Vidíme, že tento reakční směr
postupuje velmi útočně. Přetřásala
se u nás otázka, jak jsem již řekl,
konkordátu, otázka, která rozvířila
tolik a tolik debaty a rozohnila tolik a tolik hlav. Mohl bych
prostě odkázati jen na to, co jsem již řekl,
že otázka konkordátu je u nás naprosto
nemožna a nemyslitelna, poněvadž naprosto odporuje
našim ústavním zákonům. Kdyby
mělo býti u nás jen z části
mluveno o konkordátu, muselo by to současně
znamenati naprostou změnu našich ústavních
zákonů, nehledě ani k tomu, že by musel
býti - mluveno naprosto objektivně - konkordát,
znamenající smlouvu, uzavírán ne pouze
s jednou církví, nýbrž v zájmu
spravedlnosti s církvemi všemi, jak to udělal
i ten nejkatoličtější stát bavorský,
který, uzavíraje konkordát s římsko-katolickou
církví, pokládal za přirozeno, současně
s uzavřením konkordátu s římsko-katolickou
církví uzavříti konkordát s
církví evangelickou i s církvemi ostatními.
I u nás muselo by se to v tomto případě
přenésti na toto pole, že by muselo být
jednáno se všemi ostatními společnostmi
náboženskými. Ale u nás se nedíváme
na to s takového hlediska! Viděli bychom také
v tom snížení prestiže státu, protože
stát může uzavírati mezinárodní
smlouvy jen zase se sobě rovným, a poněvadž
konkordát není nic jiného než mezinárodní
smlouva, může tedy býti uzavřen jen
s rovnocenným činitelem, a tím v žádném
případě náboženská společnost
není. Proto také nemůže býti
mluveno, že by stát uzavíral smlouvu rovnocennou,
mezinárodně platnou s náboženskou společností,
která přece nemůže býti považována
za suverénní v jakémkoliv státnickém
slova smyslu. Tedy, z toho důvodu nemusíme příliš
dlouho o těchto věcech debatovati. Jen lituji toho,
že spíše nebylo pracováno k tomu, aby
odstraněny byly důsledky nešťastných
zákonů z r. 1874,
Současně s tímto kulturním bojem byla
ventilována u nás velmi silně otázka
náboženských škol. Je potřebí,
abychom i bez vášně a vážně
uvažovali, zdali je u nás možna konfesijní
škola či ne. Znovu zase prohlašuji s poukazem
na naše ústavní zákony, že je naprosto
nemožna a že také našim ústavním
zákonům a jich duchu by odporovala jakákoliv
církevní škola. Jsme ovšem v poslední
době svědky nemalých útoků.
Když jsme slyšeli, jakým nenávistným
způsobem bylo útočeno na učitelstvo
a na národní školu, tedy teprve jsme dovedli
pochopiti, proč tyto zjevy byly vyvolány. Církev
potřebovala zmocniti se výchovy dorostu našeho
národa, církev potřebovala náboženskou
školu, aby do budoucnosti si zabezpečila všechny
možné državy, a to nejen po stránce náboženské.
Vždyť přece náboženská otázka
se musí probojovávati jinak a nikoliv pouze snad
bojem politickým. U nás je právě chybou,
že otázky náboženské jsou řešeny
bojovným hlasováním parlamentním,
snad určitou přechodnou konstelací politickou
a že nejsou řešeny tam, kde by skutečně
měly býti řešeny, totiž v citu
a v srdci každého člověka a v nitru
náboženských společností.
Církve a náboženské společnosti
mají v prvé řadě působiti výchovně
nábožensky mezi svými příslušníky
a tomuto dílu náboženskému jistě
v žádném případě by se
stát nebránil. Stát nemá také
na tom zájmu, aby se bránil správné
výchově, naopak. Víme také velmi dobře,
že dobrá a ovšem i historii národa odpovídající
výchova náboženská může
jen státu prospívati. Ale dílo náboženské
výchovy nevyžaduje, aby mu byla prostředkem
nebo pomůckou moc státní nebo dokonce, aby
jeho zřízení mělo formu státní
suverenity jako nějaký stát ve státě.
