Posl. dr Koberg (německy): Dámy a
pánové! Po léta sleduji již přímo
vynucovaný a stále postupující vývoj
Československého státu ve stát policejní.
Není téměř jediné osnovy, která
se zabývá správou státní, jež
by neobsahovala nové poručníkování
obyvatelstva a posílení policejní moci, vlády
byrokracie. Také tato osnova se zase zrodila ze stejného
policejního ducha, jako všechny ostatní dosavadní
zákony o správě. Upravuje administrativní
použití zbraně pro četnictvo a pro sbor
stráže bezpečnosti. Velmi značně
rozšiřuje oprávnění obou těchto
sborů použíti zbraně, a to způsobem,
který dosud a ve starém Rakousku vůbec jsme
nepovažovali za možný, neboť administrativní
použití zbraně je přece nejkrajnějším
prostředkem státní moci, aby provedla svoji
vůli. Při použití zbraně je samozřejmě
vyloučeno právo stížnosti, jež
by věc odložila nebo právo přezkoumání
s odkládacím účinkem. Z toho vzniká
ovšem velké nebezpečí pro zájmy
jednotlivců, když donucující orgán
státní jedná libovolně. V jednotlivém
případě nelze určitě předvídati
a vypočísti účinek použití
zbraně. Z libovůle může se však
státi postiženému jednotlivci veliké
bezpráví. Mnohdy to nemusí býti ani
libovůle. Četník anebo policista, jak řekl
již pan řečník přede mnou, jsou
také jenom lidmi a mohou použíti zbraně
často, řekněme, z bázně, z
rozčilení, avšak také z hněvu,
z pomstychtivosti, nenávisti proti postiženému,
jenž proti nim stojí. To všechno může
ho svésti, aby použil zbraně, a proto je podle
našeho mínění nutno, aby proti tomu
byly sjednány nejostřejší zákonné
záruky.
Účinek použití zbraně - smrt
anebo poranění - přesahuje daleko zásadní
míru policejních prostředků donucovacích,
je určen přímo k tomu, aby poškodil
nejdůležitější statky lidské,
život a zdraví. Naproti tomu stojí ústavou
zvláště chráněné právo
na osobní bezpečnost. Proto výkonné
orgány musí býti zásadně podrobeny
plné trestní odpovědnosti při použití
zbraně. Rozhodně nutno trestati co nejpřísněji
zneužití, poněvadž jedině trest
může zdržeti výkonné orgány
od příliš velké lehkovážnosti.
Předložená osnova však s těmito
zásadami naprosto nesouhlasí.
Změnou §u 13 vypočítávají
se v článku I případy, kdy je dovoleno
použíti zbraně, jak četnictvu, tak organisované
státní policii. Není tu však řečeno,
tak jako ve starém Rakousku, že lze použíti
zbraně jenom po zvláštní výzvě:
"Ve jménu zákona". Není tu řečeno,
jakým způsobem může četník
nebo policejní orgán zjistiti, jde-li skutečně
o nebezpečného, těžkého zločince,
neboť nutno velmi subjektivně posuzovati, zda je člověk
nebezpečný čili nic. Zde čís.
2 obsahuje rozšíření proti předpisům
dřívějším, neboť i při
čistě pasivním chování, když
totiž tak zvaný nebezpečný zločinec
se nevzdá anebo zdráhá se opustiti svůj
úkryt po výzvě četníkově,
způsobuje nebezpečí, že může
býti proti němu použito zbraně. U nás
přece neexistuje nějaká povinnost všeobecné
poslušnosti státních občanů a
nelze dobře proto rozuměti, že v takovém
případě by se mělo používati
zbraně.
Čís. 3 má velmi všeobecné znění,
jež se ukázalo již ve starém Rakousku
neúčelným a v němž se říká:
"nelze-li jinak překonati odpor směřující
k zmaření jeho služebního výkonu".
