájmů
měšťanských. (Tak jest!) Má
ze socialismu a z dělnictva strach a ohlíží
se po spojencích proti němu. Celá historie
dnešního vládního režimu nás
poučila, že v zápasu těchto dvou duší
v nár. demokracii podlehla duše integrálního
nacionalismu a zvítězila duše kapitalistického
zájmu. Aby nemusila spolupůsobiti při politice
spravedlivého vyrovnání s českým,
slovenským a ostatním pracujícím lidem
v tomto státě, spojila se nár. demokracie
raději se zástupci německých majetkových
stran proti českému, slovenskému, německému
a ostatnímu lidu. (Posl. Tomášek: Jak to
řekli? Němci do vlády a my do revoluce!)
Ale celá ta její nacionalistická ideologie,
jíž se z důvodů agitačních
nechce vzdáti, působí a vyvolává
ve vládě stálý neklid a stálo
nejistotu. Národní demokracie, ač sedí
v jedné vládě s Němci, pokračuje
ve své protiněmecké propagandě, ač
je stranou vládní, zcela klidně pořádá
- dovolte, abych to tak nazval hotové štvanice proti
členům této vlády a chová se
k odpovědné hlavě státu způsobem,
jakým se, myslím, žádná strana
na celém světě nikdy nechovala k representantu
státní myšlenky. (Potlesk. - Posl.
Srba: Ani naši Němci ne!) Ano, ani naši Němci
ne.