Tedy o těchto věcech má býti jednáno
uvnitř náboženských společností
a ne politických stran, nemá to býti otázkou
měření sil, otázkou hlasování,
jak se to snad velmi často stane. Proto také musíme
odmítati nájezdy na církevní školu,
a tu při této příležitosti musíme
zase litovati, že právě u nás není
spravedlivě všem stejným způsobem měřeno.
Když se podíváme na některé z
církví u nás, a neváhám teď
přímo porovnávati národní církev
československou s církví římskokatolickou,
tu můžeme ukázati na rozpory a nesprávnosti,
které v tomto případě jsou. Podíváme-li
se na církev československou, které je stále
a stále měřeno podle posledního sčítání
z r. 1921, kdy byla teprve jeden rok ve svém vývoji,
musíme viděti přes tyto cifry z r. 1921,
jakým způsobem je jí křivděno.
Prosím, podívejte se na otázku nejvyššího
učeliště, na fakultu. Československá
církev, ačkoliv má přes 1 mil. příslušníků,
dožadovala se toho, aby mohla býti výchova
jejího dorostu vedena tak, jak by to odpovídalo
potřebám a duchu soudobé kultury. Dožadovala
se fakulty a podala v tom směru své návrhy
v r. 1926 za souhlasu všech, mohl bych podtrhnouti, koaličních
a pokrokových stran. A, prosím, dodnes strany ty
neuznaly za vhodno, aby alespoň z části
si připomněly svůj souhlas, který
slibovaly a který také často přislibují.
Konstatuji, že otázka fakulty, ačkoliv má
československá církev více než
120 bohoslovců, není stále řešena,
a církev, která je po římskokatolické
nejsilnější a největší.
nemá ani jednoho vysokoškolského profesora
a nemá nijakým způsobem postaráno
o výchovu svého dorostu kněžského.
Používá z dobrodiní a mimořádné
ochoty fakulty Husovy od evangelické církve českobratrské,
ale tato nemůže přece jenom vychovati dostatečně
a v odpovídajícím duchu kněze církve
československé. I když vážíme
a ceníme si této ochoty, která je nám
poskytována, přece jenom nemůžeme býti
naprosto lhostejnými k tomu, jakým způsobem
budou vychováváni tito kněží.
Tím by se mohlo znovu státi, že by vycházeli
s duší rozpoltěnou, nejednotnou, že by
neměli základu, jakého potřebují
ke svému odpovědnému dílu. Svádělo
by mne to k srovnávání, že 120 bohoslovců
nemá své fakulty a ani jednoho profesora, zatím
co naproti tomu v římskokatolických seminářích
se "tísní" 4 až 5 posluchačů
a kteří jsou obstaráváni v semináři
7 až 10 profesory. Prosím, tyto věci volají
do nebe. Dvojnásob však volá do nebe, když
se podíváme na otázku středo- školských
profesorů, jaké i zde jsou úžasně
křiklavé rozpory a rozdíly. Mohl bych se
do nekonečna dovolávati v otázkách
školství spravedlnosti. A jen k charakteristice uvádím,
že tak se jedná proti československé
církvi, že výuka náboženská
je tak zařízena, aby děti se nemohly účastniti
výchovy náboženské. Ale naproti tomu
římskokatolické náboženství
bývá zařazeno do učebních hodin
tak, aby musily děti jiných vyznání
náboženských odcházeti. Mohl bych poukázati,
jak na Vinohradech děti od 8 do 10 hodin jsou vyučovány
podle rozvrhu hodin, od 9 do 10 hodin je římskokatolické
náboženství, a tu musí děti jiného
náboženství odcházeti pryč, aby
zase po 10. hodině přicházely. Víme,
co to znamená a jaké je to trýznění
malých dětí, když za zimní nepohody
musejí opustiti školu. Z toho vidíme, že
tím má býti působeno, aby rodiče,
chtějíce šetřiti zdraví svých
dítek, nechávali je ve škole na římskokatolické
náboženství, aby byla znemožněna
výchova náboženská jiných církví.