To je příliš všeobecné. Tato skutková
podstata vůči policejnímu orgánu může
vzniknouti také při výstupech v opilosti,
nebo že se někdo vzpírá jíti
sebou, ač jde snad jen o rušení nočního
klidu. Pak podle znění předpisu je onen strážník
bezpodmínečně oprávněn použíti
zbraně. Totéž může se státi
při asistenci a při maření exekuce,
zkrátka v případech, které nejsou
v žádném poměru k závažnosti
užití zbraně. V rakouském zákoně
o četnictvu bylo ovšem již podobné ustanovení,
avšak tehdy bylo již úmyslem, toto znění
trochu konkretisovati, což se tu však nestalo. Mluví
se tu o odporu, čímž nutno rozuměti
zajisté odpor aktivní a pasivní, odpor činný
a klidný; když na př. zástup neuposlechne
výzvy k rozchodu, pak může četník
nebo policista použíti zbraně, avšak také
tehdy, když jednotlivec setrvá v neposlušnosti,
možno na základě těchto ustanovení
ihned zbraně použíti, aniž se takový
četník nebo policista musí báti, že
by se mohlo nějak proti němu pro to zakročiti.
Všeobecně byl dřívější
předpis, podle něhož se vyžadovala zpravidla
nucená obrana, aby se mohlo zakročiti, jistě
dostatečný, zde však je poskytnuto příliš
mnoho místa k volnému uvážení,
když se prostě říká "že
nelze odpor jinak překonati". To je tedy quaestio
facti, již možno posuzovati podle pojetí a názoru.
V čís. 4 se však praví: "aby zamezil
útěk nebezpečného zločince",
smí bezpečnostní orgán použíti
zbraně. Také to je ovšem věc názoru,
kdy je zločinec nebezpečný anebo méně
nebezpečný, anebo zda je právo použíti
zbraně dáno jenom proti zločinci těžkému;
či musí býti takový pronásledovaný
označen za nebezpečného od úřadu
anebo musí býti jako takový všeobecně
znám? To všechno zde není řečeno.
Je použití zbraně pouze tenkrát oprávněno,
když takový člověk je eskortován,
nebo když utíká a je pronásledován?
Rozhodně je to všechno nejasné. Mohou se však
velmi lehce přihoditi omyly, poněvadž, utíká-li
někdo, nelze zjistiti, zda je skutečně zločincem,
a když se proti němu hned použije střelné
zbraně, může býti velmi lehce dán
v sázku lidský život, aniž je na druhé
straně nějaká vina. Na každý
způsob přiznávají se zde práva,
která daleko přesahují míru toho,
co v tom směru bylo v Rakousku nebo v Německé
říši prohlášeno přípustným.
Vidíme zase, že se četnictvo a policie právě
jako stráž finanční, považuje za
část armády a proto se jim v posledním
odstavci čís. 1 dává právo
jako vojsku, vystupují-li hromadně pod jednotným
vedením a velením, tedy na příklad
při srocení lidu anebo shluknutí, aby pak
byly také posuzovány podle stejných předpisů.
Ve starém Rakousku měli jsme podobné ustanovení,
které ovšem říkalo, že k použití
zbraně vojskem je za všech okolností nutným
souhlas příslušného politického
komisaře a vojenského velitele takového oddělení;
teprve pak smělo vojsko použíti zbraně.
Nyní to odpadá, bez politického úředníka
a bez důstojníka smí takový četník,
který má velení nad oddělením
policie anebo četnictva, prostě zbraně použíti.
Dne 4. března 1919 učinili jsme nejsmutnější
zkušenosti s tím, jak se zneužívá
práva použití zbraně, v Kadani, ve Šternberku
a na jiných místech, kde bylo zastřeleno
mnoho zcela nevinných německých lidí,
prostě proto, že dotčený velitel se
stal trochu nervosním nebo poněvadž tehdy bylo
úmyslem stříleti do Němců a
dáti výstražný příklad
proti právu sebeurčení.
