Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Posl. dr Stern (německy): Zdá se, že naše vláda má v úmyslu využíti jubilejního roku k tomu, aby vytvořila rekord v zákonech dělnictvu nepřátelských, což není tak lehkým, uvážíme-li, co se v tomto oboru dokázalo v uplynulých letech. Také zákon, o němž se nyní radíme, jest takovým veskrze dělnictvu nepřátelským zákonem, který patří do celkového rámce těchto opatření. A nestává se o nic méně dělnictvu nepřátelským tím, že vláda má tolik licoměrnosti, aby tento zákon vydávala za zákon na ochranu dělnictva. Jednotlivá ustanovení tohoto zákona jsou nehorázná. Vlastně je to zákon pouze podle formy, jeho skutečný smysl však jest, aby vládě a úřadům byla dána úplně volná libovůle, aby měla možnost rozhodovati zcela, jak se jí uráčí, a nedala se nijak omezovati.

V zákonu se stanoví, že udělovati povolení pro cizozemské dělnictvo musí politické úřady druhé instance a tato povolení musí se udělovati pro každého podnikatele, pro každý podnik, pro každého dělníka a pro zcela určitou dobu zvlášť. Dále se stanoví, že tato povolení mohou býti vázána na jakési podmínky, aniž se činí někde zmínka, jakého druhu mohou tyto podmínky býti, takže se ponechává úplná volnost libovůli úřadů, že si mohou u každého jednotlivce stanoviti podmínky podle vlastního uvážení a na těchto podmínkách učiniti závislým, může-li býti dotčený dělník vzat do práce čili nic. V zákoně se dále stanoví, že vláda může kdykoli podle libosti mu odejmouti platnost nebo jej opět v platnost uvésti pro určitá období, také na dobu zcela neurčitou, pro určitá povolání nebo zaměstnání, pro určité druhy činnosti, že má vláda dále plnou moc zaváděti vůči zákonným ustanovením v jiných zemích, aniž se koho ptala, represálie, činiti protiopatření, že má vláda též právo vůbec vydati nějaká opatření při tak zvaném docházení do práce v pohraničí, aniž v tomto zákoně jest nějak vymezen způsob těchto opatření. Zákon nařizuje dále, že možno povolení vůbec dáti pouze ve třech, jmenovitě uvedených případech. Jest to jediný článek, v němž zákon mluví velmi určitě, kdežto ve všech ostatních článcích může si vláda dělati co chce. Avšak povolení smí se uděliti pouze v třech případech, takže nastane-li nějaký sebenutnější případ, který není zahrnut v těchto třech uvedených, není možno podle zákona uděliti povolení, jestliže vláda zákonu právě pro tuto dobu neodejme platnost.

