Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Naše stanovisko ke státnímu rozpočtu jest zamítavé. Souhlasíme zde s většinou obyvatelstva. Již dávno nemá dnešní vládní koalice práva vystupovati a mluviti jménem většiny obyvatelstva. Kdybychom žili skutečně v demokratické zemi a kdyby u nás byly poměry, o nichž předseda vlády v rozpočtovém výboru fantasoval, pak musil by po výsledku obecních voleb nechati rozhodnouti veškeré voličstvo, má-li dojíti ke změně ve vnitřní politice, či zda nynější většina smí pokračovati v témž duchu. Zřetelně a jasně dostalo se nynější vládní koalici v posledních obecních volbách odřeknutí a každá dodatečná volba podškrtuje výsledek, z každé dodatečné volby vidíme, že nesouhlas, že odpor, že nechut k nynější vládní politice stoupá. Co by se tedy mělo učiniti? Nikoli zařizovati se na léta, abyste mohli pokračovati v potlačovací politice, nýbrž vyzvati voličstvo, dotázati se voličstva, zda souhlasí s nynější politikou, či nikoli. Bylo by to tím nutnější, jelikož německé občanské vládní strany při posledních volbách do sněmovny se na tuto otázku jejich vstupu do takovéto většiny nedotázaly. Šly do sněmovny, obdržely hlasy voličů, poněvadž tenkráte před volbami prohlašovaly, že budou bezohledně a pevně pokračovati v politice zrovnoprávnění menšinových národů v tomto státě, že budou dále bojovati za požadavky národních menšin, že zůstanou věrné přísahám a slibům, které několikráte vykonaly. Nyní na tyto sliby zapomněly. Zneužily důvěry německého obyvatelstva v Československu. Nás, německé dělníky, nepřekvapily, my jsme věděli, že budou své sociální a národní sliby jen tak dlouho udržovati, dokud jim jejich třídní zájem nepředepíše jiný druh politiky. Nyní přešly k tomuto jinému způsobu politiky, tu se sešly s českými křesťanskými sociály, s českými agrárníky a živnostníky, jejich politika jest nyní řízena jen záštím proti dělníkům, v jejich politice rozhodují jen reakční pohnutky, jejich politika výhradně a jedině směřuje k tomu, aby dělnické třídy byly drženy v područí. Jejich návrhy, jež ohlašují v oboru sociální politiky, jsou vyzýváním dělnictva. Dělnická třída toto vyzvání přijme. Jsme ochotni vésti boj nám vnucený, vésti tento boj nejen v zájmu dělnické třídy samotné, nýbrž i v zájmu ozdravění tohoto státního útvaru. Státní rozpočet odmítáme, jest to rozpočet třídního státu, rozpočet třídní vlády. My však žádáme, aby ve státním rozpočtu, aby ve státním hospodářství byly také ukojeny potřeby širokých vrstev pracujícího obyvatelstva. Nynější koalice nebude trvati tak dlouho, jak zamýšlíte. Když ještě existovala všenárodní koalice, několikráte se říkalo: "Tato koalice jest pevná, ta vydrží." A také nyní, slyšíme opět: "Není příčiny, proč by se mělo pochybovati o dalším trvání této politiky." To může vzíti rychlý konec. Máme přísloví: "Dobrý konec všechno spraví." Jsme přesvědčeni, že konec této vlády nebude dobrý v tomto smyslu, že bude uvítán pracujícími třídami tohoto státu. Tento státní rozpočet odmítáme. Pro nás znamená ohlášení ostrého boje. My, sociální demokraté, jsme ochotni tento boj zahájiti a v zájmu dělnické třídy úspěšně jej vésti. (Souhlas a potlesk něm. soc. demokratických poslanců.)

Místopředseda Stivín (zvoní): Dále má slovo pan posl. Kurťak.

