Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Posl. dr Daněk: Slavná sněmovno! Rozpočet státní a jeho projednávání patří k nejdůležitějším a jistě politicky nejvýznamnějším aktům státním a parlamentu. Proto také projednávání státního rozpočtu dává příležitost politickým stranám k tomu, aby vyslovovaly svůj poměr ke státu a jeho zřízení, po případě k vládě dočasné. Rozpočet je však věcí ve státě, dotýkající se základů státního života, a jest tu povinností parlamentu i vlády, aby včasně tato základna života státního pro následující rok byla dána. A právě tím, že historickým vývojem a potřebami každého státu předběžný rozpočet jako pro každé spořádané hospodářství stal se životně nutným, používají takové chvíle zástupcové lidu k tomu, aby, poukazujíce na vývoj věcí ve státě, snažili se využíti dosavadních zkušeností ke zlepšení chodu života státního celku, v případně jednotlivých jeho složek.

Život, státu a jeho všech složek v moderní době je ovšem do té míry rozmanitý, že není prostě možno vésti celou agendu z jednoho centrálního úřadu a že se musela rozčleniti v řadu ministerstev. O některých těchto agendách soustředěných v oddělení t. zv. politickém budiž mi dovoleno učiniti několik poznámek.

Tak k rozpočtu ministerstva vnitra, jež presentuje se ve výkazech preliminovaných výdajů obnosem 648,268.600 Kč, v příjmové položce obnosem pouhých 11,505.960 Kč, je zařazena položka 68,258.560 Kč případně bez 1% interkaláře 67,575.980 Kč na platy četnictva.

Otázka četnická je otázkou bezpečnosti občanstva ve státě. Každý řádný občan má právo na bezpečnost a ochranu se strany státu, kterému dává prostředky k životu ať ve formě daní a dávek ať poplatků. Bezpečnost tato stává se občas problémem, čili občas se cítí občanstvo méně či více bezpečno proti živlům, jež usilují z osobní ziskuchtivosti o rozvrácení obecného řádu a pořádku. Státní správa o docílení bezpečnosti se stará jednak prostředky preventivními, jež vykonávati chce výchovou občanstva k odpovědnosti, jednak prostředky a opatřeními, aby spáchaný čin ohrožující bezpečnost byl vypátrán, vinník postaven před soud a potrestán, a dále aby učiněno bylo opatření k znemožnění dalšího ohrožování obecného míru a bezpečnosti osobní.

A právě tato činnost pátrací a poshovovací především prováděna jest vedle ostatních bezpečnostních orgánů četnictvem.

Služba četnictva je neobyčejně těžká a nebezpečná, jak jsme se měli možnost přesvědčiti nedávno v případě Leciánově, tím nebezpečnější, že opatření vlastní osobní bezpečnosti těchto orgánů nebylo takové, aby mohli s největší možnou jistotou plniti svůj těžký úkol. Svého času podána v této příčině interpelace na p. ministra vnitra a mohu jen vítati, že v tom směru připravena jest už osnova sněmovně ku projednání.

Obtížná a nebezpečná služba právě v tomto odvětví státní správy každoročně vyžádá si řadu životů živitelů rodin a jest jen povinností společnosti státní, aby tyto služby dle tohoto měřítka honorovala, zvláště také aspoň vůči pozůstalým.

Budiž mi dovoleno zmíniti se o jiné kategorii ve správě státní - o soudnictví, jehož úkolem jest prováděti ve státě právní řád a jej udržovati. Soudnictví u nás, pokud jde o justiční správu v zemích, vykazuje se ve výdajích částkou 213,222.120 Kč ve výdajích osobních a obnosem 46,666.270 Kč ve výdajích věcných, úhrnným obnosem 259,888.390 Kč. Naproti tomu příjmy z tohoto oboru státní správy jeví se celkovou sumou 5,011.200 Kč. Jakkoli diference mezi položkami výdajovými a příjmovými je tak veliká, musí stát věnovati otázce soudní péči stále zvýšenou, poněvadž jde o řádný chod provádění právního řádu a spravedlnosti, a na tuto nesmí stát peněz litovati, stejně jako musí věnovati péči jiným oborům státní správy, jež samy o sobě projevují i finanční výnosnost. Jest jistě pozoruhodným zjevem ne ve smyslu dobrém, že naší správě justiční ubývá právnického dorostu. O příčinách tohoto nedostatku dovolím si pronésti několik myšlenek při jiné příležitosti svého referátu, už nyní však bych řekl, že právě dorostu právnickému by měla justiční správa, věnovati pozornosti co nejvíce, poněvadž by se lehce mohlo státi, že by za několik roků nebylo možno ani řádně obsaditi okresní soudy, které vykonávají, abych tak řekl, tu denní spravedlnost, jsouce v přímém a častém styku s nejširšími vrstvami lidu.