Podle starého rakouského služebního
řádu vojenského byl při každém
zakročení nutným souhlas politického
úředníka a vojenského velitele, leč
že by vojenské oddělení bylo od shluknuvších
se napadeno anebo skutečně insultováno, jak
se tehdy pravilo; bod 518/I však ustanovoval: "Nutno
šetřiti neozbrojených žen, dětí
a starců". Avšak právě to se v
Kadani a ve Šternberku nestalo, celé množství
neozbrojených žen, dětí a starců
bylo zastřeleno zezadu. Již tehdy nebylo tedy zachováváno
toto ustanovení a nyní právo použíti
zbraně rozšiřuje se na četnictvo a policii
stejně, jak již existovalo u vojska. Tím ovšem
vzrůstá nebezpečí pro obyvatelstvo.
V odst. 2 bodu 518 se pravilo: "Střelné zbraně
smí se používati jen tehdy, když nestačí
útok bodákem, nebo když je oddělení
nuceno použíti zbraně střelné
v nutné obraně". Nuže tehdy r. 1919 jistě
to nebylo nutno. Když už měla býti náměstí
v těchto městech vyklizena, byl by jistě
stačil útok bodákem. Střílelo
se však do lidu nejen puškami, střílelo
se i puškami strojními a při tom ostřelováno
bylo celé náměstí, takže právě
takoví lidé, kteří stáli vzadu
a všech těch událostí se neúčastnili,
byli zasaženi a usmrceni.
Důsledkem toho patří takové omezující
předpisy, jaké byly již ve starém Rakousku
ve služebním řádě vojenském,
také do tohoto zákona, bohužel však v
tom směru nebylo času zabývati se všemi
takovými možnostmi, jež z takového zákona
vyplývají; bylo plno starostí, pobouření
a rozčilení pro to, že 5 vagonů součástek
strojních pušek bylo dopraveno do Maďarska. Tím
jste si lámali hlavu, celé dni se o tom hovořilo,
proto není času zabývati se podrobně
předloženou osnovou. My víme dobře,
že nelze mluviti o rozčilení mezi německým
obyvatelstvem pro případ svatogotthardský,
nikoho u nás venku nenapadne rozčilovati se proto,
že Maďarsko dostalo 5 vagonů součástek
strojních pušek, neboť víme po všech
projevech našeho ministra zahraničí a ministra
vnitra, že Československá republika jest tak
konsolidována, že jí rozhodně nezpůsobí
velikou škodu 5 vagonů součástek strojních
pušek. Proto nejsme naprosto znepokojeni a důvěřivě
hledíme do budoucnosti a nebudeme se tedy rozčilovati
a pobuřovati, jak to tvrdil včera posl. Windirsch,
že prý to dělá venku německé
obyvatelstvo. Velmi by nás zajímalo zvěděti,
kde takové pobouření v německém
území jest. My o tom naprosto nic nevíme
a museli jsme se také proto včera smáti,
když se s takovou theatrálností mluvilo o pobouření
mezi německým obyvatelstvem pro zásilku zbraní
do Maďarska. Přáli bychom si, abyste se zabývali
podrobněji takovými zákonnými předpisy
a návrhy, aby se při tom mohlo zabrániti
jistě velikému ohrožení obyvatelstva.
O to však není patrně zájmu a přenechává
se to zcela blahovůli vlády; ať se jí
zlíbí předložiti návrh jakýkoliv,
všecko se spolkne a jste s tím úplně
spokojeni, jen když se podporuje a posiluje tím všemohoucnost
státních orgánů.
Při této příležitosti chci upozorniti
ještě na zvláštnost, která je v
zákoně. Praví se tam: Stejná práva
jako četnictvu poskytují se pro použití
zbraní také sboru stráže bezpečnostní.
