Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Armády kapitalistických států jsou armádami kapitalistů, buržoasie, vykořisťovatelů, imperialismu, armádami vládnoucí menšiny. Jejich politické poslání je chrániti kapitalistickou menšinu proti většině, jíž tvoří pracující lid. Jejich poslání je, býti ve službách imperialismu, hospodářské a politické expanse kapitalistů. Politická tendence kapitalistických armád je tedy kapitalistická, reakční a protilidová.

I rudá armáda - tak odpovídám p. ministru Udržalovi na jeho námitku v rozpočtovém výboru - má politický charakter vládnoucí třídy, i ona je jejím výkonným orgánem, i ona slouží určité třídě. Touto třídou jest třída pracující: dělníci a rolníci. Pracující třída tvoří většinu. Na rozdíl od kapitalistické, je rudá armáda armádou většiny. V armádě jsou dělníci a rolníci, právě tak jako vládnoucí třídou jsou dělníci a rolníci. Rudá armáda je ve službách vlastní třídy. Tato okolnost dodává jí ohromné síly, jednotnosti a pevnosti. Dělníci - vojáci nejsou ve službách nepřátelské třídy, nejsou ve službách cizích. Dělníci v továrnách, rolníci na polích a vojíni v kasárnách, toť jedna třída. Rudí vojáci jsou dělníci i rolníci, kteří oblékají na čas vojenský stejnokroj, aby chránili vládu své třídy, svůj vlastní stát, aby chránili revoluci, socialismus, proti útokům imperialistů, proti útokům reakce, proti útokům kontrarevoluce.

Rudá armáda je tedy armádou pokroku a revoluce. Rudá armáda nemá charakteru nacionálního, není armádou nacionálního útlaku jako všecky armády kapitalistické, nýbrž je armádou mezinárodní. Její hymnou je Internacionála, jako je hymnou SSSR. Její prapory jsou rudé prapory revoluce a internacionalismu, její heslo: Proletáři všech zemí spojte se! Tímto revolučním, mezinárodním charakterem přestává býti rudá armáda armádou jednoho státu a stává se armádou revolučního proletariátu celého světa.

Revoluční stát, SSSR, jeho pracující lid a proletariát celého světa, toť jedna jediná bojovná fronta za revoluci, za vládu pracujícího lidu. Co činí rudou armádu silnou, není početnost, ale vnitřní třídní jednota, idea revoluce a její mezinárodnost. Rudá armáda má ohromné reservy po celém světě. Těmi jsou třídně uvědomělí, revoluční proletáři, ať již jsou v továrnách, dílnách či na polích, nebo oblečeni ve stejnokroji a zařazeni v kapitalistické armádě.

Rudé prapory rudé armády volají do celého světa: Proletáři všech zemí spojte se! Dejte se na pochod! Naše pluky, náš celý revoluční stát je vaší pevností a baštou. Ale vy, proletáři celého světa, máte povinnost zmařiti každý pokus kapitalistů, směřující k poškození či dokonce ke zničení této bašty. Sovětský svaz je vlastí proletariátu celého světa. Rudá armáda je jeho armádou, je armádou revoluce.

Když tohle uvážíme, nemůžeme si představiti, že by anglický, francouzský, československý atd. třídně uvědomělý proletariát byl nástrojem buržoasie proti Sovětskému svazu. Jistě by učinil vše, aby rudé revoluční prapory zvítězily a vláda pracujícího lidu byla uskutečněna na celé pevnině.

Poněvadž v Sovětském svazu je vládnoucí třídou většina, t. j. pracující lid a poněvadž rudá armáda je součástí vládnoucí třídy, tvoří vláda, vládnoucí třída a armáda jeden jediný celek. Jeden druhého se nemusí obávati.

Tak jako dělníci a rolníci požívají plné svobody, mají ji i vojáci. Všichni žijí v nejužším kontaktu. Kasárna nejsou uzavřena dělníkům a rolníkům. Vojáci mají plná občanská práva a zúčastňují se politického života. Mají aktivní i pasivní právo do všech sovětských institucí, všude jsou též zastoupeni. Kasárna jsou politickými a hospodářskými školami. Vojáci jdou do všech politických shromáždění a zúčastňují se manifestací a demonstrací. Prostý vedle generála všichni jsou si rovni. Mimo službu nenosí nikdo zbraní. Povinnosti pozdravu není.