Jest jisto a také pro to musí míti pochopení každý občan státu, že pro administrativu státní jest nezbytností, aby ten živel občanský, který státní administrativu provádí, konal tak s chutí dobrého dělníka na vinici. Jest v zájmu státu samého, aby všechny vrstvy jeho občanstva, tedy i jeho přímí zaměstnanci měli možnost tuto chuť projevovati ve zvýšené výkonnosti pro stát. Bylo by proto nesprávné jakýmkoli způsobem ve všeobecnosti prolamovati pracovní chuť, poněvadž by to mohlo vésti k důsledkům nepříznivým. Jest jistě povinností tou nejvyšší pro každého zaměstnance státního ať v kategoriích vyšších ať nižších, aby do svého pracovního výkonu vložil také kus vědomí občanské povinnosti vůči státu, který ho do služeb svých povolal a je od něho žádá.

S druhé strany však ani stát nemůže pochybiti, jestliže posuzuje výkony svého zaměstnanectva, pamatoval na onen elixír pracovní, t. j. chuť ku práci. A tu přicházím k otázce, jež nemůže zůstati bez povšimnutí se strany zástupce lidu, tedy i toho státního zaměstnanectva. Jde o otázku platového zákona č. 103 a z něho vyšlé systemisace státního zaměstnanectva. Bylo už z míst jistě povolaných v rozpočtovém výboru o otázce této mluveno. Budiž mi dovoleno říci aspoň toto: Dal jsem si číselně provésti, jak asi má vypadati systemisace u celé řady úřadů, a to berních, berních správ, soudních, finančních, důchodkové kontroly, autonomních úřadů zemských, poštovních i železničních, asistentů vysokých škol a jiných, a došel jsem k přesvědčení, mluvě o všeobecnosti, aniž bych se vůbec mohl zabývati jednotlivými případy, že panuje roztrpčení mezi státním a autonomním zaměstnanectvem. Bylo mi potvrzeno z rozmanitých kategorií zaměstnaneckých, že systemisace pro praesenti není zlá, že však pro futuro nedává dosti záruk ani těm, kteří by projevovali sebevětší píli i často způsobilost pracovní. Jest všeobecný názor mezi státními zaměstnanci, že možnost postupu ze stupnice nižší do vyšší přípustné je ztížena, ne-li znemožněna nerovnoměrným rozdělením systemisovaných míst pro stupnice vyšší a nižší. To je asi základní myšlenka pocitu nedostatku chuti ku práci, která se projevuje u největší části státního zaměstnanectva, která se ukazuje až křiklavě ve službách soudcovských, kde už nyní jest tak citelný nedostatek soudcovského dorostu, že by mohl ohroziti naše poměry justiční.

Tomu také dala výraz i tato vážená sněmovna, přijavši příslušné resoluce jak ohledně soudců, tak úřednictva báňsko-právního, ohledně nichž se naskytla tato příležitost.