Tím je tedy řečeno, že organisovanému
sboru stráže bezpečnosti dostává
se sice stejných práv, není však řečeno,
že práva použíti zbraň dostává
se také všeobecně policii obecní v tom
rozsahu, jak je tu přiznáno četnictvu a státní
policii. Obecní policie může se tedy dáti
klidně zabíti, obecní policista anebo místní
policista musí se dáti zabíti, anebo použije-li
zbraně, musí se dáti zavříti,
chráněna je jenom policie státní a
četnictvo; policie obecní naproti tomu netěší
se nejmenší oblibě a proto také žádné
ochraně. Rozhodně bylo by velmi nutno také
v tomto směru učiniti opatření, domníváte-li
se, že bezpečnostní orgány mají
býti všeobecně lépe chráněny
než dosud - a tento názor tu je, neboť v osnově,
která je 4. odstavcem dnešního denního
pořadu, o nucených pracovních koloniích,
stojí výslovně, že dozorčí
orgány v trestnicích, ve věznicích,
v donucovacích pracovnách, v pracovních koloniích
a v polepšovacích ústavech budoucně
obdrží stejná práva k použití
zbraně jako četnictvo. Tato podstatně rozšířená
práva k použití zbraně přiznávají
se tudíž také kterémukoliv dozorci vězňů
anebo dozorci v trestaneckých koloniích, kam mohou
se dostati i političtí zločinci, aby neutekli;
může použíti hned střelné
zbraně. Policii obecní naproti tomu se ku podivu
takových práv nedostává. Chcete ještě
posíliti, podepříti a vybudovati moc státu
a státní byrokracie a její ruky, samospráva
naproti tomu je ničena při každé příležitosti.
Jsme v dobách předbřeznových. Uplynulo
80 let od té doby, kdy se lid v Rakousku pozdvihl proti
Metternichovi a vynutil tehdy nejen jeho propuštění,
nýbrž i zmírnění policejního
tlaku a zrušení censury. Dnes by bylo takové
pozdvižení právě tak oprávněno
a dokonce mravně nutnější než tehdy,
neboť přes ústavu na venek demokratickou vládne
opět systém, který není ani o vlas
lepší, než před 100 lety a který
tehdy přímo hnal do revoluce svobodomyslné
občany německého a českého
jazyka bez rozdílu národnosti. Mocenská domýšlivost
vysoké byrokracie nezná již dnes mezí.
Bezmezně přehnaná centralisace jest politické
svobodě každého jednotlivce daleko nebezpečnější,
než staré císařské patenty a
nařízení tehdejší státní
vlády za Metternicha a parlament jest snížen
na přikyvující stroj a pracuje podle mínění
loutkářů působících
za kulisami jenom tehdy dobře, vykonává-li
jejich vůli. "Sláva svobodě, sláva
tak veliká, až jí nelze dosáhnouti!"
Tak můžete při slavnosti desetiletého
založení republiky právem volati a dmouti prsa
pýchou, jak daleko jste to dopracovali v těch 10
letech. Nejlepší měřítko toho,
jak opravdově vládě jde o zachování
práva na svobodu zaručeného v ústavě,
jest zřejmo z praxe zákona tiskového, po
případě z tiskové censury. Pan ministr
Mayr-Harting přiznal v rozpočtovém
výboru při poradách o státním
rozpočtu pro rok 1928, že se počet konfiskací
v době od 1. ledna do 25. října 1927 proti
stejné době roku minulého téměř
zdvojnásobil, totiž z 833 stoupl na 1522. Tehdy ujišťoval,
že se přičiní, aby v budoucnosti byla
censura vykonávána co možná mírně.
Ve skutečnosti však se stala konfiskační
praxe ještě daleko horší než dříve,
a jako důkaz tohoto tvrzení chci uvésti několik
příkladů z poslední doby a z území
zcela úzkého, z něhož přicházím,
totiž ze Slezska a ze severní Moravy.
Právě v posledních týdnech měli
jsme dosti příležitosti poznati vládu
červené tužky censorovy. Nejprve tu mám
listy "Oderberger Zeitung", "Teschener Anzeiger",
"Waagstädter Bezirkszeitung" a "Deutsche Volkswehr"
ve Frýdku, číslo ze 17. prosince 1927. Je
tam konfiskována báseň "Galeje",
která vyšla v různých časopisech
bez závady. Zní (čte):
Žár horečky sálá jim z tepu cév,
jsou mozol jen samý, prach a krev,
a v okovech proklatci musí dřít,
tak plaví se na "svojí" galeji...