Sta časopisů o statisících výtiscích mají vojáci a většinou si je sami píší. V kasárnách mají kluby, prostranné místnosti s čítárnami a knihovnami. Tam schůzují, poučují se i baví se. V SSSR je doba vojenské povinností opravdovou školou. Vysloužilí vojíni jsou nositeli sovětské kultury a hospodářského pokroku. Důstojníci, poddůstojníci i prostí žijí v kamarádské shodě. Není šikanů, poněvadž i vojáci mají svou samosprávu, své výbory, pomocí nichž si spravují své hospodářství, život v kasárnách, udržují pořádek a kázeň. Příslušník rudé armády požívá proletářské demokracie v plném rozsahu. Samo sebou se rozumí, že i v armádě je šetřeno plné národnostní svobody a zásada národního charakteru různých národností je i v armádě šetřena.

Rudá armáda není armádou imperialistickou. Její úloha je obranná. Je k obraně revoluce a revolučního proletářského státu. Ať žije rudá armáda! (Potlesk poslanců strany komunistické.)

Místopředseda inž. Dostálek (zvoní): K této prvé politické části podrobné rozpravy o státním rozpočtu a finančním zákoně není již nikdo přihlášen, listina řečnická jest vyčerpána a rozprava o této části jest tedy skončena.

Proto přikročíme k další části podrobné rozpravy, to jest k části druhé, kulturní a sociální, zahrnující tyto rozpočtové kapitoly ze skupiny I. Vlastní státní správa: kap. 10. Ministerstvo školství a nár. osvěty, kap. 17. Ministerstvo soc. péče, kap. 18. Agenda ministerstva pro zásobování lidu, kap. 19. Ministerstvo veř. zdravotnictví a tělesné výchovy, kap. 20. Odpočivné a zaopatřovací platy.

Ke slovu o této části rozpravy jsou přihlášeni tito řečníci: na straně "proti" pp. posl. Simm, dr Schollich, Gregorovits, Moudrý, Kirpalová, Jaša, Zeminová, Roscher, Siegel, Klein, Tučný, Blatná, Weberová, Johanis, Prášek; na straně "pro" pp. posl. Doležal, Hancko, dr Lukavský, Al. Beneš, Greif, Vičánek, Nejezchleb-Marcha, Pázmán, Stašek, dr Rehák, Košek.

Uděluji slovo prvnímu řečníku "proti", p. posl. Simmovi.

Posl. Simm (německy): Slavná sněmovno! Je tomu teprve několik týdnů, co jsem měl příležitost v hospodářském výboru poslanecké sněmovny promluviti o problému školském u příležitosti projednávání letošního školského rozpočtu. Ačkoliv při tom bylo plně vyjádřeno mínění moje a mé strany o budoucím uspokojení národnostních a vzdělanostních potřeb jednotlivých národností v tomto státě, nemůžeme přes to nechati minouti tuto příležitost promluviti o tom i ve sněmovně. Nebude to pouhým opakováním, poněvadž můžeme odpověděti na výklad pana ministra školství, což ve výboru nebylo možno. Předešleme však všeobecnou kritiku o školském rozpočtu.

Rozpočet na školství jest jakýmsi měřítkem všeho života ve státě. Ukazuje nejen vůli po pokrokovém vývoji ve vzdělanosti, kterou možno měřiti velikostí oběti, jež se mezi celkovou obětí poskytuje na zařízení kulturní, nýbrž dokazuje také mohoucnost státu v tomto směru. My, vážení moji stoupenci, zkoumáme rozpočet na školství podle této vůle a mohoucnosti. Opíráme-li se při tom o čísla letošního rozpočtu, musíme doznati, že nelze upříti vůli po rozvoji pokroku vzdělanosti. Pro rok 1928 zařazujeme 893.8 milionů korun na výdaje ministerstva školství a na rok 1927 jsme zařadili 782.3 milionů korun. Výdaje na účely vzdělanosti jsou tedy o 111.5 milionů korun vyšší než v roce minulém.