Posl. Kurťak (malorusky): Slavná sněmovno! Podkarpatská Rus jest podle mírové smlouvy a podle ústavy Československé republiky autonomní zemí republiky. Již sama autonomní samostatnost Podkarpatské Rusi vyžaduje, aby ve státním rozpočtu byl přesně a jasně projeven autonomní územní ráz Podkarpatské Rusi. Na základě autonomní samostatnosti Podkarpatské Rusi vyhověla vláda r. 1920 žádosti Centrální ruské národní rady a bývalého guvernéra dr Žatkoviče stran oddělení rozpočtu Podkarpatské Rusi ve všech odborech, a v tomto smyslu byly sestaveny všechny státní rozpočty republiky až do r. 1927.

A co vidíme dnes? Tento rozpočet má úplně centralistický ráz. Není v něm zvláštního rozpočtu Podkarpatské Rusi, autonomní státoprávní postavení Podkarpatské Rusi se nadarmo hledá v tomto rozpočtu, kromě jediné položky totiž v rozpočtu ministerstva vnitra jest zvláštní položka: plat guvernéra Podkarpatské Rusi 100.000 Kč.

Že vláda přestala v rozpočtu projevovati autonomní stav Podkarpatské Rusi, odůvodňuje se tím, že centralisace státního rozpočtu odpovídá zákonu o reformě správy. Avšak toto odůvodnění příčí se i mírové smlouvě i ústavnímu zákonu, ono přímo ničí autonomní ráz Podkarpatské Rusi.

Možná, že úhrnný přehled rozpočtu celé republiky jest takto pohodlnější, avšak pokud jde o Podkarpatskou Rus, takový celostátní, soustředěný rozpočet neposkytuje ani přesného ani jasného přehledu. Obyvatelstvo autonomního území Podkarpatské Rusi chce jasně viděti, chce přesně věděti, kolik příjmů a kolik výdajů má náš stát na Podkarpatské Rusi, chce přesně věděti, jak dalece jest Podkarpatská Rus vzhledem k svému hospodářství aktivní nebo pasivní, chce věděti, jak dalece béře podíl v celostátních příjmech, na příklad v příjmech ze státních monopolů, ze zisků pošty, telegrafů, železnic, lesů, ze všeho druhu nesnesitelných daní, ze státní banky a všech státních podniků, neboť jen při přesném vypočtení poměru všech důchodů vzhledem k Podkarpatské Rusi můžeme my, obyvatelé autonomní Podkarpatské Rusi, znáti přesný finanční stav naší země.

Toho nevidíme z výkladů pánů ministrů. Ministr zemědělství mluvě o pozemkové reformě líčí nám, že pozemková reforma jest velmi užitečná pro obyvatelstvo, pro ruský lid. To nesouhlasí s pravdou. Jenom po kapkách dostávala tuto pozemkovou reformu Podkarpatská Rus, kde máme české kolonie a české "zbytkové statky". Schönbornův majetek nebyl do dneška rozdělen a vidíme, že se bude rozdělovati jen podle agrární politiky. Agrárníci vyvlastnili pro sebe pozemkovou reformu a svým exponentům rozdílejí půdu.

Podkarpatská Rus jako velice chudé území Československé republiky jest zatížena agrárními cly. V dnešní době ukázala se agrární cla neblahými a hladovějící lid nedostal žádné pomoci ani chlebem ani osivem. Na několik měsíců před tímto rozpočtem podal jsem interpelaci min. radě, v níž jsem žádal tisíc vagonů obilí na osivo, 600 vagonů mouky, 1000 vagonů bramborů na sadbu, 1000 vagonů ovsa, avšak do dneška jsem nedostal žádné odpovědi a ministr zemědělství praví ve svém exposé, že na Podkarpatské Rusi vede se zemědělskému obyvatelstvu velice dobře. Podkarpatská Rus jest stále zalita povodněmi, regulace není nikde provedena a když stoupají řeky Tisa, Talabor, Terešva, Už a jiné, zalévá se na Podkarpatské Rusi veškerá úrodná země velkými povodněmi, a to proto, že se křoví vysekává beze všeho pořádku, vody ničím nezahrazené bystře tekou a unášejí s sebou nejen úrodu, nýbrž i půdu chudého zemědělce a na jejím místě vznikají potom jenom výmoly.