Všechna tato ustanovení ukazují zcela zřetelně, že jde pouze o to, aby vláda měla na tomto poli úplně volnou ruku. Velmi význačnou je také důvodová zpráva k tomuto zákonu. Zajímavé jest v této důvodové zprávě přede vším doznání, jež jinak velmi zřídka slyšíme od kapitalistického státu. V této důvodové zprávě se totiž připouští, že musíme trvale počítati s hospodářsky kritickou situací ve všech kapitalistických zemích a také v Československu vůbec. Jinými slovy, tento dokument, vypracovaný kapitalisty, připouští v důvodové zprávě bankrot kapitalismu, připouští, že nejsou kapitalisté již vůbec s to přivoditi normální poměry. To však jest také to jediné, co jest správné v celé této důvodové zprávě. Všechno ostatní, co tam stojí, jest pouze vypočteno na oklamání veřejnosti a především dělnictva. V důvodové zprávě se poukazuje na poměry v jiných zemích a tu jest příznačným, že možno zjistiti dokonce podle údajů této důvodové zprávy, že v mnohých ustanoveních jest prakse dokonce fašistických zemí dělnictvu přátelštější, než jak má býti podle tohoto zákona zavedena u nás. V této důvodové zprávě jest uvedeno také Rusko. O Rusku se pouze skromně říká, že ochrana pracovního trhu se tam provádí pasovými ustanoveními, a poukazuje se na to, že Rusko dopouští se toho velkého zločinu, že dává každému, kdo chce míti do Ruska pas, vyplniti dotazník. Toť vše, co je v této důvodové zprávě zjištěno o sovětském Rusku. Již pouze z toho vychází najevo, že se nepoužívá v sovětské Unii takových ustanovení, na jaká se pomýšlí zde v tomto zákoně pro tuto demokratickou republiku. Avšak věci mají se ve skutečnosti jinak a to v této důvodové zprávě nestojí. V sovětské Unii - a tu bylo by si třeba vzíti za příklad, kdyby se skutečně pomýšlelo na ochranu dělnictva, poněvadž bylo by si nutno položiti otázku, jak se to dělá ve státě, kde dělnictvo vládne - nejen že nevidíme takových omezení pro cizozemské dělnictvo, nýbrž zákonné ustanovení v ústavě sovětské Unie praví, že všichni dělníci bez rozdílu národnosti a státní příslušnosti jsou úplně rovnoprávní v každém ohledu, že tam mají také volební právo, že není vůbec žádného omezení a jest jen zrovnoprávnění všech. Tak postupuje stát, který chce skutečně dělnictvo chrániti. Na tento stát a toto ustanovení nemůže se ovšem samozřejmě odvolávati důvodová zpráva, ačkoliv by mohla na ruském příkladu viděti, čeho je zapotřebí k ochraně dělnictva. Již řada řečníků přede mnou zde poukázala na to, že také skutečné poměry na trhu práce nelze naprosto vzíti za podklad k odůvodnění tohoto zákona. Poukazovalo se také na to, že zatím co pracuje u nás velmi nepatrný počet cizích dělníků, velký počet československých dělníků pracuje, a to přes 500.000 v Německu a přes 300.000 v Rakousku, takže se poškozuje nejtěžším způsobem také československé dělnictvo v těchto státech již pouhou možností represálií a protiopatření na základě tohoto zákona. Poukazuji na to, že již pouhá zpráva, že se má takový zákon vydati, vyvolala mezi dělnictvem v pohraničí našeho státu veliký nepokoj, poněvadž také zde zaměstnaní dělníci našeho státu pociťují velmi dobře, že tento zákon nebude působiti k jejich ochraně, nýbrž naopak. Mám zde dopis dělníka z pohraničí, v němž obráží se toto znepokojení velmi zřetelně a v němž uvedeny jsou skutečnosti, velmi důležité pro posouzení.

