Je také velmi příznačno, jak se postupuje
při postátnění obecní policie.
Toho důkazem jsou příklady krňovský,
bruntálský a moravskošumperský, jež
jsem již uvedl. Všecky články, které
se nějak zabývaly zestátněním,
byly hned zabaveny. Příznačná je také
odpověď na interpelaci, která dnes byla rozdána
ve sněmovně tiskem a která týká
se interpelace posl. Kalliny pro nevyplacení ušetřených
peněz za stejnokroje policejnímu inspektoru Alfredu
Müllerovi v Karlových Varech. Kol. Kallina podal
nejprve dotaz na pana ministra vnitra, potom však, když
dostal odpověď nic neříkající,
podal interpelaci, a mezi jiným v ní výslovně
uvedl, že inspektor Rudolf Putz, který vede u karlovarské
státní policie výstrojní hospodářství,
sdělil tomuto člověku, že jeho úspory
na stejnokroji byly již 1. března 1926, tedy již
toho dne, kdy byl pro nemoc přeložen do výslužby,
zaúčtovány jako vyplacené. Jde tu
o částku 1336 Kč. Alfred Müller nemůže
tyto peníze dostati, ač tu bylo výslovně
zjištěno, že částka ta byla již
vyúčtována jako vyplacená, tedy patrně
se někde ztratila. Nyní však odpověď
pana ministra vůbec se nezabývá tímto
choulostivým bodem, nýbrž obírá
se jen všeobecným požadavkem náhrady,
a praví, že podle platných předpisů
nějaký závazek k náhradě tu
nebyl. Poukazuje dále, že v Plzni, kde také
byla převzata státní policie a kde těm
lidem byly vyplaceny ušetřené peníze
na stejnokroji již po jednom roce státní služby,
jsou jiné poměry, poněvadž tam byla
státní policie zřízena za jiných
podmínek než v Karlových Varech, poněvadž
byla městem převzata za jiných podmínek
než v Karlových Varech, takže požadavky
bezpečnostní stráže v Plzni mají
jiný právní charakter. Je rozhodně
velmi podivné, když se v německých městech
stanoví tužší podmínky a požadavky
než v městech českých, kde je přejímána
beze všeho celá stráž bezpečnosti
a splňují se jí také všechny
požadavky, které si stanoví, kdežto v
Karlových Varech nevyhovuje se jasnému právnímu
nároku inspektora stráže a na konec se poukazuje
prostě na nejvyšší správní
soud, aby ten člověk měl ještě
2000 Kč útrat, aby mohl dostati 1300 Kč.
To zní jako krvavý výsměch. Taková
odpověď je rozhodně nedůstojná
poslanecké sněmovny a pan ministr měl by
se již trochu věcněji zabývati našimi
interpelacemi, poněvadž máme přece nárok,
abychom byli bráni vážně a aby vážné
dotazy byly vážně zodpovídány.
To můžeme žádati právem, nemůžeme
však klidně snésti, abychom byli odbyti, jako
zde, pohrdavým gestem, abychom se obrátili na nejvyšší
správní soud. Tato stížnost jest mimořádným
právním prostředkem, který způsobuje
mimořádné náklady a na což nemá
právě každý strážník
peníze, tím spíše, když nutno podati
v každém jednotlivém případě
stížnost, a rozhodnutí ve prospěch jednoho
strážníka nemá ještě za
následek závazek, aby v analogickém případě
se podle takového rozhodnutí postupovalo. Rozhodně
je vládnoucí systém, jak jsem již řekl,
téměř horší než starý
systém Metternichovský, obyvatelstvo je neustále
šikanováno, kde jen možno, a práva veškerého
obyvatelstva byla opravdu způsobem nejhanebnějším
šlapána. Avšak právě tak jako za
doby Metternichovy ničeho se tím nedosáhne.
