Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Jestliže už bylo uznáno i se strany německých kolegů, a nota bene ne socialistů, že naše opatření je daleko mírnější, přál bych si, aby skutečně v tom duchu, jak mu nasvědčuje osnova, byl ten zákon prováděn. Ale přejeme si stejně toužebně, aby zákon byl skutečně prováděn. (Tak jest!) Nestačí jen míti evidenci o novém přílivu cizinců do naší republiky, nýbrž hlavní věcí je míti evidenci o tom, co už v naší republice jest a kolik toho v naší republice jest. A když jsem tak přemýšlel o významu a vysoké ceně ustanovení, která jsou v §u 10 této osnovy, tu mi netanulo nic jiného na mysli, než aby se tato ustanovení §u 10 skutečně prováděla, neboť, budou-li se prováděti, bude to míti pak cenu pro domácí zaměstnance. Nebudou-li se prováděti ustanovení §u 10 této osnovy, nemá tento zákon vůbec ceny a právem jsme ho potom nazvali zákonem jalovým. A když nám jde o to, aby tento zákon skutečně byl prováděn, tož tím kontrolorem a strážcem, který bude bdíti nad prováděním zákona, nemůže býti nikdo jiný než obě na domácím trhu práce interesované zájmové skupiny. Proto jsme také chtěli už v soc.-politickém výboru, aby k provádění celého tohoto zákona byly přizvány, ať už v jakékoli formě, zájmové skupiny, zaměstnavatelská a zaměstnanecká. Nabídli jsme úřadům to nejcennější, čeho je potřebí k provádění zákona, totiž dlouholetých zkušeností a také nespolehlivějšího a nejsvědomitějšího rozhledu po našem domácím trhu pracovním. Páni úředníci z ministerstva soc. péče postavili se však na nečekaný a opravdu ničím nevysvětlitelný odpor a tomuto odporu, bohužel, také podlehli páni kolegové z vládních stran. Aby se neřeklo, že snad oposice při svém dobrém úmyslu a ve své dobré snaze byla nějak bryskně odmítnuta, tož se dala o spoluúčasti obou zájmových skupin zmínka do §u 13 této osnovy, kterou si snad páni kolegové z vládních stran, budiž mi prominuto, ani dobře nepřečtli, když pro toto opatření v soc.-politickém výboru hlasovali, poněvadž o provádění zákona mluví § 5 a následující této osnovy až právě po §u 13, kdežto § 13 řeší negativní stránku její, čili zabývá se otázkou, kdy se zákon vůbec nebo jen z části nemá prováděti. Pro toto neprovádění zákona povolili milostivě spolupůsobení zájmových skupin zaměstnavatelských a zaměstnaneckých odborových organisací. Že tu nešlo o benevolenci k oposici nebo o benevolenci k socialistickým stranám, toho nejlepším důkazem je volání zájmových skupin, které zastupují právě páni kolegové z vládních stran. Jako důkaz, že těmito skupinami byl posuzován zákon a také provádění zákona daleko objektivněji, chci citovati volání Ústředí obchodních a živnostenských komor, tedy všech obchodních komor v Československé republice. Ústředí obchodních a živnostenských komor samo žádá vládu, aby "methoda ochrany trhu práce neznamenala zbyrokratisování a aby při ní podle možnosti bylo použito spolupůsobení zájmových korporací".

O nejdůležitějším a nejvýznamnějším paragrafu původní osnovy, kde se politickým úřadům I. stolice dává právo povolovati zaměstnávání cizinců v naší republice, vyslovilo se Ústředí obchodních a živnostenských komor takto: Z některých stran navrhovanou příslušnost politických úřadů I. instance nelze doporučiti, poněvadž tyto úřady nejenom by neměly potřebného přehledu o pracovním trhu, ale ani by nemohly tohoto přehledu nabýti. (Výborně!) Velmi rozumně tedy Ústředí postřehlo, kdo může jedině býti spolehlivým posuzovatelem stavu na domácím trhu práce.

