Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

To ukazuje se zvláště při kapitolách: dozor nad školami a školská správa. V letošním rozpočtu školském nacházíme zařazeno 15,468.729 Kč na ústřední správu. To jest částka, kterou je vydržován šik úředníků. Počet Němců v tomto šiku není však větší než můžeme ukázati na prstech rukou. Dozor nad školami činí náklad 16,949.395 Kč. Jak veliký je zde německý podíl? Pohybuje se ve spravedlivém poměru nebo není tomu tak, jak jsme to tak častokráte ukázali, když otevřeme jen listy zprávy rozpočtového výboru ke kapitole školství, že zde rovněž schází.

A tak bojujeme po léta o právo a spravedlnost. Malá náprava nestačí, abychom byli spokojeni. Musí to býti plné právo.

Avšak, pánové, i kdyby tomu tak bylo, že byste na nás pamatovali nejspravedlivějším způsobem, nemohlo by nás to těšiti, pokud to děláte vy. V první řadě jest naším požadavkem, abychom si směli o své kultuře rozhodovati sami. Dnes jsme obsluhováni a spravováni úředníky cizího národa. Obojí je však po stránce ethicko-kulturní neudržitelné: Cizí národností býti obsluhován a spravován ve věcech kulturních, nebo jako úředník cizí národnosti kulturně sloužiti a ji spravovati. Je nutno tedy nalézti cestu, jež obojímu zabrání.

Jako cesta přichází v úvahu rozdělení státního aparátu správního pro kulturní věci podle národností. Druhá cesta vede přes právní přenesení státních správních práv na národně kulturní samosprávné sbory. Při tom musí býti prohlášeno, že úvaha o splnění ethicko-právního požadavku národností po vlastní národnostní péči o vzdělanost a školy je teprve počátkem myšlení v novodobém problému národnostním. Ale je to počátek.

"Okolnost, že jen v několika málo státech všichni státní občané patří jedné a téže národnosti a že hranice státu souhlasí jen v několika výjimečných případech přesně s jazykovými hranicemi, postavila problém menšin do popředí. Ještě před několika málo léty pohlíželo se na tento problém jako na problém cizích národů a činil se pokus řešiti jej primitivně, mocensko-politickou cestou potlačováním nebo poměrným poskytováním výhod. Stále rostoucí názor, že každá národnost má přirozené právo na ochranu a uznání svého významu ve státě a na pevné zakotvení tohoto požadavku, převedl otázku menšin během posledního desetiletí rok od roku vždy více s pole čistě mocensko-politického na pole politicko-právní. Tím byl vytvořen jak v právu mezinárodním, tak v právu státním nový důležitý obor, v němž snad žádný evropský stát nesmí odepříti spolupráci. Tento právní obor obsahuje různé otázky ochrany menšin, mezi nimi i otázku zajištění nerušeného vlastního kulturního života, jež nepochybně jest úhelným kamenem tohoto problému."

Tak mluví důvodová zpráva k zákonu o estonské kulturní samosprávě menšin, o jehož zásadách jsem již několikráte podával zprávu. Estonsko prospělo po počátečních obtížích, jež mu otázka národnostní po stránce státně-politické způsobila, tímto zákonem z roku 1925 národnostem tvořícím menšiny, avšak také sobě samému. Jest podivuhodno, s jakou vážností se v tomto zákoně dále doznává, že je nepopíratelnou pravdou, že žádný národ nemůže kulturní potřeby druhého tak dobře poznati a uspokojiti, jako on sám. Estonské zákonodárství o kulturní samosprávě je prvním velikým zákonodárným počinem státu podle programových požadavků organisovaných národnostních skupin v Evropě, vznesených ženevskou národnostní konferencí v roce 1925 a znovu sjezdem národností r. 1926.

Cestou estonského zákonodárství o škole a vzdělanosti dal se nyní také korutanský zemský sněm. Země Korutany pokusila se po opětném převzetí správy oné části země, jež smlouvou saint-germainskou ze dne 19. září 1919 odevzdána byla jugoslávskému státu k prozatímnímu obsazení a správě, a podle výsledku hlasování lidu z 10. října 1920 však opětně byla přičleněna k Rakousku, upraviti otázku národnostního a kulturního samostatného života Slovinců žijících v tomto kraji se stejnou opravdovostí, jako Estonsko upravilo svůj problém menšin svým zákonodárstvím. Způsob této úpravy ukazuje návrh poslanců Neutzlera, Kernmaiera, Reinprechta, Angerera a druhů, podaný 14. července 1927 v korutanském zemském sněmu na vydání zákona o samosprávě slovinské menšiny.

