Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

A nyní, prosím, budiž mi dovoleno, abych ukázal ještě na dalších případech, jakou předlohu máme před sebou. Předloha doplňuje zákon rakouský - jedině zákon rakouský - kterým jsou upraveny podmínky, pro které někdo může býti dán do donucovací pracovny. Ona sáhla ke změně §u 7 zák. č. 89 z r. 1885, kterým tyto podmínky byly vymezeny. Když již tak učinila, pak podle mého názoru měla se zabývati vůbec otázkou, jak upraviti důvody, pro které někdo do donucovací pracovny nebo pracovní kolonie může býti dán. Kdyby to byla učinila v rámci takovéto úpravy, bylo by vysvětlitelno, že se přivádí moment nový. Toho však předloha neučinila, nýbrž ponechala v platnosti zákon z r. 1885 a teď k němu připojila tento odstavec, že soud může vysloviti, že odsouzený smí býti držán v donucovací pracovně, "odsuzuje-li se pro zločin spáchaný ze zahálčivosti, nebo z ničemné lehkomyslnosti, nebo z hrubé zištnosti vinník, který v posledních pěti letech před spácháním zločinu, o nějž jde, si odbyl již dvakráte trest na svobodě za zločin nebo přestupek spáchaný z některé takové pohnutky."

Jak přišla předloha k této stylisaci? Ona praví, že ji vzala z osnovy trestního zákona. Je to pravda a není to pravda. Ona vytrhla z celého systému osnovy trestního zákona, ze systému, který je docela jinaký, než jak je vybudován náš trestní zákon, ne jednu instituci, nýbrž jedinou větu a ještě tu nerecipovala úplně doslova, nýbrž podstatně ji změnila. A teď jsem si řekl: důvody jsou uváděny ty, že nemáme dostatek prostředků proti recidivním zločincům.

Důvodová zpráva ministerstva poukazuje zejména na iniciativní návrh posl. Berana a soudr. na zřízení pracovních kolonií, který intendoval účinné stíhání a řekl bych, odstraňování nebezpečných živlů. Tedy tendence tohoto ustanovení byla, jak se tam několikráte praví, umožniti, aby účinnějším způsobem mohli býti postiženi zločinci recidivní, a je pravda, že v historických zemích nám taková instituce a nějaké podobné ustanovení chybělo. Ale co udělala předloha? Ona neupravila tuto materii samostatně, nýbrž vzala z osnovy trestního zákona, vybudovaného, jak jsem si již dovolil říci, na docela jiném systému, jedinou větu a pan profesor Kalláb právem proti tomu protestuje, že je to diskreditování této osnovy, poněvadž osnova trestního zákona tvoří celek.

Robotárny, které jaksi mají nastoupiti místo donucovacích pracoven, jsou institucí jinakého rázu, než donucovací pracovny u nás. Ony se více přibližují donucovacím pracovnám podle uherského zákona. Ony mají býti součástí instituce výkonu trestu, také osnova trestního zákona docela jinak vymezuje pojem zločinu, přečinu a přestupku, docela jinak basiruje na motivech pachatelových, než to činí náš trestní zákon. A teď do starého trestního zákona se starým výkonem trestu, s institucí, která byla sem přivedena v r. 1885 také jako příležitostný zákon, něco se vštěpuje, co je jako rána na tvář, nebo lépe, chcete-li, abych zůstal u svého thematu, co je jako záplata na roztrhaný oděv. Tato předloha vypadá jako oděv těch osob, kterých se týká, vypadá jako oděv tuláků, neboť ona tady docela neorganicky, nesystematicky upravuje takovouto materii.

Je-li potřeba takovéhoto ustanovení, pak vzejde otázka, proč toto ustanovení o "ničemné lehkomyslnosti" má platiti jen v historických zemích? A proč nebude platiti na Slovensku? Řekne se mi, že snad § 7 zák. čl. z r. 1913 má ustanovení dostatečné. Ano, ale jaké? § 7 platného zákonného článku na Slovensku připouští dání do donucovací pracovny, jde-li o čin proti životu, bezpečnosti těla, mravnosti nebo majetku, kdežto tady jest ustanovení neobmezené. Netýká se jen deliktů majetkových, a nikdo nám nezaručuje, že jednou v budoucnosti bude tomuto ustanovení dán výklad, že se toto ustanovení týká také deliktů politických. (Výkřiky na levici.) Tvrdí-li se v důvodové zprávě, že se to politických činů netýká, pak na to odpovídám, že důvodová zpráva nebývá vždy směrodatná pro soudce, jak vyslovil Nejvyšší správní soud. A pánové z agrární strany mně prominou, jestliže je pochválím, když konstatuji, že návrh p. posl. Berana je lepší a liberálnější, než je návrh vládní, že návrh republikánské strany výslovně stanoví: "Pro delikty politické a trestné činy s nimi souvislé není odsouzení do pracovní kolonie přípustno." (Výkřiky na levici.)