Mohl bych ještě dlouho poukazovati na to, že
proti duchu samotného malého zákona školského
je ponecháno učitelům římskokatolické
náboženství, kteří nemají
dostatečný počet dětí, tedy
katechetům, aby vyučovali předměty
jiné, jako na př. na Vinohradech, kde nechávají
je učiti dějinám a češtině.
Jak vypadá takovéto vyučování,
o tom by svědčily velmi zajímavé hlasy
těch, kteří se ho účastní.
Pan katecheta vykládá dějiny a jsem přesvědčen,
že nevykládá o tom, že by Hus byl dobrým
synem českého národa, že by umíral
pro pravdu a že s Husem trpěl a byl odsouzen celý
český národ. Jsem naopak přesvědčen,
že to vykládá docela opačně a
zvráceně. Mohl bych poukázati k tomu zajímavému
zjevu, že děti, chodíce na češtinu
k tomuto nezaměstnanému katechetovi, které
nejsou příslušníky římskokatolického
náboženství, češtinu neumějí,
to je, mají špatnou známku z češtiny,
naproti tomu děti římskokatolických
rodičů vesměs v češtině
vynikají, mají z češtiny dobrou známku.
Nechci říci, že by to bylo úmyslné
třídění jiných příslušníků
náboženských, ale ve svém významu
to vzbuzuje pozornost.
Zde vidíte, že v otázkách školských
jest církvím ostatním naprosto nesprávným
způsobem měřeno, a mohl bych poukázati
na ducha zákona, o kterém jsem se zmínil,
totiž z r. 1874 na jiném příkladě.
Mohl bych poukázati na Klášterec n. Orlicí.
Tam jest nucena obecní správa, aby odváděla
římskokatolickému faráři 24
korců ovsa ročně, obec Pastvina 12 korců
žita na vydržování jízdného
koně na zaopatřování nemocných.
Obec se dávno rozešla s římskokatolickou
církví, nežádá, aby pan farář
dojížděl zaopatřovati nemocné,
ale přes to přes všechno je obec nucena exekucemi,
aby tuto povinnost konala, ku které smluvně byla
zavázána v r. 1797 a byla dnes i za republiky dodržována.
V době popřevratové nebylo to sice žádáno
a až do roku 1926 tyto dávky nebyly vymáhány,
ale od r. 1926 vidíme vzestup reakce a vidíme, že
jest to neomaleně vymáháno se zpětnou
působností a žádáno, aby za 7
roků bylo chudou horskou obcí zaplaceno 11.000 Kč.
Z tohoto je vidno, že se u nás má znovu zaváděti
desátek a poplatek, jak tomu kdysi bývalo.
Mohl bych uvésti případ z liptavské
osady na Slovensku, kde jsou občané nuceni, aby
nejen porazili dřeva, nýbrž také rozštípali
a na faru dovezli úplně zadarmo, poněvadž
si toho pan farář přeje. Stále musíme
zdůrazňovati, že přece tyto otázky
již dávno byly vyřešeny, musíme
zdůrazňovati, že všechna tato břemena
nevznikají z právních titulů, jako
nemůžeme uznati, že by mělo právní
titul rozhodnutí pana ministra Šusty, že
všechny věci, ať jsou to budovy, zvony, hřbitov,
které byly vysvěceny, stávají se majetkem
církve. Vždyť to odporuje naší ústavě,
která říká, že změna soukromého
vlastnictví může se státi výhradně
a pouze zákonem a ne nějakým náboženským
úkonem, aby mohla nastati změna vlastnického
práva.
Kam tyto zjevy vedou, mohl bych citovati stížnost,
která byla podána právě v minulých
dnech politické exposituře ve Vlašimi od náboženské
obce církve československé ve Vlašimi.