Vláda změnila osnovu, a místo politického úřadu I. stolice dala do §u 5 politický úřad II. stolice. Bude-li úřad II. stolice míti více rozhledu než úřad I. stolice, to je více než pochybné, naopak bych řekl, že může-li někdo znáti poměry v politickém okrese, tož to není úřad II. stolice, nýbrž spíše úřad I. stolice.

Konečně nač bychom si hráli na schovávanou! Jestliže úřad II. stolice bude rozhodovati o povolování zaměstnávati cizí příslušníky, nebude t dělati po svém vlastním dobrozdání, z vlastních popudů a motivů, nýbrž vesměs podle dobrozdání úřadů I. stolice.

Vážení pánové! Promiňte mi, nerad bych se dotýkal zejména svědomitých, objektivních a poctivých státních úředníků, ale jest mi známa ze zkušenosti řada případů velmi podivného poměru přednostů okresních politických správ k našim fabrikantům. (Výborně!) Nemáme nejmenší důvěry, že tento zákon politickými úřady bude prováděn objektivně. Toto opatření zasahuje do regulace na trhu práce, čili toto opatření souvisí s otázkou zaměstnanosti a nezaměstnanosti. A bez ohledu na to, že se jedná o zaměstnanost a nezaměstnanost, nechce vláda připustiti spolupůsobeni zájmových skupin, zejména ne zaměstnaneckých odborových organisací, kterým však na druhé straně všechnu tíhu nezaměstnanosti vložila na bedra. Podporovati v nezaměstnanosti, opatřovati práci pro nezaměstnané, na to všechno jsou odborové organisace zaměstnanecké dobré, jen ne, probůh, připustiti je k spolurozhodování, zdali smějí býti také zaměstnáni cizí příslušníci, kteří eventuelně ve větším počtu povoláni mohou velmi nepříznivě působiti na domácí trh práce.

Je to opravdu nevysvětlitelné stanovisko naší vlády, které si nemůžeme absolutně ničím jiným vysvětliti, nežli stále a čím dále zřetelněji prokazovanou třídní zaujatostí této vlády proti socialistickým stranám. (Výborně!) Právě tak ničím jiným si nemůžeme vysvětliti stanovisko v otázce zprostředkování práce. R. 1923 byla již vypracována vládní osnova o zprostředkování práce v Československé republice. Od r. 1923 volá se po ní s obou stran. Pánové by se mýlili, kdyby se domnívali, že úprava zprostředkování práce je jednostranným zájmem zaměstnanců; nikoliv, daleko více než zaměstnanci jsou na ní interesováni zaměstnavatelé. A přes to přese všechno, že se to ví, že kde kdo je o tom přesvědčen, nechce se přijíti s definitivní a řádnou úpravou zprostředkování práce jen proto, že tu bude zase dotčena otázka zprostředkovatelen odborových organisací zaměstnaneckých. Zase jen třídní zaujatost dnešní vlády proti socialistickým stranám znemožňuje takové opatření, které je ku prospěchu zájmů obou na výrobě interesovaných skupin. (Tak jest!) A nyní stojíme před zajímavým zjevem, který má do sebe velmi mnoho ironického, že sice činíme opatření, abychom regulovali příliv na domácí trh práce, čili abychom regulovali zaměstnanost a nezaměstnanost, dokud je dotčena přílivem ze zahraničí, ale nemáme regulativu doma, abychom zprostředkováním práce si mohli poměry na domácím trhu uspořádati, nemáme prostředků, kterými bychom si na domácím trhu práce zjednali pořádek.

Myslím, že je potřebí zjednati pořádek nejen ve směru zprostředkování práce, ale i pořádek všestranný. Domácí trh práce není odvislý jen od toho, je-li zaměstnanost nebo ne zaměstnanost, jsou-li vytlačovány domácí síly příslušníky cizích států, ale domácí trh práce je odvislý také od toho, je-li mír ve výrobě či jsou-li ve výrobě poruchy. Myslím, že by na ochranu domácího trhu práce měla vláda sáhnouti také k prostředku, aby totiž poruchám způsobovaným vyzývavostí našich zaměstnavatelů, jako to můžeme právě očekávati v nejbližších dnech v severočeském úseku hornickém, kde má 13. února pro neústupnost podnikatelů, uhlobaronů, dojíti znovu k velmi vážné a nebezpečné stávce. A poněvadž do 13. února je ještě několik dnů, nežli může padnouti osudné rozhodnutí, domnívám se, že snad do té doby se přece jenom vláda vzpamatuje, že vykoná svoji povinnost a ukáže, že u nás lze vyzývavé zaměstnavatele a vykořisťovatele také zakřiknouti. Když to bylo možno r. 1921 a 1922, je to možno také r. 1928.

