Předseda (zvoní): Volám p.
posl. dr Sterna k pořádku. (Hluk.)
Zpravodaj posl. dr Králík (pokračuje):
Nelze se přikloniti k názoru, že zřízení
i správa nucených pracovních kolonií
a náklad na ně by měl patřiti státu.
Kromě důvodů již uvedených padá
na váhu i to, že by to bylo zbytečnou centralisací
oboru, vytrženého ze souvislosti s ostatními
zařízeními toho druhu, když také
země povinností zříditi a spravovati
nucené pracovní kolonie budou povolány k
odpovědnosti za stav veřejné bezpečnosti.
Navrženou decentralisací... (Neustálá
vřava komunistických poslanců.)
Předseda (zvoní): Prosím o
klid.
Zpravodaj posl. dr Králík (pokračuje):
... umožňují se též zemím
samostatná práva, zejména personální,
umožňují se přesuny dozorčího
personálu, které mohou nastati při kolísajícím
obsazení donucovacích pracoven a nucených
pracovních kolonií, nucené pracovní
kolonie ponechávají se v souvislosti s ostatními
ústavy zemskými a umožňuje se tak jejich
hospodárná správa.
Při tom ovšem je nutno, aby státu, kterému
mají podle projednávané osnovy býti
uložena jistá finanční břemena,
byla vyhrazena táž možnost řádného
dozoru na hospodárné vedení těchto
kolonií. (Vřava a hlomoz komunistických
poslanců neustává. - Posl. dr Stern píská
na píšťalku.)
Předseda (zvoní): Volám p.
posl. dr Sterna k pořádku. (Vřava
trvá.)
Zpravodaj posl. dr Králík (pokračuje):
To se děje v čl. I, odst. 2 tím, že
státu se ukládá povinnost nahraditi nutné
a účelné náklady na zřízení
pracovních kolonií a přispívati podle
potřeby a účelnosti také na ostatní
náklady, spojené se správou a udržováním
nucených pracovních kolonií.
Nucené pracovní kolonie mají ovšem býti
především ústavy sociálními
a zabezpečovacími. Těžisko jejich spočívá
v tom, že účelnou a vytrvalou prací
mají býti osoby v nich umístěné
vychovávány k praktickému a občansky
řádnému životu. Z toho plyne, že
tyto ústavy nejsou nikterak výdělečnými,
tedy veřejnými podniky. Samozřejmě
musí býti ovšem snahou země, aby náklady,
které věnuje na opatření osob v nucených
pracovních koloniích, byly pokud možno kryty
jejich výdělkem, a aby i jinak celé vedení
a správa byly hospodárné, totiž bez
zbytečných a neúčelných nákladů.
Takové náklady by ovšem musila nésti
země sama. (Stálé bušení do
stolků a pískání na píšťalky
komunistických poslanců.)
Předseda (zvoní): Prosím o
klid.
Zpravodaj posl. dr Králík (pokračuje):
Nelze popírati, že návrh tohoto zákona
je důležitým doplňkem platného
trestního práva. Jeho ustanovení možno
děliti ve tři skupiny: 1. ustanovení o opatřeních
proti asociálním a antisociálním provinilcům,
2. ustanovení, jimiž se zrušuje zkracování
trestu samovazbou, 3. ustanovení, jímž se upravuje
právo užití zbraně u ozbrojených
vězeňských orgánů. (Vřava
neustává.)
Předseda (zvoní): Prosím o
klid.
Zpravodaj posl. dr Králík (pokračuje):
Nejdůležitější je nesporně
první skupina, přinášející
jednak další vybudování nynějšího
systému donucovacích pracoven, jednak rozšíření
okruhu osob, které do nich mohou býti odkázány,
konečně pak rozšíření
instituce policejního dozoru na Slovensko a Podkarpatskou
Rus. Bude tudíž nutno zabývati se zejména
touto nejdůležitější částí
zákona.
Především je nutno odpověděti
na otázku, zda dnešní stav kriminality vyžaduje
skutečně nových a účinnějších
prostředků k potírání zločinnosti.
Podle našeho názoru sluší odpověděti
na tuto otázku nepochybně kladně.
Zločinnost po válce neobyčejně vzrostla.
Nejen u nás, nýbrž v celém světě.