Podkarpatská Rus doznala velikých škod i v chovu dobytka, náhrady však nedostala ani haléře. Bylo by lze o této otázce mluviti velice mnoho, ale jako poslanec líčil jsem smutný stav Podkarpatské Rusi již několikráte a nikdy moje vývody, moje rady nebyly přijaty s užitkem pro Podkarpatskou Rus, poněvadž jsem v oposici.

Ministr financí ve svém výkladu líčí daňovou otázku na Podkarpatské Rusi a zdůrazňuje, že není dovoleno sebrati od obyvatelstva všechny peníze jako daně, neboť nezůstaly by peníze v oběhu a odumřel by hospodářský život na Podkarpatské Rusi. Tak mluví ministr financí, ale jak to dělají jeho úředníci, finanční exekutoři na vesnicích? Tak, že násilně vydírají lidem peníze z kapsy, z domů rolníků, a to právo poskytuje jim opravený zákon, reforma finančních věcí. Z toho vidíme, že na Podkarpatské Rusi již dnes nebo zítra tento zákon bude vyhazovati z domků ty, kteří dluhují daně. Nezabývám se tím smutným stavem, že daně všeho druhu jsou vyměřeny tak vysoko, že ruské obyvatelstvo nemůže jich zaplatiti a že ministr financí svoje daňové požadavky zajišťuje soudně tak, že je zajišťuje hypotečně na pozemcích toho chudého lidu, zajišťuje je hypotečně na těch chatách, které se rozpadávají nad rodinami. A pan ministr financí nepřihlíží zde k tomu smutnému faktu, jejž jsem zde odhalil jako ohromnou panamu při výměně peněz, jak bývalý ministr financí Novák vylíčil zde před sněmovnou, že při výměně peněz na Podkarpatské Rusi měl čistého zisku 315 milionů. Podkarpatská Rus jest nyní ve velice smutném hospodářském postavení, neboť předcházející léta nedala té úrody, kterou očekával podkarpatoruský rolník a chov dobytka klesl na nulu. Nemá žádných příjmů a ve velkém zoufalství očekává svou smutnou budoucnost a vláda mu pomoci neposkytuje, neboť umí jen sbírati daně.

Ministr veřejných prací vylíčil, že naše cesty jsou ve velice dobrém stavu a že naše cesty budou spraveny. To nesouhlasí s pravdou, neboť takových cest bez mostů nevidíme nikde na celém světě. Pan zpravodaj Hnídek uvádí, že obecní rozpočty dosáhly miliardy korun. Podle mého mínění jest příčinou toho špatné obecní hospodářství. Pro to uvádím jako důkaz odbor pana ministra veř. prací.

Hanebný případ stal se v tak zvaném elektrickém podniku v Mukačevě. Ještě pod režimem Ehrenfeldovým se stalo, že tehdejší vládní komisař města Mukačeva pronajal bez soutěže městský elektrický podnik za ročních 110.000 Kč užhorodské elektrárenské akciové společnosti, podniku Všeobecné slovenské úvěrní banky. Pronájem městské elektrárny provedli i někteří činitelé Civilní správy v Užhorodě. Toupalík, tehdejší mukačevský župan, odkládal schválení smlouvy, avšak když šel na dovolenou, jeho zástupce Kočkanec schválil smlouvu na přímý pokyn Bláhy, tehdejšího politického šéfa guvernérského úřadu. Po schválení smlouvy vládní komisař spolu s členy městské správy odevzdal za půl hodiny elektrárnu pachtýři, to jest užhorodské elektrárenské akciové společnosti a jak později odhalil tehdejší ředitel elektrárny Adolf Kac, při odevzdání bylo zatajeno množství materiálu, čímž město utrpělo škodu na půl milionu korun.

Později se vysvětlilo i to, že elektrárenská společnost Všeobecné slovenské banky podplatila prostřednictvím mukačevského advokáta dr Feňveše některé městské funkcionáře. Ředitel městské elektrárny, Adolf Kac, sám přiznal, že i on dostal větší peníze, aby znemožnil dodávku elektrického proudu, aby tím oklamal obyvatelstvo města, že elektrárna v městské správě není schopna pravidelně dodávati proud, že neustálé vady donutily město k pronájmu elektrárny. S druhé strany oklamali město podplaceným korupčním tiskem. Při vyšetřování sporu mezi městem a užhorodskou elektrárenskou společností bylo zjištěno beze vší pochybnosti, že režim vládního komisaře padělal rozvahu městské elektrárny, než ještě byla pronajata, a místo milionových zisků vykázal schodek.