Budeme tedy, poněvadž jsme upřímnými a otevřenými stoupenci ochrany domácích zaměstnanců, v tomto případě - aby se to snad někomu nezdálo podivným - jako oposiční strana hlasovati s většinou, ale ovšem v předpokladu, že to rozumné opatření, kterým chceme zabezpečiti provádění toho zákona, který uznáváme za dobrý a prospěšný, také třeba v poslední chvíli se strany vládní většiny se stane. Stane-li se tak, hlasujeme s většinou u vědomí, že tímto sociálním opatřením skutečně pomůžeme domácím zaměstnancům, jejichž osud musí nám býti vždy bližší než kohokoliv nás vzdáleného. (Potlesk poslanců čsl. strany nár. socialistické.)

Předseda (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je p. posl. dr Wolf. Dávám mu slovo.

Posl. dr Wolf (polsky): Slavná sněmovno! Jest úplně přirozeným zjevem, že každý stát chrání svůj trh, aby se především jeho vlastní občané mohli udržeti a uživiti své rodiny ve vlastním státě a nemusili jíti do světa za výdělkem. Proto také každý, jenž dbá o zájem státu a jeho obyvatelů, uzná za přirozenou věc, že se zákonodárství zabývá tímto oborem hospodářské a sociální ochrany svých obyvatelů, zvláště že se zřetelem k nynější všeobecné hospodářské krisi skorem všechny státy poskytují ochranu svému pracovnímu trhu.

Přes to však předpisy omezující výdělek cizinců jsou jen prostředkem prozatímním, předchozím výjimečným prostředkem, jehož lze užívati jen tak dlouho, dokud organismus, v tomto případě organismus hospodářský, jest chorobný. Předložený návrh zákona vyhovuje i těmto požadavkům, neboť od samého počátku stanoví prozatímnost navrhovaných předpisů.

Přihlížíme-li ke vzájemnosti jiných států, dbá návrh v tomto směru dvou momentů, a to především: zásadně zaměstnávání cizozemců v republice není zakázáno, nýbrž pouze závisí na podmínce, že úřad dá k tomu povolení, a v případech §u 8 úřad jest povinen toto povolení uděliti. Za druhé pak vyňati jsou z onoho pracovního omezení cizinci, kteří již delší čas bydlí v našem státě.

Návrh ustanovující v §u 2 lhůtu 1. května 1923 a osvobozující ty cizince, kteří nejpozději od tohoto dne ve zdejší zemi bydlí, od jakýchkoliv povolení, měl by uspokojiti i ty, kteří se zvláště zají mají o určité cizince. Odůvodnění správně ukazuje, že tento náš zákon má býti podnětem k mezinárodní smlouvě o pracovních trzích.

Mne se však v návrhu nemile dotýká to, že ti cizinci, kteří zde bydlí již déle, již od r. 1923, musejí míti podle 2. odst. §u 2 potvrzení této skutečnosti, vydané úřady. Poněvadž návrh nepředpisuje, na základě jakého řízení úřad takové potvrzení vydá, obávám se, aby to nebylo příčinou nových svárů a stížností.

Bohužel my na Těšínsku a v celém revíru ostravsko-karvínském máme mnoho takových cizinců nebo zdejších pseudoobčanů, kteří bydlí v této zemi na území naší republiky již dříve než od r. 1922, jest mnoho takových. kteří zde bydlili již před válkou a bydlí i nyní, jsou dokonce tací, jejichž rodiče nebo prarodiče se sem přistěhovali již před desítkami let, a oni dosud státního občanství nemají nikoliv z vlastní viny a nemohou je dosáhnouti, ačkoliv již dávno přetrhli svazky s místem svého dřívějšího pobytu, ačkoliv mají zde své usedlosti, své rodiny a vše, co člověka s nějakou zemí spojuje.