Praví se tu: "Počet německého dělnictva pracujícího v Československu jest nyní velmi nepatrný. Tentokráte jest počet omezen na potřebu speciálně technickou, jako montéry, mistry a speciální dělníky. Jinak jest tomu s domácím dělnictvem, které pracuje v cizině. V pohraničí pracují: Z okresu varnsdorfského v Grosschönau a Seifhennersdorfu v Sasku asi 500 dělníků v průmyslu textilním a kovoprůmyslu. Z okresu rumburského v Seifhennersdorfu-Neugersdorfu-Ebersbachu v Sasku asi 1500 lidí v průmyslu textilním a kovoprůmyslu. Z okresu šluknovského v Neugersdorfu-Ebersbachu-Sohlandu a Sebnitz v Sasku asi 2000 lidí v průmyslu textilním, kovoprůmyslu a průmyslu květinářském. Během stavební sezony bylo zaměstnáno v hraničícím Sasku asi 500 stavebních dělníků, z toho 100-150 lidí ze Šumavy. Některé saské textilní závody již omezily provoz, čímž bylo především postiženo české dělnictvo. Z rozhovorů se saskými dělníky mohl jsem minulý týden vypozorovati, že nálada je rozmrzelá." Z tohoto dopisu vychází najevo nepokoj, zavládnuvši v dělnictvu, dopis však i prokazuje - a tak je tomu i v ostatním pohraničí - jaké poměry ve skutečnosti jsou, že jsou to hlavně naši dělníci, kteří pracují v cizině, a že také tvoří největší část dělnictva, docházejícího do práce v pohraničí, proti němuž postupuje tento zákon přímo drakonicky, dávaje vládě možnost, aby vydávala úplně libovolná nařízení, což bude míti za následek, že ostatní vlády budou stejně postupovati a naše dělnictvo bude tak poškozováno nejtěžším způsobem. Jak málo ostatně pomýšlí vláda na skutečnou ochranu dělnictva, dokazuje i řada skutečností právě posledních dnů, postup vlády v Liberci, kde jsou dělníci domácími prohlídkami "chráněni" před konáním základních kursů, postup ve Frývaldově, přípravy k hornické stávce atd. Jaký jest pravý účel zákona? Pravým účelem tohoto zákona jest postaviti cizozemské dělníky zde pod dokonalý policejní dozor a vydati je v šanc libovůli úřadů, učiniti je hospodářsky úplně závislé a zotročiti tím, že cizozemští dělníci, kteří beztoho již pracují za nejnepříznivějších podmínek, budou podrobeni takovému výminečnému zákonu, že jsou existenčně závislí na úřadě, poněvadž bude úřadu kdykoli možno podle tohoto zákona nedovoliti, aby tento dělník zde pracoval, takže může býti propuštěn. Tím má býti také oslabena bojeschopnost tohoto dělnictva. Tím se má zde také dostati podnikatelům do ruky zbraň proti vlastnímu dělnictvu. Stojíme nyní před velikým, tuhým zápasem v hornictví. Zde bude pro podnikatele velmi cenným, najde-li se mezi hornictvem řada dělníků, kteří se musí obávati, že budou vydáni úřadům na milost a nemilost, budou-li energicky zastávati zájmy proletariátu, budou-li plniti povinnost solida rity, že mohou býti každý den připraveni o existenci. Taková opatření nebudou pak působiti jen proti takovým cizozemským dělníkům, nýbrž chce se zde zneužíti těchto dělníků pod hospodářským terorem pak také proti vlastnímu dělnictvu. Proto musím prohlásiti, že jsem se podivil, když jsem četl v sociálnědemokratickém listě, v "Sozialdemokratu" kritiku proti tomuto našemu komunistickému stanovisku, že poškození cizozemského dělnictva znamená současně poškození dělnictva domácího. Že se také v této kritice tvrdí, že stavíme-li se proti tomuto zákonu, jako proti zákonu libovůle. který zplnomocňuje úřady na všechny strany, že tím jaksi se tohoto zákona zastáváme a neodmítáme jej zásadně. Zaujali jsme od prvopočátku zásadně odmítavé stanovisko k tomuto zákonu. Nemohu pochopiti, že sociálně-demokratický list může popírati a nemůže porozuměti, že tento zákon znamená skutečně poškození veškerého dělnictva, cizího dělnictva právě tak jako našeho dělnictva, které pracuje v cizině a které pracuje v tomto státě. Veškeré dělnictvo jest tímto zákonem poškozeno a to jest také vlastním účelem tohoto zákona. Jest to právě zákon, jaký jest v kapitalistickém státě samozřejmý. Vím, že takovým tvrzením musím vzbuditi nelibost p. posl. dr Kramáře, který nedávno si trpce stěžoval v zahraničním výboru, že my komunisté vždy znovu tvrdíme, že ve všech státech s výminkou sovětské Unie jsou kapitalistické vlády a že jdeme dokonce tak daleko, že tvrdíme, že také v Československu existuje kapitalistická vláda. Pan posl. dr Kramář, aby vyvrátil tvrzení, že v Československu existuje kapitalistická vláda, poukazoval na to, že nikdo nemůže tvrditi, že on, p. dr Kramář, jest kapitalistickým poslancem. Pravděpodobně jest socialistickým, revolucionářským anebo dokonce komunistickým poslancem. (Posl. Wünsch [německy]: On jest poškozen socialisaci v Rusku!) Tak jest.

Avšak takové zákony, jak zde byly vytvořeny a jakým jest také tento zákon, který se nyní projednává, prokazují přece zcela jasně kapitalistický charakter této vlády. Rád bych však p. posl. dr Kramářovi něco řekl, co ho uvede ještě ve větší údiv, že my musíme prohlásiti za kapitalistickou nejen takovou vládu, jako je nynější, v níž jsou zastoupeny jen kapitalistické strany, nýbrž i takové vlády, v nichž sedí socialisté, dokonce i takové, v nichž případně sedí pouze sociální demokraté, jako norvéžská vláda nebo vláda Macdonaldova. Rozhodující jest, jakou politiku vláda provádí, zda, jako naše vláda, provádí politiku nejostřejší ofensivy proti dělnictvu, nebo jako sovětská vláda politiku ve prospěch pracujících. Jen podle toho možno posouditi třídní charakter takové vlády.