Tento vzrůst nejeví se ani tak v tom směru,
že by sklonem ke zločinnosti byly zachváceny
širší vrstvy obyvatelstva, a že by zločinnost
vzrostla početně, (Hluk, bušení do
lavic a pískání trvá. Někteří
komunističtí poslanci troubí na trubku.)
Předseda (zvoní): Volám p.
posl. Jos. Petera k pořádku.
Zpravodaj posl. dr Králík (pokračuje):
... jako spíše v tom směru, že mezi
provinilci přibývá relativně stále
víc a více nebezpečných, recidivních
zločinců ze zvyku, kteří ať jednotlivě,
nebo v celých tlupách stali se již postrachem
našeho města i venkova. O tom svědčí
nejen kriminální statistika, nýbrž i
sloupce denního tisku, vyplněné denně
zprávami o smělých kouscích těchto
živlů, kteří jsou prostě ze zločinu
živi. (Vřava neustává.)
Předseda (zvoní): Prosím o
klid.
Zpravodaj posl. dr Králík (pokračuje):
Proti tomuto šířícímu se
zlu, zejména v generaci, která za války nepožívala
dostatečné výchovy, je arci nutno pracovati
prostředky preventivními tak, aby zlo vůbec
nepropuklo. Bylo by proto na místě, kdyby tak dlouho
slibovaná a připravovaná úprava trestního
práva mládeže konečně se stala
skutkem. Než nelze si zastírati, že preventivními
prostředky nelze dosáhnouti všeho a že
vedle nich lidská společnost byla a bude odkázána
vždy také na prostředky represivní.
Sledujeme-li linii kriminální politiky po převratu
u nás, musíme doznati, že na poli účinné
represe nebezpečných, zpětilých zločinců
bylo u nás po převratu podniknuto pramálo,
téměř nic. Všeobecný směr
našeho trestního zákonodárství
nesl se dosud ke zmírnění.
Slavná sněmovno, díváme-li se na článek
II, vidíme, že se v článku tomto vyskytuje
v právním našem řádě dosud
neznámý termín "ničemná
lehkomyslnost", kterým mají býti charakterisovány
živly, jež mají býti tímto zákonem
postiženy. Nemůžeme zastírati skutečnost,
že typickým zločincem poválečným
bývají osoby, které, byť i měly
zaměstnání a nezahálely, v materialistické
požívačnosti a shonu po požitcích
nelekají se opatřiti si prostředky ke svému
lehkému životu ani zpronevěrami, podvody, krádežemi,
vydíráním a jiným způsobem
a nejsou také nijak vybíravé ve volbě
svých obětí. Takový bezmezný,
antisociální egoismus může býti
léčen toliko výchovou k řádné
a vytrvalé práci. Že ustanovení tohoto
článku netýká se deliktů politických,
nemusím snad zdůrazňovati. (Výkřiky
a lomoz komunistických poslanců.)
Čl. III jmenuje osoby, které nemají býti
do polepšovacích ústavů přijímány.
Zde zdůrazňuji ustanovení, že káranci
choří a k lehčím pracím způsobilí
mají býti umísťováni ve zvláštním
oddělení některého ústavu.
Jest to vhodná specifikace, která může
býti prvním krokem k uskutečnění
myšlenky připravované osnovy trestního
zákona, totiž ke zřízení ústavu
pro choré vězně, jak je mají na mysli
§§ 54 až 57 přípravné osnovy
trestního zákona.
Článkem IV ruší se ustanovení
o výkonu trestu na svobodě v samovazbě. Stalo
se to proto, poněvadž umístění
v samovazbě je téměř vždy jen
věcí náhody a při zkracování
trestu podmínečným propuštěním
z trestu není k dalšímu zkracování
trestu naprosto žádného důvodu.
Ve čl. V zavádí se na Slovensku a Podkarpatské
Rusi obdobně podle zákona č. 108/1873 ř.
z., platného na ostatním území republiky,
instituce policejního dozoru tam dosud neznámá,
a dále odkazování do nucených pracovních
kolonií. Na vysvětlenou budiž podotčeno,
že těchto ustanovení, jimiž se doplňuje
materielní trestní právo na Slovensku a Podkarpatské
Rusi, bude lze užíti i na ostatním území
republiky, a to v případě, že by některý
z činů trestných, uvedených v zák.
čl. XXI/1913, byl spáchán na Slovensku nebo
Podkarpatské Rusi, avšak souzen některým
soudem na ostatním území republiky. To plyne
z ustanovení článku I, č. 5 a čl.