Tisíce žádostí těchto lidí leží u rozličných úřadů československých, u úřadů okresních, zemských, u policejního ředitelství v Moravské Ostravě, u komisariátu v Karvinné a v ministerstvu vnitra. Četní z nich dostali již odmítavé vyřízení, žádají znova, neboť co mají počíti? Většina těchto lidí měla právo opce: že neoptovali, není jejich vinou.

Politické úřady stojí na stanovisku, že obyvatelé těšínského Slezska nejsou podrobeni všeobecnému zákonu republiky o získání státního občanství ze dne 9. dubna 1920, č. 236 Sb. z. a n., nýbrž že u nich dlužno užíti zvláštního ustanovení rozhodnutí velvyslanců ze dne 28. července 1920, č. 20 Sb. z. a n., ze dne 18. prosince 1924 a smlouvy o otázkách právních a finančních mezi Československem a Polskem, č. 56 Sb. z. a n. z r. 1926. Prvé rozhodnutí bylo uveřejněno ve Sbírce zákonů a nařízení republiky Československé dne 11. února 1925 a smlouva mezi Polskem a Československem dne 20. dubna 1926.

V obou těchto zvláštních ustanoveních, majících platnost pro Těšínsko, jsou sice ustanoveny lhůty k opci nebo k podávání žádostí o československé státní občanství. Bohužel politické úřady stojí na stanovisku, že tyto lhůty uplynuly již dávno před uveřejněním obou těchto ustanovení, ačkoliv přede dnem 11. února 1925 rozhodnutí velvyslanců ze dne 28. července 1920 vůbec nebylo uveřejněno.

Před touto lhůtou vedla se jen tajná vyjednávání mezi Československem a Polskem, smlouvy ty nebyly uveřejňovány a jen se v nich dohodovalo o lhůtě opce nebo o jejím prodloužení. Obyvatelům to nebylo ohlašováno, až konečně bylo prohlášeno, že lhůta k podávání žádostí o opce uplynula. Zemská politická správa v Opavě vydala teprve v r. 1923 vyhlášku neopírající se o žádný zákon Československé republiky, podle kteréžto vyhlášky lhůta opce již uplynula, a ustanovena pouze lhůta k podávání obyčejné žádosti o státní občanství, které úřad mohl vyhověti nebo nikoliv.

Nejvyšší správní soud sice rozsudkem ze dne 27. ledna 1926 rozhodl, že lhůta k podávání opcí uplyne teprve dnem 11. února 1926, t. j. rok po uveřejnění rozhodnutí velvyslanců ve Sbírce zákonů a nařízení Československé republiky. Avšak politické úřady tohoto rozhodnutí nedbaly a přes to každou další žádost o opci jako opožděnou zamítaly, ačkoliv žádosti tyto byly podány před 11. únorem 1926.

Jelikož se takto vyřizují věci státního občanství. jest na Těšínsku ohromný zmatek. Po zamítnutí opce podávali tito obyvatelé a jest jich mnoho - žádosti o přiznání státního občanství, ale, jak jsem již uvedl, žádosti tyto leží v rozličných úřadech nebo jsou zamítány. Někteří již několikráte podali takovéto žádosti, ale občanství získati nemohou.

Politické úřady řídí se při přidělování občanství posudkem místních činitelů, při čemž velký vliv mají rozličné soukromé české spolky a někdy i soukromníci. Tak jako získání všech práv v československém Slezsku jest závislé na tom, je-li někdo členem těch rozličných organisací nebo posílá-li děti do českých škol, tak i získáni občanství zneužívá se v tom směru, aby se z našich lidí stali odrodilci.

Při tom místní činitelé ve většině případů podávají úplně nesprávné posudky o obyvateli, který podal žádost o státní občanství. Posudky takové udílejí často osoby, jež by se zřetelem na škodu, kterou působí společnosti a státu, měly býti leda ve vězení.