A hvězdy tu nikde, jejíž by svit
jim ozářil duše v té trýzni běd,
bič fojtů jen slyšet se v rozkoši chvět,
jímž o "vlasti" cti zpěv jim zapějí. -
Jim hořem už vyprahl skoro zrak,
jich žíly a svaly jsou napiaty tak,
že strhá je nezkrotná zášť a hněv -
kams v prázdno ti dole tam vzhlížejí.
A výš, - ač v jich žilách je stejná krev -
se s úsměvem fojtové před pány klaní jen
a rádi to slyší, že "nový směr" zaveden,
jímž pluje se v otrocké galeji...
"Vy, zvěři tam dole, jimž jho svírá plec,
proč v zahálce leníte, táhněte přec! -
Vy, fojti, pryč odtud a konejte povinnost!"
To žádá čest "vlasti" teď pádněji... - -
Tu v překotném přívalu důtek chvost
se rozsviští rozbouřen rázem v ráz,
že ani těch fojtů um nezdolá zas
běh rozkymácených galejí...
Těm dole zub v maso zatíná vztek,
už nedbají na fojtů urputný skřek,
jim z dáli zasvitl věčný jas,
v zář jeho se galeje noří...
Teď modlí se stále, by zachránce v sráz
loď otroků potopil konečně kdes,
pak vyplavou radostně na útes
co volní v zářícím moři...
Tím jsem chtěl jenom dokázati, že slova
pana ministra Mayr-Hartinga, že bude pečovati
o mírnou praxi, nebyla splněna, naopak, že
mnohý censor ještě hůře než
dříve jezdí po konfiskacích.
Dne 23. listopadu 1927 bylo rovněž z časopisu
"Deutsche Volkswehr" ve Frýdku zabaveno místo
v nevinném článku: "Tři a půl
roku spořitelního výboru, existujícího
proti stanovám ve Frýdku." Z toho byla zabavena
věta: (Další věta byla usnesením
předsednictva posl. sněmovny ze dne 26. ledna 1928
podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena
z těsnopisecké zprávy.).
Výtka illoyality postihuje především
samy domnělé tvůrce státu, poněvadž
dávají vyráběti zákony po stech
nezjednají jim však autority, která by těm
zákonům vždy a všude dopomohla k platnosti."
V té věci bylo posl. Schollichovi na jeho
dotaz po případě interpelaci sděleno,
že toto místo, které jsem nyní přečetl,
muselo býti vyloučeno presidiem poslanecké
sněmovny z interpelace jako projev "mravnost"
- mravnost! - "hrubě urážející!",
že tato slova nesmí býti vytištěna.
Táži se přítomných pánů,
zda v tom skutečně mohou spatřovati hrubé
porušení mravnosti. Je velmi pozoruhodno, že
i předsednictvo sněmovny se propůjčuje
k takové censuře, jaká opravdu nemohla býti
horší za Metternicha, rozhodně však je
naprosto nedůstojná parlamentu ve 20. století.
Podobný případ se stal zase s časopisem
"Deutsche Volkswehr" z 8. října 1927,
kde byly konfiskovány tyto věty: "Český
tisk je pln nenávistných článků
o velkolepých slavnostech Hindenburgových v říši
při 80. narozeninách říšského
presidenta německého. V žádném
časopise nečetli jsme dosud o blahopřání
presidenta Masaryka Hindenburgovi a takové opominutí
bylo by podle mezinárodního taktu jistě považováno
za beztaktnost." Také to bylo tehdy zabaveno, ačkoliv
tím byla konstatována jen skutečnost.
A nyní časopis "Freudenthaler Zeitung".
