Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Slavná sněmovno! Přecházím k titulu, jenž pro školský a vůbec kulturní život našeho národa jest nejdůležitější, a to jest národní školství. S titulem tímto spojen jest určitý stín, jenž padá nejen do rozpočtu ministerstva školství, nýbrž i vůbec do celého našeho státního rozpočtu. Jde tu o platy učitelstva národních škol. Až dosud rozpočet na tyto platy není ve státním rozpočtu uveden. Stát platí učitele způsobem mimostátním a bezzákonným. Podle dřívějších zákonů a ustanovení má zatěžovati náklad na národní školství fondy zemské a jiné. Když paritním zákonem učitelstvo škol národních bylo postaveno na roveň státním úředníkům a do tříd zařazeno, řekly si správní výbory: "nil de nobis sine nobis" a nechtěly tím vzniklý větši náklad hraditi a nepreliminovaly ho. Stát náklady tyto platil, ale nepreliminoval jich, a ve státní závěrce vedl tyto platy jako zálohy mimo rozpočet. Tyto pohledávky ze zálohy na úhradu učitelských platů podle zákona ze dne 23. března 1919,č. 234 Sb. z. a n., jsou v závěrce na účtu r 1923 vykázány obnosem 1.734,862.173 Kč, r. 1924 obnosem 1.690,918.538 Kč a r. 1925 obnosem 1.616,224.761 Kč. Pokud jde o rok 1926, poukazuji na "Přehled zemského školního nákladu (na národní školství bez menšinových škol) v Čechách, na Moravě a ve Slezsku za r. 1926", přiložený k návrhu finančního zákona pro r. 1928. Tento přehled je velmi poučný a svědčí o tom, že se zákonnou úpravou této záležitosti, jež vyžaduje miliardových obnosů, nelze dále otáleti, a to tím spíše, že dosud tyto platy byly placeny ze starých daňových nedoplatků. Nyní však po skončení daňové depurace tyto reservy odpadnou a tak je nutno zákonným způsobem najíti úhradu těchto platů. Nebude to malá starost naší finanční správy, poněvadž obyvatelstvo velmi těžce by neslo v dnešní době drahoty a vysokých cen, aby novými dávkami určenými pro učitelské platy byla drahota ještě zvyšována, a to tím spíše, že značná část obyvatelstva naší republiky nesympatisuje se směry, jimiž učitelstvo na našich národních školách je ovládáno a pro které dnes panuje mezi občanstvem a učitelstvem mnoho nechuti, odporu, ano přímého nepřátelství. Je to jedno z největších neštěstí našeho národního života, že občanstvo pozbylo úcty k veliké části našeho učitelstva a vidí v něm nikoliv již, jak tomu bývalo dříve, svého rádce, vůdce a otce, nýbrž svého odpůrce a nepřítele.

Proč k tomu došlo? Slavná sněmovno! Myslím, že by to bylo nošením dříví do lesa, kdybych chtěl líčiti příčiny, pro které došlo k onomu nešťastnému pro národ náš rozchodu valné části našeho občanstva s tak zv. pokrokovým učitelstvem. Loňského roku při rozpočtové debatě snesl jsem s kol. Roudnickým velmi obsáhlý materiál o neudržitelnosti dnešních školských poměrů pro katolíky. Od té doby katoličtí rodičové pořádali na sta schůzí, na nichž uváděli takové zdrcující důvody a důkazy o protikatolické zaujatosti pokrokového učitelstva ve školách, že každý, v němž jest jen špetka nikoli snad náboženského, ale spravedlivého citu, soudil by, že ve školství se musí státi náprava.