II, č. 3 novely k trestním řádům
č. 1/1920 Sb. z. a n.
Čl. VI sjednává zákonný podklad
pro užití zbraně dozorčími orgány
v trestnicích, soudních věznicích,
donucovacích pracovnách, nucených pracovních
koloniích a polepšovnách. (Neustálé
bušení do stolků a pískání
komunistických poslanců.)
Při projednávání vládního
návrhu v senátu byly vysloveny obavy, aby prací
káranců v nucených pracovních koloniích
nebyly poškozeny kruhy živnostníků a řemeslníků,
jakož i průmyslových a zemědělských
dělníků, a to konkurencí při
výrobcích, zhotovených v těchto ústavech
za jiných hospodářských podmínek.
Senát přijal v tomto směru dvě resoluce,
jež navrhuje ústavně-právní výbor
posl. sněmovny též ku přijetí.
Jménem ústavně-právního výboru
dovoluji si žádati slavnou sněmovnu, aby osnovu
zákona schválila ve znění senátem
přijatém. (Souhlas.)
Předseda (zvoní): Dávám
slovo druhému zpravodaji, p. posl. Rýparovi.
(Trvalé lomození a výkřiky komunistických
poslanců.)
Prosím o klid.
Zpravodaj posl. Rýpar: Slavná sněmovno!
Rozpočtový výbor projednal návrh zákona
o zřízení nucených pracovních
kolonií a o změně některých
ustanovení trestního práva ve své
výborové schůzi dne 7. prosince 1927 jako
usnesení senátu Národního shromáždění.
Probral tento zákon se stanoviska náhrady, již
ustanovuje § 1, že z části hradí
náklady stát zemím, z části
hradí se náklady pracovních kolonií
z příjmů z nich plynoucích.
Rozpočtový výbor připojil se ke zprávě
výboru ústavně-právního a jménem
rozpočtového výboru dovoluji si navrhnouti
slavné posl. sněmovně usnesení senátu
tak, jak je přijal výbor ústavně-právní
s oběma resolucemi ve zprávě výborové
obsaženými, k ústavnímu schválení.
(Hluk. - Výkřiky komunistických
poslanců.)
Předseda (zvoní): Prosím o
klid.
K této věci jsou přihlášeni řečnici.
Zahájíme proto rozpravu.
Navrhuji podle usnesení předsednictva, aby lhůta
řečnická stanovena byla 40 minutami. (Námitek
nebylo.)
Námitek není. Navržená lhůta
je přijata.
Ke slovu jsou přihlášeni na straně "proti"
řečníci pp. posl. dr Meissner,
dr Gáti, Blatna a dr Patejdl.
Dávám slovo prvnímu přihlášenému
řečníku p. posl. dr Meissnerovi.
Posl. dr Meissner: Slavná sněmovno! Mohla
by býti vznesena otázka, proč ujímám
se slova k tomuto bodu dnešního pořadu, když
jsou tu návrhy, aby předloha vrácena byla
k novému projednání ústavně-právnímu
výboru, když tudíž lze čekati,
že předloha bude podrobena nové úvaze
a pravděpodobně změněna. Jestli přes
tuto okolnost ujímám se slova, pak jen proto, poněvadž
způsob, jak tato předloha byla projednávána,
a obsah její jeví se jako symptom choroby, kterou
trpí náš mladý parlament a parlamentarismus.
A vzhledem k této chorobě jeví se mi býti
předloha sama již okolností druhořadou.
Mně jde nyní v mé řeči již
více o onen vážný zjev, o onu těžkou
chorobu, kterou náš parlament trpí a o níž
chci se zmíniti, používaje způsobu,
jak k této předloze došlo, a obsahu této
předlohy. To je také důvodem, proč
nerozeberu předlohu do všech detailů, nýbrž
proč ponechám si některé své
vývody a námitky právnického a jinakého
rázu do opětných porad výborových
a proč omezím se toliko na nejmarkantnější
vady této předlohy s hlediska právnického.