V Bruntále byla v tomto roce, a to 18. ledna, provedena
konfiskace. Ve článku "Dva letečtí
desertéři uletěli s vojenským letadlem"
praví se v poslední větě: "S
ochranou vlasti českým letectvím vypadá
to velmi bledě." Také to muselo býti
zabaveno, ač to nevyjadřovalo nic jiného,
než že to stojí velmi bledě s ochranou
vlasti "českým letectvím" - při
čemž nemuselo býti ani míněno
letectví vojenské, mohlo se to přece týkati
také letectví civilního. A nyní, poslední
sobotu, 21. ledna, byl zabaven tamním censorem celý
článek v listě "Freudenthaler Zeitung",
censorem, který ostatně teprve letos tam přišel
a ukazuje se velmi nepříjemným, když
také list "Deutsche Zeitung" v Bruntále
teprve nedávno zabavil, pročež posl. Schollich
podal interpelaci. Jde o zřízení střelnice
v Bruntále. Nebudu se touto věcí zabývati,
jenom přečtu onen článek z "Freudenthaler
Zeitung", který je nadepsán: "Nové
zbavení práv města Bruntálu. Zestátnění
policie." Článek zní (čte):
"V jubilejním roce této republiky nutno
vykázati ještě více českých
úspěchů než dosud. Takový úspěch
mezi nesčetnými jinými má tvořiti
také zestátnění policie v Bruntále.
Jak se dovídáme, má se dostati městu
Bruntálu r. 1928, nejdéle 1. ledna 1929 expositury
státní policie v Krňově. To není
nic jiného nežli nové omezení obecní
samosprávy, akt Němcům nepřátelský.
Toto pohrdání právem německého
města projeví se nejen národnostně,
nýbrž i hospodářsky. Nejen že němečtí
strážníci přijdou o chleba, že
budou připraveni o svá místa, zestátnění
směřuje k systematickému počešťování
města. Tento akt nutno označiti jako čin
odporující právu mezinárodnímu.
Předem může domácí německé
obyvatelstvo očekávati - dokazují to všecka
obsazování přednostenských míst
Čechy - že správce státní policejní
expositury bude puncovaným Čechem. Jinak to přece
mocní v tomto státě nedělají,
a strážníci se vezmou z řad spolehlivých
republikánů. Četnictvo a vojsko nemohlo ještě
všude špehovati podle svých služebních
předpisů. K tomu má býti povolána
nyní státní policie. Němci budou tedy
musiti nejen platiti daně a dávky, až se budou
ohýbati, za to se dávají ještě
pod křídla andělů strážců,
kteří budou pendrekem tím raději mávati,
čím více drábských práv
se jim přizná proti Němcům. Ryze německé
městské zastupitelstvo a německé obyvatelstvo
města postaví se rozhodně proti hrozícímu
rdoušení obecní správy a bude se museti
brániti zásadě zbavování práv.
Bude tomu brzy 9 let, kdy dělník Karel Fischer stal
se obětí německé svobody, práva
na sebeurčení, na hlavním náměstí
v Bruntále, nedaleko policejní strážnice.
Zákeřný krvavý čin dodnes nebyl
ještě potrestán. Považme, co nám
od té doby v této republice bylo vzato na právu,
vlastnictví a državě.
Postavme se v tomto německém městě
za své německé strážníky,
nenechme jich vyhoditi na dlažbu. Nesmíme připustiti,
aby zase díl německé obecní samosprávy
byl ztracen.
Kdyby státní moc přece vystřelila
proti německému obyvatelstvu šíp zasahující
jeho právo, pak doufáme, že i nejdůvěřivějšímu
bude jasno, kam sahá vliv německých vládních
poslanců."
To je "Freudenthaler Zeitung" z poslední soboty.
Podobná konfiskace stala se v časopise "Nordmährischer
Grenzbote" z 18. ledna 1928, č. 8. Byl tam uveřejněn
článek sen. Oberleithnera s nadpisem: "Zestátnění
policie - nový akt počešťovací."
Ze článku byly zabaveny tyto věty (čte):
"Odpovídá to demokracii, nebo nelze takový
postup vlády srovnati s nejhorším despotismem,
jakému je nějaký národ vydán?
Nepodobá se celé to jednání vlády
činu vlády francouzské proti německému
lidu v Poruří a v Porýnsku? Není stav,
v němž se nalézáme, analogický
s obsazením nepřátelského území?