Ve Vlašimi římskokatolický pan farář
Pašek nařídil, aby hrob příslušnice
církve československé byl vykopán
u zdi hřbitovní na místě neobvyklém,
nedůstojném. Když bylo si stěžováno
na politické exposituře ve Vlašimi, politická
expositura plně uznala právní stanovisko
stěžovatelů, že má býti
vykopán hrob v pořadí normálním,
ale nedovedla dodati důrazu. aby tomuto stanovisku byl
dán průchod a tak se stalo, že 5. t. m, ve
Vlašimi příslušnice československé
církve pochována na místě nedůstojném
u zdi hřbitovní, a aby Čechoslováci
neprotestovali- pan farář protestovati mohl - a
aby bylo dodáno též důrazu, bylo povoláno
četnictvo a za asistence četnictva byla příslušnice
církve československé na nedůstojném
místě pochována. Četnictvo bylo voláno
k tomu, aby chránilo římskokatolického
faráře a bránilo nedodržování
zákona. To jsou smutné zjevy, které musí
vyvolávati trpkost a zde jest ten určitý
boj, který nutí, aby zákony nebyly dodržovány
a aby bylo působeno v opačném slova smyslu.
Tedy tím také bych se mohl dotknouti toho, jak ten
duch u nás zvláštním způsobem
vládne. U nás bylo velmi mnoho mluveno o těch
různých tradic cích a bratr Moudrý
se zmínil o nich, jak bychom se na ně měli
dívati. Jedno mne velmi překvapilo. Panem ministrem
školství bylo závazně prohlášeno,
že se prý zúčastní vláda
všech slavností svatováclavských. Vláda
předem prohlašuje, že se zúčastní
svatováclavských slavností, ačkoliv
nemáme zde záruku toho, že to nebudou slavnosti
jednoho směru náboženského. Vláda
předem zaujímá stanovisko, že se těch
slavností zúčastní. Jaké bylo
naproti tomu nespravedlivé stanovisko vlády a vládních
činitelů k pražskému kongresu, který
byl pořádán letošního roku mezi
3. a 8. zářím. kterýžto kongres
soustředil zde příslušníky všech
svobodných církví. které stojí
na podkladě vývoje a svědomí, ze,
všech možných dílů světa.
Byli zde účastníci z Ameriky, ze Švýcar,
z Anglie i ze Švédska, ze všech možných
států, a byla zde velká pozornost věnována
vývoji náboženských otázek v
našem státě. Přirozeně, že
cizina byla zvědava, jak svobodný stát upraví
své náboženské otázky. když
v historii hrál tak obrovskou roli zejména v, otázce
reformační. Ale musíme si stěžovati,
že tomuto kongresu nebylo věnováno žádné
pozornosti, ba naopak byl přímo ignorován.
A když se probíráme zprávami listů
zahraničních, jakým způsobem píší
o této pro nás vysoce důležité
otázce, musíme viděti, jak uboze u nás
ve skutečnosti pravda stojí, a jak uboze jsme u
nás vládou v těchto věcech representováni,
My ovšem víme a vidíme, jakým způsobem
se vláda k těmto otázkám staví,
nejlépe ze státního rozpočtu. Podívejme
se na jednotlivé kapitoly. Vidíme, jakým
způsobem jsou jednotlivé církve dotovány.
Vidíme hned, že pod tit. 14 "Kultus je velmi
silně pamatováno na římskokatolickou
církev, aby mohl býti dodržován a prováděn
zákon č. 122 a č. 103 z r. 1926. Proto byla
náležitým způsobem zvýšena
položka o 43,100.000 Kč pro římskokatolickou
církev, a naproti tomu vidíme, jak těžko
musí druhé církve prosazovati své
nejprimitivnější požadavky. Mohl bych
hned, prosím, ukázati na příklad na
otázku staveb a udržování sborů
a kostelů jednotlivých církví. Římskokatolická
církev nejenom že má kostely, kterých
se zmocnila v dobách pobělohorských
a které jsou udržovány po většině
z patronátního majetku, ale bude nyní dostávati
zvláštní stavební subvenci od ministerstva
školství. Proto ministerstvo školství
odůvodňuje zvýšení položky
stavební, poněvadž je třeba různých
stavebních oprav církevních budov. Ovšem
dává se pod jiným titulem, a to pod tit.