Během roku také několik deputací zastupujících jak výkonný výbor čsl. strany lidové, tak i veliké organisace katolických rodičů, katolických matek a katolických žen, obrátilo se přímo na p. ministra školství se žádostí, aby učinil ve školách pořádek a nevháněl katolíků do ostrého boje proti dnešní škole. A výsledek toho všeho? Musím prohlásiti, že se ten roky němž tak zv. reakční vláda řídí osudy tohoto státu, nestalo nic, co by nejen snad uspokojilo katolické občanstvo, nýbrž co by mu aspoň dalo naději, že jest ve správě školské snaha konsolidovati rozhárané poměry školské. Co se jedině stalo, bylo nařízení okresním školním inspektorům, aby ve svých projevech se mírnili a neuráželi city občanů jiných názorů. Ale nařízení toto, jak jsem informován, bylo zpracováno již za dřívější vlády a výsledek jeho není žádný. Takový inspektor Chýna dále jezdí po schůzích a mluví tam svým štvavým způsobem. A prosím, naše slavná správa školská nemá tolik moci nebo spíše odvahy, aby tohoto štváče umlčela a své nařízení skutečně uplatnila.

A jako dále se trpí p. insp. Chýnovi, Pátkovi a ostatním jejich veřejné protikatolické vystupování, tak také se na př. nic dosud neudělalo v otázce rok již slibované revise našich učebnic. A tak jen na československé škole může dojíti k takové ostudě, jaká, se stala na př. v obci Terešově u Zbiroha, na níž tamní řídící učitel Vinor tak poučoval dítky o sv. Janu Nepomuckém, že tyto, když je učitel náboženství učil o tomto světci, křičely, že sv. Jan nebyl žádným světcem a že byl lichvářem. Učitel náboženství, když nemohl dojíti vysvětlení o této věci od pana řídícího, obrátil se na okres. školní výbor v Rokycanech se žádostí, co činiti, aby při školním vyučování nedocházelo k takovým rozporům. A jak vyřídil, okresní školní výbor tento dotaz? Poslal farnímu úřadu v Drahno-Újezdě toto usnesení: "K tamní stížnosti ze dne 2. června 1927 sdělujeme: Zevrubným vyšetřováním bylo zjištěno, že správce školy v Terešově přečetl v hodině dějepisné poznámky o Janu z Pomuku z příručky, jež byla schválena ministerstvem školství a nár. osvěty ze dne 12. srpna 1925, čís. 96.218. O tom tamní úřad na základě svého sborového usnesení z 20. t. m. uvědomujeme."

Slavná sněmovno! Zde není viníkem ani onen pokrokový učitel ani socialistická okresní školní rada v Rokycanech, nýbrž samo ministerstvo školství, jež ještě dnes schvaluje a doporučuje učebnice a příručky, urážející katolické přesvědčení dítek.

Stěžovali jsme si dále na to, že dítky jsou voděny na různé oslavy, při nichž se štve proti katolíkům. Zvláště se tak stává při slavnostech 28. října. A výsledek? Opět se v té věci nic nestalo. Úřady vyšetřují právě řídícího učitele v Kostelci nad Labem. jenž při oslavě 28. října, k níž byly přivedeny i školní dítky, štval proti katolické církvi a duchovenstvu způsobem, jenž nejlépe bude osvětlen uvedením několika perel z řeči tohoto podařeného vychovatele mládeže. Pan řídící mimo jiné pravil: "Jak mohou kněží býti pro republiku, když oni denně modlí se v Otčenáši "Přijď království Tvé."A dále pravil: "A pak Franc Josef jezdil ke kardinálu Piflovi hráti karty a pili spolu vínečko, ale váš milovaný osvoboditel a tatíček Masaryk karty nehraje, vínečko nepije, k panu arcibiskupovi nechodí - tak co s ním!" Ten pan řídící vedl ještě jiné řeči, jež jsou vyšetřovány, ale co je platné vyšetřování. když pohoršení mezi dětmi bylo již způsobeno, a děti mezi sebou si po slavnosti říkaly: "Ten jim dal! A potom máme choditi do kostela!"

