Předseda: Malypetr.
Místopředsedové: inž. Dostálek,
dr Buday, Horák, Slavíček,
Stivín, Zierhut.
Zapisovatelé: Bečko, Chalupník.
231 poslanců podle presenční listiny.
Zástupci vlády: ministři dr Engliš,
dr Hodža, Najman, dr Peroutka, dr Srdínko,
dr Šrámek, dr Tiso, Udržal.
Z kanceláře sněmovny: sněm. tajemník
dr Říha, jeho zástupce dr Záděra.
Předseda (zvoní): Zahajuji 110. schůzi
poslanecké sněmovny.
Včera v pozdních hodinách večerních
došla zpráva, že dr Pavla Blaho není
více. (Poslanci povstávají.) Po nedlouhé
chorobě dotlouklo dobré srdce věrného
Slováka, skromného a tichého, nenáročného
a milého lékaře, který celý
svůj, na národní a lidumilné skutky
bohatý život věnoval veliké myšlence
národního a lidského povznesení Slovenska.
Byl neumdlévajícím buditelem, upřímným
rádcem, kulturním i politickým pracovníkem.
Narodil se 25. března 1867 v Uh. Skalici a letošního
března slavilo Slovensko i Moravské Slovácko
v srdečné účasti jeho 60. narozeniny.
Vystudoval na gymnasiu v Uh. Skalici a v Trnavě a po té
odebral se na universitu ve Vídni, kdež promován
byl na doktora medicíny. Ve Vídni byl horlivým
členem akademického spolku "Tatran" a
činným účastníkem téměř
ve všech slovanských spolcích. Jako mladý
lékař usadil se v rodné obci a tehdy počíná
jeho bohatá činnost ve veřejném životě.
Přednášel, budoval knihovny, založením
uhersko-skalického musea křísil k mužnému
sebevědomí slovenský lid, organisoval zájezdy,
posílal dorost do škol na Moravu a do Čech,
zakládal konsumy a úvěrní spolky,
pracoval žurnalisticky hlavně v časopisech
vlastní péčí založených,
v "Hlase" a "Pokroku" i v kalendáři
"Domová pokladnica" a organisoval každoročně
osvětové kursy zemědělské v
Uherské Skalici pod názvem "Rolnických
sjezdů". Po dlouhá léta býval
lázeňským lékařem v Luhačovicích,
kde se konaly proslulé československé sjezdy,
na nichž vždy s nadšením spolupracoval pro
jednotu československého národa. Jak veliká
a obětavá to práce! A to jen v letmém
náčrtu a mimo oblast Blahovy činnosti
v bývalém uherském parlamentu, jehož
byl členem -od r. 1906 do r. 1918. V našem Národním
shromáždění, jehož členem
byl od převratu, uplatnil svůj široký
rozhled, zejména ve výborech socialisačním,
soc.-politickém, zahraničním a zdravotním.
Po převratu organisoval veřejnou správu na
Slovensku a byl referentem země. dětství
v ministerstvu s plnou mocí. Později se stal předsedou
nové zemědělské rady na Slovensku.
Dvojím zájezdem do Ameriky osvědčil
svůj opravdový zájem o osud zámořských
krajanů. Blaho byl typ skvělého propagátora
kulturního a národohospodářského.
Byl znám a oblíben všude mezi svými
jako dobrý vůdce, spolehlivý rádce
a ochotný pomocník.
V našich srdcích i vzpomínkách zapsal
se Pavel Blaho zlatým písmem. Ztráty
muže tak vynikajícího želíme upřímně
a jsem jist vaším souhlasem, aby vámi povstáním
projevená úcta tomuto zasloužilému členu
našeho sboru zaznamenána byla v zápisu o dnešní
schůzi. (Poslanci usedají.)
Dovolenou na dnešní a zítřejší
schůzi udělil jsem p. posl. Kleinovi pro
naléhavý odjezd.
Ze senátu došlo sdělení. Žádám
o přečtení.