Tento zákon má ještě jiný význam. Má význam politický, poněvadž se chce tímto zákonem znemožniti také politická spolupráce, poněvadž se také může znemožniti zaměstnancům politických stran činnost zde v tomto státě, a konečně má ještě jeden velice vážný význam, že jest totiž částí válečných příprav buržoasie a tudíž i důkazem toho, jak se zde vážně zbrojí k válce. Posl. Taub nedávno tvrdil, že my komunisté přeceňujeme nebezpečí války, že to není pravda, že jest vážné nebezpečí války. Myslím, že tím prokázal posl. Taub velmi špatnou službu proletariátu, a rád bych se ho zeptal, čím může vysvětliti, že na př. nyní v Americe vydávají 800 mil. dolarů jen na stavbu nových válečných lodí, a není-li vskutku nebezpečí války, zda jsou kapitalisté tak hloupí, že na zbrojení vynakládají miliony a miliardy, nevěří-li, že těchto zbrojení budou moci skutečně také použíti.

Také tento zákon jest důkazem pro vážnost tohoto nebezpečí války, jest kusem válečných příprav. Za války pohlíží se na každého cizího státního příslušníka a zvláště náleží-li pracující třídě tak říkajíc předem jako na špeha. Buržoasie má na tom velký zájem, aby mohla za války příslušníky cizích států lépe střežiti a udržovati je též v závislosti hospodářské a politické, a proto je také tento výminečný zákon proti cizozemským dělníkům právě kusem válečné přípravy.

Příznačné jest, jak se jednotlivé strany staví k tomuto zákonu. Že měšťácké strany jsou pro tento zákon nadšeny, jest samozřejmé. Podivuhodné jest jen, že tento zákon, který přece má býti sdělán na ochranu dělnictva, jest vítán zástupcům měšťáckým a kapitalistickým a odmítán zástupci dělnictva. Ovšem s výminkou t. zv. "také zástupců" dělnictva. Totiž čeští národní socialisté se nestydí stavěti se zde za takový zákon a ulehčiti tím buržoasii její licoměrnost a její podvod, že se může tak tvářiti, jako by zákon byl skutečně na ochranu dělnictva. Nemenší jest také - s jejich stanoviska - hanba německých občanských vládních stran, které zde tento zákon hájí, ačkoli zcela dobře vědí, že tento zákon má ráz vysloveně nacionální, Němcům nepřátelský a vůbec namířený proti národním menšinám. To těmto stoprocentním národovcům nevadí, aby se zastávali tohoto zákona, poněvadž je to v kapitalistickém zájmu. Avšak i německé občanské strany, které zdánlivě stojí ke dnešní vládě v oposici, staví se k tomuto zákonu velmi podivně. Jsou v obtížné situaci. Jisto jest, že podobné zákony vytvořily v Německu a Rakousku vlády, pro něž jsou tyto strany nadšeny, ačkoli tam také jde o vlády kapitalistické, a následkem toho snaží se dokázati, že totéž, co jest zde špatné, jest tam venku dobré. Z jich chování jest jasně zřejmo, že jim nejde o skutečný zásadní odpor proti principům tohoto zákona, nýbrž o manévr, poněvadž jsou ve zdánlivé oposici. A konečně není také chování sociálnědemokratických stran k tomuto zákonu vhodným, aby dokázalo něco vůči nebezpečím, jež zde dělnickou třídu ohrožují. Sociálně demokratičtí zástupci zde v parlamentě a ve výborech řeční proti tomuto zákonu, odmítají jej. Avšak venku, kde se dělnictvo sdružuje ku boji skutečnému, který jest veden nejen proti zhoršení a pro zlepšení sociálního pojištění, nýbrž také proti takovýmto útokům, tam používají všech možných metod, aby tento boj sabotovali a tím napomáhají i schválení takových zákonů.