To by mohlo nás, kteří stojíme na stanovisku, že máme býti ochotni k největším obětem pro potřeby kulturní, upokojiti, kdyby tak sestavený rozpočet na školství nebyl býval odůvodněn slovy, jež dávají poznati, že výdaje na účely školství nejsou založeny na vůli státní správy, zvláště její rozhodující části, finanční správy, a že nejsou považovány finanční správou za snesitelné pro stát. Poukazujeme nejprve zcela krátce na projevy pana ministra financí o tom ze dne 25. října 1927. Právě na tato slova navazujeme první oddíl své kritiky. Zdůrazňujeme z oněch výroků ony části, jež nás naplňují starostí.

"Výdaje na školství jsou finančním problémem státu". To je hlavní projev pana min. Engliše. Jestliže se právě pan Engliš vyslovil již častěji stejným tónem, pak stalo se to přece jen vždy mírnějším způsobem. Tak srozumitelně pro všechny přece jen ještě nikdy nevyslovil svého mínění o budoucím poměru finanční a školské správy. Tato slova ukazují příští finanční revise na poli školství.

Co vede pana ministra k těmto plánům. Že výdaj na osvětu činí ¹/₁₀ celkových výdajů, absolutně těch svrchu zmíněných 894 milionů korun, k čemuž přistupuje ještě dalších 1¹/₂ sta milionů korun na kulturní výdaje jiných odvětví správy než správy školské, s výjimkou podniků a platů učitelstva? Že tyto výdaje s obdobnými výdaji samosprávných sborů pro rok 1927 v částce 1658 milionů korun činí dohromady 2724 miliony? Že pozorujeme pro rok 1928 zvýšení kulturních výdajů v celku proti výdajům roku 1927, v kterémžto roce činily výdaje jen 2470 milionů? Je to výše finanční oběti, jež panu ministru financí výhradně působí starost o zachování státu a jeho finanční rovnováhy?

Jsou to zajisté číslice obzvláštní výše. Kdo by to chtěl popírati? Neznamenají však pro stát žádného neštěstí, právě ony nikoliv. Jsou spíše srážením ohromného tlaku ku předu, vůle po vzestupu. Jak velice tato vystupuje z úzkých mezí státní správy, to vychází na jevo právě z výše oběti na vzdělanost samosprávných svazů. Nikdy ještě však nebyla žijícímu pokolení oběť na vzdělanost příliš velikou. Ještě nikdy, ačkoli často se rozpočty na školství v dřívějších letech braly pod kritickou lupu, nesetkaly se tyto jakožto části celkového rozpočtu státního s odmítavým odůvodněním snad co do výše oběti na vzdělanost. Ani zástupci menšinových národností se nikdy nestavěli proti výši oběti na vzdělanost jako takové, pouze způsob rozdělení této na jednotlivé národnosti setkával se s jich odporem. Jejich kritika žádala jen stále důsledné zachovávání myšlenky poměrnosti, poměrného rozdělení při všech dotčených položkách školského rozpočtu. Tomu není ani letos jinak.

"Hlavním problémem jsou školy obecné". Tendence těchto slov je ohromná. Potíráme ji co nejostřeji a pravíme: Obecné školy byly vždy hlavním problémem státu a zůstanou jím na tak dlouho, dokud stát bude chtíti jím zůstati jako stát kulturní, aby počítal ke svému obyvatelstvu vzdělanou širokou vrstvu lidí. Školy střední a vysoké jsou přece přístupny jen vybraným lidem. Avšak v obecných školách, tam se klade základ vzdělání lidu. Zde se vzdělává kvalifikovaný dělník, dostatečně pro život vyzbrojený rolník a živnostník. Sociální závory znemožňují širokým vrstvám, aby se vzdělávaly jinde, než ve školách obecných a občanských. Tak je pochopitelno, že školy obecné a občanské tvoří veliký celek škol a že ve výdajích na školství je poměr ²/₃ výdajů na školy obecné a ¹/₃ výdajů na ostatní školská odvětví. Na škole obecné a jejím učiteli spočívá však základ státu.