V 10. roce trvání republiky má býti
vodítkem pro naši zákonodárnou činnost
jedna snaha: Odstraniti, je-li to jen trochu možno, různosti
v zákonodárství, které tu byly, protože
se sloučila dvě území s rozdílným
zákonodárstvím, a snažiti se toto zákonodárství
sjednotiti. A když při nové zákonné
úpravě uchyluje se sněmovna od této
snahy unifikační, pak pro to musejí býti
zvláštní důležité důvody,
buďsi důvod ten, že jde o právní
materii příliš rozsáhlou a že úprava
unifikační vyvolala by příliš
veliké obtíže, anebo že zvláštnost
území, zvláštní odchylné
poměry jednotlivých území mluví
pro to, abychom prozatím neunifikovali, nýbrž
přihlížejíce k těmto zvláštním
poměrům, nechali je rozdílným způsobem
upraveny, anebo rozdílným způsobem i pro
budoucnost je upravili. Ale ani jeden, ani druhý důvod
zde pro pominutí této tendence unifikační
nemluví. Technické důvody; vždyť
jde o zákon o několika málo článcích,
zákon o pěti stránkách, zákon,
kterým se dva zákony platné v historických
zemích přenášejí ve své
podstatě na území Slovenska a Podkarpatské
Rusi, kde tudíž by bylo bývalo třeba
ještě jen jeden jediný zákon č.
89 z r. 1885 srovnati se zákonným článkem
uherským z r. 1913 a celá unifikace nebyla by vyžadovala
o nic více paragrafů a snad o nic více stránek
než tato předloha. Tedy mluví pro to zvláštní
územní důvody a potřeba? Také
to ne, vždyť jde o zákon proti tulákům,
o zákon proti osobám, které velmi snadno
mohou změniti místo svého pobytu, kde tedy
podstata věci již by vyžadovala jednotnou úpravu
pro celé území. Je dobře myslitelno,
aby zákon, týkající se toulavých
osob, jinak upravoval materii v historických zemích
a jinak na Slovensku, a to takovým způsobem, jako
se to děje touto předlohou? A já tudíž,
když předlohu prozatím posuzuji toliko s hlediska
právnického, marně se ptám po příčinách,
když už se přikročilo k úpravě
toho úseku právního, proč se tak nestalo
jednotně pro celé území a proč
nejen jsme neunifikovali, nýbrž naopak, proč
jsme desunifikovali.
Naše zákonodárství podle této
předlohy by vypadalo takto. Měli bychom v celém
území státním donucovací pracovny
a pracovní kolonie. Ale podmínky, pro které
někdo do těchto ústavů může
býti dán, byly by v budoucnosti jinaké v
území historických zemí a jinaké
na Slovensku a Podkarpatské Rusi. Zde by platil zákon
č. 89 z r. 1885, na Slovensku a Podkarpatské Rusi
zákon uherský z r. 1913, které se od sebe
liší velmi podstatně, které stanoví
docela jinaké trestní činy, pro jejichž
spáchání někdo může býti
odkázán do donucovací pracovny, které
docela jinakým způsobem přihlížejí
k prvnímu odsouzení. A posléze i ten odiósní
čl. 2, o němž ještě promluvím,
onen článek, kde se mluví o mizerné
lehkomyslnosti, článek, který byl předmětem
nejprudších sporů a pochybností, tento
článek touto předlohou nezavádí
se pro celou republiku, nýbrž má platiti toliko
v historických zemích a nikoliv také na Slovensku
a v Podkarpatské Rusi.
Marně hledáte důvody pro tuto odchylnou úpravu.
Tato odchylná úprava jeví se ještě
v jiných směrech. Délka podržení
v donucovacích pracovnách anebo pracovních
koloniích bude rozdílná. Jinaká bude
v historických, zemích a jinaká na Slovensku
a Podkarpatské Rusi. V historických zemích
v donucovacích pracovnách délka podržení
bude činiti 6 měsíců jako dobu minimální
a 3 roky, jako dobu maximální, stalo-li se přidělení
do donucovací pracovny po odsouzení pro některý
z přestupků §§ 1 až 6 zákona
č. 89 z r. 1885. Při ostatních deliktech
bude doba 1 - 5 roků. Na Slovensku přidržení
v donucovacích pracovnách bude činiti nejméně
jeden rok a maximální doba bude činiti 5
let bez ohledu na trestní čin, pro který
někdo do donucovací pracovny byl dán.
Ať mi někdo vysvětlí důvod!