Naopak tím spíše se obyvatelstvo podráždí,
neboť tlak budí vždy jen protitlak, a nebude
tomu jinak ani tentokráte. Ať se nikdo nedomýšlí,
že se snad takovou ostrou censurou, jak se nyní proti
nám všude provádí, dokáže,
jak je tento stát již konsolidován. Tím
se celému světu ukáže opak. Pevně
konsolidovaný stát může snésti,
jak známo, dalekosáhlou svobodu tisku, ba ani výstřelky
tisku na něj nepůsobí. Takové konfiskace,
jaké se staly nyní v poslední době
a z nichž jsem sdělil malý výběr,
dokazují jasně, jak vláda se cítí
nejistá. Tato nejistota ostatně projevuje se vždy
více nejen v tiskové censuře, nýbrž
i v jiném potlačování veřejného
mínění. Censura v divadle, v radiu a filmu,
policie při shromážděních, potlačování
letáků, pronásledování, na
základě zákona o ochraně republiky
jsou jistými příznaky, že je něco
shnilého ve státě dánském.
Také vyhlazování jakékoliv opravdové
samosprávy má stejné příčiny.
Všechno má býti zestátněno, všechny
pohraniční lesy stejně jako veškerá
správa, aby slavná vrchnost v nerušeném
klidu a bezpečnosti mohla splniti svůj hlavní
úkol, totiž stáhnouti občanům
kůži přes hlavu. A proto si pan ministr vnitra
Černý tak přispíšil, aby
zavedl i v městech Krnově a Šumperku 1. lednem
t. r. státní policii a obšťastnil nás
jejím požehnáním. Stejně prý
se má státi také letos v Bruntále.
Že při tom Němci ztrácejí pracovní
místa, že mnoho českých rodin přichází
do německého území, aby vyplnily české
menšinové školy, a že německé
obce jsou zase v celé řadě věcí
znovu utlačovány, že i občané
mohou býti ještě lépe než dříve
střeženi a týráni, to jsou pouze příjemné
vedlejší zjevy, s nimiž se tu ne nerado počítá.
O šetrnosti při tom není řeči,
o té se káže vždy jenom jiným,
zvláště obcím a okresům. Káže
se o vodě a kazatel sám pije víno. Státní
policie, jak známo, stojí, to možno dokázati,
čtyři až pětkráte tolik, co stála
dosud policie obecní. Avšak co na tom! Pro policii
a četnictvo nutno vždy míti dosti peněz,
zrovna jako pro vojsko.
Vnější a vnitřní nepřítel,
proti němuž je udržována tak velká
moc, existuje jenom v představách, jenom v úzkostných
snech některých neurasthenických státníků.
Avšak není snad klidný spánek těchto
pánů vykoupen příliš draho několika
sty miliony? Ostatně dovede se výborně namluviti
bodrému obyvatelstvu, že zestátnění
správy nutně sebou přinese zlevnění.
Když jsem se kdysi tázal v rozpočtovém
výboru ministra Černého, nač
jest do státního rozpočtu pro r. 1928 zařazeno
skoro 33 milionů korun na provedení správní
reformy, prohlásil, že z toho mají býti
hrazeny osobní výdaje na úřednictvo
zemské a okresní, které má býti
1. července převzato. Když však v lednu
t. r. zemské výbory dostaly zpět od vlády
své rozpočty, aby snížily schodek milionovými
škrty ve výdajích, tu ku podivu nebylo o tom
řeči, aby platy a pense bývalých zemských
úředníků, kteří mají
býti v druhé polovici roku převzati státem,
zůstaly v zemském rozpočtu jenom pro první
půli roku. Tak je o tuto položku postaráno
dvojnásobně, totiž státem a zemí.
Doufáme, že státní účetní
uzávěrka za rok 1928 vykáže, že
těchto 33 milionů bylo také skutečně
ušetřeno. Nejsem ovšem přílišný
optimista v té věci; není také divu,
vidíme-li, jak byrokraticky, zdlouhavě a nákladně
se začíná s prováděním
správní reformy. Tu člověk ztratí
jakoukoliv víru, že se v tomto státě
pracuje skutečně také účelně
a šetrně. Pro sjednocení Slezska s Moravou
byla na příklad ustanovena komise ze samých
byrokratů, státních úředníků,
která se nyní v potu tváře namáhá,
aby provedla ve vší tajnosti s vyloučením
veřejnosti nařízenou popravu země
Slezské. Experti ze samosprávy se k tomu ovšem
nepřibírají, nejsou naprosto vítáni.