My komunisté odmítáme samozřejmě tento zákon s největší rozhodností a co nejostřeji a dáváme tomu výraz nejen tím, že zde v parlamentě vystupujeme a mluvíme proti tomuto zákonu, nýbrž že učiníme vše, abychom organisovali venku odpor mas proti této politice. (Souhlas a potlesk komunistických poslanců.)

Předseda (zvoní): Dalším řečníkem je p. posl. dr Dérer. Dávám mu slovo.

Posl. dr Dérer: Slávna poslanecká snemovňa! My socialisti sme toho názoru, že každý práce chtivý a práce schopný robotník má mať nárok na prácu bez ohľadu na to, či je štátnym občanom a či nie. Poválečné hospodárske pomery však so sebou priniesly, že prirodzeným spôsobom každý štát chrániť musí v prvom rade svojich vlastných občanov a svojich vlastných robotníkov v tom snažení, aby sa v ťažkých hospodárskych pomeroch, kde vládne nezamestnanosť, dostali k práci. A preto my v tomto zákone a v tom fakte, že zákon tento má akosi umožniť naším práce chtivým a práce schopným robotníkom, aby sa dostali k práci v prvom rade, nevidíme nič takého, čo by zvlášť bolo namierené proti všeobecným záujmom pracujúcej triedy.

Hlavne s touto vecou by som sa chcel zaoberať v mojich vývodoch.

U nás nie je ešte pojem cudzinca tak vykryštalizovaný, že by sme mohli všetkých, ktorí sú našimi administratívnymi úrady za y, cudzincov vyhlásení, pozbaviť toho práva na a prácu, ktoré majú. Špecielne sa tu jedná o pracujúcich ľudí v pohraničných krajoch republiky a zvlášte pracujúcich ľudí na Slovensku na v Podkarpatskej Rusi.

My máme tam dve kategórie cudzincov. Jedna kategória, to sú, aby som povedal, tí opravdoví cudzinci, kde nemôže byť sporu u o tom, že u nás štátneho občianstva a domovského práva nemajú, ktorí sa prisťahovali do republiky buď po prevrate alebo len krátku dobu pred prevratom, a preto nemôžu byť u samozrejme naším štátom uznaní za našich občanov.

Ale je u nás aj druhá kategória cudzincov, a tá je početne značne väčšia. To sú tí cudzinci, ktorí vlastne ani nie sú cudzincami, ktorí veľmi dlhú dobu bývajú na tom území, ktoré dnes tvorí územie našej republiky, z ktorých mnohí a mnohí narodení sú na území republiky, na Slovensku, v Podkarpateskej Rusi - a snáď aj ich rodičia boli narodení tu na tomto území - ktorí už mnohé desaťročia tu pracujú, sú rodinnými sväzky sviazaní s týmto územím a s jeho obyvateľstvom, ktorí v mnohých prípadoch sú úplne i národnostne asimilovaní. Netýka sa to len občanov maďarskej a nemeckej národnosti, ale je veľa a veľa prípadov, kde sa to týka občanov národnosti československej, slovenskej.

Slávna poslanecká snemovňa! Títo občania podľa praxe našich administratívnych úradov k považovaní sú za cudzincov, a všetci títo občania padajú podľa znenia tohoto zákona pod tento zákon a všetci títo občania budú týmto zákonom postihnutí a následkom toho vznikajú u nás nové ťažkosti, nové nepokoje, nové zaťaženie administratívnych úradov a znepokojovanie občianstva, menovite tried robotníckych.

Slávna poslanecká snemovňa! Dosiaľ táto administratívna prax, ačkoľvek sa ona veľmi dotýkala i robotníckej triedy, zasahovala veľmi krutým spôsobom starých penzistov. Budeme mať príležitosť v poslaneckej snemovni v týchto dňoch jednať o hmotnej úprave položenia starých penzistov. Pri tom neslobodno zabudnúť, že u nás na Slovensku tento zákon na mnohých staropenzistov nebude sa môcť vzťahovať z toho jednoduchého, dôvodu, lebo podľa našej administratívnej praxe oni nie sú uznaní za našich štátnych občanov.

