Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Otázka invalidní ve všech starých státech s určitým stupněm civilisace je považována za vysoce důležitou a státní. Zaopatření invalidů a pozůstalých po padlých, to není pouze podle našeho soudu záležitost pana ministra soc. péče, nýbrž je to také záležitost ministra nár. obrany. Také ve všech státech staré tradice otázka invalidů podle toho se chápe a ovšem také řeší.

Ovšem dnešní společnost v celku, jež se klaní pouze politické a fysické moci, která své úkoly sociální plní jenom jako nutné a nepříjemné zlo, která nezná sentimentu a jíž se bída protiví, zabezpečuje sice svůj blahobyt životy občanů, ale za tyto životy ani žebráckým haléřem platiti nechce. A nebylo by, myslím, správné, ba ani mravné, léčiti jenom kruté následky ničivých sil války a nevšímati si příčin k ní a nebrániti se těmto příčinám. Z toho důvodu jako soc. demokraté považujeme válku, přihlížejíce nejen k jejímu ničivému průběhu, ale také k strašným mravním a sociálním důsledkům, za největší zlo, jímž samo sebe trestá lidstvo. Byli to v Anglii sami vojáci, organisátoři a technikové světové války, kteří co nejostřeji a drastickými doklady odsoudili válku pro úžasnou nesmyslnost vzájemného vraždění a ničení hmotných a kulturních sil národů. Proto sociální politika, zejména invalidní, na základě tragických a živých zkušeností musí býti podložena koncepcí míru a lidství. Ovšem jenom opravdová mírová politika, podložená politickou mocí širokých vrstev lidových, jež jsou nositeli mírových ideí, může tu dosíci úspěchu v mezinárodním měřítku. Mír ovšem nebude zabezpečen jenom smlouvami, ale především rostoucím politickým vlivem pracujících vrstev, které v zájmu kultury a lidství vůbec čelí a čeliti budou imperialismu a z něho vyplývajícím válkám. Československé soc. demokratické dělnictvo tuto svoji úlohu pochopilo a bude ji plniti nejen politickou výchovou, nýbrž i prosazovati svou organisovanou silou. (Potlesk poslanců čsl. soc. demokratické strany dělnické.)

Místopředseda Horák (zvoní): Dalším řečníkem je p. posl. Horpynka. Dávám mu slovo.

Posl. Horpynka (německy): Dámy a pánové! Úmyslem vládního návrhu tisk 1345, jenž byl přímo před uzavřením předložen sněmovně, jest ustanoviti i na polovici kalendářního roku 1928 nejvyšší hranici příjmu, která vylučuje válečné poškozence od důchodu, na 5000 Kč pro hospodářsky samostatně činné a na 10.000 Kč pro hospodářsky nesamostatně činné. V důvodové zprávě se uvádí, že se podmínky, které rozhodovaly pro dosavadní ustanovení nejvyšší hranice příjmu, podstatně nezměnily, a proto nejvyšší hranice příjmu pro vyloučení válečných invalidů od důchodů má býti beze změny ustanovena i na další půl roku.

Jak věcnému obsahu tohoto návrhu zákona, tak také tomuto tvrzení důvodové zprávy dlužno odporovati.

Když před rokem v prosinci 1926 byla zákonem ustanovena nejvyšší hranice důchodu pro nárok válečných poškozenců na důchod částkou 5000 Kč a 10.000 Kč s platností pro rok 1927, v obšírné rozpravě v sociálně-politickém výboru a v plenu poslanecké sněmovny bylo dostatečně prokázáno, že takové jednání vlády jest naprosto nesmyslné a nedá se nijak odůvodniti.