To by zavánělo příliš demokracií
a nakonec rušilo jemné centralistické kruhy.
Proto zůstanou členové komise mezi sebou,
a zavádějí správní reformu
tak, jak se to hodí slavné vrchnosti nebo vysoké
hierarchii v tomto státě podle zásady: "Odi
profanum vulgus et arceo." Rozhodně nechtějí
k celé věci přibrati obyvatelstvo a proto
také mají býti volby do nových zastupitelstev
odsunuty ad calendas graecas. Klid je první občanskou
povinností a zvláště v roce jubilejním,
tak si říká nejvýš moudrá
vláda. K čemu je ještě vůbec
třeba fíkového listu těmto okresním
a zemským zastupitelstvům ze dvou třetin
jmenovaným? Chráněna policejními obušky,
četnickými šavlemi, vojenskými bajonety
a puškami cítí se vláda dosti zmužilou,
aby ukazovala svoji sílu a odvahu bez obalu a nahou. Avšak
jenom nejvěrnější poddaní tohoto
státu budou tím asi nadšeni. Ostatní
misera plebs contribuens musí tato nestydatost plniti odporem
a hnusem a jako před 80 lety drážditi k veřejnému
odporu. Nyní se dokonce oklikou přes obce zase zavádí
robota, která r. 1848 na návrh slezského
osvoboditele sedláků Hanse Kudlicha byla zrušena.
Zemské revírní úřady totiž
škrtají podle nových zákonných
předpisů v malých obcích na příklad
noční hlídače a požadují,
aby majitelé usedlostí střídavě
v noci konali službu strážní. Podklad
k tomu poskytuje § 39 zákona o obecních financích,
kdy mohou býti v případě nezbytné
nutnosti nařízeny i práce ruční
i potahem. Za takovou nutnou potřebu považují
nyní tyto úřady ten případ,
když nelze po zkrácení obecních důchodů
jiným způsobem hraditi obecní rozpočet.
To je rozhodně smutný návrat do dávno
zašlých dob, následek finančního
zákona o samosprávě, který právě
venkovskému obyvatelstvu může se státi
velmi nepříjemným, neboť vesničtí
sedláci jsou přibíráni nejen jako
noční hlídači, nýbrž i
k opravám vesnických silnic, k ochranným
stavbám pobřežním a jiným pracem,
jež jsou nutny v zájmu veřejném, pokud
nebude rozhodnuto změniti tento zákon tak důkladně
zhudlařený. Není ovšem k tomu patrně
chuti, avšak jednou přece dojde se k přesvědčení,
že tento zmatek, který nyní musí nastati,
není v zájmu státním, a že by
bylo bývalo lépe poslechnouti našich výstrah
a spíše tomu včas předejíti a
navrhnouti změnu zákona, než nechati dojíti
k nejhoršímu. Rozhodně ti pánové,
kteří se zde brání výtce o
reakci, nečiní tak právem, poněvadž
opravdu se činí všemi způsoby pokusy,
aby se kolo dějin otočilo zpět a nastaly
zase byrokraticky absolutistické poměry, jaké
kdysi byly v dobách předbřeznových.
K takovému vývoji nemůžeme pomáhati.
Ohražujeme se proti takovému rozšíření
moci státní policie a četnictva, jakož
i proti spoutání svobody obcí, jak se tu
zase objevuje. Domníváme se, že u nás
nemůže býti důvěry v objektivní
provádění předpisů tak těžce
zasahujících, zvláště pro naše
německé obyvatelstvo obáváme se nejhoršího
a proto nemůžeme dáti svého souhlasu
k takové osnově, jaká nám byla předložena.
Život a zdraví každého jednotlivého
občana jest nám příliš svatým,
než abychom mohli souhlasiti s tak dalekosáhlým
ohrožením těchto nejvyšších
pozemských statků, a proto předloženou
osnovu odmítáme. (Potlesk poslanců něm.
strany národní.)
Předseda (zvoní): Dalším
přihlášeným řečníkem
je pan posl. Krebs. Dávám mu slovo.