Práve v týchto dňoch obrátil sa na mňa jeden bratislavský tabulárny penzionovaný sudca, ktorý od roku 1869 býva v Bratislave, ktorý prevzatý bol našou republikou, ktorý jeden a pol roku konal pred svojím penzionovaním služby našej republike, ktorý menom republiky vynášal veľa a veľa rozsudkov, ktorý má od r. 1920 penziu od nášho štátu, a teraz naraz podľa známej krutej administratívnej praxe vynašli, že nie je štátnym občanom, a jemu, 76ročnému človeku, idú odobrať penziu. A to nie je jediným prípadom u nás. Veľa je takých prípadov. Hovorím, touto praxou boli postihnutí v prvom rade staropenzisti. Tento zákon prináša so sebou, že postihnutí budú ním aj robotníci, lebo tento zákon vzťahuje sa na všetky tie prípady, v ktorých robotníkovi, ktorý nezdržuje sa na území republiky z doby pred rokom 1906 nepretržite, nebude uznané štátne občianstvo.

Ja poukázal by som pri prejednávaní tohoto zákona na určitý rozpor tohoto zákona s ústavným zákonom č. 152 z r. 1926, ktorý v určitých prípadoch určil nárok určitých ľudí na udelenie československého štátneho občianstva. Zákon tento stanoví, že všetci tí, ktorí pred 1. januárom 1910 aspoň 4 roky zdržovali sa nepretržite v niektorej obci Slovenska alebo Podkarpatskej Rusi a po uplynutí tých 4 rokov nepretržite majú bydlisko na území Československej republiky, majú nárok na udelenie československého štátneho občianstva. Avšak tento zákon stanoví výnimky z požiadavku nepretržitého bydlišťa, nakoľko stanoví, že nevyžaduje sa nepretržitosť bydlišťa k priznaniu nárokov na udelenie československého štátneho občianstva v tom prípade, jestli dotyčný konal vojenskú službu mimo územia Československej republiky, jestli počas svetovej vojny bol zajatý alebo v rukojemstve, alebo bol internovaný mimo Československej republiky, jestli slúžil v armáde československej, v legiách československých mimo územia Československej republiky, alebo jestli sa zdržoval prechodným spôsobom, za zárobkom, mimo územia Československej republiky. Tedy táto doba nezapočíta sa mu, touto dobou neprerušuje sa nepretržitosť jeho bydlenia napriek tomu, že on ztrávil určitú dobu mimo územia Československej republiky, tento ústavný zákon priznáva mu nárok na udelenie československého štátneho občianstva.

Proti tomu tento zákon v týchto prípadoch, ktoré som vypočítal a vo ktorých mu ústavný zákon uznáva nárok na udelenie štátneho občianstva, neuznáva mu nárok na prácu. Jestli si on podá žiadosť o priznanie československého štátneho občianstva, tedy v týchto prípadoch, hoci nezdržoval sa nepretržite na území republiky - bol za zárobkom alebo vo vojenskej službe, alebo v zajatí, alebo v legiách mimo územia Československej republiky - musí mu byť uznané československé štátne občianstvo. Ale jestli on podal žiadosť o to, aby mohol byť zamestnaný u niektorého zamestnávateľa v Československej republike, vtedy nemá nárok, aby to dovolenie dostal, lebo považuje sa za cudzinca, ktorý u nás v republike prácu dostať nemôže. To je istý rozpor a nemôže byť v intenciách zákonodarstva, aby vtedy, keď uznáva nárok na udelenie najvyššieho občianskeho práva republikánskeho, neuznalo tým samým ľuďom právo na prácu tuná doma v republike.

Preto navrhujeme, aby § 2 tohoto zákona bol doplnený tým spôsobom, aby všetkým tým, ktorí si podľa ustanovenia zákona č. 152 podali žiadosť o udelenie československého štátneho občianstva, bol priznaný i nárok na prácu, totiž, aby sa na nich ustanovenie tohoto zákona nevzťahovalo.