Požadavek organisací válečných poškozenců, přes nějž by demokratická vláda a demokratická sněmovní většina neměla jen tak beze všeho přejíti, směřuje odedávna k tomu, aby hranice příjmu válečných poškozenců byla ustanovena na 16.000 Kč a při tom konečně bylo upuštěno od nesmyslu dělati rozdíl mezi hospodářsky samostatnou a hospodářsky nesamostatnou činností. Váleční poškozenci byli by s velikou radostí uvítali toto jednotné zvýšení hranice příjmu na 16.000 Kč, poněvadž by z toho viděli, že vláda učinila skromný počátek, aby splnila jejich četné a velice naléhavé požadavky. Přese všechny pronesené řeči vláda však neukázala dobrou vůli a smíšená národní koalice v nepochopitelné poslušnosti pomohla vládě splniti její úmysl na škodu válečných poškozenců. Tomu dlužno se diviti tím spíše, že nyní k vládní koalici patří také tři německé stavovské strany, které ještě na počátku roku 1926 důrazně žádaly stejného zvýšení hranice příjmu pro válečné poškozence, jakmile však vstoupily do vlády, tento požadavek opustily a nyní se nijak nesnaží využíti své účasti v moci ve prospěch četných německých obětí války.

Není správné, když důvodová zpráva tvrdí, že se podmínky rozhodující pro úpravu této otázky podstatně nezměnily.

Především dlužno přece zjistiti, že hranice příjmu již od samého počátku zákonem č. 142/1920 Sb. z. a n. byla ustanovena příliš nízko, což dokázalo již přechodné, ale naprosto nedostatečné zvýšení zákonem z roku 1922. Malé přesuny v indexu životních potřeb nemají tedy zde významu, aby se tím odůvodňovalo, proč se zamítá zvýšení hranice příjmu. Neboť index životních potřeb nemůže přece klesnouti tak hluboko, aby hranice příjmu 5000 Kč mohla býti vůbec ospravedlněna.

Ale změnila se zcela jiná podmínka, která jest rozhodující pro úpravu hranice příjmu, a při řešení této otázky dlužno k ní zcela zvláště přihlížeti. Podle nových berních zákonů činí příjem zproštěný od daně 7000 Kč. Může však býti ještě značně vyšší, přihlíží-li se k počtu dětí a k dalším okolnostem. Naproti tomu nesmí hospodářsky samostatně činný válečný poškozenec míti větší příjem než 5000 Kč, chce-li dostávati důchod válečných poškozenců. Překročí-li jeho příjem těchto 5000 Kč, jest od důchodu vyloučen. To tedy jinými slovy řečeno neznamená nic jiného, než že hospodářsky samostatně činný válečný invalida nesmí nikdy dosáhnouti příjmu od daně zproštěného. Neboť nedosahuje-li jeho příjem 5000 Kč, nedosáhne při zdejších nízkých důchodových sazbách přes to, že dostává důchod, příjmu zproštěného od daně, jakmile však jeho příjem překročí byť jen o 1 Kč částku 5000 Kč, ztrácí důchod a pak teprve vůbec nedosáhne příjmu od daně zproštěného. A nyní se táži, zdali toto ustanovení nových berních zákonů samo nebylo by již bývalo dostatečným důvodem, aby hranice příjmu pro důchod válečných poškozenců byla změněna.

Ale důvodová zpráva neumí o tom nic říci a tak má býti hranice příjmu beze změny zachována v příštím pololetí.

Ale váleční poškozenci nejsou sami truchlivými účastníky vládního návrhu dnes projednávaného. Tento vládní návrh jest vlastně opovržlivým gestem vlády vůči parlamentu.