Když v roce 1923 byly v Mukačevě provedeny městské volby a komisařský režim byl nahrazen městskou správou, tato správa ihned podala trestní obžalobu a civilní žalobu proti užhorodské elektrárenské společnosti, aby město dostalo elektrárnu zpátky a aby mu byly škody nahrazeny. V této věci vedla vyšetřování komise senátorů se sen. Klofáčem v čele. Z práce této komise vysvítalo, že někteří úředníci gubernia a referátu veřejných prací se provinili, byla zjištěna skutečnost "panamy", ale neučinilo se nic k uspokojivému vyřízení této věci.

Trestní a civilní spory byly odkládány tak, že užhorodská elektrárenská akciová společnost měla možnost odstraniti ředitele Kace, který odhalil panamu a donutila Kace, aby odejel do Ameriky. Ale Kac se neočekávaně z Ameriky vrátil a učinil ještě obšírnější odhalení před soudem. A co se stalo? Soudci byli změněni, tajemné ruce způsobily, že byly odvolány soudní příkazy o vyšetřovací vazbě, trestní sekvestrace elektrárny nebyla provedena. V téže době jistý vyšší úředník zakročil u župana Toupalíka, aby městské zastupitelstvo rozpustil a znovu dosadil vládního komisaře.

Všeobecné mínění kloní se k tomu, že poněvadž vládní tisk hájí panamisty. Všeobecná slovenská úvěrní banka umlčuje pomocí svých českých svazů tuto veřejnou ostudu, která tak charakterisuje korupčnictví nynějšího absolutistického režimu na Podkarpatské Rusi.

Těmito ostudami a těmito panamami zabývaly se i české noviny, ale marně. Jeden malý zloděj zaplatil již elektrárenské společnosti 50.000 Kč a seděl dva měsíce ve vězení, jeden z těch, kdož odhalili tuto panamu, seděl nevinně sedm měsíců, ale hlavní vinníci chodí i dnes svobodně a chvástají se, že jim nic nemůže uškoditi.

Město Mukačevo utrpělo dosud asi 5 mil. Kč škody s pomocí státních úřadů. Na Podkarpatské Rusi, v zemi bídy, vězní a trestají se hladovějící drobní zloději, ale vinníci milionové panamy žijí vesele jako úředníci a činitelé veřejného života.

Nicméně v exposé pana ministra veř. prací chybí tento bod, s nímž se nerada zabývá i vláda a nerada proto, neboť vidí, jak byli blamováni její úředníci za bývalého politického šéfa Bláhy a jiných, kteří i nyní jsou vedoucími úředníky na Podkarpatské Rusi.

Nevím, jaký úspěch budou míti moje odhalení, ale jestliže se tyto panamy brzy neukončí a nedostane-li město Mukačevo, které tolik dává na všechny kulturní a hospodářské účely, 5 mil. Kč, budu hleděti za hranicemi oznámiti takové hanebné panamy těm časopisům, které se budou zabývati hanebnými fakty z Podkarpatské Rusi.

Pokud jde o výklad našeho ministra školství a národní osvěty, prohlašuji jen, že nesouhlasí s pravdou projev pana ministra, že se na Podkarpatské Rusi otevřelo 100 škol. Pravda jest, že místo 100 ruských škol bylo zřízeno 100 škol českých. A proč? Proto, že ani naši učitelé nejsou dosud definitivní, že jsou podezříváni úředníky a tak žijí jako otroci na svém území. Pravda jest, že byla zřízena jedna škola pro cikány v Užhorodě, ale pro Rusíny jsou zavřeny i ty školy, kde se za maďarské vlády učilo, t. j. podkarpatoruské církevní školy. To vědí i moji vládní kolegové, kteří nemají tolik smělosti, aby tento smutný obraz vládě vylíčili.