Stěžovali jsme si na vyhazování křížů ze škol. A výsledek? Téměř v 10. roce naší samostatnosti dále ve školách našich zuří obrazoborectví, nad něž ošklivějšího a hnusnějšího naše národní dějiny nemohou znáti. A jaké řeči při konferencích, jež se na vyhazování křížů usnášejí, musí slyšeti takový učitel náboženství! Co zavilosti a nepřátelství vůči katolíkům, kteří se domáhají ponechání křížů ve školách,- ukazuje taková debata učitelské konference. Věru, že by měly býti tyto debaty v doslovném znění zaznamenány pro budoucího kulturního historika našeho národa. Slyšte alespoň úryvek z debaty při učitelské konferenci v Mýtě, jež se usnášela na vyhození křížů ze škol: "Jsme v nové škole a proto se řeklo, že ta stará veteš nebude se zavěšovati. Co by nám řekli lidé za 50 let po nás, kdybychom teď kříže zavěsili. Je to zbytek ze starého Rakouska a symbol církve římské. Podle deklarace washingtonské měla už dávno církvi katolické býti vzata tato práva. Jako člověk bez vyznání byl bych v náboženském svém cítění uražen, kdybych vedle Komenského a Husa viděl kříž, kdežto obrazem Husa jen zaujatý katolík může býti uražen. Hus byl osoba historická, Kristus nikoli. Obraz Krista a kříž Kristův, to je rozdíl. My chceme pokrok a osvětu ve škole." (Předsednictví převzal místopředseda dr Buday.)

Paní a pánové! Chápete, jak je katolickým rodičům těžko dávati vychovávati své děti takovým učitelům, jež jsou tak fanaticky proti katolictví zaujati? To však nebyly jediné naše bolesti a stížnosti. My jsme si stěžovali na Habrmanův výnos z 23. listopadu 1918, jímž náboženská cvičení zdobrovolněna a katecheta nesmí nejen nutiti, ale ani povzbuzovati děti k účasti služeb božích, svaté zpovědi, přijímání, zkrátka k praktickým projevům víry. Ukazovali jsme na pedagogickou i praktickou nemožnost takového ustanovení. A výsledek? Letos na jaře mluvil v kulturním výboru pan ministr školství a kategoricky prohlásil, že dobrovolnost náboženských cvičení zůstane.

My jsme si stěžovali již před rokem na ten - odpusťte - skandál, že okresní školní výbory fungují ve složení na základě voleb z r. 1920, ačkoliv od té doby byly provedeny již troje volby a obraz politického rozvrstvení je zcela jiný, než byl r. 1920.

Ukázali jsme též na zaostalost a neudržitelnost dnešních zemských školních rad, jež již vzhledem k reformě veřejné správy musejí býti reorganisovány. A výsledek? Pan ministr školství v rozpočtovém výboru vykládal svůj program a vypočítával osnovy zákonů, jež ministerstvo školství připravuje, ale ani slovíčkem se nezmínil o reorganisaci okresních a zemských školních výborů, a tak se brzo dožijeme toho, že tyto sbory v republice budou slaviti své desetiletí.

Všechny tyto stížnosti byly předmětem přečetných školských schůzí, letos v měsíci září pořádaných. Byly z nich posílány p. ministrovi školství loyálně a s největší důvěrou psané resoluce a žádosti. Očekávali jsme, co na tyto snažné, loyální a opravdu ze srdce jdoucí stížnosti a požadavky p. ministr odpoví. Odpověděl! Stalo se tak v rozpočtovém výboru dne 17. listopadu t. r., kdy p. ministr prohlásil podle časopiseckých zpráv toto: "Mně neimponují manifestace, konané pod vlajkou strany posl. Roudnického!