Posl. Krebs (německy): Slavná sněmovno!
V několika měsících zabývá
se tato sněmovna již po třetí zákony
týkajícími se četnictva. Policejní
stát začíná vystrojovati svou gardu
pretoriánů a dávati jí do rukou všechny
prostředky, aby u ní odstranil ještě
poslední tíseň před užitím
smrticí zbraně. V tomto státě dožíváme
se právě v nynějším období
doby budování četnické a policejní
moci, jakou můžeme jen zřídka pozorovati
v některém jiném období. Uvnitř
tohoto státu panuje násilí a utiskování,
v cizině lež a překrucování faktů.
Tvrdím-li něco, musím to také dokázati,
Nedávno dostal jsem od jakési švédské
novinářky dopis, v němž se mezi jiným
praví: "K jazykové otázce. - Jak mi
bylo ujišťováno v Československé
republice, jest prý země rozdělena na jazykové
kraje. (Výkřiky na levici.) Kraj, kde menšina
činí méně než 20%, jest jednojazyčný
a jeho úředníci jsou z národa většiny.
Činí-li menšina však více než
20%, pak jest kraj dvoujazyčný a dostává
prý úředníky v poměru obou
jazykových skupin, Ale tohoto předpisu se asi"
- tak píše tato novinářka - "nedbá,
neboť sama jsem byla v krajinách jako v Chebsku, v
Rudohoří atd., kde Češi zřejmě
byli v menšině, ale úředníci
byli čeští. Jest něco takového
možné?"
Tato dáma není se svou informací sama. Před
delší dobou vyšla v tiskárně bernského
časopisu "Bund", známého časopisu
německo-švýcarského, brožura sepsaná
redaktorem Arnoštem Schürchem, jež pod titulem
"Z mladé republiky" podává dojmy
z Československa. Schürch, který mluvil s četnými
státníky, jež uvádí, také
s bývalým předsedou této sněmovny
Tomáškem, o čemž rovněž
vypravuje velice zajímavě podrobnosti, uvádí
informace, jež obdržel o jazykovém právu
- na str. 43 této knížky - takto:
"Jazykový zákon opírá se o zásadu,
že jazyk většiny v jednotlivém správním
okrese jest úředním jazykem. Činí-li
menšina více než 20%, pak má právo
stýkati se s úřady svým jazykem. Jsou
tedy, abych se zmínil jen o poměrech v Čechách,
okresy české a německé, jakož
i smíšené s převážně
českým a smíšené s převážně
německým jazykem úředním a
soudním."
K těmto mylným názorům dospívají
všichni spisovatelé a politikové, které
v Československé republice odpovědní
státníci falešně informovali. S plným
úmyslem úřední místa rozsévají
zřejmé nepravdy, jichž cizinec, který
jest zde přítomen jen krátkou dobu, nemůže
ihned prozkoumati, zvláště když se zdržuje
hlavně v Praze a nevyjede si z vlastního popudu
do sudetskoněmeckého území, aby se
tam dověděl pravdu. Jede-li však cizinec na
př. rychlíkem z Liberce do Chebu, tedy tratí,
která se v délce skorem 300 km nedotýká
ani jediného českého města a projíždí
jen německým jazykovým územím,
může na celé trati ve vlacích čísti
jen čistě české nápisy. Tu
jest vůz "Nekuřáci", "Školáci"
atd. a sám vlak, který, jak jsem již zdůraznil,
neprojíždí ani jediným českým
městem, má jednojazyčný český
nápis "Liberec-Cheb". (Výkřiky
na levici.) Dokonce i na nádražích není
na prvém místě jazyk většiny
obyvatelstva, nýbrž jazyk Čechů, kteří
jsou tam v menšině. Všude lze zcela zřejmě
zjistiti potlačování německého
obyvatelstva, dokonce i ve městech s 95% německého
obyvatelstva, ale i tam, kde Češi sami sebe označují
jako menšinu. K tomu se druží zacházení
ústředních úřadů s Němci,
kteréžto úřady se zdráhají
dokonce i poslancům odpovídati německy na
německé přípisy. Nemluvím dokonce
o skandálním zacházení s Němci
v této sněmovně, kde není dovoleno
ani německému místopředsedovi nebo
německým ministrům mluviti německy
v úředním styku.