Když loňského roku byl sněmovně předložen stejný návrh zákona o prodloužení ustanovení o hranicích příjmu, tu došlo k velice čilé parlamentní výměně názorů; tehdy byly sociálně-politickému výboru předloženy tři iniciativní návrhy, tisky 549, 557 a 698, které jistě obsahují nejdůležitější požadavky válečných poškozenců, a které měly býti projednány zároveň s vládním návrhem o nejvyšší hranici příjmů. Ovšem strany vládní většiny, které tyto iniciativní návrhy samy podaly a podepsaly, musily je na rozkaz vlády zamítnouti. Tak nezbylo z těchto iniciativních návrhů tehdy nic jiného, než resoluční návrh jednomyslně přijatý v poslanecké sněmovně a v senátě, jenž zněl:

"Vláda se vybízí, aby co nejdříve novelovala zákon o válečných poškozencích a při tom v nejširší míře přihlížela především k požadavkům vysloveným v iniciativních návrzích tisky 549, 557 a 698."

Ovšem že nikdo neočekával, že by vláda do 8 dnů vyhověla vyzvání obsaženému v tomto resolučním návrhu. Ale od té doby uplynul již rok a vláda dosud nevyhověla jednomyslnému přání a vůli obou zákonodárných komor. Naopak, ona znovu předkládá návrh o hranici příjmu, vyňatý z úhrnného souboru ustanovení o zákonném zaopatření válečných poškozenců a nedbá při tom přání a odůvodněných požadavků válečných poškozenců. Při tom naprosto ignoruje resoluční návrh Národního shromáždění.

Celý rok jest dosti dlouhá doba, v níž vláda měla možnost zabývati se otázkou válečných poškozenců a podle uvedených iniciativních návrhů vypracovati vlastní vládní návrhy a předložiti je poslanecké sněmovně. Příslušné sliby a ujištění byly dány jak parlamentu, tak také válečným poškozencům, ale - jak se to již často stalo - nebyly dodrženy. Nemohu míti za to, že vláda má tak neschopné úředníky, že by přes tyto předložené a výtečně vypracované iniciativní návrhy nebyli mohli vypracovati vhodný vládní návrh. Nestalo-li se to do dneška, neznamená to nic jiného, než že vláda úplně úmyslně chtěla ignorovati přání zákonodárných sborů a odbýti celý parlament. Pan předseda vlády Švehla mnoho mluvil v rozpočtovém výboru o zvýšení parlamentní úrovně, o hodnotě parlamentní práce. Ale jeho vláda, jeho ministři s ním v čele s opovržením nedbají přání, projeveného celým Národním shromážděním, jako kdyby chtěli říci celému světu: "Co je nám do celého parlamentarismu, my přece děláme jen to, co chceme."

Divím se velice, že si poslanecká sněmovna dá líbiti takové opovržlivé nakládání. Nejsmutnější úlohu při tom mají jistě politické strany, z nichž se právě skládá tak zvaná vládní většina. Nejen že naprosto nemohou vykonávati i sebe menší vliv na vládu, v níž jako ministři sedí také jejich zástupci, nýbrž musejí si dáti bez námitky líbiti nejhanebnější kopance vlády jako dík za jejich v každé době prokázanou slepou poslušnost.

Vláda ať se varuje pokračovati tak dále v této soustavě. Kletba zlého činu bude míti i na ni účinek.

Odůvodňovala-li vláda neustále své zamítavé stanovisko k oprávněným požadavkům válečných invalidů slovy pana ministra financí "non possumus". dnes již této liché výmluvě nevěří nikdo. Neboť panu ministru financí se zajisté podařilo dostati státní rozpočet do jistého druhu rovnováhy.... (Posl. dr Koberg [německy]: "Druh" jest dobré slovo!) To bylo jen opatrně řečeno, pane kolego, není-liž pravda? Jde o to, aby péče o válečné poškozence nebyla při tom zhoršena.

Tedy musí odpor, jejž vláda projevuje vůči válečným poškozencům, míti ještě jiné příčiny. Snad je lze hledati v tom, že se mezinárodní pracovní pospolitost válečných poškozenců a účastníků války nepostavila nejen do služby obrany svých hmotných, duševních a kulturních zájmů, nýbrž také do služby práce proti válce. Vláda nechce, aby se všichni poplatníci ve státě dověděli, kolik stojí zaopatření válečných poškozenců po léta, poněvadž v by jí jinak zástupci lidu nepovolovali každoročně ohromné částky pro její militarismus a pro přípravu nové války. Proto vláda má pochopitelný zájem, aby stát a společnost zapomněly, jakým díkem jsou povinny těm, kteří ve válce byli zabiti nebo se stali mrzáky.