Slavná sněmovno! Takové odpovědi dostalo se katolickému lidu od ministra t. zv. reakční vlády na jeho tak bolestně cítěné a s největší důvěrou přednášené prosby a požadavky. Co by asi říkala strana p. ministra školství, kdyby na př. na její projevy pro novelisaci soc. pojištění odpověděl p. ministr soc. péče: "Mně neimponuji manifestace, konané pod vlajkou strany republikánské?" Jaké by to asi bylo pobouření! A jestli p. ministr školství v této souvislosti pravil: "Politické strany od národní školy - ruce pryč!" - potom musím projeviti podiv nad tímto názorem p. ministra, neboť kdo v demokratickém státě má potom rozhodovati o školství, jeho směru a vedení, když nemají tak činiti politické strany? Ve státě s demokratickou ústavou budou to vždy politické strany, jež budou o škole rozhodovati! Mínil-li však p. ministr svým výrokem: "Politické strany od národní školy - ruce pryč" - že do škol nemá vnikati politika, stranická a třídní nenávist, potom pan ministr jest natolik informován, že ví, že boj, který vede strana lidová jménem uvědomělých katolíků, nemá za účel politické ovládnutí, školy, nýbrž že jeho cílem jest uchovati v mládeži víru a zbožnost a sjednotiti výchovu ve škole s výchovou v rodině. (Tak jest!) Pan ministr školství také jistě ví, že boj proti laické, beznáboženské škole a pro školu katolickou není snad nějakým zvláštním justamentem lidové strany v Československé republice, ale odehrává se nebo jest již pro katolíky příznivě dobojován ve všech nejkulturnějších a nejpokročilejších státech evropských. A jest nám neskonale líto, že právě v té době, kdy československý ministr školství tak briskně odmítl snažné žádosti čsl. katolíků o náboženský pořádek a klid v československých školách, v sousedním Německu usnášejí se na takové reformě školství, jejíž podstatou je nábožensko-mravní výchova mládeže a konfesionelní škola. Zatím co p. ministr dr Hodža prohlásil, že mu neimponují manifestace pro nábožensko-mravní výchovu, ve vzdělávacím sboru říšského sněmu německého se vládní většina usnesla, že vedle konfesionelní školy bude to společná škola státní, která - jak doslovně bylo prohlášeno - bude plniti vyučovací a vzdělávací úkoly německé obecné školy na nábožensko-mravním podkladě bez ohledu na zvláštnosti jednotlivých vyznání a světových názorů. Hodnoty německé lidové kultury tak bylo prohlášeno - které vznikly z křesťanství, mají býti oživovány vyučováním a výchovou.

Slavná sněmovno! Vzpomínám, kterak Rakousko po své porážce r. 1866 upravilo své školství podle vzoru německého, neboť nahlédlo, že je to v první řadě škola, jež Němcům dala nejen vzdělání, ale i ducha tak silného a statečného, že Rakousko před ním hanebně kapitulovalo. Německo ví dobře, proč v dnešní době poválečného rozvratu a mravní krise staví vzdělání a výchovu své mládeže na základ náboženský a na zásady oné víry, o níž pravil nekatolík a slavný francouzský právník Pierre Forgeot, že jest baštou proti bolševismu, praktickým protijedem proti anarchii, a že svými katedrálami a chrámy jest nejlepším zastancem rodiny, pořádku, práce, majetku proti bořivým naukám anarchie, zášti, diktátorství a bolševismu. Jsem přesvědčen, že republika naše po trpkých zkušenostech - jen nedej Bůh, aby byly za okolností takových, jako pro Rakousko v r. 1866 bude se zajímati o zásady školské reformy německé a v zájmu své budoucnosti a zachování své existence bude v nich hledati svou záchranu a jistou budoucnost. (Výborně! Potlesk.)