Pak se tito nešťastní pseudoobčané hledí všemi možnými způsoby zalíbiti oněm činitelům, nejde jim o nic jiného, než o existenci, neboť se přece nemohou vystěhovati do jiných zemí. Mezi těmi, kteří se ucházejí o občanství, jest mnoho takových, kteří nemají vůbec žádného občanství. Jsou tací, kteří mají občanství rakouské a narodili se na Těšínsku.

Rozhodnutí velvyslanců a smlouva československo-polská obsahují mnoho nepřesností. Na příklad: Někdo se narodil a byl příslušný do obce té části Těšínska, která připadla k Československé republice. Ukončiv studia, dostal místo, na příklad nějaký úřad, nebo byl stálým učitelem nebo kaplanem v některé obci, která dnes patří k Polsku. Byl tam ještě dne 1. ledna 1914. Na základě svého úřadu dostal tam právo příslušnosti do obce, ale po 1. lednu 1914 byl přeložen zase na území dnešní Československé republiky a získal právo příslušnosti v obci na území Československé republiky. Nyní jde o jeho občanství. Člověk ten totiž není ani občanem československým ani občanem polským, nýbrž přidělují ho občanstvím do republiky Rakouské, neboť rozhodnutí velvyslanců a spíše praxe politických úřadů praví: Poněvadž tento člověk nebyl po celou dobu od 1. ledna 1914 ani příslušný do některé z obcí Československa ani do některé z obcí nyní polských, není občanem ani Československa ani Polska.

Proto máme učitele, řídící učitele a kněze na československém území Těšínska, kteří jsou občany rakouskými a ovšem Rakousko ve svém seznamu těchto občanů nevede.

Jsou ještě jiní. Na příklad znám několik rodin, jejichž prarodiče se již před několika desítkami let přestěhovali do některé obce našeho Těšínska a přišli ze státu německého. O obecní příslušnost se vůbec nestarali, nebo snad se i starali, ale v obci není o tom žádných dokladů. Jejich synové sloužili v bývalém vojsku rakouském a nejednou již i v československém, ale politický úřad zjišťuje, že nejsou občany československými.

Tito lidé obrátili se do Pruska, a pokud jde o tu část Horního Slezska, která patří nyní k Polsku, do Polska, aby tam byla zjištěna jejich příslušnost, ale odpovídá se jim tam, že oni tam svou příslušnost podle německého zákona ztratili, poněvadž více než 10 let nepřebývají na tomto území a opustili je s úmyslem nevrátiti se. Tito lidé nemají vůbec žádného občanství. Podávají žádosti, vyličují svůj kritický stav, nic nepomáhá - žádost se zamítá.

Několik set stížností ve věcech státního občanství jest u nejvyššího správního soudu, ale nejvyšší správní soud, snad přetížený prací, ponechává u sebe tyto žádosti až půldruhého roku i déle a nerozhoduje o nich, a ostatně, jak jsem se již zmínil, politické úřady ne vždy dbají rozhodnutí nejvyššího správního soudu.

Mám tu v rukou jednu takovou žádost, odvolání pana Machnika k ministerstvu vnitra, v němž píše (čte):

"Ve své žádosti uvedl jsem dopodrobna stav věcí; zejména jsem uvedl, že pocházím z rodiny, která od nepamětných dob nepřetržitě sídlí na území, které podle mírových smluv připadlo k Československé republice.

Nedá se ani zjistiti, kdy se moji předkové na Bohumínsko přistěhovali, a jest pouze známo, že již můj 54 let starý otec Jan Machnik se narodil v Bohumíně. Také já jsem se zde narodil a bydleli - moji rodiče i já nepřetržitě na tomto území od nepamětných časů.

Je nepochopitelné, že otázka státního občanství naší rodiny ještě do dnešního dne není vyřízena, a mám za to, že snad některý z mých předků byl ještě za Rakouska přijat do zdejšího svazku domovského, leč nemám bohužel o tom žádných dokladů. Pátral jsem v Německu, odkud se moji předkové přistěhovali. leč tam o nás není nic známo, než že naše rodina již dávno své státní občanství v Německu ztratila. O tom předložil jsem také jako doklad přípis vládního presidenta v Opolí.