Nechme tedy školu obecnou a jejího učitele žíti. Jejich život je naše budoucnost. Nechť je tedy škola obecná a učitel odpovědnosti státu jen problémem v nejlepším slova smyslu a dbejme o jich klid.

Promluvím také několik slov o učitelích, jichž právní a hmotné postavení bylo panem Englišem tak nejasně vysvětleno. Víme to také, jsme však pro objasnění základních poměrů učitelů, zvláště osvětlení platových poměrů učitelstva. Těch 1¹/₂ miliardy korun, jež jsou na to požadovány, jsou jen v historických zemích v jejich rozpočtech z jedné miliardy neuhrazeny. Stát platil dosud ony částky platů učitelských, které země nemohly sehnati, těmto zálohou. Letos je k tomuto účelu vyhrazeno jen 600 milionů státních peněz. 400 milionů z tohoto státem v posledních letech pravidelně zemím poskytovaného platu se nedostává a nemůže ani býti opatřeno. Akce zmocňovací, jež opatřovala peníze, končí. Věc učitelských platů je tedy nerozřešenou otázkou. Avšak tato otázka nesmí zůstati nerozřešenou a nerozluštěnou až do katastrofy. Nutno ji řešiti v této chvíli. Otázka pana ministra, kdo je nositelem platů učitelstva, je zbytečná. Tento úkol může nésti jen ten činitel, jenž má k tomu možnost. Mají-li to v budoucnosti nalézti samosprávné svazky v okruhu svých úkolů, aby plně nesly platy učitelstva, pak je jen třeba, aby jim byla dána nutná finanční svrchovanost.

Avšak právě zde spočívá ten veliký rozpor v odůvodnění této kapitoly chefem finanční správy, že pokud jde o samosprávné svazky, po léta vede politiku, jež znamená pro tyto svazy stále se zveličující ztrátu jejich finanční samostatnosti, aby se proti nim pak, když nemají možnosti plniti své úkoly, vystoupilo kritikou. Tento postup jsme opětovně s dostatek ocenili. Dnes není na pořadu jednání, aby to, co se dálo ve vylíčené politice proti samosprávným svazkům, opětně bylo postaveno do správného světla. Podotýkám, že politika pana ministra financí je plna rozporu pouze pokud jde o školu, platy učitelské a pravomoc ve škole. Pan ministr financí praví po druhé 25. října: "Pravomoc a moc rozhodovací musí býti spojena s finanční odpovědností. Osobní náklad na učitele musí býti rozdělen na obec, okresy, země a stát".

Jsme zásadně proti znovuzavedení stavu, jaký byl před rokem 1868 a který znamenal pro učitele a školu bludiště příslušných vrchností. Víme však také, že znovuzavedení není možným, poněvadž obcím a okresům, stejně jako zemím, byla zlomena finanční páteř, než aby mohly sehnati takové platy. Tak dojde k ústřední pravomoci ve školství a na to se asi pomýšlí. Pozvání samosprávným svazkům, aby braly účast na moci rozhodovací, převezmou-li část finanční odpovědnosti ve školství, není nic jinak než platonické, nejvýše ještě jakoby výsměch, jenž dosahuje nejvyšší míry tam, kde se má samosprávným svazkům vsugerovati jako pramen peněz vybírání školného.

Vývoj přináší jen jedno a na to, jak jsem již poznamenal, se pomýšlí: soustředěnou pravomoc ve věcech školských. Ať ví pan Engliš, že my to víme.

Kde zůstaly ty pyšné svobody školských orgánů, jež byly dány českým zemským zákonem ze dne 24. února 1873, č. 16 z. z., o nákladu na školu, a českým zemským zákonem stejného data, č. 17 z. z., o správě škol. Pro Moravu a Slezsko byly podobné zákony většinou stejného znění. Avšak již zákon ze dne 9. dubna 1920, č. 292 Sb. z. a n., je rozbil, ještě více zákon o finační správě obcí, kterým školské orgány se staly bezúčelnými sbory, které budou rády, mohou-li ještě někde vyplňovati nějaké skrovné místečko. O svobodném sebeurčení v těchto svazcích nelze již mluviti. Tak musejí býti potřeby místní školní rady vtěsnány do úzkého rámce všeobecných potřeb obce a nesmějí činiti, jak známo, více než 200%. Tu bude v prvé řadě postižena škola. Nejsme škarohlídy, věštíme-li, že nastane sestup až k 1860 v rychlejším tempu, než se vyvíjel vzestup od těchto dnů právě na poli školství.