Při pracovních koloniích bude na území
historických zemí přidělení
činit mezi 6 měsíci až 3 lety tak jako
při donucovacích pracovnách při odsouzení
podle §u 7, odst. 2, lit. a), v ostatních případech
1 až 5 let; na Slovensku přidržení v pracovních
koloniích bude činiti vždy 6 měsíců
až 3 roky. Na území historických zemí
doba přidržení bude se říditi
podle povahy trestného činu, na Slovensku podle
povahy vinníka bez ohledu na povahu trestného činu,
neboť se praví, že na Slovensku a Podkarpatské
Rusi přikáží se do pracovní kolonie
osoby, jeví-li se to, hledíc k menší
nebezpečnosti vinníka, účelným.
Jaký toho bude praktický důsledek? V historických
zemích na př. osoba, která bude odsouzena
toliko pro přestupek tuláctví, bude moci
býti přikázána do některého
ústavu nejvýše na 3 léta, bez ohledu
na to, jde-li o osobu recidivní, takže tulák
nenapravitelný, který byl odsouzen 50kráte
pro tuláctví, který byl dvakrát nebo
třikrát držán v donucovací pracovně,
který tam byl pokaždé po plnou dobu 3 let,
který byl odtamtud propuštěn jako osoba práci
se vyhýbající a jí se štítící,
když bude po jedenapadesáté odsouzen zase toliko
pro přestupek tuláctví, nebude moci býti
dán do donucovací pracovny na dobu delší
než 3 roky. Když však někdo, kdo spáchal
toliko dva přestupky a během 5 let po třetí
je odsouzen pro zločin, bude dán do donucovací
pracovny nebo do pracovní kolonie, přes to, že
je méně nebezpečnou osobou a neštítí
se tak práce, může v oněch ústavech
býti podržen až 5 let.
Ukáži stručně ještě na další
rozdíly. V historických zemích donucovací
pracovny vydržují země; na Slovensku je vydržuje
stát. V historických zemích má dozor
nad donucovacími pracovnami komise, zřízená
u zemského politického úřadu; na Slovensku
dozor ten vede zvláštní dozorčí
úřad, jmenovaný ministrem spravedlnosti.
Tam instituce donucovacích pracoven jest součástí
výkonu trestu, kdežto u nás donucovací
pracovny jsou zařízením více rázu
administrativního a řekl bych chudinského,
než institucí spojenou vnitřně a logicky
s výkonem trestu a po případě výkon
trestu samy nahrazují.
O odevzdání do pracovny rozhoduje v historických
zemích soud potud, že jen vysloví přípustnost,
že odsouzený do donucovací pracovny dán
býti může, ale do donucovací pracovny
přikazuje komise. Na Slovensku přikazuje do donucovací
pracovny soud a pracovna je součástí trestu,
po případě nahrazující výkon
trestu v trestnicích. (Výkřiky na
levici.) O podmíněném propuštění
z donucovací pracovny rozhoduje v historických zemích
komise u politického úřadu, na Slovensku
dozorčí úřad jmenovaný ministrem
spravedlnosti.
Proti rozhodnutí o podmíněném odsouzení
v historických zemích nepřipouští
se žádné odvolání, na Slovensku
a Podkarpatské Rusi je odvolání přípustné
a rozhoduje o něm ministr spravedlnosti. Zkušební
čili osvědčovací doba v případě,
že někdo je z donucovací pracovny podmíněně
propuštěn, podle předlohy bude v historických
zemích činiti 2 až 5 let, na Slovensku bude
při donucovacích pracovnách činiti
toliko 1 rok. Tedy tuláci na Slovensku osvědčí
se již za rok, v historických zemích teprve
za 5 let. (Veselost na levici.) Prosím, chápe
někdo, a ví někdo důvody této
zákonodárné úpravy? (Výkřiky
posl. Tomáška.)
Ale ještě zajímavěji bude vypadati úprava
celková na Slovensku a Podkarpatské Rusi, kde, jak
jsem si již dovolil říci, se přímo
desunifikuje a kde se přivodí stav, o jehož
jakosti nemohu si dneska podle této předlohy ani
utvořiti úsudek.
Předloha sama, důvodová zpráva vládní,
důvodová zpráva senátu, důvodová
zpráva posl. sněmovny kladou velkou váhu
na to a vším právem - aby bylo řízení
a také rozhodování o tom, má-li býti
odsouzenec dán do donucovací pracovny či
do pracovní kolonie, i dozor nad oběma institucemi
soustředěn, neboť předloha klade váhu
na to, aby pracovní kolonie byly jen jistou odrůdou
donucovacích pracoven, doplňující
instituci těchto pracoven.