Ale toto jednání vlády jest jistě marné Dnes není člověka v tomto státě, jenž by z vlastního názoru neznal ostudných poměrů v nynější péči o válečné poškozence. A od dospělých se to dovídají děti. Stále více se rozšiřuje poznání, že si stát sice osobuje právo v případě války surovým násilím směti vynutiti krvavé oběti od svých občanů, že však potom ponechává oběti války bez ochrany jejich smutnému osudu. Snad je to nejlepší organisování míru. Neboť v případě války může si pak pan ministr národní obrany hledati hlupáky, kteří za takových poměrů budou ještě ochotni jíti do nepřátelského ohně s nadšením v pro nevděčnou vlast.

Každoročně dává si vláda povolovati miliony na účely zahraniční propagandy, které jsou však zcela marně vyhazovány. Neboť jakou propagandu si učinila v cizině sama vláda svým chováním k válečným poškozencům v Československu, dokazuje rozhodnut, jehož znění otiskl veškerý zahraniční tisk. Zní:

"Mezinárodní sjezd svazů válečných poškozenců a účastníků války ve Vídni dne 1. října 1927 zjišťuje, že československá vláda neuznala dosud za nutno pronikavě novelovati zákony o zaopatření válečných poškozenců a přizpůsobiti je mezinárodním zásadám péče o válečné poškozence. Dále zjišťuje, že zaopatření československých válečných poškozenců jest naprosto nedostatečné a nemůže býti označeno jako lidí důstojné. Varuje vládu Československé republiky před úmyslem snížiti zaopatření nyní naprosto nedostatečné, poněvadž by to musilo způsobiti strašnou pohromu mezi válečnými poškozenci.

Očekává od vlády a parlamentu Československé republiky, že tito oba činitelé co nejdříve upraví zaopatření svých válečných poškozenců tak, jak to jest povinností kulturního státu, jímž přece jest i Československá republika."

Toto rozhodnutí bylo zasláno i zdejší vládě. Jedinou odpovědí, kterou vláda pro to nalezla, jest dnes předložený návrh zákona, jenž jest výsměchem péče o válečné poškozence.

Domnívám se, že jsem dostatečně odůvodnil, proč německá národní strana bude hlasovati proti tomuto návrhu zákona. (Potlesk poslanců něm. strany národní.)

Místopředseda Horák (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. Simm. Uděluji mu slovo.

Posl. Simm (německy): Dámy a pánové! Dnes mohli bychom si jistě odpustiti zaujetí stanoviska k tomuto návrhu. Po celá ta léta, kdy se sněmovna pravidelně zabývala hranicí příjmu vylučující z nároku na důchod válečných poškozenců, dosti ostře jsme vyložili své stanovisko. A při tom jsme se vždy snažili po celá ta léta vyjádřiti také náš názor na problém zákonodárství o válečných poškozencích, náš názor na péči o válečné poškozence vůbec. Jestliže mluvíme opět k tomuto předmětu, přes to, že již vládní návrh, který jest dnes na denním pořadu, byl již z mnoha stran kritisován způsobem, s nímž bychom mohli souhlasiti, pak důvodem toho jest, že bychom také my po každé byli venku rádi slyšeni jako nositelé odpovědnosti, kteří prohlašují, že nejsou v žádné spojitosti s bagatelisováním velmi těžké státní otázky. Problém válečných poškozenců patří k nejtěžším otázkám státu. Způsob, jak se stát k této otázce staví, dokazuje velikost jeho vůle, jak si váží oběti pro něho přinesené. Oběť, jakou jest oběť krve a života, kterou přinesli váleční poškozenci, vlastně jejich pozůstalí, nelze zajisté vyrovnati. Avšak z velikosti oběti lze poznati vůli státu v tomto směru, jak jsem to zdůraznil.