10 "Ochrana památek a archivnictví". Druhé
církve, ať již československá nebo
českobratrská mají si tyto stavby udržovati
ze svých vlastních prostředků ba dokonce
jsou donucovány, když žádají o
schválení, aby prokázaly, že je o bohoslužební
místnosti postaráno a že se nebudou ucházeti
o přidělení stávajícího
kostela římskokatolického a nepůjdou
také do školních budov. Z toho je nejlépe
vidna dvojí míra a onen reakční duch,
který je na postupu. A musíme si k tomu trpce žalovat
ne s nějakého stanoviska stranickopolitického,
ale v prvé řadě, s hlediska našeho státu.
Musíme si býti velmi dobře toho vědomi,
že, má-li u nás nastati klid potřebný
k vybudování našeho mladého státu,
je potřebí, aby byly vyřešeny tyto otázky
církevně " politické. Má-li nastati
určitá konsolidace, rozvoj našeho státu
na poli kulturním, je potřebí, aby se mu
v prvé řadě daly předpoklady tohoto
rozvoje, a to bezpodmínečně musí znamenati
úpravu náboženských poměrů
a otázek. Proto musíme žádati, aby byl
co nejdříve změněn zákon z
r. 1874 a přizpůsoben duchu moderní doby
a aby bylo naprosto jasně prohlášeno, že
stát se neuchýlí od svých základních
zákonů a proto že je směšno mluviti
o jakýchkoli otázkách konkordátních,
poněvadž by to odporovalo duchu a struktuře
našich ústavních zákonů. Musím
podotknouti, že ve smyslu našich ústavních
zákonů padá také domněnka,
že by u nás mohla býti zavedena náboženská
škola a že by mohlo býti u nás měřeno
jiným způsobem jedné církvi a jiným
způsobem církvi druhé, která se nevrhla
na pole politické a která nedodává
důrazu politickými akcemi svým požadavkům.
Musíme státi na tom, aby církev se postavila
na pole náboženské a mravní výchovy
a nikoli na pole pěstování politických
směrnic, jak tomu u nás je. A proto musíme
působiti k tomu, aby tyto politické směrnice
v našem náboženském životě
byly odstraněny a aby nebyly respektovány v našem
státě. Jedině to může přispěti
ke konsolidaci našeho státu a může přinésti
potřebný klid. Musí býti naprostá
spravedlnost ve smyslu našeho zákona všem, nejen
národním a politickým menšinám,
ale také politickým a náboženským
společnostem. (Výborně! - Potlesk
poslanců čsl. strany nár. socialistické.)
Předseda (zvoní): Dalším
přihlášeným řečníkem
je p. posl. Hodina. Dávám mu slovo.
Posl. Hodina (německy): Slavná sněmovno!
Projednávaná kapitola státního rozpočtu
"Školství a národní osvěta"
jest zajisté oborem, na němž se bude musiti
příště nejvíce věcí
zpracovati a uvésti do pořádku, jest oborem,
na němž v dřívějších
dobách byly německému národu zasazeny
velice těžké rány, o jejichž vyléčení
byl právě nyní učiněn pokus.
Můžeme ujistiti, že se situace změnila
tak dalece, že se dokonce i čeští zpravodajové
odvažují, mluvíce o kapitole státního
rozpočtu, zmíniti se o zcela nedůstojných
poměrech v německém školství.
Dovoluji si poukázati na okolnost, že český
zpravodaj po prvé se zvláštním důrazem
poukázal na nedůstojné a zcela neudržitelné
poměry v zemědělském oddělení
pražské techniky v Děčíně-Libverdě
a zároveň zdůraznil. že poměry
na českém oddělení v Uhříněvsi
jsou skvělé. Bylo by bývalo velice cenným,
kdyby si pan zpravodaj byl dal námahu a navštívil
také rozličná jiná oddělení
německých vysokých škol v Praze a v
Brně. Jeho úsudek jistě by nebyl býval
lepší. Zamýšlená úprava
těchto nemožných poměrů bude
jistě vyžadovati mimořádného
urychlení, poněvadž nynější
poměry, zvláště na klinikách,
nemohou již trvati ani rok nebo snad dva. Rovněž
dlužno ukončiti již několikráte
projednávané přípravné práce
pro zřízení oddělení obchodního,
lesnického, zvěrolékařského,
hornického atd. a pokud možno nejrychleji je uskutečniti.