A kromě toho máme na Podkarpatské Rusi 35 obcí, kde od počátku českého panování není žádné školy - a tento smutný fakt zapomněl pan ministr školství a nár. osvěty uvésti. Na mou žádost nejmenoval pan ministr Rusíny řediteli občanských škol, nýbrž letos jmenoval na všechny školy, kde byla volná místa, jenom české učitele. Vidíme, že kulturní autonomie, o které se tolik mluvilo v této sněmovně, stala se obětí našeho slovanského bratra, našeho Čecha, kterýžto Čech všude za hranicemi prohlašuje, že Podkarpatská Rus žije svým mateřským jazykem.

Dlouho bych se mohl zabývati těmito nespravedlivými věcmi, které se dějí na Podkarpatské Rusi, ale vědí o těchto nespravedlivých věcech i sami ministři, znají tyto hříchy.

Pokud jde o výklad ministra veřejného zdravotnictví, odvolám se pouze na jedno, na ten smutný fakt, který celou Podkarpatskou Rus krajně pobouřil, že se tyto dny znovu ukázal známý lékař pan Merhaut, smutné paměti chirurg užhorodské nemocnice a obsadil tam byt, který mu podle zákona nepatří. Potom tento Merhaut s "Podkarpatskými Hlasy" rozšiřuje pomluvy o našich lékařích. Od té doby, co přišel na Podkarpatskou Rus, skoro v každém druhém čísle přinášejí "Podkarpatské Hlasy" tendenční zprávy z užhorodské nemocnice. V č. 129 ze dne 27. března 1927 pod titulem "Vážný případ", v článku psaném Merhautovým slohem, patrně na jeho obranu, tendenčně se útočí proti nemocnici a nemocničním lékařům, tendenčně se informuje veřejnost o případu jisté, nemocí zesláblé, umírající ženy, která nevydržela operaci. Ale "Podkarpatské Hlasy" na jaře nenapsaly, proč byl Merhaut poslán na nucenou dovolenou a zapomněly tehdy informovati veřejnost užhorodskou a podkarpatoruskou o smrtelných případech, pocházejících od operatéra - řezníka pana Merhauta. (Předsednictví převzal místopředseda dr Buday.) Čteme, že pan president dne 28. října prohlásil, že příští rok bude jubilejním rokem celé Československé republiky a pravil toto: "První desítiletí trvání našeho státu bude se slaviti příštího 28. října." President Masaryk ukázal na to ve své řeči, přednesené dne 28. října a zdůraznil, že příští jubilejní rok dá nám popud k tomu, abychom prozkoumali vše, co jsme udělali ve všech oborech státní správy, a abychom napravili, co jest nutno a jak máme pokračovati. "Napravme vše, co jen můžeme napraviti, aby jubilejní účet byl k naší chvále".

Zlatá slova. Mají důležitý význam zvláště pro Podkarpatskou Rus. Není druhé zeme v Československé republice, v níž by dlužno bylo tolik napravovati. Jediné samosprávné území československého státu, Podkarpatská Rus, podá v jubilejním roce velice žalostný účet, jímž se budeme zabývati jindy.

Když vidím smutný stav na Podkarpatské Rusi a rozpočet, který byl vydán před jubilejním rokem, tento rozpočet, který nás úplně zcentralisoval, vidím, že vláda chce s námi právě tak dále nakládati jako dosud a tu prohlašuji:

Poněvadž tento státní rozpočet ani z hlediska autonomní samostatnosti Podkarpatské Rusi ani s hlediska spravedlivé účasti Podkarpatské Rusi ve státních příjmech neodpovídá politickým, kulturním, hospodářským a sociálním požadavkům Podkarpatské Rusi, jsem nucen hlasovati proti tomuto rozpočtu a žádám, aby pro Podkarpatskou Rus byl sestaven zváštní rozpočet ve všech odborech. Nestane-li se to, ani já ani nikdo z Podkarpatské Rusi nebude moci projednávati a posuzovati tento rozpočet ani všeobecně ani v podrobnostech. (Potlesk.)

Místopředseda dr Buday (zvoní): Ďalším označeným rečníkom je pán posl. dr Winter. Dávam mu slovo.