Podle našeho mínění jest otázka válečných poškozenců problém dočasný. Jak to míním, nejlépe pochopíte, poukáži-li na dlouhé seznamy zemřelých, které můžete čísti téměř v každé rodině organisací válečných poškozenců jako poslední vzpomínky na zemřelé válečné poškozence. Tento problém luští se ponenáhlu sám sebou smrtí válečných obětí. Bylo by však kruté, kdybyste pomýšleli výhradně na toto řešení. Podle našeho míněni právě proto, že tento problém jest časově omezený, jest povinností státu, aby v této době věnoval této otázce největší péči. Tím by se ukázalo, že stát jest skutečně státem sociálním, za jaký se vždy vydává a jakým vždy chce býti.

Zkoumáme-li úmysl státu v tomto smyslu, dopadne ona zkouška špatně. České zákonodárství týkající se válečných poškozenců, jest špatné i ke škodě vážnosti státu a během rozpravy byla zde již několikráte učiněna zmínka, že dávno bylo také mezinárodně kritisováno pro svůj charakter. Nad tím byste se měli nejvíce zamysliti. Dnešní vládní návrh ustanovuje tak jako dříve hranici příjmu pro válečné poškozence, podle níž, má-li válečný poškozenec samostatně hospodářsky činný 5000 Kč a nesamostatně hospodářsky činný 10.000 Kč, důchodu již nedostane. To, že se vláda staví na stanovisko, jež my pokládáme za neudržitelné, a důchodu nezvyšuje, jak bychom si toho přáli a jak jsme to vždy žádali po celá ta léta, když se projednávaly stejné návrhy, odůvodňuje se odkazem na hospodářské poměry, které se prý nezměnily, takže není zvláštního důvodu měniti něco na praksi zákonodárství o hranici příjmu činnosti válečných poškozenců. Pánové, my však tvrdíme a já pevně věřím, že tomuto tvrzení nelze odporovati - že se hospodářské poměry pro sociálně slabé v době, kdy tento zákon platil a který se dnes obnovuje, zhoršily. Ale i kdyby tomu tak nebylo a kdyby bylo nedošlo k žádnému zhoršení životních poměrů sociálně slabých - mezi ně smíme zajisté počítati zvláště také oběti války - toto odůvodnění vlády také neplatí. My stojíme zásadně na stanovisku, že vůbec nemá býti ustanovena žádná hranice pří mu, při jejíž dovršení nemá již válečný poškozenec dostávati důchod. Oběť, kterou válečný poškozenec přinesl, oběť života za společnost, oběť jeho zdraví nebo části jeho zdraví, tato oběť byla přinesena a dík za tuto oběť musí se zásadně dostaviti absolutně. Tohoto mínění jest většina států, které mají moderní zákonodárství o válečných poškozencích. Jsem-li správně informován, jen Německo má ještě ve svém zákonodárství podobné ustanovení o hranici příjmu pro válečné poškozence. Avšak i v Německu jsou ona ustanovení podstatně mírnější než ustanovení návrhu zákona, který dnes projednáváme. Jestliže však přes to nelze vládu přiměti, aby upustila od svého výjimečného postavení v Evropě, musí se toto stanovisko učiniti poněkud snesitelnějším, to znamená, hranice příjmu musí býti tak zvýšena, aby nakonec nepůsobila na existenci katastrofálně. Nejmenší, co můžeme žádati, jest, aby vláda v upustila od rozlišování mezi hospodářsky samostatnými a hospodářsky nesamostatnými v válečnými poškozenci a aby si připomněla ustanovení, která jsou obsažena v nových daňových zákonech o daně prostém existenčním minimu. Tato ustanovení podle našeho mínění nesmí býti dodatečně sabotována. Podle nových daňových zákonů, jak to již uvedl pan kol. Horpynka, činí daně prosté existenční minimum 7000 Kč. Ale může býti ještě značně vyšší, jak to již vylíčilo několik jiných řečníků, přihlíží-li se k počtu dětí a k dalším okolnostem poplatníkovým. Hospodářsky samostatný válečný poškozenec smí však míti jen 5000 Kč příjmu, nemá-li ztratiti důchod. Loňského roku bojovali jsme všemi důvody, proti neudržitelnosti ustanovení zákona o hranici příjmu. Nakonec se zdálo, jako by se vládní strany konečně odhodlaly naše důvody uznati. Iniciativní návrhy Zajičkův, Schubertův, Čuříků v byly sice zamítnuty, ale se zamítnutím byla zároveň přijata resoluce, jíž se vláda vyzývá, aby co nejdříve novelovala zákon o válečných poškozencích a při tom přihlížela především k požadavkům vysloveným v iniciativních návrzích tisky 549, 557. 