Mám-li pronésti v otázce systemisace mínění, mohu snad říci, že jest nutno, aby její provedení bylo co, nejvíce urychleno a aby ihned byly zjištěny stížnosti podávané ze všech kategorií (kromě snad nejvyšších stupnic), a to ze všech oborů státní administrativy, pokud jsou oprávněny, a aby ještě před lhůtou 3 let byly zjednávány úpravy takové, které by odstranily onen všeobecný stesk se strany státního zaměstnanectva. Při tom jest nutno zdůrazniti, že jednotlivosti nemohou býti snad nikdy vyřešeny, poněvadž jde o nový systém, který má býti vyhovující celku. Bylo by nesprávné domnívati se, že státní zaměstnanectvo ve své obrovské převaze nechce plnit úkoly, které jim zaměstnavatel-stát svěřil, a třeba zvláště s tohoto místa zdůrazniti, že státní zaměstnanci až dosud konali veškeré svoje práce rádi a s pochopením státních občanů, a jest u nich oprávněná naděje, že výkonnost jejich se ještě zvýší, bude-li jim možno vyjíti podle poměrů státních aspoň tak dalece vstříc, aby byla co nejvíce podporována píle a snaživost. Při této příležitosti bych chtěl upozorniti i na to, aby byla jistá rovnocennost mezi úřady a jich členy. Tak se divně vyjímá, že na příklad vojenští gážisté mají ev. sustentace 1¹/₂ roku nejvýš 20 Kč denně, ostatní státní zaměstnanci až do nalezení bytu, při čemž mohou i byt odmítnouti. Také výše sustentace se nesrovnává. Tak má na př. plukovník Kč 50.21, profesor Kč 51. Myslím, že i přes nedostatek volebního práva je dobře měřit stejně.

Budiž mi dále dovoleno zmíniti se o něčem jiném. Je to především otázka automobilismu. Automobilismus u nás rapidně vzrůstá, a to jak u dopravy osob osobními automobily a autobusy, tak u dopravy nákladů. Tento nový dopravní prostředek v té vysoké míře, k jaké spěje, je jistě žádoucím, poněvadž poměrně laciněji po stránce investičního kapitálu umožňuje spojení krajů, které před tímto rozmachem automobilové a autobusové dopravy vůbec žádného spojení neměly a není naděje ani v budoucnosti. Autobusy zejména staly se dobrodiním těchto krajů pro obyvatelstvo, pro jeho pohyb i pro finance státní.

Dopravu automobily upravuje u nás dosud ještě starý zákon rakouský z roku 1908, který, pracován za poměrů jistě daleko slabšího automobilismu, nevystihuje dnešní automobilové dopravy a v praksi se ukazuje nedostatečným. Bylo by na místě, aby povolané kruhy vládní co možno brzy podaly parlamentu nový automobilový zákon, který by vyhovoval nynější dopravě a obsahoval i bezpečnostní opatření ve prospěch chodců. V otázce autobusů řekl bych ještě toto:

V rozpočtové debatě mluvil p. ministr post o úrazech v automobilní a autobusové dopravě a o programu poštovní automobilní správy, která hodlá najímati od našich automobilek moderní vozy, jimiž by oživila dopravu. Pan ministr shledává příčinu posledních automobilových úrazů v tom, že na různých místech závodí různí koncesionáři, chtějíce jeden druhého předstihnouti na výdělku. K tomu bych doložil ještě, že příčiny, jak vyšetřené případy ukazují, kotví ještě v jiných základech. Jednak jsou to naše ne dosti vhodné silnice pro automobilovou dopravu a dá se snad tomuto nedostatku odpomoci úpravou silnic ze silničního fondu nedávno zákonem zavedeného. Tato věc sama by však neprospěla úplně. Bude potřebí v zájmu bezpečnosti občanů, aby povolování legitimací, opravňujících k řízení automobilů, bylo vázáno na delší a důkladnější průpravu nejen po stránce praktické jízdy, ale i s hlediska duševní rovnováhy a klidu řidičů, poněvadž se ukázalo, že největší procento neštěstí automobilových a autobusových se stává tam, kde řídí stroj méně zkušený šofér. Pro hromadnou autobusovou dopravu osob bylo by jistě v zájmu dopravy samé, aby byly vydány předpisy, že každý řidič se musí vykázati osvědčením praktické a stálé jízdy nejméně tří let, poněvadž by mohla býti ohrožena bezpečnost lidí svěřujících se dopravě, i jinak vůbec autobusová doprava, která jinak je jistě velmi významným prostředkem dopravním.

Tyto důvody, jež jsem si dovolil uvésti, nemluví proti autobusové dopravě, naopak jsem toho mínění, že jest třeba též se strany státu co nejvíce podporovati i soukromou autobusovou dopravu.

Stát sice zařídil a hodlá zařizovati ve větší míře dopravu autobusy. Ovšem jest nutno si uvědomiti, za jakých okolností lze takovou dopravu zaříditi.