Zástupce sněm. tajemníka dr Záděra
(čte):
Předseda senátu sdělil přípisem
ze dne 17. listopadu 1927 k tisku 530 sen., že senát
schválil ve 101. a 102. schůzi dne 16. a 17. listopadu
1927 prozatímní úpravu obchodních
styků mezi Československou republikou a republikou
Tureckou, sjednanou výměnou not v Angoře
dne 15. září 1927.
Předseda: Došel dotaz. Žádám
o přečtení.
Zástupce sněm. tajemníka dr Záděra
(čte):
Dotaz posl. dr Sterna ministru spravedlnosti o zabavení
řečí, proslovených ve sněmovních
výborech a uveřejněných v novinách
(č. D 942-II).
Předseda: Došlo odvolání žádosti
imunitní.
Zástupce sněm. tajemníka dr Záděra
(čte):
Hlav. státní zastupitelství v Bratislavě
přípisem ze dne 25. listopadu 1927, č. 10.890/27,
odvolává žádost ze dne 31. prosince
1925, č. 16.003/25, za souhlas s trest. stíháním
posl. dr Kubiše a Hancko pro zločin
podle §u 176 tr. z. a přestupek podle §u 4, č.
2 zákona č. 309/1921 Sb. z. a n. (č. J 28-II,
presid. sdělení 7. schůze).
Předseda: Zápis o 104. schůzi byl
ve sněmovní kanceláři po 48 hodin
vyložen, a poněvadž nebyly proti němu
podány písemné námitky, jest schválen
podle §u 73 jedn. řádu a bude podle téhož
paragrafu vytištěn.
Přistoupíme k projednávání
pořadu, na němž jest:
Zpráva výboru rozpočtového o vládním
návrhu (tisk 1224) státního rozpočtu
republiky Československé a finančního
zákona pro rok 1928 (tisk 1260) a rozprava o prohlášeni
ministra financí, učiněném ve 102.
schůzi posl. sněmovny dne 25. října
t. r.
Budeme pokračovati v podrobné rozpravě o
státním rozpočtu, a to o druhé části
podrobné rozpravy, to jest o části
kulturní a sociální, započaté
ve 108. schůzi sněmovny.
Další přihlášení řečníci
jsou: na straně "proti" pp. posl. Wünsch,
Prášek, Roscher, Weberová,
Śliwka, Tučný, Major,
Blatná, na straně "pro" pp. posl.
Hodina, Košek, Stašek.
Uděluji slovo prvnímu řečníku
na straně "proti", panu posl. Wünschovi.
Posl. Wünsch (německy): Výklad
ministra financí měl mezi jiným vyloženě
provokativní ráz, neboť především
byl v něm konstatován rozvoj československého
školství a pak ministr financí prohlásil,
že jest neodůvodněný. Ministr školství
se neodvážil pronésti ani slova proti této
nepravdě. Také on se tedy domnívá,
že se musí na školství šetřiti.
Jemu záleží mnohem více na zachování
finanční rovnováhy ve státním
rozpočtu, než na vybudování školství.
Má odvahu jménem vládní většiny,
která ročně vyhazuje 1750 milionů
na děla, letadla, kasárny, generály, zkrátka
na militarismus, prohlásiti: "Musíme šetřiti
s každým haléřem!" Tato taktika
směřuje především proti dělníkům
a rolníkům, tedy proti těm, kdo musí
zaplatiti lví podíl na daních a proti nimž
jest namířena daňová reforma. Šťastně
jsme se dostali tam, že pro rok 1928 bylo povoleno na obecné
školy o 38 milionů méně.
Stát hledí se zbaviti své povinnosti také
tím, že podle záměrů vlády,
na částky, potřebné na platy
učitelů, mají přispívati obce,
okresy, země a teprve na posledním místě
stát. Učitelé mají tedy podle těchto
slavných plánů sloužiti současně
čtyřem chlebodárcům, S důstojníky,
kteří nevyučují syny národa
ve čtení, za to ve střelbě, se ovšem
takovéto nedůstojné, počtářské
kousky nedělají.