698. Týmž způsobem vyjádřil své mínění tenkráte rozpočtový výbor při projednávání otázky válečných poškozenců. Nesmíte se tedy diviti, že jsme se mohli domnívati, že za tímto teoretickým uznáním obou sněmoven, že otázku válečných poškozenců dlužno znovu posuzovati od základu, bude následovati prakse. Pokládali jsme tehdejší výroky, zvláště výroky pana posl. Zajička, za upřímné. Vládní strany, jejichž mluvčím byl tenkráte pan kol. Zajiček, zvláště ve výboru sociálně-politickém, obratně odpověděly na boje oposice námitkou, že musí získati čas, aby mohly z novely ke komplexu zákonů o válečných poškozencích učiniti řádný zákon. Tedy potřebovaly získati času, tak to tenkráte odůvodňovaly vládní strany nesoucí odpovědnost za stát. Než uplynul celý rok, aniž dané slovo bylo splněno. Musíme to nazvati přímo neodpovědným bagatelisováním těžce zkoušeného stavu. Nemůžeme klasifikovati toto chování vládních stran naprosto jinak než jako naprosto nekvalifikovatelné. Neuznáváme vytáčky, jako vymlouvání na pana ministra financí a jeho pasivní a aktivní resistenci k úpravě právních a hmotných poměrů válečných poškozenců. Jsem-li členem vlády, jsem odpověden jako pan ministr financí za konání nebo opominutí vlády. Ostatně odůvodňování nemožnosti splniti požadavky válečných poškozenců snad státně finančním kategorickým imperativem, vždy vyciťovaným panem ministrem financí, jest výsměchem, jemuž není l rovno. Zbytečně bych také ke kritice, která zde byla pronášena, poukázal na to, že se každoročně vydávají miliardy na zbrojení Část z toho by stačila na finanční úhrady zákona, který by noveloval asi v duchu iniciativních návrhů tisk 549, 557 a 689 platné zákony o válečných poškozencích. Ale vy nemáte vůči válečným poškozencům dobré vůle. Dokazuje to prozkoumání státních rozpočtů z posledních let. Celkový náklad na válečné poškozence klesl s 911 milionů v roce 1923 na 566 milionů v roce 1926 a na 500 milionů v roce 1927. Ve státním rozpočtu pro rok 1928 máme ještě zařazeno celých 491 milionů pro válečné oběti. Domnívám se, že tento stálý pokles peněžních obětí na péči o válečné poškozence během posledních let od roku 1923 do roku letošního nejlépe osvětluje stanovisko vlády k této otázce, o které jsem na počátku svých vývodů prohlásil, že jest nejtěžší státní otázkou. Ukažte jako vládní strany aspoň poněkud dobrou vůli při částečné úpravě, kterou dnes provádíte! Dáváme vám k tomu příležitost. Jako jiné strany podali jsme k projednávané předloze návrh, který zvyšuje hranici příjmu vylučující nárok na důchod válečných poškozenců. Po této stránce musíme vyhověti požadavkům organisací válečných poškozenců a ustanovujeme jako poněkud přijatelnou hranici příjmu pro válečné poškozence 16.000 Kč. Jest to návrh, -který nesmíte posuzovati naprosto za demonstrativní, nýbrž s nímž musíte zajisté věcně souhlasiti. Nedomníváme se ovšem, že vládní strany uznají za vhodné dnes snad náš návrh přijmouti. Prejudic pro sněmovnu učinily již svým chováním ve výborech, jak ve výboru sociálně-politickém, tak také rozpočtovém. Jestliže přes to podáváme nyní opět návrh, který jsme již podali ve výboru soc.