Posl. dr Winter: Slavný sněme! Při povšechných rozpravách o rozpočtu ustálily se v evropských parlamentech dva zvyky. Jednak, že vláda tyto debaty pozorně sleduje a do nich zasahuje, jednak, že parlamentární strany precisují svoje stanovisko ke způsobu vlády podle toho, zda mají ke vládě důvěru čili nic. (Posl. inž. Nečas: Kde je pan min. předseda?) Jakým způsobem naše nynější vláda zachovává tento evropský parlamentární zvyk, toho důkazem je dnes právě prázdná ministerská lavice. My zůstaneme věrni evropským zvykům a proto v této debatě precisujeme také stanovisko svoje ke vládě. Řekli jsme již řečníkem, kterého jsme vyslali dnes do debaty, že k této vládě buržoasie československo-německé nemáme důvěry z důvodů, které uvedl můj klubovní přítel soudr. Bechyně, nemáme k ní důvěry hlavně pro způsob, jakým se chová k sociálnímu pojištění.

Měl jsem příležitost již s tohoto místa asi před rokem mluviti o tom, jak se chová nynější vláda k provádění zákona o sociálním pojištění. Doznal jsem, že byl v den 1. července 1926, kdy zákon nabyl účinnosti, pochopitelně jistý odpor ve veřejnosti proti zákonu, který volal 2 1/2 milionu pojištěnců a skoro 1 milion zaměstnavatelů k platební povinnosti, aniž hned poskytoval takové výhody, které z této platební povinnosti měly vyplývati. Nám bylo ovšem pochopitelno, že tohoto přirozeného odporu, jaký se jevil při každém zákoně o dlouhodobém pojištění, využili zaměstnavatelé k pokusu, aby diskreditovali pojištění v řadách dělnictva a aby se mohli poté odvážiti pokusu pojištění znehodnotiti nebo dokonce zvrátiti. To dělali vždy jednotlivci z kruhů zaměstnavatelských, kteří byli interesováni na tom, aby nemusili na dělnické pojištění platiti.

Ale nebylo nám pochopitelno, že tento pokus podporovaly oficielně všechny vládní strany. Pan min. předseda, když představil tuto svoji vládu 14. října loňského roku, oznámil, že vláda béře za základ své činnosti v podstatě programové prohlášení přednesené dřívější vládou, utvořenou v prosinci 1925 a schválené tenkráte sněmovnou, dále však nezmínil se již v tomto prohlášení o sociálním pojištění. Můžeme tedy za součást programového prohlášení nynější vlády považovati onu část vládního prohlášení předposlední vlády Švehlovy z 18. prosince 1925, která se týkala soc. pojištění. Tenkráte p. předseda vlády řekl o sociálním pojištění toto: "Vrcholem soc.-politické činnosti republiky bylo veliké dílo sociálního pojištění dělnického, které bylo doplněno uzákoněním pojištění osob samostatně hospodařících pro případ stáří a invalidity. Novému období správnímu náleží, aby tyto dva zákony, vzbuzující pozornost a souhlas ciziny, byly provedeny.... Zbylo nám zabezpečiti ještě osoby přestárlé, abychom mohli říci, že o každého pracujícího člověka je postaráno pro případ jeho pracovní nezpůsobilosti."

To byl program, který poslední všenárodní koalice vytýčila v oboru sociálního pojištění, to byl program, který podle programového svého prohlášení přejala také tato vláda. Přes toto prohlášení všechny vládní strany v tisku i ve svých oficielních projevech, v projevech svých oficielních korporací, rozšiřovaly o sociálním pojištění docela vědomě nepravdu. Tvrdily lidem, o kterých měly za to, že nemohou proniknouti podstatu věci, že důchodu z pojištění invalidního a starobního nikdo se vlastně nedočká, že dělnictvo platí a bude platiti docela zbytečně, a kdyby si ukládalo své úspory do spořitelny, že bylo by na tom mnohem lépe a že všecko to se dělá jenom za tím účelem, aby několik ředitelů, ať v nemocenských pokladnách nebo v Ústřední sociální pojišťovně mělo se dobře. Velmi rafinovaným způsobem se vypichovaly nevýhody, které zákon má, které jsme sami konstatovali a které nám právě nynějšími vládními stranami byly do zákona vnuceny. Strany vládní činily to proto, poněvadž každý jednotlivý člen těchto stran, které zasedají v této sněmovně, jest osobně angažován na tom, aby sociální pojištění nebylo, poněvadž osobně něco ušetří.