Motivy praví, že předloha je míněna jako ochrana proti recidivním těžkým zločincům a také návrh posl. Berana má na mysli těžké zločince. Ten upravuje věc docela jinak, stanoví totiž, že dání do pracovní kolonie může se státi, byl-li někdo dvakráte odsouzen během 5 let pro zločin a znovu je trestán pro zločin trestem na svobodě v trvání aspoň jednoho roku. Tedy recidivní zločin, a třetí trest nejméně jeden rok. Ale podle osnovy stačí, že je někdo dvakrát odsouzen pro přestupek a po třetí pro zločin ze zahálčivosti. (Výkřiky na levici.) A jak tento motiv je snadno konstatovati, to si dovedeme z prakse snadno představiti. To znamená, že toto ustanovení může právě postihnouti menšího delikventa a naproti tomu vůbec se netýká těžkých recidivních zločinců. Během 5 let si musil odpykati dva tresty. Když někdo dostal pro těžkou krádež, opětovanou krádež 6 let, nemůže býti dán při opětném odsouzení do donucovací pracovny, poněvadž se to nestalo v době pěti let. Prosím, zloděj ze zvyku, který dostane 8 let pro opětované krádeže, který je nebezpečný cizímu majetku, před kterým společnost se má chrániti, nemůže přijíti do donucovací pracovny. A jiných institucí, které by umožnily odstraniti tohoto zločince ze společnosti a odstraniti jeho nebezpečí pro společnost, nemáme. Tedy proti recidivním zločincům vlastně žádných institucí nezavádíme. Můj návrh v tom směru byl zamítnut. My tu vlastně zavádíme instituci právě proti těm méně nebezpečným osobám a ne proti těm, proti nimž se chtěl chrániti návrh posl. Berana. Tady vidíte s hlediska čistě právnického - já tu věc posuzuji jen s hlediska právnického - jakou předlohu máme před sebou. A kdybych šel do dalších podrobností, viděli byste ohromné rozdíly. Na př. v uherském zákoně, platném na Slovensku, nenajdete pojmu "ničemná lehkomyslnost", tam najdete jen pojem "zahálčivost". (Různé výkřiky na levici.)

Já jsem již vytkl, že když již tuto materii upravujeme, máme přece k ní přikročiti s větší seriosností. Pánové, jsme si vědomi toho, že to je jedna z nejtěžších materií - to jest výkon trestu a polepšování nebezpečných osob - že máme nejprve míti po ruce statistiku z donucovacích pracoven. Donucovací pracovny na Slovensku vůbec nejsou. Máme nejprve věděti, jak pracovní kolonie mají vypadati. To má říci teprve nařízení? Má to býti ulehčení? Ulehčení je to, když osoba taková místo v zavřené místnosti bude venku. Má to býti přechodný ústav, jako byl na Slovensku při výkonu trestu? Musíme věděti, jak se díváme na trest. Je to jen odplata, či je to prostředek k polepšení? Jaký účel mu přikládáte? A podle toho posuzujeme celý trestní výkon. Vždyť si musíme uvědomiti: Mají donucovací pracovny nahrazovati výkon trestu nebo má býti vedle něho řada otázek, kterými se vědecké kruhy zabývají? Nechci citovati řadu článků, které se tím zabývají docela jiným způsobem. To je problém velmi těžký.

V ústavně-právním výboru tento problém jsme promrskali za několik málo hodin, poněvadž jsme povzneseni nad všechny ty vědecké kapacity. My to všecko známe a nepotřebujeme, abychom se touto věcí zabývali takovýmto způsobem. (Výkřiky na levici.)