A to se nazývá vládou rovných s rovnými,
to se nazývá demokracií!" Dále
bylo zabaveno z tohoto článku, když se tam
mluvilo o řeči českého vyslance v
Berlíně k Novému roku, toto místo:
"Když se však vyjádří v cizině
stejně také vůdci německého
lidu, co se v poslední době opětně
stalo, pak hraničí to s národní zradou
a volá po nejostřejším odporu."
Dále propadla konfiskaci věta: "Nesmírný
počet intelektuálů je ohrožen hladem
a veliký počet řemeslníků z
bídy koná práce nádenické."
Také to muselo býti konfiskováno, ač
je to skutečnost, která se tu zjišťuje.
Dále ve větě: "Mluvil-li jsem o těchto
nevyvratitelných skutečnostech v obecní radě,
pak se to stalo proto, abychom konali práci i v obecní
správě šumperské u vědomí,
že patříme k německému národu",
byla konfiskována slova: "a že jí nekonáme
v nezodpovědném služebníčkování
vůči vládě nám nepřátelské".
Všecka tato místa byla zabavena a je přímo
směšné, když se proti tomu staví
tvrzení pana ministra spravedlnosti Mayr-Hartinga,
který pravil, že vinu na těchto konfiskacích
nemá snad zostření censury, nýbrž
ostřejší psaní tisku. To neodpovídá
nikterak skutečnosti. Ponechávám to klidně
posouzení každého jednotlivce z přítomných.
Jak již řečeno, působí přímo
směšně, co všechno propadne červené
tužce v této svobodné, demokratické
republice. Demokracie tu patrně není diskusí,
jak říká Masaryk, nýbrž
konfiskací. Úmysl jest zřejmý: Zastrašiti
jisté listy a neustálým zabavováním
je těžce poškoditi. Právě tak jako
v dobách Metternichových spatřuje vláda
v potlačování tisku prostředek, aby
podporovala vládnoucí systém. Na druhé
straně jsme opět viděli, že na podporu
tohoto systému vydávají se také státní
peníze, že se rozvinuje propaganda, která skutečnosti
naprosto neodpovídá. Mám tu časopis
z 1. ledna t. r., zvaný "Heimatsbote, Zeitschrift
für die Interessen der čechoslovakischen Staatsangehörigen
im Auslande". Tento list je tištěn v Praze a
vydáván a placen ministerstvem vnitra z těch
27 milionů, které byly zařazeny do státního
rozpočtu pro r. 1928 na účely propagační,
Má poškoditi svaz sudetských Němců
v německé říši a v Rakousku,
a rozdává se tam bezplatně. Bylo mě
posláno jedno číslo, poněvadž
se v něm jeden článek zabývá
mou osobou. Článek má nadpis: "Německonacionální
vražedné historky" a insinuje se mi, tedy podkládá,
že ve Zhořelci ve shromáždění
jsem dával k lepšímu opravdu vražedné
historky z Československa. Mezi jiným se tam praví,
že prý jsem prohlásil, nebo projevil obavu,
že třetí generace ponese v sobě již
státní myšlenku, poněvadž se tu
otravují lidské duše. V odpovědi na
to se praví, když třetí generace ponese
v sobě státní myšlenku, že to není
přece nic strašného, nýbrž (ve
smyslu pisatele a vydavatele časopisu) jistě velmi
vítáno. Dále se tvrdilo, že prý
jsem přece prohlásil, že Československo
chce zničiti Německo a připojiti území
až k Chotěbuzi a k Odře. A nyní ten
pisálek na konec praví: "Že Československo
má s Německem plány anekční"
- pozorujte jen tu krásnou němčinu - "tomu
věří jenom člověk duševně
méněcenný." Tím duševně
méněcenným jsem míněn ovšem
já. Nemám samozřejmě příčiny
zabývati se blíže takovým ne právě
na výši stojícím novinářským
žvástem o mé řeči, kterou prý
jsem promluvil v cizině. Při této příležitosti
chci jen poukázati na to, že k takovým účelům
je peněz dost, a že se tu nenajdecensor, který
by v tom viděl nějakou závadu, kdežto
na druhé straně u nás veškerý
zdejší tisk, pokud není ve vládním
táboře, je vydán nejhorší censuře
a potlačován.