Dr Engliš pronikl se zákonem o obecních
financích, jímž mají býti obce
vychovány ke spoření, a to se tak velice
zalíbilo říšsko-německému
ministrovi financí dru Schachtovi, že nyní
také on bouří, že prý města
a obce vydávají příliš mnoho
na přepych. Následkem tohoto zákona nemohou
obce bráti na sebe nová břemena, i když
to jsou výdaje na školství. Již dnes musí
mnoho obcí žádati milionové částky
ze státního dotačního fondu, poněvadž
200% přirážek jim nestačí. V
mnoha obcích usnesly se veřejné schůze
i hlasy příslušníků vládních
stran, aby vláda odstoupila, což svědčí
o tom, že masy jsou hluboce rozhořčeny daňovou
politikou, správní reformou, zákonem o obecních
financích, restrikcí školství a válečným
zbrojením, Německé vládní strany
utrpěly také při obecních volbách
těžké ztráty. Jak se zdá, dokonce
i dr Hodža opustil návrh dra Engliše,
aby bylo opět zavedeno školné, poněvadž
tento směšný plán všichni odborníci
odmítli. Dr Hodža vypálil v rozpočtovém
výboru přímo ohňostroj číslic,
aby podal důkaz, ovšem nepodařený, že
se s Čechy, Němci, Slováky a Poláky,
pokud jde o počet škol, nakládá spravedlivě.
Prohlásil, že bylo v zřízeno 173 nových
německých školních tříd.
Se vší vážností se ptal, aniž
se ozvalo, byť i jen ubohé slovíčko
odporu německých vládních mameluků
"Jaké stížnosti lze zde ještě
přednášeti?" Tyto stížnosti
týkají se celé soustavy. Německé
děti jsou v německých školách
napěchovány po 80 a 90 v jedné třídě,
kdežto v českých menšinových školách
sedí mnohdy jen 10 dětí. Zde však řekl
pan Hodža: "O tom raději nemluvme",
poněvadž se totiž nechce připravit o přízeň
českých šovinistů. Pan Hodža
dělá tak, jako by nároky menšinových
národů byly úplně uspokojeny, avšak
nepronesl ani jediného slůvka o otázce školní
samosprávy. Nesmí se na ni ani pomyslit, toto slovo
úplně zmizelo z jeho konceptu. Ovšem vláda,
která s hlasy Němců v podobě správní
reformy připravila neslýchaný útok
na demokracii, nesmí také poskytnouti samosprávu
ve školství.
My, komunisté, podali jsme spoustu návrhů,
jež pan ministr školství úplně
ignoruje. Mezi jiným žádáme na pokračovací
školství, nikoliv, jak jest rozpočteno, 18
milionů, nýbrž 36 milionů, na obecné
a občanské školy žádáme
nikoliv 116 milionů, nýbrž 250 milionů
korun. Žádáme, aby výdaje na kultus,
které stouply o 43 miliony, byly úplně
škrtnuty. Za tyto peníze lze vykonati něco
lepšího ve prospěch žáků.
Především mohly by býti zřízeny
nové újezdní občanské školy,
jichž nutně potřebujeme. Budou-li tyto návrhy
zamítnuty. budeme moci masám venku odhaliti, jak
nepřátelsky se chová dnešní občanský
blok ke škole. Také to, co prohlásil pan Hodža
o požadavcích učitelů, byly jen
pouhé sliby. Mnoho pensistů jest poškozeno,
učitelé jsou přetíženi, sta mladých
učitelů jest restrikční politikou
ještě dnes bez místa, bez chleba a bez výdělku.
Učitelé mají proti sobě jednotnou
frontu mezinárodního měšťáctva,
učitelům nepřátelskou.