Zvláště zlé jest to se sociální
péčí o naše německé. studenty
a bylo by jistě na místě, kdyby povolaní
činitelé v poměru k bohaté sociální
péči o české studenty poskytli větší
částky, aby se aspoň na polo pomohlo bídě
na německých vysokých školách
a mezi německými studenty.
Německé střední školy byly již
omezeny, jak dalece to jen šlo. Také ústavy
jiných národů vyžadují téže
blahovůle, jakou nacházejí i české
ústavy. Přizpůsobí-li se veškeré
střední školy poměrům nynější,
doby a přestanou-li se konečně prováděti
rozličné pokusy, jak jsme viděli se středními
školami, nastane uklidnění i v oboru středních
škol. Také v tomto oboru si přejeme, aby se
užívalo klíce obyvatelstva jako poměru
pro poskytování státních prostředků.
Špatné umístění tak mnohé
německé střední školy lze napraviti
jen nejrychlejší novostavbou nebo přestavbou.
Pro většinu obyvatelstva občanskou školou
nebo výše organisovanou školu obecnou lidové
vzdělání končí, zvláště
venkovské obyvatelstvo k povznesení své všeobecné
osvětové úrovně vyžaduje nejvřelejší
péče ministerstva školství. Zřizování
německých občanských škol naráží
stále na veliké překážky, přes
to, že příslušné školní
obce jsou ochotny přinésti největší
oběti. Pod nicotnými záminkami, s poukazem
na připravovaný zákon o újezdních
občanských školách odmítá
se zřizovati německé občanské
školy ve školních obcích, kde veškeré
místnosti jsou pohotově, kde jest dostatek dětí
ze zcela omezeného obvodu, kdežto u českých
škol vidíme stále ještě zuřiti
zakládací horečku. Ale při tomto zakládání
škol neposkytují školní obce samy nutných
peněz, nýbrž velice obětavě je
poskytuje stát, ačkoliv z obvodu školní
obce nelze nikdy dosáhnouti potřebného počtu
dětí. Děti se dovážejí
drahou ze vzdálenosti mnoho kilometrů, nebo jak
se na př. děje v Želešicích u Brna,
nedovoluje se dětem užíti pohodlné cesty
do školy drahou do Brna, kterou lze vykonati v 10 až
16 minutách a děti z Rajhradic a z Rajhradu jsou
nuceny docházeti 9 km do školy do německých
Želešic, kde jest jen 6 českých dětí,
aby tam byly vyučovány v tamější
české menšinové občanské
škole. Na druhé straně musí však
denně 60 až 70 dětí z obcí Ořechova,
Ořechoviček a Tikovic docházeti 4 až
6 km do Želešic, aby mohly v německých
Želešicích docházeti do české
školy. V obci Ořechově jest sedmitřídní
školní budova, a zde by bylo dlužno spíše
vyhověti přání českého
obyvatelstva, aby tam byla zřízena občanská
škola a aby děti nebyly nuceny každodenně
konati dalekou cestu. Pronikne-li celým českým
národem mínění, že i v oboru
školství má rozhodovati konečně
rozum a nejen štvanice jednotlivců, bude i zde provedena
náprava. Takových případů mohli
bychom uvésti velmi mnoho. Z toho můžete viděti,
jak se zde zneužívá rázu menšinových
škol. Tímto způsobem stoupl počet českých
občanských škol velice vysoko, kdežto
my Němci musili bychom zříditi ještě
přes sto občanských škol, abychom dosáhli
téhož poměru.
Vidíme, že v oboru obecných a občanských
škol jsou rozličné překážky,
poněvadž nyní o blahu škol jiných
národů rozhodují jednotlivci nebo jednotlivé
strany. Jest tedy nutno, aby školní reforma ohlášená
panem ministrem školství byla mimořádně
urychlena, aby konečně nastalo uklidnění
i v oboru školství, jehož vyžaduje právě
obor školství a národní osvěty.