Byl jsem si jist, že zemská správa politická toto mé zvláštní položení uzná a že mi beze všeho státní občanství propůjčí, jelikož není žádného důvodu, abych byl snad jako nepohodlný člověk odmítnut. Jak já, tak i můj otec prokázali jsme svým chováním se vůči zdejším úřadům, že jsme loyálními a klidnými občany, kteří republice nebudou na obtíž."

Tento člověk dostal na tuto stížnost odpověď ministerstva vnitra (čte):

"Ministerstvo vnitra v Praze nevyhovělo výnosem ze dne 28. prosince 1927, čís. 72.196/ 1927/21, včas podanému odvolání do cit. rozhodnutí."

Tito obyvatelé, snad cizinci, snad občané Československa, někdy bez státní příslušnosti jsou nejnešťastnější po stránce hospodářské, po stránce výdělečné nejvíce odstrčeni a také nejvíce vykořisťováni. Pokud jde o horníky a dělníky, ti při první nějaké restrikci, někdy restrikci jenom zdánlivé, jsou propouštěni z práce, a politické úřady získaly si vliv na podnikatele v tom směru, že obyvatele tohoto druhu nepřijímají do služby jen s povolením úřadů. Tito lidé musí žíti, vystěhovati se v četných případech nemohou, chodí od Petra k Pavlu, platí všelijakým pokoutným písařům a rozličným činitelům, prodávají své přesvědčení, jen aby nalezli jakoukoliv existenci.

Pokud jde o železniční zaměstnance, nedostávají žádné přídavky ke svému platu, pracují jako jiní a jsou vykořisťováni, neboť se jim platí nejmenší mzdy. Když jde o rolníky, jejich rodiny, jejich synové nemají žádné vyhlídky na jakékoliv místo.

Pokud jde o rozdíl ve výdělku, tento rozdíl jest značný. Znám jednoho železničního zaměstnance, který proto, že jeho státní občanství dosud není zjištěno, nedostal drahotního přídavku ani výchovného. Jiný dělník téhož druhu dostal 1100 Kč a on dostal 500 Kč, ačkoliv oba konají tutéž práci.

Tedy navrhovaný zákon nepředpokládá omezení pro tyto obyvatele, ale vyžaduje pro ně potvrzení úřadů, avšak samotné potvrzení neuchrání je od toho, aby byli považováni za cizince, kterým přístup do jistých služebních kategorií není dovolen. Byl by již čas, aby se to jejich tuláctví skončilo, aby politické úřady již jednou v této věci udělaly pořádek.

Odvolávám se v této věci k ministerstvu vnitra. Zdůrazňuji, že většinou jde tu o takové obyvatele, kteří měli právo opce a když zákonodárství jednou jim poskytlo možnost státi se občany československými, bez ohledu na vůli úřadů, zdá se mi to rozhodně divným, že politické úřady nyní z tohoto práva dělají nedosažitelný klenot, odpírajíce jim toto právo.

Nedávno slavná sněmovna usnesla se na zvláštním zákonu pro Podkarpatskou Rus. Nežádám zvláštního zákona, ale prosím a žádám, aby politické úřady a ministerstvo vnitra projednávaly tyto věci loyálně, neboť vyžaduje toho nejen ohled na mínění světa, nýbrž i lidskost a milosrdenství.

Doufám, že až tento zákon nabude platnosti, pracovní trh pro tyto občany bude otevřen. Nyní jest pracovní trh na Těšínsku chráněn nejen proti cizím nebo pseudocizím občanům, ale bohužel rozliční místní činitelé chrání tento pracovní trh také před občany Československa, jsou-li tito občané jiné národnosti než české.

Rozličnými vlivy, rozličnými způsoby hledí tito činitelé získati vliv na jednotlivé podniky v tom směru, aby do práce byli přijímáni jenom ti občané, kteří vyhovují těmto činitelům nebo kteří se vzdali své národnosti. Jsou pro to nejrozmanitější způsoby, o kterých nechci mluviti.