Žádal jsem, abychom také zrevidovali ustanovení §§ 1 až 6 zák. č. 89 z r. 1885. Marně. Proč při nejmenším - nejsem snad nadšen uher. zákonem z r. 1913 - nevezmeme pro úpravu za základ tento zákon? Tento zákon je aspoň potud lepší, že nepřipouští vykázání do donucovací pracovny pro nepatrné delikty po prvé spáchané, že žádá recidivu anebo kvalifikovaný čin, jde-li o první odsouzení a že dokonce stíhá osoby, které jsou společnosti nebezpečné jinakým způsobem, když využívají lehkomyslnosti občanů, jako na př., kteří provozují hru v karty a pod., což všechno u nás nemáme podrobeno ochraně.

Nic se nesmělo změniti. Dovolte, pánové, kteří vždycky se díváte a priori - jakmile jde o nějaký argument pro dělníky - s jistou nedůvěrou, prosím, abyste i vy uvážili případy, které se udály za Rakouska. Podle rakouského zákona, u nás ještě platného, může býti dán do donucovací pracovny ten, kdo po prvé odsouzen je pro tuláctví anebo po prvé jest odsouzen pro žebrotu, páchanou nejen z důvodů zahálčivosti, nýbrž z jakýchkoli jiných motivů i z bídy. Řeknete mi, že tu je ochrana, spočívající v tom, že o těch věcech individuelně rozhodne soud. Přednesu vám tu z prakse rakouských soudů příklady, ze kterých shledáte, jak je tento zákon nebezpečný. Pro svou osobu prohlašuji, že se nestavím proti institucím, které mají učiniti neškodnými elementy, které se štítí práce nebo které jsou nebezpečnými společnosti, já jsem pro to, aby do našeho systému institucí, určených pro výkon trestu, zařazena byla i instituce další. Vždyť jsem docela otevřeně ve výboru projevoval názor, že určití těžcí, recidivní, nenapravitelní zločinci, společnosti lidské nebezpeční, mají býti odstraněni takovým způsobem, aby nemohli býti společnosti nebezpečni, neboť oni nejsou nebezpečni jen bohatým, oni přepadají, okrádají a olupují také chudáky. Ale tak, jak uznávám potřebu takové instituce, tak také považuji za nutno zdůrazniti, že všechno zákonodárství, upravující tyto instituce, musí býti takového druhu, aby postižen byl toliko vinník a osoba nebezpečná a ne poctivý dělník. A o to nám zde jde, aby předloha ta nemohla postihnouti poctivého dělníka, který následkem těžkých poměrů, v nichž dělník vůbec žije, dostane se nezaviněně do situace, ve které ocitne se v kolisi se zákonem.

Když vešel v platnost zákon z r. 1885, stalo se v několika případech, že byli dělníci odborově organisovaní, kteří šli na vandr od města k městu a hledali práci, zadrženi a odsouzeni podle zákona o tulácích. A proto ministerstvo spravedlnosti v r. 1901 vidělo se nuceno, uveřejniti ve Věstníku výnos, ve kterém upozornilo na to, že dělník odborově organisovaný, mající narok na cestovní podporu od své odborové organisace, nemá býti posuzován jako tulák. To bylo nutno, prosím, v Rakousku výslovně vytknouti. A přes tento výnos stal se tento případ, který vytrhávám jako charakteristický, ne jako výjimečný, nýbrž jako případ, jichž se stalo několik. Právě touto otázkou zákona z r. 1885 zabýval jsem se dříve velice často a poznal jsem jeho nebezpečí. Stal se zde případ, u něhož budu citovati značku spisovou, aby mohlo býti moje tvrzení kontrolováno. Dvacetiletý Karel Štögermayer, vyučený barvíř z Vídně, zachovalý, poctivě se živící, šel na vandr a konal práce ve Švýcarsku. Ušetřené peníze posílal své matce ve Vídni. Když si ušetřil 35 franků, šel pěšky zpět do Vídně přes Cheb. Tam mu došly peníze. A teď byl před rozhodnutím: buď krást anebo žebrati. On se rozhodl, že zůstane poctivým člověkem a že nebude krásti. Kdyby byl kradl, mohl pro přestupek krádeže dostati vězení, ale nemohl podle zákona býti dán do donucovací pracovny. Poněvadž se však rozhodl nekrásti, nýbrž žebrati, byl chycen, postaven před mladého soudce v Kynžvartě a byl rozsudkem ze dne 13. dubna 1904, č. j. U 99/1906, odsouzen přes svoje mládí, přes své doznání, přes zachovalost do vězení v trvání 8 dnů. Soudce zároveň vyslovil, že může býti dán do donucovací pracovny. Policie vídeňská konala v této věci šetření a nešťastnou náhodou, ačkoliv tento dělník po svém návratu, provedeném postrkem, ve Vídni zase našel práci a poctivě se živil, podala komisi u místodržitelství českého referát, že nepracuje, nýbrž že jest u svých rodičů a jimi je vydržován. A to byl důvod komisi, že vyslovila, že do donucovací pracovny má býti dán, a byl do donucovací pracovny odveden. (Výkřiky čsl. soc. demokratických poslanců.)