A nyní, prosím, poslyšte, jak tato tendence,
na niž v důvodových zprávách
se klade váha, na Slovensku a na Podkarpatské Rusi
bude provedena.
V historických zemích bude stav takový, že
soudce, odsuzuje pro určité delikty, vysloví,
že odsouzený může býti dán
do donucovací pracovny a pravděpodobně -
ačkoliv to v předloze také není řečeno
- bude moci také vysloviti, že může býti
dán do pracovní kolonie. Komise zřízená
u zemské správy politické, majíc vyslovenu
tuto přípustnost, nyní rozhodne, zdali odsouzeného
přikáže do některého ústavu
a do kterého. Mají-li tyto ústavy míti
nějaký význam, je nezbytně nutno,
aby ten, kdo rozhoduje o přikázání
do určitého ústavu, měl také
možnost toho, kdo byl nejprve přikázán
do tužšího ústavu uzavřeného,
do donucovací pracovny, když shledá, že
se odsouzený polepšil, dáti třeba na
přechodnou dobu do lehčího ústavu,
t. j. do pracovní kolonie a shledá-li během
doby, že polepšení bylo jen zdánlivé
a že je zase potřebí přidržení
v tužším ústavu, odvolá ho z pracovní
kolonie a přidělí zase do donucovací
pracovny. Jedině tak je možno vtěliti institut
pracovní kolonie do našeho zákonodárství.
Neučiníme-li to tak, pak řeknu zcela otevřeně,
že je absolutně nemožno, aby donucovací
pracovny a pracovní kolonie mohly splniti ten úkol,
který jim přikládá kriminalista, který
chce, abychom u nás měli ústavy, které
polepšují.
Na Slovensku bude však věc vypadati takto: Na Slovensku
a v Podkarpatské Rusi - budu-li užívati napříště
slova Slovensko, myslím tím také Podkarpatskou
Rus - přikazuje do donucovací pracovny soud. Pokud
pak jde o pracovní kolonie, praví se v čl.
V, čís. 6, že soud místo co by přikázal
do donucovací pracovny, může vysloviti přípustnost,
aby odsouzený byl držen v pracovní kolonii.
Co to znamená? Že soudce nemůže vysloviti
obojí, přidržení i v donucovací
pracovně a promiscue i v pracovní kolonii, nýbrž
že musí rozhodnouti: buď si ho přikáže
do donucovací pracovny a pak přikázaný
tam zůstane, nemůže býti předán
do pracovní kolonie anebo soud - jak se zde praví
- s ohledem na to, že je to méně nebezpečný
vinník, vysloví - ne přikáže,
nýbrž vysloví - přípustnost jeho
dání do pracovní kolonie, ale pak tento odsouzený
zůstane v pracovní kolonii, i když se dodatečně
ukáže, že názor soudcův, že
je méně nebezpečný, byl nesprávný.
Tedy tam - podle mého názoru - nějaké
převedení z jednoho ústavu do jiného
- podle předlohy je nemožné. Tvrdí-li
důvodová zpráva, že tyto rozpory byly
překlenuty ustanovením čl. I, odst. 4, podle
kterého může bližší o pracovních
koloniích upraviti ministerstvo spravedlnosti nařízením,
pak pravím, že nařízení, které
by omezovalo pravomoc soudců, které by upravovalo
věc jiným způsobem, než jak ji upravuje
zákon, odporovalo by zákonu a že mez nařizovací
v těchto věcech je přesně určena
v odst. 4, čl. I předlohy a že nebudou moci
býti tyto rozpory žádným způsobem
překlenuty.
Na Slovensku na př. nebudeme vůbec ani přesně
věděti, jak dlouho bude moci býti držen
ten či onen v donucovací pracovně, či
pracovní kolonii, když pro obě dvě instituce
jsou různé doby podržení. My tu budeme
v naprosté nejistotě o tom, jaký bude postup,
když půjde o podmíněné propuštění,
jaký bude postup, když by někdo byl držen
jednou v tom ústavu a po druhé v onom, zkrátka
a dobře zde nastane naprostá nejistota.