Pokud se týče lidové strany, přiznávám, že její školský boj po prohlášení pana ministra školství a po jednoročním marném volání vstupuje do nové etapy. Ztratili jsme již víru, že bylo by lze určitou loyalitou a klidnou dohodou dosáhnouti nějaké pro katolíky příznivé, úpravy poměrů školských. Dnešní vláda má ve svém programu zkonsolidování poměrů v Československé republice. Prohlašuji, že tato konsolidace nedá se docíliti jen zemědělskými cly a novelou sociálního pojištění, nýbrž že jest zde řada jiných věcí, bez jejichž úpravy nebude u nás konsolidace. Jednou z nich a to prosím základní - jest úprava poměrů školských. Ať se nikdo, prosím, neklame: Bez mravní konsolidace nebude ani konsolidace politické, hospodářské a sociální. Proto program dnešní vlády lze splniti pouze tím, bude-li konečně ve školách našich zjednán pořádek a na katolících přestanou se ve školách páchati křivdy. Věc tato je pro nás velmi významná a vážná a domníváme se a očekáváme, že tak vážně a opravdově bude přijata i od ostatních stran vládních v zájmu koalice a její další spolupráce. (Výborně! Potlesk.)

Slavná sněmovno! Zdržel jsem se poněkud u 7. titulu rozpočtu ministerstva školství pro jeho důležitost a spěchám, opomíjeje titul 8 a 9, k tit. 10, jenž obsahuje rozpočet na ochranu památek, archivnictví, vědy historické a musejnictví. Chtěl bych také u tohoto titulu upozorniti nejen pana ministra školství, ale i vůbec naši státní správu, že položka 6,819.719 Kč je velmi nepatrným obnosem na účel pro náš stát tak důležitý, jako jest ochrana přírodních a historických památek. Jindy ochrana památek bývala pokládána spíše za sport a poměr k památkám za romantický, citový, vlastenecký, národní nebo vědecký, ale dnes jest ochrana památek zjevem moderní kultury. Proto nás velmi bolí, že u nás jest ochrana památková tak nedostatečně, ano primitivně vybavena. Považme, že v Čechách jest pro ochranu památek pouze 5 úředníků. Tito mají a musí vědecky pracovat, prohlubovat stále své názory a státi na výši doby. Vědecká práce potřebuje především klidu a soustředěnosti. Tito úředníci však musí prováděti ohromnou úřední agendu a zmoci všechny komise po Čechách. Úkol památkového úředníka jest nad jiné těžký a odpovědný. Operuje mravními důvody a chrání ideální statky národa, avšak soukromé zájmy chtějí jinak. Nutno tudíž zlepšiti evidenční službu a rozmnožiti počet památkových úředníků. Není sporu o tom, že k tomu cíli máme dostatek kvalifikovaných pracovníků, a bylo by opravdu v zájmu nejen dobrého chodu památkového úřadu, ale i památek samých, kdyby tito úředníci byli umístěni a památkový úřad řádně vybaven.

Jiná naše stížnost v tomto oboru týká se nedostatečného subvencování našich památek. Uznáváme rádi a vděčně snahy ministerstva školství při jeho nevelikých prostředcích pro tento obor, ale zvláště po provedení pozemkové reformy, kdy celá řada uměleckých skvostů je vážně ohrožena, nebude možno již ministerstvu školství vycházeti s oněmi přímo směšnými prostředky vzhledem k tak veliké a naléhavé potřebě na přečetných místech. Bude nutno připraviti zákon památkový, jenž by řádně zabezpečoval ochranu našich památek, tohoto vzácného odkazu našich předků i důkazu kulturní vyspělosti naší národní minulosti.