Prosím, zde vidíte, že dělník, který přece velmi často se může dostati do situace, že nemá práci, že nemá dostatečného výdělku, je vydán nebezpečí, že bude nejen potrestán za čin méně vážný, přestože je ochoten pracovati, nýbrž že bude ještě dán na dlouhou dobu a dnes až na 5 let - teď prozatím na 3 roky - do donucovací pracovny. (Výkřiky na levici.)

Má někdo interes, takovýmto způsobem dělati zákony? A přece jsme podrželi takové zákony rakouské. Upravujeme na jedné straně a na druhé straně si nevšimneme této vady v zákonodárství?

Nechci jíti do všech podrobností a chci se ještě dotknouti jedné okolnosti. Budiž, kdyby byla již předloha se omezila alespoň na onu látku, kterou upraviti měla za úkol, to jest zavésti pracovní kolonie a upraviti to, co s tím souviselo, ale ona najednou naprosto nesystematicky, bez logické vnější i vnitřní souvislosti upravuje také zákon, kterým je stanoveno, že samovazbou trest může býti zkrácen.

O tom může býti debata, o tom mohou býti různé názory, má-li samovazba zkracovati trest či nikoli, ale jak to souvisí s donucovacími pracovnami a s pracovními koloniemi? Vnitřně nijak. Jestliže tedy již předloha upravovala vazbu a výkon trestu vůbec, proč si nevzpomněla na jinou závadu, kterou máme při výkonu trestu, proč si nevzpomněla na politické odsouzence? (Výborně!) Proč si nevzpomněla, že za Rakouska jsme měli poměry lepší, než je máme v Československé republice, že jsme měli dekret z r. 1849, který dával politickým delikventům jisté výhody nepatrné: míti papír, míti tužku a moci čísti noviny vládní, což byla výhoda velmi pochybného rázu, a podobné věci? A nyní, prosím, poněvadž v onom císařském listě jsou jmenovány určité paragrafy trestního zákona a poněvadž tyto paragrafy byly změněny zákonem na ochranu republiky, dedukuje nyní justiční správa, že na ostatní delikty se onen dekret nevztahuje? Zákon, který jsme tu projednávali, o úlevách politickým delikventům, padl pod stůl, a to neuznala justiční správa za potřebné přijíti s předlohou jinou? Cožpak pánové z vládní majority nebyli již v politických kriminálech? Cožpak nejsou mezi nimi mnozí, kteří si už odpykávali tresty pro politické delikty a mají jistotu, že jednoho krásného dne zase se nedostanou do konfliktu s trestním zákonem? Dokud budou v majoritě, nic se jim nestane, ale budou-li v oposici, v menšině, může se jim to státi. A nevzpomene se, že by bylo bývalo na čase v době, kdy byli u moci, opatřiti to, co má každý moderní stát, t. j. jisté samozřejmé úlevy pro politické delikventy. Slyšeli jsme, že byly úlevy poskytnuty (Hlasy: Svátkovi!) - nechci jmenovati - a nebyli to političtí odsouzenci. (Výkřiky na levici.) Tedy správa má jistou možnost i v cestě administrativy, a v této věci nedělá nic.

Vážení pánové! Byl to jenom krátký obraz - podotýkám znovu, že jsem nerozebral předlohu do všech detailů - abych vám mohl ukázati, s jakou předlohou přišli jsme před vás se žádostí, abyste jí dali svoji sankci. Jak je to možno? Vždyť to není první předloha, která naráží na velmi ostrou kritiku z kruhů praktických právníků a vědátorů a která způsobuje, že se tyto kruhy dívají na práci v tomto zákonodárném sboru - budiž mi prominuto, řeknu-li to otevřeně - s jistým despektem. Jak je možno, že takovou práci přinášíme plenu, které po řeči oposičního poslance nemůže si utvořiti okamžitě úsudek, jsou-li jeho vývody a kritika správná, a které nemůže, jak je to v jiných sněmovnách, vzhledem ke komplikovaným politickým poměrům u nás, měniti v plenu něco na zákonech.