Obec musí se postarati o řádnou silnici, musí si vystaviti zdarma nákladné garáže a musí se zavázati, že bude hraditi schodek, který provozováním takové dopravy vznikne, se schodkem se vlastně a priori počítá. To jest věc velmi ošemetná, poněvadž není poplatníkům dáno, aby posoudili, vznikl-li skutečně schodek a je-li odůvodněný. Stává se často, že zájemci, kteří denně pozorují, že automobily nemohou býti lépe frekventovány, postaveni jsou před záhadnou bilanci, kterou se jim má dokázati, že doprava jest pasivní a že musí platiti. O automobilových bilancích mohou mnozí zde působící pánové vykládati bolné kapitoly. Při tom nemůže se poštovní autobusová doprava honositi luxusní výbavou, naopak jsme - aspoň na Moravě - svědky primitivního tohoto zařízení, které daleko pokulhává za soukromými podniky. Porovnám-li, že soukromý podnik nemá vlivu na úpravu silnic, musí sám nésti značný investiční náklad, platiti tíživé daně, a při tom ještě se lépe stará o pohodlí cestujících a jezdí - což jest věcí nejzávažnější - mnohem laciněji, musíme uznati, že má mnohem těžší existenční podmínky než státní doprava, která používá všech výsad státního úřadu.

Vážně se obávám, aby to, co mělo býti zbudováno pro blaho obyvatelstva zanedbaných krajů, nestalo se vinou aparátu, který provoz řídí, metlou poplatnictva. Radil bych proto panu ministrovi pošt, aby do tohoto ústrojí nahlédl a zjednal nápravu. Slyším, že podnik pracuje s ohromnou centrální režií, že jest překapitalisován a že nemá kontaktu s lidem.

Pokud jde o soukromou autobusovou dopravu, jsem toho názoru, že by nemělo býti bráněno zdravé konkurenci v dopravě. Dnešní povolovací praxe je neobyčejně zdlouhavá a je způsobena tím, že na správním řízení jest zúčastněno tolik instancí, že i při rekordní rychlosti nepodaří se dosíci autobusové koncese před více měsíci.

Žádosti podávají se u okresní politické správy, která musí vyslechnouti místní zájemce, akt jde k zemské správě politické, jež k povolení si musí vyžádati pokynu ministerstva obchodu. Ministerstvo obchodu dotazuje se ministerstva pošt a železnic, kteréž instance, neznajíce namnoze místních poměrů, dávají vyšetřovati tyto podřízeným ředitelstvím a tak touto cestou hodně zesílený akt přichází k instanci povolovací, při čemž nedivno, že uběhne řada měsíců.

A při tom všem třeba přiznati, že autobusová doprava do značné míry stala se i podporou dopravy železniční, neboť ruch cestovatelský se zvýšil měrou velikou, což zvláště je pozorovati tam, kde autobus spojuje kraje vzdálené od spojení železničního s tímto. Neváhám říci, že i železniční správa bude musiti zvláště v budoucnosti počítati s autobusovou dopravou, kterou odstraniti už nelze, ba bylo by jistě v zájmu státu, zejména eráru železničního, aby i železniční správa, využívajíc výsadního práva podle železničního zákona, nejen v dopravě nákladů a osob, konkurovala vlastními automobilovými linkami, jež může zařizovati, nepotřebujíc řádné koncese k tomu. Nesmělý náběh k této tendenci projevily i vývody pana ministra železnic v rozpočtovém výboru.

Shrnuji svoje vývody v této otázce a pravím: Nutno připustiti autobusovou konkurenci, přizpůsobiti silnice dopravě, dáti přísnější předpisy pro řidiče, zjednodušiti povolovací řízení, aby také úspora času obyvatelstvem dosažená ve zrychlené dopravě pomohla k tvoření majetkových hodnot našeho národního hospodářství.

Význačným bodem zvláště po stránce příjmové v rozpočtu ministerstva pošt zaujímá naše poštovní šekové řízení. Zřízením šekového úřadu v Brně byla sledována myšlenka decentralisace a po celkem kratinké době možno říci, že tato myšlenka decentralisační se osvědčila. Šekové řízení se u nás dosud nevžilo v nejširších vrstvách lidu, jak by toho vyžadoval účel a výhodnost řízení šekového. Platí i tu, jako všude jinde, že teprve co největší blízkost instituce vede k sobě živelný zájem i těch kruhů, které jen takto mohou býti vyrušeny ze své liknavosti. Jistě by prospělo samé myšlence šekového řízení, kdyby byl umožněn co největší rozvoj šekových úřadů všemi možnými prostředky.