Se Slovinci nakládá se v tomto zákoně s celou láskou jako se syny Korutanska, hledí se, aby jejich jazyková a národnostní zvláštnost byla na všechny časy uchráněna, stejně jako se i jejich duchovnímu a hospodářskému rozpětí věnuje táž péče jako německým obyvatelům země. Vedoucí zásady korutanského zákona o školské samosprávě jsou: Že slovinská menšina má utvořiti vlastní veřejnoprávní sbor, jenž se zřetelem na zvláštní poměry osídlení v Korutanech osobně organisován, může pěstovati a rozvíjeti svoji národnost. Svoboda přihlásiti se k menšině je zaručena, zápis do knihy slovinského národa nepodléhá žádnému popření nebo přezkoušení a svoboda přihlášení se k slovinskému národnostnímu společenství je zajištěna hrozbou tresty proti porušení této. Země má pro kulturní život Slovinců poskytnouti nejen částky, na které je pamatováno ve státní smlouvě saint-germainské, nýbrž nad to celý osobní náklad na potřebné slovinské školy obecné.

To se stalo v Estonsku a v Korutansku, aby se přišlo na kloub snad nejdůležitější části problému menšinového. Bylo by však nespravedlivo nevzpomenouti při zmínce o estonském a korutanském zákonodárství o samosprávě kulturní a školské na staré Rakousko. Staré Rakousko mělo vyhraněné myšlenky v duchu novodobé národnostní politiky. V tom smyslu myslilo již v oné době, ve které tato myšlenka se u jiných ani zdaleka nehnula. To bylo a je konečně pochopitelno při národnostním sestavení starého státu jako klasického státu národnostního. Bylo však také činem starého Rakouska, že ze skutečnosti svého národnostního složení provádělo důsledky. Jedním z nejzazších důsledků v tom směru bylo jeho zákonodárství školské. Pokud šlo o školu a péči o vzdělanost jednotlivých národností, měly se věci tak, stavíme-li národnostní pohnutky do popředí.

Organisace rakouské školské správy vybudována byla zákonem ze dne 25. května 1868, č. 140 ř. z., kterým zásadně bylo nařízeno zřízení místních, okresních a zemských školních rad, jakožto úřadů dozorčích. Další provedení bylo přenecháno zemskému zákonodárství, jež bylo vydáno v tom směru na počátku let sedmdesátých minulého století.

Tímto rakouským zákonem byla vesměs provedena národnostní samospráva, když místní a okresní školní rady samy byly národnostně rozděleny, následkem toho tedy každá národnostní škola byla spravována národnostně stejným úřadem nebo mohla býti podrobována jím dozoru. Tím bylo pomoženo k vítězství názoru - a to bylo v letech sedmdesátých minulého století, tedy před padesáti lety - že škola obecná a občanská patří národu a že musí jí býti zajištěn svobodný rozvoj s vyloučením každého cizího vlivu. Poslední zdokonalení této zákonodárné myšlenky, jež stanovena byla r. 1870, nastalo pak r. 1890.

V důsledku snahy, aby třecí plochy mezi oběma národnostmi obývajícími v zemích české koruny byly zmenšeny, byla v památných vyrovnávacích konferencích ze dne 4. až 18. ledna 1890 zemská školní rada rozdělena ve dvě oddělení, jak v Čechách, tak na Moravě. Každý z obou národních kmenů bydlících v těchto zemích měl míti i poslední rozhodovací právo nad svým školstvím. Celí mužové spolupůsobili druhdy na díle vyrovnání, které bylo přijato ve schůzi českého zemského sněmu ze dne 16. května 1890: Plener, Hallvich, Schmeykal, Scharschmid, Schlesinger z Němců, Rieger, Mattuš, Zeithammer z Čechů. Je to cenné dílo, které vytvořili národnostní samosprávou na poli školství. Důsledným sledováním myšlenky v něm uložené mělo se dojíti k samosprávě národů ve všech odvětvích státního života. Na poli školství byl tedy nejprve čin vykonán. Podmínky byly dány v bezvadném školském zákonodárství starého Rakouska, o němž se již stala zmínka. To, co se stalo r. 1890, nebylo nic jiného, než provedení možností, aby se došlo k samosprávě, které byly dalšímu školskému zákonodárství již zaručeny říšským školským zákonem ze dne 14. května 1869. Nejdůležitější části školské správy jako zřizování škol, dosazování učitelů, opatřování potřebných peněz atd. byly přenechány říšským školským zákonem úřadům zemským. Byl to opravdu dějinný čin, který tenkráte byl proveden, a my Němci jsme na něm měli čestnou účast. To bylo r. 1925 v Estonsku, 1927 v Korutanech, to bylo před 50 a 30 lety ve starém Rakousku.