Vzpomínám při této příležitosti na slova Anatola France ve spise "Thais", poctěném cenou francouzské Akademie, jenž na otázku: "Co jest vlast?" klade filosofu Dorionovi do úst tato slova: "Vlast jsou oltáře bohů a hroby předků, společné vzpomínky a tužby." Na ta slova jsem si vzpomněl, když jsem šel po Františku a viděl jsem v bývalém klášteře Klarisek, v této jedinečné památce pražské přechodného slohu z 13. stol., skladiště odpadků. Nevím, zda v označených titulech jest nějakým penízem na restauraci tohoto místa pamatováno. Místo toto však jest nám tak drahé nejen po stránce náboženské, nýbrž i v ohledu dějepisném, vlasteneckém, starožitném, ba i sociálním, že by si opravdu zasloužilo, aby ministerstvo školství větším příspěvkem pamatovalo na rychlejší záchranu této vzácné památky, tak aby k 650. výročí smrti blahoslavené Anežky v r. 1932 oprava tato aspoň v podstatě byla dokončena. Také záchrana jiných a mnohdy velmi vzácných památek volá po rychlé a vydatné pomoci. Starost nám působí i osud našich kostelů, které po pozemkové reformě a chystané reformě lesní zůstanou opravdu bez prostředků a těžko se budou chrániti před zkázou. Mnohý takový venkovský kostelíček jest hotovým museem mnohých stavebních období a v celém okolí často jediným uměleckým předmětem a stavbou.

Při této příležitosti poukazuji zvláště na bídný stav řady kostelů, jež jsou pod patronátem náboženské matice a etátu kultu. Považte, že jest zde řada umělecky velmi vzácných budov, jejichž opravy již z r. 1925 a 1926 nebylo dosud možno pro nedostatek úvěru provésti. Letošního roku celkem asi 75 případů musilo býti odloženo pro nedostatek úvěru. Při tom poukazuji, že i když pro některé ty opravy peníze jsou, úřední šiml na zemské správě politické a v ministerstvu školství tak pomalu poklusává, že než oprava jest povolena a vyřízena, škody na budovách jsou dvojnásobné. Zde nutno učiniti nápravu. Méně psaní, ale více věcné práce pro záchranu památek! Jsou-li vlastí podle Anatola France oltáře a hroby předků, potom opravdu pronikavá a rychlá záchrana těchto památek byla by záslužným dílem vlasteneckých a národním.

Přecházeje k titulu 11, jenž obsahuje rozpočet pro umění, připomínám, že u §u 2 "divadla" je pod položkou "subvence divadlům" jako v roce 1927, tak i v návrhu r. 1928 zařazen stejný peníz 1,380.000 Kč. Z tohoto peníze dává se subvence bývalému nájemci Stavovského divadla. Pokud vím, vyprší tato smlouva koncem června 1928. Zdá se však, vzhledem ke stejné částce, že subvence jest rozpočtena na celý rok. Bývalý nájemce vůbec od začátku r. 1927 není ředitelem. Pokud jsem informován, podle §u 19 smlouvy je stanoveno, že za jistých okolnosti odchodem nájemce smlouva se rozvazuje a bylo tedy možno v době odchodu smlouvu vypověděti. Poněvadž po červnu 1928 k obnovení smlouvy s jiným ředitelem nedojde, bude možno polovinu rozpočteného peníze definitivně uspořiti, po případě z rozpočtu již nyní vyloučiti. Upozorňuji na tu věc pány z ministerstva školství, jimž, jak se podle rozpočtu zdá, tato věc úplně unikla.

Nemaje poznámek ke kap. 12 a 13, přecházím ke kap. 14, jež obsahuje kultusový rozpočet. Také o této kapitole je nutno s celou otevřeností promluviti, zvláště vzhledem ke stálým štvanicím socialistických stran, jež vědomě nepravdivě a přehnaně líčí příjmy obsažené v této kapitole.