Při této příležitosti připomínám
výnos zemské školní rady, jímž
se ukládá, aby každého měsíce
byly podávány zprávy o učitelích
komunistického smýšlení. Komunistické
přesvědčení a učitelská
činnost nedají se prý sloučiti. Na
základě tohoto úředně nařízeného
špiclovství byl učitel Honzel přeložen
z Prahy do nějakého hnízda. Agrární
tisk psal, že ani venkovské obyvatelstvo nechce štváče
z města. Celý výnos jest nezákonitý,
avšak pan Hodža ho jistě nezruší,
neboť se řídí zásadou: "Účel
světí prostředky",
Klerikálové připravují velký
útok na školství, Hodža má
pro tyto snahy plné porozumění jako člověk,
který dovede oceniti úkol náboženství
v boji proti socialismu a komunismu v zájmu kapitalistů.
Dovolává se náboženského ducha
Čechů a hanobí tím práci nejlepších
průkopníků duševní svobody. Křižuje
se před svobodnými, cynickými, jasnými,
revolučními myšlenkami takového Anatola
France, kterého čte jen proto, aby si ho zošklivil.
Chce pokračovati v národní tradici svatého
Václava. Takto hájí kongruu, připravuje
odevzdání církevních statků
klerikálům na Slovensku, na rozkaz biskupů
dostaneme ponenáhlu konkordát. Socialista dr Beneš
při tom ministrovi vyučování pomáhá.
Požadavky klerikálů, aby také na středních
školách bylo zavedeno povinné vyučování
náboženství, budou brzy uskutečněny.
Reakce ve škole jest na postupu. Jest jen zrcadlem hospodářské
a politické reakce, která se projevuje ve všech
oborech.
Pan dr Hodža věnoval také velkou část
svého výkladu boji proti bolševismu. V rozpravě
poukázali jsme na ohromnou kulturní činnost,
která byla vykonána v desíti letech od vzniku
Sovětové Unie. Jeví se v tom, že v Rusku
jest dnes vyučováno 70 % dítek. kdežto
za carské vlády jen 4.8%. Privilegium vzdělání
bylo zlomeno. Především otevírají
se školy i s universitami dělníkům a
rolníkům. Odluka církve od školy a státu,
vychovávání dítek bez náboženství
přivedlo miliony lidí k vědeckému,
marxistickému myšlení. Potrvá-li nynější
vývoj Ruska k socialismu, ukáží se ohromné
perspektivy hospodářského rozvoje. který
jest zároveň také rozvojem kulturním.
Hodža nemohl tyto věci popříti.
proto tyto věci v kapitole o Rusku zamluvil. Mluvě
o zdánlivém zesílení soukromo-kapitalistického
živlu v Sovětské Unii, jednal podle receptu:
"Vezme se několik protirevolucionářských
frází, několik ideí Oty Bauera, tedy
něco bauerismu, přidá se k tomu část
thesí, jež přednáší nyní
ruská oposice, všecko se to důkladně
promíchá a tím vznikne taková kaše,
která může československým dělníkům
způsobiti hrůzu před bolševismem,"
Tato metoda jest však, jak nepůvodní, tak také
bezvýsledná. Dělníci i v tomto státě
podléhají ohromnému vlivu skutečnosti,
že Sovětské Rusko existuje a že se tam
plnou silou řeší otázky, jichž
v kapitalismu řešiti nelze.
Teprve v proletářském státě
bude dělník zbaven okovů hospodářského
otroctví, politické bezprávnosti, národního
poručníkování a kulturního
potlačování, čehož jasným
výrazem jest tento školní rozpočet pro
rok 1928. Celý státní rozpočet jest
pro nás předmětem boje, předmětem.
jejž odmítáme a proti němuž stavíme
vlastní proletářské požadavky.
Naší odpovědí na chování
ministra školství a složení školního
rozpočtu jest tedy boj, boj a zase boj. (Souhlas a potlesk
komunistických poslanců.)
Předseda (zvoní): Dalším
přihlášeným řečníkem
je p. posl. Prášek. Dávám mu
slovo.