Když Československo začalo svůj život, mohlo pokračovati v duchu starého Rakouska. Bylo by tak učinilo dobře. I pro ně byly dány od počátku důsledky státu národnostního. Snad byly pro Československo ve větši míře než pro staré Rakousko. V novém státě scházela tradice, jež starému státu přece jen spíše umožňovala překonávati státní skutečnosti životní důležitosti.

V Československu se to nahlíželo jen na prvopočátku a tu jen theoreticky. Jest politování hodno, že myšlenky, jež byly obsaženy v projevech nového státu a jež jistě tvořily theorii státu národnostního, zůstaly jen theorií, že v praxi se jednalo opačně proti všem dobrým theoriím. Na poli školství dělalo se to nejhojnější měrou.

Češi pohrdli touto mnou vylíčenou 50letou praxí starého Rakouska, když několika málo škrty zákonem ze dne 9. dubna 1920, č. 292 Sb. z. a n., nechali zmizeti národnostně oddělené místní a okresní školní rady, aby na jejich místo dosadili místní a okresní školní výbory, v nichž mají býti zastoupeny oba národnostní kmeny. Pro vaše menšinové školy ovšem tato zásada neplatí, tu platí zásada jednotnosti místních a okresních školních rad. Pak došlo také k přeměně zemských školních rad. Co pak zbylo ze samostatnosti německého oddělení zemské školní rady? To je ohromný hřích proti dobrému duchu. Při tom nechci naprosto rekapitulovati, k jak těžkému poškození německého školství došlo změněnými školskými úřady.

Jedno je však jisto, musíme hleděti se dostati na zpáteční cestu z tohoto stavu. Poukazoval jsem na tuto nutnost již po léta. Pro mne nebylo po celou dobu, po kterou vykonávám mandát, většího požadavku než požadavek národnostní samosprávy školské. Po léta, a stále více, čím častěji mluvím o školských zákonech, kladu váhu také na to, abych dokázal, jak snadno je to právě v československém státě, aby tyto věci byly zdolány, aby se přes obnovení rakouského školského zákonodárství přišlo k doplnění školské samosprávy.

Prvním v tom ohledu jest, aby bylo opětně používáno rakouského zákonodárství, podle něhož opět vstupují v život národnostně oddělené místní a okresní školní rady. Jako další nutnost nastupuje, aby bylo obnoveno rozdělení zemských školních rad, nebo opětné jich zřízení, rozdělení ministerstva školství a národní osvěty, konečně vlastní školský rozpočet pro jednotlivé národnosti ve státě.

Tato cesta přes obnovení předválečného stavu ve školských zákonech k samosprávě připouští se jako proveditelná i samou školskou správou. Rozumím-li dobře odpovědi pana min. Hodži na mou interpelaci, podanou druhdy s kol. Jungem, je tomu tak. Pan ministr stojí na stanovisku, že bude třeba jako následek zákona o organisaci politické správy změniti také zákon ze dne 9. dubna 1920, č. 292 Sb. z. a n., a návrhem zákona vydati pak zároveň ustanovení o národnostní samosprávě ve správě školské. To je, byť jen malý, pokrok ve stavu školské správy. Avšak poznání musí jíti do všech důsledků. Novela pana ministra školství měla by býti podle našeho mínění nejen náplastí, nýbrž měla by se zařaditi obsahem důstojně do řady velkých činů zákonodárných druhů estonského a korutanského zákonodárství o samosprávě.

Teprvé takový zákon bude navštívenkou dnešní koalice. Chceme rádi zapomenouti, bude-li v nejbližší době odevzdána, že nebyla podána již dříve. Pan ministr může však dílem, jaké my žádáme, zakotviti v dějinách, jako sotva kdo jiný, který dělá pomíjející politiku denní. Jeho jméno by bylo vyslovováno po desetiletí jako jména Plener, Hallwich, Schmeykal, Scharschmid, Schlesinger, Rieger, Mattuš, Zeithammer.