Chtěl bych dále se vyjádřiti stručně aspoň o jednom odvětví naší zemědělské práce, které nevěnuje se z povolaných kruhů pozornosti tolik, jak by vyžadovala. Jde o naši zemědělskou výrobu. Tato byla od roku 1920 až do července 1925 pasivní 1¹/₄ miliardy, výroba živočišná dokonce 7¹/₂ miliardami, z čehož připadá na produkci vepřového masa a sádla, tedy nejdůležitější živočišnou potravinu pro široké vrstvy obyvatelstva přes 50%. Hospodářský život ve státě hledá si přirozeně prostředky ke zintensivnění zemědělské výroby, zvláště výroby živočišné ve svépomocných podnicích a za pomoci zemědělských organisací, zvl. zemědělských rad. Naší zemědělské výrobě, zejména jejímu zvýšení intensity jest potřebí dáti pevný odborně technický podklad, zvláště vybudováním a řádným vybavením výzkumných ústavů zemědělských a to pro produkci rostlinnou i živočišnou.

Stejně bude se vyžadovati dobré organisování výzkumných ústavů pro drobný zemědělský průmysl.

Zavedená ochranná cla ukázala se nutnými, ale nestačila by pro budoucnost, kdyby současně nepomýšlelo se na co největší zintensivnění zemědělské naší výroby, při čemž zvláště budiž přihlíženo ke krajovým potřebám. Bude jistě účelno dosavadní výzkumné ústavy v jednotlivých zemích opatřiti tak, aby mohly svým významem odpovídati cizině. Výzkumné ústavy zemědělské v Československu jsou ústavy novými, nalézajícími se na počátku svého vývoje a třeba jich pro každou zemi. Každá země naší republiky má jiné odlišné produkční podmínky, které vyžadují decentralisace se samostatnou působností. Nejen znalost kraje, ale i zdravá soutěž může tu býti dobrým prostředkem k rozvoji.

Ministerstvu zemědělství příslušel by dozor nad všemi ústavy zvláště po té stránce, zda státních dotací bylo využito plně k tomu účelu, jakému byly věnovány. Vnitřní organisace výzkumných ústavů měla by býti ponechána ústavům samým. Výzkumnictví v oboru rostlinném a živočišném má u nás svoji budoucnost a my jako stát odkázaný na silnou konkurenci zahraniční budeme musiti podporovati všechny instituce, pokud jen ke zintensivnění naší zemědělské výroby vedou.

Konečně mi budiž dovoleno ještě přejíti na pole kulturní, abych upozornil na některé zjevy, jež v tomto ohledu by našemu kulturnímu životu mohly dáti směrnice ne zcela zdravé.

Pan ministr školství ve své řeči v rozpočtovém výboru za jednu z nejhlavnějších předloh označil předlohu o paedagogických akademiích " které mají býti založeny na myšlence, že by učitelské ústavy v té formě, v jaké dnes existují, byly vůbec zrušeny. Věc by se provedla tak, že skoro všechny dosavadní učitelské ústavy změnily by se na paedagogické akademie s jedním resp. pro měšťanské školy se 2 ročníky. Do paedagogických akademií měli by přístup absolventi středních škol. Bylo by zajímavo věděti, jak bude v těchto ústavech paedagogických upravena otázka zpěvu a hudby, zejména hudby na varhany, poněvadž se proslýchá, že hudba varhanová jako vyučovací předmět má zmizet z vyučovací osnovy těchto zamýšlených paedagogií.