Především bych rád řekl, že nejsou bez viny minulé i nynější státní správy, že se stavem náboženské matice je to tak bídné. Pánové, nebýti konfiskací let 1780 až 1790, nebo kdyby aspoň tehdy peníz za zabrané statky, budovy a chrámy byl býval řádně spravován a činže za budovy k jiným účelům převzaté úměrně době zvyšována, byl by dnes stav náboženské matice zcela jiný. Považte, prosím - abych aspoň nějaký příklad uvedl - že klášter sv. Mikuláše na Staroměstském nám. byl odevzdán za 13.070 zl., chrám sv. Mikuláše za 1600 zl., chrám sv. Salvátora za 16.570 zl., chrám sv. Klementa v Tůních za 700 zl., kostel sv. Valentina v Kaprové ul. se hřbitovem za 881 zl., chrám sv. Anny s rozsáhlou budovou klášterní, kde dnes je tiskárna Haaseho, za 19.000 zl. atd.

Snad někdo namítne, že nikdo není odpověden za hospodaření se jměním náboženské matice za Rakouska. Pánové, račte se tedy optati pana ministra financí Československé republiky, co platí činže tabáková režie za býv. chrám sv. Ambrože v Hybernské ul., nebo pana ministra školství, kolik platí česká technika nájemného za chrám sv. Karla Boromejského a přiléhající budovy? A pokud jde o prodej! V naší blízkosti v Křížovnické ulici je Klementinum. Rozkládá se na ploše 3 jiter 492 čtver. sáhů, čili 1.904 ha. Řekněme, že polovina připadá na kostely, polovina je býv. kněžský seminář. Porovnejte, prosím, budovu, ve které meškáme, a to bez akademického gymnasia. Za parlament bylo zaplaceno přes 20 mil., seminář byl, či spíše musil býti prodán za 7 milionů. Město Praha projektuje v době, kdy parky a zahrady zovou se plícemi města. barbarský plán komunikace petřínské zahradami, jež náležejí církevním ústavům. Pánové, víte, kolik nabízí za sáh? V době, kdy v Praze se prodává sáh pozemku průměrně za 400 až 500 Kč, nabízí zde Praha 90 Kč za sáh těchto pozemků. V Dejvicích byl majetek církevní ve výměře několika desítek tisíců sáhů prodán městu, a to sáh za 7 Kč. Kolik město Praha na těchto v pravém slova smyslu konfiskovaných pozemcích vydělalo, nemám zjištěno, ale jistě jsou to těžké miliony. A potom se křičí, že stát platí duchovenstvo! Pánové, nechte církvi, co jejího jest, nekonfiskujte její majetek a její hmotné poměry nebudou takové, aby zasluhovaly vaší pomoci.

Ale i přes to tvrdím, že stát nedává duchovenstvu nic zadarmo. Všechno, co duchovenstvo od státu béře, jest zaslouženo poctivou prací. Chci po této stránce vzpomenouti výroku, jejž prý učinil ministr dr Rašín, když přetřásala se otázka civilních matrik. Pravil prý: "Dejte mně s tím pokoj, to by stálo nějakých 50 milionů." Necením tento náklad tak vysoko! V Čechách, na Moravě a ve Slezsku máme kol 3000 far. Myslím, že by nebylo třeba zříditi v každé, zvláště venkovské faře, matriční sídlo. Kdyby se však asi 3 fary spojily, měla by jedna a v některých místech i dvě osoby v takovém matričním úřadě práce až nad hlavu, jednak s odpovídáním na dotazy, vyhotovováním výkazů všem možným civilním a vojenským úřadům a se zanášením běžné matriční agendy. V těchto 1000 matrikových úřadech by bylo potřebí nejméně 1500 úředníků. Počítáme-li, že jejich služné by činilo pouze 1000 Kč měsíčně, nepočítaje v to postup a pojištění, dělá toto služné 18 mil. Kč ročně. Matriční materiál sahající zpět do 16. a 17. století bylo by třeba někde umístiti a bylo by třeba i řádných místností k úřadování, v Tyto místnosti třeba čistiti, vytápěti a světlem opatřiti. Tyto výkony úředník dělati nebude. Bylo by tedy třeba v mnohých případech přijati zřízence. Nájem, čištění, osvětlení, otop a odměnu zřízence počítám nejméně 600 Kč měsíčně a jsme zase na 7 milionech. Tiskoviny v jsou velmi drahé. Svého času při přeměně matričních tiskovin na Slovensku platilo se kolem 2 mil. Kč pouze na tiskoviny matriční. A tak z toho všeho je zřejmo, že stát má v duchovenstvu opravdu levné síly a že duchovenstvo si zaslouží toho příspěvku ze státní pokladny na své živobytí. Proto také i za vlády i rudozelené koalice, kdy lidová strana ani nebyla ve vládě, při úpravě požitků státních zaměstnanců, když seděl v ministerstvu školství socialista, vždy duchovenstvu platy jeho byly upravovány. Proto řekl pravdu pan ministr dr Hodža, že zákon kongruový není otázkou světového názoru, pokroku nebo klerikalismu, neboť každý pracující člověk si zaslouží svého kousku chleba.