Pan ministr chystal se v minulém roce k velikému činu. Ještě dne 3. března 1927 přiznal se ve svém známém výkladu k nutnosti velikého skutku zákonodárného, jímž by byla zaručena samospráva národností uvnitř jejich okruhů vzdělanosti. Častěji potom se opakoval. Pomyšlení na to je dnes ještě jeho královskou myšlenkou. Víme, že jsou opačné vlivy, jež ho v jeho úmyslech strhly zpět. My však pravíme, že nemůžeme dříve považovati školský problém za rozřešený, nežli bude zajištěna samospráva národností na tomto poli. Kolik však boje a z toho povstávajícího záští, kolik starostí a bídy bylo by pochováno, kdyby se bylo poslechlo našich podnětů, kolik nové síly k budující práci bylo by uvolněno, kdyby alespoň obor školství byl zneutralisován.

Jen politickým skutkem, který dýše zásadovosti, jako zákon o národnostní samosprávě školské, dostane se theorii dnešního státněpolitického pojetí praktické stránky. Záleží více na vás, než na nás, vytvořiti něco positivního v tomto smyslu. Neostýchejte se však mluviti o školské samosprávě.

Říkám-li to, má to býti malá polemika proti německým vládním stranám, poněvadž se tyto německé strany více než za všech dob svého trvání a více než každá jiná strana, jež není tak oprávněna, aby mluvila za uplatnění zájmů německého národa, ostýchají vůbec mluviti o něčem zásadním. Je svrchovaně příznačno, že v celé školské rozpravě, kterou vedeme přes rok, jednak ve výboru, jednak ve sněmovně samé, nikdy od těchto pánů, ani od jejich zvláštních školských pracovníků, nebylo proneseno slovo o boji za vydobytí samosprávy pro školství.

Při letošních poradách o rozpočtu přiznali se mnozí i z oposice k positivní práci. My jsme nezůstali ani na poli školského boje nikdy pouze negativními. Pracovali jsme prakticky, nejvíce, že jsme v návrhu zákona navrhovali školskou samosprávu. Tento návrh upravuje zásady samosprávy, otázku národnostního katastru, stejně jako v druhé hlavě otázku dozoru nad školami. Třetí hlava mluví o zřizování a vydržování škol, čtvrtá o učitelstvu a prostředcích vyučovacích. Je to pozoruhodná práce, jež se měla setkati se zájmem.

To byl úkol stranou na mne vložený, abych zásadní otázce samosprávy školské věnoval poněkud více slov, než je to jinak možno. Až bude školská samospráva, nebude pro nás již žádných pochyb, máme-li hlasovati pro rozpočet, či nikoliv, pak jest to rozpočet náš a budeme proň hlasovati. Až do té doby však odmítáme zásadně každý rozpočet na školy. (Potlesk poslanců něm. strany nár. socialistické.)

Místopředseda inž. Dostálek (zvoní): Přerušuji projednávání pořadu a přikročím k ukončení schůze.

Prve ještě učiním některá presidiální sdělení.

Dovolenou udělil jsem p. posl. dr. Ravaszovi na dnešní a zítřejší schůzi pro neodkladné zaměstnání.

Nemocí omluvil se dodatečně na schůze dne 25. a 26. t. m., jakož i na dnešní schůzi p. min. předseda posl. dr. Švehla.

Pan posl. Kaufmann v řeči svojí v dnešní schůzi reprodukoval text, který předsednictvo podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučilo z interpelace posl. Tauba a soudr. o konfiskaci časopisu "Sozialistische Jugend", jakožto projev ohrožující bezpečnost státu.

Rovněž pan posl. inž. Kallina v dnešní řeči reprodukoval místa, která jako projevy ohrožující bezpečnost státu předsednictvo podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučilo z jeho interpelace o zabavení časopisu "Brünner Tagblatt" ze dne 23. září 1927 ze stati o sudetských Němcích.

Sděluji, že předsednictvo se usneslo podle §u 9, lit. m) jedn. řádu projevy tyto vyloučiti z těsnopisecké zprávy.

Podle usnesení předsednictva navrhuji, aby se příští schůze konala zítra v úterý dne 29. listopadu 1927 o 9. hod. dopol. s

Nevyřízený odstavec pořadu 108. schůze.

Jsou snad proti tomuto návrhu nějaké námitky? (Nebyly.)

Není jich. Návrh můj jest přijat. Končím schůzi.