Nyní prosím, aby slavná sněmovna šla
se mnou zpět k oněm vývodům, ve kterých
jsem ukázal na rozdíl v zákonodárství
v historických zemích a na Slovensku, a kde jsem
poukázal na to, že doba zkušební při
podmíněném propuštění
je různá podle předlohy, určujíc
ji v historických zemích na 2 až 5 let pro
donucovací pracovny i pracovní kolonie a na Slovensku
podle zákona z r. 1913 na jeden rok. Tu dojdeme k těmto
důsledkům: Podle zákona z r. 1913 bude v
donucovací pracovně zkušební doba na
Slovensku jeden rok. Na témže Slovensku v koloniích
bude zkušební doba 2 až 5 let, ale poněvadž
do donucovací pracovny budou přikazováni
odsouzenci nebezpečnější a do pracovních
kolonií odsouzenci méně nebezpeční,
bude na Slovensku takovýto stav: Odsouzenci nebezpečnější
budou míti zkušební dobu jeden rok, odsouzenci
méně nebezpeční budou míti
zkušební dobu 2 až 5 let. (Výkřiky
posl. dr Wintera.) Ať mi někdo vysvětlí
vnitřní důvod této úpravy.
Budiž mi dovoleno poukázati na další naprosto
nevysvětlitelný prozatím postup, který
by se mohl blížiti unifikaci, kdyby nepřiváděl
pravý opak. Je prý potřebí na Slovensku
také instituce policejního dohledu. V Maďarsku
(Posl. dr Gáti: Nebola!) instituce ta nebyla. V
osnově trestního zákona, vypracované
odborníky za spolučinnosti ministerstva spravedlnosti,
instituce ta vědomě je vynechána a p. profesor
Kalláb, rozebíraje tuto předlohu v "Lidových
Novinách", výslovně jí vytýká,
že tuto instituci vůbec podržuje a dokonce neúčelným
způsobem na Slovensku ji zavádí. (Výkřiky
posl. Tomáška a Bolena.)
Ale dobře! Může býti, řekněme,
vědecké, odborné, politické a praktické
stanovisko někoho takové, že stát proti
určitým osobám nemůže postrádati
instituce policejního dohledu. Pak jistě bychom
si řekli, když už instituce ta, platná
v historických zemích, převádí
se na Slovensko, ať se tam převádí celá.
Omyl! Tato instituce zavádí se na Slovensko, ale
podmínky, kdy může býti vysloven policejní
dohled, jsou a zůstaly docela jinaké v historických
zemích, než na Slovensku. (Posl. dr Juriga: To
jest ten separatismus!) Proč? Buď zákon
z r. 1873, který se přenáší na
Slovensko, jest dobrý a účelný, a
pak jej tam přenesu celý, anebo není dobrý
a považuji za nutné již s hlediska právního,
podmínky, kdy někdo může býti
dán pod policejní dohled, měnit, ale pak
proč to měním toliko na Slovensku a proč
ne také v historických zemích? V historických
zemích podle §u 4 zákona z r. 1873 mohou býti
dáni pod policejní dohled ti, kdo byli pro padělání
veřejných úvěrních papírů,
pro padělání mince nebo pro nějaký
trestný čin proti cizímu majetku odsouzeni
k delšímu než 6měsíčnímu
trestu na svobodě, nebo několikráte ku kratšímu
trestu takovému, anebo kdož byli odsouzeni jako tuláci
a jeví se býti nebezpečnými pro majetek.
Na Slovensku může býti dán pod policejní
dohled ne ten, kdo byl odsouzen pro takové delikty, nýbrž
jen ten, kdo byl odsouzen pro čin, pro který může
býti dán do donucovací pracovny; a to jsou
delikty docela jinaké podle zákona z r. 1913 než
uvádí zákon z r. 1873. Kdybych chtěl
býti ironický, řekl bych, pánové,
že s vašeho hlediska byste byli musili akceptovat §
4 zákona z r. 1873, poněvadž ten slouží
ochraně majetku; proč jste jej také nepřenesli
na Slovensko, proč jste činili takový rozdíl,
přenášejíce platnost zákona z
r. 1873 na Slovensko, proč? Prosím jediný
důvod vysvětlení? Vždyť já
se skláním před právnickými
argumenty, je-li něco opodstatněno věcí.
Chápu, že mohou býti různé názory
a následkem toho různé důsledky v
zákoně, ale jaký jest zde důvod pro
toto rozlišování?