Posl. Prášek: Slavná sněmovno!
Projednávané rozpočty kteréhokoli
oboru nesou na sobě znak neujasněností směrnic,
podle kterých se u nás máme pohybovati. Neujasněnost
směrnic zvláště v otázkách
hospodářských vyniká v tom, že
není dosti jasné, mají-li býti podporovány
směrnice hospodářské reakce, řekl
bych hospodářsky silných jednotlivců,
či směrnice drobného pracujícího
lidu. Zřejmo je to hlavně v některých
položkách hospodářských ministerstev.
Naproti tomu v rozpočtu ministerstva školství
můžeme konstatovati, že je tam směrnice
jedna, která chce podporovati reakční směr,
který byl k nám přenesen převzatými
zákony ze starého Rakouska. Zákony tyto nejen
že se neodstraňují, nýbrž naopak
svým duchem se stále více upevňují
a vykládají v duchu konkordátních
zákonů Rakouska a z toho můžeme jasně
konstatovati, že v tomto případě možno
mluviti o naprosté reakci, pokud se týče
kulturních a kultových otázek v Československé
republice.
V rozpočtu školském hlavně jest nejlépe
pozorovati, že tato neujasněnost je více než
nebezpečná rozvoji našeho národa po
všech stránkách hlavně kulturních.
Mluvilo se v poslední době mnoho a často
o tom, zda by náš československý stát
měl či neměl jednati o konkordát,
zda mají býti u nás zákony konkordátní
provedeny čili nic. Mohu říci, že jsou
to zbytečné starosti, a to proto, že u nás
v pravém slova smyslu konkordátní zákony
ze starého Rakouska nejen že nebyly odstraněny,
nýbrž až do dnešního dne aspoň
se strany státu jsou uznávány. Na druhé
straně, se stanoviska římsko-katolické
církve tyto staré zákony z Rakouska, pokud
byly převzaty, zejména zákon z r. 1874, je
vykládán čistě a výlučně
v duchu panující římsko-katolické
církve a proto také ty statě, pokud by degradovaly
konkordátní zákon, pokud by snad nechtěly
uznávati jeho důsledky, jsou i, nadále ignorovány
a bojkotovány se strany římsko-katolické
církve. Vláda tedy nejen že se nerozhodla likvidovati
konkordátní zákon, nejen že neměla
odvahu zrušiti postupně zákony, zejména
zákon z r. 1874, ale neměla ani odvahu ten zákon
plniti a dodržovati.
Mohl bych na celé řadě případů
dokázati, jak u nás jest vžit duch protidemokratický
a reakční. Zákon ze 7. května 1874,
tedy rakouský zákon, prohlašoval, že bude
v nejbližší době vydán nový
zákon, který by upravoval církevní
poměry. Rakousko však nedostalo se k tomu, aby nový
ohlašovaný zákon vydalo, proto zůstal
ten starý zákon v platnosti a ten ještě
- říkám znovu - není dnes dosti dodržován,
jmenovitě od církevních úřadů
církve římsko-katolické.
Mohl bych hned konkrétně poukázati na §§
5 a 7 pokud se týče obsazování úřadů.
A mohl bych se ihned také dovolávati §u 16
cit. zákona, podle kterého jsou biskupové
povinni posílati svá veškerá vynesení,
nařízení, instrukce, pastýřské
listy atd., než je vyhlásí. politickému
zřízení zemskému, aby je vzalo na
vědomí. To se nedodržovalo, poněvadž
by tím byla musela býti uznána suverenita
státu, která je popírána, a dokazováno,
že ve skutečnosti žádná státní
suverenita neexistuje.
Stejným způsobem je potom ovšem díváno
se i na ostatní články zákona, pokud
se týče § 35, který se týká
zřizování farních úřadů.