Za to jest cizina informována lživými výklady
jazykového zákona, aby tak naše oprávněné
požadavky byly vylíčeny jako kverulanství,
jak to kdysi nazval kol. Viškovský.
Před několika dny pravil president Masaryk k
říšskoněmeckým novinářům,
že sudetští Němci nejsou menšinou,
a tím neučinil nic jiného, než že
vyslovil starou pravdu. Trvalo to skorem 10 let, než byl
takto revidován výrok o přistěhovalcích
a kolonistech, zbavených práv, a o menšinových
národech, než konečně doznala hlava
státu, že nejsme menšinou. (Výkřiky
na levici.) Bylo by to skutečně směšné,
kdyby tato fikce, kterou, bohužel, denně pociťujeme
ve stech ustanoveních zákonů jako strašnou
lež, byla udržována vážně
i před říšskými Němci,
kteří z vlastního postřehu mohou zjistiti,
že máme více než půl sta takových
okresů v sudetskoněmeckém území,
kde teprve od převratu vůbec a ještě
nyní jest sotva 5 až 10% Čechů, tedy
malé, mizivé české menšiny.
Ale jde snad o to, zdali nás hlava státu povýší
z kolonistů a přistěhovalců na "organickou
součást" státu? Jde snad v boji o naše
práva o to, že od spolužití národů
dospějeme k organismu státu? (Výkřiky
na levici.) Naprosto nepřihlížím
k tomu, že přes všechny změny v projevech
pana presidenta všechny zákony státní
nás prohlašují za menšinu. "Nuže,
jaká práva vlastně chcete?" tak se nás
táže svatouškovsky česká veřejnost
a předseda vlády dr Švehla připojuje
k tomu v rozpočtovém výboru, že prý
máme totéž volební právo jako
Češi a tytéž možnosti účastniti
se vlády jako oni. Na to musíme říci:
Neměli snad Češi ve starém Rakousku
rovněž totéž volební právo
jako my? Neseděli jejich ministři v četných
rakouských vládách a neoznačovali
přes to přese všechno toto Rakousko za své
vězení a nenáviděli je celou vášní
svého národa a nevedl snad právě prof.
Masaryk tento boj až do nejzazších důsledků?
Nebojujeme o volební právo a ministerská
křesla (Potlesk poslanců něm. strany nár.
socialistické.) právě tak, jako Češi
ve starém Rakousku. (Výkřiky na levici.)
Náš požadavek od doby, kdy žijeme na půdě
tohoto státě, vyslovil náš přítel
a vůdce posl. Knirsch již r. 1919 na duchcovském
sjezdu národně-socialistické strany: Uznání
sudetských Němců jako rovnoprávného
národa!
Žádáme své národní samosprávy,
svého vlastního správního obvodu,
svého vlastního lidového zastupitelstva a
nevzdáme se nikdy tohoto boje, dokud nás nedovede
k cíli. (Potlesk na levici.) Nikdy se nespokojíme
s úkolem, jejž nám přidělil president
Masaryk, nikdy nebudeme souhlasiti s teorií, že
nemůžeme činiti nároku na právo
svobodného sebeurčení také pro nás
a že v nejlepším případě
máme býti předmětem vaší
zahraniční politiky. Proč to stále
znovu hlásáme? Poněvadž se stále
znovu stýkáme s projevy prolhané protiněmecké
zahraniční propagandy a poněvadž jest
nutno jednostranně zjistiti, že se i přes účast
německých stran ve vládě nezměnilo
ani to nejmenší v jazykovém potlačování
sudetských Němců. (Výkřiky
na levici.)
Stále ještě se Prokrustovým ložem
jazykového nařízení zkracuje právo
Němců, dokonce i v německých většinových
okresech, stále ještě zdráhají
se poskytnouti nám spravedlivou úpravu užívání
jazyků v parlamentu a jeho výborech, stále
se ještě posílají do německých
území celé setniny českých
železničních a státních zaměstnanců
a nepomýšlí se na to, aby se napravila ostudná
křivda hromadného propuštění
Němců.