Slávna poslanecká snemovňa, ja by som pri tejto príležitosti, keď som už spomenul znova prax ministerstva vnútra v otázkach udeľovania československého štátneho občianstva, podrobil kritike túto prax. Na Slovensku a v Podkarpatskej Rusi je to veľmi pálčivá otázka a tá otázka bude ešte pálčivejšia týmto zákonom. Zákonodarstvo Národného shromaždenia uznalo pálčivosť tejto otázky vtedy, keď prijalo spomenutý už ústavný zákon. Že uznalo pálčivosť a dôležitosť tejto otázky, vysvitá hlavne z toho, že k vôli úprave týchto pomerov bol prvý raz, čo máme volený parlament, pozmenený ústavný zákon kvalifikovanou väčšinou. Ale, slávna poslanecká snemovňa, ten spôsob, akým tento zákon je prevádzaný a do života uvádzaný ministerstvom vnútra, nijakým spôsobom nezodpovie intenciám tohoto zákona, aby priniesol ukľudnenie myslí, aby priniesol splnenie zákonitých nárokov ľudí, určených v tomto zákone, lebo prax ministerstva vnútra je všetko, len nie prax v intenciách zákona a vo smysle konsolidácie a ukľudnenia pomerov a myslí, lebo prax ministerstva vnútra je prax, ktorá rozvracia naše pomery, ktorá vzbudzuje nové pohoršenie, nové nepríjemnosti, ktorá, aby som tak povedal, umelým spôsobom pestuje tú náladu medzi občianstvom, v prvom rade medzi robotníckou triedou na Slovensku a v Podkarpatskej Rusi, ktorá uschopní potom to občianstvo k tomu, aby stalo sa obeťou rôznej propagandy iredentistickej.

Slávna poslanecká snemovňa! Ministerstvo vnútra sa do poslednej chvíle pred prijatím ústavného zákona č. 152 stavalo proti tomuto zákonu a proti jeho prijatiu a keď nemohlo tento zákon znemožniť - lebo zákonodarstvo prijalo názor iný, odchýlny od názoru, ktorý tlumočili pri prejednávaní toho zákona zástupci ministerstva vnútra - teraz tie svoje názory chce uplatňovať pri prevádzaní ústavného zákona č. 152.

Ačkoľvek tieto žiadosti podané sú už vyše jedného roka (od vstúpenia zákona č. 152 do života bolo podaných asi 7000 žiadostí u ministerstva vnútra), predsa do dnešného dňa len 1200 žiadostí bolo vybavených, len v 1200 prípadoch bol uznaný nárok na udelenie čsl. štátneho občianstva, a ako som informovaný, z tých 7000 žiadostí, ktoré nachádzajú sa dnes v ministerstve vnútra, môže sa ešte počítať na prajné vybavenie len v nejakých 1500 prípadoch, takže z tých 7000 žiadosti 4000 žiadostí bude odmietavým spôsobom vybavené a nebude uznaný nárok, ktorý je v ústavnom zákone stanovený. Dotyčné oddelenie ministerstva vnútra vysvetľuje zákon reštriktívnym spôsobom proti intenciám toho zákona, lebo intencia zákona bola, že všetkým tým, ktorí najmenej od 1. januára 1906 nepretržite zdržujú sa na území Československej republiky a z toho 4 roky v území jednej a tej samej obce na Slovensku a v Podkarpatskej Rusi - už následkom toho, že viac než 20 rokov tu žijú a tu pracujú - má byť uznané československé štátne občianstvo. Naproti tomu prax ministerstva vnútra v rôznych prípadoch rozhoduje proti intenciám zákona. Na príklad v mnohých prípadoch ministerstvo vnútra zamietlo žiadosti preto, lebo ministerstvo vyžaduje, že dotyčný uchádzač v dobe od 1. januára 1906 do 1. januára 1910 musí byť plnoletý. Tedy len tým priznáva nárok na udelenie štátneho občianstva, ktorí ako plnoletý ztrávili 20, poťažne 21 rokov na území Československej republiky. (Posl. Tomášek: Plyne to ze zákona?) V zákone niet o tom ani jediného slovíčka, lebo zákon celkom všeobecne stanoví, že štátne občianstvo má byť udelené každému, kto najmenej od 1. januára 1906 zdržuje sa na území Československej republiky, z toho 4 roky na území Slovenska alebo Podkarpatskej Rusi. V zákone ani slovíčkom nie je povedané to, že by tento nárok uznávaný bol len tým, ktorí boli plnoletí. Touto praxou ministerstva vnútra postihnutí sú v prvom rade robotníci, mladí robotnici, práce chtiví a práce schopní, ktorí následkom toho nemôžu sa dostať k občianskemu právu a podľa tohoto zákona vôbec nebudú sa môcť dostať ani k práci, lebo budú musieť byť z práce vypovedaní. (Výkřiky posl. Stivína.)