Dalším zlým výrokem pana ministra Engliše jest výrok o plánu normalisačním pro školy střední. (Výkřiky na levici.) Tento plán - musíme to včas rozpoznati - je přenesením restrikce na pole střední školy. Kdo stál jako my uprostřed zrušovací akce proti německým obecným školám, ten ví, co může přinésti restrikce středních škol. Odmítáme nyní i později tyto úmysly. Odůvodnění ministrovo je neudržitelné.

Dosavadní má polemika zabývala se vlastně málo obsahem státního rozpočtu. Spíše týkala se stanoviska státní správy ke kulturnímu problému nejbližších let po stránce čistě finanční. Máme ovšem také povinnost vrhnouti na státní rozpočet světlo s hlediska německého zvláště. V tom směru nutno prozkoumati, zda peníze určené státem na kulturní účely jsou rozděleny poměrně tak, aby stejně sloužily všem národnostem. V dřívějších letech vrcholily naše stížnosti proti rozpočtům právě v tom, že jsme zjistili nerovnoměrnost v provádění výdajů na školy v poměru k jednotlivým národnostem. Ještě v minulém roce jsme museli hlasitě žalovati když nám byl předložen rozpočet podepsaný také německými ministry, jenž vyjadřoval jako rozpočty let 1920 až 1926 nekonečnou řadu provinění proti myšlence poměrnosti. Prozkoumání letošního státního rozpočtu bude zároveň činem politickým, jako možnost posouditi cenu národnostně smíšené vlády, ve které zasedají také Němci za německý lid. Jak to tedy vypadá tentokráte s rozdělením peněz? Působí dále methoda vysušování našich ústavů? Jak tato metoda nutně vybízela ke kritice, budiž dokázáno jen na investičním nákladu pro rok 1926, v němž z 97.7 milionů korun připadlo na Němce jen 2.8 milionu.

I letos se opět investuje více u Čechů než u Němců. Dovedli jsme to pouze k zvýšení o 1%, a to na 4% na nás připadajících peněz z nákladu investičního oproti 96% na české účely. V minulém roce byl poměr, jak jsem již uvedl, 3:97.

Ostatně však nejsou podle mínění pana ministra školství Němci při kapitole školství nijak poškozeni. Ba, číslice pana ministra, jež zřejmě neplatí jen pro tuzemsko, jsou takové, že se objevuje při jednotlivých položkách jakési nadlepšení pro německý živel. Ministr uvedl tuto statistiku: Mezi 34 obchodními akademiemi je 9 německých, t. j. 26.5%. (Posl. Geyer [německy]: Nikdy jsme nedostali vyplaceno, co je ve státním rozpočtu! Ve skutečnosti jsme nedostali nikdy více, než pár krejcarů!) Ano, to právě ukazuje, jak statistika pana ministra je sama o sobě ilusorní. Přijdu však ještě k odůvodnění pochybnosti této statistiky. (Posl. Geyer [německy]: Poněvadž tyto školy založila samospráva!)

Právě jste z námitky kol. Geyera slyšeli, že, je-li nadpočet německých obchodních akademií, obchodních, odborných a živnostenských škol, že to dlužno odůvodniti pouze iniciativou německých samosprávných svazků. Mezi 60 obchodními školami je 16 německých, t. j. 26.5%, mezi 30 školami živnostenskými 9 německých, t. j. 30%, mezi 51 školami odbornými 25 německých, t. j. 49%, mezi 47 školami pro domácký průmysl 21 německých, t. j. 44%, mezi 120 školami rodinnými 34 německé, t. j. 28%, kdežto procento Němců ve státě činí 23.3%. Nemám pochybností o těchto číslicích. Avšak i tenkráte, kdybychom nechtěli pochybovati o číslicích pana ministra o onom poměru, jak chtěl jich použíti, mohli bychom přijíti přece k docela jiným výsledkům a závěrům než jsou ty, které chce pan ministr vyvoditi z této statistiky.