Ale změnil se snad duch českého lidu? Popírám
to přese všechna ujištění vládních
stran. Jak tento duch opravdu vypadá, chci ukázati
na těchto příkladech.
Nákladem pražského nakladatelství J.
Svátka vyšla jako svazek 3 "Školních
příruček" - výslovně poznamenávám:
školních příruček - sbírka
themat a osnov k úkolům pro české
střední školy a ústavy učitelské.
Vydali ji profesoři F. Suk a dr František Šimek.
Tato kniha jest na trhu právě ve čtvrtém
vydání, jež jest nově zpracováno,
jak vydavatelé výslovně poznamenávají.
Jaké smýšlení vštěpují
tito vychovatelé do duší středoškoláků
a příštích učitelů, poučuje
nás úkol, obsažený na str. 11 pod titulem
"Pohádka, již babička za sto roků
bude vyprávěti vnoučatům." Tam
se praví doslova:
"Byla kdysi veliká říše a v ní
panoval stohlavý drak. Drak onen měl podivné
jméno. Říkali mu Germania. (Německé
výkřiky: Slyšte! Slyšte!) Ten drak
nepožíral jenom jednotlivých lidí, nýbrž
uchvacoval a dusil celé národy, které s jeho
říší sousedily. Tak již podmanil
si mnohé a učinil z nich svoje služebníky.
I zachtělo se mu též malé zemičky,
v níž žili dobří, pokojní
lidé, kteří nikdy mu v ničem neublížili.
A v té zemičce malé, ale krásné,
žil chudý panský kočí se svou
ženou. Měli malého synka, kterému říkali
Tomáš. Když Tomáši bylo 13 let, poslali
ho do světa na zkušenou. Tomáš přišel
do velikého města, které slulo Vindobona.
Tam se chtěl učiti řemeslu. Ale toto město
stálo již v sousední říši
- připojení Rakouska k Německu není
tedy v této pohádce již pohádkou, prosím,
v příručce pro učitele takové
falšování dějin - "kde panoval
ohyzdný drak Germania. Malému Tomáši
nelíbilo se mezi jeho služebníky, poněvadž
mluvili neznámou řečí" (Posl.
inž. Jung [německy]: V níž psal
svoje knihy!) ano, a v níž studoval - "a
každého, kdo patřil do cizí země,
sužovali a trápili. Proto se vrátil Tomáš
k rodičům a řekl: "Mámo, byl
jsem ve světě a nelíbilo se mi tam, neboť
panuje tam stohlavý drak Germania a sužuje (Předsednictví
převzal místopředseda dr Buday.) hodné
lidi. Až budu velký, zabiji ho." Rodiče
se smutně usmáli.
Jednou když Tomáš šel pro vodu, potkal ho
stařeček a zastavil ho: "Co děláš,
malý Tomáši?" Tomáš mu vypravoval,
nač se chystá. Stařeček však
zakýval hlavou a povídá: "Milý
mladíčku, draka Germanii nepřemůžeš
nikdy kladivem, neboť má sto hlav, a když jednu
utneš, deset nových naroste. Ty musíš
se napřed učiti vyzkoumati, jak draka zeslabíš.
V srdcích lidských najdeš sílu, kterou
hledáš. A pak odejdi za tři řeky a tři
hory a tam vyhledáš mocné cary" - prosím
cary - "kteří ti pomohou draka zmoci."
A Tomáš znovu odešel do světa a přišel
opět do města Vindobony, kdež vstoupil na vysoké
školy a učil se pilně. Při tom častokrát
neměl co jísti. Uměl sedm řečí,
kterými všemi mluvili v cizích zemích,
a tam také poznal, že drak Germania má hlavy,
které mají různá jména, jako:
Lež, Nenávist, Násilí, Surovost, Otroctví,
Nepoctivost atd." (Různě výkřiky
na levici.) To jest výchovná pomůcka.