Ale při celé té záležitosti chtěl bych ještě na jednu věc upozorniti. Duchovenstvo nejen si svou prací zaslouží svůj skromný plat, se kterým by nebyl spokojen žádný státní zřízenec ani nejnižší kategorie, ale ono si naň i značně připlácí. Příjmy kultusové, jež činí - a na to se rádo zapomíná - 10,942.638 Kč, jsou pro r. 1928 vyšší o 5,022.035 Kč, z čehož připadá na kultus katolický 4,420.000 Kč, na kultus evangelický, řecko-východní a židovský 601.000 Kč. Československá církev žádného příjmu ani r. 1927 ani r. 1928 nevykazuje. Z toho poznáváme, že duchovenstvo, jak také konstatuje důvodová zpráva k finančnímu zákonu, vrací ze svého zvýšení kongruy na 5 mil. Kč státu, vyjma ovšem československou církev, která žádných pensijních příspěvků neplatí.

Lví podíl ovšem z příjmů kultusových jde na účet kultusu katolického, neboť z oněch 10,942.000 Kč vykazuje kult katolický 10,340.976 Kč. Uvážíme-li toto všechno, poznáváme, že církev katolická kryje své požitky jednak vlastními prostředky, jednak svou prací pro stát. Je to proto jedna z největších lží a agitační štvaní, jestliže oposiční strany nejen této sněmovní většině, ale i vůbec duchovenstvu vyčítají těch několik korun, o něž jeho ubohé platy byly zvýšeny. Částka 41 mil. Kč, o niž kongrua pro všechny církve v Československé republice byla zvýšena, je tak ne-patrnou v rámci desetimiliardového našeho rozpočtu, že jen zlá vůle může zdůrazňovati a vyčítati tuto úpravu kněžských platů.

Ostatně, jak duchovenstvu se přeje a pospíchá se s definitivní úpravou jeho požitků, je nejlépe zřejmo z toho, že přes všechny naše intervence a snahy po půldruhém roce nebylo ještě vydáno prováděcí nařízení ke kongruovému zákonu. Víte, pánové, že je řada duchovních, kteří vzhledem k tomu, že není dosud vydáno prováděcí nařízení, za půldruhého roku nedostali ani haléře služného a mnozí z nich téměř hladoví? Jiní opět jsou velmi citelně materielně poškozováni, a proto, mohu-li o něco s největším důrazem žádati, vznáším žádost, aby konečně prováděcí nařízení bylo vydáno a aby byl učiněn konec rozháraným existenčním poměrům našeho duchovenstva.

Pronášeje, slavná sněmovno, tato různá přání k naší nejvyšší školské správě, žádám, aby vzat byl na ně zřetel a ona uskutečněna v zájmu kulturního klidu, pokoje a dalšího duchovního vývoje Československé republiky. (Potlesk poslanců čsl. strany lidové.)

Místopředseda dr Buday (zvoní): Ďalším označeným rečníkom je pán posl. Śliwka. Dávam mu slovo.