Je však možno dělati statistiky tak i onak. Proti statistice pana ministra postavíme malou statistiku jinou. Zní: Z 1127 průmyslových podniků ve státě, v nichž je zaměstnáno přes sto dělníků, je 746 německých, 189 oboujazyčných a jen 192 českých. Jestliže tímto číselným poměrem se dokáže jasněji než jinými věcmi průmyslové a obchodní seskupení německého národa, podali jsme zároveň i vysvětlení toho, že tento průmyslový německý lid v Československu má více obchodních, odborných a řemeslných škol, než by mu snad podle jeho počtu příslušelo. Německý národ má tyto školy, poněvadž je obdržel jako uznané potřeby.

Tážeme se však, zda se to zdá býti spravedlivé, že ze 34 státních škol zemědělských je pouze jedna německá, je-li poměr českého zemědělství k německému zobrazen tím, že z 9000 zemědělských družstev může býti 1800 označeno za německá.

Tedy statistiky mohou býti dělány různým způsobem. Nemáme před vámi strachu. Vždy jsme se s nimi pustili do boje, ač naše prostředky k této práci byly a jsou omezenější. Nemůžeme a nemohli jsme zajisté paralysovati státní správní aparát, který pracuje velmi mnoho ve statistikách. Museli jsme se však o to pokusiti. Tak vykonali jsme práci alespoň pro onen kraj, který jsme časem prohlédli. Dal jsem si práci poohlédnouti se trochu v okresu jabloneckém. Výsledky mého hledání nejsou zajisté bez zajímavosti. Podávám tyto výsledky v číslicích:

V okresu jabloneckém: A. Německých škol: a) v soudním okresu jabloneckém: obecných škol 56 tříd, občanských škol 25 tříd; b) v soudním okresu tanvaldském: obecných škol 42 třídy, občanských škol 15 tříd; celkem 138 tříd (98 tříd na školách obecných, 40 tříd školy občanské). B. České školy: a) v soudním okresu jabloneckém: 22 tříd školy obecné, 6 tříd školy občanské; b) v soudním okresu tanvaldském: 24 tříd školy obecné, 5 tříd školy občanské; dohromady 57 tříd (46 tříd školy obecné, 11 tříd školy občanské).

Počet obyvatelstva a počet tříd: Politický okres Jablonec: 70.684 Němci, t. j. 82 až 83%, 13.760 Čechů, t. j. 16 až 17%. Počet tříd 138 pro Němce, t. j. 70%, 57 pro Čechy, t. j. 30%.

Srovnání podává: Podle stavu 1. září 1927: 82 až 83% Němců, 70% tříd, 16 až 17% Čechů, 30% tříd.

Dnešní stav po zřízení pobočných tříd, při nichž Němci získali 11 tříd: 149 německých tříd, t. j. 73% a 27% českých tříd.

Počet žáků jest: v soudním okresu jabloneckém: německých žáků škol obecných 2289, německých žáků škol občanských 1036; soudní okres tanvaldský: německých žáků škol obecných 1376, německých žáků škol občanských 518; dohromady 5219 německých žáků.

Soudní okres jablonecký: českých žáků škol obecných a občanských 756; v soudním okresu tanvaldského českých žáků škol obecných a občanských 688; dohromady 1444 českých žáků.

Počet žáků v celém okrese 6663; z toho německých žáků 78% v německých školách, českých žáků 22% v českých školách.

Zde musí se podotknouti, že české školy navštěvuje mnoho dětí z cizích okresů a německých dětí. Na př. do školy v Pěnčově chodí mnoho dětí ze sousedních obcí okresu semilského. Do školy v Palečném chodí děti z českých obcí okresu turnovského. Do české školy v Honsbergu chodí děti z Hnátnice, Zbrnice atd.

Opakujeme-li tyto číslice, pak přicházíme k výsledku, že v okresu jabloneckém je 82 až 83% Němců s více než 80% žáků, avšak jen se 73% tříd, kdežto 16 až 17% Čechů z obyvatel okresu, kteří mají 18 až 19% žáků, má 27% tříd. Jedna německá třída má průměrně 35 dětí, jedna česká třída průměrně 25 dětí. Tyto příklady mohou býti znásobeny tolikrát, kolik máme německých okresů.