Slavná sněmovno! Budiž mi dovoleno k této věci říci toto: Tak se mi zdá, že chceme po stránce kulturní ubíjeti svoji národní tradici. Národ náš po stránce zpěvní a hudební byl znám dříve, než po jiných stránkách své činnosti. Hudbou jsme šířili známost o své existenci a své vyspělosti kulturní. Hudbou a zpěvem byl znám příslušník našeho národa. A co se chystá nyní? Na středních školách se nezná téměř zpěvu. Před několika lety zpěvní koncerty středních škol umlkly, ačkoli tu šlo o ušlechtilé závodění mezi jednotlivými ústavy. Dnes i už ze 3. a 4. třídy měšťanské školy má zmizeti zpěv, aby skutečně z té mládeže byly odstraněny všechny ušlechtilejší city. Nemůže přece býti důvodem pro to, že učitelé se zpěvu vyhýbají. Co chceme ze školy udělat? Nechť se někdo jde podívat, čím se mládež zabývá. Dnes vládne sport, někdy sport více než nevhodný, ba hrubý. Zdá se, že chceme v této věci také amerikanismus, ale zapomínáme, že v Americe dnes po zkušenostech, jistě v mnohých směrech trpkých, je zpěv a hudba povinným předmětem na veškerých školách amerických i nejvyšších. Zdá se, že tu chceme býti více krátkozrakými, než jsme. Je zjevem jistě strašného kulturního úpadku, vidíme-li ve městě pořádaný hudební koncert se vstupným zdarma, zející prázdnotou a naproti tomu v týž den konaný zápas kopané se vstupným nejmenším 5 Kč, s návštěvou tisíců a tisíců účastníků. Řekněme, že mnohého vychovává ulice.

Ale chceme, aby i škola už pro tento úpadek kultury vychovávala? Chceme zabíti svoji kulturní minulost, která se jevila tak vysoko také zpěvem a hudbou?

Za velmi včasné proto považuji memorandum podepsané profesory vysokých škol brněnských, které se obrací na p. ministra školství, aby v této otázce stal se krok k lepšímu. Vždyť konečně i hudební a zpěvní vzdělání na školách obecných, měšťanských a středních stalo se pro mnohé zdrojem výživy. Což už by se nesrovnávalo s pojmem trochu inteligentního člověka, aby znal základní pojmy zpěvu a hudby? A je v intencích naši modernější výchovy školské, aby absolventi škol nevěděli ani, kdo to byl Smetana, Křížkovský a jiní? Zdá se mi, že nemůže tu rozhodovati učitelská nechuť ke zpěvu a hudbě, poněvadž by se pomalu odstraňovaly všechny dobré prostředky ušlechtilé výchovy, a pan ministr školství by měl velmi bedlivě přihlédnouti k tomu, aby byly už ve školní mládeži zachovány dobré hodnoty a cenné statky našeho národního a kulturního života. Proto, kdyby měly býti zrušeny učitelské ústavy a nahrazeny paedagogickými akademiemi, kde by zmizela zpěvní a hudební průprava učitelského dorostu, bylo by to na škodu věci samé i věci národa. Lze proto očekávati, že ohlášená změna učitelských ústavů s přeměnou na paedagogické akademie bude znova uvážena zvláště po stránce průpravy učitelského dorostu ve zpěvu a hře nástrojové, zejména i hry varhanové, aby se nestalo pak nakonec, že v kulturním smyslu bychom šli spíše zpět nežli dopředu. (Potlesk.)

Místopředseda inž. Dostálek (zvoní): Dalším řečníkem je p. posl. dr Rosche. Uděluji mu slovo.

Posl. dr Rosche (německy): Vysoce vážení pánové! Ačkoliv zde jde o miliardy, dělá poslanecká sněmovna, která jinak normálně má 300 návštěvníků, dojem, jako by diety byly již vyplaceny. (Posl. Neurath [německy]: Z německých nacionálů tu také nikdo není!) Mýlíte se, pane kolego, je tu přece někdo, nevyjímám však ani je. Projednává se zákon finanční, rozpočet a exposé ministra financí, zároveň byl předložen státní závěrečný účet. To je okolnost, kterou je nutno uvítat, protože posouzení uzávěrky a rozpočtu se přibližujeme tím, že je pouze roční interval. Snad budeme moci dnes a též v debatě o závěrečném účtu vysvětliti nesrovnalosti, které tu jsou.

Finanční zákon, abych se ho letmo dotkl, představuje vlastně diktaturu ministerstva financí. Ve finančním zákoně najdeme v každém odstavci větu: "Finanční ministr se zmocňuje, finanční ministr "může", ostatní ministerstva "musí", jinými slovy, nesmějí nic bez přivolení ministra financí učiniti, Přísnost tohoto finančního zákona zdá se být odůvodněna hospodářstvím, které před tím někdy v záležitostech finančně technických a finančně politických bujelo. Jedné věci postrádám. Loňský finanční zákon stanovil, že úřady a ministerstva mají dbáti největší šetrnosti. Tato věta schází v letošním finančním zákoně, nebyla už do něho pojata. Přes to silně o tom pochybuji, že v tomto směru stal se již úplný obrat.