Řekněme si to: Práce v tomto zákonodárném sboru není postavena na zdravý základ a je potřebí, abychom všichni, ne jen členové majority, nýbrž i členové oposice revidovali svou posavadní činnost, uvažovali, jakým způsobem hledati nápravu. My tu máme jistý důležitý úkol, za který jsme odpovědni nejen sobě, svému svědomí a svědomí právnickému, nýbrž za který jsme odpovědni také celé veřejnosti. My přes tento těžký úkol nemůžeme přecházeti s úsměškem a lehkomyslně, nýbrž jsme povinni, používajíce tohoto příkladu, dáti hlavy dohromady a říci si, jak je možno, že jsme dospěli k takovým poměrům?

Stalo se zvykem, že vládní předlohy jsou v poslední době považovány za něco nedotknutelného, svatosvatého. Předloha vládní, ať vychází z kteréhokoliv ministerstva, nebývá měněna. Rozumím tomu, jde-li o předlohu rázu politického; chápu těžkosti majority složené z 8 stran. Vždyť jsem byl součástí majority, znal jsem vnitřní ústrojí a věděl jsem, co znamená dohodování se o různých politických sporných otázkách a jak je potom těžko, docílí-li se dohody, od ní ustupovati. Vidíme však, že stejný postup je volen, i když nejde o věci politického rázu, nýbrž o věci čistě odborné. Na př. tato předloha má řadu ustanovení, která nejsou vůbec rázu politického, nýbrž čistě právnického, která se nedotýkají většiny, její stability, vnitřního složení, kdy snad uvnitř většiny nebylo ani o jednotlivých podrobnostech uvažováno, tedy věc nebyla prohlášena za věc majority, byla změnitelná a přece se nemění. Tato majorita zvykla si na to, že vše, co přichází z ministerstev a je zpravodajem ministerstva doporučováno, není měněno, ale je přijímáno jako nezměnitelné. V prvé řadě je potřebí, aby referenti považovali (Výkřiky komunistických poslanců.) za svůj úkol ne akceptovati, co přináší ministerstvo, nýbrž především kontrolovati. Pánové, dovolte, u soudu, i když rozsudek vysloví nejlepší právníci, připouštíme další dvě instance, ve správním řízení připouštíme kontrolu nejvyššími soudci nejvyššího správního soudu, ale zde nechceme připustiti kontrolu zákonodárného oddělení ministerstev? A když majorita sama nemění, tak považuje za vyloučeno, aby něco měnila na popud a po kritice oposičních stran. Snad by se mi mohlo říci, že projevy a kritiky oposičních poslanců, buďsi pro jistou animositu proti jistým osobám nebo následkem nedůvěry, která vůbec je k jejich projevům a priori, jakož i náměty a návrhy jsou považovány za trojského koně, který ve svých útrobách má nepřátelské vojsko, a že příslušníci majoritních stran a priori, i když nevědí, co kůň v sobě obsahuje, předpokládají, že pro ně obsahuje něco nepříjemného a špatného - a proto se zabarikádují za hradby trojské? Vždyť to není tak správné, vždyť to není praktikováno jenom proti nepříjemným a nepopulárním členům oposice. Vždyť my jsme viděli podobný zjev také u jiných členů oposice. Před několika málo měsíci při všeobecné debatě o daňové reformě veřejnost československá, parlamentní a žurnalistická, objevila v této sněmovně nového muže (Slyšte!), jmenoval se Rosche. Objevila ho po dvouhodinové věcné řeči. Ale že před tím tentýž muž po 5 měsíců v rozpočtovém výboru přicházel s různými pozměňovacími návrhy (Tak jest!), věcně odůvodněnými, to veřejnost nevěděla. Tu velikou práci, kterou přinášel, tu svět neznal, přes to, že to byly návrhy činěné z třídního a stavovského stanoviska této majority. (Výkřiky na levici.) To nebyly návrhy stranické, to byly návrhy občanské, návrhy, které sloužily k prospěchu těch tříd, kterým má sloužiti tato majorita. Ale přes to, poněvadž vycházely od muže oposičního, se přes ně přecházelo. Jeho výklady na tabulkách byly sledovány se zájmem, ale jeho návrhy, až na nepatrné výjimky, byly prostě přehlasovány. (Výkřiky posl. Můni.)