-politickém a rozpočtovém na zvýšení této hranice, činíme tak, že nechceme vládní strany ani nyní ušetřiti poslední zkoušky, aby se vyslovily k otázce válečných poškozenců tím, že návrh přijmou nebo zamítnou. Ustanovení o hranici příjmu způsobila válečným obětem nesmírné potíže, které nezáleží jedině v tom, že se jim zastaví důchod, dosáhnou-li této hranice. Častokráte dostaví se následek onoho vyššího příjmu podle zákona teprve později, než úřad předpokládá dosažení vyššího příjmu. Pak přijde velký příkaz, ke všemu zlu zastavení důchodu ještě vrátiti požitky, které přijal na víc. Prakse je taková, že finanční úřady odhadují příjem obětí války často velmi vysoko. Odvolání vždy neprospívá, finanční úřad prostě odhadne určitý příjem a v tomto poměru nadiktuje daně. Úřady pro válečné poškozence se k tomu připojí, častokráte za dlouhou dobu po podání odvolání nebo jeho rozhodnutí. Pak se dostaví diktát vrátiti přeplatky, a po této stránce jest to přímo katastrofální zasáhnutí do životních poměrů jednotlivých válečných poškozenců. Rozkazy vrátiti přeplatky jsou pro válečné poškozence dvojnásobným neštěstím. Musíme žádati, aby vláda tuto praksi poněkud kontrolovala. Žádáme to také proto, poněvadž důchod byl neoprávněně vyplácen také z jiných důvodů. Samy úřady se často při výpočtech zmátly. Za tuto chybu musí nyní váleční poškozenci pykati. Neboť dostával-li na základě takovéhoto špatného výpočtu po jakousi dobu vyšší důchod, musí jej pak také vrátiti. Většinou však váleční poškozenci přijímali vyšší požitky v dobré víře. V poslední době dověděl jsem se o celé spoustě případů a již při projednávání vládního návrhu ve výboru zmínil jsem se o množství případů, v nichž právě touto praksí došlo k přímo smutné komplikaci životních poměrů válečných obětí. Jménem své strany podávám návrh, jímž se vláda žádá, i aby tuto věc uvedla poněkud do pořádku. Tento návrh, jakož i veškeré podané návrhy na úpravu zákonodárství o válečných poškozencích roku 1926 podepsali také poslanci dnešních vládních stran. Oni také, zamítnou-li tento návrh, budou rovněž tak vinni, jako zamítnou-li návrh, který jsme podali na zlepšení péče o válečné poškozence. Zlá věc je také, že mnoho oprávněných důchodců dodnes ještě žije bez důchodů. Přísně dodržovaná lhůta k přihlášce stala se neštěstím pro nejchudší, kteří se z pochopitelných důvodů dopustili chyby, že se včas nepřihlásili za důchodce. Navrhujeme, aby byla ustanovena nová přihlašovací lhůta, která budiž stanovena na tak dlouho, aby během ní bylo možno uděliti poslední vysvětlení o právu státi se příjemcem důchodu. Co strastí musí prožíti i válečné oběti, které dosud ještě důchod dostávají! Pravidelně jsou prohlíženy a při tom se po stupuje tak přísně, že to musí co nejhlouběji zraniti právě oběti války. Jest neuvěřitelné, jaké případy se stávají při prohlídkách. Včera bylo ve výbor u řečeno, že člověk, jemuž byla uříznuta noha, musil býti ještě rád, že byl uznán z 20% neschopným práce. Názor komise byl takový, že pochybovala o jeho vyšší neschopnosti k práci, poněvadž vykonával práci, která nemusí býti konána právě nohama. Zde musíte postupovati co nejlidštěji. Činitelé, kteří prohlížejí válečné poškozence, musí se zdržeti jakéhokoliv urážlivého způsobu. Musí vždy býti pamětlivi toho, že mají před sebou oběti války, které pro své zranění a poškození svého zdraví a celým svým rozpoložením jsou citlivější než snad člověk zdravý a robustní. Odepření důchodu v takových případech, kdy se příčina smrti nebo neschopnost k práci neuznává jako přímý následek války, tvrdosti, vyplývající z odepření důchodů, jsou tak strašlivé, že prosíme vládu, aby také v této praksi zjednala poněkud jasno a učinila pořádek, aby tato prakse byla poněkud snesitelnější.