Zvláště vyžaduje úpravy zcela neudržitelný
stav, jejž nalézáme dnes u okresních
školních výborů a zemských školních
rad. Okresní školní rady a německé
odbory zemských školních rad mají dnes
agendu, pro jejíž vyřízení by
úplně stačilo, kdyby dostaly několik
úředníků nemluvě ani o práci
německého odboru v zemské školní
rady. Otázka platová, překládání
a povolování dovolených učitelům
jest jistě důležitou složkou prací,
ale konečně není to přece to, co si
představujeme pod činností německého
odboru zemské školní rady. Německé
odbory mají přece dohlížeti na zdar
německých škol, úkolem německých
odborů jest zkoumati žádosti o zřízení
a rozšíření škol a jednati o je
jich zřízení.
Trvale není možno, aby jednotlivci, a ještě
mimo to příslušníci jiného národa
byli dále zplnomocněni zavírati nebo otevírati
třídy podle vlastního úsudku. Přece
proto byla kdysi školská správa rozdělena
na odbory, aby každý národ viděl, že
o jeho nejvyšší dobro jest postaráno a
že jest spravováno v nejušlechtilejším
závodění. Tím jest také otevřena
cesta ke stále znovu zdůrazňované
otázce školní samosprávy a německé
většinové strany, zvláště
má strana, jsou si vědomy, že tato otázka
nadhozená panem ministrem školství nebude již
více ponechána v klidu, nýbrž že
bude dále krok za krokem sledována a tento požadavek
našeho národa v tomto oboru bude konečně
spravedlivě rozřešen.
Právě tak důležitá jest otázka
zřizování pobočných tříd.
Nynější stanovisko, podle něhož
zřízení pobočky má býti
odůvodněno teprve počtem 70 dětí,
nedá se udržeti. Jest vyloučeno viděti
v jedné třídě byť jen 60 nebo
50 dětí a žádati od učitele,
aby těchto 50 mladých lidí stejně
dovedl kupředu v jejich úsilí o vzdělání.
Jest to převrácený způsob šetření
a pokračovati zde v takových úsporných
opatřeních a přeplňovati třídy
více než 50 dětmi bylo by zajisté to
nejzvrácenější, co bychom mohli viděti
v oboru šetření. Nejstrašněji působí
toto ztížení zajisté u níže
organisovaných obecných škol, poněvadž
zde pokud možno všech 8 ročníků
nebo u dvoutřídních škol 3 a 5 ročníků
jest v přeplněné třídě
vyučováno v mnoha odděleních. Zvláště
u jednotřídních a dvoutřídních
obecných škol měl by se nejmenší
počet žactva, požadovaný pro rozdělení
příslušné třídy, snížiti
na 40. Tím bylo by umožněno, aby nejen nejschopnější
děti dosáhly účelu vyučování
vytýčeného učební osnovou,
nýbrž aby také učitel mohl většinu
dítek střední a menší schopnosti
přivésti na určitou úroveň
všeobecné vzdělanosti a osvěty.
Při této příležitosti dovolím
si upozorniti, že v moderním státě nemůže
již záviseti na místních nebo okresních
činitelích, zřídí-li se zde
či onde pro jednotlivá místa nebo okresy
pomocné školy. Podle mého mínění
jest povinností státu a ministerstva školství,
aby se co nejrychleji postaraly, aby ve všech okresích
a větších místech, zvláště
tam, kde podle potřeby obyvatelstvo několikráte
projevilo takové přání, všude
byly zřízeny takovéto pomocné školy.
Ruku v ruce s tím musilo by však také ministerstvo
zdravotnictví a ministerstvo sociální péče
učiniti opatření, aby se těmto duševně
méně vyvinutým dětem, které
většinou také pro tělesné vady
zaostaly ve vývoji, umožnilo na takových veřejných
orthopedických ústavech cvičiti se dále
také tělesně. Kolik lidí mohlo by
se tím odvrátiti od zločinů, ke kterým
musí dospěti, poněvadž zanedbávány
v rodině a ve škole a dorůstajíce pak
i v lidské společnosti, cítí, že
jsou všude poškozovány a odstrkovány.