Pánové, u nás jsme zvykli tomu, že se majorita domnívá, že každý návrh učiněný oposicí a přijatý majoritou je koncesí oposici. U nás se považuje za koncesi oposici, když místo obratu: "když může" - dá se obrat navržený oposičním poslancem: "může-li". (Veselost.) Krátce, u nás se na návrhy ty nedíváme se stanoviska věcného, nýbrž odkud přicházejí. Raději zákon špatný a s chybami, než aby majorita přiznala, že oposice přinesla něco dobrého do kterékoliv předlohy.

Pánové, mohou vycházeti z ministerstev návrhy velmi dobré - přiznávám, že některá ministerstva jsou obsazena ve svých zákonodárných odděleních velmi dobře - a rovněž neváhám zde říci, že onen úředník z ministerstva spravedlnosti, který tuto předlohu vypracoval, kterou takto ostře kritisuji, podle mých zkušeností patří mezi velmi svědomité, pilné a vynikající právníky. (Výkřik posl. Bolena.) Ale to nesmí nás svésti k chybě, abychom tyto předlohy přijímali bez kritiky. Jeden z vynikajících politiků této koalice jednou řekl, že, i když má svůj vlastní názor, mluví-li jeho důvěrníci nebo prostí lidé, nastaví ucho, neboť tito lidé jsou hlasatelem velmi zdravých názorů; mám za to, že by bylo velmi zdravé a rozumné, kdyby majorita, když již sama nemíní kritisovat, nastavila k vývodům oposičních poslanců ucho a přesně rozlišovala... (Posl. Koudelka: Ani ministr spravedlnosti zde není, ani zpravodaj a z ostatních ministrů zde rovněž nikdo není!) Konstatuji, že p. ministr spravedlnosti se omluvil. (Výkřiky posl. Koudelky.)

Je tedy třeba, aby vláda dobře kontrolovala - neříkám: přijímala všechno, co vychází z oposičních stran - zdali náměty oposičních poslanců jsou jen v jejich zájmu, či v zájmu všeobecném. (Posl. Myslivec: Jaké chcete míti ještě auditorium, vždyť vás poslouchají všichni!) Pan posl. Myslivec mi promine, mně nejde o to, abych byl slyšen, mně jde o to, abych byl vyslyšen. (Výborně! Potlesk poslanců čsl. soc. dem. strany dělnické.)

Uvádí se dále, že proto snad není možno měniti něco na předloze, poněvadž předloha prošla již senátem. Pánové, prosím za prominutí, ale stojíme-li na tomto stanovisku, zrušme dvoukomorový systém. Dokud trváme na systému dvou komor, musí býti přípustna kontrola právnické činnosti jednoho sboru druhým sborem. Jako nic nevidíme v tom nesprávného, když senát kontroluje právnickou činnost poslanecké sněmovny, také opačně není v tom závada, když to činí poslanecká sněmovna při předlohách projednávaných senátem. Ale pak se táži, jaký význam vůbec má přikázání této předlohy různým výborům, znamená-li přijetí jedním výborem nebo sborem její nezměnitelnost?

Pánové a dámy, mně věru nejde jen o tuto práci. Chci zcela nepokrytě říci, že považuji atmosféru, která jest v této sněmovně, za dusnou a nesnesitelnou, že jest tato atmosféra přivoděna chováním vládní majority a že tato atmosféra není zdravá našemu parlamentnímu a politickému životu vůbec. My jsme, vážení pánové, vstupovali do oposice, domnívajíce se, že jest možné vytvořit jistý snesitelný život v tomto parlamentě a jistou, chcete-li, součinnost mezi majoritou a oposicí. My, jsouce v oposici, jsme stranou a lidmi positivní práce; nejsme lidmi negace státu a pouhé kritiky. Nechceme bourati a jen kritisovati, nýbrž chceme budovati a spolupracovati. Ze slov pana ministerského předsedy, učiněných před více než rokem, mohli jsme čerpati naději, že opravdu poměry mezi majoritou a oposicí, která chce pracovati a nejen hlučeti, budou upraveny snesitelným způsobem. Vstupovali jsme do oposice s rozhodnutím, řekl bych, nevybočiti z mezí slušnosti a věcnosti. A když dnes pozorujete, jak se náš postup zostřuje, jak jsme nuceni od svých předsevzetí upouštěti a jak jsme čím dále hlučnější, pak, vážení pánové, je to ozvěna, která se ozývá z lesa na vaše volání, pak to není něco, co by vyplynulo z nějakého lehkomyslného rozhodnutí, nýbrž něco, co jste si sami vyvolali.