Činitelé, mající moc ve svých rukou, zapírají sice zdánlivě, že by v této věci měli účast a dokonce hlásají, že veškeré donucování jest zakázané, ale vím dobře o tom, že v četných případech, kde jde o to, aby se získala možnost výdělku, rozhoduje to, do jaké školy tato osoba posílá své děti anebo její rodiče.

Děje se to nejen mezi dělníky, ale děje se to také v krajinách zemědělských, zvláště v chudých krajinách horských, kde u státních správ nedostávají práci zemědělci usedlí v těchto krajinách, ačkoliv na tuto práci jsou odkázáni, majíce malé rolnické usedlosti a ne úrodnou půdu, ale nejednou jsou tam dováženi dělníci z cizích stran a místní lidé umírají hladem. Velkými tyrany po této stránce jsou někteří hajní státních správ, kteří, když zemědělec přijde prositi o práci, prohlašují, že práce není, když jde o takového člověka, který nezapřel své národnosti. Po této stránce docházejí neustále stížnosti a já vybízím vládu, aby tu již jednou udělala pořádek.

Chtěl bych již jednou, aby se s našimi občany bez ohledu na jejich národnost nakládalo stejně jak po stránce civilně-právní, tak i po stránce hospodářské. Chci upřímně působiti k upravení poměrů. Nechci žádných výsad pro náš polský slezský lid, ale chci, aby měl svá práva, která mu podle zákona patří a aby tato práva nebyla podmíněna rozličnými okolnostmi, jež nemají s tímto právem nic společného (Výborně!) a zvláště tím, že se přiznává ke své národnosti.

Vím dobře, že mělo by nám záležeti na tom, aby především slovanské státy žily spolu ve svornosti a aby se vzájemně podporovaly. Jest to v zájmu států. Ale poněvadž státy jsou národní, proto není možna svornost a upřímné přátelství, není-li svornosti mezi národy.

Činitelé vládnoucí státem musejí porozuměti, že se žádný národ nevzdá a nezapře části svých členů. Proto dokud se bude nepřátelsky zacházeti s polskou menšinou v Československu, dotud přátelství mezi národem Polska a národem Československa nemůže býti upřímné a nemůže dovésti k tomu spolužití států, jež jest potřebné v zájmu obou národů.

Já se své strany chci k tomuto cíli pracovati a nikdo nemůže popříti, že nejen já, nýbrž i celá společnost, kterou zde zastupuji, ukázali jsme nejlepší vůli po této stránce. Ale dosud nebylo dosti pochopení s druhé strany. Na toto pochopení čekám a čekám trpělivě, neboť vím, že jednou zahnízděné chyby a nedostatky velmi těžce se dají vyplemeniti, ale vida již v mnohém směru obrat k lepšímu, doufám, že poměry se budou čím dále tím více zlepšovati a v této naději chci vytrvati na svém stanovisku, dokud to bude možno.

Pokud jde o návrh, chtěl bych ještě obrátiti pozornost na něco, a to na ustanovení §u 3, kde i bezplatná činnost jest podrobena omezením tohoto zákona. Domnívám se, že toto ustanovení dlužno komentovati s hospodářského hlediska uvnitř státu, neboť osoba, která zde pracuje bezplatně, přispívá ke zlepšení hospodářských poměrů.

Domnívám se také, že se nemá ztěžovati možnost, aby obyvatelům našeho pohraničního území pomáhali v práci jejich příbuzní, příslušníci jiného státu, neboť obyčejně, když této pomoci nedostanou bezplatně od svých příbuzných, nemohou vydržovati placených sil a musejí raději omeziti své potřeby, než platiti za práci osoby příslušné do tohoto státu.

Doufám, že při tomto druhu práce bude se loyálně užívati předpisu §u 8, lit. c), a v tomto domnění považuji návrh za možný k přijetí, zvláště když ustanovení jeho jsou liberálnější než dosavadní praxe správních úřadů. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je p. posl. dr Stern. Dávám mu slovo.