"I vrátil se Tomáš do své rodné
země a počal hledati ty, kteří v srdcích
svých měli Pravdu, Lásku a Poctivost. Ale
lidé nevěděli, co hledá, nerozuměli
mu a kamením po něm házeli. Tomáš
však vytrval a hledal stále.
Jednou stohlavý drak Germania si umínil, že
si podrobí celý svět, a vytáhl do
boje. Tu Tomáš vzpomněl si na stařečka
a vydal se na cestu. Byl již stár, ale přes
to putoval, až dospěl do veliké říše,
proti které také táhl drak Germania. A tam
žili lidé, kteří milovali svoji zem.
A tu spatřil Tomáš, že všichni v
srdci mají Pravdu, Lásku, Svobodu, Poctivost. S
nimi vytáhl do boje a všichni společně
sekali po dračích hlavách. Pak ležel
bezhlavý drak Germania bezmocně na zemi a jeho sluhové
prchali do koutův a děr před mocnou září,
která vyšlehovala ze srdcí bojovníků
Tomášových. Drak byl mrtev. Tomáš
vracel se domů do země svobodné a volné,
kde neroztahoval již své tlapy ohyzdný netvor
Germania. A města jásala mu vstříc."
(Výkřiky na levici.)
Pánové, tato kniha vyšla právě
ve čtvrtém vydání, které jest
nově přepracováno, jak spisovatel zjišťuje.
To se rozšiřuje v desátém roce a nikoliv
v opojení převratu, za vlády, která
prý usiluje o národnostní dohodu. Ale tak
je dnes ještě přes německočeskou
vládu skutečností, že se dnes podobné
smýšlení tisícerými knihami rozšiřuje
mezi mládeží, že se smýšlení
mládeže na celé generace otravuje, místo
aby se činilo přístupným dorozumění.
(Německé výkřiky komunistických
poslanců: Mayr-Harting napíše k tomu příště
úvod!) To by se k tomu hodilo, od pana ministra spravedlnosti.
Křiklavé bezpráví, násilné
potlačování a pronásledování
každého oposičního hnutí jest
opravdovou praxí zdejší vládní
politiky. Utrhání na cti německému
národu, nespravedlivé nakládání
a násilné potlačování a pronásledování
německých oposičních hnutí
jsou opravdovou praxí zdejší vládní
politiky. (Posl. inž. Jung [německy]: Až tak
daleko ještě nesahá účast v moci!)
Ano, to jest výsměch a uvedu několik
ilustrací druhu pronásledování a persekuce
našeho hnutí. Dne 11. října loňského
roku konala naše strana ve Vimperku schůzi, na níž
jako řečník mluvil náš straník
sen. Teschner. Místní skupina naší
strany řádně ohlásila dne 7. října
1927, že se schůze bude konati, ačkoliv to
bylo zbytečné, poněvadž se konaly obecní
volby, a zaslala plakát zvoucí na schůzi.
Tento plakát vidíte zde před sebou (ukazuje
na ministerskou lavici). Byl konfiskován, ale nikoliv
jen tento plakát, nýbrž i jiné plakáty,
jimiž se zvalo na schůzi a které doslova zněly,
čtu to od první do poslední písmeny:
"Německá národně-socialistická
strana dělnická, vimperská místní
skupina, němečtí rodáci a rodačky!
Pozor! Straník sen. E. Teschner z Karlových
Varů promluví v úterý dne 11. října
1927 v 8 hodin večer na veřejné voličské
schůzi v síni pana bývalého starosty
Dominika Iglera o významu obecních voleb pro sudetské
Němce. Němečtí mužové,
ženy a dívky všech pracujících
stavů, dostavte se včas. Správa místní
organisace." Ani o písmeno více. A tyto plakáty
nejen že úřad včas nezakázal,
nýbrž četnictvo je seškrábalo a
tak naši agitační práci pro naši
schůzi znemožnilo ve prospěch jiných
stran. (Hluk na levici.) To bylo účelem toho
postupu, aby se nám znemožnilo svobodně projeviti
své mínění a včas vyrozuměti
obyvatelstvo. Úplně stejně se nakládalo
s našimi volebními plakáty v Hartmanicích,
týž plakát byl i zde zakázán.