Další nedostatek finančního zákona záleží v tom, že sice je stanoven počátek účinnosti zákona, ne však doba působnosti. Proč? Protože vždy počátkem příštího roku začíná nový finanční zákon a poněvadž ustanovení předešlého přesahují do nového. Bylo by potřebí ustanovení, že zákon finanční v určitou dobu nahrazuje se novým. Mohly by z toho stavu velmi lehce vzniknouti kolise.

Mluvím-li ve formálním smyslu o rozpočtu, chtěl bych předně zdůraznit, že je to úplně neudržitelný stav předložiti sněmovně rozpočet, vážící 4 kg 62 dkg a již za 8 dní poté zahájiti ve výboru rozpravu. Nevěřím, že je člověka, který by fysicky nebo duševně mohl zpracovat tuto látku v tak krátké době. Již loni poukazovalo se na nutnost včasného předložení rozpočtu ke studiu poslancům a jak jsem se mohl přesvědčiti, nebylo by nic překáželo, aby se již koncem září rozpočet sněmovně předložil. Tím bylo by bývalo přesné studium možné. To se však nestalo a člověk by se skoro musil domnívati, že se ani nechce, aby rozpočet důkladně byl seznán, aby se mohl v dostatečném věcném měřítku posouditi. K tomuto úsudku přivádí mě okolnost, že jsme ve výboru konstatovali, že tato uzávěrka musila býti přijata bez jakékoli číselné změny. To je druhý neudržitelný stav. Když se z počátku stanoví, že na předloze nesmí býti nic změněno, pak na tom vůbec nesejde, oznámí-li se to oposici. Neboť pouze kritisovat, není účelem výborového jednání, nýbrž ocenění oposice, pokud se tím věcně zabývá, musí též záležeti v tom, že přijatelné návrhy změn se přijmou. Má-li pronesená kritika míti smysl, mohl by to býti pouze ten, že se tohoto materiálu použije pro příští rozpočet, když přece mezi přijetím jednoho rozpočtu a sestavením druhého pro příští rok je jen krátká doba. O tom ovšem pochybuji.

Byla snaha uspokojit oposici ve sněmovně tím, že se jí připustilo přijetí některých více nebo méně důležitých resolucí. Všichni víme, co to jsou resoluce, jak se s nimi v ministerstvech, kde končí svou pouť, nakonec naloží. Obyčejně se založí ad acta a nevyhoví se jim. Ale zajímavé je pozorovat přiznávání resolucí. Vládní většina našla si tu určitý klíč. Komunistům nebyla povolena žádná resoluce, německým oposičním stranám, německé sociální demokratické straně, německým národním socialistům a straně německonacionální, po dvou, českým sociálním demokratům byly povoleny tři - ti trochu postoupili, ale aféra Dubického jim však na každý způsob čtvrtou vzala - a českým národním socialistům byly povoleny čtyři. Je tedy jakýsi rozdíl v posuzování vyspělosti spolupráce oposice.

Pan generální zpravodaj dr Hnídek vydal o jednání ve výboru rozpočtovém obsáhlou zprávu. Byla by to docela chvály hodná věc. Pomáhá. Pomohla by však ještě více, kdyby bylo možno se rozhodnout se stanoviska žádané spolupráce, aby se takové předlohy, jako zákony a nařízení, vydávaly také v německé řeči. Pak by bylo mnohem rychlejší věcné posouzení látek možné. Pan generální zpravodaj prohlásil ve své zprávě ve sněmovně, že rozpočet Podkarpatské Rusi byl pojat do všeobecného rozpočtu, protože reforma správy pro to mluví. Mohu-li si dovoliti krátkou poznámku k výkladu pana generálního zpravodaje, pravím, že správní reformou byla Podkarpatské Rusi porušena ústava a toto porušení ústavy bylo ještě zvětšeno tím, že byl vzat Podkarpatské Rusi samostatný rozpočet.