Ministerstvo vnútra odvoláva sa pri tejto svoj ej praxi na ustanovenie §u 2 zák. č. 152, podľa ktorého uchádzači, ktorí žiadajú o udelenie štátneho občianstva podľa tohoto zákona, ale neztrávili celú túto dobu, týchto 20, usque 21 rokov na území Československej republiky, môžu si pripočítať do svojho pobytu, kratšieho ako je táto zákonná doba, tú dobu, ktorú ich rodičia ztrávili na území republiky, poťažne Slovenska a Podkarpatskej Rusi. Tedy zákon dáva tu určitú výhodu tým uchádzačom, nakoľko im priznáva československé štátne občianstvo i v tom prípade, jestli neztrávili tu úplných 21 rokov. Ale z toho prax ministerstva vnútra vyvodzuje úplne nesprávnym a nelogickým spôsobom, že jedine v tom prípade možno uznať československé štátne občianstvo a týmto osobám, keď ony ztrávily ako plnoleté tú kritickú dobu v Československej republike alebo keď neboly ešte plnoletými, tak aspoň (Předsednictví převzal místopředseda Stivín.) ich rodičia museli sa tu zdržovať, aby im tá doba, ktorú v neplnoletosti tu ztrávili, mohla byť započítaná do ich zákonitého nároku. (Výkřiky posl. Tomáška.)

Avšak prax ministerstva vnútra neobmedzuje sa len na tieto prípady. Známe mnohé prípady, že ministerstvo vnútra neuznáva nárok na udelenie štátneho občianstva býv. vojenským osobám, ktoré v kritickej dobe, v dobe oných kritických rokov, ktoré sú vyžadované, konaly činnú vojenskú službu, poneváč podľa uhorského zákona č. 22 z r. 1886 právomoc obcí nevzťahuje sa na osoby, ktoré konajú činnú vojenskú službu, ovšem, že len v tých prípadoch, ktoré sa dotýkajú vecí, ktoré patria do kompetencie vojenských súdov. Tedy týka sa to disciplinárnej trestnej právomoci. Zákon uhorský chcel tým povedať, že tieto vojenské osoby podliehaj ú trestnej právomoci vojenských súdov a nie trestnej alebo disciplinárnej právomoci dotyčnej obce. A z tohoto zákonného ustanovenia vyvodzuje ministerstvo vnútra tú udajnú, v tomto zákone obsaženú právnu regulu, že vojaci, ktorí konali činnú vojenskú službu v dotyčnej obci, nemôžu získať domovskej príslušnosti v dotyčnej obci, ačkoľvek vojenská právomoc vo veciach trestných nemá nič do činenia s otázkou nadobudnutia domovskej príslušnosti. (Výkřiky posl. Tomáška.) Ministerstvo vnútra mnohým starým vojenským penzistom neuznáva podľa zákona č. 152 nárok na udelenie československého štátneho občianstva preto, lebo oni konali aktívnu vojenskú službu v kritickej dobe a následkom toho podľa stanoviska ministerstva vnútra nemohli si v dotyčnej obci zadovážiť domovského práva, ačkoľvek je tento argument úplne bezzákonný a nemožný. To samé vzťahuje sa na všetkých robotníkov, ktorí v kritickej dobe konali vojenskú službu a ktorí podľa tejto praxe nemôžu dostať toho práva, ktoré im ústavný zákon č. 152 zabezpečil.

Ale ministerstvo vnútra prevádza reštrikčnú prax i v ďalších prípadoch. V ústavnom zákone č. 152 je ustanovenie, že na udelenie československého štátneho občianstva majú dotyční ľudia nárok len v tom prípade, keď mimo zdržovania sa tu na území Československej republiky v tejto dobe nezadovážili si domovské právo v niektorej obci mimo republiky ležiacej alebo štátne občianstvo mimo územia republiky Československej.