Tato majorita měla před půldruhým rokem posici v tomto směru výhodnou: Ve věci bychom byli odpůrci a nepřáteli bezohlednými, ve formě bychom byli bývali tolerantní, slušní a mírní. Tato majorita, početně ne příliš silná, která by si měla vzíti příklad z mnohého obecního starosty, který se nespoléhá jen na svou majoritu, nýbrž který také přihlíží k tomu, aby přibral k práci minoritu, (Potlesk čsl. poslanců soc. demokratických.) se domnívá, že může postupovati způsobem docela jiným. Místo spolupráce s oposicí, slíbené panem min. předsedou, stálé briskování, bičování, píchání, bodání.

Jakou chcete, vážení pánové, odpověď od těch, kteří chtějí býti zváni vždy seriosními a positivními pracovníky? Chcete, abychom ještě pak zůstali klidnými, mírnými a všechno snášeli?

Vážení pánové, byli jsme svědky toho, že tu briskována byla oposice v nejkardinálnějších věcech. Po daňové reformě a po osekání samosprávy přišla neblahá reforma o správní reformě, která Nejvyšším správním soudem byla odsouzena takovým způsobem, že nevím, zda právníci, kteří jí vypracovali, budou se s pýchou k ní hlásiti.

A vy, pánové, jak pozorujeme, chcete na této cestě jíti dále. Nedávno přítel Bechyně mluvil tady o vlasu. Tak se mi zdá, že ten vlas nepovažujete za vlas, nýbrž, poněvadž se domníváte býti v posici vítězného Alexandra Velikého, považujete tento vlas za gordický uzel, který musí býti rozťat. Nuž, pánové, mnoho štěstí na této cestě velikášství Alexandra Velikého. Čím více zuří bouře, tím dříve se utiší, přesto že nadělá velmi mnoho škod.

Neujal jsem se slova proto, abych snad znovu přednesl nějaká varování politická, (Výkřiky komunistických poslanců.) poněvadž to považuji za zbytečné, za naprosto marné. Prohlašuji také otevřeně, pokud jde o politickou diskusi, pokud jde o naděje nějaké změny, nějakého uznání stanoviska oposice, dělám tlustou čáru. Vy nejste schopni k takovéto vyšší politice, poněvadž vedoucí vaší myšlenkou je zášť proti socialistům a proti dělníkům. Pak je zbytečno o této věci diskutovati.

Vážení pánové, prosím, když uzavřeme diskusi o této věci, dovolte mně, abychom diskutovali o něčem jiném. Politicky se rozcházíme na hony, nežádáme žádných milostí a otevřeně prohlašujeme zápas, kterému se nevyhýbáme, jenže chceme zápas ne kyjem, nýbrž zápas jako mezi slušnými lidmi na kordy, podle všech pravidel slušného zápasu. (Hluk. - Výkřiky poslanců strany komunistické.)

A tu, vážení pánové, uvažme, nepoškozujeme-li nějakým způsobem svým postupem ještě jiný statek vysoce cenný, to je náš parlamentarismus a náš parlament. Uvažme, že náš parlament a formy jeho jednání jsou navštívenkou republiky do ciziny. My, kteří tu vstupujeme na tribunu a kteří jednáme v této sněmovně, nejednáme již jako jednotlivci, nýbrž všichni máme svoji jistou odpovědnost nejenom uvnitř tohoto státu, nýbrž i na venek. Tato slova nevznáším jenom do řad koalice, ačkoliv největší část viny spočívá v ní. Mám za to, že je potřebí také, aby jistá část oposice důkladně si rozvážila, je-li rozumným podkopávati ještě tu jedinou instituci demokratickou, kterou v republice máme, to je tento parlament. (Potlesk poslanců čsl. strany soc. demokratické a nár. socialistické.), zda je rozumné způsobem, který není parlamentárním, zdiskreditovati parlament. Já bych, vážení pánové, nerad, aby se při nějakém výstupu v hospodě říkalo: Chovej se slušně, nejsi v parlamentě.