To byl důvod, pro který se tato vláda chovala k tomuto hnutí, jež se znenáhla šířilo a šířilo tak benevolentně. Pan ministr soc. péče dovolil dokonce straně, z níž pochází a jejímž jest předsedou, aby předložila návrh, který rozšíříme v cizích jazycích, aby bylo známo světu, jakým duchem dovede buržoasie československá a německá říditi stát. Pan ministerský předseda v poslední schůzi rozpočtového výboru, ve které měl příležitost poněkud dáti najevo své politické názory, vysvětlil, proč ani on ani snad ostatní ministři nemluví v parlamentě. Ale on tuto methodu mlčení znamenitě rozšiřuje i na jiná místa. Když se jednalo o útoky na sociální pojištění, nemluvil ani on ani jiný člen jeho vlády a zejména ne odpovědný ministr resortní, pan ministr soc. péče, a nechali agitaci proti sociálnímu pojištění rozviřovati. Neřekli, že tato agitace je založena na nepravdách, nepostarali se o to, aby obecenstvo naše bylo informováno, nepostarali se o to, aby tyto nepravdy byly potlačovány, aby byly uvedeny na pravou míru, naopak dávali najevo, že souhlasí se stanoviskem, které zejména tisk i oficielní organisace vládních stran zastávaly. V ministerstvu zemědělství bylo dokonce vytvořeno celé zvláštní oddělení, které se nezabývá ničím jiným, než aby poskytovalo agitátorům proti sociálnímu pojištění materiál (Slyšte!) Tato vláda a její většina chtěly, aby se rozšířila v tomto oboru anarchie, aby mohly potom této domnělé anarchii čeliti po svém.

Přes všechny pokusy, které činily, nerozšířila se anarchie. My jsme teprve teď po tomto roce velkých obtíží a těžkých bojů za sociální pojištění se přesvědčili, jak znamenité základy jsme položili pro budovu organisační invalidního a starobního pojištění. (Výborně!) Postavili jsme do služeb této velké myšlenky přes 3000 zkušených, zapracovaných a obětavých lidí, funkcionářů nemocenských pojišťoven a ti přes všechny překážky, které jim byly dělány z kruhů zaměstnavatelských, přes všechny překážky, které jim byly dělány z politických kruhů naší buržoasie, docílili toho, že pojištění bylo opravdu provedeno, že takřka všech 2 1/2 milionu lidí, s jejichž pojištěním jsme počítali, bylo do pojištění zachyceno, že byla zjištěna jejich povinnost pojišťovací, tito lidé dovedli pojistné předepsati, vybrati a odevzdati je tam, kam podle zákona odevzdáno býti mělo, do Ústřední sociální pojišťovny, do onoho velkého reservoiru, ze kterého chce buržoasní vláda ve prospěch svých stran čerpati.

Ovšem beze škod tato velká agitace nezůstala. Takováto agitace vládou favorisovaná a státem přímo subvencovaná, taková agitace proti provádění zákona, na jehož zachovávání vláda skládala slib, taková agitace ovšem nemůže zůstati úplně bez následků. Ale nenastala ta anarchie, kterou vláda si přímo přála a kterou očekávala. Pan ministr soc. péče v rozpočtovém výboru řekl: "My jsme přece nesměli nechat dále růsti hotovou anarchii proti tomuto zákonu."

Slavný sněme! Kdyby byla anarchie, pak by jí byla vinna vláda, poněvadž nechala ji růsti a podporovala ji, ale jak jsem již ukázal, není této anarchie. Kdyby vláda nebyla intrikovala proti provádění pojištění, bylo by prováděno docela hladce, ale vláda se dovolává anarchie, aby mohla odůvodniti své zakročení ve formě novelisace.