Tento příklad jednoho okresu budiž postaven proti oné části výkladu ministrova, ve které se praví o vybudování menšinového školství pro Čechy, že jest to náprava. Kdyby byl nějaký čert, vyžene se Belzebubem, bude-li se napravovati tak, jako se to dálo.

Při tomto zjištění přednášíme přání, aby se již přistoupilo k opětnému zřízení zavřených německých školních tříd, třebaže není zcela splněno pro letošní školní rok platné stanovení počtu žáků číslem 70. Chceme, aby jako nejvyšší počet žáků platilo číslo 60. Neklaďte nám však za žádných okolností překážek při zakládání škol soukromých.

Pokud jde o školy střední, stavíme se již dnes rozhodně proti chystané normalisaci. Německé vysoké školství je nutno zvláště vybudovati. Není správno, že jsou proti 10 českým vysokým školám pouze 3 německé vysoké školy. Tento číselný poměr potřebuje stejně zlepšení jako třeba napraviti to, co jsem již uvedl. Splňte konečně jednou německá přání ohledně vysokých škol, požadavek německých odborných vysokých škol. Bez vyřízení zůstal náš návrh na zřízení vysoké školy obchodní a hospodářské jako oddělení německé vysoké školy technické, jako zůstaly bez povšimnutí naše návrhy, které jsme podávali stran založení hornické fakulty na německé vysoké škole technické, o vydání zákona o vybudování německé vysoké školy lesnické, o zřízení zvěrolékařské fakulty na německé universitě, vysoké školy pro výtvarné a užité umění, jako vysoké školy pro tělesná cvičení. Naléháme na splnění těchto přání.

Naléháme zvláště dnes, a doufáme, že to musíme činiti naposled, na konečné vyřízení dosud nesplněného přání německého obyvatelstva v tomto státě, aby se mu zřídila vlastní vysoká škola obchodní a hospodářská. Stejně projevujeme svůj upřímný zájem o vysokou školu novinářskou, jež má býti založena. Konečně musí býti přistoupeno i k naléhavým stavbám německých vysokých škol. O tom mluvil jsem obšírně ve výboru a přednesl jsem, jak doufám, téměř úplný seznam našich přání v tomto směru panu ministrovi. Jestliže letošní rozpočet na školství nemůže těchto přání uskutečniti, přejeme si přece, aby učiněny byly takové přípravy, jež alespoň v nejbližší době tato přání také uspokojí.

Při rozpočtu na vysoké školy a v oněch oddílech školského rozpočtu, který se týká vysoké školy a jejího posluchačstva, setkáváme se s mnohými nesrovnalostmi. Není správné, zařazujete-li na universitní stipendia 0.5358 milionu korun a jako německý podíl ponecháte jen 0.0738 milionu, jestliže na stipendia pro vysoké školy technické rozvrhujete 0.1791 milionu korun, z toho jen 0.0343 milionu pro německé stipendisty, věnujete-li na sociální práci pro studenty 10.536 milionů korun a z toho dáte německý podíl svrchovaně skrovný. V minulém roce činil 0.250 milionu. Není správné, že proti českému Jarníkovu fondu, jenž je dotován jedním milionem korun, dostává Krompholzova nadace celých 0.010 milionů korun, jestliže na podporu vědeckých, literárních a uměleckých spolků, časopisů atd. dává se 4.771 milionů korun, z toho na německé účely 0.4 milionů korun. Není spravedlivé, jestliže na kulturní styky s cizinou zařazeno je do školského rozpočtu 14 milionů korun, stykům, nebo péči o styk s německou vzdělaností nevěnuje se však ani zmínka, jestliže státní péče o německou hudbu je příliš nepatrná, ač alespoň zde byl učiněn náběh. Zde jako při státní péči o literaturu - původně 1.4 milionu jen pro českou literaturu - opravila si vláda sama. Jsou však ještě jiné položky, jež ukazují stejným způsobem hříchy proti všemu dobrému duchu a zcela nedostatečnou vůli ke skutečnému spravedlivému rozdělování státních peněz jednotlivým národnostem, takže jsme vyzýváni ke kritice.