Panové, v Anglii způsobilo velký rozruch, že min. předseda Baldwin neodpověděl na interpelaci rázu politického osobně, nýbrž vyslal do debaty ministra obchodu. Jak jsme my v Československé republice skromnější! V Anglii leader oposice má své určité oficielní postavení, má právo býti u oficielních projevů a má právo jíti ke králi. To je v monarchistické Anglii! A v Československé republice demokratické nesmí oposice oficielně ani k presidentovi. (Posl. Špaček: V Anglii nemají vázané listiny!) To má co dělati s vázanými listinami, zdali tu mluví ministr, či ne? Na interpelace se neodpovídá včas, pilné interpelace jsou rozdávány později, stávají se zbytečnými. A jaká je, pánové, když odmyslím si od tohoto výjimečného dne, u nás debata? To jsou monology, monology, které svádějí řečníky k tomu, že již ani nepotřebují dáti si záležeti na svém projevu, poněvadž k nikomu nejsou pronášeny, nikým nejsou dbány, nikdo na ně neodpovídá, majorita a koalice mluví mimo sebe, není tu žádných debat. Úplně se odmyslím od poměrů na př. ve Francii, kde považuje min. předseda za samozřejmou povinnost býti denně ve sněmovně a sám se ujímati slova. Podotýkám, že toho nežádám (Výkřiky na levici.) od nemocného min. předsedy v tom případě, kdyby se vydával v nebezpečí, že by byl křikem umlčen. (Souhlas čsl. soc. demokratických poslanců.)

Pánové, to vyžaduje revise, to vyžaduje, aby se zástupcové majority a koalice sešli a řekli si: Co z toho parlamentu chceme udělati? Chceme, aby to byl zákonodárný sbor slušný, který by byl postaven na výši jiných zákonodárných sborů, anebo chceme jej zdiskreditovati? (Výkřiky komunistických poslanců.) Pokud jde konečně o činnost zákonodárnou, tam je možno zjednati nápravu nejsnazší cestou. Budeme musiti postupovati zcela jinak, než posaváde. Není to, pánové, nic platné, musíme se ve výborech na práci zákonodárnou připravovati. Nikdo z nás nespolknul všechen rozum a nikdo z nás není schopen, když dostane předlohu do svých rukou, aby během 5 minut podal o ní svůj úsudek. Naše práce musí býti ze základu docela jinaká. Ale když budeme takovým způsobem postupovati, pak vám řeknu, že budeme míti také větší úctu k cizí práci a námaze a pak se budeme vzájemně potírati věcnými argumenty, budeme se vzájemně respektovati a nebudeme všechno prohlašovati za špatné, poněvadž to vychází z ministerstva a všechno za špatné, poněvadž je to navrhováno oposicí.

Dneska, pánové, přivedli jsme tento parlament do jistého diskreditu. Kruhy odborné dnes dívají se na zákony, vyšlé z porad této sněmovny, s despektem. Slyšeli byste ostré kritiky. Posl. sněmovna nemá nejen v kruzích právních, ale i v kruzích jiných praktických odborníků dobrého zvuku. My všichni máme přece jednu touhu, touhu, aby sbor, jehož jsme členy, měl jistou váhu, měl význam, aby členství zákonodárného sboru bylo považováno za čest a ne za něco, za co bychom se museli styděti. To můžeme změniti jen tehdy, když změníme methody své práce. Byli jsme až posud na falešné cestě. Kladu vysoko touhu, abychom parlament, první parlament Československé republiky, pozvedli. Okolnost, zda jsme v majoritě, či v oposici, je mi vedlejší. Ne mé postavení dočasné mne k tomu vede, neboť stejné návrhy činil jsem, jak se pánové pamatují, v dřívější koalici a zejména v desítce po roce 1925. Měl jsem tytéž názory, dokud jsem byl členem majority. Jde mi o to, abychom z tohoto parlamentu učinili instituci, která by nabyla vážnosti nejen zde před občanstvem, nýbrž také před celým cizím světem. To není otázka majority, ani jedné části oposice, to je otázka všech lidí dobré vůle, kteří sem nejdou jen proto, aby dělali kravál, nýbrž kterým záleží na cti Československé republiky a na positivní práci. (Výborně! Potlesk poslanců čsl. socialistických stran.)