Také litoměřické okresní hejtmanství
jej zakázalo, rovněž sušické okresní
hejtmanství zakázalo plakát, který
neobsahoval ničeho, ani jediného slova, jež
by bylo lze vytknouti, neboť v jiných okresech byl
beze všeho uveřejněn. Varnsdorfská okr.
politická správa šla ještě dále,
neboť dne 4. března 1927 zakázala plakát
zvoucí na schůzi, poněvadž obsahoval
výzvu: "Sudetskoněmecká území
sudetským Němcům!" Odvolání
k zemské politické správě ze dne 18.
března 1927 a interpelace ze dne 18. května 1927
nebyly do dneška vyřízeny. Pánům
ani nenapadá, aby něco vyřizovali. Pánové,
co tomu řeknete, že dnes bylo rozdáno vyřízení
interpelace našeho zemřelého kol. Patzela?
(Výkřiky na levici.) Kol. Patzel zemřel
dne 20. května a pánové jsou tak drzí
- jinak to nelze nazvati - že odpovídají na
jeho interpelaci teprve dnes. Tak zachází vláda
s oposicí.
Ale ani dnes není vyřízena moje interpelace
ze dne 18. května, podaná panu ministru vnitra,
zcela prostě proto, poněvadž pan ministr nechce,
poněvadž nemá zákonitého podkladu
pro to, aby zakázal výzvu "Sudetskoněmecké
území sudetským Němcům".
Rád bych se tázal pana ministra spravedlnosti, jakými
paragrafy zákona by se odvážil zakázati
nebo právnicky vyložiti naše volání
po autonomii v našem území. Ale varnsdorfská
okresní politická správa, která jest
původcem hostincového výnosu, jejž dokonce
nejvyšší správní soud zrušil
jako nezákonitý, která se již před
celým právnickým světem nesmrtelně
zesměšnila, tato varnsdorfská okresní
politická správa užívá každého
podnětu, aby si snad vysloužila řád
Lva. Tak zavedla proti četným účastníkům
- bylo jich asi 50 - tábora lidu, tedy velkého projevu
naší strany, který se konal dne 14. srpna 1927
ve Varnsdorfu, a to úplně klidně, aniž
bylo nutno, aby politický úřad zakročil,
vyšetřování a vyslala četnické
hlídky až do poslední pohorské vesničky.
K tomu jest čas, kdežto jiní skuteční
zločinci se nechávají běžeti.
(Posl. Knirsch [německy]: V Duchcově bylo proti
60 našim straníkům zavedeno vyšetřování,
poněvadž jednomu, jenž byl potrestán vězením,
podali kytici, když byl z vězení propuštěn!)
Takovým směšným stíháním
a trýzněním jsou pronásledovány
oposiční strany. Vzhledem k vyšetřováním
proti četným našim důvěrníkům,
kteří byli nejen stíháni, nýbrž
i potrestáni, poněvadž prý nosili skobový
kříž - prý, nebylo to dokázáno
- táži se: kde byla jiná strana pronásledována,
odsouzena a potrestána proto, že nosila prapory při
demonstracích? To se nestalo nikde. Naše strana jest
po každé, když pořádáme
tábor lidu nebo když pořádáme
svůj květnový slavnostní projev, dotčena
četným takovým přímo hanebným
pronásledováním. Výsledek toho jest
většinou ostuda, poněvadž soud tyto lidi
sprošťuje. Ale co to znamená pro dělníka,
když musí třikrát nebo čtyřikrát
jeti do okresního města, třikrát nebo
čtyřikrát jeti do krajského města
k hlavnímu přelíčení, můžete
si mysliti. Ztrácí dokonce i pracovní místo
takovým trýzněním (Výkřiky
na levici.) a to, pánové, jest vlastním
účelem, proč se takto pronásleduje
naše obyvatelstvo, totiž zastrašiti obyvatelstvo
nebo jeho oposiční vrstvy. Varujeme strany, které
jsou ve vládě, aby nepřepínaly luku
proti národně socialistické straně
dělnické a aby naše důvěrníky
nepronásledovaly dále takovým trýzněním.