K této kapitole měl bych ještě mnoho říci. Ale již v rozpočtovém výboru jsem zdůraznil, že jsme i při projednávání tohoto zákona uctíváni oněmi parlamentními metodami rdoušení, zde v tomto případě pravděpodobně zvláště proto, abychom vládě ušetřili hanbu, že její svědomí spí. Bylo by to lze, kdybychom promluvili o posledním případu nešťastných válečných poškozenců.

Celkem žádáme novou úpravu zákonodárství o válečných poškozencích, kterou má vláda splniti od roku 1922 a která jest dána zásadními směrnicemi, které jsme již před lety ohlásili, s nimiž by Československá republika ve své péči o válečné poškozence neměla nic jiného pro sebe než úspěch, kdyby vstoupila na stranu oněch států, které zákony o válečných poškozencích od počátku míru upravily moderně a pro oběti války snesitelně. Vláda a strany musí v zájmu státu slyšeti znamení doby. Nemají-li samy již na tom jiného zájmu, pak v zájmu státu samotného. Snad se mohu zvláště dovolávati německých vládních stran. V zemi propukne zoufalství u statisíců lidí, nepřijde-li pomoc. Cizina však bude míti ještě zvláštnější dojem o státu a jeho vedení, dolehne-li k ní také tento výkřik zoufalství. Stalo se to již velmi na škodu státu. Připomínám rozpravu na mezinárodních sjezdech válečných poškozenců, zvláště onu rozpravu, jejíž obraz vylíčil kol. Horpynka, když přečtl resoluci tohoto sjezdu, při čemž Československá republika velmi špatně pochodila. Vláda musí učiniti vše, aby tomu příště zabránila. Jak sama udává, dává si poslední lhůtu, aby zásadně projednala zákony o válečných poškozencích. Tato poslední lhůta uplyne 30. června. Doufáme, že tento důvod poslední lhůty v zásadní úpravě není planou výmluvou jako důvod kol. Zajička v prosinci loňského roku ve formě známé resoluce, kterou měl býti získán čas.

K tomuto návrhu zákona musím prohlásiti, že pro nás jest nepřijatelný, hlasovati pro něj nemůžeme. Účelem našich pozměňovacích návrhů jest učiniti návrh přijatelným. I když prohlašujeme, že pro tento zákon nehlasujeme, doporučujeme, abyste naše pozměňovací návrhy přijali. (Souhlas a potlesk poslanců něm. strany nár. socialistické.)

Místopředseda Horák (zvoní): Dále je přihlášen k slovu pan posl. Zajiček.