Nedostali jsme se ovšem ani o krok dále v ohlašovaném
právu patronátním. Otázka patronátní
není výhradně otázkou náboženského
rázu, nýbrž, a to chci zdůrazniti, je
v prvé řadě otázkou právního
a také i velmi silného hospodářského
významu. Jsme svědky, že patronátní
právo poslední dobou začíná
býti diskutováno jmenovitě v souvislosti
s pozemkovou reformou, a naši drobní zemědělci
pocítí na sobě velmi neblaze vliv této
neujasněnosti vládní, a to již dnes,
když se jim dodávají blankety k vyplnění,
že souhlasí s tím, aby se jim vtělila
do knih nějaká služebnost. Především
tito drobní zemědělci musili podpisovati,
že dávají své pozemky za dosti drahé
peníze jim přidělené k disposici pro
meliorace, komasace a pro různé ty účely
hospodářské organisace. Proti tomu by se
sice nic nenamítalo a nemluvilo, ale poslední dobou
dostávají tiskopisy, že prý také
souhlasí s tím, aby se jim také na tyto pozemky
vtělila služebnost patronátního práva.
To je ovšem věc, která zemědělce
tyto nemálo poděsila, neboť vidí velmi
jasně, co bude pro ně znamenati tato služebnost
patronátního práva, na jejich pozemky vtělená,
že - hospodářsky řečeno - bude
zatížena jejich produkce a že to bude pro ně
znamenati pro budoucnost velmi drahé vykupování
z této povinnosti, poněvadž, bude-li tato služebnost
jednou v knihách, těžko se bude potom z nich
vymazovati.
Zákon patronátní měl býti už
dávno upraven nejenom snad se zřetelem, aby byla
vy " řešena tato právní a kulturní
otázka, ale hlavně, zdůrazňuji, s
hlediska hospodářského. Toto se nestalo teď
při pozemkové reformě.
Další důsledky budeme také cítiti
na dalším břemenu, které z toho vyplyne,
a to je v otázkách naší samosprávy.
Naší samosprávě jsou limitovány
přirážky do určité výše,
ale při tom samospráva nebyla zbavena povinností,
které jí byly a jsou ukládány patronátním
právem, ba naopak v zákoně bylo pamatováno,
že obce nesmějí v žádném
případě diferencemi nějakých
přirážek nebo přenesením na určité
skupiny náboženské toto patronátní
břemeno přenášeti. To znamená,
že budou musiti dále z prostředků obecních
a poplatníků býti placena břemena
určité církvi, aniž by z toho vyplývala
nějaká výhoda nebo právo pro tyto
jednotlivce. Víme velmi dobře, že tyto otázky
výhradně mají ráz hospodářského
zatížení a proto nedíváme se
na ně s hlediska náboženského nebo snad
kulturního, nýbrž díváme se na
ně hlavně v s hlediska otázek hospodářských,
Právě s tohoto hlediska měl stát dávno
povinnost, aby upravil náležitým způsobem
také i zákon o náboženských maticích.
Můžeme říci přímo, starý
zákon o náboženských maticích
ze dne 7. května 1874 úplně selhal. Dnes
náboženská matice jest jenom výhodnou
španělskou stěnou, za - kterou se schovává
římsko-katolická církev, když
tvrdí, že od státu, ze státních
prostředků nebéře nic, nýbrž
jen od náboženské matice. Víme však
velmi dobře, že tato náboženská
matice více než 20 roků je naprosto pasivní
a že nevynáší její majetek, který
nebyl právě nejlepším způsobem
spravován, ani tolik, aby se kryly výlohy, na které
dnes stát obrovskými miliony přispívati
musí stále a stále. Je ovšem pravda,
že stát účtuje a vede tyto příspěvky
náboženské matici jako zálohy, ale přece
jen musíme si zde uvědomiti, že to nikdy splaceno
býti nemůže a splaceno nebude. Avšak na
druhé straně je charakteristické, jak zas
v opačně se měří, když
se podíváme na zálohy učitelstvu.
Zemím je také poskytována záloha na
učitelské platy, ale pan ministr financí
zdůraznil velmi silně, že tyto zálohy
v musejí býti splaceny, a určil směrnice,
jakým způsobem budou zúčtovány.
Proto také na prosto postrádáme v prohlášení
pana ministr. financí, jakým způsobem budou
zúčtovány zálohy poskytované
náboženské matici. Ačkoli víme,
že tyto zálohy dnes jdou do miliardových obnosů,
neslyšíme žádným způsobem
jak tyto zálohy budou jednou splaceny. Já jsem naopak
přesvědčen, kdyby p. ministr financí
přišel s návrhem, aby se zdanil církevní
majetek, aby mohly býti kryty zálohy poskytované
náboženské matici, hned by u nás po,
vstal veliký pokřik, že se u nás vyvolává
kulturní boj.
Tímto heslem kulturního boje se u nás operuje
stále a stále, na jedné straně, aby
se za. stírala netečnost u všech těch,
kteří často ve svém vlastním
programu mají rozluku a úpravu náboženských
poměrů, na druhé straně zase aby se
mohla dále posilovati ona úžasně stoupající
reakce. Když si pak všimneme úžasného
postupu reakčního, tedy musíme viděti,
jak se máme na tuto otázku t. zv. kulturního
boje u nás dívati.
Tvrdím velmi jasně, že kulturní boj
není vyvoláván protináboženskými
společnostmi, a docela jasně prohlašuji, že
kulturní boj není ani vyvoláván t.
zv. pokrokovými stranami. Kulturní boj je vyvoláván
římsko-katolickou církví tím,
že setrvává a vynucuje si politickými
prostředky udržení všech privilegií
a výhod z konkordátních zákonů
převzatých ze starého Rakouska, ale i jejich
rozšíření.
To odporuje naprosto naší ústavě, nemluvě
ani o tom, že to odporuje duchu naší historie
a celému složení našeho národního
a kulturního vývoje. Odporuje to tedy, jak jsem
řekl, našim ústavním zákonům
a proto snaha domáhati se, aby ústavní zákony
naše byly dodržovány, nesmí býti
označována za kulturní boj. Nikoli, to je
jen touha po spravedlnosti ke všem vrstvám a třídám,
ústavními zákony zabezpečenou. My
si jen přejeme, aby ústavní zákony
byly u nás skutečně evangeliem, ze kterého
se nemůže naprosto nic slevovati, ve kterém
se však také nemůže nic smlouvati. A dvojnásob
nemohli bychom připustiti, aby naše ústavní
zákony byly vědomě porušovány.
A tu tvrdím, že naše ústavní zákony
jsou v velmi vážně ohroženy nejen ve svém
duchu, ale i také ve svém logickém výkladu
dnešních praxí ministerstva školství
při řešení těchto otázek
kultusových. Ústavní naše zákony,
které mluví o naprosté rovnoprávnosti
všech církví a společností náboženských
v našem státě, nejsou v praxi, jak vidíme,
v žádném případě dodržovány.
Vidíme, že dnešní soustava nadržuje
- ovšem z důvodů snad politických -
určité církvi, poněvadž u nás
se stále a stále ještě nedovedlo nalézti
správné měřítko vůči
církvím a také vůči náboženství.
A tak vidíme, že je zde takto stálým
způsobem protežována římsko-katolická
církev, a to ne snad jenom v otázkách kulturních,
ale i v otázkách hospodářských,
jak musíme velmi trpce žalovati.
Tedy kulturní boj, bych řekl, je u nás veden
římsko-katolickou církví za udržení
těch nemožných a nesprávných
konkordátních zákonů Rakouska. Tento
kulturní boj je veden římsko-katolickou církví
za pomoci nevyjasněného stanoviska t. zv. pokrokových
stran, které si do svého programu sice daly otázku
úpravy náboženských poměrů
ve státě, ba dokonce i rozluku, resp. odluku církve
od státu, ale v praxi potom od této věci
utíkají, utíkají zúmyslně,
čímž jen posilují reakční
směr vývoje v našem státě.